Něco za něco

Akceptovali byste mnohem nižší plat, abyste unikli stresujícímu pracovišti? Nová studie naznačuje, že mnoho z nás ano. Ženy obzvlášť.  

Výzkumnice Manuela Collisová a Clémentine Van Effenterreová provedly rozsáhlý experiment s více než dvěma tisíci absolventy a studenty Torontské univerzity s cílem zjistit, o kolik více lidé chtějí zaplatit, aby byli ochotni pracovat v prostředí bez respektu, s agresivní pracovní kulturou, či dokonce sexuálním obtěžováním. Autorky využily experimentální design, v němž byly účastníkům předkládány pracovní nabídky odlišných parametrů – mzdou, možností kariérního růstu či prací z domova, ale i přítomností či absencí nepřátelského prostředí. V některých inzerátech bylo třeba uvedeno, že daná organizace se vyznačuje „velmi tvrdým prostředím“, kde je „vyhrožování podřízeným považováno za nástroj, který je má donutit pracovat tvrději“. Každý účastník prošel řadu inzerátů, které buď akceptoval a šel by na pohovor, či je odmítl. Dalo se tak sledovat, jak vysoký plat lidé požadují, je-li pracoviště skutečně špatné, či zda naopak sleví z požadavků, je-li práce dobrá. 

Účastníci byli v průměru ochotni vzdát se 15 až 30 procent svého platu, aby se vyhnuli toxickému pracovnímu prostředí. Nejvíce ceněnou vlastností byla práce bez sexuálního obtěžování, podle respondentů měla hodnotu téměř třetiny mzdy. Ochota obětovat velkou část příjmu tak ukazuje, že špatná pracoviště berou lidem duševní klid, důstojnost a dlouhodobou angažovanost a ani relativně velká mzda tyto ztráty nezatmelí. 

Rozdělení "ochoty zaplatit" nižší mzdou ("Willingness-to-pay" v % snížení mzdy) za práci bez sexuálního obtěžování.

Studie rovněž zjistila, že obě pohlaví přistupují k problému odlišně. Ženy si cení práce bez nepřátelského prostředí výrazně víc než muži. Pakliže ženy čelily toxickým pracovištím, oceňovaly práci z domova, což jim umožnilo snížit riziko, že budou oběťmi. Pokud špatnému pracovnímu prostředí čelili muži, jako kompenzaci vyhledávali spíš šanci rychleji profesně růst. Toto třídění pracovníků má hluboké důsledky pro trh práce: ženy se mohou vyhýbat kariérnímu postupu či vedoucím rolím ne proto, že by neměly ambice, ale proto, že chrání samy sebe. 

Důsledky pro zaměstnavatele jsou zásadní. Pracovní kultura organizace není žádný měkký benefit, je to naopak základní parametr, který určuje, koho firma přitáhne, koho udrží a koho ztratí. Firmy si to však nechtějí přiznat a nespokojenost a frustraci zaměstnanců obvykle řeší pomocí různých krátkodobých akcí, programů jako školení o zvládání stresu či kurzy mindfulness, které bývají naprosto neúčinné. 

Nedávná studie z Velké Británie mezi více než 46 tisíci zaměstnanci ve 233 organizacích ukázala, že lidé, kteří se těchto programů účastnili, se necítili o nic lépe než ti, kteří je ignorovali; někdy se jejich psychická pohoda dokonce zhoršila. Firmy tak investují čas i peníze do aktivit, které neřeší skutečný problém: proč lidé v dané organizaci vůbec trpí stresem a nespokojeností. Místo aby opravily toxickou kulturu, přidávají náplasti. A ty nefungují.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Dohnat a předehnat

Práce nám umožňuje stoupat společenským žebříčkem, a navíc dává našim životům smysl, nebo aspoň jeho iluzi. Proto ji budeme hledat i ve světě plném robotů.

Nebudu se tu pouštět do spekulací, zda a kdy zrovna vaše místo nahradí stroj nebo program. Nabídnu trochu přízemnější, ale možná důležitější předpověď: protože lidská přirozenost se nemění, pracovat budeme navzdory automatizaci dál. A nejspíš nás to bude bavit více než kdykoliv předtím.

Zelenější trávník

Kanadská psycholožka Claire Elizabeth Midgleyová s kolegy sledovala, co vlastně dělají lidé na Facebooku a Instagramu. Uhodli jste: hlavně se poměřují. A ne s ledajakými „přáteli“, ale právě s těmi, kteří mají zajímavější koníčky a mimořádnější dovolené. Málokdo vyhledává méně úspěšné, aby se mohl rochnit ve své nadřazenosti. Srovnávání se s hvězdami je skličující, ale právě tím nás evoluční mechanismus tlačí k vzepětí a k činorodosti.

