Číslo mluva vs. emoce

Pokud vám sněmovní hádky, televizní duely či facebookové statusy českých politiků stále víc připomínají skupinovou terapii – plnou „já cítím“ a chudou na „já dokazuji“ –, nejde jen o únavu ze zpráv. Rozsáhlá jazyková pitva dvou století anglických knih a novin ukazuje, že veřejná debata se skutečně vzdálila od racionálních argumentů a přesunula se k emočním výlevům.

Ambiciózní analýza týmu Martena Scheffera z Wageningenské univerzity je založena na obsahu 14 milionů knih z let 1850–2019, které společnost Google digitalizovala. Vědci rozdělili zhruba 5000 častých slov do dvou pólů: „racionalita“ (tedy slova jako „analýza“, „procento“ či „stanovit“) a „intuice“ („cítit“, „věřit“ či „doufat“). Jazyk anglofonního světa se od občanské války v USA až do 80. let minulého století stále víc opíral o pojmy argumentace a čísel; pak se kyvadlo během jediné generace obrátilo a dnes převažují výrazy pocitů.

Podobný náklon by nejspíše ukázal i průzkum českého národního korpusu: slova jako „výpočet“ či „evidence“ budou klesat, „pocit“ a „obavy“ stoupat – zejména po roce 2010, kdy Facebook a Twitter dorazily v mobilních telefonech do každé kapsy.

Tento jazykový obrat se nápadně kryje s politickou náladou. 90. léta, kdy české vlády přesvědčovaly veřejnost grafy a procenty, byla vrcholem „technokratické“ mluvy. Kampaně současné vládní koalice, ale zejména Aleny Schillerové či Tomia Okamury staví hlavně na afektu a emoční labilitě, ať už jde o hrdost, křivdy, nebezpečí, či vzdor – argumentace absentuje, evidence je zjednodušena k hranici lži a citují se náhodní lidé z davu. Emoce nejen vstoupily do popředí; vystrčily argumentaci mimo oblast pozornosti.

Schefferův tým navrhuje dvě příčiny, proč se to děje. Zaprvé ekonomické otřesy od 80. let nalomily důvěru ve „chladný“ jazyk expertů, zadruhé sociální sítě po roce 2007 umožnily každému křičet svůj hněv a slova hýbající srdcem šíří algoritmy mnohem rychleji než slova hýbající myslí.

Grafy ukazují podíl "racionálních" a "intuitivních" či "emočních" slov v novinech New York Times (NYT) a anglicky psaných knihách za posledních skoro 200 let. Jak patrno, zhruba do 80. až 90. let 20. století rostla racionalita, poté došlo ke zlomu a nastoupil příklon k intuitivnosti.

Analýzy googlovského korpusu knih mají však celou řadu nedostatků – hlavní asi je, že nevypovídají nic o čtenosti. Berou každou knihu jako kus. Různé knihy jsou však pochopitelně různě vlivné (většina publikovaných knih se neprodá ani v tisícovém nákladu, zejména ryze akademické tituly). Nicméně když se podobná analýza frekvence „racionálních“ slov a „emočních či intuitivních“ slov udělá na archivech různých novin, výsledky jsou velmi podobné – zhruba od 80. až 90. let éra technokratických souvětí chladne a teplejší, subjektivnější dikce dominuje. Zda to znamená nárůst zdravé upřímnosti a přiznávání emocí, či nebezpečný skluz do faktické mlhy, je těžce zodpověditelná otázka.

Jestliže však jazyk řídí, jak o světě uvažujeme, odklon od přemýšlení k intuici může nést reálné důsledky. Demokracie stojí na argumentech, jež lze porovnat, ověřit či vyvrátit. Když ale „já cítím“ vítězí nad „já odvozuji“, voliči jsou taženi k politikům, s kterými toliko emočně rezonují. A emoce, jak známo, vymluvit nejde.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Stačí si věřit, jít za svým a dokážete…

„Mám určitou úroveň inteligence, ale nemohu dělat moc, abych ji změnil/a.“ Souhlasíte s tvrzením? Pakliže ano, zbavte se toho zpátečnického postoje, je to kámen, který vás táhne pod vodu. Je čas na růstové myšlení! Nebo – ve skutečnosti – na školení obchodníků s bláboly.

