Číslo mluva vs. emoce

Pokud vám sněmovní hádky, televizní duely či facebookové statusy českých politiků stále víc připomínají skupinovou terapii – plnou „já cítím“ a chudou na „já dokazuji“ –, nejde jen o únavu ze zpráv. Rozsáhlá jazyková pitva dvou století anglických knih a novin ukazuje, že veřejná debata se skutečně vzdálila od racionálních argumentů a přesunula se k emočním výlevům.

Ambiciózní analýza týmu Martena Scheffera z Wageningenské univerzity je založena na obsahu 14 milionů knih z let 1850–2019, které společnost Google digitalizovala. Vědci rozdělili zhruba 5000 častých slov do dvou pólů: „racionalita“ (tedy slova jako „analýza“, „procento“ či „stanovit“) a „intuice“ („cítit“, „věřit“ či „doufat“). Jazyk anglofonního světa se od občanské války v USA až do 80. let minulého století stále víc opíral o pojmy argumentace a čísel; pak se kyvadlo během jediné generace obrátilo a dnes převažují výrazy pocitů.

Podobný náklon by nejspíše ukázal i průzkum českého národního korpusu: slova jako „výpočet“ či „evidence“ budou klesat, „pocit“ a „obavy“ stoupat – zejména po roce 2010, kdy Facebook a Twitter dorazily v mobilních telefonech do každé kapsy.

Tento jazykový obrat se nápadně kryje s politickou náladou. 90. léta, kdy české vlády přesvědčovaly veřejnost grafy a procenty, byla vrcholem „technokratické“ mluvy. Kampaně současné vládní koalice, ale zejména Aleny Schillerové či Tomia Okamury staví hlavně na afektu a emoční labilitě, ať už jde o hrdost, křivdy, nebezpečí, či vzdor – argumentace absentuje, evidence je zjednodušena k hranici lži a citují se náhodní lidé z davu. Emoce nejen vstoupily do popředí; vystrčily argumentaci mimo oblast pozornosti.

Schefferův tým navrhuje dvě příčiny, proč se to děje. Zaprvé ekonomické otřesy od 80. let nalomily důvěru ve „chladný“ jazyk expertů, zadruhé sociální sítě po roce 2007 umožnily každému křičet svůj hněv a slova hýbající srdcem šíří algoritmy mnohem rychleji než slova hýbající myslí.

Grafy ukazují podíl "racionálních" a "intuitivních" či "emočních" slov v novinech New York Times (NYT) a anglicky psaných knihách za posledních skoro 200 let. Jak patrno, zhruba do 80. až 90. let 20. století rostla racionalita, poté došlo ke zlomu a nastoupil příklon k intuitivnosti.

Analýzy googlovského korpusu knih mají však celou řadu nedostatků – hlavní asi je, že nevypovídají nic o čtenosti. Berou každou knihu jako kus. Různé knihy jsou však pochopitelně různě vlivné (většina publikovaných knih se neprodá ani v tisícovém nákladu, zejména ryze akademické tituly). Nicméně když se podobná analýza frekvence „racionálních“ slov a „emočních či intuitivních“ slov udělá na archivech různých novin, výsledky jsou velmi podobné – zhruba od 80. až 90. let éra technokratických souvětí chladne a teplejší, subjektivnější dikce dominuje. Zda to znamená nárůst zdravé upřímnosti a přiznávání emocí, či nebezpečný skluz do faktické mlhy, je těžce zodpověditelná otázka.

Jestliže však jazyk řídí, jak o světě uvažujeme, odklon od přemýšlení k intuici může nést reálné důsledky. Demokracie stojí na argumentech, jež lze porovnat, ověřit či vyvrátit. Když ale „já cítím“ vítězí nad „já odvozuji“, voliči jsou taženi k politikům, s kterými toliko emočně rezonují. A emoce, jak známo, vymluvit nejde.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Přirozený experiment

O lidech si dokážeme vybásnit celý příběh, byť jsme je viděli jen okamžik. Uplakaná žena v metru je hysterka, která se chce nechat litovat (či vdova, jež se dozvěděla o smrti manžela?). Mladý muž běžící ulicí v přiléhavém oblečení je „blbeček“, který si něco dokazuje (nebo trénující profesionální atlet?). Mračící se penzista bude volič Zemana. Všimněte si někdy, s jakou rychlostí a jistotou vám vnitřní hlas o náhodných kolemjdoucích řekne, co jsou zač. Bez sebemenší průkazné informace.

