VŠE o... příležitosti podvádět

Nechají se i čestní lidé zkazit korupčním prostředím, nebo prostředí vhodné k podvádění vyhledávají rození nepoctivci? Studie z organizační etiky ukazují, že odpověď obsahuje obě možnosti. Zdá se, že křiváci mají tendenci vybírat si profese, v nichž se snadněji šidí. Třeba finanční poradce se záznamem o lhaní klientům tak najdeme spíše v konzultantských firmách typu „šmejdi“. Také platí, že jednotlivci, kteří excelují v klamu a lhaní, preferují pozice v prodeji či marketingu než třeba v pečovatelství.

Podobně nižší míra ohledu na druhé u studentů podnikání či ekonomie je způsobena spíše tím, že materialističtí a sobečtí mladí lidé inklinují ke studiu v těchto oborech, než že by z nich studium ekonomie vychovalo sobce.

Studie z Indie například ukázala, že studenti, kterým nevadí lhát a podvádět, inklinují po vystudování k práci ve zkorumpované státní správě než v soukromém sektoru. Nicméně, existují i výzkumy, které ukazují, že záleží spíše na situaci, a i vesměs čestní lidé se uchýlí k podvodu, naskytne-li se jim výhodná příležitost nebo pohybují-li se v prostředí, kde se mnozí chovají nečestně.

Ve snaze rozseknout otázku, zda v podvádění převládá vliv situace, nebo naopak charakter lidí, jsme (spolu se Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Markem Vrankou) uspořádali laboratorní experiment s účastníky ze zemí od Česka přes Velkou Británii po Čínu. Účastníci našeho experimentu hráli jednoduchou hru, ve které předpovídali, zda na kostce padne sudý, či lichý počet bodů. Za každou správnou předpověď získali peněžní odměnu. Existovaly dvě verze hry: v první účastníci uvedli své předpovědi před hozením kostky a poté viděli výsledek. Hra tedy neumožňovala podvod. Naopak v druhé verzi byli účastníci požádáni, aby si svou předpověď jen mysleli. Poté jsme hodili kostkou, účastníci viděli výsledek a byli požádáni, aby uvedli, zda jej předpověděli. Předpověď byla pouze v jejich hlavách, mohli proto snadno lhát a hlásit i nesprávné předpovědi za správné.

Vlevo vidíte verzi, v které nešlo podvádět. Participanti zaškrtli, zda padne lichý či sudý počet bodů. Hod byl učiněn a vydělali či nevydělali odměnu (zde 10 čínských jüanů). Vpravo si však predikci mají jen myslet, hod je učiněn a nato mají odpovědět, zda uhádli či ne; podvádění je tak velmi snadné.

Zároveň experiment zajišťoval, že individuální podvádění nešlo odhalit. Někdo prostě mohl mít štěstí a uhodnout více hodů než teoretickou polovinu. Čtenáře určitě nepřekvapí, že účastníci, kteří hráli verzi s možností podvádět, průměrně hlásili mnohem větší úspěšnost. Využili příležitosti a podváděli. Naším cílem bylo dále zjistit, jak to bude s podváděním, když si člověk může zvolit prostředí, nebo když do něj bude náhodně přiřazen. Účastníci tedy sehráli obě verze, s možností podvádět i bez ní, pak si někteří z nich mohli zvolit, kterou verzi chtějí hrát dále. Zbytek účastníků jsme losem do různých verzí přiřadili sami.

Ukázalo se, že ti, kdo podváděli hodně už při první příležitosti, následně chtěli být ve verzi, kde se dá lhát. Tam si pak nebrali žádné servítky. Výsledek byl platný pro všechny národnosti, jež jsme zkoumali. Naopak lidé, které jsme přiřadili do verze s možností podvádět náhodně, sice lhali také, ale mnohem méně.

V navazující studii jsme se snažili omezit volbu prostředí umožňujícího podvádění tím, že jsme ji zpoplatnili. Kdokoliv chtěl být ve hře, kde mohl podvádět, musel předem zaplatit paušální poplatek. Tato intervence sice vedla k poklesu zájmu o danou verzi, ale na druhé straně ti, kteří si hru s podváděním zaplatili, pak lhali skoro maximálně. Náklady vstupu si chtěli kompenzovat.

A co nám studie tedy ukázala?  Že není většina lidí, která by mohla „hodit kamenem“. Zároveň i velmi málo lidí podvádí maximálně, i když k tomu mají příležitost. Leč, umožňuje-li prostředí systematické podvádění, vyselektují se do něj ti nejhorší a ti si pak k sobě zdroje odklánějí naprosto dokonale.

 

Psáno pro Hospodářské noviny.

Křiváci a poctivci

Do hotelové haly v jednom velkém světovém městě vchází pohledná dívka. Rozhlédne se, a když spatří recepci, bez váhání k ní zamíří. „Dobrý den, na ulici za rohem jsem našla tohle.“ Při těch slovech na přepážku pokládá pánskou peněženku a posouvá ji směrem k recepčnímu. „Někdo to musel ztratit,“ pokračuje naléhavě. „Můžete se o to prosím postarat? Já bohužel spěchám.“ Dívka mizí a recepční je sám s peněženkou, ke které nemusel vydat žádný doklad o převzetí. Co udělá?

