Spravedlivé hodnocení

Když studentovi chybí k lepší známce jediný bod, nastává zvláštní okamžik akademické spravedlnosti. Na jedné straně stojí procedura, která by měla být dodržována, aby bylo hodnocení pro všechny rovné. Třeba u nás na Vysoké škole ekonomické studenti v průběhu semestru za každý úkol, zkoušku či test získávají body, které se sečtou, dle nich pak dostanou známku: 74 bodů značí trojku, zatímco 75 už je dvojka, nad 90 bodů jednička. Vše je transparentní a pro avšechny stejné. Na druhé straně stojí úsudek vyučujícího. Může si říct „umí to, snažila se, testy nejsou dokonalé“ a body přidat, aby vyšla dobrá známka. Tento přístup je empatický, lidský, ale neobjektivní. Při subjektivním hodnocení se studenti naučí o známky vyjednávat -- potřebují mít dobrý průměr pro stipendium či výjezd do zahraničí… babička by byla smutná, kdyby vylítli… test neudělali dobře, protože byli nemocní, ale jinak vše věděli... 

Otevře-li učitel možnost body přidávat, důvodů pro zlepšování známek se najde přehršel. O bod navíc pak častěji usilují ti, kteří mají náturu a odvahu žádat, zatímco ti tišší odejdou bez pokusu. Výsledek může paradoxně zhoršit spravedlnost: místo znalostí rozhoduje vytrvalost (chcete-li drzost) a schopnost prodat dojímavý příběh. Každé vyhovění navíc posiluje očekávání, že zkusit to je racionální strategie.

Jak se učitelé obvykle zachovají? S kolegy Štěpánem Bahníkem a Simonem Senčarem jsme zkoumali, jak často se v takových chvílích bod „najde“, proč se to děje a komu to typicky pomáhá. Klíčový důkaz našeho výzkumu byla analýza 873 899 závěrečných hodnocení v horizontu deseti let na VŠE.

Pokud by body vznikaly jako čistý součet výkonů napříč semestrem, měly by být hodnoty různě dosažených bodů víceméně spojité, těsně pod hranicí známky a těsně nad ní zhruba stejně časté. Jenže u prahů, kde se láme známka, bylo ve skutečnosti radikální shlukování bodů těsně nad hranicí. Jednoduše, je velmi málo „73“ či „74“ a strašně moc „75“ či „76“. Tyto asymetrie jsou největší právě tam, kde má přidání bodu největší výnos – mění známku; ne tam, kde jsou souhrnná čísla „kulatá“ či kde končí 5. Naše výsledky ukazují, že učitelé systematicky známky zlepšují, než že by jen dávali zaokrouhlené body. Potvrdilo nám to i šetření mezi nimi. Mnozí se přiznali, že se se studenty nechtějí hádat, a rovnou jim tedy známku vylepší, jiní uznali, že systém hodnocení je nedokonalý, a proto raději studenům pomohou.

Relativní četnosti bodů. Prahové hodnoty pro tři známky (90 b. pro "1", 75 b. pro "2" a 60 b. pro "3") pro úspěšné absolvování jsou zobrazeny červeně. Ostatní „kulaté“ počty bodů (dělitelné 5) jsou zobrazeny tmavě šedě.

 

Zajímavé je, co podobné „zaokrouhlovací milosrdenství“ vysvětluje. Výzkum ve vzdělávání třeba naznačuje, že učitelky jsou mnohem benevolentnější (jsou obvykle více empatické a zároveň se více vyhýbají konfliktům) či že starší učitelé se drží spíše objektivního hodnocení. Ani jedno jsme ve svém výzkumu nepotvrdili. Naopak se objevila výhoda studentek v hraničních případech: o něco častěji skončí „nad“ než „pod“ bodovým prahem známky. To odpovídá i mezinárodním výsledkům. Žákyním a studentkám je obvykle trochu nadržováno, protože jsou pilnější a víc respektují školní pravidla, za což se učitelé odvděčují.

Naše studie potvrzuje obecnější pravdu, že kdekoli se zavede ostrý práh, ať už je to známka, bonus, sleva, či jiný nárok, lidé se začnou soustředit hlavně na to, jak být těsně nad ním. Pokud nechcete věčné dohadování, napište dopředu, co se děje „u hranice“: jak se posuzují sporné případy, kdo rozhoduje a podle čeho. Nejvíc konfliktů nevzniká ze špatného výsledku, ale že se pravidla tvoří až po výsledku.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

To mi vysvětlete

Se zaslepenci může být rozumná řeč – když nejdříve zkusí popsat, jak by jejich návrhy fungovaly.

