Důvěřiví Češi

Představte si, že pracujete z domova a přijde vám e-mail, že každý zaměstnanec vaší firmy získává 650 korun. Peníze si můžete ponechat nebo jakoukoliv část vrátit. Sumu, která se vrátí, firma zdvojnásobí a opět rovnoměrně rozdělí. Tím vše skončí. Musíte se rozhodnout a na e-mail odpovědět do 10 vteřin.

Dilema lze vidět dvěma pohledy. Z perspektivy všech zaměstnanců by bylo ideální, aby všichni celý dar vrátili, dostali by pak 1300 korun. Z pohledu jednotlivce je však logika zvrácená: vše si ponechat, neposlat nic a počkat, až přijde podíl z peněz, kterými přispěli ostatní. Být jediný, který nepřispěl ve velké firmě plné maximálních obětavců, by znamenalo odnést si původních 650 korun, a navíc dalších téměř 1300 korun. Kdyby tak ale uvažovali všichni, skončili by s minimem původních 650 Kč. Jak byste se zachovali vy?

Situací, v nichž z výsledků práce jednotlivce tyje celá skupina, je nespočet. Jak intenzivně pracovat na týmovém projektu, v němž nelze přesně určit podíl jednotlivce? Sypat v zimě sůl po celé zledovatělé ulici, či jen před vlastním prahem? Přispět na charitu pomáhající bezdomovcům, anebo čekat, až jim pomůže město? Lidé vždy mohou upřednostnit sobectví a požívat výhod, které jim zajišťují jedinci myslící na kolektiv.

Úvodní příklad je přibližným popisem experimentu (pdf), který loni podstoupilo přes 3 tisíce participantů ve 21 laboratořích po celém světě – a který měl na takto exaktně definované situaci zjistit, zda se lidé rozhodnou pro sobectví, či spolupráci. Účastnili se jej i čeští studenti, zejména z Univerzity Karlovy a Vysoké školy ekonomické – a byli poměrně vstřícní: vrátili skoro 70 %. Vzájemně věřili, že druhým nepůjde jen o sebe, a coby skupina vydělali. Projevené hodnoty mladé generace tedy dovolují vzhlížet k budoucnosti s nadějí. Řada navazujícího výzkumu totiž ukazuje, že panuje-li ve společnosti důvěra, nezneužívá tolik lidí sociálních dávek a je méně rozšířeno černé pasažérství v MHD. Zaměstnanci v takových zemích jsou pak ve firmách dokonce ušetřeni striktního hierarchického řízení – nadřízení věří svým lidem, a proto nebazírují na přísném dohledu a častých kontrolách.

Experiment krom toho testoval ještě jeden aspekt rozhodování. Jak jsme zmínili, lidé uvažovali pod časovým tlakem, který je nutil jednat intuitivně a projevit buď přirozenou psychologickou tendenci být sobec, anebo obětavec. Jiní participanti se naopak museli rozhodnout až po 10 vteřinách. Výzkumníci očekávali, že prostoj by jim měl umožnit hlouběji promyslet svoji reakci. Ukázalo se, že čas dává prostor spíše k projevení sobeckých sklonů: po promyšlení čeští participanti experimentu posílali zpět méně. Nicméně tyto výsledky nejsou v celé mezinárodní studii příliš silné, liší se mezi jednotlivými laboratořemi i mezi zeměmi jako celky.

Výsledky celé mezinárodní studie. Česko zastupuje kolegyně z Přírodovědecké fakulty UK, Julie Nováková (v týmu se mnou a Jaroslavem Flegrem), experiment se konal v laboratoři CEBEX při CEVRO VŠ. Jak patrno, když se museli naši participanti rozhodnout pod časovým tlakem ("Pressure"), poslali zpět 67,5 % přidělené částky, když naopak měli čas na promyšlení ("Delay"), poslali méně, 65 %, rozdíl však není významný. Studie obsahuje další analýzy, které zohledňují, jak respondenti ne/respektovali naše instrukce. Motivovaný čtenář nalezne podnětnou diskuzi i v reakci Davida Randa (pdf), autora originální studie, kterou mezinárodní konzorcium laboratoří ověřovalo.

Zjištění, že primárním postojem mladých Čechů je druhým věřit, samozřejmě těší. Snad jim každodenní zkušenost nebude poskytovat příklady, jak byli druhými obalamuceni – pak se dá očekávat, že u nich nastoupí kalkulované sobectví, které vytěsní motivaci řešit jakékoliv problémy, které se dotýkají celé společnosti.