Asi každý, kdo podstoupil motivační firemní školení, profesní koučink nebo kurzy osobního rozvoje, slyšel o stanfordské psycholožce Carol Dweckové a jejích konceptech růstového a fixního (někdy „zabrzděného“) myšlení (a o její knize Nastavení mysli). Člověk, který věří, že je schopný učením dosáhnout nových schopností a zlepšit své uvažování, má růstové myšlení. Učení se a řešení problémů je pro něj cesta, jak osobně růst a dosahovat intelektuálního mistrovství, nejde mu chvilkové odměny jako získání bodů, složení testu, obdržení certifikátu nebo získání peněz. Lidé s těmito postoji jsou v životě úspěšní, stávající se leadery svých oborů a po případných nezdarech se otřepou, protože je vždycky berou jako poučení.

Fixní myšlení mají naopak lidé, kteří si myslí, že talent (nebo jeho absence) je každému daný osudem a nedá se s tím moc udělat. Obtížně řešitelné problémy proto vzdávají, nevěří si a kritiku berou vždycky osobně. Je asi zbytečné dodávat, že kouči se snaží z klientů udělat první typ. Problém je, že jde o triviální tautologii: kdo nevěří svým schopnostem nebo nechce intelektuálně růst, pochopitelně nebude – lze vůbec očekávat něco jiného? Dalším úskalím je, že ač motivace kultivovat svůj postoj k životu a intelektuální schopnosti je jistě ctností, nepůjde o nejdůležitější faktor ovlivňující úspěch. Vezmeme-li si za příklad výkon ve škole, je víc ovlivněný vrozenou inteligencí, výchovou či rodinným prostředím a vzděláním rodičů, pílí, zdravotním stavem, učiteli a podobně.

Růstové vs. fixní myšlení? U úspěšných studentů je to jedno

Pro potvrzení vlivu růstového a fixního myšlení na školní výkon kolegové Štěpán Bahník z Vysoké školy ekonomické a Marek Vranka z Univerzity Karlovy ve své studii využili testování Scio, které u nás podstupují středoškoláci hlásící se na univerzity. Před vyplněním testu jim předložili osobnostní dotazník, ve kterém se skrývaly i dvě otázky variující téma stylu myšlení. Skoro šest tisíc studentů se vyjádřilo, nakolik souhlasí s výroky Mohu se sice naučit nové znalosti, nemohu však změnit svoji inteligenci a v úvodu uvedeným Mám určitou úroveň inteligence, ale nemohu dělat moc, abych ji změnil/a. Kdo bezmezně souhlasil, měl fixní styl myšlení, naopak nesouhlasící se implicitně označili za „držitele“ růstového myšlení.

Psychologové nenalezli žádný vztah mezi růstovým myšlením a výkonem v testu, spíš naopak, výsledky v testu korelovaly s růstovým myšlením mírně negativně. Ani se neukázalo, že by držitelé růstového myšlení chtěli skládat testy vícekrát. Testy je totiž možné podstoupit až šestkrát do roka, přičemž se studentovi počítá nejlepší výsledek. Kdyby platily předpoklady o lidech s růstovým myšlením coby houževnatých, vítajících výzvy a snažících se dosahovat mistrovství v tom, co dělají, pak by počet jejich pokusů složit test jednoduše musel být vyšší – leč není. Koncepce Dweckové je sice intuitivně správná, ale reálný vliv růstového myšlení na výkon je nejspíše iluze.

Návody na osobní růst jsou příběhy, kterým chceme věřit

Růstové myšlení demonstruje širší problém – mnoho „poznatků“ z psychologie, které jsou využívány kouči, HR specialisty, manažery, ale i učiteli na školách jsou přinejhorším chybné či přinejlepším nemají žádnou relevanci. Další příklad: pakliže jste na motivačních kurzech neslyšeli o Dweckové, jistě poznáte jméno Angela Lee Duckworthová. Držitelka prestižního grantu pro génie od Nadace MacArthurových, přednášející na TEDu s více než 11 miliony zhlédnutí a autorka ultrabestselleru, který nedávno vyšel česky jako Houževnatost.

