Číslo mluva vs. emoce

Pokud vám sněmovní hádky, televizní duely či facebookové statusy českých politiků stále víc připomínají skupinovou terapii – plnou „já cítím“ a chudou na „já dokazuji“ –, nejde jen o únavu ze zpráv. Rozsáhlá jazyková pitva dvou století anglických knih a novin ukazuje, že veřejná debata se skutečně vzdálila od racionálních argumentů a přesunula se k emočním výlevům.

Ambiciózní analýza týmu Martena Scheffera z Wageningenské univerzity je založena na obsahu 14 milionů knih z let 1850–2019, které společnost Google digitalizovala. Vědci rozdělili zhruba 5000 častých slov do dvou pólů: „racionalita“ (tedy slova jako „analýza“, „procento“ či „stanovit“) a „intuice“ („cítit“, „věřit“ či „doufat“). Jazyk anglofonního světa se od občanské války v USA až do 80. let minulého století stále víc opíral o pojmy argumentace a čísel; pak se kyvadlo během jediné generace obrátilo a dnes převažují výrazy pocitů.

Podobný náklon by nejspíše ukázal i průzkum českého národního korpusu: slova jako „výpočet“ či „evidence“ budou klesat, „pocit“ a „obavy“ stoupat – zejména po roce 2010, kdy Facebook a Twitter dorazily v mobilních telefonech do každé kapsy.

Tento jazykový obrat se nápadně kryje s politickou náladou. 90. léta, kdy české vlády přesvědčovaly veřejnost grafy a procenty, byla vrcholem „technokratické“ mluvy. Kampaně současné vládní koalice, ale zejména Aleny Schillerové či Tomia Okamury staví hlavně na afektu a emoční labilitě, ať už jde o hrdost, křivdy, nebezpečí, či vzdor – argumentace absentuje, evidence je zjednodušena k hranici lži a citují se náhodní lidé z davu. Emoce nejen vstoupily do popředí; vystrčily argumentaci mimo oblast pozornosti.

Schefferův tým navrhuje dvě příčiny, proč se to děje. Zaprvé ekonomické otřesy od 80. let nalomily důvěru ve „chladný“ jazyk expertů, zadruhé sociální sítě po roce 2007 umožnily každému křičet svůj hněv a slova hýbající srdcem šíří algoritmy mnohem rychleji než slova hýbající myslí.

Grafy ukazují podíl "racionálních" a "intuitivních" či "emočních" slov v novinech New York Times (NYT) a anglicky psaných knihách za posledních skoro 200 let. Jak patrno, zhruba do 80. až 90. let 20. století rostla racionalita, poté došlo ke zlomu a nastoupil příklon k intuitivnosti.

Analýzy googlovského korpusu knih mají však celou řadu nedostatků – hlavní asi je, že nevypovídají nic o čtenosti. Berou každou knihu jako kus. Různé knihy jsou však pochopitelně různě vlivné (většina publikovaných knih se neprodá ani v tisícovém nákladu, zejména ryze akademické tituly). Nicméně když se podobná analýza frekvence „racionálních“ slov a „emočních či intuitivních“ slov udělá na archivech různých novin, výsledky jsou velmi podobné – zhruba od 80. až 90. let éra technokratických souvětí chladne a teplejší, subjektivnější dikce dominuje. Zda to znamená nárůst zdravé upřímnosti a přiznávání emocí, či nebezpečný skluz do faktické mlhy, je těžce zodpověditelná otázka.

Jestliže však jazyk řídí, jak o světě uvažujeme, odklon od přemýšlení k intuici může nést reálné důsledky. Demokracie stojí na argumentech, jež lze porovnat, ověřit či vyvrátit. Když ale „já cítím“ vítězí nad „já odvozuji“, voliči jsou taženi k politikům, s kterými toliko emočně rezonují. A emoce, jak známo, vymluvit nejde.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Mrknutí pozornosti

V záplavě zpráv se zdá, že každá informace či názor, jakkoli důležité či zajímavé, nevyhnutelně zaniknou v toku dalších podnětů. Lidé si nepamatují naprostou většinu infotainmentu, který viděli byť i pár dnů zpátky. Přesto se objevují sdělení, která proniknou do našeho vědomí a i vyvolávají debatu – co je to za sdělení, zkoumala nedávná studie Williama Bradyho a jeho kolegů. Pilířem jejich výzkumu byl mechanismus zvaný „mrknutí pozornosti“. Ten popisuje, jak náš mozek přechodně „oslepne“ poté, co zaznamená něco relevantního v posloupnosti dalších informací. Na krátký okamžik nedokáže zaznamenat další podnět, protože musí zpracovat ten, který vyhodnotil za důležitý. 

