Mrknutí pozornosti

V záplavě zpráv se zdá, že každá informace či názor, jakkoli důležité či zajímavé, nevyhnutelně zaniknou v toku dalších podnětů. Lidé si nepamatují naprostou většinu infotainmentu, který viděli byť i pár dnů zpátky. Přesto se objevují sdělení, která proniknou do našeho vědomí a i vyvolávají debatu – co je to za sdělení, zkoumala nedávná studie Williama Bradyho a jeho kolegů. Pilířem jejich výzkumu byl mechanismus zvaný „mrknutí pozornosti“. Ten popisuje, jak náš mozek přechodně „oslepne“ poté, co zaznamená něco relevantního v posloupnosti dalších informací. Na krátký okamžik nedokáže zaznamenat další podnět, protože musí zpracovat ten, který vyhodnotil za důležitý. 

V Bradyho studii probíhal experiment následovně: lidem se rychle promítal sled různých slov. V proudu těchto podnětů měli označit dva cílové výrazy, které participanti znali dopředu. Jakmile ale účastníci zachytili první, objevila se určitá perioda, kdy jejich pozornost byla zaneprázdněná jeho zpracováním. Když se brzy vynořilo druhé cílové slovo, lidé ho nedokázali zaregistrovat. Tato dočasná indispozice se jmenuje právě „mrknutí pozornosti“. 

Mrknutí pozornosti je všudypřítomné, třeba v hlučné hospodě zaslechneme slovo, které nás zaujme, zmínku o svém rodišti či oblíbeném sportu, a během krátkého okamžiku, kdy naše mysl tuto informaci zpracovává a spojuje ji se vzpomínkami, nám unikne vše další, co osoba pronesla. Markantní je fenomén u dětí. Když například rodič kárá dítě za určitý prohřešek a dítě slyší „nedostaneš dárek“, jeho pozornost se hned upne ke slovu či ideji, která je pro něj důležitá – což je právě dárek. V ten kratičký interval pak může zcela přeslechnout následující sdělení, že si musí uklidit hračky nebo dojíst večeři. 

Klíčový objev Bradyho týmu spočívá v tom, že morálně nabité nebo emoční výrazy dokážou danou překážku překonat. Slova jako „nenávidím“, „hrdina“, „zničit“ či „vztek“ byla mnohem častěji detekována i v období, kdy by zpracování nového podnětu mělo být nemožné. To neplatí pro neutrální či techničtější obsah. Můžeme si to představit tak, že morálně a emočně silné pojmy s sebou nesou zvláštní budíček, jenž dokáže vyburcovat senzorické a kognitivní zdroje člověka, i když je ponořen do jiného přemýšlení.

Podobný efekt se projevil i tehdy, když výzkumníci využili realističtější podněty – krátké příspěvky ve stylu tweetů. Morální a emoční jazyk pronikal do vnímání i delšího přemýšlení vždy díky silné schopnosti zachytit pozornost. Proč je to důležité? V poslední době zpravodajství a sociální sítě jsou přesně tím prostorem, kde se emočně zabarvené a úderné zprávy valí na uživatele v nepřetržitém proudu.

Na základě popsané experimentu výzkumníci vytvořili index zaujetí pozornosti ("Attentional Capture Index"), který měřil "sílu", jak slova ve sdělení zaujmou pozornost, i když by kvůli mrknutí pozornosti neměly - typicky tedy silně morální a emoční tvrzení. Podívali se poté, jak tento index souvisí se šířením tweetů ("Predicted Retweet Count"). Nepřekvapivě našli, že čím silnější slova jsou, tím více byly retweetovány.

Pokud zpráva obsahuje prvky morálky (ne že se někdo „mýlí“, ale rovnou je „zločinec“), je větší pravděpodobnost, že to zaznamenáme a vědomě zpracujeme. Inflace morálních a emočních sdělení tak získává ohromný dopad na neustálé nabuzení naší mysli a neurotizuje tak celou společnost.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Rozvíjí se věda jeden pohřeb za druhým?

Přestože vědci usilují o růst lidského pozvání, i ve vědě hrají významnou roli ambice, boje o postavení, budování reputace či nepotismus. Techniky výzkumu či oblasti zkoumání význačných vědců jsou považovány za užitečnější a hodnověrnější než u začínajících výzkumníků. Vědecké celebrity tak snadněji získávají granty pro svoji práci, editoři vědeckých časopisů jsou k nim vstřícnější; obecně se těší mnohem větší podpoře. Obvykle jde o zcela oprávněné výhody, protože jejich práce prostě přinesla cenné poznání. Někdy však taková vědecká kapacita dokáže svou vahou zničit alternativní přístupy, myšlenky a kariéry mladších kolegů. Nepoužívá-li či přímo odsoudí jiné techniky, nedokáží se tyto jiné přístupy rozvinout a pokrok oboru ustrne.

