Co sledujete v televizi?

Má enormní význam, jaké zprávy čteme, do jakých knih se ponoříme a jaké pořady sledujeme. 

Každodenní konzumace médií nejen baví či informuje, ale postupně formuje naše vnímání a očekávání, čímž předurčuje naše rozhodování a může tak změnit náš osud. Zvažme lidi frustrované, nevěřící, že se v jejich životě může něco zlepšit. Neochotní zkoušet nové prožitky, získávat zkušenosti či informace, zůstanou jen ve svém splínu a v jejich životě se – neomylně – skutečně nic nezlepší. Bez naděje, bez inspirace, není zlepšení.

Jedinečný experiment v inovativním přístupu k pochopení vlivu konzumace různých obsahů médií na životní aspirace provedli britsko-francouzští ekonomové Tanguy Bernard, Stefan Dercon, Alemayehu Seyoum Taffesse a Kate Orkinová v chudých regionech Etiopie. Vyrobili dokumentární pořady o jedincích ze srovnatelného chudého prostředí, kteří dosáhli úspěchu v zemědělství nebo podnikání. Tyto příběhy nebyly fiktivní, šlo o skutečné příběhy o vytrvalosti a úspěchu lidí z okolí.

Účastníci studie – lidé z extrémně chudého etiopského venkova – byli rozděleni do skupin. První skupina zhlédla tyto inspirativní dokumenty, druhá skupina, sloužící k porovnání, sledovala běžný etiopský televizní zábavní program. Výzkumníci účastníkům z obou skupin pokládali otázky ohledně jejich životních cílů, očekávání ohledně budoucna a nespočtu dalších údajů bezprostředně po promítání, poté znovu po šesti měsících a ještě o pět let později.

Výsledky jsou pozoruhodné: studie odhalila skutečně významné rozdíly v blahobytu mezi oběma skupinami. Ti, kdo sledovali dokumenty, nejenže zvýšili svou ochotu pracovat, věnovali o hodinu denně více práci na svých farmách, ale také víc investovali do technologicky vyspělejších zemědělských vstupů. A nezůstalo jen u pracovní produktivity – sledování inspirativních a návodných dokumentů vedl k trvalému nárůstu investic do lidského kapitálu. Pět let po experimentu domácnosti, které sledovaly dokumenty, utrácely za vzdělání svých dětí o 39 procent víc. Tato investice se proměnila v hmatatelné výsledky: ve srovnání s jejich vrstevníky v kontrolní skupině dvojnásobek dětí dokončil základní školu. Tyto domácnosti také hlásily zlepšené životní podmínky od lepší kvality bydlení po nárůst vlastnictví věcí, jako jsou mobilní telefony a vybavení domácnosti. Navíc zažívaly mnohem méně měsíců potravinového nedostatku a hlásily vyšší subjektivní pohodu. 

Obrázek ukazuje změnu aspirací ("Aspirations Index") a naděje ("Expectations Index") a jejich kombinaci u sledované skupiny ("Treatment") a kontrolních skupin ("Placebo") a jejich změnu ("Difference") po promítání, po půl roce a po pěti letech.

 

Důvodem jejich lepšího života byl významný posun v aspiracích a očekáváních do budoucna. Studie zjistila, že ihned po zhlédnutí dokumentů – a pozoruhodně i o pět let později – byly aspirace a optimismus o lepší budoucnosti mnohem vyšší než v kontrolní skupině. Tento posun naznačuje, že možnost se poučit, i jen přes média, od lidí, kteří překonali podobné obtíže, jakým člověk čelí, může mít hluboký pozitivní dopad na jeho osud. Experiment ukazuje skutečně transformační sílu konzumace některých obsahů médií. A co sledujete vy?

Psáno pro Lidové noviny.

Pozor na pohádky!

Staneme se těmi, o nichž posloucháme příběhy. Tato maxima Yuriho Berezkina, ruského antropologa, o osudu člověka, byla nyní otestována americkými ekonomy s řeckými a čínskými kořeny, Steliosem Michalopoulosem a Melanie Meng Xue. Potvrdili, že příběhy vzniklé před staletím vrhají „dlouhý stín“; mají výraznou moc nad naším soudobým myšlením.

Berezkin nashromáždil bohatý korpus motivů folkloru tisíce národů, etnik a místních kultur. Za folklorní motiv považoval příběhy či epizody s ponaučením, které lze najít ve svatých i běžných textech, bájích a příslovích. Příkladem, kulturně nejtypičtějším motivem je „test zetě“, tedy vystavení muže úkolům a nebezpečným situacím, v nichž má prokázat, zda je hoden ruky své nastávající. Podobně jako úkoly krále Plaváčkovi v české pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. [Nejoblíbenější pohádka, možná ironicky, Marka Hudíka.]

Jiné motivy jsou velmi specifické, třeba kmen kanadských domorodců, Heiltsuků, si unikátně předávají zkazku, že „během konce světa – planetárního požáru – budou hořet ústřice, tak že jejich lastury zčernají.“ Považujte se za varované.

Berezkina zajímalo, jak příběhy vznikají a vyvíjejí s tím, jak lidé migrují. Mnohá jeho zjištění nepřekvapí: kultury žijící v blízkosti tektonických zlomů mají příběhy spíše o katastrofách a zemětřeseních, zatímco etnika žijící na úrodných půdách si více vyprávějí o obilí a úrodě.

Ekonomové etnografický korpus využili ambiciózněji. Předpokládali, že historické příběhy, které od dětství posloucháme, se vědomě i podvědomě otisknou do názorů a vzorů chování. Náš světonázor je tak předurčen motivy, kterými žila naše kultura.

Xue a Michalopoulos se zaměřili na vliv folkloru na mezilidskou důvěru, ochotu k podstupování rizik a genderové normy. Důvěru v motivech měřili tak, že zaznamenávali příběhy o podvodech a zda se vyplatily či byl podvodník vytrestán. Co se týče riskování, sledovali, zda příběhy obsahují hodně výzev, soutěží a problémů a zda hrdina uspěl či jeho cesta skončila tragédií. Typický „riskující“ motiv, přítomný v 115 kulturách, bývá tento: „Plazí příšera vyžaduje lidi (obvykle panny) jako oběti nebo unese dívku či uzavře zdroje vody. Hrdina ho zabije.“ Ekonomové zkoumali i genderové normy, tedy jaké role muži a ženy v příbězích hrají.

Příklad výskytu motivu "krále"; ekonomové jej využili pro měření sklonu příslušné kultury k politické centralizaci.

Zjistili, že lidé, kteří vyrůstali při poslechu příběhů, v nichž jsou šibalové odhaleni a potrestání, jsou dnes důvěřivější a žijí v hospodářsky vyvinutějších oblastech.

Kultury s tradičními příběhy bohatými na hrdiny, kteří úspěšně zdolali výzvy, mají tendenci více riskovat a zdají se být podnikavější měřeno počtem patentů i nově založených firem.

Společnosti, jejichž folklór zobrazuje ženy jako submisivnější a častěji se zapojující do domácích úkolů než muži, mají tendenci odsouvat ženy do podřadných rolí, a to jak v minulosti, tak i dnes. Charakteristickým příkladem je Afghánistán, kde v tradičních příbězích vystupují téměř výlučně muži a dodnes se jedná o zemi, v které ženy nevládnou ani základními svobodami a právy.

Výzkum rovněž potvrdil, že si takto vytvořené postoje lidé berou s sebou, i když emigrují. I druhá generace přistěhovalců má postoje stále bližší svému původnímu folkloru než lidem, s kterými žijí nyní.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Kořeny současnosti

Zdá se, že v pár týdnech se stalo více než v několika letech. Přesto, vývoj společnosti je málokdy tak prudký, jak se zdá, ve chvíli, kdy o něm přemýšlíme. Většina našeho života je strukturována událostmi či okolnostmi starými milénia. Zauvažujte třeba, jaký hlavní faktor ovlivňuje, proč v některých zemích jsou ženy rovnocenné mužům, zatímco jinde považovány jen za něco více než služky. Kultura dané země, že? Kde se ale daná kultura vzala? Italsko-americký ekonom Alberto Alesina a kolegové tvrdí, že za ni může kvalita ornice v období prvopočátku zemědělství.

