Přesvědčit lze každého

Jak mluvit s někým, kdo bagatelizuje ruskou invazi na Ukrajinu, nevěří na závažnost covidu-19 či třeba obhajuje poslední prezidentovu milost? Psychohygienickou radou je se takovým lidem vyhýbat. Drží-li někdo takové názory, musí zavile ignorovat dostupné informace či je jeho hodnotový žebříček natolik zvrácený, že jakákoli debata by k ničemu nevedla. Nedávný experiment ale ukázal, že je možné přesvědčit každého. 

Politologové David Broockman z Kalifornské univerzity a Joshua Kalla z Yalovy univerzity ve svém výzkumu zaplatili divákům Fox News, aby koukali měsíc na konkurenční CNN. Obě televizní stanice se přitom v daném období, v září 2020, od sebe nemohly lišit více. 

Fox News je extrémně pro-republikánská stanice, kterou sledují výlučně republikáni. Zprávy mají typickou strukturu, v níž jsou za všechny neduhy odpovědní členové Demokratické strany, liberálové, zatímco Republikánská strana je majákem rozumu a pravých, tedy konzervativních hodnot. Pochopitelně televize stála za Donaldem Trumpem, po Trumpově prohře lhala o rozsáhlých volebních podvodech, které jej údajně musely o výhru připravit. Sebemenší protest proti Trumpově vládě, zejména protesty proti zabíjení Afroameričanů policisty, byl prezentován jako útok na americké hodnoty. Covid-19 byl prezentován jako rýmička, počet mrtvých nebyl zprvu vůbec referován. Fox News prezentovala nejhrubší nesmysly o škodlivosti očkování.

Naopak CNN se prezentovala jako nestranná televize, nicméně během Trumpovy vlády k němu a jeho vládě byla velmi kritická (což se projevilo i tím, že Trump o CNN šířil pomluvy a slovně napadal její moderátory a novináře). CNN pokrývala covid-19 extenzivně, jak v jeho bezprostřední smrtelnosti, tak dlouhodobých dopadech a výhodách očkování.

Grafy ukazují markantní odlišnost nejfrekventovanějších témat mezi oběma televizemi. Nahoře modrá CNN vede s tématy, jak Trump neochránil USA před covidem-19, závažnost nemoci či bezpečnost korespondenčních voleb. Jak patrno, Fox News se o tématech skoro nezmiňuje. Na druhé straně Fox News zejména referuje o extrémistických rasových teoriích Bidena a demokratů, negativních důsledcích daných teorií a informacích bagatelizujících covid-19 a jeho důsledky.

V rámci experimentu politologové nabrali skoro 800 dobrovolníků z řad diváků Fox News, jimž výzkumníci nabídli, že získají 15 dolarů za každou hodinu sledování CNN, a to až sedm hodin denně. Jelikož dobrovolníci mohli pochopitelně podvádět, výzkumný tým jim předkládal testy ověřující, zda ví, co zrovna na CNN běželo (kupř. jaký host se zrovna objevil v nějakém pořadu). Většina dobrovolníků testy prošla zodpovězením 14 z 15 otázek dobře – CNN tedy opravdu celý měsíc pečlivě sledovali.

Nejpozitivnějším výsledkem výzkumu je důkaz, že i silně držené názory lze za měsíc posunout; ne moc, ale jde to. Republikáni, kteří byli placeni za sledování CNN, změnili svá přesvědčení, že za vlády demokratů budou mnohem více stříleni policisté protestujícími, o 12 procent. Skoro o sedm procentních bodů se zvedla jejich podpora volby korespondenční metodou (do té doby tabu, jelikož republikáni mylně věří, že jsou korespondenční volby vždy zmanipulované). O pět p. b. narostl souhlas s tím, že existují dlouhodobé zdravotní komplikace s covidem-19. Některé názory se však nepohnuly, kupř. že policie zachází s bílými i černými Američany stejně. 

