Proč se lidi chovají jako exoti? Mají rozum

Přijměte pozvánku do panoptika ekonomického chování. Steven Levitt o knížce ekonoma Petera Leesona mluví na její obálce jako o „Freakonomics na stereoidech“. A stěží najdete vtipnější a názornější ukázky, co znamená používat ekonomické myšlení při interpretaci světa (v dobrém i ve zlém).

Peter Leeson je profesor práva a ekonomie na Univerzitě George Masona americké Virginii. Označuje se ale za chicagského ekonoma. To v typologii ekonomů znamená, že své úvahy o rozhodování člověka začíná předpokladem, že v každém lidském chování je vždycky skrytý racionální motiv. Neznamená to, že by se domníval, že jsou lidé „geniální“ nebo „neomylní“! Očekává spíše, že každý člověk se chce mít lépe a úvahou o nákladech a výnosech možných alternativ nebo pokusem a omylem dojde k takovému chování, které je pro něj za daných podmínek nejlepší.

Knihu WTF?!: An Economic Tour of the Weird od: Peter T. Leeson vydalo letos nakladatelství Stanford Economics and Finance.

Ve své sbírce ekonomických kuriozit WTF?!: An Economic Tour of the Weird chce Leeson dokázat, že důvody lidského jednání se vždy dají pochopit, když odkryjeme, co člověk chce a jakým omezením čelí. Odsudky o iracionálním, stupidním nebo prostě bizarním chování kohokoliv prý pramení z nepochopení podmínek, kterým dotyční „exoti“ čelí a ve kterých jejich chování může být optimální. Vezměme Leesonův nejslavnější výzkum o efektivitě božích soudů, ordálů.

Jeden trest je lepší než dva tresty

Ve středověké Evropě (a jinde i mnohem dříve) mohly v případě chybějících svědectví či důkazů u těžších zločinů (zahrnujících třeba vraždy nebo žhářství) rozhodovat o vině či nevině ordály. Obviněný měl podstoupit rituál, při kterém se dalo očekávat, že bude zmrzačen nebo zemře – pokud ovšem nezasáhne samo nebe a neočistí ho tak od obvinění. Třeba při zkoušce ohněm měl obviněný vzít do rukou rozžhavené železo a ujít pár kroků. Když ho nepopálilo, byl nevinný, utrpěl-li popáleniny, byl vinen a odsouzen (odtud české pořekadlo „dobrého nepálí“). Eventuálně zkouška vodou, při níž byl obviněný svázán a hozen do vody. Nevinný klesl ke dnu, zatímco zločince voda nepřijala a jeho vina se vyjevila, když plaval na hladině – načež byl z vody vytažen, aby mohl být odsouzen. Jak společnost došla k tak absurdnímu a nespravedlivému rozhodování o vině či nevině?

Uvažme, jaké možnosti měly soudy v 9. až 12. století – bez policie, forenzní vědy a bez svědectví byly odkázány na přiznání viny nebo na mučení. Problémy jsou nabíledni. Dostala-li se kauza před soud, obviněný se přiznat nechtěl a při mučení se zase přiznávali všichni. V čem se ale ordály liší od mučení? Asi vás překvapí, že dvě třetiny obviněných byly božím soudem osvobozeny, což ukazuje, že kněží, pod jejichž dohledem rituál probíhal, umožňovali coby zástupci Boha na Zemi obviněným ordálem projít. Proč to ale dělali?

Leesonovo racionální vysvětlení: když zločinec věděl, že bude muset podstoupit ordál, přirozeně věřil, že ho boží soud označí za viníka, a že tedy bude trpět při ordálu a k tomu ještě jednou po odsouzení. Bylo pro něj proto výhodnější se přiznat, nejlépe věc urovnat mimosoudně. Obvinění, kteří trvali na své nevině i za cenu podstoupení ordálu, naopak upřímně signalizovali svou nevinu. Kněží rituál proto upravili, aby často nezraňoval (například rozžhavené železo tolikrát „omylem“ zkropili svěcenou vodou, že se dalo přenést bez újmy). V prostředí, v němž většina lidí věří v boží vševědoucnost a svátost církve, byly ordály velmi racionálním způsobem zjištění viny.

Kupte si mou ženu

Pánové, nabízím vaší pozornosti svoji manželku (...), kterou chci prodat tomu z vás, který je nejspravedlivější a zaplatí nejvíce. Pánové, je jejím přáním, stejně jako mým, abychom se navždy odloučili (...) Dokáže číst romány a podojit krávy. Umí se smát a plakat se stejnou lehkostí, s jakou vypijete sklenici piva, když máte žízeň (...) Umí vyrábět máslo i sekýrovat služku (...) Neumí vyrobit rum, gin nebo whisky, ale díky dlouholetým zkušenostem s jejich ochutnávkou je skvělým soudcem jejich kvality.

