Dopad neštěstí na neštěstí

Neštěstí, jak známo z českého přísloví, nechodí nikdy samo. Sotiris Vandoros (pdf) s kolegy z Londýnské školy ekonomických a politických věd si však na jeho ověření vybrali Řecko. Země byla v průběhu světové finanční krize donucena pod hrozbou bankrotu snížit své zadlužení. Zaváděná nápravná opatření masivně zvýšila nezaměstnanost, postupně rostly mnohé daně i poplatky, naopak sociální dávky musely být osekány. Na Řeky dopadl splín a obavy z nejisté budoucnosti. Vandoros s kolegy zauvažovali, že celonárodní období stresu nutně změní, jak se lidé chovají. Budou více unavení, napjatí, plni nejistoty – a to se někde musí projevit. Za "někde" si vybrali silnice.

Je přitom již dlouho známo, že dramatické životní události ovlivní styl řízení. Je-li člověk v rozvodovém řízení, vzroste pravděpodobnost, že nabourá. Stejný vliv má třeba i vážné onemocnění partnera. Působení vzteku, ať už způsobeného čímkoliv, či nevyspalosti na styl jízdy není asi třeba rozvádět. Emoce jednoduše odvedou pozornost ze silnice.

Data o nehodách v Řecku za léta 2010 a 2011 potvrdila, že kdykoliv bylo zveřejněno nějaké vládní úsporné opatření, příští den vzrostl počet nesmrtelných nehod o 9 % a v dalším dni o 8 %, v následujících dnech se již efekt vytratil. Zprávy přinášely akutní obavy o finanční zajištění, jistotu práce či sociální status a Řekové okamžitě reagovali nejistou či agresivnější jízdou. Efekt je robustní, uvědomíme-li si, že s klesající ekonomikou se nutně pojí i slabší doprava (je třeba méně transportu materiálu, výrobků či zboží) a s poklesem příjmů domácností by se také dalo spíše očekávat, že si lidé za způsob dopravy zvolí bezpečnější hromadnou dopravu.


Psáno pro Vesmír.

Mohl za rozvoj Evropy mor?

Většina obyvatel Evropy, a nejen jí, žila historicky vždy na hranici bídy. I když byly někdy objeveny nové technologie či zdroje, následný růst populace opět rychle hojnost rozmělnil mezi více hladových krků. Lidstvo se tak nikdy nemělo vymanit z chudoby, předvídal slavně již Thomas R. Malthus. Od malthusiánské pasti jsme však na hony vzdáleni. Co umožnilo rapidní zlepšení průměrných životních podmínek?

Nico Voigtländer a Hans-Joachim Voth (pdf) nejprve ukázali, že růst bohatství na obyvatele obvykle předchází demografický předěl, v zemi začne klesat porodnost, nato roste produktivita jednotlivých lidí a přichází vyšší průměrný blahobyt namísto rostoucího počtu obyvatel. Co ale předěl odstartuje, není vždy patrné. Dle Voigtländera a Votha to byl v Evropě 14. století nejspíše mor, který vyvraždil třetinu až polovinu populace. Vzniklý nedostatek pracovní síly, a zrcadlově přebytek zemědělské půdy, podnítil rozvoj živočišné na místo dosavadní rostlinné výroby.
 
V péči o dobytek vynikaly spíše ženy, jejichž pracovní vyhlídky se proto výrazně zlepšily (pole obvykle museli obdělávat muži, jelikož ženy by pluh fyzicky nezvládly). S povoláním děvečky se pak pojil slib celibátu, dívka se po dobu služby nesměla vdát a tedy ani rodit. Věk vstupu do manželství se započal zvyšovat a počet dětí na ženu klesat. Rozšíření velkochovu dobytka, pro maso, vlnu či mléko podnítilo i rozvoj řemesel a vznik technických inovací. Černá smrt tak připravila půdu pro pozdější nástup protestantismu, růst vzdělanosti a následně i průmyslovou revoluci, která definitivně zvrátila temné malthusiánské vize.


Psáno pro Vesmír.

Za důvěru k druhým může šířka

Nikoliv však obvod pasu, ale ta zeměpisná. Stephen H. T. Le (pdf) z Hokkaidské univerzity chtěl zjistit, proč obyvatelé některých zemí i cizím lidem téměř bezmezně věří a ochotně jim pomáhají, v konverzaci jsou otevření a tamní firmy se neobávají, že by je dodavatelé či odběratelé obraly, zatímco v jiných státech panuje obezřetnost, tajnůstkářství a spoléhání hlavně na rodinu a blízké. Ač vztah k druhým ovlivňuje bezmezná šíře faktorů, Le si povšiml jedné velmi silné korelace: ukazatele důvěřivosti jednotlivých národních kultur rostou spolu se vzdáleností od rovníku. Závislost, formující se nejspíše již od úsvitu lidských společenství, podporuje hned několik mechanismů.

Korelace mezi důvěrou obyvatel v bližní a zeměpisnou šířkou země, v níž žijí.

Předně, čím blíže k severnímu či jižnímu pólu, tím slabší infekční či parazitární nákaze tamní obyvatelé čelí. Přičemž se zdá, že v oblastech s vyšší prevalencí chorob jsou lidská společenstva spíše uzavřená, cizí vandrovníky beroucí jako možné zdroje nákazy. Stejně tak platí, že poblíž rovníku je celková biologická variabilita obrovská, což dává místním možnost užít širokou paletu způsobů jejího využívání, historicky se proto v tropech objevuje i vysoká etnická a jazyková variabilita. Velké množství kulturních zvyků, morálních a náboženských příkazů či tabu může opět spíše snižovat ochotu vyjít vstříc cizincům či s nimi obchodovat.

Le ve své analýze zvážil i mnoho dalších proměnných a vztahů mezi nimi (třeba nemocnost může omezovat růst hospodářství, ale i slabé hospodářství může umožňovat vyšší nemocnost) a přesto dokázal, že zeměpisná šířka zmíněnými kanály i dnes ovlivňuje etnocentrismus, kvalitu národních institucí či úroveň bohatství a ty nato i obecnou mezilidskou důvěru.


Psáno pro Vesmír.

LN: Kniha roku 2013 (a Kniha 20. století)

V každoroční anketě Lidových novin byli mými třemi kandidáty (abecedně) následující knihy. (I když, přiznám se, je letos výběr dosti zatížen tím, že jsem ani zdaleka nestihl přečíst, co jsem plánoval. A volba na knihy níže padla proto, že jsem si chtěl připomenout původní výzkumy, z kterých knihy vycházejí.)

Malcolm Gladwell – David and Goliath: Underdogs, Misfits, and the Art of Battling Giants. Patrně nejvíce beletristická Gladwellova kniha, v níž vědecké studie často hrají v příběhu jen stafáž. Přesto jde o obohacující populárně-vědecké pojednání, proč být ve škole, práci i v životě outsiderem se může v důsledku vyplatit.