Anonymita velkých měst byla vždy vnímána jako protiklad rustikální idyly vesnic a maloměst, kde žijí sousedé, kteří se znají, pomáhají si a s nadšením budují komunitu. Města z tohoto srovnání vycházela jako prostor bezcitné a lhostejné masy.

Učebnicovým – byť, jak se ukáže za chvíli, zavádějícím – příkladem městské otrlosti je okradení, znásilnění a vražda Kitty Genovesové 13. března 1964 v New Yorku. Název slavného článku v deníku New York Times o útoku na mladou barmanku netřeba ani příliš rozvádět: „37 lidí, kteří viděli vraždu, nezavolalo policii; apatie při ubodání ženy z obvodu Queens inspektora šokovala“. Mladou ženu napadl recidivista Winston Moseley loveckým nožem ve dvou po sobě následujících útocích. Přes půl hodiny utíkala, skrývala se a bojovala o život. Ač volala o pomoc v silně obydlené čtvrti, nikdo jí nepomohl ani nezavolal policii.

Případ je uváděn v každé učebnici sociální psychologie jako důsledek anonymity a odcizení. Dle této perspektivy v městech častěji potkáváme neznámé osoby, s nimiž nás nepojí silnější emoční vazby. Empatii proto často přebije apatie. Svědek jakéhokoliv přečinu totiž doufá, že z masy lidí zasáhne někdo jiný. Ať již věří, že druzí budou v řešení situace schopnější nebo že alibisticky přenese odpovědnost na ně, motivace pomoci bližnímu je tatam. Podobná apatie byla v reakci na případ Genovesové pojmenována jako efekt přihlížejícího – lidé nejsou ochotni nabídnout či uskutečnit pomoc neznámému člověku, jsou-li v okolí další osoby. Křiváci s tím rovněž počítají, vědí, že pravděpodobnost zásahu, jejich rozpoznání či dopadení je v silně obydlených oblastech mnohem nižší, a jsou proto nakloněnější ke zločinům.

Realita města přesto tak děsivá není. Metropole mají sice vyšší kriminalitu než města a ta jsou horší než venkovské oblasti, hlavní důvod však nespočívá v tom, že by obecně lidé ve městech byli zkaženější a k sobě řádově apatičtější. Spíš platí, že ve městech se kriminalita prostě víc vyplatí. Žije v nich více zámožných či jinak atraktivních osob, působí tam bohaté firmy a to přitahuje jedince připravené porušovat zákon.

I nedávné přezkoumání vraždy barmanky Genovesové ukazuje, že novinový článek o městské apatii v mnohém lhal a učebnice psychologie a populární literatura jej přebraly nekriticky. Nikdo z „opovrženíhodných přihlížejících“ nemohl vidět celou sekvenci událostí a z fragmentu pozorování, že se v noci dva lidé honí či na sebe křičí nebo se perou, nešlo odvodit, že probíhá vražda (jejíž dokonání nemohl vidět nikdo). Navíc minimálně jeden člověk zasáhl a na útočníka křičel. Rovněž alespoň dva lidé policii volali (a je vhodné si uvědomit, že v šedesátých letech v USA nefungovaly univerzální tísňové linky, občané museli volat na konkrétní policejní oddělení). Jedna žena navíc šla zjistit, co se děje. Umírající Kitty Genovesovou poté objímala, dokud nepřijeli zdravotníci – leč mladou ženu s probodnutými plícemi už nezachránili.

Kdo pomůže napadené ženě

Přesto je efekt přihlížejícího reálný fenomén. Motivace jsou odlišné, je-li někdo jediný, kdo může zasáhnout, než když panují pochyby, kdo může a chce konat. Na druhé straně efekt neimplikuje lhostejnost lidí v mase, ale je spíše založen na nejasnosti situace. A města svým rušnějším, rychlejším a komplexnějším životem nejasné situace produkují jednoduše častěji.

Zvažme experiment psychologa Petera Fishera a kolegů, mající změřit, zda lidé zasáhnou, bude-li muž ohrožovat ženu. Dobrovolníka uvedli do místnosti, v níž se zanedlouho měla odehrát konverzace mezi mužem a ženou. Dobrovolník se dozvěděl, že muž se ženou se neznají, mají za úkol se seznámit a v místnosti umístěná kamera jejich setkání natočí. Nato dobrovolníka odvedli do sousední místnosti k monitoru s videosignálem z experimentální místnosti. Posadil se, dostal dotazník, do kterého měl setkání na monitoru vyhodnocovat, a přenos začal.

Dobrovolníci však byli klamáni. Ve skutečnosti neviděli autentickou situaci, v které se měli dva lidé seznámit, ale nahrávku, v níž najatí herci sehráli připravené drama. Účastník experimentu tak na obrazovce spatřil, jak experimentátor do místnosti uvádí muže a ženu a dává jim instrukce k hovoru. Pak odchází. Muž se ženou konverzuje, leč začne ji najednou svádět. Nejdříve sympaticky, pak neomaleně. Ke konci nahrávky už jde o slovní sexuální obtěžování. Žena se snaží držet zadání experimentátora o nenucené konverzaci. Situace však graduje, když se muž ženy dotkne. Ona vstává a s křikem: „Nedotýkej se mne! Chci odejít! Nech mě jít!“ chce opustit místnost. Na což muž reaguje tím, že ji chytne a hodí do kouta místnosti. Záznam se pak přeruší.