Toť jeden z inzerátů, které byly v 18. a 19. století v Anglii publikovány před dražbami žen. Manžel doslova na provaze přivedl svou ženu do síně, v níž se chvíli před tím dražil dobytek a za přítomnosti desítek až stovek dražitelů ji prodal tomu, kdo nabídl víc. Těžko si představit pro ženu víc dehonestující zkušenost, že? Nicméně, těm z vás, kteří četli inzerát pečlivě, neušlo, že aukce je rovněž přáním ženy. S celým cirkusem tedy musela souhlasit a často to byla ona, kdo aukci inicioval. Proč?

V recenzi pointu neprozradím. Stejně jako nenapíšu, proč je dobré řešit spory přiotrávením kuřete, o superracionalitě romských pověr nebo proč v Itálii po tři století soudili šváby. Naučíte-li se v WTF?!: An Economic Tour of the Weird základy ekonomické racionality, příklady uvidíte jako zcela logické důsledky určitých okolností.

Do každé školy

Leeson čtenářům své racionální bizarnosti představuje i pomocí sokratovských dialogů se stereotypními „návštěvníky“ svého panoptika, kteří tu více, tu méně oponují jeho vysvětlením. Text je tak osvěžen vtípky a náznaky alternativních vysvětlení. Pohříchu, do větší hloubky Leeson nezavítá a mlčky tak uznává, že ekonomická racionalita je sice mocným nástrojem, ale na mnoho „proč“ neodpoví. I když se dozvíme, jak romská kultura v USA úžasně řešila problém kriminality mezi Romy, postupně vymizela v 70. letech jaksi „bez důvodu“. Proč? Boží soudy řešily absenci forenzních důkazů a v některých zemích byly populární, ale jinde se neosvědčily. Proč?

Knihu The Invisible Hook: The Hidden Economics of Pirates od: Peter T. Leeson vydalo v roce 2011 nakladatelství Princeton University Press.

WTF?! se dá přečíst za pár hodin, takže na nějakou hlubší diskuzi o vhodnosti metod různých společenských věd ani neaspiruje. Jde o degustační menu ekonomie, při jehož konzumaci se nesluší upozorňovat, že v jiných restauracích může být jídlo chutnější. Leesonovy knihy (v The Invisible Hook: The Hidden Economics of Pirates pojednal o racionalitě námořního pirátství) by ekonomické fakulty měly distribuovat na střední školy jako inspirující a působivé reklamy na ekonomii.


Psáno pro Finmag.

Dá se věřit ekonomickému výzkumu?

Velkým tématem vědy posledních let je nereplikovatelnost publikovaného poznání. To jest, závěry, ke kterým vědecké studie – i velmi vlivné a slavné – dospěly, se jednoduše nedaří ověřit, pakliže stejné experimenty či stejné analýzy dat jsou provedeny odlišnými vědci.

Největší krizí patrně prochází psychologie, v níž se až dvě třetiny (pdf) výsledků nedaří potvrdit. Nicméně i v lékařství či biologii je situace podobná. Důvodů, proč replikace nevycházejí, je mnoho. Od existence prostého podvádění – slavným případem je nizozemský psycholog Diederik Stapel, který si data a výsledky svých experimentů vymýšlel a až 55 jeho studií muselo být staženo. Přes publikační zkreslení – tj. publikují se výsledky experimentů, které „vyšly“, nicméně po světě mohlo být provedeno několik stejných experimentů, které „nevyšly“ a protože výzkumníci vědí, že negativní výsledky mají nižší šanci být publikovány, raději je vůbec nezveřejní. Dochází k tomu, že jen „pozitivní“ výsledky spatří světlo světa, přičemž mohly vyjít jen náhodou. Výsledky experimentů rovněž ovlivňuje nekonečná šíře faktorů, od vlastností skupin účastníků, po místo, kde jsou prováděny, denní doba, roční období atd. a není proto zcela překvapivé, že někdy, někde, na někom jiném stejná procedura nevyjde úplně stejně. Konečně, výzkumníci mají rovněž volnou ruku, jak data analyzují, takže mohou zkusit tolik přístupů, až dojdou k výsledkům, které chtějí.

Stapel o svých podvodech vydal v roce 2012 knihu Ontsporing, "Vykolejení", zde je anglický překlad (pdf). Předmluva začíná: "Zahnul jsem špatně, ztratil cestu, naboural a shořel... Nebyla to zábava. Měl jsem se dobře, ale stal jsem se netrpělivým, přehnaně ambiciózním a lehkovážným... Myslel jsem, že mi pomůže, když si zkrátím cestu jednou malou odbočkou, ale nakonec jsem stále častěji a častěji jel v úplně špatném pruhu, až jsem nakonec vůbec nebyl na cestě... Dokud mé podvody nebyly odhaleny, žil jsem celkem normálním, běžným, šťastným životem... Zničil jsem si ho, ale ani to není úplně nejhorší,... protože moje lehkomyslnost zasáhla všechny důležité osoby mého života."