Víte, jak funguje šicí stroj? Téměř každý věří, že šicí stroj zná. Zkuste tedy vysvětlit, jak dokáže jehla pohybem nahoru a dolů vytvořit souvislý šev, když se na rozdíl od ručního šití na druhé straně neobrací. Co drží nit z rubu?

U téměř jakéhokoliv problému rychle získáváme iluzorní pocit vhledu. Intuitivně chápeme, "jak se věci dějí": fotobuňka "pozná", když se před ní něco mihne, útok několika raket USA na cíle v Sýrii "nastartuje" globální válku, česká ekonomika se "přehřívá", a potřebuje proto "zchladit". Niterně cítíme, nebo jsme si dokonce i jisti, že tyto metafory znamenají ryzí pochopení toho, co se děje. Zaměňujeme ale reklamní slogan za technický manuál.

Jakmile bychom měli vysvětlit, jaká elektronika a jak identifikuje pohyb, jaké jsou a jak se projeví motivace všech aktérů mezinárodní politiky, nebo bychom dokonce měli předpovědět vývoj chování milionů subjektů v ekonomice, narazili bychom na svou gigantickou neznalost. V diskuzích se o mechanismech a detailech fungování světa nemluví. Mnohem snazší je diskutovat o tom, co z názorů vyplývá. Debaty jsou pak plné spekulací, co by se dalo či mělo dělat, hodnotících soudů, co je dobře a špatně a kdo je hlupák nebo podplacený korupčník.

Iluze vhledu

Americký ekonom a komentátor Thomas Sowell popsal tento stav, kdy lidé pouze signalizují, jaké mají názory, aniž chápali svět kolem sebe, trudně: "Bolestivým znakem špatného vzdělání je neschopnost člověka formulovat souvislý argument. Lidé ventilují svoje emoce, zpochybňují motivy druhých, odvážně něco prohlašují a opakují fráze – prostě dělají všechno možné, jen doopravdy nepřemýšlejí." Psycholog Philip Fernbach z univerzity v Coloradu je v hodnocení lidstva mírnější a tvrdí, že lidé nejsou primárně povrchní a hádaví. K tomu je ale dovádí zmíněný iluzorní pocit vhledu. Když jsme si jisti, že náš názor skutečně odráží, jaký svět je nebo by být měl, nemáme problém tento názor druhým říkat či vnucovat. Výsledkem je lajkování lží a věření dezinformacím, stačí, že jsou v souladu s našimi předsudky. Následují nekonečné plytké hádky. Cestou z téhle žumpy je přimět lidi formulovat základy, na kterých své názory staví. Fernbach se svým týmem uspořádal experiment (pdf).

Nejprve nechal skupinu Američanů hodnotit různá politická opatření, například sankce proti Íránu kvůli jeho nukleárnímu programu nebo zvýšení věku odchodu do důchodu. V souladu se svým politickým přesvědčením byli někteří účastníci experimentu extrémně pro, jiní naopak proti. Nato je Fernbach vyzval, aby opatření mechanicky vysvětlili, tedy rozepsali, jak skutečně bude fungovat. A to narazili.

Graf ukazuje, jak extrémně (lhostejno zda pro či proti) lidé hodnotí různé politiky („Position Extremity“) v závislosti na tom, mají-li vysvětlit, jak by politika fungovala („Mechanism“) nebo jaké důvody pro ni či proti ní shledávají („Reason“); obojí v závislosti, zda mechanismus či důvody uvádějí před či po hodnocení dané politiky. Jak ukazuje graf, po vysvětlení, jak by politika fungovala, se snižuje extremita názorů. Naopak, mají-li lidé uvést důvody pro politiku, jejich názory na politiku to neovlivní.