V Bradyho studii probíhal experiment následovně: lidem se rychle promítal sled různých slov. V proudu těchto podnětů měli označit dva cílové výrazy, které participanti znali dopředu. Jakmile ale účastníci zachytili první, objevila se určitá perioda, kdy jejich pozornost byla zaneprázdněná jeho zpracováním. Když se brzy vynořilo druhé cílové slovo, lidé ho nedokázali zaregistrovat. Tato dočasná indispozice se jmenuje právě „mrknutí pozornosti“. 

Mrknutí pozornosti je všudypřítomné, třeba v hlučné hospodě zaslechneme slovo, které nás zaujme, zmínku o svém rodišti či oblíbeném sportu, a během krátkého okamžiku, kdy naše mysl tuto informaci zpracovává a spojuje ji se vzpomínkami, nám unikne vše další, co osoba pronesla. Markantní je fenomén u dětí. Když například rodič kárá dítě za určitý prohřešek a dítě slyší „nedostaneš dárek“, jeho pozornost se hned upne ke slovu či ideji, která je pro něj důležitá – což je právě dárek. V ten kratičký interval pak může zcela přeslechnout následující sdělení, že si musí uklidit hračky nebo dojíst večeři. 

Klíčový objev Bradyho týmu spočívá v tom, že morálně nabité nebo emoční výrazy dokážou danou překážku překonat. Slova jako „nenávidím“, „hrdina“, „zničit“ či „vztek“ byla mnohem častěji detekována i v období, kdy by zpracování nového podnětu mělo být nemožné. To neplatí pro neutrální či techničtější obsah. Můžeme si to představit tak, že morálně a emočně silné pojmy s sebou nesou zvláštní budíček, jenž dokáže vyburcovat senzorické a kognitivní zdroje člověka, i když je ponořen do jiného přemýšlení.

Podobný efekt se projevil i tehdy, když výzkumníci využili realističtější podněty – krátké příspěvky ve stylu tweetů. Morální a emoční jazyk pronikal do vnímání i delšího přemýšlení vždy díky silné schopnosti zachytit pozornost. Proč je to důležité? V poslední době zpravodajství a sociální sítě jsou přesně tím prostorem, kde se emočně zabarvené a úderné zprávy valí na uživatele v nepřetržitém proudu.

Na základě popsané experimentu výzkumníci vytvořili index zaujetí pozornosti ("Attentional Capture Index"), který měřil "sílu", jak slova ve sdělení zaujmou pozornost, i když by kvůli mrknutí pozornosti neměly - typicky tedy silně morální a emoční tvrzení. Podívali se poté, jak tento index souvisí se šířením tweetů ("Predicted Retweet Count"). Nepřekvapivě našli, že čím silnější slova jsou, tím více byly retweetovány.

Pokud zpráva obsahuje prvky morálky (ne že se někdo „mýlí“, ale rovnou je „zločinec“), je větší pravděpodobnost, že to zaznamenáme a vědomě zpracujeme. Inflace morálních a emočních sdělení tak získává ohromný dopad na neustálé nabuzení naší mysli a neurotizuje tak celou společnost.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Přesvědčit lze každého

Jak mluvit s někým, kdo bagatelizuje ruskou invazi na Ukrajinu, nevěří na závažnost covidu-19 či třeba obhajuje poslední prezidentovu milost? Psychohygienickou radou je se takovým lidem vyhýbat. Drží-li někdo takové názory, musí zavile ignorovat dostupné informace či je jeho hodnotový žebříček natolik zvrácený, že jakákoli debata by k ničemu nevedla. Nedávný experiment ale ukázal, že je možné přesvědčit každého. 

Politologové David Broockman z Kalifornské univerzity a Joshua Kalla z Yalovy univerzity ve svém výzkumu zaplatili divákům Fox News, aby koukali měsíc na konkurenční CNN. Obě televizní stanice se přitom v daném období, v září 2020, od sebe nemohly lišit více. 

