Měřit s mírou

Zbytečné operace i neotevřené kriminální případy. Když se manažeři nebo politici nechají zaslepit metrikami, snadno se jim podaří docílit pravého opaku toho, k čemu měla čísla pomoci.

Od svých chytrých hodinek se každý večer dozvídám, kolik kroků jsem ušel, a zda plním svůj (minimalistický) závazek aktivního pohybu. Všiml jsem si ale, že ač teď chodím více, závazek neplním – při tlačení kočárku se mi totiž kroky nepočítají. Hodinkám chybí houpání ruky sem-tam a myslí si, že jedu na kole. Upřímně mě rozezlilo, o kolik kilometrů chůze jsem přišel.

Naštvání je pochopitelně iracionální – že chybí digitální doklad, nehraje přece žádnou roli, pokud jsem doopravdy chodil. Psychologové věnující se gamifikaci však vědí, že obsese viditelnými metrikami je silnou a návykovou emocí. Jakmile výkonům přiřadíte číslo, lidé pocítí slast z dosažení cíle. Ještě větší dávku endorfinů dostanou, když se zlepšují – ať už jde o kroky, naposlouchané minuty chytrých podcastů či kredity ve věrnostních programech.

Přitom může jít i o body zcela irelevantní. Americko-čínská dvojice behaviorálních vědců, Luxi Shenovéa Christophera Hsee, kdysi vytvořila prostou počítačovou hru: hráči měli v časovém limitu napsat co nejvíc slov. Kromě počtu vložených slov viděli na obrazovce i „body“. Jedna skupina hráčů získávala za každé slovo konstantní počet bodů, v druhé příděl bodů s každým dalším slovem rostl, v poslední naopak postupně klesal.

I když byly body samoúčelné a neměly naprosto žádný význam, hráči ve skupině s rychle rostoucím skóre se mnohem více snažili a hru si k tomu užívali. Ti, kterým bodová odměna postupně klesala, byli naopak naštvaní. S poznatkem pracuje řada videoher: body, levely, schopnosti či odměny získávají začínající hráči mnohem rychleji, aby si rostoucími pocity úspěchu vytvořili na hře závislost.

Jak vyčíslit spokojenost

Příběhy s krokometrem a irelevantními body jsou banální, dobře ale ilustrují všudypřítomný jev, o kterém v knize Tyranie metrik píše americký historik Jerry Muller. Manažerská mantra „chceme-li cokoliv zlepšit, musíme to být schopni změřit a dát lidem motivaci s tímto ukazatelem pohnout,“ začala podle Mullera dávno prosakovat z firem do osobního a veřejného života. A zejména v politice má děsivé dopady.  

Knihu Tyranie metrik od: Jerry Z. Muller vydalo letos v překladu nakladatelství Academia.

Metrika je vždy zjednodušením činnosti i jejího smyslu. Skutečným cílem není ujít deset tisíc kroků denně, ale být aktivní a zdravý. Pravidelná chůze s tímto přáním silně souvisí, sama ovšem zdravím není. Metrika naopak může působit kontraproduktivně – zbavuje totiž odpovědnosti za složitý cíl ve prospěch dosažení jednoduchého čísla. Má známá hubne podle aplikace, která měří týdenní sportovní výkony. Jelikož někdy nestíhá a nechce „selhat“, v některých dnech dohání zmeškané… a občas se při tom zraní. A dosáhne-li cíle, odmění se obžerstvím – řečeno ještě eufemisticky.

U komplexního cíle je stanovení jednoduché metriky fakticky i teoreticky nemožné. Nelze jej zjednodušit natolik, aby se neztratily jeho podstatné charakteristiky. Přitom jakákoliv veřejná služba, argumentuje Muller, ať už jde o veřejnou správu, zdravotnictví, školství, policii či armádu, je navázána na extrémně těžko definovatelné cíle, jako jsou spokojený život, zdraví, moudrost či bezpečí. Svůdnost metrik zde začne páchat zlo.