 
Třeba zavilý zastánce nezvyšování věku odchodu do důchodu musel uznat, že vlastně neví, jaká je aktuální hranice, kolika let se lidé dožívají, natož kolik peněz se za penze utratí. Neuměl jednoznačně vysvětlit, kde na důchody vzít. Když stát zruší "plýtvající úřady", peníze automaticky nepůjdou do penzijního systému. Zvýší-li se daně firmám, odejdou do zahraničí. Politika zvyšující porodnost se projeví až za desítky let, navíc nemusí projít Kongresem. Nezvýší-li se věk brzy, systém může zbankrotovat…

Bez emocí

Studie uzavírá, že musí-li lidé detailně vysvětlit mechanismus fungování svého názoru, začnou o jeho správnosti pochybovat. Připustí, že světu tolik nerozumějí nebo nemají dostatek informací, aby mohli být kategoričtí. Musí přijmout, že existuje víc možných perspektiv, jak se na problém dívat, protože ho ovlivňuje mnoho faktorů, do kterých nevidí. Fernbachův experiment varuje, že se nemáme ptát na důvody, proč někdo něco podporuje či něčemu odporuje, místo toho se máme zajímat, jak přesně bude fungovat to, co navrhuje nebo před čím varuje. Když odkryjeme mechanismus plánů, dokážeme o nich konstruktivně a bez silných emocí diskutovat. Případně se ukáže, že někdo věří jakési nelogické mystice, a lze ho tedy ignorovat.

Chcete-li diskutovat o šicích strojích, musíte vědět, že když jehla projde tkaninou, na niti se vytvoří smyčka, kterou zachytí chapač ukrytý pod pracovní plochou. Jakmile jehla znovu proděraví látku, protáhne smyčku novou smyčkou, čímž vytvoří šev. Bez téhle znalosti se nesnažte ostatní přesvědčovat o tom, jaký šicí stroj je nejlepší.


Psáno pro Finmag.

Školy, zakažte mobily

Každý kantor potvrdí, že nejobtížnějším úkolem při výuce je zaujmout studentovu pozornost. Pakliže je mysl studentova zaměřena na vnadnou spolužačku, očekávání o víkendové party či na poslední virální video na facebooku, pak cokoliv učitel předvádí u tabule se do znalostí studenta prostě nepřesune. Nedávají-li studenti pozor a unikne jim důležitý koncept či pojem, další díly poznání už nezaklapnou. Učivo se začne zdá bez smyslu a nepochopitelné. Nedoženou-li přehlédnutí samostudiem či přirozenou inteligencí, začnou zaostávat. (Samozřejmě, soustředěně vnímat některé pedagogy či látku je hazardem pro mentální zdraví jakbysmet.)

Ač různé „vyrušování“ bylo a bude na školách vždy, mobilní telefony se nyní staly skutečně mocnou konkurencí výkladu pedagogů. I když se student přímo na telefon nedívá, netrpělivě vyčkává chvíle, kdy bude moci – jeho soustředění je jednoduše v průměru slabší. Mají však mobily skutečně tak silný vliv na soustředění a výkon studentů?

Louis-Philippe Beland a Richard Murphy (pdf) využili dlouhodobá data o prospěchu 130 tisíc středoškoláků ve Velké Británii, země bez celostátní politiky používání mobilů ve školách. Je na každém řediteli, jak se k problému postaví. Některé školy zakázaly mobily absolutně, v jiných studenti musejí přístroje před výukou odevzdávat. Další jsou benevolentní a vynucují jen jejich vypnutí (či vypnutí zvuku) či neomezují využití takřka vůbec. Příslušná rozhodnutí ředitelů byla uplatněna během různých let, bylo proto možné prozkoumat, jak se vyvíjel prospěch žáků v národně standardizovaných testech před zákazem a po zákazu v různých školách.

Výkon ve standardizovaných testech v letech před (záporná čísla) a po (kladná čísla) zákazu mobilů na škole. Jak patrno, žáci dosahují v testech po zákazech lepších výsledků (vertikální úsečky jsou 95% intervaly spolehlivosti).

Výsledky potvrdily, že zákaz mobilů ve třídě je následován markantním zlepšením žáků v testech. Zejména u slabších studentů je zlepšení velmi citelné (naopak u nejlepších žáků změna vidět není – buď byli schopni vyrušování mobily kompenzovat či i před zákazem byli více odpovědní a mobily tak nevyužívali). Chce-li ředitel školy levně zlepšit znalosti svých žáků, řešení má nasnadě, buď by měl mobily zakázat či je zakomponovat do výuky tak, aby přestaly být něčím, co ruší, ale staly se nástrojem učení.


Psáno pro Vesmír.

