Moc, trest a odveta

Zachová-li se nadřízený k podřízenému hrubě či neeticky, měl by být potrestán. Jenže organizace nejsou pohádky. V organizacích často nerozhoduje spravedlnost. Kdo má moc, ovládá zdroje a může druhému znepříjemnit život. Tuto nepříjemnou asymetrii ukazuje nedávný výzkum, který jsme se Štěpánem Bahníkem, Markem Vrankou a Martinem Zielinou, zaměřili na to, jak lidé reagují na provinění mocných nadřízených – a jak tito nadřízení reagují zpět. 

Ve výzkumu jsme sledovali trojí reakci obětí – tedy viníka potrestat, ignorovat jej nebo mu odpustit. Trestem může být oznámení přečinu personálnímu oddělení či úřadům. Ignorování je samovypovídající. Odpuštění je asi nejméně intuitivní strategie – přesto by mohla být nejúčinnější. Mnoho náboženství i filozofií radí druhé nesoudit a nastavit druhou tvář – pachatel by měl silněji cítit vinu a stud a napravit se sám. 

Na začátku jsme se zeptali lidí, co čekají, že se stane, když nadřízený poškodí podřízeného – od malé nespravedlnosti, třeba že jej nepozve na týmovou oslavu, až po krádeže jeho nápadů a pomluvy ničící kariéru. Naši respondenti očekávali, že čím závažnější je prohřešek nadřízeného, tím spíš by podřízený měl zvolit trestání. Současně ale očekávali, že potrestaný nadřízený bude reagovat hůř než ten, kterému by bylo odpuštěno. Trest sice vypadá jako správná reakce, ale je riskantní: nadřízený se může mstít.

Abychom tyto intuice ověřili – a protože dělat experimenty přímo ve firmách moc nejde –, simulovali jsme podobný vztah nadřízeného a podřízeného laboratorní hrou, kde „mocnější“ hráč mohl (ale nemusel) brát druhému hráči peníze. Druhý hráč jej mohl potrestat (vzít mu peníze také), ignorovat ho, či mu odpustit a ještě mu další peníze darovat. Potvrdilo se, že když mocnější hráč druhému sebral víc, rostla ochota trestat a klesala ochota odpouštět. Následné chování mocnějších aktérů se po trestu ani po odpuštění ale nezlepšilo. Nezdálo se, že by je trest vedl k nápravě ani že by odpuštění probouzelo vinu a sebereflexi. Spíše se ukázalo, že mocní jsou imunní vůči jakýmkoli morálním lekcím, které nemohou ohrozit jejich pozici. 

Nejstřízlivější výsledek přinesla finální studie s lidmi, kteří popisovali čerstvé zkušenosti s pochybením svého nadřízeného. Jejich nejčastější reakcí nebyl trest ani odpuštění, ale ignorování. V organizacích si lidé nevybírají mezi spravedlností a nespravedlností, ale mezi způsoby sebeochrany. Závažnější provinění sice zvyšovalo pravděpodobnost, že se snažili nadřízeného potrestat, ale trest byl zároveň spojen s vyšší pravděpodobností odvety a nižší pravděpodobností usmíření. 

Graf ukazuje rozdělení jednotlivých reakcí zaměstnanců na přečiny nadřízených - odpustit ("Forgive"), ignorovat ("Avoid") a potrestat ("Punish") a reakce nadřízených na tyto strategie: usmíření ("Reconciliation"), bez reakce ("No Reaction") a odveta ("Retaliation"). Jak patrno, většina zaměstnanců volí přestupky ignorovat a pakliže se rozhodnou trestat, čeká je vyšší pravděpodobnost odvety.

 

Bohužel se ukázalo, že mezi tím, co považujeme za správné, a tím, co skutečně funguje, zeje v mocenských vztazích nepříjemná mezera. Nestačí radit zaměstnancům, aby byli stateční, asertivní nebo velkorysí. Pokud organizace neumí chránit slabší stranu, stává se z trestání přečinů drahá morální demonstrace a z odpuštění levná licence k dalšímu zneužívání.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Spravedlivé hodnocení

Když studentovi chybí k lepší známce jediný bod, nastává zvláštní okamžik akademické spravedlnosti. Na jedné straně stojí procedura, která by měla být dodržována, aby bylo hodnocení pro všechny rovné. Třeba u nás na Vysoké škole ekonomické studenti v průběhu semestru za každý úkol, zkoušku či test získávají body, které se sečtou, dle nich pak dostanou známku: 74 bodů značí trojku, zatímco 75 už je dvojka, nad 90 bodů jednička. Vše je transparentní a pro avšechny stejné. Na druhé straně stojí úsudek vyučujícího. Může si říct „umí to, snažila se, testy nejsou dokonalé“ a body přidat, aby vyšla dobrá známka. Tento přístup je empatický, lidský, ale neobjektivní. Při subjektivním hodnocení se studenti naučí o známky vyjednávat -- potřebují mít dobrý průměr pro stipendium či výjezd do zahraničí… babička by byla smutná, kdyby vylítli… test neudělali dobře, protože byli nemocní, ale jinak vše věděli... 

Otevře-li učitel možnost body přidávat, důvodů pro zlepšování známek se najde přehršel. O bod navíc pak častěji usilují ti, kteří mají náturu a odvahu žádat, zatímco ti tišší odejdou bez pokusu. Výsledek může paradoxně zhoršit spravedlnost: místo znalostí rozhoduje vytrvalost (chcete-li drzost) a schopnost prodat dojímavý příběh. Každé vyhovění navíc posiluje očekávání, že zkusit to je racionální strategie.

Jak se učitelé obvykle zachovají? S kolegy Štěpánem Bahníkem a Simonem Senčarem jsme zkoumali, jak často se v takových chvílích bod „najde“, proč se to děje a komu to typicky pomáhá. Klíčový důkaz našeho výzkumu byla analýza 873 899 závěrečných hodnocení v horizontu deseti let na VŠE.

Pokud by body vznikaly jako čistý součet výkonů napříč semestrem, měly by být hodnoty různě dosažených bodů víceméně spojité, těsně pod hranicí známky a těsně nad ní zhruba stejně časté. Jenže u prahů, kde se láme známka, bylo ve skutečnosti radikální shlukování bodů těsně nad hranicí. Jednoduše, je velmi málo „73“ či „74“ a strašně moc „75“ či „76“. Tyto asymetrie jsou největší právě tam, kde má přidání bodu největší výnos – mění známku; ne tam, kde jsou souhrnná čísla „kulatá“ či kde končí 5. Naše výsledky ukazují, že učitelé systematicky známky zlepšují, než že by jen dávali zaokrouhlené body. Potvrdilo nám to i šetření mezi nimi. Mnozí se přiznali, že se se studenty nechtějí hádat, a rovnou jim tedy známku vylepší, jiní uznali, že systém hodnocení je nedokonalý, a proto raději studenům pomohou.

