Moudrý k druhým

Lidé uvažují moudřeji o problémech druhých než o těch vlastních. V psychologii se fenomén jmenuje "Šalamounův paradox", po biblickém králi proslulém moudrými radami druhým (vybavte si, jak chtěl krájet nemluvně, aby dokázal odlišit jeho pravou matku od falešné), nikoli už vlastním jednáním.  

Důvodů, proč jsme lepšími rádci druhým než sobě, je několik. U rad ostatním nejsme pohlceni emocemi a snadněji zvážíme jiné perspektivy či více alternativ. Málokterá událost má takovou důležitost, jako si lidé, co ji prožívají, myslí, že má, když ji prožívají. Pozorovatel snáz nahlédne, že druhý uvízl ve spirále emocí a opakujících se myšlenek. Je schopen proto lépe vysvětlit, že problémy a obavy se mohou ukázat zbytečné, triviální či řešitelné lépe. 

Nejnázornější je ilustrace na malých dětech. Stačí nejmenší problém, ztracená hračka či zákaz sníst brambůrek ze země, a následuje pláč a rozrušení. Zdá se, že svět, jak jej znalo, skončil a jediná vhodná reakce je hysterický záchvat. Stačí však umná distrakce, třeba slib, že se pojede babičce či klasické, "v lednici čeká překvapení", a problém jako by nikdy nebyl. 

U dospělých to takto magicky nefunguje, princip ale zůstává. Správně proto radíme naštvanému kolegovi, aby šéfovi nepsal do slaboduchých idiotů, protože víme, že i kdyby to byla pravda, urážka vše jen zhorší, a zveme jej raději na pivo (v současnosti tedy virtuální), kde budeme kout pikle o nahrazení prostoduchého nadřízeného. Schopnost nadhledu z nás dělá dobré rádce. 

Exaktně dokázat, že odstup vede k moudrosti, však není lehké. Když je člověk pohlcen emocemi, nestačí mu říct "neřeš blbosti a dej tomu čas" a sledovat, zda zmoudří, že. Španělský psycholog Mel Slater s kolegy na to tedy šli skrze mimotělní zkušenost. 

Účastníky svého experimentu naskenovali a vytvořili 3D obraz jejich postavy – v kvalitě asi jako počítačové hry před 20 lety. Následně jim nasadili 3D brýle a ve virtuální realitě si měli promluvit o svých problémech se Sigmundem Freudem – naprogramovanou virtuální postavou, která jim radila dle připraveného scénáře. 

Účastník studie byl naskenován a byl vytvořen jeho virtuální avatar. Následně v 3D brýlích začal virtuální terapii.

 

Co experiment dělá skutečně podnětným, je, že polovina účastníků si ve virtuální realitě s Freudem vyměnila těla. Po výpovědi ve své virtuální postavě pak poslouchali sebe, ale v postavě Freuda, a měli si poradit. Překvapivě mnoho účastníků nalezlo řadu způsobů, jak ke svým problémům přistoupit s novou perspektivou. Finálním krokem experimentu bylo, že se vrátili do svého virtuálního těla a hlasem Freuda si poslechli to, co sami sobě před chvílí poradili. Ano, vím, tento odstavec si asi budete muset přečíst ještě jednou. 

Nahoře vidíme z pohledu za participantem, jak se svěřuje "Freudovi" a sám se při tom vidí v zrcadle, aby iluze byla dokonalejší. Dole pak pohled na sebe v těle Freuda, jak se sám svěřuje sobě.

Psychologové zjistili, že po této odosobněné sebeterapii 86 % lidí udávalo zlepšení svého duševního života. Naopak jen 48 % participantů, kteří mluvili s předprogramovaným Freudem, uvádělo podobné zlepšení. I to je důležité zjištění, protože ukazuje, že vypovídání se z problémů, byť jen počítači, pomáhá. Až si příště nebudete vědět rady, představte si sami sebe jako neznámého člověka, kterému chcete pomoci – co byste si poradili? 

 

Psáno pro Lidové noviny.