Houževnatost (nebo odhodlání) je podle jejích studií nejdůležitější osobnostní znak, určující nakolik budeme úspěšní ve škole, práci, v osobním životě – lidé vytrvalí, s vášní pro dlouhodobé cíle, ochotni zavázat se pro určitý účel i na mnoho let – jsou nakonec nejúspěšnější. IQ, vzhled, zdraví tak velkou roli nehrají. Čili – shrnuto do motivační fráze, „Stačí si věřit, jít za tím a cokoliv dokážete.“ – Což je ovšem zjevný nesmysl. I když si budu hodně věřit a vytrvám, model pro Calvina Kleina ze mne nebude, Riemannovu domněnku nedokáži a tento článek nebude zítra nejčtenější na internetu. Další interpretace výzkumu Duckworthové – tedy, že svědomití, zapálení lidé toho dokáží více než nespolehliví defétisté, je opět trivialita sama.

Americký psycholog Marcus Credé s týmem kolegů (pdf) se podívali na většinu studií sledujících u lidí houževnatost a jejich výkony a potvrdili, že houževnatost se vlastně nijak neliší od svědomitosti, osobnostního znaku, který je znám odnepaměti a pochopitelně, že svědomití lidé jsou obecně úspěšnější než impulzivní nebo neurotičtí chaoti. Samotný koncept „houževnatosti“ je bezcenný.

Snaha kultivovat přemýšlení a sebepoznání svoje či druhých je humanistickým, ctnostným cílem. Podobně i motivovat k růstu bližní, kterým nebyla shůry dána inteligence, svědomitost či bohatí a vzdělaní rodiče, je jistě chvályhodné. Mnoho pilných lidí své dovednosti podceňuje a motivační podpora je pro ně nezbytná. Naopak ani chytrost není všechno a houfy inteligentních lidí dělají podřadnou práci nebo v životě selhávají, protože jsou neorganizovaní, nedůslední a nic nedotáhnou do konce. Snahy o zlepšení života druhých se ale nesmí utopit v instantních, přitažlivých schématech, které bereme za hodnověrné jen proto, že jsou postaveny na pravdivě znějících příbězích.


Psáno pro Finmag.

Sen a realita

Ať navštívíte vlastně jakýkoliv kurz podnikohospodářské fakulty, uvidíte, jak jsou budoucí manažeři univerzálně varováni, že jakémukoliv rozhodnutí musí předcházet explicitní stanovení cílů. Nevíte-li, čeho přesně chce dosáhnout, nelze vymýšlet způsoby, jak toho docílit a už vůbec nelze zjistit, zda nakonec šlo o úspěch či neúspěch. Nevznikne proto motivace se zlepšovat, ani vhled, z jakých chyb se poučit. Když si stanovíte, že „chcete zhubnout“, jde o špatný cíl. Je 0,4 kg už „zhubnutí“? Když ani po měsíci nezhubnete, lze si říci, že „jste vlastně mysleli“ za rok? Lze vyhodnotit, které vaše chování vedlo k cíli a které ne? Vidíte, nejsou-li cíle konkrétní, měřitelné a nemají-li časový horizont, jsou na nic, protože z nich přímo nevyplývá žádná konkrétní akce. Jde o fráze vypouštěné do vzduchu…

Problém je, že stanovení cílů, přes všechnu svou důležitost, je toliko prvním krokem. Jak se semestr posune, studenti na přednášky přestávají chodit a mnozí se proto nedozví, že u stanovování cílů, tedy „co chceme“, se nesmí ulpět. Komu se to stane, ať již jde o člověka, tým či celou firmu, hrozí prokletí imaginárních cílů. Jde o pojem popisující stav, kdy fantazírování, čeho všeho bychom mohli dosáhnout, co všechno bychom mohli dělat, jak úžasné něco může být… nakonec vytlačí akci skutečně něco udělat.

Jeden z prvních experimentů, který na fenomén poukázal, provedly psycholožky Lien Phamová a Shelley Taylorová (pdf) z Kalifornské univerzity v Los Angeles. V pokusu navedly skupinu náhodně vybraných studentů, ať si týden před důležitou zkouškou stanoví a pravidelně vizualizují svůj cíl – tedy dobrou známku a splnění studijních požadavků. Zároveň měli studenti dopředu stanovit, kolik času plánují na učení a v průběhu týdne měli zaznamenávat, kolik času mu skutečně věnovali. Vůči jiné skupině studentů, kteří si žádné cíle vizualizovat nemuseli, první skupina dopadla mnohem hůře. Nedodrželi svůj studijní plán a jejich výsledek u zkoušky byl také mnohem horší.