Výzkumníci sledovali, zda dobrovolníci čelící této situaci půjdou do vedlejší místnosti či nějak zasáhnou. Někteří byli v místnosti sami, jiní ve dvou – porovnání chování lidí těchto dvou skupin umožnilo stanovit efekt přihlížejícího. Experiment se však vyznačoval ještě jednou „vychytávkou“ – v některých záznamech konverzace se ženou vystupoval velký, dominantní muž s vzezřením násilníka, v jiných rachitický prcek. Ač se oba chovali dle stejného scénáře, jednání prvního ženu zjevně ohrožovalo, jednání druhého nepůsobilo nebezpečně.

Předně se potvrdil efekt přihlížejícího: když byli v místnosti dva dobrovolníci, nezasáhl téměř nikdo. Zatímco pokud byli o samotě, zasáhl každý druhý. To však platí jen při pozorování videa s rachitickým prckem. Když ve videu vystupoval mohutný násilník, zasáhla opět zhruba polovina dobrovolníků, avšak bez ohledu na to, zda byli v místnosti sami, či nikoliv. Výsledky studie ukazují, že hrozí-li bezprostředně jasné a reálné nebezpečí, mnozí lidé prostě pomohou bez ohledu na přítomnost ostatních. A někteří lidé naopak nepomohou za žádných okolností. Nejde o charakter prostředí, ale spíš o charakter jednotlivců.

Hustota spolubydlících odcizuje

Nicméně útok je přece jen mezní situace. Jak město ovlivňuje nápomocné či naopak sobecké chování všedního dne? I zde města a přelidněná místa nevycházejí dobře. Obecně lze stereotypy i mnohý výzkum shrnout tak, že čím více lidí v místě je, tím nižší je pocit osobního prostoru. Následuje stres, zaměření na sebe a rychlejší identifikace rizik a nebezpečí, nebo řečeno jinak, opět nižší zájem o druhé či o okolí.

Klasická studie sídelného životního prostředí od Leonarda Bickmana a kolegů tyto pravidelnosti dokázala na dívčích studentských kolejích. Vybrali si je jako analogii malých a velkých sídel. Experiment uskutečnili na kolejích, tvořených dvaadvacetipatrovými věžáky, na nichž bydlelo okolo pěti set studentek. Vysoká hustota a anonymita symbolizovala velké město. Jiné koleje sestávaly spíš z řadových domků do čtyř pater, v kterých bydlelo kolem dvou set studentek. A nakonec „rodinné“ koleje o dvou patrech, obývané dvaceti až osmdesáti studentkami – ty symbolizovaly spíš malou obec.

Výzkumný tým po kolejích náhodně poztrácel ofrankované dopisy bez zpětné adresy. Účelem bylo zjistit, zda obyvatelky kolejí dopis seberou a nezištně hodí do poštovní schránky, nebo ho budou ignorovat a vyčkají, až jej vyhodí úklid, či ho dokonce zničí. Ve věžácích dívky poslaly adresátovi 63 % dopisů, ve středně velkých kolejích 87 % a v nejmenších všechny. I navazující dotazníkový výzkum potvrdil, že čím vyšší byla hustota obyvatel v místě bydlení, tím více jej studentky hodnotily za místo neosobní a spolupráci nepodporující, a tím méně se cítily odpovědné za své okolí a lidi v něm.

Čestnost hoteliérů ve velkých městech ukázal experiment, v němž výzkumníci předávali zaměstnancům hotelů „ztracené peněženky“ a sledovali, zda zajistí nalezení jejich majitele. Graf ukazuje podíl peněženek, které zaměstnanci hotelů různých zemí majitelům vrátili. Reakce hoteliérů se lišila podle toho, zda byly peněženky bez peněz (žlutá) nebo v nich peníze (cca 300 Kč) byly (červená). Při této druhé podmínce byli čeští recepční ve zkoumaných hotelech dokonce nejčestnějšími osobami na celém světě.

Česko, ráj poctivců

Podobné závěry poskytuje většina výzkumů: vysoká hustota obyvatel souvisí s nezájmem o druhé. Problémem je, že to zjevně není pravda – stačí udělat prosté mezinárodní srovnání a je jasné, že kriminalita není v urbanizovanějších zemích nejvyšší. Navíc kdo navštívil Japonsko, Skandinávii či Kanadu, ví, že i v metropolích jsou lidé extrémně nápomocní, vidí-li někoho v nouzi, ať už jde o ztraceného turistu, či bezdomovce. Nejde tedy jen o kontrast města versus zbytek sídel, ale spíše o charakter lidí daný nespočtem faktorů od osobnostních charakteristik po národní kulturu.