Uri Gneezy, John List – The Why Axis: Hidden Motives and the Undiscovered Economics of Everyday Life. Dva přední experimentální ekonomové ukazují, že terénní experimenty, skrytě prováděné přímo v realitě, jsou a budou významnou podobou ekonomie, podnikání, charity i veřejné politiky.

Jonathan Haidt – The Righteous Mind: Why Good People Are Divided by Politics and Religion. Při využití života a výzkumu geniálního soudobého psychologa, svého autora, nahlíží kniha na podklady morálky. Určité varování je na místě, vyprávění začíná popisem sexu muže s mrtvým kuřetem … a co pocity, které při čtení pocítíme, vypovídají o naší kultuře, politice, náboženství.

Kniha vyšla česky v roce 2013 coby Morálka lidské mysli, Proč lidi rozděluje politika a náboženství (překlad však neznám).

Po dlouhém přemýšlení jsem na knihu století nominoval: Ludwig von Mises – Lidské jednání, Pojednání o ekonomii (Human Action, A Treatise on Economics). I když jsem knihu nikdy nedočetl a nyní jsem přesvědčen, že praxeologie snadno svádí na scestí ideologie, než aby ukazovala plodné cesty k pochopení společnosti, přesto bylo Lidské jednání důvodem, proč jsem se nakonec stal ekonomem. Logická jasnost a argumentační neústupnost naladí čtenářovo myšlení pro chápání společnosti více, než jakákoliv učebnice ekonomie často komplikující poznávání planým plkáním o střetu křivek.

Český překlad Lidského jednání vydal roku 2006 Liberální institut.

O nepoctivosti, malé i velké (Reportáž z restaurace)

Drobné, každodenní podvádění je všudypřítomné. Odhaduje se, že asi za polovinou ukradených věcí z prodejen stojí zaměstnanci, po jednom si dlouhodobě odnášející drobné i dražší zboží. Pojištěnci pravidelně nadsazují hodnoty zničeného zboží a někdy si škodu zcela vymýšlejí, aby získali vysoké pojistné plnění. Řada lidí si dokola kupuje oblečení, v mysli již s plánem jej ve zkušební době vrátit a dostat plnou cenu zpět. Nicméně z nahodilých příběhů "finanční černé kroniky" lze jen těžce zjistit, jaký typ lidí zlotřilosti páchá, resp. co způsobí, že se člověk najednou uchýlí ke krádeži a jindy ne.

Ekonomové Ofer H. Azar, Shira Yosef a Michael Bar-Eli (pdf) z Ben-Gurionovi univerzity v Izraeli se proto rozhodli prozkoumat nečestné chování systematicky. Potřebovali značně variabilní prostředí, v němž se pohybuje celá paleta lidí, někdy sami, jindy s druhými, někdy v pokušení získat větší sumu, v jiných příkladech menší, muži i ženy, mladí i staří. Volba proto nemohla padnout jinam, než na rušnou hospodu. Ve vybrané, zaměřené na hamburgery, bývalo vždy kolem 150 až 200 hostů, kterým výzkumníci-inkognito po jejich úhradě vraceli nadměrně vysoké "drobné". V restauraci bylo zažito, že host zaplatil v bankovkách a číšník mu poté přinesl rozdíl vůči útratě, z těchto peněz pak eventuálně dostal zpět spropitné. Výzkumný tým však k penězům vraceným hostům přidávali v přepočtu 60 nebo až 200 korun navíc, což při nejčastější útratě mezi 250-350 korunami byla poměrně značná suma. Cílem bylo zjistit, kolik hostů se poctivě ozve, že jim bylo vráceno příliš.

Restaurace je navíc známá tím, že číšníci s návštěvníky konverzují, takže se přirozeně ptali i na spokojenost s jídlem, prostředím či zda se host řadí mezi pravidelné zákazníky. Výzkumníky bylo zaznamenáváno složení "stolu", zda obsluhuje číšník či servírka, zda dochází k platbám individuálně či dohromady, obsah účtu nebo kolik alkoholu bylo spotřebováno. Byly poznamenány i všechny neobvyklé situace, jako zpoždění dodání jídla či mimořádně rozčílený zákazník, ať už byl důvod jeho zlosti jakýkoliv. S takto detailními údaji se pak ekonomové jali detailně ověřit, kdy a jací hosté čestně peníze vrátí a kdy s nimi v kapse odejdou.

Dohled nepomáhá, blízkost k lidem a pocit slušného člověka ano

Pouhých 33 % zákazníků se ozvalo a nadměrné drobné vrátilo, i přestože naprostá většina (89 %) byla v restauraci maximálně spokojena. Nejčestnějšími byli, celkem očekávatelně, štamgasti či návštěvníci s věrnostní kartou. Do restaurace chodí často, obsluhující personál znají a on je, šizení blízkého člověka není časté. Taktéž by se číšník mohl o přeplatku eventuálně dozvědět, a kdyby host peníze nevrátil, dobré vztahy by vzaly za své.

Co se týče velikosti částky, z těch, co dostali navíc 60 korun, se jich jen 16 % ozvalo a peníze vrátilo. Na druhé straně, z lidí, kteří si mohli ponechat 200 korun, je vrátila celá polovina. Zdá se, že neodevzdat pár korun, si před sebou dokážeme jednoduše zdůvodnit. Třeba, že někdy "jídlo za tolik nestálo" či "restaurace také šidí" a stále se můžeme považovat za ušlechtilého člověka. Zatímco ukrást několik stovek, pak už je problematické, chceme-li na sebe nadále nahlížet jako na česné. Zjištění tímto názorně potvrdilo teorii morálky coby sebeúcty. Všichni se chceme považovat za morální jedince. Malicherné krádeže (bobulka vína v obchodě, balík papírů v kanceláři) či nedůstojné chování (opisování při testu, pomluva kolegy) nemusejí rozložit naši morální integritu, pokud si je dokážeme zdůvodnit, dejme tomu, že recipročně reagujeme na dřívější či domnělé přešlapy protistrany ("supermarkety jsou předražené", "zaměstnavatel moc neplatí", "na kolegu dřou ostatní"). Ovšem jakmile se vhodné vysvětlení, racionalizace, bezprostředně nenabízejí, k nemorálnímu chování se neuchýlíme. Jedině, že zisk z nečestnosti je velký tak, že kompenzuje i ztrátu sebeúcty. A to dvě stovky nejsou.

Detailnější vysvětlení, jak si racionalizujeme ne/morální jednání, s řadou ilustračních pokusů, lze nalézt v knize Dana Arielyho, která loni vyšla česky jako Jak drahá je nepoctivost, Proč každému lžeme, hlavně sami sobě.