Pierre Azoulay, Christian Fons-Rosen a Joshua Graff Zivin (pdf) se jali otestovat, zda vědecká celebrita skutečně dokáže zpožďovat vývoj oboru. Využili předčasných úmrtí 452 vědců z přírodních věd, kteří byli skutečnými hvězdami svých oborů a podívali se na vývoj vědeckých publikací jejich dosavadních kolegů a pak jiných, s nimi dříve nespolupracujících výzkumníků. Nepřekvapivě zjistili, že publikace nových výsledků u kolegů po smrti hvězdy radikálně a trvale poklesly, průměrně až o 40 %. Naopak „výzkumníkům z vnějšku“ se začalo více dařit, publikovali více svých myšlenek a do 5 let propad publikační aktivity v oboru vyrovnali. Navíc jsou tyto práce považovány za kvalitnější a užitečnější (navázalo na ně více dalších vědců a byly více citovány).

Vývoj publikační aktivity spolupracovníků hvězdného vědce (tmavší linka, "Collaborators") a "výzkumníků z venku" (světlejsí linka, "Non-collaborators") v období před a po jeho smrti.

Nepotvrdilo se přitom, že by vědecké celebrity ve velkém nějak formálně bránili jiným ve vzestupu. Málokdy byly zároveň i editory vědeckých časopisů či předsedy grantových komisí – stvrdilo se tak mj. i populární pořekadlo, „kdo vědu umí, ten ji dělá, kdo ji neumí, ten ji řídí“. Výsledky v souhrnu ukazují, že práce hvězdného vědce či vědkyně oslní obor natolik a na tak dlouho, že přístupy a myšlenky jiných jednoduše nejsou vidět, i když mohou být mnohem lepší.


Psáno pro Vesmír.

Nepředvídané náklady úžasných zážitků

Zažít koncert Rolling Stones, získat titul na Harvardu, navštívit Tibet či Himaláje nebo si dát Kobe steak. Splněné sny, na které jen nemnozí dosáhnou. Šťastlivci, jimž se to podaří, se ze vzpomínek jistě budou těšit po mnoho let, ne-li celý život. Takto vzácné zážitky zaujmou posluchače při lecjaké události a udělají z řečníka večírkovou celebritu. Nebo ne?

Společenská dynamika není vždy přímočará. Málokdo chce být tím, kdo jen poslouchá o životních úspěších druhých. Lidé mají přirozenou tendenci se porovnávat, závidět a často se rovnou rozzlobit (nemůžete-li někoho dohnat, můžete jej pomluvit či ponížit – což je obvykle snazší). Zda v konkrétní situaci převáží motiv závisti nebo upřímného zájmu, je těžké předpovědět. Gus Cooney, Daniel Gilbert a Timothy Wilson (pdf) proto uskutečnili v USA experiment, v němž jedna skupina subjektů sledovala zajímavý, poutavý film. Členové druhé, mnohem větší skupiny se naopak museli nudit u videa o krajině. Po skončení filmů byli první pozitivně naladěni, druzí spíše rozladěni.

Nato byli všichni účastníci pokusu posazeni do společné místnosti a měli chvíli nezávazně konverzovat. Z následných testů psychické pohody vyplynulo, že lidé, kteří se koukali na zábavný film se po rozmluvě cítili mnohem hůře. Udávali, že si s ostatními tolik "nesedli". Mimořádné zážitky nás učiní šťastnějšími – což však ostatní neodpouštějí a dávají to zjevně najevo.

Lidé "společenské náklady výjimečnosti" navíc systematicky podceňují. Když se výzkumníci ptali nezávislých hodnotitelů, jak se členové první skupiny asi cítili po sledování filmů a po konverzaci, všichni se domnívali, že budou obecně šťastnější. Po konverzaci ale nebyli. Podobný vývoj pochopitelně nemusí nastat vždy, výzkum však naznačuje, že v prostředí obyčejnosti výjimečnost rychle zhořkne.

Bílé sloupce symbolizují diváky zábavného filmu, tmavé sloupce ty, kteří sledovali nudný film. Nejdříve sloupce před konverzací ("Before Social Interaction") a pak po konverzaci ("After Social Interaction"). Jak skutečné ("Actual Feelings"), tak druhými odhadované pocity ("Predicted Feelings") po sledovaném filmu byli lepší u skupiny, která viděla dobrý film. Jakmile se však mezi sebou všichni začali bavit, skutečné pocity diváků lepšího filmy propadly, ačkoliv bylo odhadováno, že zůstanou lepší.

Psáno pro Vesmír (Pozn.: Výzkum je spíše diskuzním příspěvkem, protože důvodů, proč "skupina mimořádných zážitků" skončila nešťastná, je nespočet (ostrakizace kvůli nerovnosti v zacházení, protežování výzkumníky, status minority, pocity viny, atd.). Rovněž se dá s úspěchem pochybovat o replikovatelnosti výsledků – i když zrovna v Česku by byly závěry asi stejné.)

Jsou zákazníci ovlivnitelní experty?