Když zlepšování škodí

Například cílem práce policie je všeobecné bezpečí a co nejčastější dopadení pachatelů. Objasněnost trestných činů je obvyklou a přehlednou metrikou, a proto i základem pro odměny policistů. Pohříchu je však metrika motivuje k tomu zločiny překvalifikovávat: ze zjevně neobjasnitelné krádeže se stane ztráta majetku. Sbor se také přeorientuje na jednoduché přečiny, za které se dá snadno udělat čárka, místo řešení komplexních problémů bez konkrétní oběti. Kdo by se chtěl zabývat korporátními finančními machinacemi, když nikdo nenahlásil újmu, že?

Nebo se podívejme na cíl nemocnic – jejich cílem je poskytování kvalitní zdravotní péče. Jako metrika kvality se často stanovuje úmrtnost po operacích. Zdá se být rozumná, protože čím více pacientů přečká po zákroku měsíc bez úhony, tím lépe. Leč epidemiologické studie z USA ukazují, že chirurgové kvůli metrice posílají rizikové pacienty na jiná oddělení či je vůbec neoperují, aby si nezkazili skóre. Zato mají motivaci zbytečně operovat mladší a zdravější pacienty, u kterých by byla vhodnější konzervativnější léčba. Pacientům tak metrika odpírá nejvhodnější péči.

Podobně: je-li cílem univerzity motivovat vědce k přelomovým výzkumům, jak potom měřit onu přelomovost? Význam objevu není často jasný po desetiletí. Počet studií v nejprestižnějších vědeckých časopisech se zdá být jednoduše vyhodnotitelnou, efektivní metrikou – leč opět vytvoří motivaci jeden objev raději rozdělit do několika menších studií a publikovat okamžité výsledky bez robustního ověřování. Důsledkem je nepřehledná záplava objevů, které jsou navíc mnohdy brzy vyvráceny jako neúplné či zcela chybné. Stejně na univerzitách dopadá snaha odměňovat učitele dle dotazníků spokojenosti studentů. Výsledkem je snížení standardů, inflace dobrých známek a nahrazení výuky infotainmentem.

Muller metriky nezavrhuje – jsou bezesporu užitečným nástrojem pro další úsudek, ne však úsudkem samotným. Alternativou by bylo dát se všanc jakékoliv subjektivní víře, která se zrovna namane – což by bylo horší. Muller ale názornými příklady varuje před situacemi, kdy metriky zdáním tvrdých dat a jejich transparentnosti vedou nejprve k tunelovému vidění světa – a když se na ně naváží odměny, pak rovnou k dokonalé slepotě. Citátem amerického prozaika Uptona Sinclaira: „Je těžké přimět člověka, aby něčemu porozuměl, když jeho plat závisí na tom, že neporozumí.“

 

Psáno pro Finmag.

Dejte pokoj s idioty. Jak mluvit o covidu

Proč Češi neomezili fyzické kontakty, proč manažeři a vlastníci firem nenařídili práci z domova, proč jsou farmářské trhy a sousedské sešlosti plné dacanů bez roušek? Fiasko s dodržováním pravidel proti šíření koronaviru pramení z řady selhání. Nejzbytečnější z nich je chaos v komunikaci.

Vzdělávat, omezovat nejistotu lidí konzistentní a aktivní konverzací s veřejností a zájmovými skupinami mohl být jeden z nejúčinnějších, a přitom nejlevnějších způsobů, jak nezvyšovat počet nemocných.

Odhad dopadů opatření na snížení růstu nemocných (vyhodnocený pomocí několika statistických metod); v popředí je zrušení setkávání malých skupin lidí, dostupnost ochranných pomůcek, 8. je vzdělávání a komunikace s veřejností. Výsledky je třeba brát jako dynamicky se vyvíjejícíc; kupř. zavření škol patrně nemá (pdf) tak velký dopad, jak je zde kalkulováno atp.

