Nespokojené duše

Proč jsme pořád nespokojení? Psychologové odpovídají, že vinen je proces hédonické adaptace; lidově "zvyknutí si". Když se čehokoli chtěného zmocníme, ať již nového mobilu, vysněného zaměstnání, bytu, postupně se na to adaptujeme a pocity radosti vyprchají. Hledáme pak další zlepšení. Ještě výkonnější mobil, lepší kariéru, prostornější byt. Přestože toho dosáhneme, další možné zlepšení je hned za rohem. Chtění zničí užívání si. 

Dva američtí psychologové, Ethan Ludwin-Peery a Adam Mastroianni, však upozornili, že hédonická adaptace není ani tak vysvětlení, proč jsme nespokojení, jako prostě popis toho, že si zvykáme. Proč si ale zvykáme na dobré věci? Proč nepřestaneme hledat zlepšení, když už jsme spokojeni? Proč nevyhraje vděčnost za to, co už máme? 

Začali s testem domněnky, že má-li se něco změnit, lidé očekávají, že se to zlepší. Platí-li, že intuitivně vidíme především možná zlepšení, tím hůře bude náš aktuální stav vypadat při srovnání, a budeme tedy konstantně nespokojeni. 

Odstartovali studii (která je velmi poutavě popsána na Mastroianniho blogu) a v USA se ptali respondentů, jak by "cokoli" mohlo být "jiné". Pod "cokoli" zařadili skutečně cokoli: mobil, YouTube, přátele, mikrovlnku, jejich život, zvířecí mazlíčky a desítky dalších položek… A lidé odpovídali. Třeba že by "měl být ohebnější a flexibilnější" (u mobilu) či "plný peněz" (u života). Následně respondenti hodnotili, zda by daná změna vedla ke zlepšení, zhoršení, či žádnému efektu, a téměř do jednoho udávali, že změna by vedla ke zlepšení. Připomeňme, že měli zadáno, ať si představí, že věci mají být "jiné": bez rozdílu si představovali, jak by mohly být lepší. 

Toto zjištění platí bez ohledu, jak s danou věcí byli aktuálně spokojeni. U věcí, které respondenty štvaly (politika, zprávy, covid-19), přišli, pochopitelně, s řadou možných zlepšení. Leč stejně u věcí, s nimiž byli spokojení. Nejvíce jim radost přinášeli zvířecí mazlíčci (mnohem víc než třeba přátelé), a i tak uváděli mnoho vylepšení; "trpělivější", "zdravější", "aby uměl mluvit". 

Graf shrnující hodnocení respondentů: na ose y jsou položky, u kterých respondenti uváděli, jak by mohli být "jiné" a na ose x hodnocení, jaké ono "jiné" bude, od -3 (mnohem horší) po 3 (mnohem lepší). Jak patrno, lidé pod jiným vždy uvedli nějaké zlepšení.

Možná však tyto výsledky ovlivnila formulace otázky. Pokud se nás někdo ptá, jak by něco mohlo být "jiné", podtextem může být zlepšení. Řeknete-li kadeřnici, že chcete něco "jiného", vlasy vám nevytrhne (což by byla také změna), ale pokusí se o kreativnější (tj. lepší) účes. Oba psychologové se tedy respondentů zeptali explicitně, jak by "cokoli" mohlo být "lepší či horší" nebo "horší či lepší". Dospěli ke stejným výsledkům. Lidé opět přicházeli jen se zlepšeními. 

Asi si říkáte, že Američané jsou přirozeně pozitivnější, podnikavější, optimističtější. Nevím, jak by to dopadlo u nás, ale stejný výzkum byl uskutečněn s Poláky a dopadl stejně. V Číně rovněž. Roli nehrají ani osobnostní rysy, i lidé úzkostlivější a depresivnější se soustředí na to, jak věci zlepšovat. 