Relativní četnosti bodů. Prahové hodnoty pro tři známky (90 b. pro "1", 75 b. pro "2" a 60 b. pro "3") pro úspěšné absolvování jsou zobrazeny červeně. Ostatní „kulaté“ počty bodů (dělitelné 5) jsou zobrazeny tmavě šedě.

 

Zajímavé je, co podobné „zaokrouhlovací milosrdenství“ vysvětluje. Výzkum ve vzdělávání třeba naznačuje, že učitelky jsou mnohem benevolentnější (jsou obvykle více empatické a zároveň se více vyhýbají konfliktům) či že starší učitelé se drží spíše objektivního hodnocení. Ani jedno jsme ve svém výzkumu nepotvrdili. Naopak se objevila výhoda studentek v hraničních případech: o něco častěji skončí „nad“ než „pod“ bodovým prahem známky. To odpovídá i mezinárodním výsledkům. Žákyním a studentkám je obvykle trochu nadržováno, protože jsou pilnější a víc respektují školní pravidla, za což se učitelé odvděčují.

Naše studie potvrzuje obecnější pravdu, že kdekoli se zavede ostrý práh, ať už je to známka, bonus, sleva, či jiný nárok, lidé se začnou soustředit hlavně na to, jak být těsně nad ním. Pokud nechcete věčné dohadování, napište dopředu, co se děje „u hranice“: jak se posuzují sporné případy, kdo rozhoduje a podle čeho. Nejvíc konfliktů nevzniká ze špatného výsledku, ale že se pravidla tvoří až po výsledku.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Když málo znamená víc

Procházka městem lehce přesvědčí, chcete-li se dívat, že lidé jsou k sobě anděly. Na každém rohu můžete být svědky projevů štědrosti – lidé dávají peníze bezdomovcům, přátelé se dělí o poslední kousek jídla, cizí lidé pomáhají ztraceným turistům. To je ta stránka lidskosti, kterou rádi oslavujeme, drobné projevy laskavosti, které dělají život o mnoho snesitelnější. 

Experimentální psychologický výzkum potvrzuje, že je-li člověk vržen do situace, v níž se může rozdělit s druhými, je přirozeně štědrý. Třeba ve "hře na diktátora" účastníci pokusu dostanou sto korun a mohou – ale nemusejí – se rozdělit s člověkem ve vedlejší místnosti, který nedostal nic. Většina lidí se podělí, zhruba 30 až 40 procenty. Ekonomickou logikou by ale neměli! Hra je totiž anonymní, ani jeden z hráčů se nedozví identitu druhého, a jednokolová, takže přenechání peněz reputaci nezlepší a obdarovaný se nemůže ani nijak revanšovat. 

Leč kdo chce, najde i lavinu případů, kdy je člověk člověku vlkem. Šéf českého tenisu Ivo Kaderka si podle všeho léta nepokrytě přivlastňoval veřejné i soukromé zdroje a zničil kohokoli, kdo mu v tom chtěl zabránit. I to je přicmrndávání vůči Donaldu Trumpovi, očekávanému znovuprezidentovi USA, jehož celá podnikatelská a politická kariéra se nese v ryzí sebestřednosti, lhaní a manipulaci či přímém okrádání kohokoli, kdykoli, jakkoli.

Jak sladit tyto pohledy na lidské dobro? Dominantní vysvětlení je, že lidé s omezenými morálními hodnotami se selektují do oblastí, ve kterých lze podvádět. Stejně jako se excentrici selektují do umělecké sféry, sadisté mezi chirurgy, lidé bez charakteru budou přítomni tam, kde se dá krást.

Trio ekonomů Carlos Alós-Ferrer, Jaume García-Segarra a Alexander Ritschel ale přišlo s námitkou, že morální chování se mění i u jednotlivého člověka. Někdo může být štědrý a obětavý člověk, ale na Twitteru sprostě nadává na socialisty. Účetní může defraudovat miliony od klientů, přitom dobrovolničí ve Skautu. I Trumpovi nejbližší jej popisují jako vtipného společníka, který rád hostí.

Ekonomové uvažovali, že lidé jsou horší, když vystupují proti mase – "veřejné zdroje", "socialisti", "Ukrajinci". Není to konkrétní potřebný člověk, svědomí se nespustí. Vymysleli tedy "hru na velkého zloděje", experiment, ve kterém mohli účastníci anonymně rozkrást výdělek velké skupiny lidí. Zjistili, že více než polovina účastníků skupinu okradla, vzali jí všechno, co mohli. Stejní jedinci však byli milí a štědří, když byla interakce osobnější, jen mezi dvěma osobami, jako třeba ve hře na diktátora. 

 

(A) Volba, které účastníci experimentu čelili: Kolik vzít skupině 16 lidí, s možnostmi 0 %, 10 %, 33 % či maximum, půlku toho, co mají. (B) Četnosti různých voleb. Jak patrno, většina účastníků experimentu vzala skupině maximum, co mohli, přičemž nebyl rozdíl mezi muži (modrá) a ženami (červená).

V malém měřítku se naše jednání řídí empatií a smyslem pro spravedlnost, jakmile se však měřítko zvětší a tváře postižených se rozplynou v davu, náš morální kompas přestane ukazovat. Až se příště budete chtít pochlubit, že jste se vzdali svého místa v metru nebo pomohli sousedce s výměnou žárovky, vzpomeňte si: skutečnou zkouškou velkorysosti není jen to, jak se chováme k člověku před námi, ale i to, jaký dopad má naše chování ke skupinám, které nevidíme. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Potřebujeme úředníky, kteří nebudou mít strach oznámit nekalosti a korupci

Jan Benýšek, ředitel insolvenčního odboru Ministerstva spravedlnosti, oznámil podezření na manipulace, obcházení pravidel a vůbec pletichy na ministerstvu a požádal o zákonnou ochranu. Vláda přesto, s pošťouchnutím od ministra spravedlnosti Pavla Blažka, zrušila jeho místo, resp. jej rozdělila na dvě pozice. Po zveřejnění kauzy ministr spravedlnosti Blažek vysvětlil, že Benýškovo místo bylo zrušeno s tisíci dalšími a že se mu vláda – explicitně – nemstí. Zprávy o kauze byly označeny za absurdní, nepravdivé, vyvrácené.

Vysvětlení lze však těžko vnímat jinak než pohrdání zákonem o ochraně oznamovatelů (či whistleblowerů) a signalizaci, že si ministerstvo může dělat, co chce. Jistě, není možné z venčí kategoricky říci, co se stalo, nicméně oznamovatelé také nejsou soudci a nerozhodují, že k nekalostem došlo. Jsou o tom ale přesvědčeni a nenalezli jiný způsob, jak dle svého názoru protiprávní a neetické jednání své organizace zastavit jinak.

Na případu Benýšek je tragické, že mohlo jít o vzácný vysoko-profilový případ, který ukáže, že odhalovat nečestnosti, oznamovat křiváky a snažit se udělat svět spravedlivějším, stojí za to a zákon o ochraně oznamovatelů v tom pomůže. Česká realita ukázala, že nestojí a nepomůže.