 

My přece nic nevěděli

Pro pochopení, co se v české společnosti děje, se posuňme o pár let zpátky a nějaké kilometry na sever. V letech 2015 a 2016 proudili do Švédska žadatelé o azyl a země čelila náhlé nutnosti se o všechny ty lidi postarat a někde je ubytovat. Rozmístění do ubytoven a domů měl na starosti centrální úřad, nikoliv lokální politici, a azylanti se po Švédsku rozváželi bez ohledu na politické, náboženské nebo ekonomické charakteristiky okresu. Ekonomku Eleonor Freddiovou z Tilburgské univerzity zajímalo, jak se měnil zájem Švédů o osudy utečenců, v závislosti na tom, jak intenzivní migrační krizi čelí zrovna jejich město.

Zjistila, že čím víc žadatelů o azyl pobývalo v jejich okolí, tím míň Švédy zajímaly zprávy o nich. Zejména, zmiňoval-li článek jejich město či čtvrť jménem. Paradox odporující každé poučce psychologie komunikace, lidi přece vždycky přitahují informace o nich, o jejich známých, o místě, kde žijí, a jeho okolí. Současně klesalo googlení slov spjatých s charitou a pomocí jako „červený kříž“. Freddiová analýzou titulků zpráv zjistila, že lidé z okresů s vysokým počtem žadatelů o azyl mnohem méně klikali na emocionální články o špatných životních podmínkách emigrantů. Vůbec nejmíň otevírali texty, které byly o dětech a nemocných. Empatie by jim totiž nedovolila být k jejich osudu chladní, kdyby si články přečetli. Morální tlak konat by byl silný, proto se zprávám raději vyhýbali.

Lidé se vyhýbají informacím, které hrozí změnit jejich morální cítění. Raději nepátrat, nevědět než poznat pravdu a muset konat. Neznalost osvobozuje od odpovědnosti. 

Nechávejte ústupovou cestu

Ignorování eticky relevantních informací je pro psychické zdraví nezbytné. Zjišťovat, kde všude bychom se měli chovat jinak, „morálněji“, by vedlo k paralýze. Je to jednoduché: zahltilo by se nám uvažování. Komu finančně pomoct? Mám přispět na vzdělávání znevýhodněných dětí nebo omezit odpady? Kupuji salám firmy, která zneužívá dotace? Zabil jsem kolemjdoucího nebo zákazníka nenošením roušky?

Pokud se začnete rozčilovat, že jenom idiot ještě nezjistil, že má nosit roušku a omezit fyzický kontakt s cizími lidmi, nebo nevěří v počet mrtvých a nakažených, znemožňujete právě těmhle lidem, aby fakta přijali a případně akceptovali i opatření. Věda zná exaktně nula příkladů, kdy člověk, kterému vulgárně nadávají a který se donekonečna setkává s pohrdavým „my ti to říkali“, uznal, že se ve všem mýlil a vydal se bez váhání správným směrem.

Nepohodlná pravda

Informace konzumují pozornost, která je nutně limitovaná. Každá krize přitom exploduje daty, informacemi a názory – většinou nepravdivými. Lidé je proto musí mnohem intenzivněji filtrovat. Nejúčinnější metodou je omezení na už existující přesvědčení a na postoje blízkých. Když „vím“, kdo je důvěryhodný, co je pravda, co si myslí lidé jako já, oceňuju informace, které tyto názory a vidění podpoří. Svět pak dává smysl a je předvídatelný. Média zejména v létě preferovala experty a autority, podle kterých se covid nezdál být hrozbou, téměř nikdo nedodržoval preventivní opatření a mnozí lidé tento pohled přijali za svůj a několik měsíců podle něj jednali.