Fox News je extrémně pro-republikánská stanice, kterou sledují výlučně republikáni. Zprávy mají typickou strukturu, v níž jsou za všechny neduhy odpovědní členové Demokratické strany, liberálové, zatímco Republikánská strana je majákem rozumu a pravých, tedy konzervativních hodnot. Pochopitelně televize stála za Donaldem Trumpem, po Trumpově prohře lhala o rozsáhlých volebních podvodech, které jej údajně musely o výhru připravit. Sebemenší protest proti Trumpově vládě, zejména protesty proti zabíjení Afroameričanů policisty, byl prezentován jako útok na americké hodnoty. Covid-19 byl prezentován jako rýmička, počet mrtvých nebyl zprvu vůbec referován. Fox News prezentovala nejhrubší nesmysly o škodlivosti očkování.

Naopak CNN se prezentovala jako nestranná televize, nicméně během Trumpovy vlády k němu a jeho vládě byla velmi kritická (což se projevilo i tím, že Trump o CNN šířil pomluvy a slovně napadal její moderátory a novináře). CNN pokrývala covid-19 extenzivně, jak v jeho bezprostřední smrtelnosti, tak dlouhodobých dopadech a výhodách očkování.

Grafy ukazují markantní odlišnost nejfrekventovanějších témat mezi oběma televizemi. Nahoře modrá CNN vede s tématy, jak Trump neochránil USA před covidem-19, závažnost nemoci či bezpečnost korespondenčních voleb. Jak patrno, Fox News se o tématech skoro nezmiňuje. Na druhé straně Fox News zejména referuje o extrémistických rasových teoriích Bidena a demokratů, negativních důsledcích daných teorií a informacích bagatelizujících covid-19 a jeho důsledky.

V rámci experimentu politologové nabrali skoro 800 dobrovolníků z řad diváků Fox News, jimž výzkumníci nabídli, že získají 15 dolarů za každou hodinu sledování CNN, a to až sedm hodin denně. Jelikož dobrovolníci mohli pochopitelně podvádět, výzkumný tým jim předkládal testy ověřující, zda ví, co zrovna na CNN běželo (kupř. jaký host se zrovna objevil v nějakém pořadu). Většina dobrovolníků testy prošla zodpovězením 14 z 15 otázek dobře – CNN tedy opravdu celý měsíc pečlivě sledovali.

Nejpozitivnějším výsledkem výzkumu je důkaz, že i silně držené názory lze za měsíc posunout; ne moc, ale jde to. Republikáni, kteří byli placeni za sledování CNN, změnili svá přesvědčení, že za vlády demokratů budou mnohem více stříleni policisté protestujícími, o 12 procent. Skoro o sedm procentních bodů se zvedla jejich podpora volby korespondenční metodou (do té doby tabu, jelikož republikáni mylně věří, že jsou korespondenční volby vždy zmanipulované). O pět p. b. narostl souhlas s tím, že existují dlouhodobé zdravotní komplikace s covidem-19. Některé názory se však nepohnuly, kupř. že policie zachází s bílými i černými Američany stejně. 

Především však klesla jejich bezmezná důvěra ve Fox News jako média předkládajícího hlavní zprávy pravdivě. Nahlédli, že o důležitých událostech Fox News nemluví, místo toho nastavuje agendu prezentovaných zpráv tak, aby uškodila demokratům. Své straně tak přestali tolik věřit. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Pravda a lež

Jediný lidmi vytvořený objekt přímo viditelný z vesmíru je Velká čínská zeď. Květ slunečnice se otáčí za sluncem. Přemíra cukru u dětí vyvolá nekontrolovatelnou aktivitu a neposlušnost... I když se tvrzení zdají být až fádně jasná, dokázali byste uhodnout, které/á z nich neplatí?

Otázka je trochu chytákem, protože není pravdivé žádné z nich. Velká čínská zeď je poměrně útlá, i v maximu šířky nedosahuje více než 10 metrů. Navíc má podobnou barvu jako většina jejího okolí. Kdyby byla vidět z vesmíru ona, byly by i všechny dálnice – což nejsou. U slunečnic je věc trochu složitější, protože listy a poupata se za sluncem skutečně otáčejí, rozkvetlé květenství se ale nehýbe a trvale směřuje k východu. Vliv cukru na hyperaktivitu dětí je zase jednoznačná nepravda. Žádná vědecká studie nebyla zatím schopna ukázat, že by se děti staly nezbednější jen proto, že snědly sladkosti, čokoládu či i rafinovaný cukr. Pověra setrvává v myslích rodičů asi proto, že mohou zlobivost svých ratolestí na něco svést.