Stanovování cílů a přemýšlení jen o nich vede k fantaziím, jak úžasný život bude, až cíle naplníme. To však často nevede k akcím, způsobům, jak cíle naplnit. Jistě, fantazírování o světě, kde se naše přání splní, chvilkově zlepší náladu a sníží stres. Přesně z těchto důvodů však sníží motivaci skutečně něco udělat. Již nespočet studií ukázalo, že čím více lidé fantazírují o nejrůznějších cílech, tím nižší je pravděpodobnost, že je naplní; ať již jde o získání vysněného partnera, pracovní pozice, nastartování vlastního podnikání, naučení se nové schopnosti či kvalifikace nebo zlepšení své kondice nebo zhubnutí.

Po stanovení cílů totiž musí následovat úvaha o možných akcích, jak je naplnit. V experimentu Phamové-Taylorové byla ještě jedna skupina, jejichž výsledky jsem zatím nezmínil. Tito studenti si měli přestavovat akce, které je k cíli dovedou, tj. co se budou učit, kdy, s kým, prostě jak chtějí dobrou známku získat. Tato skupina dopadla radikálně nejlépe, učili se déle a dosáhli mnohem lepších známek než skupina snílků i skupina kontrolních studentů, kteří si nemuseli představovat nic.

Když si po cílech představíme i možné způsoby, jak je naplnit, ukáže se, že cest je mnoho a každá má svá pozitiva a negativa, na které se můžeme zaměřit, resp. se jim vyhnout. Je-li cílem zhubnout 2 kg každý měsíc, je nutné upravit složení stravy. Pakliže víte, že jste slabá povaha a budou-li doma pochutiny, podlehnete jim, musíte určité potraviny přestat kupovat. Zároveň víte, že odložení návštěvy fitka je neuvěřitelně snadné, musíte si tedy domluvit parťáka, aby případné odložení znamenalo mu i zavolat, cvičení zrušit a cítit se trapně (tedy se dopředu se zavázat, abyste raději cvičení nezrušili). Zároveň je pravděpodobné, že můžete onemocnět, budou nečekané rodinné či firemní akce, které vám zabrání dodržet cíl. Bude proto vhodné si dát mentální rezervu (cílit na 2,5 kg měsíčně) a začít plánovat, zda byste místo rodinného oběda, nemohli uskutečnit rodinný výstup na nejbližší kopec.

I krátká úvaha o možných cestách k toužené metě odkryje, co bude třeba udělat a jak. Taková strukturace budoucnosti ulehčí cíle dosáhnout. Někdy to však může vést i k uvědomění, že cíl při daných nákladech za to jednoduše nestojí a cíl opustit. Tím se vyvarovat neustálé frustrace, že jej neplníme.

Manažeři se učí, že umění stanovit si, čeho chtějí dosáhnout a jak toho dosáhnou, zlepšuje produktivitu (mohou se učit, proč cíle nesplnili a co udělat příště jinak). Psychologové zase učí, že malé denní cíle zlepšují úroveň životní spokojenosti – dávají totiž bezprostřední odměnu, že jsme během dne něčeho dosáhli. Byť by to třeba bylo, že jsme místo obvyklých 10 cigaret vykouřili jen čtyři... a příští týden to stáhneme na dvě.

Jedna z mála snesitelných knih o stanovování cílů a osobním růstu je How to Have a Good Day: Harness the Power of Behavioral Science to Transform Your Working Life od: Caroline Webb, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Crown Business.

Psáno pro Lidové noviny.

O tom, proč pověrčivé chování může fungovat

Zažil jsem, jak profesor statistiky během své přednášky o kauzalitě zmínil i svou nadcházející operaci a nezapomněl mocně zaklepat na dřevo, jakmile dořekl, že určitě dobře dopadne. Jakoby věřil, že dunivý zvuk může zapříčinit odchod zlých duchů, kteří by zdar zákroku v budoucnu ohrozili. Proč i zjevně racionální lidé dělají něco takového; proč věříme, že dobrý výsledek lze "zakřiknout", resp. mluvením o dobré budoucnost lze "přivolat neštěstí" a hrozící neštěstí nato zaháníme bušením na stůl? Proč jsme takto pověrčiví?