Problém tohoto filtru je, že vede k chybám a k polarizaci. Nikdo není schopen správně zpracovat všechny informace, v něčem se nutně bude mýlit. Když ale vnímá jen informace, které ho utvrzují, chyba se násobí, člověk se vzdaluje od reality čím dál víc a změnit názor a chování je náročnější a náročnější. Člověk se přirozeně bojí, že ztratí tvář, úctu, že bude za hloupého, neinformovaného nebo slabého. Uznat chybu by znamenalo zpochybnit všechno, co dosud dělal a hlásal, a tak nastupuje racionalizace čímkoliv, co se hodí: pacienti s koronavirem by umřeli na něco jiného; aspoň se promoříme; ekonomika musí dál šlapat; lékaři klamali; experti nepřišli.

Jak v jednom skeči říká britský komik John Cleese: „Mít oponenty je úžasné, protože můžete předstírat, že všechny špatnosti světa způsobili oni, zatímco všecko dobro je právě ve vás.“ Tato kognitivní disonance – lidé nepřijmou fakta, protože by ohrozili svou sebeúctu, je nesmírně silný a těžce překonatelný psychologický mechanismus. Je totiž extrémně užitečný. Zajišťuje, že ze situací vycházíme jako bezchybní a nevinní. Zvažte, že žádné noviny, televize ani jiné médium se neomluvily, že šířily o covidu bludy – naopak, všichni novináři věří, že informovali objektivně, popřáli přece sluchu všem názorům. Nejde jen o novináře, i v tuto chvíli jsou na sociálních sítích nejvíc sdílené zprávy a videa zpochybňují nebezpečnost covidu.

Myslíte, že Němci žijící v okolí bývalých koncentračních táborů jsou tolerantnější a kosmopolitnější, protože jejich předci zažili ultimátní důsledky netolerance a xenofobie? Nejsou. Přijmout, že někdo z rodiny byl zapojen v zabíjení a třeba i nepřímo se podílel na hrůzách nacismu, je psychicky těžké. Pohodlnější je víra, že některé skupiny lidí skutečně nemusí být rovnocenné a „něco“ na tom nacismu muselo být. Stejné výsledky ukazují i studie z USA. Rodiny dlouhodobě žijící u bývalých otrockých plantáží jsou obecně méně tolerantní k černochům. Příští rok budou někteří čeští politici stát na zemi, ve které budou jejich vinou pohřbeny tisíce nebo desetitisíce mrtvých kvůli covidu, a v panující recesi budou prohlašovat, jak rozumnými opatřeními zachránili ekonomiku a pomohli potřebným. A mnoho voličů jim dá za pravdu.

Toxické výhružky

„Vždyť teď už ale každý musí vidět důsledky ignorování epidemiologických pravidel,“ říkáte. Ne, nevidí. Typickým příkladem tzv. motivovaně vychýleného vnímání je interpretace zápasu různými sportovními fanoušky. V klasickém experimentu američtí psychologové Albert Hastorf a Hadley Cantril ukázali stejný záznam hry fanouškům obou hrajících týmů. Měli ohodnotit hru. Podle studií to z výpovědí vypadá, jako by se fanoušci různých týmů dívali na dva různé zápasy. Hru prožívali i popisovali úplně jinak. Co pro jednu stranu byl malý šťouchanec nebo dokonce něco, co fanoušci vůbec nezaznamenali, byl pro tu druhou jasný, nepřehlédnutelný faul. Říjnový projev někdejšího ministra Romana Prymuly představoval pro některé konečně informující a jasné vystoupení, pro jiné strategický Babišův krok, jak prostřednictvím tehdy důvěryhodného experta varovat veřejnost, pro další Babišova zbabělost vystoupit nebo Prymulova apokalyptická exhibice.