Ale zpět k experimentu, u něhož je důležité upozornit na jednu obtíž: hosté si menších částek vrácených navíc jednoduše nemuseli všimnout, takže závěr "silnější morálka u větších přešlapů" nemusí platit. Tato alternativa se však zdá nepravděpodobná, i proto, že především hosté, kteří utráceli málo, resp. si objednávali zlevněné polední menu, byli ti, co spíše peníze navíc nevrátili. Přitom u menší útraty rozdíl spíše vynikne. (Pozn.: Hostům je přinesen na podnosu účet a oni vloží bankovky, mají tedy jasnou představu, kolik by jim mělo být vráceno. Navíc již mají patrně rozmyšleno, jak vysoké spropitné zanechají číšníkům a servírkám a jaký obnos si vezmou zpět (vezmou-li si jej vůbec). Když tedy dostanou vráceny drobné, nevšimnout si pár desítek korun navíc, je sice jistě možné, ale nezdá se, že by takové sumy lidé ignorovali obecně.)

Dále bylo očekáváno, že sedí-li u stolu více lidí, resp. se o útratu dělí, vyšší dohled, sociální tlak chcete-li, způsobí vyšší čestnost. Poněkud překvapivě se však ukázalo, že poměr vrácených peněz byl stejný, seděl-li u stolu člověk sám nebo když byli hosté dva.

Komplikovaný vliv pohlaví

Mužské stoly vracely nejméně, ryze ženské stoly byly mnohem čestnější. Především věrné zákaznice vracely téměř vždy, dámy jednoduše vždy a všude usilují o dobrou pověst. U mixovaných stolů, když platil povětšinou muž, byla poctivost nízká, stejně jako u ryze mužských stolů. I když se naopak předpokládalo, že muž bude chtít ženě imponovat a ostentativně vrátí přeplatek, vůbec k tomu nedocházelo. Muži peníze navíc zatajili či se zjevně domnívají, že ženám imponuje i nečestné využití příležitosti lehce zbohatnout.

Zajímavé je, že vliv pohlaví se téměř obrací u večeří. V podvečerních hodinách byly čistě mužské stoly poctivější, zatímco zákaznice se naopak stávaly spíše nečestnými. Důvod této proměny není zcela zřejmý, leč lze zaspekulovat za podpory pár pozorování, že muži mívají během večeře lepší náladu a berou ji obvykle jako zábavu. Zatímco večeřící ženy byly spíše zaměstnankyně či podnikatelky, unavené po celodenní práci. Naproti tomu obědvající ženy bývaly spíše hospodyně pobývající přes den doma a oběd v restauraci pro ně znamenal příjemné povyražení. Zdá se proto, že právě ona špatná nálada, rozmrzelost přiměje člověka chovat se hanebně.

Ženy, patrně i díky větší empatii, jednoznačně nadržovaly servírkám, zatímco číšníky na nadměrnou hotovost téměř neupozorňovaly. Muži se, opět poněkud překvapivě, chovali k obsluhujícím pánům i dámám zcela stejně.

Fascinují je i zjištění, že všichni hosté, kteří byli v experimentu sledováni, tedy i ti, již nepřiznali přeplatek, dávali obsluze slušné spropitné. Vina z nedání dýška působí intenzivně a bezprostředně čelíc obsluhujícímu, zatajení peněz nikoliv. Být trošku, ovšem viditelně, štědrý, zatímco si odklánět mnohem více do vlastí kapsy, proto bylo nejčastější strategií hostů.


Psáno pro Vesmír.

Přitažliví muži "nevidí" neatraktivní ženy

Při hodnocení atraktivity druhých se zaměřujeme nejdříve na jejich tvář. "Ocenění", jak je bližní přitažlivý, přitom probíhá extrémně rychle. Subjekty, které v jednom pokusu viděly fotografii pouhých 100 ms, hodnotily atraktivitu člověka na ní stejně jako lidé, kteří při stanovení atraktivity nebyli časově omezeni. Zároveň platí, že velmi atraktivní obličeje přitahují více pozornosti, natolik, že se zpomalují schopnosti provádět jiné úkoly (je třeba známo, že studenti náhodně posazení vedle atraktivních studentek dopadají při testech hůře než ti usazení vedle muže či méně-atraktivní studentky).

Stejných výsledků se dosáhlo, když byla měřena mozková aktivita přímo, třeba pomocí elektroencefalografu (EEG) – elektrofyziologická reakce na krásnější tváře je vždy vyšší.

Psycholog Michael A. Kisley se svou studentkou Laurou K. Morganovou (pdf) z Coloradské univerzity se jali ověřit, zda alokování pozornosti závisí i na vlastní atraktivitě posuzovatele. Dá se totiž očekávat, že velmi přitažliví lidé časem poznají, že mají na trhu partnerů vysokou hodnotu a naladí se proto na stejně či více atraktivní protějšky a ostatních si nevšímají.

Výzkumníci předpokládali, že stejná závislost může platit i krátkodobě – když se muž cítí najednou více atraktivní, začne nehezké ženy ignorovat. Participanty svého experimentu vmanipulovali do role "atraktivního" či "neatraktivního" sdělením, aby si představili, že jsou hodnoceni ženami na škále 1 až 8 (kde 8 je extrémně atraktivní). Některým bylo řečeno, že jsou hodnoceni jako "3" a jiným jako "7". (Výzkum byl prováděn jen na mužích; ti přikládají fyzické atraktivitě mnohem vyšší váhu než ženy, u nichž je hodnocení "atraktivity" partnera komplexnější – závislé nejen na fyzické kráse, ale i na jeho lidském kapitálu či sociálním statusu.)

Nato byly mužům na hlavy umístěny elektrody na snímání mozkové aktivity a jejich úkolem bylo hodnotit atraktivitu desítek žen na fotografiích, od extrémně krásných po ne-až-tak-přitažlivé.
Potvrdilo se, že mozková aktivita vzrostla nejvíce, když participant sledoval atraktivní tváře žen a to zcela bez ohledu na to, jak atraktivní se sám cítil. Nicméně mozek mužů, kteří se považovali (byť i jen krátce a hypoteticky) za atraktivní "7", na fotografie neatraktivních žen reagoval o poznání vlažněji.

Vývoj elektrofyziologických reakcí mužů na atraktivní tváře žen (modrá), středně atraktivní (šedá) a neatraktivní tváře (červená linka) v prostředí „vysoké tržní hodnoty své atraktivity“ (plná linka) a „nízké tržní hodnoty“ (čárkovaná linka) – jen v tomto posledním případě je patrné, že cítil-li se muž atraktivní, reakce jsou odlišnější.

Výsledky zároveň vyvrací ideu, že by si muži stanovovali nějaký "horní limit", na jakou ženu už nedosáhnou. Je-li hezká, všímají si jí vždy a intenzivně (dokonce bylo dokázáno, že ti, jejichž pozornost je k opačnému pohlaví přitahována nejsilněji, jsou i sexuálně – co do počtu partnerů – nejaktivnější). Na druhou stranu, jsou-li si muži svou atraktivitou jisti, nehezké ženy je nestimulují.


Psáno pro Osel.cz.