Krutí a rozumní

Nedávno se mi při nezdařené obhajobě seminárního projektu rozbrečela studentka. Stane-li se něco takového, jde vždy o pedagogovu chybu. Studenty samozřejmě učíme, že kritika se netýká jich osobně, ale vždy jen předložené práce – připomínky mají vítat a využívat jich, nikoliv se bát. Kritizuje-li někdo vaši průběžnou práci, fakticky ji zlepšuje. Kdy jindy se stane, že pro vás někdo prospěšně a zadarmo pracuje? Kde jinde než na univerzitní půdě je příležitost uvědomit si všechny možné chyby v uvažování?

Studentku ale chápu. Téměř univerzálně se semestry skládají z částí určených k zapamatování a poté z přezkušování. Chyby jsou vždy selháním. Část „využití znalostí“ – nová, kreativní, reálná aplikace naučeného – ve výuce obvykle chybí. V praxi ale málokdy existují jednoznačná zadání, dokonalé informace a jediný správný postup. Je důležitější vědět, jak udělat chyby rychle a lacino. Pohříchu kritika je (zejména) ve školství brána jako nástroj hodnocení, nikoliv rozvoje. Studenti netouží poučovat se z chyb, kteréž je skutečně učí profesně pracovat. Naopak, vybudují si přirozený obranný mechanismus chyby omlouvat či – jak je pro náš druh ještě přirozenější – svést vinu na kritizujícího. Má komplexy, postranní úmysly, nimrá se v detailech. Potvrdilo se to i v úvodním případě, když jsem při odchodu z učebny zaslechl „von chtěl jen vypadat chytře“. Proč by ale kdokoliv chtěl působit inteligentněji negativitou? Útočných odsudků a zlostných elegií je plný internet – a nikdo neoceňuje jejich chytrou vybroušenost. Nemusí to tak ale být vždy.

V jedné pozapomenuté studii dokázala americká sociální psycholožka Teresa Amabileová (pdf), že pesimismus zní hodnověrně, zatímco optimismus působí povrchně. Nechala několik skupin studentů ohodnotit dvě knižní recenze a odhadnout charakter jejich autorů. Obě však napsal tentýž člověk. První recenze byla pozitivní, v duchu: Povídka má neuvěřitelný dopad. Ačkoliv se zabývá prvotními věcmi, životem, láskou, smrtí, činí tak s brutální silou, vybuchujícím nadšením a naprosto úžasným stylem. Další recenze nebyla zrovna přívětivá, četla se zhruba takto: Postavy jsou bizarní, aniž by byly zajímavé. Příběh je nesmyslný, nelogický, kniha vůbec působí, jako kdyby byla napsána náhodou.

U skupiny studentů hodnotících kvalitu, stylistiku či přesvědčivost textu jednoznačně vyhrála pozitivní recenze. Druhá skupina, zaměřená na osobnost autora, „negativistovi“ přisoudila vyšší inteligenci i schopnosti. 

Hodnocení pozitivního recenzenta ("Positive Reviewer") a negativního recenzenta ("Negative Reviewer") studenty, co do jeho chytrosti ("Intelligence"), schopností ("Competence"), laskavosti ("Kindness"), spravedlnosti ("Fairness") a sympatičnosti ("Likeability") na škále 0 až 40 (vyšší číslo znamená více dané vlastnosti).

Slíbil jsem si být napříště pozitivnější. I když mohu na studenty působit slabomyslněji, budou se snad více soustřeďovat na to, co říkám, než na mě. Uvažuji však i nad dalším přístupem, který formuloval jeden kolega: Studenti jsou nepřipravení, jejich práce vědomě odbyté. Taková laxnost v zaměstnání s sebou nese tvrdší daň než uštěpačné komentáře učitele. Studenti by si na krutost měli spíše zvykat... To poslední působí rozumně, že?


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Posouvají nás kolegové?

Psát, že nás spolupracovníci inspirují, je natolik triviální, že to hraničí s urážkou čtenáře. Přesto ve sféře organizačního výzkumu neexistuje mnoho studií, které by dokázaly přesně určit, jak silně, jak dlouho a zda vůbec kolegové ovlivňují, jak děláme svou práci.

Důvodem je hlavně nemožnost ve firmách experimentovat – mít několik týmů srovnatelných pracovníků dělajících podobné, měřitelné úkony a do některých skupin nově zařadit člověka inteligentnějšího, do jiné zaměstnance s úžasnými zkušenostmi, do jiné extroverta a pak sledovat, zda a jak se mění chování ostatních. Ve firmách je takové zkoumání nemožné. Každý tým má různorodou agendu, zaměstnanci provádějí mnoho specifických úkolů, navíc velmi špatně měřitelných, manažeři často a zásadně mění podmínky práce... Při změnách tolika faktorů zároveň, je téměř nemožné vysoudit, jak kvality jednoho pracovníka ovlivňují druhé.