Přesto si je naprostá většina lidí jista pravdivostí alespoň jednoho tvrzení. Mnozí i poté, co se dozvědí, že jde o nepravdy, nejsou schopni uznat, že se mýlí. „Určitě je to pravda, četl či slyšel jsem to už mockrát.“ Stokrát opakovaná lež se stala pravdou. (Mimochodem, v Česku se autorství teze často přisuzuje Josephu Goebbelsovi, nicméně neexistuje žádný důkaz, že by tuto či podobnou frázi vymyslel či pronesl.)

Fenomén opakovaných lží nakonec velkou částí občanů považovaných za pravdy je na výslunní zájmu společenských věd zejména poté, co se Donald Trump stal prezidentem USA. V předvečer voleb byly totiž nejsdílenější, nejlajkovanější a nejkomentovanější články na sociálních médiích zjevně falešné – což iniciovalo dosud nekončící debaty, do jaké míry mohou falešné zprávy ovlivňovat volby (a to nejen v USA).

Američtí psychologové Gordon Pennycook, Tyrone Cannon a David Rand (pdf) se proto jali otestovat, zda opakování nepravdivých informací skutečně vede k tomu, že je lidé považují za pravdivější. Účastníkům svého experimentu v 1. kole ukazovali titulky pravdivých i nepravdivých zpráv a žádali je o zhodnocení, zda by podobné zprávy sdíleli svým blízkým. Šlo o desítky zpráv, pozitivních i negativních, o faktech i o různých politicích. Třeba, že Trump poslal vlastní letadlo, aby přivezlo 200 mariňáků z Iráku v roce 1991 (nepravda) nebo že Trump slíbil, že bude ochraňovat práva gayů (pravda).

Nato účastníci v 2. kole vyplňovali dlouhý osobní dotazník a na konci experimentu, v 3. kole, měli u dalších titulků zpráv ohodnotit, zda je považují za pravdivé či nikoliv. Do této poslední fáze však byly někdy zamíchány i zprávy z 1. kola experimentu – některé falešné zprávy účastníci tedy viděli dvakrát. Bylo možné zkoumat, zda „seznámení se“ se zprávou zvýší hodnocení její pravdivosti vůči zprávám, které účastník viděl poprvé. Pohříchu se potvrdilo, že lživé zprávy, které lidé již jednou viděli, hodnotili jako pravdivější. Konejšivým výsledkem bylo, že lživé zprávy jako celek byly hodnoceny jako trochu méně pravdivé než skutečné pravdivé zprávy.

Šokováni výsledky se psychologové snažili zjistit, co by pomohlo, aby lidé opakovaným lžím nezačali věřit více. Provedli další experiment a u falešných zpráv uváděli upozornění, že zpráva je považována za nepravdivou nezávislou institucí ověřující fakta (analogií českého projektu Demagog.cz). Bohužel ani tato varování nezměnila stejný trudný závěr – lidé opakovaným lžím věřili více. Varování měla i nečekaný negativní efekt: účastníci experimentu všechny zprávy – pravdivé i nepravdivé – najednou posuzovali za méně pravdivé. Upozornění, že jsou bombardováni falešnými zprávami nevedlo k ignorování falešných zpráv, ale k obecnému pocitu nedůvěry ve zpravodajství.

Graf ukazuje vyšší hodnocení přesnosti zpráv ("Accuracy rating") účastníky experimentu, pakliže je viděli opakovaně - v 1. i 3. kole experimentu (červená, "Familiarized") než zpráv, které viděli poprvé (modrá, "Novel"). Zároveň je patrno, jak malý vliv mělo upozornění ("Warning"), že jsou zprávy nehodnověrné.

 
Pouhé jediné zopakování lži navodí pocit, že je na ní cosi pravdy. Některým lžím jsme přitom vystavování měsíce a roky. Zvažme, jak silným klamům můžeme věřit.

Jediným pozitivním výsledkem studie je, že lidé nevěří i opakovaným lžím, pakliže jsou v rozporu s elementárním vzděláním, třeba že Země je perfektní čtverec. Ministerstvo školství by se mohlo zamyslet, zda osnovy necílit více na učení, jak kriticky ověřovat informace. Schopnosti pro blaho národa asi důležitější než znalost, že Země je rotační elipsoid.


Psáno pro Lidové noviny.