Olovo a kriminalita: Skryté souvislosti v chudých čtvrtích

V 80. letech společnost PROMEL uskladnila za chilské město Arica tisíce tun minerálních odpadů, které dovezla ze Švédska s cílem extrahovat z nich zlato a stříbro. Plán se však brzo ukázal jako nerentabilní a i přes závazky společnosti odpad na místě, "areálu F", zůstal. Postupem času se zapomnělo, jak je materiál toxický. Město se v následujících desetiletích začalo rozrůstat a skládka byla obestavěna sociálními byty, do kterých se nastěhovaly stovky rodin.

Sociální byty ve čtvrtích Cerro Chuño a Los Industriales přímo obklopují "Areál F".

Nešťastná shoda okolností umožnila exaktně sledovat, jak toxický materiál, zejména olovo, pronikal do těl obyvatel, především dětí a jak se tato plíživá otrava projevovala na jejich studiu a eventuálně na jejich výkonech na trhu práce. Olovo totiž vedle jater, ledvin a tvorby krve poškozuje i nervový systém, zejména bílou hmotu mozkovou. Řada studií dokázala, že zvýšená koncentrace olova v mateřské krvi či krvi dětí v předškolním období má chronicky nepříznivý vliv na intelektuální schopnosti, paměť nebo sociální návyky postižených osob. Přitom i koncentrace olova v krvi kolem 100 mikrogramu (μg) na litr, která byla dříve považována za bezpečnou, patrně může u dítěte vyvolat pokles IQ až o 7 bodů (v Česku má naštěstí většina dětí školního věku koncentraci olova v krvi pod 20 μg/l a jen u 3 % z nich přesahuje 50 μg/l a ukazatele dlouhodobě klesají).

Skupina amerického a chilských ekonomů, Tomás Rau, Loreto Reyes a Sergio Urzúa (pdf), pak nepřekvapivě ukázala, že děti bydlící nejblíže odpadům měly v krvi více olova. Rovněž prospívaly mnohem hůře ve škole, dosahovaly nižších výsledků ve standardizovaných testech v matematice i rodném jazyce. Školy poblíž areálu F, ač dříve nadprůměrné, se začaly v prospěchu svých žáků na národní úrovni stále více a více propadat.

Na základě prokázané závislosti mezi studijními výsledky a mzdou pak ekonomové odhadli, že olovem přiotrávení ztratí asi šest tisíc dolarů životních příjmů za každý mikrogram olova v litru krve (samozřejmě jde spíše o cifršpiónské kalkulace nezohledňující dlouhodobé zdravotní, osobní a další náklady). Byly tím potvrzeny závěry dřívějších studií (pdf) o vlivu olova na vyšší úmrtnost novorozenců a horší produktivitu dělníků v těch částech měst v USA, kde byla v minulosti voda transportována olověnými trubkami.

Od olovnatého benzínu k násilí

Tato a další kupící se odhalení, jak významně otrava olovem v dětství ovlivňuje chování, od snížení IQ, přes hyperaktivitu, po problémy s učením, vedly dalšího amerického ekonoma, Ricka Nevina, k reanalýze svých dat. Pracoval totiž zrovna na projektu nákladů a výnosů odstranění olověných nátěrů ze starých budov pro americké Ministerstvo bydlení a rozvoje měst. Uvědomil si, že vedle přímých mechanických či zdravotních nákladů, bude olovo asi hrát roli i ve změněném chování lidí a to nejen dětí. Hlavně dospělí, jimž olovo v dětství poškodilo mozek, si dlouhodobě ponesou břímě zhoršených kognitivních a sociálních schopností. Závěrem jeho práce nakonec bylo, že olovo, resp. odstup od jeho hojného průmyslového užívání, je patrně faktorem nejvíce zodpovědným za světový růst a následně překvapivý pokles kriminality, který nastal v 90. letech minulého století a trvá dodnes.

Nevin totiž zjistil (pdf), že většina olova v těle lidí nepocházela ani tak ze starých barev, ale z prachu, kam se dostalo coby spalina olovnatého benzínu. A když si Nevin nanesl historický rozsah olovnatých emisí za 20. století v USA, získal obrovský růst exhalací s rozvojem automobilismu od 40. do 70. let a pak postupný pokles, jak bylo olovo nahrazováno jinými aditivy, když vyšla ve známost jeho enormní škodlivost pro zdraví a životní prostředí. Fascinující byla téměř identičnost křivek vývoje emisí olova a měr kriminality, jen s určitým zpožděním. Nevin publikoval článek, v němž ukázal, že zpozdí-li vývoj olovnatých emisí o 23 let, je schopen vysvětlit 90 % proměnlivosti v násilných trestných činech ve Spojených státech.

Objem olova přidávaného do benzínu (křivka s kroužkem) a násilná kriminalita (křivka s čtverečkem) zpožděná o 23 let.

Nečekané vysvětlení kriminality

Ve stejné době i lékařské konsorcium složené z epidemiologů, pediatrů a psychiatrů na základě 25 let trvající cincinnentské studie potvrdilo (pdf), že olovo ovlivňuje či přímo poškozuje tu část mozku, čelní laloky, která je odpovědná za regulaci nálady, plánování a dlouhodobé rozhodování. Postižení mají tak silnější tendence k antisociálnímu chování. Tedy děti, které neúmyslně dýchali, jedli či pili olovo ve čtyřicátých a padesátých letech, se prostě stali trochu více násilničtí, impulsivnější a s horšími karierními vyhlídkami, když dospěli. Šedesátá až osmdesátá léta nato proslula obrovským nárůstem kriminality (a, mimochodem, třeba i měrami těhotných svobodných matek). Pochopitelně to vše neznamená, že kdokoliv vystavený vysoké koncentrace olova v dětství se musí stát v dospělosti násilníkem. Leč zhoršení u mnoha a mnoha jednotlivců jednoduše někoho už přes hranu dostane.

Výsledky jen z jedné země přesto mohly být vyvolané jen náhodou či nějakým opomenutým faktorem, leč Nevin nalezl (pdf) stejnou závislost v každé zemi, kterou zkoumal, v Británii, Kanadě, Francii, Austrálii, Finsku, Itálii, Německu i na Novém Zélandu. Bouřlivý rozvoj automobilismu a růst exhalací olova v každém státě nastaly v různý čas a kriminalita, s daným zhruba dvacetiletým zpožděním, se pohybovala s nimi.

Olovo v krvi předškoláků (černá linka) a o 19 let zpožděný index kriminality (červená linka) ve Velké Británii, Kanadě, Novém Zélandu a Finsku.