Názorně to dokázal Alain Cohn, který se svým výzkumným týmem poztrácel 17 303 peněženek v 355 městech 40 zemí světa, a to způsobem popsaným v úvodu tohoto článku. V každé „ztracené“ peněžence přitom byla informace o e-mailové adrese majitele, jakož i další identifikační údaje svědčící o tom, že je majitel krajanem. Vědecký tým přitom pro každou peněženku vytvořil unikátní e-mailovou adresu a na zprávu o nálezu ztraceného předmětu čekal 100 dnů od její „ztráty“. Cílem bylo zjistit, jak se místní lidé k nalezeným předmětům zachovají.

Studie ukázala, že lidé peněženky vrátí, zejména když obsahují peníze nebo dokonce klíče (než když obsahují jen různé „papíry“) – opět tedy chtějí více pomoci, když o něco skutečně jde. Experiment také demonstroval vějíř zájmu o bližní, který je závislejší na kultuře než na čemkoliv jiném – od Číny či Maroka, kde peněženku vrátil sotva jeden člověk z deseti, po Švýcarsko či Norsko, kde ji naopak vrátil skoro každý – přestože experiment cílil na největší města daných zemí.

A co Češi, jak jsme dopadli? Skvěle! Dle Cohnova výzkumu jsme sedmá nejčestnější země na světě – tedy alespoň obyvatelé měst: Brno, Liberec, Olomóc (toť přesná citace z publikovaného článku), Ostrava, Plzeň a Praha.

Psáno pro Vesmír.

LN: Kniha roku 2017 (a další)

Do letošní soutěže Lidových novin o Knihu roku jsem nominoval tři různorodé kandidáty. (Obligátní varování: výběr je zatížen tím, že jsem ani zdaleka nestihl přečíst, co jsem plánoval... a na některé dobré knihy jsem jistě zapomněl.)

Knihu Shoe Dog od: Phil Knight vydalo (namluvenou) letos nakladatelství Simon & Schuster Audio.

Ač je nutné se někdy přenést přes americkou pompéznost a narcismus, životopis Phila Knighta je intimně podaným vhledem do přemýšlení o jeho životě a rozhodnutích, které nakonec vyústily ve vznik největší sportovní firmy světa. Knightových nočních můrách, nenaplněných očekávání, zklamání ze svých poklesků i mrzkých charakterů mnohých lidí, ale i zasloužených úspěchů a štěstí na přátele.

Knihu Why Buddhism is True: The Science and Philosophy of Meditation and Enlightenment od: Robert Wright vydalo letos nakladatelství Simon & Schuster.

Evoluce nás nevybavila myslí, která dokáže dosáhnout štěstí a klidu. Robert Wright využívá soudobých výzkumů v kognitivní a evoluční psychologii a vlastní zkušenosti při pronikání do budhistického vidění světa, aby čtenáři nabídl způsoby, jak procházet dny bez rozčilování nad problémy, které jsou nepodstatnými trivialitami. Jak svou mysl osvobodit, aby svět prožívala v jeho úžasnosti nezatížená ambicemi, které ve skutečnosti mít nemusí.

Knihu The Gene: An Intimate History od: Siddhartha Mukherjee vydalo letos nakladatelství Scribner.

Historie genetiky podána s čtivostí detektivky. Mukherjee v prvním dějství odryje své obavy o dědičnosti mentálních problémů ve své rodině a nato chronologicky představí vývoj genetiky – úžasně spojí životní příběhy vědců s jejich objevy, jak je řízen veškerý život na této planetě. Kniha se věnuje i soudobým kontroverzím s umělým vytvářením organizmů či přepisováním genů (nejen) při léčení nemocí.
 
Do užšího výběru se dále letos dostaly knihy:

Knihu Behave: The Biology of Humans at Our Best and Worst od: Robert M. Sapolsky vydalo letos nakladatelství Penguin Press.

Majestátní pojednání o biologických procesech stojících za lidskou agresivitou, nevraživostí a zlobou. Knize však škodí školometské představování základních fyziologických procesů a škobrtnutí při zveličování několika studií, které se nakonec ukázaly jako nehodnověrné. 

Knihu The Evolution of Beauty: How Darwin's Forgotten Theory of Mate Choice Shapes the Animal World - and Us od: Richard O. Prum vydalo letos nakladatelství Doubleday.

Názorné aplikace teorie sexuální selekce, tedy Darwinovy myšlenky, že při výběru partnera nemusí rozhodovat jeho „skutečné“ schopnosti, ale pouze estetické, sexuální působení na druhé pohlaví (hezká paralela do marketingu – o úspěchu nerozhodnou pravé kvality, ale umná prezentace). Jelikož autor je ornitolog, větší část knihy se zabývá ptáky, sekce o lidech nejsou moc hluboké.

Knihu Darwin's Unfinished Symphony, How Culture Made the Human Mind od: Kevin N. Laland vydalo letos nakladatelství Princeton Univeresitsy Press.

Další zástupce evoluční teorie, tentokráte o kulturní evoluci coby nástroji lidstva, jak dosáhnout komplexní civilizace. Kniha je pojata jako vědecká biografie autora a některé sekce proto dávájí dojem, že jsou více důležité pro něj samotného, místo, že by byly skutečně podnětné, resp. pro čtenáře nutné k pochopení či přečtení.