To mi vysvětlete

Se zaslepenci může být rozumná řeč – když nejdříve zkusí popsat, jak by jejich návrhy fungovaly.

Víte, jak funguje šicí stroj? Téměř každý věří, že šicí stroj zná. Zkuste tedy vysvětlit, jak dokáže jehla pohybem nahoru a dolů vytvořit souvislý šev, když se na rozdíl od ručního šití na druhé straně neobrací. Co drží nit z rubu?

U téměř jakéhokoliv problému rychle získáváme iluzorní pocit vhledu. Intuitivně chápeme, "jak se věci dějí": fotobuňka "pozná", když se před ní něco mihne, útok několika raket USA na cíle v Sýrii "nastartuje" globální válku, česká ekonomika se "přehřívá", a potřebuje proto "zchladit". Niterně cítíme, nebo jsme si dokonce i jisti, že tyto metafory znamenají ryzí pochopení toho, co se děje. Zaměňujeme ale reklamní slogan za technický manuál.

Jakmile bychom měli vysvětlit, jaká elektronika a jak identifikuje pohyb, jaké jsou a jak se projeví motivace všech aktérů mezinárodní politiky, nebo bychom dokonce měli předpovědět vývoj chování milionů subjektů v ekonomice, narazili bychom na svou gigantickou neznalost. V diskuzích se o mechanismech a detailech fungování světa nemluví. Mnohem snazší je diskutovat o tom, co z názorů vyplývá. Debaty jsou pak plné spekulací, co by se dalo či mělo dělat, hodnotících soudů, co je dobře a špatně a kdo je hlupák nebo podplacený korupčník.

Iluze vhledu

Americký ekonom a komentátor Thomas Sowell popsal tento stav, kdy lidé pouze signalizují, jaké mají názory, aniž chápali svět kolem sebe, trudně: "Bolestivým znakem špatného vzdělání je neschopnost člověka formulovat souvislý argument. Lidé ventilují svoje emoce, zpochybňují motivy druhých, odvážně něco prohlašují a opakují fráze – prostě dělají všechno možné, jen doopravdy nepřemýšlejí." Psycholog Philip Fernbach z univerzity v Coloradu je v hodnocení lidstva mírnější a tvrdí, že lidé nejsou primárně povrchní a hádaví. K tomu je ale dovádí zmíněný iluzorní pocit vhledu. Když jsme si jisti, že náš názor skutečně odráží, jaký svět je nebo by být měl, nemáme problém tento názor druhým říkat či vnucovat. Výsledkem je lajkování lží a věření dezinformacím, stačí, že jsou v souladu s našimi předsudky. Následují nekonečné plytké hádky. Cestou z téhle žumpy je přimět lidi formulovat základy, na kterých své názory staví. Fernbach se svým týmem uspořádal experiment (pdf).

Nejprve nechal skupinu Američanů hodnotit různá politická opatření, například sankce proti Íránu kvůli jeho nukleárnímu programu nebo zvýšení věku odchodu do důchodu. V souladu se svým politickým přesvědčením byli někteří účastníci experimentu extrémně pro, jiní naopak proti. Nato je Fernbach vyzval, aby opatření mechanicky vysvětlili, tedy rozepsali, jak skutečně bude fungovat. A to narazili.

Graf ukazuje, jak extrémně (lhostejno zda pro či proti) lidé hodnotí různé politiky („Position Extremity“) v závislosti na tom, mají-li vysvětlit, jak by politika fungovala („Mechanism“) nebo jaké důvody pro ni či proti ní shledávají („Reason“); obojí v závislosti, zda mechanismus či důvody uvádějí před či po hodnocení dané politiky. Jak ukazuje graf, po vysvětlení, jak by politika fungovala, se snižuje extremita názorů. Naopak, mají-li lidé uvést důvody pro politiku, jejich názory na politiku to neovlivní.