Náklady chybných prvních dojmů jsou nejlépe dokumentovány v náboru zaměstnanců. Na pracovní pozice jsou vybíráni kandidáti pomocí pár kol rozhovoru s personalistou či manažerem. Ačkoliv jsou u kandidátů zvažovány kvalifikace, úspěchy a zkušenosti, rozhodující hlas má stále dojem, který uchazeč zanechá. Stačí jedno dvě rande a firmou je nabídnut sňatek. Přitom již v 50. letech americký psycholog Paul Meehl prokázal, že podobné soudy trpí obrovskou chybovostí – snadno si totiž vytvoříme příběh, který nám dává smysl, a přehlédneme faktory, které jsou skutečně důležité.

Když na Yaleově univerzitě testovali (pdf), zda budou studenti schopni předpovědět průměrnou známku svých spolužáků, zjistili, že čím méně informací měli, tím přesnější byli. Ti, co znali jen spolužákův dosavadní průměr, odhadli, že další rok na tom bude podobně – a trefili se. Minulý prospěch v sobě totiž nese nejužitečnější informace o prospěchu budoucím. Naopak studenti, kterým byla dána příležitost se se spolužáky pobavit, byli ovlivněni jejich osobností, atraktivitou, kultivovaností a dalšími faktory, které však nelze jednoduše vyhodnotit s ohledem na studijní výkon. Je-li třeba někdo sebevědomý, lidé jej vnímají za schopného, mnohdy však povrchní charisma skrývá neznalost věcí.

Učebnicovým příkladem naprosté zbytečnosti nestandardizovaných vstupních pohovorů je americký „přirozený experiment“ z roku 1979 (pdf), kdy Lékařská fakulta Texaské univerzity musela přijmout 50 uchazečů, i když je zprvu odmítla. Tamní parlament totiž překvapivě navýšil počet minimálně přijatých studentů v ročníku a padesátka komisí původně odmítnutých uchazečů se „zásahem štěstěny“ stala mediky. Bylo možné sledovat, jak si povedou v porovnání se spolužáky, kteří byli naopak shledáni komisí coby budoucí hvězdní lékaři. Studijní i klinické statistiky jasně ukázaly, že se známky, míry ukončení studia, hodnocení od starších lékařů či nástupy do různých nemocnic nijak nelišily mezi skupinou „řádně“ a „náhodou“ přijatých. Závěr je zřejmý – profesoři v přijímací komisi nebyli nijak schopni poznat budoucí kvalitní a nekvalitní lékaře.

Jedna z mála celkem snesitelných knih o personalistice a lidských zdrojích, ukotvená spíše v datech než v dojmech je Work Rules!: Insights from Inside Google That Will Transform How You Live and Lead od: Laszlo Bock vydalo v roce 2015 nakladatelství Twelve.

Když se o tomto bavím s personalisty, vždy odpovědí, že jsou profesionálové a takové chyby se již nedějí. Navrhuji, ať si to tedy ověří a vyberou z uchazečů splňujících podmínky pár zaměstnanců čistě náhodou (klidně hodem mincí) a dají jim šanci. Má predikce je, že budou ve firmě stejně produktivní jako lidé vybraní dle pohovoru. Reakce personalistů nijak nepřekvapuje – to prý může navrhnout jen akademik...


Psáno pro Lidové noviny.

Důvěřiví Češi

Představte si, že pracujete z domova a přijde vám e-mail, že každý zaměstnanec vaší firmy získává 650 korun. Peníze si můžete ponechat nebo jakoukoliv část vrátit. Sumu, která se vrátí, firma zdvojnásobí a opět rovnoměrně rozdělí. Tím vše skončí. Musíte se rozhodnout a na e-mail odpovědět do 10 vteřin.