Kdo nyní bude ochoten oznámit nekalosti ve státní správě? Oznamovatelé i bez toho mají extrémně složitou pozici, protože často musí svému svědomí obětovat svou kariéru a duševní zdraví. Jsou považováni za zrádce organizace. Za neloajální kolegy, kterým nelze důvěřovat. Jejich kariérní vyhlídky jsou podstatně redukovány. Dle velké analýzy podvodů ve firmách v USA zaměstnanci, kteří oznamují porušení zákona, čelí významným problémům – v  82 % případů byli propuštěni, odešli pod nátlakem – často firma bezskrupulózně zničila jejich pověst – nebo se jim výrazně zhoršily pracovní podmínky. Mnoho z nich po oznámení trpí depresemi a problémy s alkoholem či drogami. Zpětně většina z nich uvádí: „Kdybych to měl udělat znovu, neudělal bych to“.

Přitom jsou oznamovatelé hlavním zdrojem potvrzených obvinění z nekalých a nezákonných postupů velkých firem. Alespoň v USA jsou zodpovědní za odhalení stejného počtu protizákonných případů jako auditoři a finančních regulátoři trhu dohromady. Podobně to platí u korupčních kauz z veřejného sektoru.

Naopak, kde jsou oznamovatelé ignorováni a tam, kde je korupce rozšířená, veřejní činitelé věří, že praktiky, jako je úplatkářství, msta a klientelismus, zůstanou nepotrestány. Do státní správy se pak selektují jedinci motivováni spíše vlastním obohacením než touhou sloužit společnosti. Kdo jiný by v takových organizacích chtěl pracovat? Názorné jsou studie, které měří, jaká povolání si volí čestní a nečestní studenti. Třeba v Indii jsou lidé mířící do státní správy mnohem více ochotni podvádět než ti, kteří míří do soukromého sektoru. Naopak v Dánsku, kde je státní zaměstnání prestižní místo s etickým pathosem, volí veřejnou správučestní a altruističtí absolventi škol.

Cílem zemí jako je Dánsko je vytvořit pro ty nejvíce kvalifikované a etické jednotlivce nejsnadnější cestu do státní správy nastoupit a pak v ní excelovat. Úředníci, kteří zabrání katastrofám, kteří výrazně pomohou druhým nad rámec svých povinností, kteří oznámí korupci, získávají ceny a jiná ocenění. Na druhém konci spektra jsou země, kde státní správa je jen kritizována, dehonestována a bezrozumu redukována, tak že začne být vyhledávána coby zaměstnání lidmi bez skrupulí.

Studenti v Indii měli hodit 42 krát kostkou, v naprostém soukromí, a pak oznámit, kolik jim padlo -- dle toho si odnesli peněžní odměnu. Čára ukazuje teoretické rozdělení, kolika bodů by studenti dosáhli, kdyby nikdo nelhal. Tmavé sloupce ukazují, jak to dopadlo. Ti největší lháři, kteří byli schopni říci, že jim padaly jen samé "šestky", pak nastoupili do státní správy.

V laboratorní studii, kterou jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE v Praze, Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Nicolasem Sayem, nedávno uskutečnili v Česku, jsme potvrdili, že do veřejných pozic, kde se dá jednoduše podvádět, se selektují lidé, kteří ochotně podvádí. A co hůře – je-li jim ztížen vstup, třeba tím, že musí za pozici zaplatit – což v experimentu má simulovat náklady jako čas, nezbytné znalosti, nižší plat ve veřejné pozici atp., tím více podvádějí – protože si chtějí tyto náklady kompenzovat.

Okolnosti eventuálního propuštění Jana Benýška představují alarmující signál pro Českou republiku ohledně ochrany oznamovatelů a etického standardu ve veřejné správě. Bez účinného právního rámce a kultury podporující transparentnost a integritu, riskuje český veřejný sektor nárůst nečestnosti a korupce. Pak bude obtížné do státní správy přilákat a udržet jedince s vysokými etickými standardy, kteří mají zájem sloužit veřejnému dobru, a ne osobnímu prospěchu.

 

Psáno pro Hospodářské noviny.

Moje a tvoje lži

Jak může někdo obhajovat smrt civilistů tím, že bydleli ve městě s kulturním centrem pojmenovaným Dům důstojníků, jak tento týden popisuje masakr dospělých i dětí v ukrajinské Vinnycje ruská Komsomolská pravda? Jak někdo může omlouvat ruskou agresi proti Ukrajině, jak činí politici českých parlamentních stran SPD či ANO? 

Přirozenou reakcí je, že jde o morálně odpudivé kreatury. Problém s vysvětlením je, že oni zase vnímají kritiky Ruska za naivní jedince nechápající práva Rusů na obranu (ať již dle hrozeb skutečných, či smyšlených). Jak mohou existovat dva, tak zcela odlišné morální soudy? 

Morální fakta – tj. co je správné a špatné – považujeme za objektivní. Nezabít druhého pro zábavu, nelhat pro osobní zisk, nezradit důvěru přítele. Pravidla beze všech pochyb jasná a pravdivá. Američtí psychologové Madeline Reinecke a Zachary Horne ukázali, že lidé hodnotí morální fakta dokonce za více "faktická" než skutečná fakta, protože morálku nedokáže změnit ani všemocný bůh.

Ve své studii se respondentů zeptali, zda by bůh mohl rozsvítit Měsíc jasněji než Slunce, zda bůh může vytvořit perfektně kulatý čtverec a zda je možné, aby bůh mohl učinit morálně správným zabít někoho jen tak pro zábavu. K jejich vlastnímu překvapení věřící i nevěřící respondenti odpovídali, že bůh je schopen provádět fyzikálně i logicky nemožné akty, nicméně morální pravidla změnit nedokáže.

Graf ukazuje, jak respondenti hodnotili intenzitu moci něco změnit. Pro nás jsou zajímavé zelené body, tedy zda bůh (God) je schopen změnit sociální zvyky (Societal Convention), morální pravidla (Morally Wrong), logická pravidla (Logical) či fyzikální zákony (Physical). Jak patrno, nejmenší moc změny má bůh u morálky, zatímco fyzikální zákony může měnit snadno (dokonce snadněji než zvyky).

Morální fakta vnímáme za objektivní, zároveň je aplikujeme v závislosti na kontextu našich zájmů či zájmů vlastní skupiny. A psychologický výzkum ukazuje, že vlastní překročení pravidel omlouváme, lži naše či oblíbených politiků vnímáme za obhajitelné, zato lži druhých jsou jasnou známkou jejich morálního úpadku. Nezůstává jen u lží. Morální sounáležitost s vlastní skupinou je třeba potvrzovat.