Oblasti s kvalitní půdou obvykle umožňovaly vytvářet delší, rovné lány. Jinde byla půda nekvalitní, terén svažitý a kamenitý. Na prvních půdách lidé eventuálně vynalezli a využívali pluh. Tažná zvířata a pluh samý pak obvykle vedli muži. Byla to fyzicky náročná práce. Ženy zůstávaly doma a staraly se o potomstvo a chod domácnosti. Jelikož se muž stal odpovědným za většinu kalorií, které rodina získala, měl i mnohem vyšší moc. Ustanovila se kulturní norma, že ženy patří do domácnosti.

I dnes kultury povstalé z pluhu mají povětšinou mnohem nižší zastoupení žen ve vedoucích pozicích či v politice a existuje značný rozdíl mezi platy mužů a žen na srovnatelných pozicích napříč ekonomickými sektory. Na druhé straně, v nekvalitních půdách byly efektivnějšími nástroji motyky. Jelikož ani jedno pohlaví nemá u tohoto nástroje výhodu, ustanovily se i kulturní normy rovnocennosti mužů a žen. Vztahy pohlaví, pochopitelně, ovlivňuje nespočet faktorů. Alesinův tým však ukázal, jak skoro náhodný, nezvažovaný faktor – geologická charakteristika okolí, kde se usídlili jejich předci – ovlivňuje, jak se muži a ženy k sobě chovají dnes.

Další příklad, jak hluboko kořeny současnosti sahají, přinesl turecko-americký ekonom Daron Acemoglu. Zaměřuje se mimo jiné na výzkum evropského kolonialismu. Napadlo jej, že instituce založené koloniálními mocnostmi, byť upravené, stále přetrvávají a ovlivňují životy lidí i staletí po svém vzniku. Nejprve dokázal, že existuje vztah mezi mírou úmrtnosti, které čelili evropští osadníci v kolonii, a kvalitou právního rámce a institucí, jež tam zřídili. V místech, jako jsou třeba současné Spojené státy, kde se Evropané mohli usadit bez větších ztrát, investovali do zřízení dobře fungujících institucí. Očekávali, že i jejich potomci setrvají, a snažili se jim odkázat fungující samosprávu. Na druhé straně v místech, kde se jim nedařilo, umírali na nemoci a v nespočtu šarvátek, kde perspektiva dlouhodobého osídlení byla pochmurná, jako třeba v tropické Africe, zvolili spíše strategii tzv. koloniální extrakce. Nesnažili se ustanovit soudní či právní systém, cílem bylo jen udržet domorodce poddajné a vyvézt maximum surovin.

Graf ukazuje negativní asociaci mezi HDP na hlavu dnes a úmrtností kolonistů v počátcích obsazování nových území. Jak patrno, kde se kolonistům nedařilo, tam i dnes je chudoba.

Acemoglu dokázal, že historicky ustavené instituce závisející na úmrtnosti kolonistů před staletími dodneška ovlivňují život v daných zemích – nefungující, extraktivní stát jen přešel do rukou místních, prosperitu však lidem přinést nemohl.



Psáno pro Lidové noviny.

Krvavé pomeranče

Za vzestupem sicilské mafie pravděpodobně stál příliv peněz za nedostatkové citrusy. Příběh Cosa nostry nám pomáhá pochopit, proč selhává i tolik dnešních států oplývajících přírodním bohatstvím.

Sicilská mafie dokázala od svého vzniku v devatenáctém století infiltrovat nejen zbytek Itálie, ale i velkou část Spojených států. Ačkoliv o jejím působení existuje nespočet studií, nemluvě o románech, filmech a seriálech, překvapivě dosud není úplně jasné, jak vznikla.

Obvykle se uvádí, že se mafie vyvinula z lokálních bojůvek místních feudálů, když se Sicilané bránili arabským a francouzským nájezdům. Teorie ale z řady důvodů nesedí. Mafie nebyla nejaktivnější v oblastech vylodění ani v době po invazích. Navíc se s podobnými ataky vypořádávaly i další ostrovní národy, a mafii si nevypěstovaly. Odpověď leží jinde.

Máte ale pěkný sad

Ekonomové Arcangelo Dimico, Alessia Isopiová a Ola Olsson přistoupili k věci systematicky. Sledovali faktory odlišující v devatenáctém století Sicílii od podobných oblastí. Přišli na jeden poměrně bizarní: enormní nárůst exportu jednoho druhu produktů. Citrusů.

Na konci osmnáctého století se konečně uznalo, že jsou kurděje – které jen v britské flotile zabily víc námořníků než bitvy s Francouzi a Španěly dohromady – důsledkem chudé diety založené na sucharech a sušeném hovězím. A že právě citrusy námořníky před nemocí brání. Poptávka po nich tedy rychle nabyla enormní intenzity. Sicílie, která se na export ovoce specializovala už dřív, rázem zažívala ohromný příliv peněz.

Pěstování původních odrůd citrusů vyžaduje mírné klima a celoročně stabilní teploty. Nutné je i pravidelné zavlažování. Trvá přitom šest až osm let, než vysazený citronovník začne plodit. Citrusové farmy vyžadovaly mnoho pracovníků, ale i kapitálu. Nejen na vybudování a údržbu zavlažovacích systémů – citrusové háje bylo nutné chránit ploty a hradbami proti zlodějům.

Ze Sicílie se stala citrusová bonanza. Zisk z jejich pěstování na hektar dosáhl koncem devatenáctého století až šedesátinásobku průměrného zemědělského výdělku. Během pár desetiletí se na ostrově prohloubila už tak značná nerovnost mezi bohatými majiteli půdy a zbytkem populace. Zároveň se vytrácela vláda práva.

Střídající se režimy nezvládaly zaplatit fungující policejní a soudní systém. Majitelé pozemků proto najímali soukromou ochranku sadů i transportů ovoce do přístavů. Na ostrově tehdy žili mafiosi, kteří získali reputaci odbojem proti centrální vládě při sérii povstání ve čtyřicátých a šedesátých letech devatenáctého století. Tajným propojením těchto zajišťovatelů pořádku vznikla mafie.

Sicílie a oblasti s citrusy a mafií (černé kolečko), s citrusy a bez mafie (černý trojúhelník), bez citrusů a mafie (bílé kolečko) a bez citrusů a bez mafie (bílý trojúhelník). Prvních a posledních případů je nejvíce ukazující na to, že za mafií skutečně stojí bratrstvo zajišťující vitamín C.

 
Zmíněný tým ekonomů potvrdil, že nejsilnější přítomnost Cosa nostry byla po roce 1860 zaznamenána právě v oblastech pěstování citrusů a v přístavech. Ochranu začala poskytovat i dalším oborům podnikání. Platby za ni se ale fakticky staly nevyhnutelnými daněmi, bez práv a možnosti se bránit. Nevyužívat obchodních prostředníků mafie znamenalo rychlý bankrot, jelikož rebelující podnikatel ztratil dodavatele i klienty, obávající se pomsty. Obchodník neochotný platit výpalné byl mafií zničen okamžitě.

Zloději s tradicí

Podobný vznik kleptokratického politického prostředí, vedoucího k dlouhodobé stagnaci lze vysledovat už od neolitu. Ekonomové Ola Olsson a Christopher Paik ukázali, že zemědělská revoluce vedla před deseti tisíci lety na území severní Afriky, Blízkého východu a v jihozápadní Asii k bezprecedentnímu nárůstu bohatství. Dnes jsou ale obyvatelé těchto oblastí o řád chudší než tam, kam se zemědělství dostalo mnohem později.

Důvodem soudobé stagnace prvních civilizací podle těchto ekonomů je, že byly často organizovány podobně jako sicilská mafie. Šlo o despotické režimy, v nichž vládnoucí třída extrahovala maximální rentu od poddaných, vynucovala rigidní společenské normy a nepřipustila vznik nezávislé justice. Negativa těchto historických společenských institucí brzdí rozvoj zemí dodnes. Naopak ve státech, do kterých se zemědělství dostalo později, si už sebevědomější obyvatelé dokázali prosadit demokratičtější řízení, vlastnické normy a vládu práva, tedy faktory vedoucí k vyšší kvalitě života.