Je-li důvěra v autority ztracena, mizí i respekt k pravidlům, která zavádějí, co hůř: lidi je pak nedodržují z principu. Říká se tomu psychologická reaktance, česky furiantství. Každý má různě intenzivní potřebu osobní důležitosti a svobody. Je-li napadena, byť triviálně nebo i zdánlivě, silná averze vůči omezující autoritě vede k vzdoru a pohrdání. Pro člověka je neposlušnost cestou, jak dát najevo svou autonomii. Ilustrativní je německý experiment s loterií. Lidé mohli zalhat, kolik jim padlo na kostce bodů – nikdo nesledoval, kolik ve skutečnosti padlo a měli výsledek jen hlásit – a vydělat si nečestně pár eur. Účastníci obecně lhali málo, a když je výzkumníci nechali podepsat pochopitelný morální slib Tímto prohlašuji, že se budu chovat čestně, nepodváděl skoro nikdo. Lidé chápali situaci a jsou v zásadě čestní.

Jiné skupině hráčů před začátkem experimentu dali podepsat slib Tímto prohlašuji, že neporuším pravidla popsaná v pokynech. Porušení pravidel může vést k vyloučení ze všech budoucích experimentů. Téměř všichni podepsali. Leč absence vysvětlení pravidel, co a proč nakazují a vůbec výhružný styl vedly k tomu, že dvě třetiny lidí začaly lhát a podvádět. Tím je s komunikací konec. Nejde-li lidi přesvědčit, pro udržení pravidel pak nezbývá nic jiného než drakonická opatření a tvrdé tresty.

 

Strategie pro změnu názorů (svých i cizích)

Buďte k sobě upřímní. Zvažte, na základě jakých informací, za jakých okolností nebo z jakých osobních důvodů byste sami byli ochotni změnit názor. Odpovíte-li si, že nikdy, protože nemáte žádné osobní priority a stojíte vždycky na straně pravdy – pak radši s nikým nemluvte.

Zvažte perspektivu druhých. Přesvědčovat o rizicích kolapsu nemocnic někoho, kdo kvůli opatřením ztratil práci, hrozí mu exekuce a vidí, jak jeho dítě nezvládá on-line výuku, je arogance. Téměř nikdo nevládne pochopením pro záležitosti, které ho ničí. Namístě je empatie a uznání, že se vybírá z různě špatných opatření – a některá dopadnou na určité skupiny obyvatel mnohem tragičtěji než na jiné.

Uznejte složitost světa. V počátcích epidemie nikdo nevěděl, jaké můžou být důsledky viru, a během epidemie došlo k inflaci informací. Málokdo má schopnost a čas je sledovat. V podstatě jakékoliv původní názory na vir i na boj proti němu byly odůvodněné, vezmeme-li, jak málo bylo prokazatelně známo. Dosud neexistují důkazy, jak epidemii „nejlíp“ „řídit“; navíc různá opatření mají v různé fázi epidemie různou efektivnost u různých skupin lidí.

Přesvědčujte včas. Lidé se v názorech utvrzují, proto je u „přesvědčených“ dobré otevřít dílčí téma, které je pro ně nové. Nepřesvědčíte-li o bezprostřední nebezpečnosti covidu, je dobré zmínit jeho možné dlouhodobé, skryté dopady. Jde o novou nemoc a objevujou se důkazy o dlouhodobých negativních dopadech na zdraví uzdravených.

Nehodnoťte, ukažte cestu. Debata, jestli mrtvých „je“ či „není“ moc, zda české nemocnice „vydrží“ či „ne“, je prázdna smyslu. Jak je patrné, mýlit se bylo přirozené a zčásti neodvratné. Užitečnější než hodnotit je mluvit o tom, jak konkrétně věci fungují – uvažování nad procesem není natolik závislé na předchozím názoru, jak se věci mají. Zvažme ilustraci exponenciálního růstu na příkladu leknínů. Ty každý týden zdvojnásobí zarostlou plochu. Po dlouhých 48 týdnech pokryjou polovinu jezera. Za kolik týdnů pokryjí jezero celé? ... Hned týden následující. Pochopení tohoto principu pak znemožňuje vyřknout při exponenciálním růstu nakažených větu, že nemocnice „vydrží“ – i když se budou zdát těsně před kolapsem poloprázdné.

 

Psáno pro Finmag.

Založeno na tomto našem krátkém článku publikovaném v časopise Society.