Jessica Wolpaw Reyes, ekonomka z Harvardu, (pdf) získala podobné výsledky, když porovnala stejné údaje napříč americkými státy. Samotný pokles koncentrace olova byl schopen vysvětlit 56 % poklesu násilné kriminality v USA (u majetkových trestných činů se podobný efekt nenašel). Zde jen malou odbočku, druhý nejvýznamnější faktor, který způsobil pokles kriminality ve stejném období, asi o 29 %, byla legalizace potratů. Steven Levitt a John Donohue (pdf) totiž ukázali, že když v 70. letech byla rozsudkem Nejvyššího soudu v celých USA umožněna interrupce, narodilo se poté mnohem méně nechtěných dětí. A jelikož z nich se historicky často kvalifikovali nějak narušení, násilní muži, dvě desetiletí později klesla násilná kriminalita jen díky tomuto rozsudku. Stojí tudíž za povšimnutí, že naprostá většina vysvětlení vývoje kriminality nemá moc společného se změnami ve výkonu soudní, policejní či vězeňské praxe, s vývojem hospodářství či nezaměstnanosti, ani se sociální politikou.

Zpět ale k olovu. Asi nejnázornější důkaz o jeho vlivu dodali Howard Mielke a Sammy Zahran (pdf) z Tulanské, resp. Colorádské státní univerzity, když podobnou analýzu provedli na úrovni velkých amerických měst: když dosadili data o rozšířenosti olova a o 22 let zpožděnou kriminalitu v jednotlivých městských čtvrtích, získali opět stejnou závislost.

Jejich poznatky dokonce naznačují, že obecně vyšší kriminalita ve větších městech, zejména počet vražd, než v maloměstech či na venkově může být vysvětlitelná mnohem vyšší koncentrací aut a tedy i olověného smogu. Se snížením výskytu olova ve vzduchu a půdě se totiž rozdíl v násilné kriminalitě mezi vesnicí a městem snižuje a třeba i v USA je nyní počet vražd na obyvatele skoro stejný bez ohledu na velikost města. Ač roli hraje i fakt, že v oblastech silně zatížených dopravou jsou ceny pozemků levné, takže tam bydlí spíše chudší či jinak sociálně znevýhodněné domácnosti, u nichž je kriminalita vyšší, role olova je přesto silnější. 


Psáno pro Psychologie Dnes.

Jen je nechte, ať se baví

Nejnavštěvovanější filmy posledních třiceti let téměř vždy (dle jednoho žebříčku 94 % z nich) obsahují alespoň jednu násilnou scénu, v níž postava někoho zraní či zabije. Ztrojnásobilo se užívání střelných zbraní. Nepřekvapují proto obavy, že filmy pomáhají vychovat generace necitlivých lidí, kteří i mimořádnou agresivitu berou jako součást života. Řada psychologických studií skutečně nalezla, že sledující násilných scén jsou chvíli nato méně empatičtí a snadněji se uchylují k násilí. Jistým "problémem" však je, že kriminalita a násilí obecně ve světě spíše klesá. Jak si tyto protichůdné závěry vysvětlit?

Růst násilných scén vždy v 30 nejnavštěvovanějších filmech promítaných mezi léty 1950 a 2012 (čárkovaná čára; tučná křivka je trend a šedá 95% konfidenční intervaly) dle Bushman et al. (2013).

S jedním z vysvětlení přišli Gordon Dahl a Stefano DellaVigna (pdf), když zjistili, že ve dnech premiér nejbrutálnějších filmů klesá počet násilných trestných činů i obtěžování. Přitom k poklesu kriminality dochází právě večer, mezi šestou a půlnocí, kdy v kinech tyto filmy běží a ještě intenzivnější je mizení násilností po půlnoci. Potenciální výtržníci, zejména mladí muži, totiž sedí v kině, takže nemohou nic páchat. Současně proto nejsou v hospodách či barech a nepřekvapí tak, že kriminalita poklesne i v noci či k ránu, kdy v ní často hraje roli alkohol (a v kině jej konzumovat nelze). Výrostkům stačí dát "hry" a společnost má klid.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Děti jako efektivní investice

Nejdůležitější úkol vládní koalice byl možná již dohodnut. Program, který může dosáhnout šesti- až desetiprocentní čisté roční výnosnosti. Tedy dlouhodoběji více než jakýkoliv trh cenných papírů. Tato reklamní znělka je však i vážným varováním, o co Česko přijde, když se sliby nesplní či naplní jen formálně.

Schématické znázornění výnosů investic do lidí; míra investic s věkem postupně klesá a brzy už nepřináší ani tolik, kolik je na ni vydáno, největší dopad (a výnosnost) má předškolní vzdělávání; převzato z Heckman (2006) (pdf), týká se znevýhodněných dětí.

Jde o podporu předškolní výchovy dětí. Pochopit, proč je tak důležitá, umožní slavný perryjský školní experiment. Odstartoval v 60. letech v USA. Byly do něho náhodně vybrány děti ve věku 3 až 4 let ze sociálně slabých rodin, považované za "zaostalé".

S IQ jen kolem 80. Některé děti absolvovaly předškolní program, v němž se učily, jak se učit. Jiné děti ze stejného prostředí žádnou takovou výchovu nedostaly a sloužily k porovnání, jak předškolní výchova probíhající na několika cvičeních ráno ve skupině a poté odpoledne s učitelem přímo doma zlepší budoucnost dětí. Děti se učily zvládat vlastní impulzy, plánovat si povinnosti a spolupracovat. Začalo se čtením a počítáním. Při návštěvách doma byli vzděláváni rodiče, jak v dítěti podpořit touhu po učení.

Víc pozornosti nadaným

Když perryjské děti dosáhly deseti let, byly znovu otestovány, zejména na inteligenci. Výsledky byly tragické. Skupina, která získala předškolní výchovu, na tom byla naprosto stejně jako ta, která nezískala nic. Předškolní program byl označen za katastrofu.

Nicméně děti byly sledovány i nadále a začalo vycházelo najevo, že členové skupiny, která dostala předškolní výchovu, se chovají jinak. Vzácněji u nich docházelo k záškoláctví, nepodváděli a nelhali. Nekradli. Byli lépe schopni organizovat si svůj život.

Definitivní vyhodnocení programu proběhlo, když se z dětí stali čtyřicátníci. Dospělí, kteří před více než šestatřiceti lety prošli předškolním programem, dosáhli mnohem vyššího vzdělání, měli vyšší příjmy i bohatství, proto i méně často pobírali sociální dávky. Dívky vzácněji otěhotněly už jako teenagerky či se nestaly tak často svobodnými matkami. Podstatně méně byli dospělí zatýkáni či obviněni z trestného činu.

Perryjský a od té doby i řada dalších pokusů ukázaly, jak extrémně důležitá je velmi raná výchova. Nejde přitom o inteligenci či "znalosti", které nutně hrají roli. Naučí-li se dítě výhodám získávání schopností, dovedností či znalostí, získá i sociální či emoční kompetentnost, která mu ulehčuje učení a řešení problémů v pozdějších letech. Nejsou-li naopak děti doma stimulovány řešit úkoly, být zručné, vzdělávat se, nastoupí na školu znevýhodněné a tento handicap se začne prohlubovat. Dítě školu a vzdělávání "nechápe", nepřilne k nim a zvolí odlišnou životní strategii, více impulzivnější a parazitičtější.