Hlad na vrtech

Příklady nemusíme hledat v daleké minulosti. V ekonomii existuje koncept "prokletí přírodního bohatství". Státy se štěstím na cenné nerostné bohatství podle něj obecně nejsou pro obyčejné lidi nejlepší místa k životu. Učebnicový příklad je Nigérie ve dvacátém století. Stát s gigantickými zásobami ropy z ní měl během let 1965 až 2000 příjmy ve výši 350 miliard amerických dolarů. Kvalita života a ekonomická úroveň země přitom za stejné období v některých ukazatelích dokonce poklesly. Na jeho počátku žila v chudobě třetina populace, na konci dvakrát tolik.

Jak je možné, že stát s tak obrovskými příjmy patřil mezi nejchudší země světa? Peníze tekly omezené skupině obchodníků a byrokratů, platících za ochranu podnikání politikům. Nikdo neměl motivaci kultivovat demokratické procesy, soudnictví nebo ochranu podnikatelského prostředí. Naopak. Pro plynulé a neohrožené příjmy z korupce chtěli kvalitu institucí maximálně oslabit. Státní moc jim sloužila jen jako prostředek pro ochranu jejich drancování.

Mimochodem, nigerijské státní investice do modernizace a rozšíření kapacity ropného průmyslu umožnily jeho využití jen zhruba ze čtvrtiny potenciálu. Drancující elity jsou tedy schopny ničit i zdroje, které je živí, jelikož se věnují především tomu, jak bohatství odklánět, nikoliv jak je tvořit.


Psáno pro Finmag.

21 lekcí, které vás na nic nepřipraví

Izraelská intelektuální hvězda Juval Noach Harari se v knize 21 lekcí pro 21. století rozhodl stát novinovým komentátorem. Bavíte-li se břitkými hláškami, provokativními generalizacemi a recyklací autorových vrcholných hitů, nebudete zklamáni. Víc nečekejte.


Harariho kniha Sapiens dokázala na pár stovkách stran vykreslit, jak nevýrazný druh opice ovládl Zemi. Homo Deus byl koherentní sci-fi thriller, varující, co lidstvo čeká, až se stane otrokem nevědomé umělé inteligence nebo – když bude mít štěstí – božstvem. V novinkové 21 Lessons for the 21st Century Harari slibuje příliš nezoomovat ani moc nespekulovat. Polopaticky a racionálně vysvětluje, proč svět směřuje do záhuby a jaká rozhodnutí musíme neodkladně nebo v blízké budoucnosti učinit, abychom včas odbočili na cestu bez lidského utrpení a degradace Země. „Lidé debatovali o smyslu života tisíce let. Nemůžeme ale diskutovat donekonečna. Rýsující se ekologická krize, zvyšující se hrozba použití zbraní hromadného ničení a vzestup nových disruptivních technologií tomu zabrání (…) umělá inteligence a biotechnologie dávají lidstvu moc upravit a změnit samotný život. Velice brzy bude muset někdo rozhodnout, jak tuto moc užít – a udělá to na základě nějakého příběhu o smyslu života.“

Píseň o kreténovi, co vám zlomil srdce

Od Jednadvacíti lekcí jsem asi čekal příliš, přestože úvod varoval, že kniha vyrostla z autorovy korespondence a kratších textů pro média. Výsledkem je rutinní dílo, které často nudí – jako desítky podobných knih se hrne do debaty o mnoha globálních problémech, ale její předpovědi nejsou podložené ničím než efemérní erudicí autora a nabízená řešení (jsou-li vůbec) nejsou ani nová, ani realistická – to všechno ale Harari sebekriticky přiznává: „(…) lekce nekončí jednoduchými odpověďmi. Mají stimulovat další přemýšlení a pomáhají čtenáři se účastnit se velkých konverzací dneška.“

Knihu 21 Lessons for the 21st Century od Yuval Noah Harari vydalo letos nakladatelství

Možná až třetina lekcí v různé míře opakuje (dobré) vhledy ze Sapiens a Homo Deus. Znovu se dozvídáme, že stále sofistikovanější umělé inteligence převezmou většinu našeho života, protože nás budou znát lépe, než se známe sami (zejména budou-li mít díky biosenzorům k dispozici i naše fyziologická data). „Facebook začne vytvářet personifikované umění na základě všeho, co o vás zná. Když vás opustí přítel, nabídne vám radši individualizovanou píseň přímo o tomhle konkrétním kreténovi než o nějakém anonymovi, který zlomil srdce Adele nebo Alanis Morissette.“ V mírných obměnách Harari nabízí spekulace o autonomních autech nebo o tom, jak Google zničí veškerý marketing a jako centrální mozek lidstva každému dodá dokonale personifikované zboží, služby, dovolené, kolegy i životní partnery.

Kulomet hlášek

Majitelé algoritmů a vysoce flexibilní odborníci budou v takovém světě prosperovat, oceán nekvalifikovaných nýmandů bude živořit. Pakliže tedy politickou silou elity nezdaní – pak by lidstvo konečně mohlo prozkoumávat smysl života bez potřeby zaměstnání. Budou mít ale prostí lidé nějakou moc? Harari hádá, že většina lidstva bude zcela postradatelná. Na rozdíl od proletářských revolucí minulého století, v nichž zaměstnanci mohli hrozit zaměstnavatelům sabotáží a spotřebitelé bojkotovali ďábelské korporace, plně robotizované továrny a umělí asistenti sloužící procentu nejbohatších, geneticky vylepšených nadlidí a kyborgů už zaměstnance potřebovat nebudou. Nerovnost bude gigantická, „(…) v některých částech světa byste snad měli učit své děti programovat, v jiných je raději naučte tasit rychle a střílet přesně“.

Harari je mistr hláškař. Souboj ideologií shrnuje: „supermarket se ukázal být silnější než gulagy“; ke kvalitě lidského života: „budeme užívat nejkvalitnější zdravotní péči v dějinách, a přesně proto budeme nemocní celý život, protože někde v těle vždy bude něco neoptimálního“; k státnímu náboženství: „Japonsko byla první mocnost, která vyvinula přesně naváděné rakety (…) Kamikaze spoléhalo na kombinaci vrcholné technologie a vrcholné religiózní indoktrinace“; či ke smyslu života: „(…) je to něco jako hrát si s granátem. Jakmile ho předáte dál, jste v pohodě.“

Mělce a bez východisek

Když ale odhlédneme od hláškování, Lekce mají řadu slabin. Patrně největší je absence (rozh)řešení v jednotlivých lekcích. Harari odsuzuje nacionalismus, fašismus a rozpad Evropské unie – globální problémy prý v rámci jednotlivých zemí nejde vyřešit, většinu příslušné kapitoly se ale věnuje dynamice vzniku národních států a končí vcelku racionálním očekáváním, že globální vláda asi nevznikne. Pointou je tedy výzva, aby státy a města konečně dávaly větší váhu globálním než lokálním problémům. Podobně v kapitole o terorismu prosí média, aby se vyhýbala dryáčnickým zprávám a předhánění v počtu mrtvých, že tím jen dávají teroristům mediální prostor zdarma. Nápad, jak motivovat média – či lépe jejich inzerenty či konzumenty – aby je zajímalo radši vymírání druhů, cukrovka či příčiny rakoviny, ale Harari nenabízí.

Jindy téma jen utřídí, jako v kapitole o imigraci – nakolik jsou v právu uprchlíci, nakolik starousedlíci, čí kultura a do jaké míry převáží, nakonec si ale jen povzdechne, že když půl miliardy bohatých Evropanů není schopno uvítat ani pár milionů afrických uprchlíků, řešení migrace jednoduché nebude. Lze rovněž souhlasit, že masivní regulace objektivity TV vysílání je přežitek, získává-li lidstvo informace z jiných informačních zdrojů. Na způsob, zda a jak regulovat objektivitu internetu, už ale místo v knize (pochopitelně) nezbylo.

Meditujme? Fakt?