V současnosti existuje na 10 miliard druhů spotřebitelského zboží či služeb, od různých filmů a vín, po spořící účty či letadla. Uspokojit tak můžeme jakoukoliv myslitelnou potřebu, ovšem gargantuovská nabídka s sebou nese i svá úskalí. Jak při zvážení ceny a kvality vybrat nejlepší výrobek – nenechat se "napálit" ani nepřehlédnout dobrou koupi? Kromě technických údajů a (někdy) ceny se výrobcům moc věřit nedá. Reklamy typicky poskytují nulovou informační hodnotu a vyvolávají v nás jen pocit známosti (pozn.: poznáváme-li něco, považujeme to obecně za příjemnější, než jedná-li se o něco, k čemuž nemáme žádné vzpomínky). Výrobky se navíc liší v tolika, tak složitě porovnatelných kritériích, že si kvalifikovaně vybrat u komplexnějších z nich, jako počítač či auto, by stálo věčnost.

Při podobných koupích proto mnoho zákazníků dává na radu experta, čtou recenze a spotřebitelská doporučení. Ani tato cesta však není bez překážek. Experti typicky čelí konfliktům zájmů. Finanční poradce radí kupovat akcie, i protože z obchodu získá provizi, literární kritik patrně bude mít mezi nakladateli řadu přátel a spotřebitelské časopisy hodnotící výrobky mají od jejich výrobců většinu příjmů z reklamy. Nakolik jsou tedy expertní rady spotřebiteli respektovány?

Ralf Dewenter a Ulrich Heimeshoff (pdf) využili německý časopis AutoMotor&Sport, který vydává detailní přehledy a hodnocení nových aut a podívali se, nakolik tyto recenze ovlivňují prodeje aut v Německu. Odfiltrovali přitom sezónní vlivy, ekonomické podmínky i reklamní kampaně automobilek. I když potvrdili, že recenze vliv mají, efekt je velmi slabý. Desetiprocentní zlepšení hodnocení vede jen k 0,5% zvýšení prodejů daného auta. Alespoň co se aut týká, lidé si je vybírají zjevně dle jiných než expertních důvodů. Výsledky jsou však v rozporu k řadě předchozích studií, které nalezly mnohem silnější "expertní efekt", kupř. dobré doporučení v časopise o vínu prodejci nese až 6% růst prodejů po mnoho měsíců.

Efekt dobré recenze na růst prodeje vína. Jak patrno, vydání dobrého expertního hodnocení ("week" 0) vede k vyšším prodejům, které přetvávají i přes 20 týdnů. Převzato z Friberg et al. (2012) (pdf).

Psáno pro Vesmír.

Když lišky a ježci hádají budoucnost... a o olizování otroků

Proč vlastně nikdo nepředpověděl pád Sovětského svazu? Nemůže náhodou i teď na Ukrajině všechno dopadnout úplně jinak, než se nám momentálně zdá? A pokud ano, má smysl naslouchat všem těm expertům, kteří k nám denně mluví z televize? Kdybychom dali na radu amerického statistika Nate Silvera, pak téměř nic jiného není větší ztrátou času. Proč, vysvětluje ve své pozoruhodné knize Signál a šum, která právě vyšla v českém překladu.

Knihu Signál a šum od Nate Silvera vydala letos Paseka.

Začněme proroctvím: je nesporné, že česká ekonomika utěšeně roste, příští měsíc tedy můžeme očekávat pokles nezaměstnanosti až na 6 %. Jestli moje předpověď vyjde, budu za hvězdu: vždyť se mi podařilo predikovat budoucnost, kterou nikdo jiný nehádal! Stanu se možná stratégem významné banky, nebo alespoň dobře placeným poradcem nějakého vysokého politika. Nebo selžu a… nestane se vůbec nic. Krom toho, že potvrdím jednu z nejdůležitějších analýz, která ve společenských vědách existuje: hodnota expertů v předvídání budoucnosti je téměř nulová. Autorem studie, jíž se to podařilo prokázat, je Philip Tetlock z Kalifornské univerzity v Berkeley, kterého – ač původem psychologa – vždy fascinovalo, jak nepřesné předpovědi odborníků jsou. Přesto stále komentují a radí. (I komentář je predikcí. Věta "honba za vysokým výdělkem nás nenaplňuje" je předpovědí, že bohatnutí nevede k životní spokojenosti – teze, která nemá oporu ve faktech.)

Tak básnil Archiloch

Aby Tetlock dokázal, že nejde jen o jeho osobní averzi k "mluvícím hlavám", po jedenáct let systematicky sbíral prognózy expertů z univerzit, médií i konzultantských firem. Předpovědi se týkaly velkého množství problémů 80. a 90. let – od vzniku či ukončení válek, přes odtržení Québecu od Kanady až po vývoj nezaměstnanosti. Shrnutí jeho práce již z úvodních řádků můžete tušit: bez ohledu na profesi, zkušenosti či oblast předpovědí (ekonomika, domácí či zahraniční politika) byla přesnost odborníků na úrovni hodu mincí.