 
Třeba zavilý zastánce nezvyšování věku odchodu do důchodu musel uznat, že vlastně neví, jaká je aktuální hranice, kolika let se lidé dožívají, natož kolik peněz se za penze utratí. Neuměl jednoznačně vysvětlit, kde na důchody vzít. Když stát zruší "plýtvající úřady", peníze automaticky nepůjdou do penzijního systému. Zvýší-li se daně firmám, odejdou do zahraničí. Politika zvyšující porodnost se projeví až za desítky let, navíc nemusí projít Kongresem. Nezvýší-li se věk brzy, systém může zbankrotovat…

Bez emocí

Studie uzavírá, že musí-li lidé detailně vysvětlit mechanismus fungování svého názoru, začnou o jeho správnosti pochybovat. Připustí, že světu tolik nerozumějí nebo nemají dostatek informací, aby mohli být kategoričtí. Musí přijmout, že existuje víc možných perspektiv, jak se na problém dívat, protože ho ovlivňuje mnoho faktorů, do kterých nevidí. Fernbachův experiment varuje, že se nemáme ptát na důvody, proč někdo něco podporuje či něčemu odporuje, místo toho se máme zajímat, jak přesně bude fungovat to, co navrhuje nebo před čím varuje. Když odkryjeme mechanismus plánů, dokážeme o nich konstruktivně a bez silných emocí diskutovat. Případně se ukáže, že někdo věří jakési nelogické mystice, a lze ho tedy ignorovat.

Chcete-li diskutovat o šicích strojích, musíte vědět, že když jehla projde tkaninou, na niti se vytvoří smyčka, kterou zachytí chapač ukrytý pod pracovní plochou. Jakmile jehla znovu proděraví látku, protáhne smyčku novou smyčkou, čímž vytvoří šev. Bez téhle znalosti se nesnažte ostatní přesvědčovat o tom, jaký šicí stroj je nejlepší.


Psáno pro Finmag.

Ověřeno! Z televize se hloupne

Sledování televize bylo vždy kritizováno coby zábava prostého lidu. Pasivní přijímání laciné zábavy seriálů a masově oblíbených filmů, zpravodajské relace, jejichž souhrn lze přepsat na jedinou stránku papíru. Vítězství svůdné formy nad jakýmkoliv obsahem. Tým italských ekonomů nově ukázal, že diváci podobných pořadů skutečně doslova zhloupnou a raději volí populistické strany.

Ekonomové z italských a britských univerzit, Ruben Durante, Paolo Pinotti a Andrea Tesei (pdf), ve svém výzkumu využili přirozeného experimentu postupného zavádění komerčních televizí Mediasetu, mediální společnosti Silvia Berlusconiho. V 80. letech minulého století Berlusconi do Itálie poprvé přinesl kulturu lehké televizní zábavy, jelikož však soukromé televize mohly vysílat jen lokálně a nikoliv celostátně, pořady na jeho televizních kanálech viděli jen ostrovy diváků – tam, kam zrovna sahal signál vysílače místní televize, která s Berlusconim spolupracovala či mu patřila. Postupným skupováním a stavbou nových vysílačů pak Mediaset v 90. letech pokryl signálem celou Itálii. Více-méně náhodně byly tedy některé italské domácnosti vystaveni lehké TV déle než jiné.

Levá mapa ukazuje skutečnou sílu signálu Mediasetu v různých italských provinciích. Jelikož však Mediaset mohl vysílat zrovna v oblastech, které mohou být "nakloněné" populistům (mají třeba méně vzdělané obyvatele), výzkumníci nejprve využili toho, jaký by byl teoretický signál (mapa vpravo), kdyby neexistovaly geologické překážky. Topografická proměnlivost pak pomohla odfiltrovat případnou korelaci mezi přítomností vysílače a určitými politickými preferencemi v dané oblasti (tj. byly porovnávány podobné domácnosti v daném regionu, které Mediaset přijímaly a které - třeba kvůli blízké skále - nepřijímaly). Černé tečky jsou vysílače.

Podstatné je, že v těchto ranných letech Mediaset nevysílal nic jiného než nekonečné telenovely, seriály typu Pobřežní hlídka, animované seriály pro děti a sport, především fotbal. Žádné pořady, které by mohly přímo ovlivnit politické či občanské postoje diváků. Obsahem byla televize neporovnatelná k celostátní veřejné televizi RAI, která se naopak zaměřovala na zpravodajství, dokumenty, politické debaty atp. Mediaset přitom slavil ohromný úspěch, když už v 80. letech zaujmul polovinu trhu s televizní reklamou v Itálii.