I ekonomie pamatuje několik skandálů s vymyšlenými daty či chybně provedenými výpočty, nicméně obecně se zdá, že netrpí krizí replikace. Je to dáno i tím, že velká část ekonomického výzkumu je prováděna na reálných hospodářských datech, která se nedají (až tak) manipulovat. Replikace (či spíše reprodukce) pak spočívá v tom, že stejná data vyhodnotí někdo jiný a dá se celkem očekávat, že dospěje k podobným výsledkům (vhodných metod analýzy dat je mnoho, takže nějaké odchylky ve výsledcích se dají očekávat). Málokdo čekal, že by zde bylo ukryto nějaké velké překvapení.

Andrew Chang a Phillip Li (pdf) se o podobnou replikaci beztak pokusili. Z náhodně vybraných 67 studií z nejlepších ekonomických časopisů se jim však podařilo ověřit jen 33 % výsledků – tak málo proto, že nebyli schopni dohledat původní data (ačkoliv by měla být dostupná). Kontaktovali proto původní autory a s jejich pomocí se snažili reprodukovat jejich metody analýz. Přesto byli schopni potvrdit jen 49 % výsledků. Jak uvedeno, hlavním důvodem pro neověřitelnost výsledků je, že nejsou dostupná data, z kterých autoři vycházeli. Dalším důvodem ale je, že i když data a postupy byly k dispozici, stejně se nepodařilo dosáhnout stejných výsledků, jaké byly zveřejněny.

Závěry Changovi a Liho studie ukazují, že ekonomický výzkum má problém – není zřejmé, jak se k polovině jeho poznatků dospělo a tedy zda jsou či nejsou pravdivé. Řešení jsou přitom prostá, transparentně zveřejňovat data a nejlépe i předem zveřejnit hypotézy, které jsou testovány a způsoby, jak budou testovány.


Psáno pro Vesmír.

LN: Knihy na léto 2015

Z Lidových novin mne požádali o doporučení několika knih, které se mi letos líbily a v češtině nejsou dostupné... a přitom by měly být. Níže je mých pět kandidátů.

„Čím více člověk pil, tím více byl Stalin potěšen... Při výjezdních zasedáních politbyra Chruščov, spolu s generálmajorem Alexandrem Poskrebyševem, pravidelně naháněl maršála Grigorije Kulika do nedalekého rybníka... Jelikož se osobní strážci obávali, že by se mnozí ze sovětského vedení mohli utopit, rybník raději postupně upouštěli. Podobný infantilismus Stalina těšil... Stejně jako u jeho vnitřního kruhu spolupracovníků mu alkohol byl nápomocný i v udržování sovětské společnosti slabé, rozdělené, bez rovnováhy a závislé na státu... monopolnímu dodavateli vodky.“ Toť pár úryvků z knihy Vodka Politics od Marka Lawrence Schrada, fascinující exkurze do metabolizmu ruského státu. Kniha vysvětluje, proč třetina státního rozpočtu Ruska již v 18. a 19. století plynula z daní z vodky a jaký měl alkohol vliv na tamní politický vývoj; spolu s tím, jak politici manipulovali konzumací alkoholu Rusy, aby dosáhli svých cílů.

Knihu Vodka Politics: Alcohol, Autocracy, and the Secret History of the Russian State od: Mark Lawrence Schrad vydalo loni nakladatelství Oxford University Press.

Pakliže si myslíte (či jste se dokonce na škole učili), že lidé vnímají jen 4 základní chutě a jazyk se skládá z přesně rozparcelovaných oblastí jejich rozpoznávání, vezměte knihu Johna McQuaida Tasty. Vyvede vás z těchto a mnoha dalších omylů o tom, jak naše chuť funguje (každý jednotlivý chuťový pohárek dokáže rozlišit pět a patrně i šest základních chutí). Kniha nejen poeticky vykresluje, jak chutě evolučně vznikly a fyziologicky pracují („Pití a jídlo jsou intimní záležitosti, mocné a přitom znepokojivé, asi jako sex. Nakonec, přijímáme něco cizího dovnitř vlastního těla, mnohokrát denně, s vůní jako svůdcem.“). McQuaid v knize představuje i vznik chuťových prožitků nejrůznějších jídel či nápojů. „Různé chemické látky se rozpouštějí odlišnou rychlostí, jediné espresso tak obsahuje kakofonii chutí, které se objevují v různých časech, jak voda prochází kávou. První část espresa je tmavě hnědá, sirupovitá a intenzivně kyselá. Druhá je jemnější a do červena, mírně sladká. Poslední pak mdlá, s písečnou barvou, příšerně hořká... Individuálně každá část chutná hrozně, přesto, když je zkombinujete, chutě zapadnou do finální delikatesy.“

Knihu Tasty: The Art and Science of What We Eat od: John McQuaid vydalo letos nakladatelství Scribner.