Zhruba 15 % událostí, které jimi byly označeny za "nemožné", se nakonec stalo. Naopak celá čtvrtina "absolutně jistých jevů" realitu nikdy nepotkala. Nejmarkantnějším selháním bylo ryzí překvapení z rychlého a téměř nenásilného rozpadu SSSR – průběh dějin, jež nepředpověděl vůbec nikdo. Informace přitom byly dostupné: rostoucí averze podrobených národů a stejně tak i frustrace Rusů z dotování satelitních republik; finanční vyčerpání Sovětů afghánskou válkou, technologické zaostávání a nefungující státní správa, to vše při každoročním propadu ekonomiky, dvouciferné inflaci a Gorbačevově uvolněné politice...

Tetlock ve své analýze identifikoval i dvě třídy expertů, dle fragmentu básně řeckého básníka Archilocha: "zná liška mnoho, ježek jedno, velké však." Odborníci-lišky měli široký záběr, mluvili spíše o datech a faktech, než o teoriích a aplikovali mnoho přístupů. Odborníci, kteří věřili, že svět ovládají velké principy (nikoli nepodobné přírodním zákonům), a kteří se je snažili neustále uplatňovat – byli ježkové.

Lišky se ukázaly coby mnohem lepší prognostici, předpovědi od nich alespoň někdy seděly. Naproti tomu předpovědi ježků byly katastrofálně neúspěšné, přesto však mnohem populárnější. Dokonce platí, že čím častěji expert vystupuje v médiích, tím chybnější jeho názory jsou. Většina televizních diváků a čtenářů novin totiž vyžaduje jasné odpovědi – doménu ježků: Vstup do EU nám prospěje; Babiš je politik, který Čechy pozvedne; Rusko je zlo, napadne proto východní Ukrajinu.

Sexy šum

Americký statistik Nate Silver, který se proslavil úspěšným systémem pro predikci produktivity hráčů amerického baseballu, navazuje na Tetlockův výzkum ve své knize Signál a šum. Třebaže pasáže o baseballu, pokeru či americké politice mohou na českého čtenáře působit odtažitěji, dočtete-li ji, zcela promění způsob, jakým vnímáte informace. Silver totiž přesvědčivě ukazuje, že oblíbené, jasné a především nekompromisní názory jsou obvykle informačním šumem.

Odborníci často produkují vysvětlení a teorie, které jen rezonují s jejich názory nebo na nich mají (finanční) zájem. Reálná data ignorují či vybírají jen taková, která se jim hodí. Záměrně i nevědomě (stejně jako když někoho nemáte rádi, naleznete na něm novou chybu okamžitě, klady hledáte těžce). Své predikce či vysvětlení navíc prezentují se sebedůvěrou až absurdní. Silver si přitom podobně tvrdé odsudky může dovolit. Jeho predikce se v několika posledních amerických prezidentských i senátorských volbách potvrdily.

Uvažte, že předpoví-li někdo nárůst výběru daní o 40 miliard v důsledku úpravy zákona (jako před časem Miroslav Kalousek), tvrdí, že má model, který na miliardu přesně predikuje, jak bude vypadat znění účinné novely, celkový vývoj hospodářství, reakce poplatníků, účinnost finanční správy a další myriádu faktorů, které tuto částku ovlivní. Analogické liščí-silverovské prohlášení by mohlo znít: "Předpovídám s 90 % pravděpodobností, že nárůst daňové zátěže bude mezi 25 až 55 miliardami. Ovšem, za předpokladu, že zákon bude platit v zamýšlené podobě a vývoj hospodářství a chování většiny ekonomických entit se nezmění; to se však dá očekávat jen s desetiprocentní pravděpodobností." Moc sexy to nezní, že? Média tedy raději odvysílají rezolutní, i když zcela obskurní výrok, než komplikovanější vyjádření, které se ale snaží mnohem realističtěji vykreslovat budoucnost.

Raději postrašit, než naštvat

Prototypem zaměření se na šum místo na signál je finanční krize roku 2008. Silver nejdříve zpochybňuje rozšířenou mantru, že událost katalyzovanou splasknutím realitní bubliny "nikdo nepředpověděl". Stačil prý pohled do novin. V roce 2001 jen v osmi článcích najdeme slova "hypotéční bublina", o čtyři roky později už frekvence sousloví narostla na 3 447 zmínek, tedy skoro deset každý den. Pravdou však je, že většina finančních institucí stále predikovala růst ekonomiky odvolávajíc se na růst investic, zakázek, dobré burzovní indexy, spotřebitelskou důvěru či technologické inovace. Přitom signál – pravá příčina běhu věcí – byl vysílán odjinud (Silverův příspěvek však v této oblasti nepřináší mnoho nového či objevného a motivovaný český čtenář získá více vhledu od Michaela Lewisea jeho knihy Big Short – V útrobách stroje zkázy, či z Talebovy Černé labuti).

Zájem na chybných predikcích se však netýká jen finančních věštců. Dobře je dokumentováno třeba i přestřelování deště u meteorologů. I když je jejich úspěšnost u třídenních předpovědí poměrně vysoká, u dešťů to neplatí. Předpovídají-li, že příští den bude pršet s třetinovou pravděpodobností (prší v jednom ze tří dnů, před kterými takovou předpověď vydali), ve skutečnosti je šance na déšť mnohem menší, asi desetinová.