Nekonečný seriál a hlasy pro populisty

Výzkumníci zjistili, že když se voleb v roce 1994 poprvé účastnila Berlusconiho populistická strana, Forza Italia, získala významně větší podporu právě v regionech, jejichž voliči nejdéle sledovali televizní kanály Mediasetu. Tento efekt lze ve voličských hlasech vysledovat po 8 dalších voleb až do roku 2008 (tedy dvě desetiletí po začátku vysílání a více než desetiletí po vstupu Berlusconiho do politiky). Na výsledcích studie je však nejinspirativnější, že když se ve volbách v roce 2013 podpůrný efekt pro Berlusconiho vyčerpal, přelil se ve skutečnosti jen do jiné populistické strany. Italské regiony nejdéle vystavené lehké televizní zábavě významněji volili populistické Hnutí pěti hvězdiček založené komikem Beppem Grillem.

Detailní pohled na údaje o voličích odkrývá, že nejvíce ovlivněni byli ti, kteří začali sledovat Berlusconiho TV jako děti a pak skupina dospělých nad 55 let – závěry nepřekvapující, jelikož děti a senioři jsou nejvěrnějšími diváky. Dopad na děti je však mimořádně zákeřný, jelikož se zdá, že intenzivní sledování lehké televizní zábavy v dětství vede postupně k poklesu zájmu o okolí – v dospělosti se tito silní diváci méně zajímají o politiku, účastní se méně dobrovolnických aktivit a vůbec je věci veřejné nechávají chladnými. Rovněž vyrostou ve voliče, kteří mají nižší míru funkční gramotnosti. Tento pokles kognitivních schopností podporují výsledky výše: obě populistické strany volili lidé spíše méně vzdělaní a bez zájmu o své okolí. Analýza projevů Berlusconiho i Grilla navíc ukazuje, že oba používají ve svých projevech a debatách mnohem jednodušší slovník a opakují stále stejné fráze (resp. více než jiní politici).

U starších dospělých pak proběhla spíše indoktrinace; oblíbili si zábavu Berlusconiho TV natolik, že na jeho televizích později sledovali i zpravodajství a názorové pořady (které začaly být zařazovány od 90. let). Toto jednostranné přijímání informací pochopitelně vedlo k jejich větší oblibě Berlusconiho. Výzkum souhrnně dokazuje, jak „neškodné“ sledování televize je schopno utlumit ochotu či schopnost kriticky přemýšlet a transformovat aktivní občanské postoje do pasivního nezájmu.


Psáno pro Finmag.

Absence důvěry a nástup právníků

Nevěří-li si lidé a od druhých očekávají jen úskoky, domluvu nahrazují smlouvy. Když ani ty nepomáhají, poptávána je státní regulace, která stanovuje a definuje všemožné peripetie života. V některých zemích si zákazník s řemeslníkem potřesou rukou, v jiných na sebemenší práci existuje zevrubná smlouva o dílo. Na konci instalatér beztak argumentuje, že ve smlouvě není nic o tom, že by dlaždičky měly doléhat či že by 'kapánek' vody nemohlo odtéct i na podlahu, místo do odpadu.

Christian Bjørnskov a Stefan Voigt (pdf) zvážili, zda podobný kontrast funguje i na úrovni správy celých zemí. Jejich předpověď byla přímočará. Pakliže ani nejvyšší instituce v zemi nepostupují dle dobré víry, naopak všichni chtějí jen uchvátit více moci jakoukoliv skulinkou v existujícím právu, nelze pak věřit nikomu a maximum situací je nutné sepsat do ústavy a jejích dodatků. Změřili tedy délku ústav – třeba islandská má 4 000 slov, indická 78 000, jakož i jejich detailnost – měřeno počtem paragrafů, od 427 v USA po 6 858, které obsahuje brazilská.

Délka ústavy ve slovech (černé sloupce) a detailnost v počtu paragrafů (šedé sloupce) v závislosti na mezilidské důvěře v jednotlivých zemích, od nízké ("Low trust"), přes střední ("Medium trust") po vysokou ("High trust"). Měřítkem jsou procenta od průměru.

Zváží-li se odlišná hospodářská, politická či právní kultura, platí, že čím méně si občané země navzájem věří, tím delší ústavu jejich stát má (výsledky jsou robustní, i přestože kupř. postkomunistické země mají nové, krátké ústavy a zároveň nízkou mezilidskou důvěru).

"Přeprávněnost" je přímým důsledkem nedůvěry k druhým. V soukromé i veřejné sféře způsobuje nárůst tzv. transakčních nákladů, činností, jež jsou nezbytné, aby vůbec něco, spolupráce či obchod, vzniklo. Hospodářství pak tolik nevzkvétá.


Psáno pro Vesmír.