Harari prostě témata odbývá. O fake news pronese, že lidstvo si „alternativní fakta“ vypráví věky – o démonech, čarodějnicích, duších smažících se v pekle, neposkvrněném početí, přirozených národních zájmech, neměnné osobní identitě…, tak proč se nyní čertit, když Trump či Putin lžou o objektivních a ověřitelných informacích a spřízněná média jejich obscénnosti přebírají jako fakta. Lidé nikdy neusilovali jen o pravdu, ale spíše o moc a status. Sám se ale důsledků svého cynismu lekne a navrhne proti fake news přece jen bojovat. Pozor. Čtením placených zdrojů (je-li něco zdarma, hrozí, že pozornost čtenáře bude prodána jako produkt někomu jinému) – pomiňme, že trumpovská stanice Fox patří k placeným kabelovkám. Dalším vpravdě revolučním řešením má být častější četba vědecké literatury. Těžko vůči tomu najít oponentní hlas – tedy až na Harariho samého, který v lekci o vzdělání propaguje spíše poznání sebe sama než marginální části nekončícího objemu znalostí, které nás v 21. století zahltí.

Ve vlastním díle přitom Harari odkazuje především na novinové články a komentáře a často nepodložené zdroje, kupříkladu v lekci o komunitách si Harari stěžuje, že jsme přestali prožívat chutě, vůně, barvy. Rodiny si už při snídani ani nepovídají. Zíráme jen do mobilů. Stejně tak ale mohl prohlásit, že rodiny s vyšším vzděláním spolu prožívají víc kvalitního času než kdy v historii a mohutnící hnutí foodies či nárůst neorganizovaného turismu dokládají, že lidstvo na autentické prožitky úplně nezanevřelo.

Úspěch Lekce bezpochyby mít budou. Četba Harariho nenuceně dává pocit moudrosti, jeho osobní historiky jsou vtipné a nitka jeho děl v duchu: naše interpretace vlastní identity, událostí či společnosti je vždy poplatná nějakému historickém mýtu, fikci či limitovaném příběhu – umožňuje v diskuzi uzemnit kohokoliv. Nápady, jak problémy řešit, ale Harari svět neobohatil. Knihu končí doporučením oprostit se od zvnějšku nucených příběhů o smyslu života a meditovat. Jen při meditaci získáme skutečný vhled. Jak by k tomu asi řekl britský komik Dylan Moran: „Aha, tak proto je Tibet dominantní globální velmoc.“


Psáno pro Finmag.

Čím míň toho je, tím víc je to vidět

Realitu dokážeme hodnotit jenom v kontextu – ať už jde o barvu koleček, výraz tváří anebo stav celého světa.

Negativní jevy jako kriminalita, vážná infekční onemocnění či úmrtnost celosvětově klesají. Dožíváme se vyššího věku při pevnějším zdraví. Ekonomiky jsou stále produktivnější, takže si za odpracovanou hodinu můžeme koupit stále více zboží či služeb. Životní prostředí se ve většině rozvinutých zemí zlepšuje. Proč se přesto diskuze o stavu světa zdají být vždy exkurzí do pekla? Nová psychologická studie publikovaná v časopisu Science naznačuje, že za pesimismem může stát zvláštní fenomén: posun definice způsobený změnou četnosti.

Když přimhouřím oči

Výzkumníci vedení harvardským psychologem Davidem Levarim ukazovali účastníkům experimentu tisícovku barevných koleček, od nesporně modrých přes modro-nachové po jasně purpurové. Úkol byl prostý: účastníci měli rozhodnout, zda je kolečko „modré“ či „purpurové“. Jediným háčkem tedy bylo zvolit u nejasně modro-purpurových koleček, zda jsou ještě modrá, či už purpurová. Zívačka.

V prvním kole pokusu byla barevná paleta rovnoměrně rozložena od modré po purpurovou a účastníci kolečka poměrně symetricky rozdělili. V druhém kole byl postup identický, polovina účastníků však dostala odlišný soubor koleček, ve kterém převažovala purpurová a modrých bylo mnohem méně. Výzkumníci zjistili, že pak lidé začali za modrá znenadání označovat i kolečka, která v prvním kole měli za purpurová. Jinak řečeno: při malém počtu modrých koleček se u lidí zvýšila citlivost na modrou.

Výsledky lze odbýt jednoduše: lidé nejsou schopni konzistentně poznat barvy, no bože. Výzkumníci proto experiment mnohokrát zopakovali. Někdy dokonce účastníky předem varovali, že se četnost barev bude měnit. Jindy je peněžně odměňovali, aby se snažili být přesní. Dalším naopak ukazovali více modrých koleček a méně purpurových. Výsledky byly stále stejné: čím méně barvy v souboru bylo, tím benevolentněji účastníci definovali modrou.

Vše je relativní

Fenomén se přitom netýká jen poznávání barev. V dalším podobném experimentu lidé sledovali fotky tváří s úkolem určit, zda působí výhružně, či nikoliv. V souboru byly tváře jasně hrozící, přes neutrální po příjemně usměvavé. Výsledky odkryly, že pokud se v celém souboru fotek objevilo jen málo výhružných tváří, účastníci začali za výhružné označovat i ty neutrální. A naopak: pakliže čelili celému davu naštvaných fotek, neutrální tváře se pro ně rázem staly usměvavými.

Příklad fotografií použitých tváří, zleva od lehce usměvavé, přes neutrální po hrozivou.

Poslední část studie se týkala hodnocení etičnosti výzkumů. Účastníci měli v roli členů etické komise prostudovat stylizované návrhy a stanovit, zda je považují za etické. Návrhy se pohybovaly od zcela neškodných, přes nejasné až po zjevně nemorální – jako experiment, v němž by lidé olizovali zmraženou stolici a poté si ústa vyplachovali různým množstvím ústní vody.

Závěry tušíte. Když výzkumníci předložili soubor téměř samých neetických návrhů, účastníci experimentu označili ty nejasně působící za etické. Definice etičnosti se posunula. A naopak v záplavě etických návrhů se neutrální začaly jevit méně eticky.

Posuzování reality je silně ovlivněné kontextem. V davu samých „přednasraných“ se nám i nezúčastněná tvář bude jevit příjemně. V prostředí univerzálních etických přešlapů se pouhé nepodvádění stane heroickým činem. A naopak: zlepšuje-li se vše kolem nás, začneme se vztekat nad problémy, které jsme dříve považovali za nepodstatné a banální. Prostě nejsme schopni najít pevnou míru věcí.

Zájemci o poznání, jak lidstvo míří k prosperitě, mohou nahlédnout do nové knihy Enlightenment Now: The Case for Reason, Science, Humanism, and Progress od: Steven Pinker, kterou vydalo letos nakladatelství Viking. I když jde vůči Pinkerovým dřívějším knihách o sušší čtení, v němž navíc často používá dost povrchní analýzy, poselství o progresivním zlepšení lidského údělu předává přesvědčivě.

Psáno pro Finmag.

Bůh tě vidí

K čemu vede ztráta anonymity ve veřejném prostoru? Ekonom Santiago Gómez s kolegy vyhodnotili jeden z největších projektů špehování obyvatel v Kolumbii: instalaci stovek policejních kamer v ulicích města Medellín, bývalého sídla narkobarona Pabla Escobara. Ve studii The Deterrent Effect of Public Surveillance Cameras on Crime docházejí k závěru, že program vedl k čtvrtinovému poklesu zločinnosti, přitom nic nenaznačovalo, že by se zločinci přesunuli tam, kam kamery nevidí. Podobné jsou výsledky i z jiných států světa.

Říkáte si, že kamerová síť dává policii přílišnou moc? Máte pravdu. Na druhé straně lze stejně hlídat i policisty. Zejména v USA se rozbíhají programy přikazující jim nosit minikamery. Už samotné umístění kamer má přitom zklidňující efekt. Studie Kriminologického institutu na Univerzitě v Cambridge z roku 2015 říká, že příslušníci vybavení kamerami nasazují silová řešení jako obušek, slzný plyn či zbraň jen v polovině případů, co jejich neokamerovaní kolegové. O celý řád se snížila míra stížností na jejich postup: z 0,7 na 0,07 promile policejních zásahů. Ale kdo bude hlídat hlídače hlídačů, že? Zázračný argument zde nezazní. Nicméně s problémem neomezeného dohledu má lidstvo jednu velkou zkušenost. Vytvořilo si totiž ultimátního Velkého bratra: pánaboha.

S tlupou roste bůh

Před deseti tisíci lety lidstvo žilo v malých tlupách vzájemně příbuzných jedinců. Členům jiných tlup se převážně vyhýbali. Opatrnost byla namístě, jelikož setkání často ústilo v loupež, vraždu nebo znásilnění.