Charles Babbage, Ada Lovelace, William Bradford Shockley... jména, při kterých se mnohým čtenářům asi mnoho nevybaví. Walter Isaacson, bývalý ředitel CNN, ve svém magnu opus The Innovators využívá biografie vynálezce prototypu počítače, první softwarové programátorky (oba z 19. století) a spoluvynálezce tranzistoru při mapování zrodu a průběhu digitální revoluce. Následují, pochopitelně, i osudy notorických figur jako Steva Jobse či Billa Gatese, jakož i firem Intel, Xerox, Atari ad. Kniha přesvědčuje, že za realizovanou invencí spíše vzácně stojí osamocený geniální mozek, ale téměř vždy intenzivní sdílení nápadů a spolupráce mezi lidmi odlišných profesí i nátur; leč mnohdy i šťastná náhoda a „být ve správném čase na správném místě“. Isaacson nezabíhá do technických detailů (což mnohé čtenáře může odradit), ukazuje hlavně, jak hlavní inovátoři přemýšleli a pracovali, živě popisuje, jak ve světě kreativity, ale i velmi tvrdého businessu, fungují lidské vztahy a projevují se osobní kvality i slabosti.

Knihu The Innovators: How a Group of Hackers, Geniuses, and Geeks Created the Digital Revolution od: Walter Isaacson vydalo loni nakladatelství Simon & Schuster.

S pochopením důvodů, které stojí za bankrotem Řecka pomůže Tim Harford, špičkový ekonomický publicista Financial Times. Ve své nové popularizační knize napsané sokratovským stylem dialogu mezi „žákem“ a „učitelem“ nabízí intuitivní učebnici makroekonomie – jak napovídá podtitul knihy „jak řídit nebo likvidovat hospodářství“. Jednoduchými příklady navede mysl čtenáře k obecným zákonitostem, dle nichž ekonomika funguje: proč vzniká inflace a kdy může být potřebná a kdy ničící. Proč vznikají hospodářské propady a nezaměstnanost; za jakých podmínek firmy vzkvétají a strádají. Třeba, víte, že když byla roku 1886 prodána první lahev Coca-Coly, stála 5 amerických centů a dalších sedm desetiletí nezdražila? (I když třeba cena kávy za stejné období vzrostla o 800 %.) Proč nešly ceny vzhůru a firma, její akcionáři i zaměstnanci, více neprofitovali? Důvodem bylo firemní rozhodnutí, že výdejní automaty – vyrobené a rozeseté po celých USA – budou přijímat pouze 5-centové mince. Zdražení Coca-Coly, třeba o cent, by tedy vyžadovalo předělání všech těchto strojů, což by nepokrylo výnosy z růstu ceny nápoje. A zdražit o 100 % by odradilo zákazníky. Příklad, byť triviální, ukazuje, že ceny se někdy nemusí volně hýbat, i když je to potřeba. Různé formy cenových rigidit pak mohou lehce přejít v úpadek firem i celých sektorů.

Knihu The Undercover Economist Strikes Back: How to Run--or Ruin--an Economy od: Tim Harford vydalo letos nakladatelství Riverhead Books.

Světově nejprodávanější kniha o optimální organizaci domova pochází z Japonska – země, která dala světu origami a hotelové pokoje o velikosti 2x2 metrů čtverečních. Autorka tohoto krátkého díla, Marie Kondo, se živí jako konzultantka pro úklid domácností ve firmě, kterou sama založila. Čekací list na její kurzy je naplněn 3 měsíce dopředu. V knize vysvětluje, jak organizovat bydlení, aby bylo pohodlné a nevytvářelo nutnost trávit úklidem hodiny každý týden. Kniha je však i psychologickou sondou do života klientů viděného očima člověka, který strávil celý život hledáním nejlepšího způsobu organizace a úklidu věcí. Kondo odhaluje zvláštnosti svých klientů a jejich nejrůznějších obsesí.

Knihu The Life-Changing Magic of Tidying Up: The Japanese Art of Decluttering and Organizing od Marie Kondo vydalo loni nakladatelství Ten Speed Press (za doporučení díky L. H.).

Psáno pro Lidové noviny.