Především však klesla jejich bezmezná důvěra ve Fox News jako média předkládajícího hlavní zprávy pravdivě. Nahlédli, že o důležitých událostech Fox News nemluví, místo toho nastavuje agendu prezentovaných zpráv tak, aby uškodila demokratům. Své straně tak přestali tolik věřit. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Když chybí důvěra

Zprávy o uvolňování v Německu, Rakousku, Itálii či Dánsku doprovází volání, ať i Česko zahodí jho hygienického otrokářství a vrátí se ke svobodě před covidem. Ponechme stranou, že kromě Dánska byla ve zmiňovaných zemích opatření mnohem tvrdší než v Česku, a uvolňují tak na naši úroveň. Dánsko opatření skutečně ruší, premiérka Mette Frederiksenová však spoluobčany varuje, že na podzim se restrikce nejspíše vrátí.

Dánové své vládě věřili a většina z nich, včetně zástupců opozičních stran, restrikce vnímala jako omezující, nedokonalá, ale nutná. Téměř každý je očkovaný, převážná část třetí dávkou. Opatření, od vakcinace po pomoc v nemoci, byla spontánně spoluorganizována místními úřady. 

Demonstrace s šibenicemi a blokování pandemického zákona opozicí ukazuje, že Česko je jiné. Z covidové krize si odnášíme rozorání společenské důvěry. Zmínka o očkovací kampani je vulgarismem. Zeptáte-li se obyvatel na smysl testování, nezanedbatelná část odpoví, že byla zavedena, aby si výrobci testů a laboratoře nahrabali. Trasování byly praktiky StB. I zjevně inteligentní lidé tvrdí, že zdravým dětem covid neublížil, i přes nezvratné důkazy pro opak. Jedinou reakcí některých obcí na covid byla úprava úředních hodin. 

Nastavení mysli, že vše je spiknutí, nikdo se o nikoho nestará a nikomu nelze věřit, může být nejhorším traumatem epidemie.

Rozčilení není program

Představte si městečko s necelými čtyřmi tisíci obyvateli. Město nemá nemocnici a nejbližší je několik hodin jízdy. Ve městě nejsou ani žádné školy. Autobusové spojení do okolních měst vlastně neexistuje. K dispozici nejsou žádné noviny ani lokální zprávy. Naprostá většina obyvatel chybějící školy i nemocnici nese velmi trpce, přitom žádná z existujících politických stran nevyvinula jakoukoliv aktivitu, aby je zřídila. Žádný tlak na kraj či na vládu v posledních desetiletích není zaznamenán. 

Neexistují ani žádné dobrovolnické aktivity, které by absentující školství a zdravotní péči v místě mírnily, jako jsou dětské kroužky či doučování od vzdělanějších obyvatel. Sousedé se nejsou schopni domluvit, aby zajistili dopravu a prostory lékaři, který by byl ochoten do městečka někdy přijet. Podobně absentuje snaha o rozšíření autobusového či jakéhokoliv jiného dopravního spojení. 

Trudný popis jihoitalského městečka Chiaromonte z konce 50. let přinesla slavná studie amerického sociologa Edwarda Banfielda. Zajímalo jej, proč přes zjevnou nespokojenost a deprivaci od základních služeb se sousedé nikdy nezorganizovali, nevytvořili skupinu či spolek. Místo toho desetiletí osamoceně nadávali. Přičemž, řečeno Masarykovým klišé, "rozčilení není program". 

Banfield svá studia uzavřel vysvětlením, že na jihu Itálie vymizela (či nikdy nevznikla) společenská důvěra. Mimo okruh nejbližší rodiny místní ostatním nevěří. Ilustrovala to i tradice, při níž otec dal syna na vysokou zídku. Řekl mu, ať zavře oči a skočí. Slíbil, že jej chytne. Neudělal to. Brečícího kluka nato seřval, že je hlupák. "Tady nesmíš nikomu věřit!" Rada, kterou cynik možná ocení jako hlubokou, ale je-li aplikována univerzálně, znemožňuje dosažení společenských cílů. 