Psáno pro Lidové noviny.

Dá se věřit ekonomickému výzkumu?

Velkým tématem vědy posledních let je nereplikovatelnost publikovaného poznání. To jest, závěry, ke kterým vědecké studie – i velmi vlivné a slavné – dospěly, se jednoduše nedaří ověřit, pakliže stejné experimenty či stejné analýzy dat jsou provedeny odlišnými vědci.

Největší krizí patrně prochází psychologie, v níž se až dvě třetiny (pdf) výsledků nedaří potvrdit. Nicméně i v lékařství či biologii je situace podobná. Důvodů, proč replikace nevycházejí, je mnoho. Od existence prostého podvádění – slavným případem je nizozemský psycholog Diederik Stapel, který si data a výsledky svých experimentů vymýšlel a až 55 jeho studií muselo být staženo. Přes publikační zkreslení – tj. publikují se výsledky experimentů, které „vyšly“, nicméně po světě mohlo být provedeno několik stejných experimentů, které „nevyšly“ a protože výzkumníci vědí, že negativní výsledky mají nižší šanci být publikovány, raději je vůbec nezveřejní. Dochází k tomu, že jen „pozitivní“ výsledky spatří světlo světa, přičemž mohly vyjít jen náhodou. Výsledky experimentů rovněž ovlivňuje nekonečná šíře faktorů, od vlastností skupin účastníků, po místo, kde jsou prováděny, denní doba, roční období atd. a není proto zcela překvapivé, že někdy, někde, na někom jiném stejná procedura nevyjde úplně stejně. Konečně, výzkumníci mají rovněž volnou ruku, jak data analyzují, takže mohou zkusit tolik přístupů, až dojdou k výsledkům, které chtějí.

Stapel o svých podvodech vydal v roce 2012 knihu Ontsporing, "Vykolejení", zde je anglický překlad (pdf). Předmluva začíná: "Zahnul jsem špatně, ztratil cestu, naboural a shořel... Nebyla to zábava. Měl jsem se dobře, ale stal jsem se netrpělivým, přehnaně ambiciózním a lehkovážným... Myslel jsem, že mi pomůže, když si zkrátím cestu jednou malou odbočkou, ale nakonec jsem stále častěji a častěji jel v úplně špatném pruhu, až jsem nakonec vůbec nebyl na cestě... Dokud mé podvody nebyly odhaleny, žil jsem celkem normálním, běžným, šťastným životem... Zničil jsem si ho, ale ani to není úplně nejhorší,... protože moje lehkomyslnost zasáhla všechny důležité osoby mého života."

I ekonomie pamatuje několik skandálů s vymyšlenými daty či chybně provedenými výpočty, nicméně obecně se zdá, že netrpí krizí replikace. Je to dáno i tím, že velká část ekonomického výzkumu je prováděna na reálných hospodářských datech, která se nedají (až tak) manipulovat. Replikace (či spíše reprodukce) pak spočívá v tom, že stejná data vyhodnotí někdo jiný a dá se celkem očekávat, že dospěje k podobným výsledkům (vhodných metod analýzy dat je mnoho, takže nějaké odchylky ve výsledcích se dají očekávat). Málokdo čekal, že by zde bylo ukryto nějaké velké překvapení.

Andrew Chang a Phillip Li (pdf) se o podobnou replikaci beztak pokusili. Z náhodně vybraných 67 studií z nejlepších ekonomických časopisů se jim však podařilo ověřit jen 33 % výsledků – tak málo proto, že nebyli schopni dohledat původní data (ačkoliv by měla být dostupná). Kontaktovali proto původní autory a s jejich pomocí se snažili reprodukovat jejich metody analýz. Přesto byli schopni potvrdit jen 49 % výsledků. Jak uvedeno, hlavním důvodem pro neověřitelnost výsledků je, že nejsou dostupná data, z kterých autoři vycházeli. Dalším důvodem ale je, že i když data a postupy byly k dispozici, stejně se nepodařilo dosáhnout stejných výsledků, jaké byly zveřejněny.

Závěry Changovi a Liho studie ukazují, že ekonomický výzkum má problém – není zřejmé, jak se k polovině jeho poznatků dospělo a tedy zda jsou či nejsou pravdivé. Řešení jsou přitom prostá, transparentně zveřejňovat data a nejlépe i předem zveřejnit hypotézy, které jsou testovány a způsoby, jak budou testovány.


Psáno pro Vesmír.