Britský spisovatel Will Storr ve své knize Hra o status pro podobnou eskalaci "vlastní morálky" využívá příkladu se sektou Nebeská brána, jejíž 39 členů v roce 1997 spáchalo hromadnou sebevraždu. Storr se zaměřuje na dřívější událost a chce vysvětlit, proč se nechali i dobrovolně kastrovat.

Knihu The Status Game: On Social Position and How We Use It od: Will Storr vydalo v roce 2021 nakladatelství William Collins.

 

V sektě platil zákaz sexu i erotických myšlenek, u nich ale bylo složité pravidlo dodržet. Jak později vypověděl jeden z přeživších členů, když se objevila možnost kastrace, kterou prý jedna z členek sekty ovládá, jevilo se to jako obrovská příležitost – ale váhal. Jakmile však viděl, že se ostatní členové ke kastraci chystají, byl si jist, že operaci chce. Pro správného člena sekty už nestačilo nemorální myšlenky nemít, bylo třeba demonstrovat, že je mít nemůže. 

Ač byl svědkem toho, jak se první operace nepovedla a nebožák musel být odvezen na pohotovost s akutním zánětem varlat, jeho jediná myšlenka byla: "Byl jsem zklamaný, že jsem ten zákrok nepodstoupil." A dodal: "Nestali jsme se členy sekty tím, že nás naprogramovali či nám vymyli mozek. Byli jsme tam, abychom o vymytí mozku prosili… Nelíbila se nám pravidla tohoto světa, a tak jsme si vytvořili vlastní."  

 

Psáno pro Lidové noviny.

Všichni krademe propisky

Co dělat, nechceme-li, aby nás někdo klamal či podváděl? Ve společenských vědách je základním schématem, jak přemýšlet o nečestnosti, tzv. "trojúhelník podvodu" (pdf). Základní poučka radící, abychom si dávali pozor na tři faktory, které ovlivňují nečestné chování lidí – motivace, příležitost a schopnost nečestné chování omluvit.

Motivace získat něco, na co bychom čestnými prostředky nedosáhli, je zřejmým důvodem k nemorálnímu chování. Motivací k podvodu se zabývají zejména ekonomické vědy, jelikož mají tradici v měření, co lidé svým chováním získávají a co jsou ochotni pro to obětovat. Řečeno jinak, chovat se morálně něco stojí, a je-li cena příliš vysoká, lidé se rozhodnou, že se jim vyplatí podvádět.

Zvažme v Česku frekventované krádeže měděných kabelů. Jak světová cena mědi kolísá (a pohled na Londýnskou burzu kovů ukazuje, že velmi), mění se i příjmy dodavatelů, a tedy i odměna potenciálních zlodějů, chtějí-li měď ukrást. Jelikož obchod s mědí je celosvětově provázán, i české výkupny kovů své ceníky postupně upravují dle světové ceny. Kolegové Tomáš Brabenec a Josef Montag (pdf) z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem se tedy podívali na data o počtech krádeží mědi evidovaných českou policií a sledovali, jak reagují na změny světových cen mědi zhruba s měsíčním zpožděním. Předpokládali, že pravděpodobnost dopadení zloděje v Česku se moc nemění a tresty jsou víceméně stabilní, větší zisk z krádeže by měl vést k většímu počtu krádeží. Jejich výsledky jsou jednoznačné: čeští zloději se chovají velice racionálně, každý procentní pokles ceny mědi vede k procentnímu poklesu krádeží a naopak.

Lidé nekradou „za každou cenu“, mohou-li ale z nečestnosti získat dost, uchýlí se k ní. Graf ukazuje téměř dokonalý vztah mezi počtem krádeží mědi v České republice a (logaritmovanou) cenou tohoto kovu.

 
Pro příklady ale nemusíme chodit jen do galerky. Hraje-li se v pracovní době finále oblíbených sportů, má motivaci hodit se marod asi každý větší sportovní fanoušek. Švédský ekonom Peter Skogman Thoursie (pdf) potvrdil, že mezi jeho krajany v době zimních olympiád či světových pohárů v lyžování vzroste počet pracovních neschopností asi o 7 % a většina "nečekaně" nemocných jsou mladí muži (ve Švédsku je nemocenská proplácena již 2. den nemoci). Za zmínku stojí, že ve stejné době počet pracovních absencí žen naopak trochu klesne, což naznačuje, že některé ženy nemoc raději přechodí v práci, než aby byly se svými "nemocnými" muži doma. Vypočítaví jsou i lékaři. Ač si jistě berou zájmy svých pacientů k srdci, někdy převáží sobecké motivy. Joshua S. Gans s kolegy (pdf) totiž dokázali, že v době velkých konferencí australských a amerických porodníků a gynekologů (které se obvykle konají v exkluzivních lokacích) poměrně výrazně klesá míra porodnosti. Protože rodiče neplánují porod svých ratolestí dle termínů gynekologických sjezdů, jediným možným vysvětlením je, že porody císařským řezem jsou jednoduše uskutečňovány tak, aby vyhovovaly rozvrhu lékařů.

Motivace k podvodu se zdá být jasně pochopitelným faktorem, což často vede k podcenění skutečnosti, že vlastně jakékoliv opatření ovlivní motivaci nějaké skupiny lidí, a ti mohou začít podvádět. Zvažme třeba učitele. V roce 2001 byla v USA uzákoněna odpovědnost škol standardizovaně testovat žáky a vyhodnocovat průběžné výsledky. Na základě vývoje výsledků v testech začaly být školám přidělovány finanční zdroje, určována personální politika, jednotliví učitelé a ředitelé byli odměňováni dle svého příspěvku k nárůstu vědomostí svých žáků. Takto nastavené prostředí mělo motivovat školy k měřitelnému zvýšení znalostí žáků. Toho však lze dosáhnout nejen zavedením efektivnějších metod výuky či lepšími učiteli, ale i obcházením systému. Ekonom David N. Figlio (pdf) uvažoval, že to nejjednodušší, co škola může udělat pro zlepšení průměrných výsledků, je nepustit zjevně špatné studenty k testům. Před celonárodními testy mohou školy třeba vyhodit či suspendovat žáky, kteří dosahují horšího prospěchu a kazili by průměr školy. Naopak nemusí suspendovat žáky, kteří mají výborný prospěch. Ač obecně platí, že hůře prospívající žáci mají i více kázeňských přestupků, během termínu testování se tato nerovnost radikálně prohloubí. Na základě téměř 42 tisíc zpráv o kázeňských přestupcích žáků Figlio dokázal, že nárůst míry suspendování špatně prospívajících žáků nastává právě v testovacích dnech a v těch ročnících, které procházejí testováním. Nespravedlivé trestání horších žáků je cílenou strategií učitelů dosáhnout lepších studijních výsledků svých tříd a vyšších odměn pro sebe.

Nestartuje? Vyměňte motor!

Druhý roh trojúhelníku podvodu – příležitost – skutečně značí "příležitost dělá zloděje". Dle logiky tohoto faktoru nemá smysl obdivovat čestnost malého, ošklivého a chudého chlapa, který prohlásí, že nikdy nebyl své ženě nevěrný – nejspíše žádnou příležitost k nevěře ani neměl.