Knihu The Secret of Our Success: How Culture Is Driving Human Evolution, Domesticating Our Species, and Making Us Smarter od: Joseph Henrich vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.

Mnohem více se mi líbilo Henrichovo Tajemství našeho úspěchu, jež sice nedosahuje rozsahu Darwinovy nedokončené symfonie, ale díky antropologickému podání těžícího z příběhů, je mnohem jasnějším a čtivějším představením kulturní evoluce.

 

Knihu Against the Grain: A Deep History of the Earliest States od: James C. Scott vydalo letos nakladatelství Yale University Press.

Inspirující pohled na ekonomicko-politickou dynamiku vzniku prvních států v duchu „obilí v sýpkách se daní lépe než jiné výpěstky a lidem za hradbami se vládné lépe než kdyby volně běhali po pláních". Nicméně Scott velmi přehání myšlenku (ne zcela opřenou o silnou evidenci), že mimo města a proto-státní celky žili lovci-sběrači-příležitostní-zemědělcí v rustikální idyle.

Knihu The Great Leveler: Violence and the History of Inequality from the Stone Age to the Twenty-First Century od: Walter Scheidel vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.

Do jisté míry „pokračování“ Scotta. Scheidel se zaměřuje na vznik nerovností mezi lidmi. Pochmurnou pointou knihy je varování, že rovnost je téměř vždy jen důsledkem katastrof, válek a hladomorů.

Knihu The One Device: The Secret History of the iPhone od: Brian Mechant vydalo letos nakladatelství Little, Brown and Company.

Spíše než o iPhonu (o kterém je vlastně až závěr) je kniha o změnách, které musely nastat v technologiích (od výroby baterií po invenci nerozbitného skla), v závádění nového stylu řízení firem a v hospodářské restrukturalizaci Číny..., aby byla umožněna výroba tohoto přelomového výrobku.

Knihu Fifty Inventions That Shaped the Modern Economy od: Tim Harfod vydalo letos nakladatelství Riverhead Books.

Název přesně odráží obsah a čtenáři znalí knih Tima Harfoda vědí, že jeho literární styl je chorobně čtivý. Menší nevýhodou je, že jde o typickou knihu, ze které můžete čerpat nespočet zajímavých fakt (k zmínění třeba v hospodě), aniž byste po jejím přečtení viděli svět jakkoliv jinak.

Knihu The Captain Class: The Hidden Force That Creates the World's Greatest Teams od: Sam Walker vydalo letos nakladatelství Random House.

Ačkoliv nejsem fanouškem vlastně žádného fyzického sportu, kniha o důvodech, proč některé sportovní týmy vyhrávají a jiné nikoliv, byla příjemným čtením. Asi proto, že ve skutečnosti je o faktorech, které ustanovují inspirujícího člověka (a tedy třeba i dobrého manažera).


Psáno (z části) pro Lidové noviny.

Jak naočkovat kritické myšlení

Volby vždy dodají příklady neinformovanosti, zmatenosti či prostého nezájmu mnohých voličů. Jsou ale lidé beznadějně odsouzeni zavírat se v malé bublině oblíbených názorů a triviální zábavě? Přelomový americko-čínský experiment naznačuje, že ano. Nicméně úplně zatraceni také nejsme.

„Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti […] pravdu neměl Orwell, ale Huxley.“

Citace pochází z předmluvy klasiky Ubavit se k smrti Neila Postmana, která porovnává dvě nejslavnější dystopie – romány Konec civilizace Aldouse Huxleyho a 1984 George Orwella. Podle Postmana nám hrozí spíše budoucnost, jakou předvídal Huxley.

Nevědomost občanů liberálních demokracií nemusí být podle Postmana nakonec odlišná od neinformovanosti obyvatel cenzurujících diktatur, pokud lidé nebudou schopni či ochotni vyhledávat a ověřovat informace. Postman upozorňuje, že konzumace zpráv se může stát pouhým rozptýlením. Zprávy se nebudou promýšlet, ale pouze prociťovat. Jejich ověřitelnost, pravdivost, úplnost přestanou být důležité. Podstatné bude, jestli se líbí a baví nás. Zdá se, že to sedí – přestože máme doslova na pár kliknutí v dosahu informační zdroje, které by ukázaly, jak jsou naše představy o světě zavádějící, neúplné či i zcela scestné, málokdo má zájem svoje názory podrobit testu objektivnosti.

Co kdyby najednou zmizel velký čínský firewall?

Skutečně ustrneme v tetelivé myšlenkové laxnosti? Odpovědět se pokusili ekonomové Yuyu Chen z Pekingské univerzity a David Yang ze Stanfordovy univerzity. Uskutečnili experiment (pdf), jak náhodně získaný přístup k mnohem kvalitnějším zdrojům informacím ovlivní myšlení mladých lidí.