Casey Ichniowski a Anne Preston (pdf) si proto pro svůj výzkum vybrali firmu, kde se podmínky natolik nemění – fotbalový tým. Produktivitu pracovníka-hráče lze jednoduše měřit, hráči zároveň pracují v několika různých týmech najednou – svůj klub a národní družstvo – a často i přecházejí mezi různými kluby. Existuje proto obrovské množství informací o „produktivitě“ lidí i firem, v nichž panují různé kombinace charakteristik pracovníků a jejich týmů. Pravidla hry se přitom téměř nemění. Využit byl i přelomový soudní verdikt, který umožnil hrát v evropských fotbalových soutěžích cizincům, což vyústilo ve skokový nárůst nabídky nových hráčů.

Procentní podíl zahraničních hráčů v pěti vrcholných evropských soutěžích. V roce 1995 Evropský soudní dvůr radikálně omezil bariéry vstupu pro cizince do evropských fotbalových soutěží.

Potvrdilo se, že fotbalisté se od sebe velmi intenzivně učí. Noví hráči ve výborných týmech se začnou zlepšovat mnohem rychleji než stávající kolegové, získají komplikovanější techniku, úspěšněji přihrávají a zvyšuje se jim pravděpodobnost úspěšných střel na branku. Touto svoji expertizou pak ovlivní i kolegy na jiném pracovišti. Kupříkladu, stane-li se nováček národního týmu členem excelentního evropského klubu, zvýší poté i výkon ostatních hráčů národního týmu – což ukazuje nejen zřejmou pravdu, že týmy s lepšími fotbalisty hrají lépe, ale hlavně, že jednotliví fotbalisté své umění zlepší, stane-li se jejich kolegou někdo schopný, s novými zkušenostmi či technikou. Jinak řečeno, stejný hráč přispěje k produktivitě národního týmu více, stane-li se i členem excelentního evropského klubu, než když jím nebyl (přestože byl stále velmi schopný).

Interview s hráči tyto závěry venkoncem potvrzují: „Přímo před sebou vidíte, jak se dělá skutečný fotbal. Spoluhráči jsou učitelé, kteří hrají před vašima očima.“ Nepřekvapí ani, jak se firma vyvíjí, nenabírá-li či se dokonce zbavuje svých talentů.


Psáno pro Vesmír.

Nasazování kravských rohů (Všeléky a jiné zázraky)

Jaroslavu Dobešovi uvěřily desítky, možná i stovky žen. "Odháčkováním", pohlavním stykem s ním, v nich odstraňoval traumata z dřívějších vztahů. Jiří Vokáč Čmolík loni přesvědčil prý 4 600 klientů, aby prošli kurzem Neurorestart, který maže z mozku programy, které nás brzdí. Pan Čmolík užívá transformační techniky a spojuje v nich svět neurověd a kvantové fyziky (svatá prostoto!). Proč vzdělaní, inteligentní lidé podléhají nejhrubšímu šarlatánství?

Dávní Vikingové mívali na helmách kravské rohy. Býky dráždí červená barva. Psi, nemaje potní žlázy, chladí se jazykem. Všechno určitě znáte, jenže – všechno jsou to také bláboly. Psi potní žlázy mají, zejména na tlapách, chladí se však intenzivním dýcháním. Vlhkost odpařená z jazyka nemá většího efektu. Býci jsou barvoslepí a útočí na rychle se pohybující objekty, přitahuje je třepot látky toreadorem, nikoliv její barva. A konečně, neexistují důkazy, že by Vikingové nosili přilby s kravskými rohy. Fáma se od roku 1876, kdy Wagnerův dvorní scénograf Karl Emil Döpler umístil tuto rekvizitu na hlavy herců v operách Prsten Nibelungův, však rozšířila natolik, že rohaté helmy se staly pro Vikingy erbovním, ač falešným, symbolem.

