Psychopaté mezi námi

Psychopaté nejsou jen ve vězení, často jsou i ve vedení. Alespoň podle studie psychologů Roberta Hareho, Paula Babiaka a Craiga Neumanna (pdf), kteří zjistili, že mezi manažery je až čtyřikrát více psychopatů (zhruba jeden z pětadvaceti) než v běžné populaci.

Procentuální podíl lidí s psychopatickými rysy v běžné populaci (šedá) a na různých stupních vedení firem (černá). Hodnocení nad 13 bodů v testu PCL:SV (revidované verzi seznamu psychopatie - skríninkové verzi) již naznačuje možného psychopata, nad 18 již skutečného.

Přitom psychopatie není jen neomalenost, přehlíživost k přáním podřízených či občasná tvrdost. Je to diagnóza, která zahrnuje jednání podstatně komplikovanější a nebezpečnější.

Rozpoznat některý z dílčích znaků psychopatie na svém nadřízeném dokáže pravděpodobně skoro každý. U skutečných psychopatů se však takových znaků schází hned více najednou a navíc v obřích rozměrech – psychopati bývají přehnaně ambiciózní, přesto neschopni udržet týmovou spolupráci. Oblíbencům nadržují, ostatní pomlouvají a cíleně jim škodí. Nejsou ochotni předávat důležité informace. Úspěchy přisuzují sobě, u druhých hledají chyby. Nedodržují slovo a nepřiznávají svá selhání. Na jejich pracovišti neexistuje důvěra, jen hierarchie. Ač dokáží být za jistých okolností příjemní, někdy charismatičtí, je z jejich chování cítit póza, obratem se změní v chladné, arogantní a necitlivé bytosti. Zdá se, že empatie je pro ně jen plochá emoce a vstřícnost používají jen jako nástroj.

Ze všech těchto důvodů – na rozdíl od toliko "tvrdých šéfů" – psychopaté často neplní své povinnosti, takže se ve vedení drží spíš díky shromažďování kompromitujících informací a vytváření nejrůznějších koalic než díky svým schopnostem. (Pozn.: Není proto zcela náhodné, kam dospěla situace na mém bývalém pracovišti.)

Je sice již dlouho známo, že styl řízení odráží osobnostní rysy manažera více než cokoliv, co se dozvěděl na škole či v praxi (proto také nelze čekat, že se tito lidé změní), mnoho studií o organizační psychopatii ale pořád neexistuje. Nyní konečně vyšla jedna, pod vedením Cynthie Mathieuové (pdf), založená na zkoumání velkého vzorku zaměstnanců. Výsledky asi tušíte. Jsou-li vedeni psychopatem, bývají zaměstnanci frustrovaní, takže trpí chronickým stresem, což se pak odráží i na životě jejich rodin. Stres v práci je přitom doslova zabíjí. Nicméně práce pod tvrdým, ale nikoli psychopatickým šéfem tolik nedeptá. Pouze za jedné veledůležité podmínky.

Arie Shirom s kolegy (pdf) z Telavivské univerzity od roku 1998 zkoumal zaměstnance jedné velké firmy. Ti pravidelně docházeli na zevrubné lékařské prohlídky, vyplňovali dotazníky vyšetřující pracovní zátěž, podporu kolegů, styl řízení jejich bezprostředního nadřízeného a celou řadu dalších proměnných, ovlivňujících zdravotní stav: od intenzity kouření až po četnost fyzické námahy. Po dvaceti letech bylo nyní moře dat konečně vyhodnoceno. Kromě obvyklých závěrů (přepracovaní zaměstnanci jsou depresivnější, pro muže znamená povýšení obvykle zlepšení zdravotního stavu, pro ženy spíše naopak) jeden vyčnívá: chybějící podpora od kolegů zvyšuje o 238 procent úmrtnost zaměstnanců ve středních letech.

Jinak řečeno: šéf může být nesnesitelný, ale teprve když i kolegové vytvoří ze zaměstnání arénu příkazů, pomluv či vylučování ze společných aktivit, stane se každý den na pracovišti opravdovým martyriem. Nepřekvapivě, postiženi vyšší úmrtností jsou pak zejména lidé, kteří mají nízkou kontrolu nad svou prací, a kterým tedy někdo přesně určuje, co a jak mají udělat.

Notorieta pozitivní psychologie tvrdí, že při zpětném pohledu většinou litujeme spíše toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali špatně. A jak se ukazuje, něco "neudělat" může leckdy znamenat také včas neodejít.


Psáno pro Lidové noviny.