Nabrali 1800 čínských studentů a vybraným na víc než rok zaplatili velmi efektivní software (virtual proxy network, VPN), který dokázal obejít čínskou cenzuru internetu. „Velký firewall“ čínského Ministerstva veřejné bezpečnosti od roku 2003 blokuje řadu západních internetových služeb a zpravodajských serverů. Bez VPN se z Číny nepřipojíte na Google, YouTube, Facebook, Twitter, Instagram či Blogspot (ani na většinu pornografických webů). Nemůžete sledovat nebo číst CNN, New York Times, Guardian, BBC, Bloomberg nebo Wall Street Journal. Myšlení většiny Číňanů proto formuje jen státní propaganda. Náhodně vybraní studenti získali příležitost objevit necenzurovaný svět informací o své zemi a o světě vůbec. Výzkumníci na oplátku získali možnost zkoumat, jak nabyté informační svobody využijí.

Polovina studentů software nevyužila vůbec, což lze jednoduše vysvětlit strachem ze státních orgánů. Pohříchu však ti, kteří software začali využívat, si téměř vůbec neprohlíželi zpravodajské či názorové servery. Zůstali u oblíbených, státních. Suverénně u nich vyhrály stránky poskytující zábavu typu YouTube či Facebook, dále pak služby Googlu a pornografické weby (pro zajímavost – na ty chodilo 77 procent studentů a 62 procent studentek). Na zahraniční zpravodajské servery se nepřipojila ani tři promile studentů.

Kritické myšlení se dá naočkovat

Chen a Yang proto začali skupinu náhodně vybraných studentů motivovat, aby si zpravodajství četli. Uvažovali, že běžný student neví, co neví. Nemá ponětí, jak moc jsou jeho názory pokřiveny propagandou a jak cenzura hrubě rámuje diskuzi. Nezná-li student hodnověrnější zdroje informací, nenapadne ho, že by pro něj mohly mít nějakou hodnotu. Oba ekonomové proto vytvořili kvíz z článků v New York Times a za správné odpovědi studenty peněžně odměňovali – a čtenost novin skutečně vylétla. Ekonomové nato zkoumali, zda i poté, co s kvízy přestanou, si studenti udrží vytvořený návyk a budou dále zahraniční zpravodajství sledovat. Zde jejich výzkum nabízí naději: studenti pokračovali a zahraniční zpravodajství sami vyhledávali. Doba, kterou strávili na zpravodajských serverech, se zečtyřnásobila a i poté, co experiment skončil, si 23 procent studentů začalo samo platit kvalitní VPN, aby mohli zahraniční weby dál sledovat.

Průměrná doba (v minutách) strávená na stránkách New York Times týdně mezi studenty, kteří získali jen software na obejití čínského firewallu (modrá linka, "Access") a mezi studenty, kteří byli navíc i podporováni placenými kvízy (červená linka, "Access+Encour."). Placené kvízy fungovaly pouze od února do půlky března 2016. Čárkovaná čára značí procento článků, které byly politicky citlivé (jako únik panamských dokumentů, výročí čínské kulturní revoluce atp.).

Nezůstalo přitom jen u zájmu o zakázané weby, Chen a Yang později odkryli, že u studentů sledujících zahraniční zpravodajství se trvale posunulo vnímání čínské reality. Přestali natolik důvěřovat své vládě a státem poskytovanému zpravodajství, přestali bezmezně věřit v trvalý ekonomický růst a boom čínských akciových trhů. Začali být kritičtější k budoucnosti své země a byli ochotnější Čínu opustit (třeba jako výměnní studenti).

Obecně Chenův a Yangův výzkum potvrzuje, že pravdu měl skutečně Huxley. Jakmile lidé přivyknou určitému myšlení či životu, spontánně je už nenapadne své názory zpochybňovat nebo hledat nové perspektivy. Nerozeznají už hodnotu vidět svět jinak. Věnují se tomu, co je baví (což rozhodně není studium zpochybňujících informací). Tyto tendence lze zvrátit, nikoliv však kampaněmi, psaním novinových příspěvků nebo komentářů, ale cíleným a pracným naváděním bližních, aby pro sebe objevili svět bohatší na informace, než je ten, ve kterém žijí.


Psáno pro Finmag.

Rozvoj podnikatelství i jako důsledek souboje o ženy

Přehršel studií již zjistilo, že při výběru partnera ženy preferují bohatství, příjem a inteligenci. Naproti tomu muži se spíše zaměřují na fyzickou atraktivitu žen. Z tohoto prostého zjištění se dá předpovědět, že roste-li poměr pohlaví – v populaci je více mužů než žen – ženy mají při volbě partnera větší moc. Muži jsou pak nuceni dosahovat většího bohatství či příjmu, aby vůči konkurentům obstáli a alespoň nějakou ženu pro sebe získali. Podobné předpovědi se však v realitě těžce dokazují, protože poměr pohlaví je obvykle velmi vyrovnaný.

Simon Chang a Xiaobo Zhang (pdf) však využili přirozeného experimentu na Tchaj-wanu. Po porážce Čankajškova Kuomintangu v pevninské Číně se tam koncem 40. let uchýlilo na milion příznivců strany, zejména mladých vojáků. Rázem se tchaj-wanský poměr pohlaví u mladých dospělých vychýlil a na 100 žen připadalo 152 mužů. I když zprvu měli vojáci zakázáno se ženit (neměli se usazovat, ale být připraveni na invazi zpět do Číny), zákaz byl koncem 50. let zrušen.