Pohříchu učitelé tento vývoj málokdy zvrátí. Je totiž dokázáno, možná paradoxně, že více pozornosti, vstřícnosti i rad věnují spíše nadanějším žákům, u nichž jsou "výsledky jejich práce" rychleji a snáze viditelné.

Praktické školy jako zbytečný luxus

V Česku stále mnoho dětí nastupuje do praktických škol, i když by vhodně cílená předškolní výchova či asistenční pomoc v začátcích dokázaly jejich "znevýhodnění" kompenzovat. Již nikdy v životě – ať již ve formě různých reforem vyššího vzdělání, rekvalifikačních či doškolovacích programů, či rehabilitací vězňů – nebudou investice do lidského kapitálu tak efektivní jako v dětství.

Heslo "Školky pro všechny" může být jen volební vějičkou – vzpomeňme například na pomník Internetu do škol – a chybná vzdělanostní politika se pochopitelně neprojeví v tomto ani v následujících politických cyklech. Obojí svádí k politickému zanedbávání skutečného raného vzdělávání. Dojde-li k tomu, občanská i ekonomická perspektiva země bude omezena.


Psáno pro Hospodářské noviny.

Blízkost hříchu

Všichni asi známe situaci, když si nakoupíme čokolády, půl kila sušené šunky či pytlíky brambůrků s tím, že nám vydrží měsíc. Byvše již ve spíži či lednici na dosah ruky, spořádáme všechno hned v den (respektive v noci) koupě. Kdybychom pamlsky doma neměli a dostali na ně chuť, téměř jistě bychom se je však koupit nevydali. Za čas a námahu by to nestálo.

Nicméně co ti z nás, kteří to mají z domova k obchodům, kde lze nakoupit "hříšné" zboží, blízko, budou snáze podléhat? Finská epidemioložka, Jaana I. Halonenová, se na tyto studie specializuje. Třeba u alkoholu potvrdila (pdf), že lidé bydlící blíže obchodům s pivem a lihovinami pijí více než ti, kteří to k nim mají dále. Lidé, kteří se přestěhovali a najednou bydlí u barů, začnou pít také více (přitom se nezdá, že by se alkoholici sestěhovávali k hospodám).

U kuřáků je tomu podobně (pdf), bydlí-li poblíž obchodu s cigaretami (do 500 m), mají podstatně menší šanci, že s kouřením přestanou než ti, kteří by se pro cigarety museli vydat dále. Stejně tak i osoby žijící poblíž fastfoodů mají tendenci do nich chodit častěji, a nabrat tak snáze na hmotnosti. Věk hojnosti je k sebevůli prostě nemilosrdný.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Slyšet stříbro, vidět zlato

Lidé posuzují knihy dle obalů, nacházejí zalíbení či nechuť k druhým na první pohled. Dokonce existuje studie ukazující, že výhru politiků ve volbách lze předpovědět jen dle toho, jak kompetentně vypadají – zcela bez ohledu na to, co říkají či jaké mají schopnosti či úspěchy. Nicméně je vzhled schopen ovlivnit i něco tak závislého na jiných kvalitách, na odlišných smyslech dokonce, jako třeba hudební představení. Tedy, že by při hodnocení výkonu hráčů klasické hudby bylo důležitější, jak jejich hraní vypadá, než jak zní? Zdá se, že ano.

Chia-Jung Tsay byla hudebním zázrakem, ve 12 hrála složité Mendelssohnovy houslové etudy, v 16 vystupovala v Carnegieho síni v New Yorku a byla na nejlepší cestě na Juilliardovo a Peabodyho konzervatoře, považované za špičku. Tsay se přitom účastnila řady soutěží a konkurzů, mnohé probíhaly coby živá představení, někdy se jen zasílaly hudební či audiovizuální nahrávky. Všimla si, že kdykoliv se účastní jen hudební nahrávkou, dopadá hůře, než když hraje naživo. A jelikož Tsay, vedle svého hudebního nadání, je i klinickou psycholožkou na University College v Londýně, jala se ověřit, zda se jí to nezdá a hudba může doslova vypadat dobře, ale poslouchat se špatně (pdf).

První ze série experimentů ověřil zřejmé – lidé považují zvuk za rozhodující kvalitu hudby. Tsay uspořádala mezi laiky soutěž, v níž za odměnu měli hádat, který hudebník či pěvkyně vyhráli profesionální přehlídku. Soutěžící si mohli zvolit, chtějí-li je jen vidět, jen poslouchat či vidět i poslouchat. Nepřekvapivě naprostá většina upřednostnila zvukovou či kombinovanou nahrávku a jen osmině lidí postačovalo video. Následoval hlavní pokus. Hudební laikové měli z historických nahrávek tří finalistů prestižních soutěží v klasické hudbě uhodnout, kdo z nich byl odbornou porotou určen za vítěze. Někteří poslouchali nahrávky, druzí sledovali tichá videa. Uvažme přitom, že kdyby lidé tipovali zcela náhodně, dosáhli by úspěšnosti 33 % (vítěz z tří finalistů).

Pouhých 26 % „poslouchajících“ se trefilo. Naproti tomu přes 53 % „sledujících“! Poté byla poslední skupině ukázána videa i se zvukem, opět hádali vítěze a očekávalo se, že budou nejpřesnější. Leč slavně nedopadli, jen 35 % z nich se trefilo, čímž neznatelně překonali náhodný tip. Závěr je nekompromisní, přidání zvuku k videonahrávce fakticky zhoršuje schopnost lidí poznat nejlepšího hudebníka.

Na grafu v pravo vidíte, kolik lidí považuje zvuk (tmavší sloupec) nebo pohled (světlejší) důležitější pro hodnocení kvality hudebního představení. V pravém grafu je úspěšnost uhodnutí nejlepšího hráče na základě zvuku (tmavý sloupec) a na základě němého videa (světlý sloupec).

Navazující experiment, lidé hádají nejlepšího hráče dle jen zvuku, jen videa a nakonec dle videa se zvukem. Hodnotitely jsou přitom profesionální hudebníci.

Výsledky byly natolik nečekané, že Tsay uspořádala stejný experiment s hudebními profesionály. Ti, přece jen, mají znalosti a zkušenosti posuzovat kvalitu hudebního představení hlavně pro jeho zvuk. Závěry pokusů jsou však téměř identické jako u laiků. Při hodnocení hudebního představení byla i pro ně důležitější visuální stránka věci. Tsay videa i různě upravovala, aby byla jen černobílá či aby byly vidět jen obrysy hráčů, přesto zůstala nejlepším instrumentem pro určení vítězů. Hodnotitelé navíc vypovídali, že z videa lze lépe usoudit, jak je hráč zapálený, kreativní či jeho pohyby unikátní a to jednoduše určuje kvalitu jeho „hudby“.