Dnes žijeme v městech obývaných miliony lidí, kteří se přinejhorším ignorují. Vůbec nejčastější reakcí v téměř jakémkoliv státu světa je ale spolupráce: i naprostého cizince vyslechneme a nezbijeme, poskytneme mu radu, často i dar, a neodvedeme ho za roh a neokrademe.

I když tomu po zprávách o podvodech podnikatelů, korupci politiků a sobectví celebrit nebo při vzpomínce na politikaření v práci asi nevěříte, nečestnost je v lidských společnostech řádově neobvyklejší než vstřícnost a spolupráce.

Co se před zhruba čtyřmi milénii změnilo? Psycholog Ara Norenzayan a antropolog Joseph Henrich ve svých odborných článcích (pdf) i populární knize prvního jmenovaného Big Gods přesvědčují, že hlavní invencí bylo objevení moralizujícího a všemocného boha či božstva. Jakmile společnost dosáhla stovek a tisíců jednotlivců, příbuznost členů se příliš rozmělnila a žádný vůdce nebo jeho klika nebyli schopni uhlídat řád. Jelikož právo a jej vymáhající instituce neexistovaly, rostoucí společnosti dosáhly stádia, v němž se rozpadaly kvůli vzájemným válkám klanů či parazitování členů na produktech společného úsilí.

Knihu Big Gods: How Religion Transformed Cooperation and Conflict od: Ara Norenzayan vydalo v roce 2015 nakladatelství Princeton University Press.

Historické důkazy ukazují, že malé tlupy lovců a sběračů věřily v nadpřirozené bytosti. Ty ale nebyly vševidoucí a obvykle je ani nezajímaly lidské záležitosti. Čím početnější společnost byla, a tedy čím víc anonymních a komplexních vztahů v ní existovalo, tím mocnějšímu a víc moralizujícímu božstvu se klaněla. Za cenu omezení soukromí mysli jednotlivce byl koupen společenský řád.

Peklo funguje

Bez víry ve vševidoucího boha rozeznávajícího dobro a zlo by se z tlup města a státy nestaly. V prostředí bez vlády práva je výhodnější žít s dogmatikem věřícím v sílu, která o všem ví a trestá hříchy, než s ateistou, který při vhodné příležitosti oportunisticky okrade kohokoliv. Magické myšlení vyhrálo v evoluci společností nad racionální kalkulací.

Američtí psychologové Azim Shariff a Mijke Rhemtullová navíc ukázali, že čím přísnější božstvo je, tedy když spíš motivuje věčným zatracením než vykoupením, tím efektivnější je při zachování společenského řádu. I dnes státy, ve kterých se víc věří v peklo, vykazují nižší míry napadení, vražd či znásilnění, než panují v zemích, jejichž obyvatelé víc věří na nebe.

Síla božského dohledu stvořila civilizaci založenou na masivní spolupráci jejích členů. Také ji málem zničila, když si elitářsky organizované církve uzmuly monopolní moc při interpretaci božích soudů.


Psáno pro Finmag.

K čemu most? Vždyť přes tu řeku nikdo nechodí

No bodejť by chodil, když nemáte most. Jen se podívejte na města, kde ho postavili. – A to zas ne, panáčku, my jsme tady místní a my víme, co nám tady funguje...

K elementárním návykům každého manažera, ať pracuje pro soukromou firmu, nebo ve veřejné či státní službě, by mělo patřit rozhodování na základě důkazů. Bohužel typický český úředník či politik se vyznačují alergií na odbornou či vědeckou evidenci, uvažováním v horizontu vlastní omezené zkušenosti a bazírováním na triviálních nedostatcích coby ultimátních argumentech.

Nedávno jsem cestou vlakem nemohl přeslechnout spolucestující – dva radní jednoho nejmenovaného středočeského městečka. Od problémů s evropskými dotacemi na podporu turismu se dostali k tomu, co udělat s webovými stránkami města. Venkoncem rychle se shodli, že předělávat web nemá smysl, že na něj beztak nikdo nechodí.

Neodolal jsem a na městský web se podíval. Byl zcela nepřehledný, nepřizpůsobený zobrazení na mobilu, takže uživatel musel zápasit se zoomováním textu a posouváním zleva doprava po stránce obsahující zejména „aktuality“ – tedy zastaralé informace o sběrném dvoře a zaběhnutých psech. Turista-cizinec neznalý češtiny se na jazykovou mutaci mohl dostat jen skrolováním na zápatí (!) stránky a kliknutím na obrázek (!) „Anglicky“ či „Německy“, pod nímž se skrývala stránka s těžkopádně napsaným odstavcem o založení města. O akcích nebo místech k navštívení ani zmínka, o hotelích, penzionech a restauracích jakbysmet. Wikipedie město v jiném než českém jazyce skoro neznala.

Co umějí dva odstavce na wiki

S arogancí pražského akademika jsem vstoupil spolucestujícím do hovoru. Omluvil se, že poslouchám, a nabídl studii, která by jim mohla přijít inspirativní. Tým amerických a španělských ekonomů ve složení Marit Hinnosaarová, Toomas Hinnosaar, Michael Kummer a Olga Slivková (pdf) uskutečnil terénní experiment, při kterém chtěli změřit, jak dostupnost informací v cizím jazyce dokáže v určitém městě podpořit turistický ruch. Vztah „čím více informací, tím více turistů“ je totiž složité zkoumat jen pomocí dostupných dat. Pochopitelně platí, že o městech, kam jezdí mnoho zahraničních turistů, je i hodně informací v cizích jazycích – města mají vzácné památky, mimořádnou historii, genia loci…, a proto je zmiňují tištění průvodci a tisíce webů. Popularita města vede k růstu množství informací o něm. Platí ale i obrácený vztah, tedy, že poskytnutí většího množství informací o městě povede k jeho větší popularitě? To jinak než experimentem zjistit nelze.

Ekonomové si vybrali šedesát španělských měst a náhodně vybraným vylepšili stránky na Wikipedii. Dodali zhruba dva odstavce o místních turistických atrakcích a jednu fotku místa. Vylepšovali wikistránky měst v němčině, italštině, francouzštině a nizozemštině, tedy v jazycích nejčastějších návštěvníků Španělska. A kterému městu vylepší stránku v kterém jazyce, rozhodoval opět náhodný výběr. Některé španělské město tedy najednou mělo mnohem lepší wiki v němčině a italštině, jiné třeba ve francouzštině a nizozemštině. A protože všechny ostatní vlivy – jako třeba počasí nebo ekonomická situace turistů, působily na všechna města stejně, bylo možné určit, zda samotné zlepšení wiki-stránky třeba v italštině povede k zvýšení počtu Italů, kteří do města zavítají. Ukazatel nárůstu zájmu byl měřen v počtu nocí, které zahraniční turisté ve městě stráví.

Studie uzavírá, že průměrný efekt zlepšení wiki-stránky města v cizím jazyce se pohybuje na úrovni devítiprocentního nárůstu přenocujících turistů za sezónu. Efekt je proměnlivý, města, o kterých už byl dostupný relativně dostatek informací, žádný velký nárůstu zájmu nezaznamenala. Naopak u měst, o nichž na Wikipedii v cizím jazyce nebylo skoro nic, došlo k nárůstu turismu o víc než čtvrtinu. Experiment ukázal, jak extrémně výhodná je pro město dobrá on-line prezence – úprava Wikipedie v cizím jazyce nestojí zhruba nic, přitom jediný turista ve Španělsku denně utratí přes sto eur.

Graf ukazuje, jak (pochopitelně) velké rozdíly jsou v detailnosti jazykových verzích wiki-stránky náhodně vybraného španělského města (Murcia). Stránka ve španělštině je více jak 5 krát delší než anglická verze a další jazyky také spíše paběrkují.

Děkujeme, ale my už všechno víme

Radní bez mrknutí oka odvětili, jaké je to experimentování blbost. Kraj prý navíc má stránky v několika jazycích a nevšimli si, že by k nimi turisté jezdili o to víc. A kde že to žiju, když si myslím, že každý turista u nich utratí přes sto eur. Na dotaz, jak vědí, že web dopad nemá, když počet zahraničních turistů v Česku setrvale roste, neodpověděli a statistiku o průměrných útratách cizinců přebili příběhem o autobusech německých penzistů, kteří u nich stráví celý den, ale ubytovat se odjedou do Prahy.