Nedůvěřuje-li občan úředníkovi či politikovi, neobrátí se na něj s žádostí o řešení problému. Nevěříte-li policii a soudům, necháváte zločiny nevyšetřovány a netrestány. Nedůvěřujete-li sousedům, nevznikne komunita, jež by zavedla služby, které by prospívaly většímu okruhu lidí. Nedůvěřujeteli médiím, minou vás důležité informace. Nedůvěřujete-li kolegům, nezaložíte firmu, protože se bojíte, že vás okradou. 

Od doby původní studie byl tento jednoduchý závěr rozšířen, Italové na jihu nejsou asociální (pořádají řadu společných oslav a pomáhají si při neštěstích) a za chudobou jihu stojí celá řada dalších faktorů geografickou izolací počínaje a vládou mafie konče. Koncept sociální důvěry však zůstal významným faktorem určujícím hospodářskou prosperitu a kvalitu života jakéhokoliv regionu. Studie ukazují, že země, ve kterých si lidé věří, zvládly covid s nižším počtem obětí i intenzitou protiepidemických opatření. Dokázaly tím krizi využít k rozvoji podnikání a inovací a v důsledku podnítila pandemie i vzkvétání dobrovolnictví a občanských aktivit. 

Graf ukazuje míru proočkovanosti (osa x v %) a vnímanou míru korupce vlády („Government corruption“; osa y) v 177 zemích světa. Obyvatelé korupcí promořených zemí solidární očkování odmítli a raději se promořili covidem s masivními ztrátami na životech. Detailní metodika.

Zbabělým politikům navzdory

Věřme, že ač tam máme našlápnuto, neskončíme v Chiaromonte. Třeba v Praze je inspirativní příběh sousedského spolku Homolka. Skupina sousedů léta kultivuje přírodu v okolí, starají se o místní přírodní koupaliště a sokolovnu. Podporují bezobalové hospodářství. Pořádali nespočet akcí pro rodiny. To všechno za ignorování či aktivního škození místního zastupitelství. Konečně poslechli i Masarykovu radu a jdou do voleb coby Praha 5 sobě. Podobným spolkem sousedů je Osmička žije, opozice v zastupitelstvu Prahy 8, za nimiž je vidět obrovské nadšení a zároveň konstruktivní protiakce k etickým a ekonomickým selháním místního úřadu.

Nechť rozkvět těchto ambiciózních občanských aktivit, důvěra v bližní a motivace věci měnit je odkazem covidové krize, nikoliv bláhová a neinformovaná lůza v ulicích a ubozí a zbabělí politici, kteří jí naslouchali a dovedli Česko v roce 2021 k nejvíce mrtvým od druhé světové války. 

 

Tento graf naopak ukazuje míru proočkovanosti (osa x v %) a mezilidskou důvěru („Interpersonal trust“; osa y). Čím více si lidé věřili, tím méně pro ně bylo problematické nechat se naočkovat.

Psáno pro Lidové noviny.

Absence důvěry a nástup právníků

Nevěří-li si lidé a od druhých očekávají jen úskoky, domluvu nahrazují smlouvy. Když ani ty nepomáhají, poptávána je státní regulace, která stanovuje a definuje všemožné peripetie života. V některých zemích si zákazník s řemeslníkem potřesou rukou, v jiných na sebemenší práci existuje zevrubná smlouva o dílo. Na konci instalatér beztak argumentuje, že ve smlouvě není nic o tom, že by dlaždičky měly doléhat či že by 'kapánek' vody nemohlo odtéct i na podlahu, místo do odpadu.

Christian Bjørnskov a Stefan Voigt (pdf) zvážili, zda podobný kontrast funguje i na úrovni správy celých zemí. Jejich předpověď byla přímočará. Pakliže ani nejvyšší instituce v zemi nepostupují dle dobré víry, naopak všichni chtějí jen uchvátit více moci jakoukoliv skulinkou v existujícím právu, nelze pak věřit nikomu a maximum situací je nutné sepsat do ústavy a jejích dodatků. Změřili tedy délku ústav – třeba islandská má 4 000 slov, indická 78 000, jakož i jejich detailnost – měřeno počtem paragrafů, od 427 v USA po 6 858, které obsahuje brazilská.

