Za kolik zraňovat druhé?

Nebudu čtenáře frustrovat příběhy každodenního sobectví a bezcitnosti, každý si asi snadno nějaké vybaví. Přesto jsme zároveň i živočišným druhem, jehož členové se dokáží do druhých extrémně vcítit a být jim nápomocní. Slavný popis obětavé nátury lidstva pochází, trochu paradoxně, od zakladatele ekonomie, Adama Smithe: „Získávat nespravedlivé výhody na úkor druhých či jejich obětí, je pro každého člověka nepřirozené, více než smrt, více než chudoba, bolest, než všechna neštěstí, které ho mohou potkat.“

Molly Crockett s kolegy (pdf) se tedy jala ověřit, kolik stojí, aby lidé překonali nechuť druhým ubližovat a upřednostnili svůj vlastní zájem. Účastníci jejich experimentu byli nejprve hodem mince rozděleni do dvou skupin. Členové první, sledované, skupiny poté v sérii rozhodnutí určovali, zda jsou ochotni obdržet menší elektrický šok, za který dostanou malou odměnu nebo větší šok přinášející mnohem větší odměnu. Věděli přitom, že v polovině případů elektřina nebude proudit do nich, ale do nějakého anonymního člena druhé skupiny. Peníze získávali vždy jen oni, ať už bolest nesli nebo byla způsobována druhým. Bylo tak možné jednoduše ověřit, zda zvolí větší bolest pro druhé (a větší peníze pro sebe) nebo se slitují a větší šoky budou uvalovat toliko na sebe.

Výsledky experimentu jsou k lidstvu shovívavé (alespoň tedy k Britům, kteří se jej účastnili). Kromě účastníků, u nichž byli později identifikovány znaky psychopatie, lidé bolestivější šoky uvalovali spíše na sebe. V případech, v nichž hrozilo, že opravdu velký šok dostane bližní, raději preferovali nižší odměnu, čímž snížili velikost šoku pro druhého (psychopatickým osobnostem byla intenzita bolesti i zda dopadá na ně či na druhé v podstatě lhostejná, zajímal je jen výdělek).

Míra vyhýbání se velkým elektrickým šokům, první sloupec ("self") značí u rozhodujícího, druhý sloupec ("other") pro druhého, trpícího. Jak patrno, rozhodující více zvažoval bolest druhých než svoji.

Poněkud překvapivě se prokázalo, že čím byl člověk altruističtější, tím déle mu rozhodnutí trvalo. V etických dilematech přitom obvykle cítíme, co je „správně“ a co „špatně“ hned – delší úvaha spíše značí, že se pokoušíme morální cit obejít. Hrozí-li však trýznění druhých, byť malé, zamýšlíme se hlouběji nad svou odpovědností. Jeden účastník závěry elegantně potvrdil, „Vím, že bych ten šok klidně zvládl, ale nebyl jsem jistý u toho druhého a nechtěl jsem být vůči němu krutý." Zjištění tím podporují výzkum ukazující, že si více vážíme lidí bezprostředně pomáhajících než váhajících. Leč odsuzujeme ty, jež kvapně ubližují, nicméně chápeme, přistoupí-li někdo k poškození druhého po rozmyslu. Chcete-li někomu ubližovat, zvažte to.


Psáno pro Vesmír.

Psychopaté mezi námi

Psychopaté nejsou jen ve vězení, často jsou i ve vedení. Alespoň podle studie psychologů Roberta Hareho, Paula Babiaka a Craiga Neumanna (pdf), kteří zjistili, že mezi manažery je až čtyřikrát více psychopatů (zhruba jeden z pětadvaceti) než v běžné populaci.

Procentuální podíl lidí s psychopatickými rysy v běžné populaci (šedá) a na různých stupních vedení firem (černá). Hodnocení nad 13 bodů v testu PCL:SV (revidované verzi seznamu psychopatie - skríninkové verzi) již naznačuje možného psychopata, nad 18 již skutečného.