Čemukoli věnujeme pozornost, najdeme, jak by to mohlo být lepší. Postoj, který bezpochyby stojí za vzestupem lidské civilizace. Zároveň však omezení bránící nám, abychom byli vděčni za to, jaké věci už jsou. A to by vždycky mohly být i mnohem, mnohem horší.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Sportem k optimismu, kariéře... a nebo ne?

Sledovanost sportovních událostí je obrovská. Na olympijský závod rychlobruslařky Martiny Sáblíkové se v Česku dívalo 1,5 miliónů lidí, více než polovina všech diváků, kteří seděli u obrazovek. Zápas našich hokejistů se Slováky přitáhl půlmiliónu diváků navíc. Další se pídili po výsledcích na internetu, v novinách či rádiu. Pár sportovních příběhů ovládl pocity značné části obyvatelstva.

Přináší ale sledování sportu jen chvilkové vzrušení fanoušků nebo mají hromadné zvraty nálad – v uvedených příkladech nadšení z vítězství – i nějaký dlouhodobější dopad? Mají. A fenomén Sáblíková může dokonce fungovat jako dobrá aktivní politika nezaměstnanosti.

Philipp Doerrenberg a Sebastian Siegloch, ekonomové z Kolínské univerzity, totiž zauvažovali, že mnoho našich zlomových rozhodnutí vyvěrá z náhlé změny rozpoložení mysli. Třeba koupě vozu je často vyvolána závistí, že si nové auto pořídil soused či švagr. Mnoho pracujících si začne zvyšovat kvalifikaci po uvědomění, že jejich nadřízený je ve své pozici jen kvůli titulu, nikoliv díky své inteligenci či schopnostem. Někteří nezaměstnaní se odhodlají přestěhovat za prací poté, co se potkají se svými bývalými spolužáky, třeba méně nadanými, kteří žijí úspěšnějším životem ve vedlejším kraji.

Podobné odhodlání "udělat něco se svým životem" může obstarat i národní sportovní úspěch. Ať již vezmeme jakýkoliv sport, vždy bude symbolikou vzepjetí, ochoty nevzdat se a překonat nevýhodu, ač se zdá sebevíce fatální. Mnozí z nás o nějaké změně, kroku do neznáma tu a tam zauvažují a sportovní úspěch může přispět k našemu odhodlání takový krok udělat.

Oba jmenovaní ekonomové využili data konání fotbalových zápasů o evropský či světový pohár (pdf) a dlouhodobé statistické šetření, které v Německu běží již od roku 1984. V jeho rámci se od obyvatel zjišťují detailní osobní údaje, od jejich zaměstnání a příjmu, přes zdravotní stav po spokojenost s životem. Tazatelé se přitom respondentů vyptávají průběžně během roku, takže někteří lidé ryzí náhodou odpovídají před pohárovými zápasy a jiní zase těsně po nich. Porovnáním odpovědí obou těchto skupin se lze dopátrat, co s životními vyhlídkami dokáží udělat významný sportovní zápas.

Nezaměstnaní respondenti – zejména mladí muži – byli po prestižních utkáních více motivováni hledat si práci, byli ochotni pracovat na plný a nejen na částečný úvazek a zároveň se zvýšil jejich optimismus, že nějakou práci naleznou. Dokonce se zvýšily i jejich požadavky na nejnižší akceptovatelnou mzdu (což paradoxně může snížit pravděpodobnost, že nějakou práci skutečně naleznou). Efekt je dokonce tak silný, že se lidé po úspěšných fotbalových zápasech cítili zdravější (resp. se necítili zdravotně natolik špatně) a podstatně méně se obávali nepříznivého vývoje hospodářství.

Pohled na vládní prohlášení a rekordní počet nezaměstnaných naznačuje, že Česko při podpoře pracovního trhu věří jen v růst hospodářství a sezónní příležitosti. Doufejme tedy, že sportovně-motivační síly budou enormní. Nicméně zejména u nás se dá očekávat i zcela protichůdný efekt: švédský ekonom Peter Skogman Thoursie (pdf) si totiž všiml, že během populárních sportovních událostí roste celková nemocnost. Ve Švédsku, kde je zavedena velmi štědrá nemocenská, onemocní při olympijských hrách o 7 % více zaměstnanců, než je jinak obvyklé. U těch, co v práci přesto zůstanou, pak klesá produktivita.