Motivací predikční chyby patrně je, že očekávají-li posluchači jasno a pak zmoknou, meteorologům nadávají. Naopak, nevyplnění deštivé předpovědi a prožití krásného dne berou spíše jako příjemné překvapení. Meteorologové tomu říkají "přimokření". Bezpečnější je prostě lidi postrašit než naštvat. 

Jak patrno, v českém překladu jsou osy grafu bez vysvětlení obráceny (značí tedy, že při 10% předpovědi pršení, ve skutečnosti prší v cca 22 % dnů). Jde o náznak, že čeští meteorologové mohou spíše "přisušovat" kvůli zahrádkářům, které příjemně překvapí spíše déšť?

Když jsme u toho strašení: Češi s toliko základním vzděláním (zejména Romové) mají očekávanou dobu dožití o 17 let kratší (!) než vysokoškoláci. Jde o vůbec největší propast mezi všemi zeměmi OECD a platíme za ni růstem výdajů na zdravotnictví a obrovskými ztrátami produktivity. Proč umírají tak brzo? Podle mínění většiny respondentů jedné anonymní ankety je na vině jejich "impulsivita, hloupost či nevychovanost" – jsou častěji závislí na alkoholu či nikotinu, hůře se stravují, ignorují prevenci a svou budoucnost, proto nedosáhli na vzdělání a ani na vyšší věk. Popř. se objeví odkazy na těžkou práci, nízký příjem a nedostupnost kvalitnější zdravotní péče.

Rozdíl v době dožití třicátníků mezi nejvzdělanějšími (vysokoškoláci) a nejméně vzdělanými občany (absolventi toliko základního vzdělání) jednotlivých zemí OECD v rozdělení dle pohlaví; dle OECD (2013).

Alternativní vysvětlení stejných dat – kvůli horšímu zdraví zůstali tito lidé ve škole pozadu (a proto mají nízké vzdělání i příjem a životní prohry pravděpodobněji tlumí drogami), napadne menšinu. Zdá se to být neúčelný spor o prvotnosti vejce nebo slepice, obě vysvětlení ale nabízejí odlišné predikce a potenciální řešení. Může-li za špatné zdraví populace nízká vzdělanost, stát by měl převést zdroje ze zdravotnictví do školství, jelikož tak za stejnou sumu zajistí občanům delší a kvalitnější život. Naopak, může-li za nízkou vzdělanost špatný zdravotní stav dětí, peníze by měly proudit opačně. A někdy může být rozhodujícím faktorem něco zcela jiného, naprosto nečekaného.

Muž, který olizoval otroky

Roland Fryer a David Cutler (pdf), harvardští ekonomové, dlouhodobě zkoumají podobný problém – proč černošští obyvatelé USA umírají na oběhová onemocnění mnohem dříve než jejich spoluobčané. I když zvážili různou kvalitu zdravotní péče a fakt, že černoši mívají mnohem nižší vzdělání i příjem a jejich životospráva je také horší, než u bílých Američanů, stále nemohli vysvětlit jejich vyšší úmrtnost.

Fryer pak jednoho dne narazil na příručku pro manažery, která byla určena kapitánům obchodních lodí v 18. století a radila jim, jak nakupovat otroky v Africe a dovézt je do Ameriky v dobrém zdraví. Fryerovu pozornost upoutala rytina, v níž upravený, civilizovaný Angličan, kapitán, olizuje tvář statného černocha, který je jinak zakryt jen bederní rouškou. Proč to dělal?

Rytina z Chambon, Le Commerce de l'Amerique par Marseille (Avignon, 1764), převzato z Cutler, Fryer (2005).

Zaoceánské cesty byly těžko představitelným martyriem. Množství otroků během nich zemřelo, přičemž nejsilnějším zabijákem byla dehydratace. Zajistit dostatečné zásoby pitné vody téměř nešlo. Panovalo-li cestou sucho, vody nebylo dostatek ani pro námořníky, natož pro "lodní náklad". Někteří lidé však dokáží zadržet více soli než jiní. A jelikož sůl v těle na sebe váže vodu, takto vybavení dokáží přežít, i když trpí nedostatkem tekutin delší období.

Angličana-otrokáře při olizování černochů tedy (patrně) vedl ziskový motiv – identifikovat jedince, kteří jsou "slanější". Takoví plavbu spíše přežijí a on může dovést více pracovní síly do kolonií... V průběhu staletí byli tímto mechanismem selektováni do Ameriky černoši s fyziologickými předpoklady pro vyšší koncentraci soli v těle. Vlastnost, která jim umožnila přežít transport, však jejich potomkům nyní systematicky zvyšuje krevní tlak a znásobuje riziko, že zemřou na oběhové problémy.