Experiment s Wikipedií pochopitelně neznamená, že vždycky a všude dobré stránky města v cizím jazyce povedou ke dvojcifernému nárůstu turismu. Ani průměrná útrata za celou zem neznamená, že v každém městě cizinec utratí stejně. Nejde o panaceum, ale o opatření, které s velkou pravděpodobností mnohem méně stojí, než kolik vydělá. Odhad založený na nejlepších dostupných informacích, jak podpořit místní turismus. Radní jsem nakonec nepřesvědčil, město bude nejspíše dotovat turistickou biofarmu (stejnou prý nedávno postavili v sousedním městě a prosperuje).

Příběh je to banální. Při podobných konzultacích se ale opakuje s neměnnou pravidelností. Politik nebo státní úředník prostě ví, jak problém (ne)řešit. Co zažil, doslechl se nebo co mu někdo někdy řekl, vždycky přesahuje veškerost naakumulovaných odborných a vědeckých znalostí a metod. V kombinaci s neochotou, někdy až zbabělostí zkusit nový nápad, protože v něm odhalil bezvýznamnou nejasnost, neomylně vyústí v preferenci statu quo nebo v plýtvání peněz na řešení, která nefungují.



Psáno pro Finmag (redigováno).

Když se nedaří, ovládne naše životy bolest

Nezaměstnaní užívají mnohem více léků proti bolesti. Nejde o šokující poznání; patrně jsou nemocní a i proto mají problémy najít si práci. Eileen Chou, Bidhan Parmar a Adam Galinsky (pdf) však zaspekulovali, že samotná ekonomická nejistota může vyvolávat intenzivnější pocity fyzického nepohodlí a bolesti. Existují totiž důkazy, že stejné funkční oblasti mozku, které zpracovávají fyzickou bolest, zpracovávají i psychickou (obojí bolest totiž dokáže snížit ibuprofen). Předpovídali tedy, že bojí-li se někdo o svou budoucnost, je-li stresován hrozbou ztráty příjmu, pak tento psychologický neklid může vyvolat nárůst pocitů fyzické bolesti či větší citlivost na bolestivé podněty.

Výzkumníci nejprve ověřili, že v regionech s vyšší nezaměstnaností se skutečně užívá mnohem více léků proti bolesti. Poté využili dotazníku, v němž jedna skupina respondentů měla zavzpomínat na situace, kdy trpěli finanční nouzí. Druhá skupina naopak měla v paměti zalovit vzpomínky, kdy se cítili zajištění. Poté lidé z obou skupin uváděli, jaké pocity prožívají, mj. i jakou aktuálně cítí fyzickou bolest. Potvrdilo se, že vzpomínky na finanční problémy vyvolaly nárůst všeobecného bolení.

V další studii byli studenti placeni za to, zda vydrží mít ruku ponořenou do vody „teplé“ 1 °C. Nejprve si vodu jen zkusili. Poté byla jedna skupina studentů manipulována do pocitu, že mohou mít problémy na trhu práce – výzkumníci jim dali přečíst novinovou zprávu tvrdící, že absolventi ne-zrovna-prestižních univerzit často končí s minimální mzdou a odkázali je na rating univerzit, kde jejich vysoká škola byla až na 23. místě. Druhá skupina studentů si přečetla podobnou zprávu, byli však odkázání na jiný rating univerzit, kde naopak jejich fakulta dopadla druhá. Nato měli dát opět ruku do ledové vody, na jak dlouho jim přijde zvládnutelné. Potvrdilo se očekávané, studenti s vědomím, že mohou skončit v chabě placeném zaměstnání, vydrželi mít ruku ve vodě mnohem kratší dobu – nevydrželi tu bolest.

Změna doby (v sekundách), po kterou vydrželi mít studenti ruku ve vodě o teplotě 1 °C po přečtení manipulace, že mohou mít problémy najít si práci („High Insecurity“), resp. nebudou mít problémy („Low Insecurity“). Vůči prvnímu pokusu vystresovaní studenti vydrželi mnohem kratší dobu, naopak u klidných studentů se doba nezměnila.

Výzkum potvrdil, že nemají-li lidé kontrolu na svým životem, protože jsou nezaměstnaní, bez finanční stability či prožívají stres z budoucnosti, zintenzivní se jejich vnímání fyzické bolesti. Cítí větší nepohodlí a doslova trpí. Jejich životní spokojenost dále klesá, někdy možná natolik, že jsou i méně motivovaní k akci, která by jim dala lepší perspektivu.


Psáno pro Vesmír.

Podpora podnikání a mafie

Většina zemí podporuje podnikání ve svých méně rozvinutých oblastech. Koneckonců kohezní politika EU je přímo založena na posílání peněz do chudších regionů, s vyšší nezaměstnaností či upadajícím průmyslem. V poslední době však narůstají důkazy, že úředníci či politici jen dotují oblíbené firmy vůči jejich konkurentům a že mnohé projekty jsou zcela smysluprázdné a finanční zdroje se prostě promrhají. Nakolik za tím stojí neschopnost nebo úplatky je až na výjimky nemožné určit.

Pro odlišení obou faktorů si Guglielmo Barone a Gaia Narciso (pdf) zvolili ikonický příklad: zaměřili se na Sicílii a otestovali, zda regiony, kde historicky i aktuálně působí Cosa nostra, získávají více peněz na podporu podnikání – s předpokladem, že větší část zdrojů bude nejspíše „odkloněna“. Mafie v Itálii vznikla nejprve coby soukromá policie chránící majetek a pozemky, když toho mladý italský stát po zrušení feudalismu nebyl schopen. Postupně se však rozvinula v organizaci, která se kromě „ochrany“ či lichvy podílela i na všech ostatních kriminálních aktivitách a postupně prorostla i státní mocí.

Potvrdilo se, že přítomnost mafie v regionu je spojena s o polovinou větší pravděpodobností, že místní projekt bude státem financován, navíc i s mnohem vyšším rozpočtem než je obvyklé. Výsledky by šly vysvětlit i tím, že mafie působí v chudších regionech, kam vláda posílá více peněz – leč není tomu tak. V ostatních výdajích, jako na kulturu či na vzdělání, které nelze tak jednoduše zneužít, jsou mafií prolezlé regiony naopak podinvestované.

V mafiánských oblastech je zakládáno více fiktivních firem, jsou stavěny sklady, které jsou obchodně nepoužitelné (třeba proto, že nemají střechu) a státní investice jsou méně často následované soukromými. Krajští i městští úředníci frekventovaněji stojí před soudy s obviněním z korupce. Místo odstranění nerovností tak státní podpora živí organizovaný zločin a zasažené regiony dále upadají.

Psáno pro Vesmír.

Vymírající duch podnikatelství

Mobil s datovými službami či kvalitní a dostupné monitory, na kterých čtete tento text, a nespočet dalších výrobků se vám dostalo díky podnikavosti průmyslníků a obchodníků. Mužů a žen ochotných vkročit do nejistoty a nabídnout nové způsoby, jak uspokojit potřeby zákazníků, rozjet firmu a zachovat ji v konkurenci ostatních. Mnohým se to nezdaří. Více než polovina nově založených firem se nedočká svého 3. výročí. Úspěšní ale dají vzniknout organizacím, které radikálně zlepší blahobyt svých zaměstnanců, zákazníků, neřku-li celých států. Jak však ekonomika "produkuje" podnikatele? Proč v některých státech lidé, kteří narazí na nevyužitou obchodní šanci, založí firmu snažící se příležitosti využít, zatímco jinde se remcá a většina obyvatelstva vidí svoji budoucnost v zaměstnání, na sociálních dávkách či v penzi?

Faktorů je pochopitelně celá řada, od historické zkušenosti, jistoty majetkových práv po mezilidskou důvěru. James Liang, Hui Wang a Edward Lazear (pdf) se zaměřili na demografickou strukturu obyvatelstva. Stát se podnikatelem totiž vyžaduje jak ochotu riskovat, mít nové nápady a být vynalézavý, tak jisté obchodní nadání – kontakty, znalosti o provozu firem a řízení lidí či právní přehled. Ač jsou mladí lidé obecně kreativnější, nemají potřebné obchodní schopnosti, naopak starší této moudrosti dosáhli, ale preferují spíše zažité způsoby a myšlení už nemají natolik flexibilní. Předpokladem rozvoje podnikatelství jsou tedy příležitosti pro získání praxe a – dokud je člověk ještě relativně mlád – ochota podnikat na vlastní pěst.