Chyby zadarmo

Mnoho z nás drží zcestné názory. Zejména proto, že můžeme. Z mnoha a mnoha chybných přesvědčení totiž neneseme žádné okamžité důsledky. Domníváte-li se, že užíváme 10 % svého mozku nebo že se Slunce otáčí kolem Země, asi vás neurovědec či kdokoliv s alespoň základním vzděláním bude považovat za podivína, projdete přesto životem bez úhony. Naopak, věříte-li, že jsou možné každoroční 20% bezrizikové výnosy či že se kožená sukně může dát do pračky, pak vás krach investiční firmy popřípadě facka přítelkyně, rychle napraví. Teorie omylů tvrdí, že mínění, z kterých nevyplývají žádné či jen dlouhodobé a méně bezprostřední dopady, jsou s větší pravděpodobností mylná.

Polyhistor Herbert Simon proslul předpovědí, že v moderním světě se ultimátní vzácností stane pozornost. Jak informací narůstá, vnímáme, pamatujeme či jsme schopni byť i jen rychle prohledat stále užší část jejich spektra. Poznatky vzácněji přímo ověřujeme, jsme spíše závislejší na informacích od druhých. Kriticky uvažující člověk si svá přesvědčení sice ověřuje, což však opět vyžaduje alokovat již tak omezenou pozornost. Ze Simonovi teze vyplývá ponurá predikce, i v dokonalé informační společnosti budou přetrvávat a prosperovat oblasti ryzí iracionality.

Vyléčíme i smrt

Ilustrativní je nedávná analýza amerického ekonoma Wernera Troeskena (pdf) provedená na 150 letech záznamů o prodejích patentních medicín. V 19. a do poloviny 20. století extrémně populárních nápojů, likérů či tinktur, pojmenovaných obvykle dle svého tvůrce, jež "léčily" všechny neduhy, od alkoholismu po selhání ledvin, od tuberkulózy po rakovinu. Vždyť víte, v duchu Limonádového Joea, "Rány, šoky, kuří oka, vše vyléčí Kolaloka. Tisíce děkovných dopisů, doporučeno lékařskými kapacitami i v případě klinické smrti." Mezi lety 1810 až 1939 výdaje na patentní medicíny vzrostly o 11 400 %, tedy 22krát rychleji než rostlo celé americké hospodářství ve stejném období. V době svého vrcholu byl sektor všeléků stejně rozsáhlý jako průmysl barev a laků či zemědělských hnojiv.

Vývoj amerického reálného HDP (linka s kruhy, dole) a reálné výdaje na patentní medicíny tamtéž (linka s trojúhelníky, nahoře).

Rozkvět patentních medicín je však v příkrém kontrastu s faktem, že nikdy nikoho nevyléčily, jelikož se jednalo jen o směsi alkoholu, cukru a různého rostlinného materiálu – často i bylin, jejichž extrakty ovlivňovaly přinejlepším močení či trávení (nejpopulárnější značka obsahovala toliko pivo, víno, whisky a šampaňské). Jak je možné, že i v době triumfu vědy a medicíny takový sektor prosperoval?

Patentní medicíny obsahovaly alkohol, byly často pity jako ctnostnější substitut pálenek. Koneckonců Goethe byl abstinent, ale Becherovku, vlastně žaludeční likér, si v Karlových Varech dopřál. Všeléky někdy obsahovaly i kokain či opium, čímž si tvorbou závislostí vytvářely věrné zákazníky. Troesken přesto vyloučil, že by tyto vlivy byly rozhodující. Za úspěch vděčí všeléky specifické podobě svého "trhu".

Trhy s nadějí

Kdyby fungovaly, lidé by je nepotřebovali. Když jeden selhal, nabízely se stovky dalších, spotřebitelé se tak posouvali od jednoho k druhému. Stačila masivní reklama a fakt, že trochu pomáhali (sedativní účinky alkoholu). Sektor rostl na popularitě a přitahoval další nemocné. Léčili také "všechno" – proč se omezovat na jeden neduh, když můžete pojmout celý trh, že. Všelékům zprvu pomohl i příchod moderního lékařství. Léčilo infekční nemoci, lidé se dožívali vyššího věku, čímž nashromáždili chronické obtíže – a voilà poptávali patentní medicíny.

Dlouhodobé zdravotní obtíže, ale i diety, osobní růst a hledání "sebe" a nekončícího štěstí... všechny tyto oblasti se vyznačují podobnými vlastnostmi. Nabízí-li někdo jednoduché vyřešení absurdně široké třídy problémů, existují-li desítky a stovky podobných slibotechen a probíhá masivní přesvědčování, nasloucháte nejspíše Vikingovi s rohy a jde o představení. Až se herec odmlčí, zvedněte se a odejděte.


Psáno pro Lidové noviny.