Názorná ilustrace "sportovní nemocnosti" je podíl mužů a žen tč. na nemocenské. Na obrázku je tento poměr nanesen při světovém lyžařském šampionátu v Oberstdorfu dle věkových skupin 20-44 a 45-60 let. Jak patrno, když závody začaly ("5") muži razantně překonali ženy v odchodech na nemocenskou.

Podobný účinek se vyskytuje i u studentů. Je dokázáno (pdf), že v době konání oblíbených sportovních turnajů se zhoršují studijní výsledky vysokoškoláků (pochopitelně je na místě opět hlavně mužský rod) v přímé závislosti s tím, jak dobře se vede oblíbeným týmům. Zároveň roste spotřeba alkoholu a vysedávání po hospodách.


Psáno pro Lidové noviny.

Ve zkratce ...

Nadměrný optimismus a sebepřeceňování jsou všudypřítomné. Naprostá většina lidí si myslí, že mají lepší smysl pro humor než naprostá většina ostatních, že jsou lepšími řidiči než většina, stejně tomu je u jakékoliv jiné schopnosti. James K. Beggan, Jennifer A. Vencill a Sheila Garos (pdf) prokázali, že je tomu i u postelových dovedností. Jde-li o milování, skoro každý se považuje za lepšího než jsou druzí, naopak většinu chyb vidí u ostatních.

Niamh M. Brennan a John P. Conroy (pdf) ukázali na kazuistice jednoho generálního ředitele, jak moc nad firmou z něho postupně vytvořila domýšlivého narcistu bez sebereflexe. Při detailní analýze znění výročních zpráv akcionářům vyšlo mj. najevo, že dobré zprávy přisuzoval jen sobě, špatné zprávy zmiňovány téměř nebyly a když ano, šly na vrub vnějším podmínkám. Nepřekvapí, že firma (banka) nedopadla nejlépe.

I když se rodí s nižší porodní vahou, jsou u nich častější mnohé nemoci, zejména psychické, a asi i proto se více oddávají drogám, stále zhruba každý 10. člověk je levák. Evolučnímu biologovi to vrtá hlavou, proč dlouhodobě nevymírají, jsou-li tak znevýhodněni? Thomas V. Pollet, Gert Stulp a Ton G. G. Groothuis (pdf) shrnuli některé důvody (mj. třeba kreativnější myšlení či lepší motorické schopnosti) a dodali další důvod. Leváci mohou být lepší v boji, protože většinová, pravoruká populace není na zápasení s levorukou menšinou tak dobře připravena. Mezi zápasníky v ultimátních soubojích (Ultimate Fighting Championship) pak skutečně našli více leváků, 20,4 %, než v porovnatelné populaci, kde jich je jen 12,6 %. Pravděpodobnost výhry vůči pravákům však již mají leváci při takovém počtu vyrovnanou.

První graf udává podíl leváků v populaci (12,6 %) a podíl levorukých bojovníků. Druhý graf ukazujepravděpodobnost výhry leváka nad pravákem.

 
Sara LaLumia, James M. Sallee a Nicholas Turner (pdf) znovu potvrdili, jak univerzální jsou v lidském životě finanční motivy. Třeba i v datu narození potomka. Vyšli z toho, že narodí-li se v USA dítě koncem prosince, získají rodiče daňové odpočty na celý právě proběhlý rok. Důvod to uspíšit porod (třeba císařským řezem) koncem prosince, než aby dítě spatřilo světlo světa až začátkem ledna a rodiče by o roční daňové odpočty přišli. Efekt „posunu porodů“ byl skutečně identifikován, i když ne moc silný.