Yan Zhang z Národní Singapurské univerzity a Jane L. Risen a Christine Hosey (pdf) z Chicagské univerzity si přesně tyto otázky položili, protože je rovněž překvapilo, že pověrčivé rituály jsou kulturní univerzálií. Kdekoliv na světě, když lidé pokoušejí osud – tedy mluví o něčem, co by se mohlo pokazit či nedopadnout dobře – uskuteční nato zažitý "obřad": odplivnutí, odhození soli, různé tlučení. Příznivci čínského učení Feng-šuej pak třeba odhazují skořápky či vylévají vodu. Co při vyjmenovávání rituálů okamžitě upoutá, je, že všechny jsou prováděny tak, že směřují "od" člověka. Zhang s kolegy zauvažovali, že pokoušení osudu, třeba řečení, "ještě jsem nikdy neboural autem" zintenzivní v mysli možné neštěstí, vyšší riziko, že teď k němu může dojít. Lidé nato potřebují se takovým myšlenkám vyhnout, udělat něco, "odhodit" smůlu. Tak symbolický pohyb rukou může mít moc zahodit i obavy z mysli. (Pozn.: Celý výzkum se zaměřuje na hlubší psychologické mechanismy pověr a vyhýbání se smůly. Jaké "skutečné" "vysvětlení" lidé pro své pověrčivé chování uvádějí, je však irelevantní. Vysvětlení mohlo být v dané kultuře k rituálu volně přiřazeno až ex post. Leč i samotná etnografie pověr poskytuje inspirativní vhled. V Evropě a Severní Americe nejrozšířenější "klepání na dřevo" má zabránit ďáblovi, aby slyšel, co právě člověk řekl a nesnažil se mu to překazit. V Irsku má klepání probudit místní skřítky a poděkovat jim tak za budoucí, jimi přinesené, štěstí. Jinde to mohl být pozůstatek druidských a jiných nauk o posvátné povaze některých stromů a jejich dříví a dotknutí se jich mělo přinést žádanou magickou ochranu či sílu.)

Původní úvaha pramení z nepřekvapivé a univerzální tendence přibližovat se k pozitivním stimulům, zatímco vyhýbat se negativním. Zahlédneme-li před sebou nemocného člověka, změníme směr chůze, vidíme-li ochutnávku dobrého vína, přispěcháme jí vstříc. Přitom ovšem platí, že i mnohý pohyb, gesta či polohy těla mají schopnost ovlivnit naše názory či představy. Tedy nejen, že když nesouhlasíme, kroutíme hlavou, ale zdá se, že i kroucení hlavou nás může přesvědčit k nesouhlasu.

Kudy hlava, tudy názor

Toť závěr již klasické studie Garyho L. Wellse a Richarda E. Pettyho (pdf), v níž pomocí manipulace pohybu jejich hlavy "přesvědčili" účastníky experimentu, aby měli k vybranému názoru pozitivní či negativní postoj. Subjektům svého experimentu totiž oba psychologové namluvili, že jsou součástí testovacích skupin nové generace sluchátek. V rámci jejich zevrubného ozkoušení byli lidé zařazeni do 3 skupin, v nichž se zkoušelo, zda je zvuk ve sluchátkách kvalitní i při hýbání hlavou. Lidé v první skupině měli hýbat hlavou horizontálně (zleva-doprava), druzí vertikálně (zhora-dolů) a třetí skupina byla kontrolní a nedělala nic. Kromě toho, že subjekty poslouchaly Hotel California od Eagles, byla jim puštěna i reportáž o nutnosti zvýšení školného na univerzitě. Druhým subjektům byla puštěna naopak argumentace zdůrazňující snížení školného. V závěru experimentu účastníci vyplnili dotazníky o pociťované kvalitě sluchátek, zvuku ad., nicméně se jich výzkumníci zeptali i na postoj ke školnému.