Experiment možná více vypovídá o sudích profesionálních soutěží. Shodují-li se laikové i odborníci s nimi nejvíce na základě němého videa, ukazuje to, že sami nerozhodují dle kvality hudby, ale dle formy hraní hudebníků. Přestože lze experiment kritizovat – volilo se v něm mezi nejlepšími z nejlepších (z finalistů se hádal vítěz) a „vzhled hry“ mohl být příslovečná třešnička – přesvědčivě ukazuje, jak velký důraz přikládáme tomu, jak na nás něco vzhledově působí, než jaké to skutečně je.


Psáno pro Lidové noviny.

Ve zkratce ...

Dosavadní studie nenalezly, že by ženy v přítomnosti sexuálně zabarvených podnětů vykazovaly vyšší impulsivitu či že by byly ochotnější podstupovat rizika. Zatímco mužům stačí pohled i na lehce erotickou fotografii a stanou se z nich ihned rozhazovační hazardéři. Anouk Festjens, Sabrina Bruyneel a Siegfried Dewitte (pdf) však upozornili, že ženy na vizuální erotické podněty obecně nereagují, na jiné – třeba dotykové – však ano. Svou teorii ověřili v experimentech, v nichž se ženy dotýkaly pánských trenýrek – a obratem začaly více diskontovat (být více impulsivní), byly ochotnější jít do rizikových sázek i více utrácet.

Obrázek ukazuje, jak sexuální podnět-trenýrky (černý čtverec) u žen vyvolal nárůst impulsivity (rychlejší pokles hodnoty budoucích peněz) vůči kontrolnímu podnětu-tričku (bílé kolečko).

U řady živočichů, ptáky počínaje a savci konče, symbolizuje červená barva dominanci, jedinci tak pomocí ní mohou zastrašovat ostatní. Některé studie ukazovaly, že tomu tak může být i u lidí, třeba ve sportu. A některé výsledky vskutku naznačovaly, že družstva nosící červené dresy mají vyšší pravděpodobnost výhry než týmy nosící jinou barvu. Thomas V. Pollet a Leonard S. Peperkoorn (pdf) využili barvu trenýrek bojovníků v ultimátních soubojích (UFC) v předpovědi, zda ti, kteří nosí červené, budou úspěšnější. Žádnou takovou závislost však nenašli.

Podíl vítězných zápasů u borců v (zleva) červených, černých, bílých, modrých a jinak barevných trenýrkách. Žádný vliv.

Abychom dnes nezůstali jen u trenýrek, zavítáme do matematiky. Ekonomové Duncan Gilchrist, Michael Luca a Deepak Malhotra (pdf) otestovali, zda platí 3+1>4 … a nerovnici na trhu práce skutečně potvrdili. Pointa jejich experimentu spočívá v tom, že zaměstnanci vyvíjejí pracovní snahu nejen dle výše mzdy, ale i dle toho, jak se k nim zaměstnavatel chová. Když porovnali produktivitu zaměstnanců, kteří dostávali rovnou 3 nebo 4 dolary na hodinu, nezjistili v jejich snaze téměř žádný rozdíl. Nicméně skupina zaměstnanců, která měla slíbeno 3 dolary a od zaměstnavatele získala překvapivě 1 dolar „navíc“ se pak více snažila a byla produktivní mnohem více. Zaměstnanci cítili závazek se k zaměstnavateli chovat také vstřícně.

Lene Aarøe a Michael Bang Petersen (pdf) ověřili, zda podpora sociálních programů souvisí nejen s morálním, politickým či jiným hodnotovým nastavením člověka, ale i zda je zrovna hladový. Subjekty svého pokusu nejdříve nechali vyhladovět a pak jedné skupině dávali nápoje s cukrem a druhé jen s umělým sladidlem, ptali se jich nato na podporu sociálních politik. „Sytí“ lidé podpoře chudých nakloněni tolik nebyli, na rozdíl o „hladových“ lidí. Na druhou stranu, když bylo subjektům umožněno přímo přispět bližnímu, ani hladoví nebyli ochotní se dělit. Hlad tak přiměje lidi podporovat společenské transfery, nicméně vlastní, sobecké, chování mnoho nezmění.

Sex a mzdy

Nový výzkum ukázal, že zaměstnanci s vyšším platem si užívají méně sexu. Tráví v práci mnoho času, jsou unavenější, na druhé straně mají zdroje koupit si i jiné druhy pobavení, takže nejsou odkázáni na postelové hrátky (jak známo, sex je zábavou chudých). Za výsledky může být zodpovědné i to, že svobodní lidé se více realizují kariérou, možná i ve víře, že jim eventuálně pomůže k získání partnera.

Nepřekvapivé, že? Přesto je to smyšlenka! Měla upozornit, že ve společenských vědách jsou zjištění poměrně "jasná" - když už je ale známe. Ačkoliv si často nemůžeme být jistí, jak se věc vyvine, zpětně se zdá, že to jinak být ani nemohlo, tzv. efekt "po-bitvě-je-každý-generál".

Jak to tedy je se sexem a platy? Rozsáhlá analýza Nicka Drydakise (pdf) u řeckých zaměstnanců nepřímo naznačila, že více vydělávající mohou být atraktivnější, takže mají více možností k sexu. Zároveň platí, že zdravější lidé mají sex častěji a zároveň i více vydělávají. Nicméně i lidé nemocní, kteří se častěji milují, vydělávají více. Drydakis proto spekuluje, že samotné uspokojení sexuálních tužeb je nutnou podmínkou efektivního zaměstnance.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Králové a Knížata versus Kuchaři a Pekaři

UPOZORNĚNÍ: Data z výzkumu níže byla reanalyzována (pdf) a původně nalezený efekt nebyl potvrzen. Ukázalo se, že v databázi příjmení manažerů, z které studie vycházela, byla nadproporčně zastoupená vzácnější příjmení-což byla i "noblesnější" jména. Při zvážení četností jednotlivých příjmení v německé populaci se pak nepotvrdilo, že by držitelé noblesnějších jmen byli častěji manažery.

Zda se člověku v zaměstnání daří, často závisí na velmi subtilních vlivech. Uchazeči o zaměstnání mající pohovor ve slunných dnech jsou úspěšnější než ti, kteří byli zpovídáni za deště. Je-li zaměstnanec vyšší než ostatní, je z jeho vysoké postavy usuzováno na jeho dominanci, lepší zdraví a velikáni se proto častěji vyskytují mezi manažery. A nový výzkum ukázal, že nezanedbatelný vliv má i naše příjmení.

Jména i příjmení toho o svých nositelích mohou vypovědět mnoho. Třeba pakliže ve společnosti panují předsudky (resp. potésudky) vůči určité minoritě a její členové mají specifická jména, zaměstnání nemusí najít jen kvůli nim. I kdyby byl Dežo Novák sebepracovitějším a nenáročným zaměstnancem, životopis takového uchazeče o pozici ve firmě se do užšího výběru asi nedostane. Nicméně v tomto případě nese jméno přímou informaci (více o vlivu diskriminace), platil by podobný vliv i u příjmení, která toho mnoho nevypovídají?