Volby od srdce či kvůli peněžence?

Jaké politické názory občané zastávají – a koho následně volí – je ovlivňováno nespočtem motivů. Dají se však zhruba rozdělit na etické a zájmové. Ty první akcentují, že bez ohledu na vlastní schopnosti a příjem někteří věří, že osud člověka je natolik ovlivňován podmínkami, do nichž se narodil a okolím, že je nezbytné pomáhat znevýhodněným a proto i nuceně brát bohatým. Jiní jsou hluboce přesvědčeni, že člověk je za svůj život odpovědný především sám a jakékoliv státní zásahy ničí motivace lidí a jejich rodin pomoci si sami (či získat dobrovolnou pomoc) a vytváří jen další problémy.

Druhý, zájmový motiv naopak předpokládá, že voliči zaujímají takové politické postoje, z kterých za dané situace tyjí. Chudí, nemaje zrovna co ztratit, chtějí přerozdělování a státní regulaci, bohatí je nechtějí platit a proto oponují.

Nattavudh Powdthavee a Andrew Oswald (pdf) přišli s novým důkazem pro druhý, spíše ponuřejší, pohled. Využili dlouhodobé britské šetření, jehož respondenti každý rok odpovídají na baterii otázek, třeba i ohledně svých politických názorů či vývoje příjmu a bohatství a to včetně, zda vyhráli v loterii. Jelikož taková událost je nutně náhodná, lze prozkoumat, jak překvapivé zbohatnutí ovlivní, komu výherce v dalších volbách hodí volební lístek.

Procento lidí, kteří změnili svou volbu pro pravicovou stranu (tedy ji v minulosti nevolili), v závislosti na velikosti výhry.

Ukázalo se, že výherci loterie začnou oponovat státnímu přerozdělování a považují aktuální rozdělení bohatství ve společnosti za spravedlivé. Mají rovněž tendenci se stávat pravicovými voliči a tedy upřednostňovat britskou Konzervativní stranu. Efekt nastává zejména u mužů (nicméně oni častěji sázejí a proto, z definice, i v průměru více vyhrávají), jakož i u výherců vyšších částek.


Psáno pro Vesmír.

Hodnota demokratické kontroly

Nadržuje-li státní moc jedné skupině obyvatel před druhou, nutně se objevuje politický neklid a eventuálně i ekonomický úpadek. A to zejména v zemích, kde jsou zdroje už tak omezené, především tedy v Africe, kde však zároveň k podobné praxi i všeobecně dochází. V prvé řadě na úrovni etnika. Nicméně dokázat, zda jsou příslušníci vládnoucího etnika skutečně zvýhodňováni, je v afrických podmínkách poměrně obtížné zjistit, protože statistické informace jsou často jen agregátní či nepřesné nebo jednoduše smyšlené.

Robin Burgess, Remi Jedwab, Edward Miguel, Ameet Morjaria a Gerard Padró i Miquel (pdf) proto zkusili novátorský přístup, měřit délku postavených silnic, konkrétně v Keni (mimochodem výdaje zaujímající 15 % státního rozpočtu, více než výdaje na zdravotnictví či školství). Jelikož jednotlivá etnika tam dlouhodobě obývají separátní teritoria a u moci se střídali prezidenti různých národností, bylo možné u výdajů na dopravu identifikovat vliv favoritismu. Přídavkem se v zemi střídala demokracie s diktaturou a s ní se tak měnila i moc prezidentů.

Na základě finančních i zeměpisných dat za léta 1963 až 2011 autoři bezesporu potvrdili, že spřízněné etnikum získalo dvojnásobné množství financí na silnice a bylo jim postaveno čtyřnásobně více zpevněných cest. Při diktatuře se jim finance na dopravu dokonce ztrojnásobily a délka cest zpětinásobila. Za demokracie k ničemu tak intenzivnímu nedocházelo. Výsledky jasně prokazují, že není-li vláda demokraticky kontrolována, dochází k silnému odkloňování zdrojů k spřáteleným skupinám a vzniku neefektivností.

Graf ukazuje výdaje na dopravdu k podílu populace etnika prezidenta (modrá linka) a ostaních etnik (červená linka) v Keni. Dvě červené plné vertikální úsečky ukazují politické převraty, v roce 1969 z demokracie k autokracii, v roce 1992 pak návrat k demokracii. Tečkované úsečky reprezentují přesuny moci mezi etniky.