Fryerovu a Culterovu domněnku podporuje podobná nerovnost v úmrtích obyvatel Karibiku, kde černoši – taktéž potomci otroků dovezených z Afriky – trpí více než jiní obyvatelé právě hypertenzí. Nemocí, která mezi černochy žijícími v Africe tolik rozšířená není. Teorie stojí na mnoha předpokladech, jež se mohou ukázat falešné (třeba vztah koncentrace soli a vody v těle a jejich dopad na oběhové komplikace není jednoznačný). Ukazuje však, že i kdyby vláda USA narovnala míru vzdělanosti, příjmů a přístupu k zdravotní péči mezi bílými Američany a černochy, beztak by problém jejich rozdílné úmrtnosti nemusela vyřešit – jelikož důležitá příčina může být jednoduše jiná, neodhalená a nezvážená.

Nejlepší odpověď: nevím

I když o otrocích Nate Silver nepojednává, v řadě podobných kontextů vzpomíná teorii chaosu, populární myšlenku Edwarda Lorenze, která tvrdí, že v určitých systémech i triviální změny fatálně ovlivní vývoj. Lorenz s kolegy na toto poznání přišli náhodou, když v 70. letech vytvořili program na predikci počasí, který přes počáteční úspěchy vykazoval zvláštnosti. Když do něj vložili opakovaně stejná data, výsledky se diametrálně lišily: někdy vycházela jasná obloha, jindy intenzivní bouřka.

Při kontrole programu Lorenzův tým odhalil, že do jednoho jediného sektoru meteorologické mapy, nejsou dávána úplně stejná data, ale čísla omylem zaokrouhlovaná na tisíciny, místo atmosférického tlaku třeba 29,5168 se zadalo 29,517. I takto malinkatý rozdíl dokázal diametrálně změnit předpověď. Komplexní systémy totiž mají paměť. Působení určitého jevu nemizí, ale ovlivňuje ostatní složky. Pakliže existuje nespočet provázaných složek, i malý efekt se může velmi rychle znásobit. Poeticky řečeno tak může mávnutí motýlích křídel v Brazílii způsobit, že později na amerických planinách vznikne tornádo.

Teorie chaosu tedy ve skutečnosti neznamená, že svět ovlivňuje jen chaos či náhoda, ale že předpovídat vývoj některých fenoménů je extrémně složité či i nemožné, protože faktorů, které ovlivní budoucnost je příliš mnoho a vztahů mezi nimi je ještě násobně více. Mnoho dat o řadě jevů navíce jednoduše nemáme a předpovědi z nekvalitních dat se blíží spíše magii. Predikce některých fyzikálních jevů – zemětřesní či budoucí teploty Země, ale zejména společenských jevů (nastání teroristických útoků, volební úspěch strany či sportovního týmu), nikdy nebudou zcela přesné, ale vždy spíše probabilistické a dané řadou předpokladů.

Pakliže někdo přesto stále hádá přesnou budoucnost, která nás nemine, zeptejte se vždy kolik je ochoten z vlastních peněz dát do banku na to, že jeho predikce vyjde. Většina odborníků není ochotna na svá slova vsadit ani pár stovek. Proč byste měli obětovat byť jen trochu svého času, a poslouchat je?


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Jak úspěch plodí úspěch – Za popularitou nemusí stát kvalita, ale štěstí

Kniha The Discipline of Market Leader manažerských konzultantů Michaela Treacyho a Freda Wiersema nezískala při svém vydání mnoho dobrých recenzí. Reálně ji hrozil status neprodejného ležáka, což by nemilosrdně zasáhlo autory. Radit, jak dosahovat úspěchu, přesto být tvůrcem propadáku, není dobrá reklama. Treacy a Wiersema však jen tak nestáli, tajně nakoupili padesát tisíc výtisků své knihy v obchodech, které – shodou okolností – sledovaly noviny New York Times pro svůj seznam bestsellerů. Kniha se rázem stala hvězdou a dobré prodeje pokračovaly i dlouho po této manipulaci. (Jelikož nakoupené výtisky mohli vrátit nakladateli k znovu-prodeji a gloriola "autorů bestselleru dle NYT" jim přinesla mnoho klientů, i tak velká investice se jim asi vyplatila.)

Situace je v ekonomii nazývána informační kaskádou, či laicky stádním chováním. Při mnoha rozhodnutích často neexistují užitečné informace či je v dané chvíli jednoduše nemáme. Z jednání ostatních však můžeme odhadnout, že se pro určitou volbu rozhodli, protože informace měli – a jelikož obvykle chceme něco podobného, následovat ostatní může být účelné. Nikdo nevkročí do neznámé restaurace, je-li prázdná ("kdyby byla dobrá, už by tam někdo seděl"); naopak všichni usilují o lístky na představení, které je na měsíce vyprodáno ("herci musí být excelentní"). Nepřekvapuje, že stádní chování je intenzivně využíváno v marketingu. Úspěch firmy Hennessy údajně tkví v úplatcích hercům a slavným modelkám, aby si v prestižních barech objednávali jen jejich koňak. Podobně i většina z nás kupuje v e-shopech výrobky, které se nacházejí v sekci "nejprodávanější".