Fungování tohoto mechanismus je závislé na věkové struktuře obyvatelstva. V populacích s větším podílem starších je většina manažerských pozic obsazena právě jimi. Mladí nemohou brzy získat adekvátní odpovědnost ani zkušenosti a podnikatelství zamrzá.

Míra podnikatelství v závislosti na věku.

Ilustrativním příkladem je kontrast mezi USA (relativně mladší populace) a Japonskem (průměrně starší) – polovina největších amerických technologických firem vznikla nejdříve v 80. letech 20. století a zakladatelům bylo průměrně 28 let. V Japonsku za posledních 40 let nevznikla žádná velká technologická společnost. V USA je podíl nových podnikatelů na dospělé populaci 4,9 %, v Japonsku necelá dvě procenta. I analýza zbytku globálních dat potvrdila, že ve stárnoucích státech podnikatelé vymírají. V Česku nyní připadá na jednu ženu 1,4 porodů; průměrný věk roste a s každou generací se Češi smrsknou o třetinu. Duch podnikatelství nejspíše s nimi.

Míra podnikatelství a věku mezi zeměmi s různým mediánovým věkem. Čárkovaná čára značí "mladé" země, v nichž je mediánový věk < 37 let, plná linka je pro středně staré země s mediánovým věkem 37-41 let a tečkovaná čára jsou "staré" země s mediánovým věkem > 41 let. Česko za pár let spadne právě mezi tyto staré země.

 Psáno pro Vesmír.

Absence důvěry a nástup právníků

Nevěří-li si lidé a od druhých očekávají jen úskoky, domluvu nahrazují smlouvy. Když ani ty nepomáhají, poptávána je státní regulace, která stanovuje a definuje všemožné peripetie života. V některých zemích si zákazník s řemeslníkem potřesou rukou, v jiných na sebemenší práci existuje zevrubná smlouva o dílo. Na konci instalatér beztak argumentuje, že ve smlouvě není nic o tom, že by dlaždičky měly doléhat či že by 'kapánek' vody nemohlo odtéct i na podlahu, místo do odpadu.

Christian Bjørnskov a Stefan Voigt (pdf) zvážili, zda podobný kontrast funguje i na úrovni správy celých zemí. Jejich předpověď byla přímočará. Pakliže ani nejvyšší instituce v zemi nepostupují dle dobré víry, naopak všichni chtějí jen uchvátit více moci jakoukoliv skulinkou v existujícím právu, nelze pak věřit nikomu a maximum situací je nutné sepsat do ústavy a jejích dodatků. Změřili tedy délku ústav – třeba islandská má 4 000 slov, indická 78 000, jakož i jejich detailnost – měřeno počtem paragrafů, od 427 v USA po 6 858, které obsahuje brazilská.

Délka ústavy ve slovech (černé sloupce) a detailnost v počtu paragrafů (šedé sloupce) v závislosti na mezilidské důvěře v jednotlivých zemích, od nízké ("Low trust"), přes střední ("Medium trust") po vysokou ("High trust"). Měřítkem jsou procenta od průměru.

Zváží-li se odlišná hospodářská, politická či právní kultura, platí, že čím méně si občané země navzájem věří, tím delší ústavu jejich stát má (výsledky jsou robustní, i přestože kupř. postkomunistické země mají nové, krátké ústavy a zároveň nízkou mezilidskou důvěru).

"Přeprávněnost" je přímým důsledkem nedůvěry k druhým. V soukromé i veřejné sféře způsobuje nárůst tzv. transakčních nákladů, činností, jež jsou nezbytné, aby vůbec něco, spolupráce či obchod, vzniklo. Hospodářství pak tolik nevzkvétá.


Psáno pro Vesmír.

Ekonomie sexuální morálky

Je-li něco levnější, spotřebitelé toho poptávají více. Ekonomická poučka tak triviální, že až zbytečná, že? Na ekonomii je však nejinspirativnější, jakou dalekosáhlost i její nejprostší předpovědi mají. Zvažme třeba upadající stabilitu rodin, resp. věrnost partnerů. Ženy začínají být zaměstnávány ve stejném rozsahu jako muži, kvůli vyššímu vzdělávání se jim pomalu blíží i platově. Jsou na manželích tedy stále nezávislejší, takže je natolik nepotřebují ani k financování pořízení potomka či zabezpečení rodiny.

Naopak v dobách, kdy muž zajišťoval veškerý peněžní příjem domácnosti, byla cena nevěry pro ženu drakonická. Žádost o sociální podporu se píše sama: rozvedená, s malými dětmi, bez praxe, bez příjmu i bohatství. Nevěra či obecně promiskuita byly nutně luxusním zbožím. Dovolit si je mohly jen bohaté ženy (z toho mj. může i vyplývat, že čím štědřejší je sociální systém, tím nestabilnější jsou i rodiny). Podobnému tlaku čelili ale i muži. Rodina odčerpávala téměř veškeré jejich příjmy, nevěrou by riskovali, že o tyto investice přijdou, resp. by si dvě rodiny nemohli dovolit živit.

Michael Price, Nicholas Pound a Isabel Scott (pdf) otestovali, zda lze využít tento ekonomizmus také při vysvětlení podob sexuální morálky. Konkrétně platí-li, že jsou-li ženy závislé na mužích, budou rozšířeny společenské normy, které odsuzují promiskuitní život. A naopak, zda dosažení mzdové rovnosti mezi pohlavími se rovná i přijetí nevázaného sexuálního života.

V dotazníkovém šetření v USA prokázali, že čím více respondent považoval ženy v jeho okolí za finančně nezávislé, tím méně oponoval promiskuitě. A to, i když byly zváženy jeho charakteristiky jako věk či politické a náboženské smýšlení.

Mapy ukazující (a) vnímanou závislost žen na mužích a (b) míru odsuzování promiskuity v jednotlivých státech USA (mapy jsou pokřiveny, aby reflektovaly zastoupení respondentů jednotlivých států v analýze). Světlá barva (1) značí nízkou úroveň a tmavá barva (4) vysokou úroveň daného ukazatele.

Stejné závěry platí, zváží-li se podíl skutečných příjmů mužů a žen v jednotlivých státech USA: čím je poměr větší, resp. čím absolutně nižší jsou platy žen, tím za závislejší na mužích jsou ženy považovány a tím i sexuálně upjatější obyvatelé dané oblasti jsou. I když tyto poslední výsledky mohou být ovlivněny nějakým faktorem na úrovni států, platí, že vyšší příjem vede k vřelejšímu přístupu k promiskuitě. Jelikož v Česku nyní připadá na 100 vysokoškolských studentů 134 studentek a výše mezd je na vzdělání extrémně závislá, mají se mravokárci na co těšit.


Psáno pro Vesmír.

Pšeničná teorie hospodářské prosperity?

Zodpovědět, proč jsou některé země bohaté a občané jiných žijí v nouzi, je – přinejmenším od sepsání Bohatství národů Adamem Smithem – grálem ekonomie. V jeho hledání jsme za více než 2 století jistě pokročili, avšak záplava protichůdných teorií napovídá, že velká část ekonomické profese jde po špatné cestě či přinejlepším značné objížďce.

Je to i pochopitelné. Státy se liší najednou v tolika charakteristikách, že určení, který faktor či jejich souhra hrály prim v hospodářském vzestupu, je sisyfovský úkolem. Jak odlišit vliv geografie a podnebí od kultury a tu od náboženství, jak národní instituce a právo od historie země?

Významným činitelem současné prosperity je kupříkladu blízkost centrům průmyslové revoluce. Velká Británie, severní a západní Evropa byly mezi prvními, v nichž náhlý rozvoj produktivních inovací a mechanizace koncem 18. století pozvedl velké části obyvatelstva z existenční bídy a umožnil dlouhodobý růst. Proč se ale tyto jevy objevily zrovna tam? (Pozn.: Rozebíráno již i zde.) Nazíráno z pohledu středověku, Evropa byla zaostalá, rustikální periferie. Zatímco Střední Východ a zejména Čína prosperovaly intelektuálně i hospodářsky.