Graf ukazuje vývoj primárního poměru pohlaví (poměr mužů a žen ve věku 15 až 49 let), plná linka, a pětiletý klouzavý průměr růstu počtu nově zakládaných firem na Tchaj-wanu, přerušovaná linka.

I když Chang a Zhang odfiltrovali různé alternativní vysvětlení, třeba, že více mužů znamená větší nabídku práce či masivní přísun financí přivezených armádou atp., potvrdili, že s vzrůstem poměru pohlaví docházelo i k zvyšování pravděpodobnosti, že muži budou pracovat na řídících a manažerských pozicích. Zároveň se s obdobím vysokého poměru pohlaví váže i intenzivnější podnikatelství měřené třeba počtem nově zakládaných firem. Za svůj současný statut velmi bohaté ekonomiky tak Tchaj-wan možná vděčí překvapivému faktoru – intenzivnějšímu boji mužů o nevěsty v 60. letech minulého století.


Psáno pro Vesmír.

Z domova či z firmy? Svéráz místa pracoviště

Pracovat z domova je snem asi každého zaměstnance. A firmy tyto tužby začínají pomalu naplňovat, když zhruba třetina až polovina společností dnes umožňuje nějakou formu plnění povinností mimo pracoviště. Cílem je zvýšit pohodu zaměstnanců, zredukovat čas věnovaný dojíždění a ušetřit na nájmech za kancelářské prostory.

I když je doma jistě příjemněji, bez vyrušování kolegy a osobního dohledu manažerů, existují tam pro zaměstnance zase pasti sebekontroly. Svody dělat něco jiného než práci, pustit si seriál, dát si koupel, zajít nakoupit. Rodina také nemusí brát člověka doma coby „skutečně“ zaměstnaného a ukládá mu další úkoly – posekat trávník, uklidit... z práce doma se může stát martyrium. I z tohoto důvodu neexistují jednoznačné závěry, zda se práce z domova „vyplatí“.

Nicholas Bloom, profesor ekonomie ze Stanfordovy univerzity, s kolegy (pdf) proto v této oblasti uspořádali první plně randomizovaný experiment – a to v Ctripu, velké čínské cestovní a ubytovací agentuře. Firma umožnila zaměstnancům zúčastnit se loterie, jejíž výherci mohli 4 dny pracovat z domova a pouze jeden den být přítomní na pracovišti. Náhodným rozlosováním vznikly 2 jinak stejné skupiny – členové první vyřizovali telefony, rezervace a objednávky z kanceláře, druhá skupina pracovala z domova.

Pracovní podmínky ve firmě (na obrázku vpravo vidíte dohlížející manažerku).

Pracovní podmínky doma.

Výsledky jsou celkem dramatické: za devět měsíců, během nichž experiment trval, byli z domova pracující o 13 % produktivnější, zejména proto, že napracovali o 9 % více času. Nárůst odpracovaných hodin byl v důsledku nižšího počtu pauz, dnů na nemocenské i dovolené. Za zvýšení produktivity mohlo, jak alespoň zaměstnanci udávali, větší klid, možnost připravit si nerušeně čaj, kávu či jídlo a obecně vyšší pracovní spokojenost. Vše se promítlo i do mnohem nižší míry odchodů z firmy. Jediným úskalím u skupiny pracujících z domova je, že nebyli tolik povyšováni – na to je zjevně třeba hrát firemní politiku přímo na pracovišti.

Vývoj počtu vyřízených telefonátů týdně pro skupinu doma pracujících (červená linka) a ve firmě pracujících (modrá linka) před a po začátku experimentu.

Z pohledu firmy šlo o jednoznačnou výhru rovněž: ušetřila na prostorech, zacvičování nových zaměstnanců a dosáhla vyšších příjmů – celkový nárůst produktivity byl mezi 20 až 30 %. Když experiment skončil, byla zavedena celofiremní politika volby – zaměstnanci si mohli svobodně zvolit, kde budou pracovat. Překvapivě mnoho z domova pracujících se navrátilo do firmy (zejména doma nejméně produktivní) – nelíbila se jim samota a ztráta sociálních kontaktů. Jiní zaměstnanci naopak rádi odešli pracovat domů. Toto protřídění dále zvýšilo výkonnost celé firmy o 22 %.

Výsledky pochopitelně nejsou zobecnitelné na všechny profese – studie však názorně ukazuje na potřebu experimentovat, testovat nová organizační pravidla a nechat je zaměstnance vyzkoušet. Učením a selekcí do individuálně nejvhodnějších pozic nakonec vydělají jak pracovníci, tak firmy.


Psáno (z domova) pro Osel.cz a Vesmír.

Smrtelné politické krytí firem

Napojení podnikatelů na politiku je všudypřítomné a rozdělují-li dnes státy zhruba polovinu všeho, co ekonomika vytvoří, i nevyhnutelné. Některé firmy však dokáží získat z politických konexí více než jiné. Důsledky podobného „politického krytí “ jsou sice předmětem denního zpravodajství o uplácení, klientelismu či lobbování, nicméně systematické důkazy o dlouhodobém společenském dopadu podobných vazeb neexistují.

