Prokletí Justýny: Proč jsou dobré skutky nakonec potrestány

Každý den pracujete na společném projektu, dáváte do něj maximum svých schopností i času, podobně jako řada kolegů. Víte však, že snaha jiných má limity. Na schůzích jim to vytýkáte, navrhujete nevyplatit odměny, nezapojí-li se více. Jen usilovná práce všech může přinést úspěch. Projekt nakonec dobře dopadne. Místo odměny či povýšení vás ale čeká rozčarování. Kredit sklidili lidé, kteří byli spíše šedivými myšmi, nevynikající – v kladném či negativním – v ničem. Naopak na vás dopadly nedodělávky a prémie za nic nestály.

Pakliže se v tomto příběhu poznáváte, jste Justýna. Původně hlavní postava stejnojmenného románu Donatiena Alphonse Françoise, markýze de Sade. Dívka, jež usilovala jen o cnostný život, přesto všemi byla jen zneužívaná, trýzněná a znásilňovaná, aby nakonec zemřela úderem blesku. S kolegy z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy jsme si od de Sada termín Justýna vypůjčili a označili tak osoby, které jsou poctivé, ochotně se obětující pro blaho společné věci, aby přesto skončily špatně. Pomocí experimentální hry na veřejné blaho jsme chtěli zjistit, zda jde o pravidlo či vzácnou zajímavost a proč dobráci takto dopadají.

Hra na veřejné blaho simuluje společné dílo. Každý hráč získá hotovost a jakoukoliv část – vše i nic – může dát do "společného fondu". V něm nashromážděné peníze se zdvojnásobí a poté rozdělí každému ve stejném poměru, tj. bez ohledu na jím přispěnou částku. Zde je háček hry – z pohledu celé skupiny je optimální, aby všichni přispěli vším, celkový výnos je nejvyšší. Individuální racionalita ale velí nedat nic – ponecháte si výchozí sumu a ještě dostanete podíl z fondu. Jelikož je hra hrána anonymně, participanti se na monitorech vidí jen pod nálepkou "hráč 1" či "hráč 8", žádný odsudek na sobce nedopadne.

Hraje-li se hra po více kol, spolupráce se hroutí. Zpočátku většina hráčů i dává do fondu vysoké částky. Vidí však, že někteří dávají málo či vůbec nic a z fondu jen berou. Nechtějíce nést kříž sami, přestanou i altruisté přispívat a celá hra skončí.

Krachu může zabránit jen institut trestání – po každém kole, když se ukáže, kolik každý přispěl, je umožněno hráčům potrestat druhé. Sami sice obětují část svých peněz – potrestaní však přijdou o víc. V takto nastavené situaci se spolupráce udrží. "Černí pasažéři" dávající málo jsou ostatními trestáni, což je do dalších kol napraví a přispívají více. Zde by mohl být optimistický, šťastný konec, ale není.

Trestání je dvojsečnou zbraní. Dokáže napravit parazity, co se chtěli jen vézt, umožní ale ubližovat komukoliv kýmkoliv. A pohříchu se ukazuje, že tresty dopadají i na štědré, spolupracující hráče. Toto "antisociální trestání" je poměrně rozšířené. Experimenty sehrané (pdf) v Řecku, Ománu či Bělorusku ukazují, že může být dokonce častější než běžné, "prosociální" trestání černých pasažérů.

Výdaje udělené na trestání parazitů, co se chtěli jen vést (zelená) a altruistických, spolupracujících hráčů (červená) v jednotlivých městech světa.

I v našem vzorku (pdf) složeného z více než stovky mladých Čechů se antisociální trestání systematicky objevovalo. Nejvíce trestů sice dopadlo na černé pasažéry, leč i na hráče přispívající maxima, Justýny – i oni zakusili mnohem intenzivnější tresty než ti, kteří do fondu přispívali jen průměrně.

Velikost obdrženého trestu v závislosti na výši příspěvků. Nejvíce trestů získávají černí pasažéři, poté Justýny (nejvíce přispívající hráči) a nejméně trestů dopadá na průměrně přispívající hráče.

Justýnám škodili především hráči přispívající málo, ale i průměrní hráči jim vzácně ublížili. Vysvětlení se skrývá v odlišnosti Justýn: nám normálním (co se nepředřeme) ukazují, že můžeme být lepší, což neneseme dobře. Paraziti Justýny nesnáší ze stejných důvodů, a protože správně očekávají, že je trestají a tak jim to (slepě) vracejí. Nepřekvapí pak, že společnosti, kde je trestání Justýn nejrozšířenější, vynikají i epidemií černého pasažérství v MHD, slabou vládou práva či zneužíváním moci, ale i sociálních dávek.


Psáno pro Lidové noviny a Osel.cz.