Koho do týmu

Proč i dobří lidé spolupracují s padouchy? Proč tolerujeme v týmu ty, kdo se zjevně neřídí pravidly? Může to znít neintuitivně, ale volba nečestného člověka je v určitých situacích strategicky výhodná. Naše nedávná studie (preprint) s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE, Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Nicolasem Sayem, zkoumala, za jakých okolností jsme ochotni dát přednost nečestným kolegům. Naše zjištění ukazují, že i lidé, kteří si zakládají na čestnosti, jsou ochotni přehlédnout neetické jednání druhých, pokud to znamená, že tito nečestní kolegové dokážou zajistit výhody jejich týmu. Čestní lidé sami neudělají nic špatného, ale tyjí z nečestnosti křiváků. 

Naše laboratorní studie byla jednoduchá. Účastníci experimentu hráli hru s házením kostkou. Měli uhodnout, co padne, a pakliže se trefili, vyhráli peníze. V jedné verzi hráči hlásili své předpovědi před hodem, možnost podvádění tedy neexistovala. Ve druhé verzi však podvádět mohli, protože si měli jen „myslet“, co padne, a až po hodu nahlásili, zda se trefili, či ne. Někteří nepodváděli, jiní maximálně – tvrdili, že si vždy mysleli správně, co padne, a získali balík.

Vlevo vidíte verzi, v které nešlo podvádět. Participanti zaškrtli, zda padne lichý či sudý počet bodů. Hod byl učiněn a vydělali či nevydělali odměnu. Vpravo si však predikci mají jen myslet, hod je učiněn a nato mají odpovědět, zda uhádli či ne; podvádění je tak velmi snadné.

My jsme se zaměřili na pozdější kola hry. Z účastníků jsme vytvořili malé „týmy“, ve kterých hlasovali, kdo z nich by měl hrát verzi umožňující podvádění. Měli přitom informaci, jak se ostatním dařilo v předchozích kolech – tedy jak velcí podvodníci asi jsou. Pro různé týmy jsme důsledky podvádění zvoleného člena měnili. V jedné verzi podvádění jednoho znamenalo, že členové jeho skupiny dostanou méně peněz. V druhé verzi okrádal zvolený člen vybranou charitu (na začátku studie jsme charitě přislíbili peníze a hráči si z těchto peněz mohli brát) a peníze si rozdělili. A v poslední verzi jsme sledovali „dopad na nikoho“ – tedy čím víc nahází zvolený člen, tím víc všichni získají. 

Když náklady podvádění dopadly přímo na účastníky nebo charitu, lidé upřednostnili poctivé kolegy. Ale když byly výhody podvádění bez zjevné oběti sdíleny mezi skupinu, lidé dávali přednost podvodníkům. Naše studie ukazuje tvrdou realitu: poctivost u druhých je žádoucí, ale ne když se může objevit příležitost, aby „naši“ něco získali – pak chceme ve skupině i křiváky, kteří zdroje zajistí. Jakkoli. 

Důsledky tohoto zjištění přesahují hranice laboratoře. Naše zjištění ilustrují dilema, kterému čelí jednotlivci, organizace i společnosti jako celek: mělo by být prioritou najímání čestných lidí, nebo je někdy účelné upřednostnit ty, kdo pravidla obejdou? V realitě často vidíme, že morální integrita není vždy na prvním místě. V konkurenčním prostředí se mohou lidé i týmy přiklánět k pragmatismu – někdy dokonce vědomě volí ty, jejichž etika je sporná, ale jejich výsledky hmatatelné. Když je ve hře společný zisk a negativní důsledky zůstávají skryté, přivřeme oči. 

Otázka tedy není jen „Kdo pro nás může zajistit úspěch?“, ale také „Jaký druh kultury tímto rozhodnutím vytváříme?“. Volba nečestného člověka nám snad krátkodobě přinese zisk, ale jakmile se pravidla hry ohnou, může být těžké je narovnat.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.