Raymond Fisman a Yongxiang Wang (pdf) ve své studii využili rozsáhlé databáze kariérního postupu ředitelů čínských firem, v níž je i uvedeno, kde v minulosti působili. Byli tak schopni určit, zda šlo o dřívější politiky. Měla-li je firma ve vedení, označili ji za „politicky krytou“ a dále sledovali, čím je specifická.

Odhalili, že politicky kryté firmy mají až několikanásobně vyšší počet smrtelných pracovních úrazů než srovnatelné firmy bez politického krytí. Ačkoliv v Číně platí venkoncem moderní legislativa a regulace bezpečnosti práce, univerzálně není dodržována a jen sporadicky vynucována (ač každoročně zemře v důsledku nehod přes 80 tisíc zaměstnanců, zhruba jen u 5 % podniků je provedena kontrola).

Počet smrtelných nehod na tisíc zaměstnanců v politicky krytých firmách (tmavé sloupce) a nekrytých (bílé) v sektorech: těžba uhlí („Coal Mining“), chemickém („Chemicals“), ocelářství („Smelting Ferrous Metals“ a „Smelting Nonferrous Metals“), stavebnictví („Construction“) a v ostatních („Other“).

Studie potvrdila, že bez ohledu na průmyslový sektor nejsou politicky kryté firmy kontrolovány vlastně vůbec. Obecně dostávají i mnohem nižší pokuty za porušování dalších předpisů, jako třeba za znečišťování životního prostředí. Všechna tato zjištění napovídají, že bývalí politici uplatňují svůj mocenský vliv a dokáží svým firmám umožnit vyhýbat se právu. Nemuseje investovat do ochrany pracovníků, jejich školení či bezpečnější techniky dosahují politicky kryté firmy nadprůměrné ziskovosti vůči svým konkurentům. Podnikatelské eldorádo končí (resp. je omezeno), až když dojde k smrtelným nehodám – nato poklesnou akcie firmy, její ziskovost i najímání bývalých politiků.

Analýza rovněž ukazuje, že v provinciích, v kterých pro úřady bezpečnosti práce platí právní norma „bez bezpečí nebude povyšování“ motivující úředníky, aby kontrolovali firmy efektivně, je v politicky krytých firmách nehod méně. I v prostřední univerzálního klientelismu vhodné nastavení motivací byrokracie může přinést znatelná zlepšení.


Psáno pro Vesmír.

Svobodní zabíjejí své rodiče, otce zejména

S překážkami života se každý vyrovnává po svém, univerzálně oblíbené jsou však drogy, zejména ty legální jako alkohol či nikotin. Jedním z velkých životních stresů je provdat dceru či oženit syna. Od jistého věku začne mysl rodičů okupovat strach. Obava, že jejich dítě zůstane na ocet. Začátek jakékoliv konverzace: "Už sis někoho našel?" nato ničí vztahy mezi rodiči a svobodnými dospělými dětmi kdekoliv na světě. Někde má však tento strach velmi reálné důvody.

Dostupnost ultrazvuku, radikální kontrola porodnosti, která nemá v historii lidstva obdoby, a preference synů vytvořily z Číny dokonalý dům hrůzy pro rodiče chlapců. V současnosti panuje převis zhruba 20 až 32 milionu mladých mužů, kteří si nebudou moci najít životní partnerku. Vychýlený poměr pohlaví již mnoho let způsobuje, že věno místo žen platí muži, ti rovněž déle studují a tvrději pracují. Jejich rodiny více šetří, staví rozsáhlejší domy a byty, dělají prostě vše, co zvyšuje šance, aby se jim kluk oženil. Žádné podobné výdaje u rodin mladých žen v Číně přitom sledovány nejsou.

Yaleský ekonom Xi Chen (pdf) se tedy podíval, zda urputný boj o nevěsty má dopad na psychické zdraví rodičů chlapců v oblastech, kde jich je značný přebytek. Potvrdilo se, že čím je jejich syn starší, tím nižší životní spokojenost jeho rodiče udávají. Zejména otcové pak nadmíru propadají démonům obou drog. V Číně jsou to totiž muži, kdo zajišťuje většinu rodinného příjmu a udat syna závisí hlavně na nich.

Průměrná spotřeba cigaret denně (první sloupec) a alkoholu (v násobcích 50 g alkoholu týdně – tzn. množství, jehož jednorázová spotřeba by způsobila akutní opilost při zhruba 2 ‰ alkoholu v těle) v závislosti na poměru pohlaví (podíl mužů a žen). Modrá linka ukazuje rodiče mající jen syna, červená linka jen rodiče mající dceru.

S vyšší konzumací se uchylují dokonce i k levnějším značkám, aby neodčerpali tak potřebné rodinné úspory. Pohříchu se ukázalo, že nenajdou útěchu ani u svých přátel, ba naopak. Chen dokázal, že přátelí-li se s někým, kdo má také svobodného syna, konzumace alkoholu a cigaret se ještě zvyšuje.


Psáno pro Vesmír a Osel.cz.