Můžeme-li svobodně dělat, co se nám zlíbí, napodobujeme se navzájem

Leč platí-li, že úvodní úspěch – byť uměle vytvořený – plodí další úspěch, zdar čehokoliv závisí na velmi křehkých počátečních okolnostech. Výborný projekt může zkrachovat, protože při startu náhodou čelil nepříznivým podmínkám a potenciální investoři jej už berou za rizikový. Naopak plochý myslitel se stane populárním, protože byl zpropagován a lidé jej začnou číst proto, že se o něm mluví. Náhoda či pár výchozích rozhodnutí ovlivní ostatní, další lidé sledují již jen je… a slepí tak vedou slepé. Proto informační "kaskáda".

Problém těchto závěrů tkví v tom, že nelze určit, zda popularita pramení ze stádního chování a úvodních – náhodných – výhod či nevýhod či z vlastní kvality zboží, služby či člověka. Arnout van de Rijt s kolegy (pdf) z Newyorkské státní univerzity se proto rozhodli uskutečnit sérii terénních experimentů, v nichž náhodně manipulovali počátečním úspěchem a sledovali, jak se takový zásah promítne do celkového úspěchu – kupř. u projektů na kickstarter.com. Na tomto webu se prezentují projekty z oborů technologií, zábavy, umění či vědy a usilují o získání určité minimální úrovně investice. Jakýkoliv návštěvník stránky se může podílet na vybraném projektu, velkým i malým darem. Dosáhne-li projekt stanovené hladiny investice, je uskutečněn a investoři nato získají slíbené odměny (což jsou podíly, ale obvykle spíše věcné dary či upomínkové předměty).

Úspěch = štěstí? Ne zcela...

Van de Rijtův tým vybral 200 projektů v jejich naprostém začátku a náhodně zvolené stovce z nich – házelo se mincí – nedali nic a jen je sledovali; druhé polovině přispěli coby "dárce" do vínku procentem z cílové částky. Přes 70 % takto podpořených projektů získalo další investice od návštěvníků stránky, naproti tomu jen 39 % v kontrolní-nepodpořené skupině přitáhlo své investory.

Prozkoumána byla i intenzita úvodní podpory. Některé projekty dostaly jen zmíněné jedno procento, jiné získali 4 % od 4 "různých" donorů (stále však van de Rijtova týmu). U více-podpořených projektů úspěšnost dosáhla 87 %, ač tedy dále vzrostla, již ne až tak intenzivně jako u nepodpořených a trochu-podpořených projektů. Zdá se, že i u manipulací funguje zákon klesajících výnosů.

Podobné pokusy van de Rijtův tým uskutečnil i v jiných oblastech. Ať již šlo o přidělování cen pro editory Wikipedie, rating hodnotitelů nových výrobků na epinions.com či podpora ideologických petic na stránce change.org (náhodně vybraným peticím do začátku dodali podpisy) – vždy se ukázalo, že náhodné počáteční nakopnutí vedlo k akumulaci další podpory a nakonec k dlouhodobému úspěchu. Přitom rozhodnutí, kdo získá úvodní podporu, bylo důsledkem náhody – jak výzkumnému týmu padla mince.

Rozdíl v úspěšnostech mezi projekty v úvodu náhodně podpořenými ("Experiment" – tmavé sloupce) a nepodpořenými ("Control" – světlé sloupce). Ve výzkumu byl využit kickstarter.com na získávání investic ("funding"), epinions.com na placené recenze výrobků ("ratings"), ceny pro editory wikipedia.org ("awards") a petice pro change.org ("signatures").

Klesající mezní výnosy z počátečního úspěchu naznačují, že nelze vynést do nebe naprosto nekvalitní produkt či projekt. Přesto však výzkum dokázal, že štěstí – zcela arbitrární získání počáteční výhody – nakonec vede k úspěchu.

Vysokou školu, telefon či tablet, webové stránky, ale i kamarády či politickou stranu – u všech těchto voleb mnohdy upřednostňujeme ty populární. Co když jejich oblíbenost vznikla čistě náhodou a my ignorujeme mnohem lepší alternativy, která měly zpočátku toliko smůlu?


Psáno pro HNDialog.

Holka odvedle a studijní výsledky

Asi nikoho nepřekvapí konstatování, že (nejen) na studijní výsledky dětí mají jejich spolužáci a kamarádi enormní dopad. Problémem je, jak jej dokázat. Kamarádství se jen tak nestává; děti si volí přátele, rodiče zase školy, ať už přímo či třeba oklikou tím, kde se rozhodli bydlet. Povaha dětí a volba jejich rodičů tak ovlivňují vlastnosti spolužáků dříve, než začnou mít vliv oni sami.

Andrew Hill (pdf) si vybral specifické působení – zda poměr pohlaví okruhu kamarádů dítěte ovlivní jeho školní úspěchy. Využil data o poměru pohlaví dětí nejen v jednotlivých třídách, ale i v čtvrtích, kde žáci bydleli. Právě tato charakteristika je nejvíce dána z vnějšku, jelikož zda v okolí bydliště žije zrovna více holčiček či chlapečků z dané školy rodiče a pochopitelně ani děti moc neovlivní.