Výzkum příležitosti k podvádění se proto provádí sledováním lidí, kterým je najednou dána možnost k nečestnosti. Krásným příkladem je studie Stevena Levitta z Chicagské univerzity. Spolupracoval s firmou, která dovážela pečivo do nespočtu amerických kanceláří. Její zaměstnanci ráno v kuchyňkách připravili bagety a bulky, připevnili ceník a umístili pokladničku. Každý z klientů, který si nějaké pečivo vzal, měl sám vhodit do pokladničky odpovídající sumu. Celý podnikatelský záměr byl založen na důvěře, že většina lidí bude čestná a nebude si brát pečivo bez placení. Udělala příležitost z lidí zloděje?

Na čestnosti lidí založila svůj podnikatelský plán americká firma, která během 12 let dovezla svým klientům 75 000 kusů pečiva (bagelů a koblih). K dodaným sáčkům přikládal prodejce ceník a pokladničku, do níž měli zákazníci vložit adekvátní sumu za nakoupené zboží. Časová řada zobrazuje měsíční průměry míry placení za pečivo (míra je podílem zaplaceného k snědenému pečivu). Data ukazují na výrazné poklesy míry, kdykoliv došlo k zvýšení cen pečiva (klienti si po zdražení asi mohli snadněji obhájit své krádeže). Graf zároveň ukazuje výrazný nárůst čestnosti po září 2001.

Pozitivní zprávou je, že průměrná výše příspěvků byla 90 %; zpočátku byla vyšší, postupně však klesala. Většina lidí tedy příležitost k podvodu nevyužila a jen málo z nich se postupně nakazilo nečestností. Nejméně podváděli zaměstnanci amerických státních úřadů a aerolinek, naopak nejvíce se podvádělo v telekomunikacích a – trochu překvapivě – v neziskovkách. (Mimochodem Levitt analyzoval data před 11. zářím 2001 i po něm a zjistil, že po tragédii se dobrovolné platby univerzálně zvedly. Fakta ukazující, že se pocit národního semknutí projevil v běžném životě Američanů lepší morálkou.) Výzkum příležitostí k nečestnosti však obvykle nevede k tak lichotivým výsledkům.

Experimentální ekonom Henry S. Schneider (pdf) si nejprve nechal certifikovat svůj ojetý vůz, aby si potvrdil, že je auto naprosto v pořádku. Poté v něm narafičil závady – povolil kabel k autobaterii, proto vůz špatně startoval, skoro vypustil chladicí kapalinu, takže kontrolky varovaly před poškozením motoru, a vymontoval žárovku ze zadního světla. Nato začal objíždět kanadské a americké automechaniky, aby mu spočítali, kolik asi bude stát oprava. Jelikož čestný a schopný řemeslník by zjevné vady tohoto typu měl ihned odhalit a jelikož jejich oprava je triviálně levná, Schneider mohl přesně změřit, zda ho okradou a naúčtují si více.

Třetina automechaniků, místo aby dotáhla kabel či dolila chladicí kapalinu, doporučila výměnu celého motoru (což je pochopitelně řádově dražší). Vedle poměrně rozšířeného podvádění Schneiderova studie rovněž ukázala na univerzální nekvalitnost autoopraven – téměř v žádné si nevšimli nefungujících zadních světel. Nepomohlo ani to, že byl Schneider u některých automechaniků pravidelným zákazníkem.

Morální alkohol

Poslední roh trojúhelníku – schopnost racionalizovat nečestnost – je doménou psychologie. Faktor znamená, že čím snadněji naše mysl přijde s vysvětlením, proč nečestné chování vlastně není nečestné, tím hůře se budeme chovat. Kupříkladu, když jsem jednou přistihl studenta při podvodu, odvětil, že jsem jej oklamal já, protože kurz byl moc těžký. Voila, ve vlastních očích nebyl plagiátorem, ale bojovníkem za spravedlivou výuku. Zdůvodnění, které mu umožňuje chovat se neeticky, ač si dále připadá jako zcela morální člověk.

Nebo jiný příklad. Každý asi někdy vzal v zaměstnání propisku či papír. I když jde o sprostou krádež, málokdo to tak vnímá, protože racionalizace, proč nejde o nemorálnost, je velice jednoduše dostupná ("jde jen o propisku", "dělají to všichni", "pracuju i z domova, ještě abych si musel kupovat vlastní věci na psaní"). Ač všichni krademe propisky, téměř nikdo by nevzal dvacetikorunu ze stolu, přestože má zhruba stejnou hodnotu. Krádež peněz totiž už tak snadno racionalizovat nelze.

Kolega Marek Vranka z Univerzity Karlovy v Praze testoval teorii, že pití alkoholu může fungovat jako předem připravená výmluva pro podvádění. Některým studentům v laboratoři nejdříve dával ochutnávat džus, jiným džus s vodkou. Na konci ochutnávání si měli všichni účastníci experimentu hodit v soukromí kostkou, počet bodů na kostce nahlásit experimentátorovi, který jim dle počtu bodů vyplatil odměnu za účast. Jelikož nikdo kromě účastníků samých neviděl, kolik bodů skutečně padlo, mohli lehce lhát a nahlásit si více bodů a získat víc peněz. Budou opilí ulhanější? V experimentu byl skryt malý chyták. Některé "džusy s vodkou" byly jen džusy posprejované aromatem vodky (a žádný alkohol neobsahovaly). Výsledky pokusu naznačují, že právě účastníci, kteří si mysleli, že pijí alkohol, ač jej nepili, pak podváděli v kostkách nejvíce. Ti, kteří pili skutečný alkohol či jen džus, nepodváděli tolik. Neplatí tedy, že by alkohol jaksi "sám o sobě" otupoval morální zábrany. Experiment spíše značí, že lidé se někdy opíjejí, aby pak mohli páchat nepřístojnosti a měli je na co svést.

Jak udělat čáru

Jak trojúhelník podvodu používat? Představte si, jako ministr či ministryně financí, že byste chtěli omezit daňové úniky – trojúhelník radí, že musíte omezit motivaci podvádět, třeba vysokými tresty nebo lépe vysokou pravděpodobností dopadení, či omezit příležitosti k podvodu (třeba pomocí EET), což mohou být efektivní, ale drahá a komplexní opatření. Nebo musíte omezit racionalizaci, že neplatit daně není tak špatné – což by nejspíše vyžadovalo u občanů intenzivně vylepšit vnímání toho, co a jak je z jejich daní státem financováno. Může ale pomoci i malý trik.

V Guatemale využili psychologického vhledu (pdf) do omezování racionalizace při formulaci dopisu poplatníkům, kteří neodváděli daně. Některým poslali běžný dopis, plný úřednické hantýrky. Jiným poslali téměř identický, jen s odstavcem navíc: "Do této chvíle jsme považovali Vaše nepřiznané daně za opomenutí. Pokud ale nyní své daně nepřiznáte, budeme to považovat za Vaše aktivní rozhodnutí vyhnout se dani. Můžete být kontrolováni a čelit právním postihům."