Přitom psychopatie není jen neomalenost, přehlíživost k přáním podřízených či občasná tvrdost. Je to diagnóza, která zahrnuje jednání podstatně komplikovanější a nebezpečnější.

Rozpoznat některý z dílčích znaků psychopatie na svém nadřízeném dokáže pravděpodobně skoro každý. U skutečných psychopatů se však takových znaků schází hned více najednou a navíc v obřích rozměrech – psychopati bývají přehnaně ambiciózní, přesto neschopni udržet týmovou spolupráci. Oblíbencům nadržují, ostatní pomlouvají a cíleně jim škodí. Nejsou ochotni předávat důležité informace. Úspěchy přisuzují sobě, u druhých hledají chyby. Nedodržují slovo a nepřiznávají svá selhání. Na jejich pracovišti neexistuje důvěra, jen hierarchie. Ač dokáží být za jistých okolností příjemní, někdy charismatičtí, je z jejich chování cítit póza, obratem se změní v chladné, arogantní a necitlivé bytosti. Zdá se, že empatie je pro ně jen plochá emoce a vstřícnost používají jen jako nástroj.

Ze všech těchto důvodů – na rozdíl od toliko "tvrdých šéfů" – psychopaté často neplní své povinnosti, takže se ve vedení drží spíš díky shromažďování kompromitujících informací a vytváření nejrůznějších koalic než díky svým schopnostem. (Pozn.: Není proto zcela náhodné, kam dospěla situace na mém bývalém pracovišti.)

Je sice již dlouho známo, že styl řízení odráží osobnostní rysy manažera více než cokoliv, co se dozvěděl na škole či v praxi (proto také nelze čekat, že se tito lidé změní), mnoho studií o organizační psychopatii ale pořád neexistuje. Nyní konečně vyšla jedna, pod vedením Cynthie Mathieuové (pdf), založená na zkoumání velkého vzorku zaměstnanců. Výsledky asi tušíte. Jsou-li vedeni psychopatem, bývají zaměstnanci frustrovaní, takže trpí chronickým stresem, což se pak odráží i na životě jejich rodin. Stres v práci je přitom doslova zabíjí. Nicméně práce pod tvrdým, ale nikoli psychopatickým šéfem tolik nedeptá. Pouze za jedné veledůležité podmínky.

Arie Shirom s kolegy (pdf) z Telavivské univerzity od roku 1998 zkoumal zaměstnance jedné velké firmy. Ti pravidelně docházeli na zevrubné lékařské prohlídky, vyplňovali dotazníky vyšetřující pracovní zátěž, podporu kolegů, styl řízení jejich bezprostředního nadřízeného a celou řadu dalších proměnných, ovlivňujících zdravotní stav: od intenzity kouření až po četnost fyzické námahy. Po dvaceti letech bylo nyní moře dat konečně vyhodnoceno. Kromě obvyklých závěrů (přepracovaní zaměstnanci jsou depresivnější, pro muže znamená povýšení obvykle zlepšení zdravotního stavu, pro ženy spíše naopak) jeden vyčnívá: chybějící podpora od kolegů zvyšuje o 238 procent úmrtnost zaměstnanců ve středních letech.

Jinak řečeno: šéf může být nesnesitelný, ale teprve když i kolegové vytvoří ze zaměstnání arénu příkazů, pomluv či vylučování ze společných aktivit, stane se každý den na pracovišti opravdovým martyriem. Nepřekvapivě, postiženi vyšší úmrtností jsou pak zejména lidé, kteří mají nízkou kontrolu nad svou prací, a kterým tedy někdo přesně určuje, co a jak mají udělat.

Notorieta pozitivní psychologie tvrdí, že při zpětném pohledu většinou litujeme spíše toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali špatně. A jak se ukazuje, něco "neudělat" může leckdy znamenat také včas neodejít.


Psáno pro Lidové noviny.