Geografické rozdělení spolužáků jednoho studenta (černý čtverec z kroužkem) z jedné školy. Červené puntíky jsou studentky, modré trojúhelníky jsou studenti a šedivá linka značí přátelství. Studenti v kroužku žijí, jak patrno, v blízkém okolí.

Zjistil, že od šestnáctého roku života má "nadbytek" kamarádů opačného pohlaví značně negativní dopad na prospěch mládeže. Čím více mají chlapci kamarádek a slečny kamarádů, tím nepřekvapivě větší je pravděpodobnost, že s někým chodí. Zároveň však udávají i větší problémy se ve třídě plně soustředit a nedokáží moc vycházet se svým učitelem (překvapivě nebylo zjištěno, že by tito puberťáci přicházeli častěji do sporu s rodiči). Negativní dopad je nejsilnější u přírodních věd a matematiky, u angličtiny či historie tak silný není.

Efekt je i poměrně dlouhodobý, žáci s více kamarády opačného pohlaví se častěji žení/vdávají a naopak mají nižší pravděpodobnost, že vystudují vysokou školu.


Psáno pro Vesmír.

Bojím se časopisů, i když přinášejí rady

Každý by si měl být vědom existenčního imperativu vlastníků médií: zprávy jsou zboží, nikoliv zrcadlový obrázek reality. Čtenáři samotní mnohdy nehledají objektivní či vyvážené zpravodajství, ale chtějí si potvrdit své předsudky. Pro vyšší prodejnost a atraktivitu pro inzerenty se proto média snaží nadbíhat svému čtenářstvu (v Haló novinách moc pozitivních článků o pravicových stranách nenajdete). Stejně tak i inzerenti nejsou jen zdrojem příjmů, někdy figurují i coby objekty zpráv. Média pak zažívají dilema, zda upřednostnit zájem čtenářů či kupujících reklamy.

Ralf Dewenter a Ulrich Heimeshoff (pdf) si pro svou pilotní analýzu zaujatosti médií vybrali zájmový časopis, v SRN jeden z nejprodávanějších magazínů pro automobilové fanoušky, Auto, Motor und Sport. Na datech z let 1992 až 2007 prozkoumali, zda existuje vztah mezi objemem nakoupené inzerce jednotlivých automobilek a otištěným hodnocením jejich aut.

I při zvážení různých technických ukazatelů o automobilech a faktu, že jsou v německém časopise hodnoceny (kvalitnější) německá auta, prokázali, že auta firem nejintenzivněji investujících do reklamy v časopise systematicky získávají i nejvyšší hodnocení – což naznačuje, že médium protěžuje inzerenty nad svými čtenáři (nebo se tito chtějí nechat intenzivně klamat).


Psáno pro Vesmír.

Škola je můstkem k životu v dospělosti, neměla by čerpat jen z knih

Občas se stává, že žáci, kteří byli učiteli považováni za nepříliš zdatné, to nakonec v životě dotáhnou daleko. Naopak "šprti" mnohdy nenaplní na ně kladená očekávání. Rostoucí množství studií skutečně ukazuje, že inteligence či formální znalosti nejsou nutně nejdůležitějšími faktory určující budoucí sociální, ekonomický či rodinný statut svého nositele.

Gabriella Conti s kolegy (pdf) se nadto zaměřili i na vliv popularity. Využili dlouhodobou studii, v níž respondenti-žáci anonymně udávali až 3 jména "nejlepších přátel", šlo tedy do-jisté-míry objektivně sledovat intenzitu, jak je kdo a kým oblíben. Studie zjišťovala detailní informace nejen o dětech, ale i o jejich rodičích (řadu dalších faktorů ovlivňujících životní ne/úspěch, od vzdělanosti domácnosti po kvalitu školy, bylo možné tedy odfiltrovat), navíc trvala mnoho desetiletí, takže šlo popularitu na škole spojit s následujícími životními peripetiemi.

Co se popularity týče, nekoná se žádné překvapení. Oblíbené děti byly nejčastěji ze spořádaných rodin, šlo o jedince zajímající se o to, co bavilo i většinu spolužáků a byly vůči vrstevníkům relativně starší a chytřejší (na druhou stranu třeba rodinný příjem nehrál v popularitě žádnou roli). Popularita má významný vliv na budoucí mzdu: v dané metrice "jedno získané přátelství" navíc značilo zhruba 2% zvýšení mzdy o 35 let později, což odpovídá zhruba polovině efektu jednoho roku vzdělání navíc.

I přestože se zdálo, že širší síť přátel již na škole může člověku dát více informací, příležitostí k zaměstnání, více vzájemných úsluh, ukázalo se, že i populární děti, které se odstěhovali daleko, dosahují vyšších pracovních úspěchů. Za životním zdarem tedy spíše stojí jejich schopnost vybudovat a udržovat dobré osobní vztahy a umět se přizpůsobovat kolektivu či jej formovat. 


Psáno pro Vesmír.