Formulace samozřejmě neříká nic jiného, než co vyplývá z platných zákonů. Svou jednoznačností však omezuje možnost racionalizovat neplacení daní jako "opomenutí" či tvrzením "už státu jinde platím dost" anebo "stejně se ty peníze rozkradou". Na rozdíl poplatníkům, kteří dostali suše formulovanou výzvu, lidé upozornění na své aktivní rozhodnutí se dani vyhýbat zaplatili v dalších dvou měsících na daních více než trojnásobek. Jasné odsouzení, že jejich chování překračuje zákon, vedlo k poklesu nečestnosti. Jak řekl Oscar Wilde: "Morálka, stejně jako umění, znamená udělat někde čáru."


Psáno pro Vesmír (grafiky jsou dílem redakce).

Oběť viníkem

Zvažte následující situaci. Anna se vyučila prodavačkou, ale postupně se vypracovala na účetní středně velké logistické firmy. Z této pozice zodpovídá za agendu oběhu účetních dokladů, od faktur, přes evidenci majetku, po mzdové účetnictví. Práce je stresující, jelikož doklady pocházejí z různých zemí, často na nich chybí povinné údaje či jsou chybně vyplněné. Finanční odbor firmy se dále skládá z Jindřicha, ekonoma, který stanovuje a kontroluje finanční a investiční plán a je odpovědný za smlouvy s bankou a pojišťovnou. Jindřich bývá v posledních měsících často na nemocenské kvůli chronické nemoci. Anna se nabídla, že mu s jeho každodenní běžnou agendou pomůže, protože se začaly hromadit nevyřízené úkoly. Majitel firmy na to uvedl, že je mu lhostejné, kdo co dělá, on chce, aby vše bylo hotovo. Anna dostala přidáno a kdykoliv je Jindřich pozadu ve svých běžných povinnostech, zastoupí jej. V letošním roce došlo k překvapivému pohybu měnového kurzu a firmě jen kvůli této kurzové změně klesly tržby o 30 % a dostala se do výrazné ztráty. Vyšlo najevo, že pětiletá smlouva s pojišťovnou kryjící kurzové ztráty vypršela minulý rok a pro letošek nebyla uzavřena. Majitel vyvodil z této situace osobní odpovědnost Anny a sesadil ji na pozici pomocné účetní.

Do jaké míry je podle Vás potrestání Anny zasloužené? Zamyslete se. Vnímáte-li příběh jako většina lidí, pak za spíše zasloužené. Jistě, dá se omluvit, že smlouvy nebyly její odpovědnost, v krátkém záskoku nemohla získat povědomí o pětiletém kontraktu, navíc pojišťovna asi Jindřicha oslovila, měl ji informovat. Popřípadě měl majitel jasně rozhodnout, kdo má jakou odpovědnost, ne alibisticky neřešit, kdo co má dělat. Na druhé straně se Jindřichovy agendy zhostila Anna sama, za svou novou odpovědnost dostala přidáno, měla se tedy informovat o důležitých úkolech. Jindřich byl navíc zjevně indisponován.

Situace je záměrně ambivalentní. Jen z popisu nelze jednoznačně určit vinu. Proč tedy většina lidí vnímá, že si Anna trest zaslouží? S kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE, Štěpánem Bahníkem, Lucií Vrbovou a Jiřím Hájkem, jsme s využitím řady podobných scénářů, v nichž respondenti hodnotili zasloužení či vinu, zkoumali bizardní fenomén „vinění obětí“.

Vinění obětí nastává, je-li obětem dávána odpovědnost za jejich nezasloužené neštěstí. Dojde-li k znásilnění, mnozí z nás si myslí, že „si o to ta holka musela říci“ (jak byla oblečená, jak se chovala, mluvila; pachatel jako by nemohl ani jednat jinak). Nabourá-li řidič, je to bezpochyby jeho vina (možnost, že mohl být ohrožen jiným řidičem či selhala součástka auta či praskla vozovka, jsou zcela ignorovány).

Tendence k vinění obětí je vysvětlována jako psychohygienický návyk. Umožňuje totiž zachování ideje spravedlivého světa. Lidé ve svém životě potřebují cítit, že svět je v zásadě uspořádaným, příliš neměnným, a hlavně spravedlivým místem k životu. Je dokázáno, že čím intenzivněji člověk věří ve spravedlivý svět (ať již ve skutečnosti je či není), tím vyššího psychologického klidu dosahuje.

Přítomnost osob, které by nezaslouženě trpěly (oběti znásilnění, nezaslouženě propuštění, cizí vinou zranění řidiči), ideu spravedlivého světa narušuje. Není-li možné aktivně obětem pomoci či potrestat bezrozporné viníky, je rozpor mezi realitou a ideálem spravedlivého světa řešitelná obviněním oběti. Neštěstí, které zažívá, je vnímáno jako důsledek jejího špatného rozhodnutí, nedostatečných schopností či charakterových vad. A svět je zase spravedlivý.

I náš výzkum potvrdil, že v pracovních vztazích jsou typicky viněny oběti. Zkoušeli jsme i otestovat, zda naše participanty při hodnocení oblomí, když budou muset před svým hodnocením zvážit perspektivu oběti. Co asi cítí, jak vnímá situaci. Neukázalo se však, že by to na ně mělo jakýkoliv vliv. Naopak participanti, co náhodně měli zvážit perspektivu „pachatele“ možného bezpráví (v úvodní situaci majitele), přisuzovali obětem ještě intenzivnější vinu. I když je pro vlastní psychický klid jednoduché druhé odsoudit a tím bezpráví „vyřešit“, věřme, že se tím svět nestává spravedlivějším, ba právě naopak.

Na druhé straně k spravedlivému světu nevede ani univerzální viktimizace, tedy pocity, že jednotlivec nikdy za nic nemůže a svět mu dluží spokojený a bezstarostný život. Není-li tomu tak, cítí se jako oběť. Jak v USA došlo k této epidemii uvádí kniha The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure od: Greg Lukianoff a Jonathan Haidt, kterou loni vydalo nakladatelství Penguin Press. Mně se líbil imperativ učení na univerzitách: All students must be prepared for the world they will face after college… The playing field is not level; life is not fair. But college is quite possibly the best environment on earth in which to come face-to-face with people and ideas that are potentially offensive or even downright hostile.… I don’t want you to be safe emotionally. I want you to be strong. That’s different. I’m not going to pave the jungle for you. Put on some boots, and learn how to deal with adversity. I’m not going to take all the weights out of the gym; that’s the whole point of the gym. This is the gym.

Psáno pro Lidové noviny.

Sudičky existují

Místo a rok narození si životem neponesete jen v rodném listu, ale také na výplatnici.