Délka ústavy ve slovech (černé sloupce) a detailnost v počtu paragrafů (šedé sloupce) v závislosti na mezilidské důvěře v jednotlivých zemích, od nízké ("Low trust"), přes střední ("Medium trust") po vysokou ("High trust"). Měřítkem jsou procenta od průměru.

Zváží-li se odlišná hospodářská, politická či právní kultura, platí, že čím méně si občané země navzájem věří, tím delší ústavu jejich stát má (výsledky jsou robustní, i přestože kupř. postkomunistické země mají nové, krátké ústavy a zároveň nízkou mezilidskou důvěru).

"Přeprávněnost" je přímým důsledkem nedůvěry k druhým. V soukromé i veřejné sféře způsobuje nárůst tzv. transakčních nákladů, činností, jež jsou nezbytné, aby vůbec něco, spolupráce či obchod, vzniklo. Hospodářství pak tolik nevzkvétá.


Psáno pro Vesmír.

K. Marx: Altruista a moře, sobec a jezero

Proč obyvatelé některých regionů jsou nápomocní a ochotní obětovat svůj čas a zdroje pro druhé, třeba i naprosté cizince, zatímco jinde si každý hledí jen sám sebe? Proč v některých městech lze nechat opřené kolo bez strachu z krádeže a jinde nemůžete důvěřovat ani hlídači parkoviště? Uri Gneezy, Andreas Leibbrandt a John List (pdf) k záplavě možných důvodů nyní dodali i experimentální potvrzení marxistické teorie – za vztahy mezi lidmi mohou jejich způsoby obstarávání materiálních statků.

Subjekty experimentů byli brazilští rybáři z dvou blízkých vesnic. Obcí jinak velmi podobných, až na odlišné metody lovu ryb. Rybáři z vnitrozemí vlastní malé loďky a osamoceně loví na jezeře. Jsou závislí jen na sobě a o úlovek se dělí toliko se svou rodinou. Vesničané žijící u moře naopak užívají větší lodě pro dva až osm rybářů. Při lovu jsou na sobě závislí – kvůli značným vlnám, mnohem hmotnějším sítím i rybám by jedinec lov nezvládl. Přijít domů s úlovkem vyžaduje, aby si rybáři vzájemně pomáhali a kolegy se sklonem k zahálce napravili či z posádky jednoduše vyloučili.

Mapa vesnic, v obdelníku vlevo nahoře žijí rybáři lovící na jezeře. V obdelníku vpravo dole žijí rybáři vyjíždějící na moře.

Přes tři sta rybářů původem z obou vesnic sehrálo několik ekonomických pokusů o reálné peníze. Hry sledovaly jejich důvěru, ochotu rozdělit se o zhůry získané peníze či přispět na charitu. Dále i ochotu přispět na společné dílo či tendenci podvést kolegu, naskytne-li výhodná příležitost. Z výsledků všech experimentů přesvědčivě vyplývá, že při lovu spolupracující, "mořští", rybáři druhým lidem více důvěřují, sami jsou považováni za důvěryhodnější, jsou i ochotnější se dělit a méně podvádějí druhé.

Výsledky jedné her – "na důvěru". První hráč, "investor", získal 5 brazilských realů (asi 50 Kč, což je zhruba dvoudenní průměrný příjem) a mohl se s nimi podělit s druhým anonymním hráčem, "správcem". Investorem poslané peníze byly cestou k správci ztrojnásobeny. Správce pak mohl (ale nemusel) poslat zpět investorovi část takto získaných peněz. Hra tímto měří jak důvěru v druhé, jejich důvěryhodnost, tak ochotu splatit projevenou důvěru zpět (graf níže). Jak patrno, rybáři z jezera (černé sloupce) v pozici investora posílali mnohem méně, než rybáři z moře (šedé sloupce)...

Částky posílané správcem zpět (vertikální osa) v závislosti na částce poslané investorem (horizontální osa). Opět je patrno, že rybáři z jezera (černé sloupce) vracejí investorům zpět mnohem menší sumy než rybáři z moře (šedé sloupce).