Individualismus a analytické myšlení

Thomas Talhelm s kolegy (pdf a doplňkové materiály) přišli nyní s novou teorií – Evropané (a jejich emigranti) začali vynikat specifickým myšlením. Stávali se více individualističtějšími – coby sílu, jež řídí jejich život začali považovat sami sebe, nikoliv svou rodinu, vesnici či klan. Ochotněji proto spolupracovali i s cizinci mimo svou etnickou či náboženskou třídu, pakliže se jim to vyplatilo. Naproti tomu většina jiných societ se dále vyznačovala tribalismem a kolektivismem. Za zajištění jídla a bezpečí odpovídala celá skupina příbuzných či spřízněných lidí, postavení v této síti vztahů se dědilo, a jelikož lidé byli závislí na kolektivu, investovali spíše do něj než do sebe.

Jak se zdá z mezikulturních i experimentálních studií (pdf), individualismus rozvíjí analytické myšlení. Přestaneme věci posuzovat jen v kontextu, ale snažíme se odvozovat, jak jednotlivosti fungují sami o sobě. Analytické myšlení akcentuje nalézání obecnějších pravidel. Vývoj je nato považován za trendový: individualisté očekávají, že svět by se měl pohybovat dle určité zákonitosti.

Naopak obyvatelé kolektivistických kultur mají uvažování spíše holistické. Vztahy mezi věcmi jsou dle nich vždy dány konkrétní situací, jevy nejsou rozkládány na je konstruující části, ale zvažují se v celku. Svět je viděn jako cyklus, věci se vracející do přirozeného stavu.

Jednoduchá ilustrace: vyberte jednu dvojici z pojmů, které k sobě nejvíce patří, z: panda, banán, opice. Jakou dvojici jste zvolili? Panda a banán asi ne, dvojici banán a opice volí lidé s holistickým uvažováním, jelikož situačně k sobě patří. Naopak analytici užijí spíše pravidlo "zvířata v. plody" a spojí pandu a opici.

Je přitom dokázáno, že kultury, jejichž členové mají individualističtější či analytičtější uvažování jsou přirozeně více inovativní a kreativní, a proto i hospodářsky vyspělejší (pdf).

Korelace mezi podanými patenty na milion obyvatel (zlogaritmováno) a individualismem (čím vyšší je ukazatel Hofstedova indexu individualismu, tím individualističtějším národ je).

Korelace mezi bohatstvím na jednoho pracovníka (zlogaritmováno) a individualismem. (Pozn.: Určit kauzalitu od individualismu k inovativnosti je pochopitelně nesnadné, přesto analýza třeba genetických rozdílů mezi národy naznačuje, že individualismus spíše produkuje bohatství, než že by se bohatší národy stávali individualističtějšími.)

Teď již Talhelmovu týmu zbývalo jen osvětlit, co způsobilo, že Evropané jsou individualisté a analytici, čímž se dostáváme k tématu nadpisu. Odpovědí je specifikum zemědělské výroby v Evropě – pěstování obilovin. I když jsou sadba i sklizeň pracovně náročné, širší rolnická rodina zvládne obsloužit pole, které produkuje dostatek potravin pro ně i k případnému obchodu. Pšeničná pole nevyžadují komplikovanou závlahu, protože si vystačí se srážkami. Pšenice umožňuje rodině nezávislost a samostatnost. U rýže – zdroje to obživy Asie – je vše naopak.

Rýžové pole kolektivismu

Pěstování většiny druhů rýže vyžaduje velké množství stojaté či pomalu tekoucí vody. V oblastech, kde podobné podmínky nepanují, je nezbytné vytvořit a udržovat komplexní zavlažovací systémy, které jednotlivým polím přivedou tolik vláhy, aby rýže neuschla, ale ani aby ji voda nevyplavila. Políčka jednotlivých rodin jsou na sobě závislá, zavlažování musí být koordinováno a všichni musí pomáhat s údržbou celého systému. Jelikož sázení i sklizeň jsou možné jen v krátkých časových obdobích, rodiny si musejí vzájemně pomáhat. Standardem jsou proto určitá "zemědělská družstva", v nichž jednotliví zemědělci koordinují svou celoroční práci. Pro získání stejného množství úrody je proto na rýžových polích třeba zhruba dvojnásobek pracovní síly než na polích pšeničných. Pěstování rýže vyžaduje kolektiv a udržování tradic.

Problémem je, že teorie na-zamědělství-založeného-uvažování nelze snadno ověřit, protože – opět – Evropa a Asie se liší v nekonečné záplavě dalších vlastností. Talhelmův tým proto využil, že v Číně existují oblasti, kde se od nepaměti pěstuje jen rýže, avšak v dalších krajích toliko pšenice (zhruba platí, že severně od Modré řeky, Jang-c’-ťiang, jsou zejména pšeničná a jižně rýžová pole). Otestovali nato 1162 čínských studentů pocházejících z "rýžových" nebo "pšeničných" provincií. Potvrdili, že Číňané vyrůstající v "kultuře rýže" mají holistické myšlení, naopak obyvatelé pšeničných polí myslí analyticky.

Oblasti Číny, z kterých pocházeli testovaní lidé. Čím tmavší region, tím více rýžových polí obsahuje. Žlutá linka ukazuje na hranice mezi "rýžovými" a "pšeničnými" kraji.

Dále výzkumný tým změřil u participantů míru individualismu sociogramem – subjekt dostane v testu úkol nakreslit sebe coby kruh a pak své přátele v dalších kruzích a všechny propojit linkami-vzájemnými vazbami. Předchozí výzkum ukázal, že Američané sebe (svůj kroužek) kreslí zhruba o 6 mm širší, než své přátele, Evropané se nakreslí širší o 3,5 mm a Japonci sebe naopak namalují o trochu menší než své přátele. Číňané z rýžových oblastí se v testu blížili spíše Japoncům, kdežto Číňané z pšeničných provincií spíše Evropanům.

Individualismus, pokrok a rozpad rodiny

Další testy ukázaly, že obyvatelé rýžových provincií nejsou tolik ochotni trestat přátele, pakliže jim zalhali; naopak je velmi odměňují, pakliže jim vyšli vstříc. Nepotismus, který obyvatelé pšeničných regionů v takové míře nevykazují. Rozdíly mezi regiony lze vysledovat i v řadě dalších reálných dat: pšeničné-individualistické regiony mají mnohem vyšší rozvodovost, ale i větší počet podaných patentů. V rýžových-kolektivistických oblastech je rozpad rodiny vzácností, stejně jako podání přihlášky na patentový úřad.

Talhemův tým otestoval i další možná vysvětlení odlišnosti uvažování obyvatel různých oblastí. Třeba teorie patogenů předpovídá, že čím intenzivněji společnost čelila infekcím a nemocem, tím více se uzavírala před světem a cizinci (zdroji to možné nákazy), což podporuje její kolektivistickou kulturu a xenofobní uvažování jejích členů. Nebo vliv náhlé modernizace by napovídal, že obyvatelé oblastí, které rychle zbohatly, se poté stanou více individualističtí (jako třeba obyvatelé jihovýchodních částí Číny, jež fungují v rámci speciálních ekonomických zón, v nichž byl již od 80. let umožněn zahraniční obchod a podnikání). Tyto teorie mají něco do sebe, nicméně rýžové vysvětlení dat je přesto přesnější. Samozřejmě nedokáže bezezbytku vysvětlit současný hospodářský výkon různých zemí. Japonci pěstovali výhradně rýži a jsou dnes jedním z nejbohatších národů světa. Pěstování rýže se na územích dnes Jižní či Severní Koreje nelišilo, přesto nelze najít více hospodářsky se lišící státy.

Rýžová teorie kultury především ukazuje, že environmentálně daný způsob pěstování potravin plodí různé lidské kultury, u jejichž členů se vyvinou specifické psychologické vlastnosti. Vyvinutý profil myšlení ovlivňuje organizaci rodiny, společnosti a postupně může proniknout i do právních norem a institucí, které přetrvávají, i když původní podmínky vymizely (a také nikdo z testovaných subjektů v Talhemově výzkumu již obživu zemědělstvím nezískával).


Psáno pro Vesmír.