Co by vám pomohlo uhodnout, kolik vydělává náhodně vybraný člověk? Jeho profese, vzdělání, pohlaví, věk, inteligence, možná konexe… Prostě informace o schopnostech a zkušenostech, které trh ocení.

V úvaze jsou dvě chyby. Jak ukázal ekonom Branko Milanović, nejlepší odhad příjmu jakéhokoliv člověka na světě lze založit na tom, kde žije. Bohatství země jako celku a jeho rozložení ve společnosti toho napoví víc než cokoliv jiného. Milanović, původem Srb, si ostatně vzal svou práci k srdci a pracuje v USA.

Druhá chyba je subtilnější, ale ještě důležitější. Ve světě žije 97 procent lidí tam, kde se narodili. A jelikož si místo narození nevybíráme, většina našeho životního úspěchu je určena náhodou. Její vliv je o to silnější, že existuje silná korelace mezi příjmy rodičů a dětí. Ať už jde o vliv přes geny, výchovu, rodinné bohatství či kontakty, zhruba z poloviny o našem příjmu rozhodují výdělky rodičů.

Smůla se přilepí

Moji studenti většinou namítnou: "Vždycky nakonec závisí na tom, jak je člověk schopný a jak se dokáže prosadit." Ponechme stranou, že svědomitost či ochota riskovat a podnikat jsou také dědičné vlastnosti. Některé studenty nalomím až studií kanadských ekonomů Philipa Oreopoulose, Tilla von Wachtera a Andrewa Heisze (pdf). (Opět si můžeme povšimnout, že jejich příjmení nezní typicky kanadsky.) Ti ukázali, jak významně ovlivňuje kariéru víceméně náhodná okolnost: doba konce studia a nástupu do zaměstnání. Šťastné ročníky dostanou první práci při nedostatku zaměstnanců. Firmy jim nabízejí vyšší mzdy a platí kurzy zvyšující kvalifikaci. Rychleji stoupají žebříčkem. Životopisy juniorních pracovníků pak vypadají mnohem lépe, než kdyby boomu nebylo. Naopak studenti absolvující v recesi se musejí smířit s nástupem do horších pozic, najdou-li vůbec místo. Jejich životopis pak nepůsobí tolik prestižně.

Náboroví pracovníci okolnosti neřeší a z životopisů vyvozují schopnost nebo neschopnost. Efekt "nástupní smůly" přetrvává až deset let.

Sloupek - již druhý - byl inspirován knihou Success and Luck: Good Fortune and the Myth of Meritocracy od: Robert H. Frank, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Princeton University Press.

Zlato ve zlato

Studenti a zaměstnanci HR oddělení nejsou jediní, kdo neumí odfiltrovat vliv náhody na úspěch. Představte si, že jste majitelem zlatnictví, které za vás už léta plně řídí provozní. Loni obchodu narostly tržby o deset procent, což jsou asi dva miliony korun. Jak velkou odměnu by si provozní zasloužil? Než odpovíte, měli byste položit jednu podstatnou otázku: jak rostly tržby v maloobchodě, případně ve zlatnictvích, ve vašem městě či v celé zemi? Bude-li totiž průměrný růst tržeb dvacet procent, váš provozní jen pasivně pluje na vlně utrácení a nebyl ji schopen využít ani z poloviny.

Američtí ekonomové Marianne Bertrandová (původem z Belgie) a Sendhil Mullainathan (původem z Indie) poukázali na všudypřítomnou "iluzi úspěchu" – sklon akcionářů či majitelů firem nerozlišovat, co skutečně vedlo k ziskovosti jejich firem, a odměňovat manažery za samotné pozitivní výsledky.
Výrazně roste celý sektor. Nečekaně zeslabil měnový kurz, takže firma získala ze stejných tržeb v zahraničí vyšší tuzemský příjem. Nebo získala odškodné v případu iniciovaném předcházejícím vedením. Takové události nejsou manažeři schopni ovlivnit, přesto za ně získají bonusy.

Klikaři táhnou

Abychom exaktně prokázali, že lidé přeceňují výsledek a ignorují náhodné vlivy, které k němu vedly, uskutečnili jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské na Vysoké škole ekonomické pokus, který iluzi úspěchu otestoval ad absurdum.

Když hráči uhodli, jaká strana mince padne, získali 100 korun, a když se netrefili, nedostali nic.
V pěti hodech tedy pár šťastlivců vydělalo pětistovku, jiní měli smůlu a netrefili nic. Naprostá většina vydělala mezi 200 a 300 korunami, jak se sluší na náhodný proces.

Pro druhé kolo jsme hráčům dali do páru nové účastníky, kteří měli získat stejnou odměnu jako kolega hráč. Z vlastní kapsy si přitom mohli vydražit spárování s těmi, kteří měli v prvním kole štěstí na tipy.

Pozornější čtenáři by si měli ťukat na čelo: proč by měl být někdo ochotný platit za hráče, který měl minule jen štěstí? Naprostá většina účastníků byla nicméně ochotna nabídnout nemalé částky. Pochopitelně na tom prodělali.

Tak silná je iluze úspěchu. Oceňujeme a obdivujeme úspěšné, i když vděčí náhodě. V psychologii se této tendenci přisuzovat úspěchy charakteru člověka a ignorovat vlivy okolí či situace říká fundamentální chyba přisouzení. Niterně cítíme, že úspěchy člověka odpovídají tomu, jaký je. Za nemalou část našich výher i proher však odpovídá okolí, náhodné šoky, nikoliv my sami.

Existence vlivu náhody na výsledky lidského snažení má i morální rozměr. Jak uzavírá studie psycholožky Deny Grometové a kolegů, lidé ignorující význam náhody v životě častěji volí pravici, za neúspěchem vidí lenost nebo špatný charakter a intenzivněji odmítají imigraci.

Platí-li však, že za úspěchem stává i štěstí, neměli by šťastlivci cítit povinnost pomáhat těm, co ho neměli?


Psáno pro Finmag.

Soudit a trestat

Uklidni se, než se rozhodneš. Notorická rada varující před jednáním, které je vedeno emocemi – ať již zlostí, zklamáním či radostí. Emoce mají moc zužovat alternativy, které nás v dané situaci napadnou, v řadě situací proto vedou ke špatným volbám až tragédiím.

Naštve-li nás někdo, v mysli začnou probublávat jen myšlenky, jak jej ponížit či mu ublížit. Všechny ostatní úvahy o kvalitách člověka či povaze situace se vytratí. Vzpomeňte třeba, když vás auto nebezpečně předjelo či málem srazilo. Troufnu si odhadnout, že úvahu typu „řidiči se muselo stát něco strašného doma či v práci, je vystresovaný a není divu, že se mu na nepřehledném a úzkém sjezdu nemotorně řídí. Sám/Sama teď také nejedu úplně bravurně“ mělo přesně 0 % z nás. Mysl jsme měli plnou úvah, jakou mentální retardací daný řidič trpí a co bychom mu udělali, kdybychom jej dostali do rukou (či pod kola). Nejproblematičtějším důsledkem vlády emocí však je, že nás hněv hned neopustil. Určitá „přednasranost“ se nás držela a přinesli jsme si ji do práce či domů. Nebylo-li něco přesně dle našich očekávání, rychle následovalo řešení situace konfliktem.