Fakt, že způsob obživy, resp. forma produkce, ovlivňuje, jak se k sobě lidé chovají – jejich kulturu – dokazuje i zjištění, že ženy z obou vesnic se v experimentech chovaly naprosto stejně. Ženy se totiž rybolovu neúčastní.

Mezi vesnicemi rovněž nedochází k výrazné migraci obyvatel, která by mohla způsobovat, že sobečtější jedinci by si vybírali život u jezera a vstřícnější lidé by se stěhovali k moři. Zdá se tedy, že tlak na spolupráci v práci vede k přijetí vnitřní normy chovat se k ostatním vstřícně a tato norma pak obecně vede chování člověka i v jiných situacích.


Psáno pro Vesmír.

Důvěřuj, ale měj s sebou GPS (nebo vypadej domorodě)

Mnoho služeb nakupujeme, aniž bychom byli schopni určit kvalitu obdrženého. Všude, kde má nabízející razantní informační převahu – automechanici, lékaři, taxikáři v cizím městě – se můžeme stát oběťmi podvodu a ještě prodávajícímu poděkujeme.

V ekonomii se takovým službám říká "statky založené na důvěře" (credence goods), jelikož musíme nabízejícím či jejich reputaci prostě věřit. Nicméně u automechaniků (lékařů) mohou být přílišné opravy (péče) důsledkem nadměrné opatrnosti, navíc nelze exaktně určit, kdy už má dojít k výměně (léčení) a kdy opotřebované části ještě bez problémů vydrží. Určit míru vykazování nadměrných nákladů proto nelze tak snadno, Loukas Balafoutas s kolegy (pdf) si proto vybrali taxikáře, v Řecku, a uskutečnili s nimi velký terénní experiment na jejich důvěryhodnost.

Figuranti, skrytě vybaveni GPS přístroji, hráli naivní turisty, domácí i zahraniční, v oblečení drahém i levném, s koženými kufry i toliko s batohy. Nechávali se odvést do prvotřídních hotelů i do ubytoven. V rámci pokusu projezdili po Aténách na skoro 400 cestách čtyři a půl tisíce kilometrů. Ukázalo se, že zhruba 10 % z nich bylo „navíc“, když je taxikář vzal na zbytečnou zajížďku.

Souhrnná pravděpodobnost okradení (dle indexu "předraženosti") u místních (modrá linka), zahraničních turistů (zelená) a místních turistů (hnědá).

Čím méně informovaněji zákazník vypadal, tím delší zajížďku absolvoval, popř. platil neoprávněně vyšší tarif (mluvil-li "turista" anglicky a udal jen jméno hotelu byl ve 22 % případů natažen, podobně "neinformovaným" Řekům se to stalo jen v 6 % případů). Překvapivě se nepotvrdilo, že by zámožně vypadajícím zákazníkům taxikáři účtovali vyšší taxu.


Psáno pro Vesmír.

Užitečnost dobré pomluvy

Řečeno klasikem, lidé nevěří ničemu s výjimkou pomluv. Klepy jsou důležitým zdrojem informací, máme-li totiž s někým jednat, jak jinak se dozvědět o jeho charakteru než z úst lidí, kteří jej znají? Matthew Feinberg, Robb Willer a Michael Schultz (pdf) se jali ověřit, nakolik jsou pomluvy účinným mazivem vzájemné spolupráce (nebo naopak pískem v jejím soukolí) na příkladu hry na veřejné blaho.

Čtveřice subjektů se v ní rozhoduje, kolik z vlastních peněz svěří do společného fondu. Mohou dát vše i nic. Nashromážděné peníze se multiplikují a nato rozdělí mezi všechny hráče rovným dílem (tj. bez ohledu na jejich příspěvek). Racionálně-sobecké řešení je nedat nic a počkat si na svůj díl, společensky-optimální je dát vše, jelikož pak je výnos ze hry nejvyšší. Je-li hra hrána po více kol, kooperace se obvykle zhroutí. Některé subjekty totiž nepřispívají, ostatní nechtějí nést kříž altruismu sami a přestanou dávat také. Co s tím? Pomluvy a vyřazování ze hry!