Výsledky experimentu, jak už správně tušíte, jsou, že subjekty, které kroutily hlavou (horizontálně) více oponovaly argumentům reportáže, ať už podporovala či oponovala školnému. Naopak lidé, kteří hýbali hlavou nahoru a dolu, s poselstvím spíše souhlasili, zase ať už bylo jakékoliv. (Pozn.: Tyto závěry byly zjištěny oklikou, aby se subjekty nedovtípily, co je vlastní záměr experimentu. Psychologové se účastníků totiž ptali na to, jaká je podle nich adekvátní velikost školného a oni na konci pokusu udávali peněžní částky. Byla-li reportáž o zvýšení školného na 750 dolarů, horizontálně-vrtící nesouhlasili a uváděli mnohem méně, 470 dolarů, vertikálně-vrtící 650 dolarů. Uváděla-li reportáž snížení školného na 400 dolarů, horizontálně-vrtící zase nesouhlasili a naopak uváděli více, 490 dolarů, vertikálně-vrtící by akceptovali 400 dolarů.)

Zbavení se neštěstí

Při vědomí, jak pohyb hlavy může ovlivnit názory, by už tedy nemuselo překvapit, že pohyb "pryč ode mě" může mít i sílu změnit, oslabit či zaplašit myšlenku o možném neštěstí. Leč všechny tyto teorie a úvahy jsou poměrně krkolomné a ne mnoho přesvědčivé. Zhang s kolegy se proto jali celou záležitost otestovat důsledně experimentálně.

V prvním experimentu si jeho účastníci od experimentátora vyslechli, že začíná sněžit a jaká tak asi může být pravděpodobnost, že se oni či někdo jim blízký stane účastníkem hrozivé dopravní nehody. Subjekty v různých skupinách měly vybrat odpověď, která byla jejich emocím nejbližší. Avšak při detailnějším pohledu byly v dané skupině všechny repliky veskrze stejné. Sledovaná skupina, pokoušející osud, pak volila kupř. varianty odpovědi: "No tak. Každý koho znám dojel v pořádku a neexistuje žádná šance, že by se někdo tuto zimu vyboural," jiné skupiny odpovídaly tématicky stejně, ale nepokoušejíc osud, ve smyslu: "To je neuvěřitelné, že už je tady zase zima." Všichni se pak měli odreagovat, chvíli si odpočinout, či třeba bouchnout do stolu, jiní zase měli klepnout do stolu ze zdola. Nato měli všichni uvést, jakou cítí pravděpodobnost, že někdo z jejich blízkých se stane obětí nehody.

Subjektivně přisouzená pravděpodobnost dopravní nehody v závislosti, zda subjekt pokoušel osud (tmavé sloupce) či nikoliv (bílé sloupce) v dělení na participanty, co neklepali na dřevo, klepali zezdola a nakonec ti, co klepali klasicky zezhora.

Skutečně se potvrdilo, že lidí říkající věty "pokoušející osud" nato pociťovali větší riziko nehody. Přitom u těch, co to "zaklepali" (ze zhora), tato starost poté odpadla. Zatímco ti, co nedělali nic nebo bouchali na stůl zespodu, žádnou takovou úlevu nezaznamenali (jestli něco, spíše to vypadá, že bouchající "k sobě" nebezpečí vnímali jako intenzivnější). To vše se dalo očekávat, rituál funguje. Nicméně bude "odhození neštěstí" fungovat i při neobvyklém pohybu, nicméně směřujícím od člověka, třeba při hození míčem?

Odhození smůly a její zapomenutí

Výzkumný tým nabral nové účastníky, jak opět z USA, tak i ze Singapuru, aby šlo ověřit, zda jejich teorie funguje bez ohledu na kulturu. A znovu s nimi sehráli podobný scénář, akorát se nyní týkal šíření potenciálně velmi nebezpečné ptačí chřipky. "Pokušitelé osudu" pak byli vmanipulováni, aby řekli něco ve stylu: "Vůbec se nebojím, nebyl jsem vážně nemocný léta. Jsem si jistý, že mi bude fajn," ostatní hovořili třeba o možnostech karantény. Poté někteří mohli mačkat míček, jiní jej mohli plnou silou odhodit. Opět se potvrdilo, že pokoušení osudu vyvolalo u lidí větší obavy, že onemocní. Když však mohli poté mrsknout míčkem, nebezpečí již nepociťovali. Dokonce to fungovalo, i když skutečně míček neodhodili, ale jen provedli daný pohyb rukou. Naopak, nebozí držitelé míčku dále setrvávali v obavách.

Podobně, subjektivně přisouzená pravděpodobnost onemocnění v závislosti, zda subjekt pokoušel osud (tmavé sloupce) či nikoliv (bílé sloupce) v dělení na participanty, co drželi míč a na ty, co jej odhodili.