Ekonomové Raphael Silberzahn z Cambridgské univerzity a Eric Luis Uhlmann z HEC (obchodní fakulty) v Paříži (pdf) zauvažovali, že samotná sémantika (význam) příjmení může ovlivnit, jak o dotyčném člověku smýšlíme. Jmenuje-li se někdo „Jan Smrt“ (v Česku žije asi 81 lidí tohoto příjmení) či „Zlý“ (asi 82 občanů, všichni na Moravě), je možné, že se jej budeme spíše stranit, ač ve skutečnosti může jít o bodrého člověka. Podobně od pana Veselého můžeme očekávat příjemnou povahu, zase ač to může být i zahořklý strejc.

Silberzahn a Uhlmann se zaměřili na vliv noblesních, šlechtických příjmení na pravděpodobnost, že jejich nositel bude držet spíše vedoucí, manažerská místa než lidé, kteří se jmenují běžně. Nesledovali pochopitelně konkrétní šlechtické rody, u jejichž potomků jsou vedoucí úlohy ve firmách nabíledni. Analyzovali doslova příjmení jako „König“ (král), „Fürst“ (princ) či „Graf“ (kníže) vůči příjmením popisující (či asociující) povolání třeba jako „Fisher“ (rybář), „Richter“ (soudce), „Schmidt“ (kovář) nebo příjmení nemající vůbec žádný vztah k profesi či k sociálnímu postavení jako „Neumann“ (Novák) či „Fuchs“ (liška).

V Německu, stejně jako u nás, se lidé formálně oslovují příjmením. Vznešené příjmení by mohlo přenést gloriolu na svého nositele, i když pochopitelně téměř jistě neplatí, že by pan „Král“ skutečně pocházel z královské rodiny (už i proto, že v SRN je několik desítek tisíc lidí s takovým příjmením). Analýza zahrnovala celkem 222 924 zaměstnanců a manažerů s 84 různými příjmeními, které byly v německé sociální síti pro profesionály, Xing.com, nejčastější.

Graf ukazuje pravděpodobnost, že člověk s daným příjmením bude pracovat jako manažer: tmavěji noblesní příjmení, světleji ostatní příjmení.

I když síla efektu není příliš vysoká, skutečně se potvrdilo, že lidé se „vznešeným příjmením“ mají vyšší pravděpodobnost, že pracují jako vedoucí pracovník (je jich zhruba o 3 manažery ze 100 více, než by se dalo očekávat). Naopak lidé, kteří se jmenují dle profese, která je i v současnosti živá, jako třeba Kuchař, Rolník či Pekař, mají naopak o trochu nižší šanci, že se probojovali do manažerské pozice. U jiných příjmení nebyl žádný podobný efekt nalezen.

Zda vznešené příjmení ostatní vnímají, zejména asi podvědomě, jako symbol kvalit člověka a jsou mu nato svěřeny vůdčí úlohy či naopak lidé se vznešenými příjmení jsou jimi narcisticky ovlivněni a sami pak sebevědomě (a s části úspěšně) cílí na vysoké pozice, však z výzkumu zřejmé není.


Psáno pro portál Osel.cz.

Ve zkratce ...

Čtete-li on-line tento příspěvek, obětovali jste čas, který jste mohli věnovat mluvení s přáteli, spánku či sportování. Scott Wallsten (pdf) se podíval, jak on-line aktivity proměnily využívání volného času, zda nějakou zábavu podpořily a jinou naopak omezily. Jak je patrno níže, zjistil, že každá minuta strávená on-line, značí pokles u všech ostatních aktivit, nejvíce u sledování TV, ale i spánku, práce či učení.

Minuta strávená on-line znamená pokles času věnovaného jiné zábavě o 0,29 min., práci o 0,26 min., vzdělávání 0,06 min., pomáhání členům domácnosti o 0,04 min. či dobrovolnictví o 0,01 min.

Rozvody jsou, zdá se, infekční. Rose McDermott, James H. Fowler a Nicholas A. Christakis (pdf) využili síťovou analýzu sociálních vztahů většiny lidí žijících ve Framinghamu, jednom městečku v USA. Zjistili, že rozvedl-li se přátelé manželů, pravděpodobnost rozpadu jejich manželství vzrostla o 75 % (rozvedl-li se přítel přátel, pak pravděpodobnost jejich rozvodu vzrostla o 33 %). Jako každá informace či postoj, i názory na rodinu, důraz na různé aspekty výhod a nevýhod soužití, ad. se mezi lidmi postupně šíří. Rozchod bližních pak může názorně odkrýt, že i vlastní manželství je spíše přítěží.

Nakolik člověk zůstane intelektuálně aktivní, přemýšlivý i v pokročilém věku, ovlivní pochopitelně řada faktorů. Gabriele Doblhammer, Gerard J. van den Berg a Thomas Fritze (pdf) se zaměřili na jeden méně intuitivní, na ekonomické podmínky, v nichž se dnešní penzisté rodili a vyrůstali. Tedy když se kupříkladu narodili za významné recese, dá se uvažovat, že v rodině kvůli hrozbě nezaměstnanosti panoval stres, domácnost mohla mít nedostatek prostředků na kvalitní potraviny, popř. i zdravotní péči. Toto znevýhodnění si děti s sebou nesli životem, ve škole, v práci a i ve stáří prokazují horší kognitivní funkce než šťastlivci, kteří se narodili za ekonomických boomů.

Značku svého auta si zvolíme dle toho, v čem nás vozili rodiče, zjistili Soren T. Anderson, Ryan Kellogg, Ashley Langer a James M. Sallee (pdf). Nejdříve vyloučili, zda nějaké sdílené rodinné charakteristiky (jako příjem, bohatství, bydliště či vzdělání a politické přesvědčení) nemohou ovlivnit druh kupovaného auta a potvrdili silnou korelaci mezi nově kupovanými auty dospělých dětí a značkou vozu, který měli jejich rodiče. Z toho může vyplývat úspěšnost „levnějších“ značek aut, takových, které si pořizovaly mladé rodiny a které si tak vychovaly další generaci zákazníků.

Haizhen Lin, Jonathan D. Ketcham, James N. Rosenquist a Kosali I. Simond (pdf) názorně ukázali, jak finanční problémy mohou člověka doslova zdeptat; zejména starší občany, kteří většinu svých aktiv drží ve formě nemovitosti. Podívali se na vývoj jejich tržních cen mezi lety 2006 a 2009, kdy došlo k značnému propadu a zároveň na vývoj předpisů na antidepresiva. Na rozdíl od jiných léků, antidepresiva přesně v daném období zažily obrovský růst užívání.

Vývoj cen nemovitostí (přerušovaná linka) a prodej antidepresiv (plná linka).