Průměrná výše příspěvků v jednotlivých kolech u normální hry (přerušovaná linka), hry s pomluvami (šedivá) a u hry s pomluvami a vystrnaděním (černá linka).

Průměrný výdělek jednotlivých hráčů v jednotlivých kolech u normální hry (černá linka), hry s pomluvami (šedivá) a u hry s pomluvami a vystrnaděním (přerušovaná linka).

Hra byla totiž modifikována tak, aby bylo možné vyslat ostatním hráčům v dalších kolech zprávu, třeba že "hráč C" do našeho fondu ne/přispíval. V další variantě bylo dokonce možné některé hráče ostrakizovat – nemohl poté jedno kolo hrát. V těchto designech hry míra příspěvků rapidně narostla. Možnost zveřejnění "co je kdo zač", popř. zabránit sobcům vůbec hrát, mělo jak preventivní charakter – míra příspěvků byla již v počátku vyšší, aniž by zatím na kohokoliv dopadla pomluva či vyřazení. Existoval i nápravný vliv – dal-li někdo málo, byl pomluven či bylo hlasováno o jeho vyřazení. V následujících kolech se jeho příspěvky zvedly. Nepřekvapivě se ukázalo, že nejvíce negativních reakcí vyvolali hráči, kteří přispívali nejméně. Zároveň však nejvíce "pomluv" a hlasování o vyřazení vycházelo od hráčů, kteří přispívali nejvíce (křivé pomluvy se moc neobjevily).

Implikace výzkumu jsou omezeny strukturou hry, jelikož škodit "dobrým" hráčům by znamenalo přímo poškozovat i sebe, v realitě lze naopak dobře cílenou pomluvou spíše získávat. A "špatných" kolegů se obvykle jednoduše zbavit také nejde, zejména ne nadřízených.


Psáno pro Vesmír.

Za důvěru k druhým může šířka

Nikoliv však obvod pasu, ale ta zeměpisná. Stephen H. T. Le (pdf) z Hokkaidské univerzity chtěl zjistit, proč obyvatelé některých zemí i cizím lidem téměř bezmezně věří a ochotně jim pomáhají, v konverzaci jsou otevření a tamní firmy se neobávají, že by je dodavatelé či odběratelé obraly, zatímco v jiných státech panuje obezřetnost, tajnůstkářství a spoléhání hlavně na rodinu a blízké. Ač vztah k druhým ovlivňuje bezmezná šíře faktorů, Le si povšiml jedné velmi silné korelace: ukazatele důvěřivosti jednotlivých národních kultur rostou spolu se vzdáleností od rovníku. Závislost, formující se nejspíše již od úsvitu lidských společenství, podporuje hned několik mechanismů.

Korelace mezi důvěrou obyvatel v bližní a zeměpisnou šířkou země, v níž žijí.

Předně, čím blíže k severnímu či jižnímu pólu, tím slabší infekční či parazitární nákaze tamní obyvatelé čelí. Přičemž se zdá, že v oblastech s vyšší prevalencí chorob jsou lidská společenstva spíše uzavřená, cizí vandrovníky beroucí jako možné zdroje nákazy. Stejně tak platí, že poblíž rovníku je celková biologická variabilita obrovská, což dává místním možnost užít širokou paletu způsobů jejího využívání, historicky se proto v tropech objevuje i vysoká etnická a jazyková variabilita. Velké množství kulturních zvyků, morálních a náboženských příkazů či tabu může opět spíše snižovat ochotu vyjít vstříc cizincům či s nimi obchodovat.

Le ve své analýze zvážil i mnoho dalších proměnných a vztahů mezi nimi (třeba nemocnost může omezovat růst hospodářství, ale i slabé hospodářství může umožňovat vyšší nemocnost) a přesto dokázal, že zeměpisná šířka zmíněnými kanály i dnes ovlivňuje etnocentrismus, kvalitu národních institucí či úroveň bohatství a ty nato i obecnou mezilidskou důvěru.


Psáno pro Vesmír.