Důležitým vhledem psychologie je pravidlo, formulované Danielem Kahnemanem jako: Nic není tak důležité, jak si myslíš, když na to myslíš. Tendencemi, pnutími a nápady, kterými je v určitém okamžiku okupována naše mysl, bychom se neměli okamžitě podvolit. Měli bychom se vždy snažit o širší perspektivu a zvážit jen faktory, které jsou podstatné, což „jak to cítíme“ často být nemusí.

Předchozí odstavce jsou trivialita sama. Ano, tu a tam se necháme unést. V důležitých rozhodnutích či u profesionálů, odborníků ale rozhodně není pravidlem, aby byli labilní a následovali každé hnutí svých emocí. Problémem je, že tato úvaha předpokládá, že si své pocity, náchylnosti či averze v „důležitých okamžicích“ uvědomujeme a jsme schopni je řídit.

Američtí ekonomové Ozkan Eren a Naci Mocan (pdf) proto otestovali, jak dobří jsou v potlačování náhodných emocí vysoce kvalifikovaní profesionálové, kteří by se měli rozhodovat jen dle komplexních, ale jasných pravidel. Kriminální soudci.

Pro svoji studii si vybrali americký stát Louisianu, nikoliv že by měla nějak zajímavou zločinnost, ale protože zde lze poměrně dobře předvídat, kdy budou mnozí soudci naštvaní. V Louisianě je totiž extrémně oblíbený americký fotbal. Svatby jsou plánovány, aby nezasahovaly do důležitých zápasů; jakmile jsou oznámeny místa a termíny zápasů, telefonní síť padá pod náporem lidí chtějící si rezervovat místa v barech a restauracích; vlastně žádná akce není naplánována na neděli, hraje-li se fotbal. Studoval-li navíc soudce na Louisianské státní univerzitě, jejíž tým patří mezi nejoblíbenější, dá se očekávat, že bude skalním fanouškem.

Eren a Mocan nejdříve ověřili, jak intenzivní tresty soudci udělovali za různé přečiny, jak zohlednili závažnost zločinu a nejrůznější informace o obviněném. Zcela očekávatelně potvrdili, že za závažnější zločiny či recidivistům se uděluje delší trest. Pak se ale podívali, jaké byly rozsudky, když louisianský fotbalový tým nečekaně prohrál. Nečekané prohry zvolili proto, že jsou obzvláště emočně nabité. Samotná prohra proti mnohem lepšímu soupeři zamrzí, ale nenaštve. Asi si teď říkáte, jak ale lze kvantifikovat „nečekanost“ – těžko. Ekonomové proto využili sázkové kurzy. Pakliže bookmakeři shodně očekávali, že Louisiana vyhraje a kurz na prohru byl vysoký a Louisiana přesto prohrála – byla prohra vskutku nečekaná.

O tom, jak by naopak rozhodování mělo vypadat, abychom nepodléhali irelevantním pohnutkám, je kniha Farsighted: How We Make the Decisions That Matter the Most od: Steven Johnson, kterou letos vydalo nakladatelství Riverhead Books. Její recenze se na blogu objeví (můj slib však může být jen projevem chyby plánování).

 
Soudci po nečekané prohře svého oblíbeného týmu skutečně ihned od pondělí a v celém následujícím týdnu udělovali mnohem delší tresty za jinak stejné zločiny. Překvapivé je, že došlo-li k očekávané či i překvapivé výhře, milosrdnější nebyli. Zbytnělá přísnost se navíc ventilovala hlavně na minoritní, černošské obviněné, kteří v „normálních“ dnech ale diskriminováni nebyli. Vztek z prohraného zápasu tedy umožnil průchod i jinak potlačovaným averzím. Pozor, aby vaše soudy druhých, nebyly jen ukázkou vaší vlastní viny.


Psáno pro Lidové noviny.

Spravedlivý svět vyžaduje odsouzení nevinných

Oběti jsou často viněny za rány, jež na ně padly. Zakopne-li kolega, upozorníme jej, „že měl dával pozor“. Znásilněná žena „si o to říkala“. Okradený člověk „tam neměl lézt“. Postižení mnohdy nemohli ovlivnit, co se jim stalo a jejich obviňování ve chvíli, kdy potřebují nejvíce pochopení a politování, je perverzní a sadistické. Proč to děláme? Kent Harber s kolegy (pdf) otestovali teorii tvrdící, že za obviňováním obětí stojí lidská víra v univerzální spravedlnost.

Vnímat svět jako nepředvídatelné, nebezpečné a zákeřné místo by mysl člověka dovedlo k zmaru a depresím. Předpokladem zdravého psychického vývoje je proto víra (byť iluzorní), že zlo bývá potrestáno, pracovití odměněni a v bídě žijí jen líní lidé. Projevem iluze spravedlivého světa rovněž je, když se vám v mysli objeví „co jsem komu udělal,“ stane-li se vám něco zlého i prostou náhodou – nenastartuje počítač, ujede vlak, dojde káva. Nutně tedy věříte, že vlastností vesmíru je jakési morální účetnictví, které by mělo přidělovat zlé věci jen špatným lidem.

Nevinné oběti představu spravedlnosti ale narušují, což nás emočně rozrušuje. A jelikož opustit ideu spravedlivého světa je těžké, zvolíme snadnější cestu – obviníme oběti, čímž dosáhneme uklidnění. Harber s kolegy experimentálně potvrdili, že ztíží-li se lidem ventilovat jejich emoce, třeba vidí-li scénu o znásilnění, následně přisuzují vinu za nastalou situaci oběti (nikoliv násilníkovi). Výsledky, které ukazují, že obviňování obětí je psychohygienický návyk, abychom se zbavili nepříjemných pocitů z hrozby, že svět nemusí být spravedlivý. Mohl-li za neštěstí sám postižený, vše je v pořádku. Svět ale takový není, neměli bychom se upínat k iluzi spravedlnosti, ale bojovat proti nespravedlnostem.

Poté, co účastníci experimentu viděli scénu z filmu Znásilnění (1988), v níž je Jodie Foster napadena a znásilněna třemi muži ("Victim"), či dokument o Margaret Thatcher volně diskutující hospodářskou politiku ("Non-Victim"), měli popsat, co si o ženách myslí. Někteří mohli své bezprostřední emoce okamžitě projevit ("Disclose") či potlačit ("Suppress"). Jak patrno, lidé, kteří nemohli ventilovat své rozhořčení, nato přisuzovali znásilněné větší vinu. Nutnost se z nepříjemných emocí "nějak" vymanit u nich vyvolalo větší tendenci prosazovat ideu spravedlivého světa.

Psáno pro Vesmír.