I v dalších experimentech byla teorie potvrzena, třeba ti, co se nemohli "zbavit" pokušení osudu, byli schopni stále popsat detailní "mentální obraz", co by se jim mohlo stát. Naopak lidé, kteří odhazující rituál provedli, měli představu neštěstí už neurčitou a potemnělou.

Skutečně to tak funguje?

Experimentům lze kde-co vytknout, někdy mohly subjekty tušit, co je testováno a vyjít experimentátorům vstříc, někdy jsou počty testovaných osob dosti malé a efekt slabý, takže bude pokus jistě třeba zopakovat, zda se působení projeví i na velkém souboru. Někdy se také zdá, že se lidem uleví, i když rituál za ně provede někdo jiný, což pohříchu zkoumáno nebylo. Otázkou dále zůstává, zda teorie platí i naopak a čtyřlístky sbíráme proto, abychom k sobě "přitáhli" štěstí. Či jak "fungují" talismany nebo proč při přání zdaru přejeme "Zlom vaz" …

V každém případě však studie vnesla určité pochopení, proč lidé pověrčivé rituály provádí. I když zaklepání na dřevo pochopitelně nedokáže změnit objektivní pravděpodobnost obávané události, nemusí jít přesto o iracionální či hloupé jednání. Spíše se jedná o efektivní psycho-hygienický návyk, po němž pociťujeme nižší obavy a strach z možného neštěstí. Obrovský problém nastává, když je tato "účinnost" pověr vzata o krok dále a rituálům je přisouzena moc skutečně ovlivňovat budoucí události. Dalším krůčkem je pak bohužel nejrůznější magické a iracionální myšlení.


Psáno pro Vesmír.

Cena štěstí

Nejdříve malý dotaz (nejde o žádný chyták):

Jeden kolega hází mincí, notoricky mu tedy s 50% pravděpodobností padají hlavy nebo orlové. Několik hráčů v pěti kolech hádá, která strana mince padne. Když stranu uhodnou, získávají 2 eura, netrefí-li se, nedostávají nic.

Nyní přicházíte na řadu vy. Víte, že se bude házet dalších 5 kol a můžete si vybrat, s kým z „hádačů“ budete spárováni. Když on uhodne stranu mince, získáte peníze i vy, 4 eura. Když se netrefí, nikdo nezískává nic. Pro začátek jste spárováni s hráčem, který se trefoval nejhůře. Můžete s ním zůstat nebo si připlatit a být spárováni s hráčem, který uhodl nejvíce či s kýmkoliv jiným. Kolik byste byli ochotni zaplatit, třeba za toho nejlepšího?

Ochota platit za přesun na "šťastnějšího" hráče měřená Becker-DeGroot-Marschackovým mechanismem. 0 značí hráče, který se v počátečních hodech netrefil vůbec, 5 značí hráče, který se trefil pokaždé.

Jak plyne z nezávislé náhody hodu mincí, každý hod má pravděpodobnost 50 na 50, že skončí hlavou nebo orlem. Výsledek není nikterak závislý na minulých hodech. To, že někdo v minulosti náhodou trefil více hodů, tedy nevypovídá nic o jeho "schopnosti" trefovat budoucí hody. Rozumné je tedy nepřiplatit si nic a zůstat s přiděleným hráčem, protože má naprosto stejnou šanci, 50%, uhodnout hod, jako každý. Jedině, že byste tedy věřili v předvídání budoucnosti …

Nevím, jak jste dopadli vy, ale Silvia Bou, Jordi Brandts, Magda Cayón a Pablo Guillén (pdf) publikovali výsledky u studentů posledního ročníku financí a zjistili, že 82 % z nich bylo ochotno si připlatit, aby byli spárování se „šťastnějším“ hráčem. I přes všechno, co se během studia naučili o racionálním investování, upřednostnili magii.

Výsledky ukazují, jak intenzivně v sobě máme zakódováno následovat úspěšné, i když jejich zdar mohl být způsoben čímkoliv, třeba i něčím, co nemohli vůbec ovlivnit. Jelikož v životě záleží na schopnostech člověka i na náhodě a často nelze obé oddělit, je upřednostňování toho, co se ukázalo v minulosti dobré, užitečnou heuristikou, která proto v našem rozhodování přetrvává.