Dilema lze vidět dvěma pohledy. Z perspektivy všech zaměstnanců by bylo ideální, aby všichni celý dar vrátili, dostali by pak 1300 korun. Z pohledu jednotlivce je však logika zvrácená: vše si ponechat, neposlat nic a počkat, až přijde podíl z peněz, kterými přispěli ostatní. Být jediný, který nepřispěl ve velké firmě plné maximálních obětavců, by znamenalo odnést si původních 650 korun, a navíc dalších téměř 1300 korun. Kdyby tak ale uvažovali všichni, skončili by s minimem původních 650 Kč. Jak byste se zachovali vy?

Situací, v nichž z výsledků práce jednotlivce tyje celá skupina, je nespočet. Jak intenzivně pracovat na týmovém projektu, v němž nelze přesně určit podíl jednotlivce? Sypat v zimě sůl po celé zledovatělé ulici, či jen před vlastním prahem? Přispět na charitu pomáhající bezdomovcům, anebo čekat, až jim pomůže město? Lidé vždy mohou upřednostnit sobectví a požívat výhod, které jim zajišťují jedinci myslící na kolektiv.

Úvodní příklad je přibližným popisem experimentu (pdf), který loni podstoupilo přes 3 tisíce participantů ve 21 laboratořích po celém světě – a který měl na takto exaktně definované situaci zjistit, zda se lidé rozhodnou pro sobectví, či spolupráci. Účastnili se jej i čeští studenti, zejména z Univerzity Karlovy a Vysoké školy ekonomické – a byli poměrně vstřícní: vrátili skoro 70 %. Vzájemně věřili, že druhým nepůjde jen o sebe, a coby skupina vydělali. Projevené hodnoty mladé generace tedy dovolují vzhlížet k budoucnosti s nadějí. Řada navazujícího výzkumu totiž ukazuje, že panuje-li ve společnosti důvěra, nezneužívá tolik lidí sociálních dávek a je méně rozšířeno černé pasažérství v MHD. Zaměstnanci v takových zemích jsou pak ve firmách dokonce ušetřeni striktního hierarchického řízení – nadřízení věří svým lidem, a proto nebazírují na přísném dohledu a častých kontrolách.

Experiment krom toho testoval ještě jeden aspekt rozhodování. Jak jsme zmínili, lidé uvažovali pod časovým tlakem, který je nutil jednat intuitivně a projevit buď přirozenou psychologickou tendenci být sobec, anebo obětavec. Jiní participanti se naopak museli rozhodnout až po 10 vteřinách. Výzkumníci očekávali, že prostoj by jim měl umožnit hlouběji promyslet svoji reakci. Ukázalo se, že čas dává prostor spíše k projevení sobeckých sklonů: po promyšlení čeští participanti experimentu posílali zpět méně. Nicméně tyto výsledky nejsou v celé mezinárodní studii příliš silné, liší se mezi jednotlivými laboratořemi i mezi zeměmi jako celky.

Výsledky celé mezinárodní studie. Česko zastupuje kolegyně z Přírodovědecké fakulty UK, Julie Nováková (v týmu se mnou a Jaroslavem Flegrem), experiment se konal v laboratoři CEBEX při CEVRO VŠ. Jak patrno, když se museli naši participanti rozhodnout pod časovým tlakem ("Pressure"), poslali zpět 67,5 % přidělené částky, když naopak měli čas na promyšlení ("Delay"), poslali méně, 65 %, rozdíl však není významný. Studie obsahuje další analýzy, které zohledňují, jak respondenti ne/respektovali naše instrukce. Motivovaný čtenář nalezne podnětnou diskuzi i v reakci Davida Randa (pdf), autora originální studie, kterou mezinárodní konzorcium laboratoří ověřovalo.

Zjištění, že primárním postojem mladých Čechů je druhým věřit, samozřejmě těší. Snad jim každodenní zkušenost nebude poskytovat příklady, jak byli druhými obalamuceni – pak se dá očekávat, že u nich nastoupí kalkulované sobectví, které vytěsní motivaci řešit jakékoliv problémy, které se dotýkají celé společnosti.


Psáno pro Lidové noviny.