Není náhodou, že mají terapeuti stále víc klientů trpících „strachem ze zmeškání“, známém už i z hovorové češtiny pod zkratkou FOMO. Kdekomu se zdá, že ostatní musí žít mnohem zajímavějším životem. Přátelé prožívají okouzlující chvíle, vzrušující výlety, čtou moudré knihy a poslouchají hlubokomyslné podcasty. Povečeří božskou manu a vyrazí na koncert, po kterém se se slavnými muzikanty potkají na skleničce u baru…

Jde o klam. Svůj život vnímáme komplexně: večer v restauraci obnáší vedle fotogenického jídla i nepohodlnou židli, nepříjemné setkání s expřítelkyní, divný smrad na toaletách, tramvaj plnou opilců cestou domů. U druhých vnímáme jen jejich chování, ne vnitřní prožitky. Fotka známých z michelinské restaurace vyvolá závist a zlost – ne úvahy o tom, že chodí ven, protože si doma už nemají co říct. Tato sociální komparace a s ní související snaha se vyšvihnout jsou těžko odbouratelné lidské vlastnosti, které budou hrát v budoucnu spíše větší než menší roli.

Práce je mi posláním

Ocitnete-li se ve větší firmě, patrně vás zarazí, že jsou vlastně všichni zaměstnanci manažery či experty. Názvy pozic dříve vyhrazené pouze pro vedoucí velkých týmů a pro špičky svých oborů najdete i u jmen řadových zaměstnanců. Z uklízečů se stali manažeři úklidu, z vrátných experti bezpečnosti a z personalistů manažeři pracovní spokojenosti.

Za inflací titulovaných pozic může z části ješitnost, z části opět touha vyčnívat. Je lepší být účetním expertem než fakturantem, byť jde o stejnou práci. Symbolicky vyšší status firmu nic nestojí a zaměstnance dělá šťastnějšími. Ideální benefit. Prsty v tom mají i profesoři obchodních fakult a konzultanti velkých firem, kteří v devadesátých letech začali klientům doporučovat, aby při motivování zaměstnanců využili lidské touhy po smyslu.

Nikdo nesní o tom, že bude přepisovat data z formuláře do tabulky v Excelu – takovou ubíjející práci je třeba adekvátně platit. Jakmile jste však expertkou účetních dat s náplní zajistit bezstarostné dny a prosperitu klientů, z rutinní lopoty se stane poslání. Kdo by se pak ptal po dobrých pracovních podmínkách?

Využití hlubšího smyslu jako dokonalého motivátoru proslavil před jedenácti lety Daniel Pink v knize, která vyšla česky jako Pohon. Firmy se rychle naučily přesvědčovat zaměstnance o tom, že zrovna tahle práce dá jejich životu smysl. Můžeme to vnímat jako ďábelský úskok, jak upoutat pracovníky v děsných profesích, i jako úžasný nápad, jak ulehčit lidem nezáživnou práci, kterou by nejspíš nakonec stejně někdo dělat musel.

Knihu Pohon / Drive - Překvapivá pravda o tom, co nás motivuje! od: Daniel H. Pink vydalo v českém překladu např. v roce 2017 nakladatelství Anag.

Obě perspektivy spojuje stejný problém: mají-li zaměstnanci skutečně tak důležitá poslání, respektive podlehnou-li této představě, dojdou většinou k úvaze, že tak důležitá práce vyžaduje i vysoké ocenění.

Představte si, že byste chtěli dvakrát vyšší mzdu. Jak byste to nadřízenému zdůvodnili? Pravděpodobně těžko, ostatně pokud by to bylo snadné, proč pořád berete polovinu, že. Firma by na vaše místo najala či povýšila někoho jiného, což neodvratně značí, že daná práce vaším posláním tak úplně není. Koneckonců zeptáte-li se náborářů na vlastnosti ideálního zaměstnance, pořád vám dají spíš popis obecného otroka.

Koho stroj nenahradí

Jak si ale všímá Adam Davidson v knize The Passion Economy: The New Rules for Thriving in the Twenty-First Century („Ekonomika vášně: nová pravidla pro úspěch v 21. století“), stoupá počet zaměstnanců, kterým by firmy opravdu tak moc přidaly. Vedení dnes dokáže lépe než dřív vyčíslit přidanou hodnotu, kterou zaměstnanci generují. Automatizace vyžaduje standardizaci pracovních procesů. Takto standardizovatelné pozice značí, že jsou současní pracovníci nahraditelní jinými, a nakonec i algoritmem. Práce některých však standardizovat tak jednoduše nelze, protože je příliš unikátní či tvůrčí.

Knihu The Passion Economy: The New Rules for Thriving in the Twenty-First Century od: Adam Davidson vydalo letos nakladatelství Knopf.

Zkuste si zodpovědět tři otázky: 1. Co nabízíte? 2. Kdo to nejvíc chce? 3. Proč to chce? Čím obecnější vaše odpověď bude, tím větší je riziko, že budete nahrazeni. Čím specifičtější, tím větší je naopak šance, že se tak nestane. Navíc vás zřejmě práce baví.

Ilustrací prvního přístupu může být nabízení účetnictví pro masy, které zkrátka potřebují splnit zákonné podmínky. Je to mechanická práce, kterou dřív nebo později nahradí Google Accounting. Mnohem hůř zautomatizujete účetní se zálibou ve vaření, která malým bistrům nabízí služby nejen účetní – díky svému portfoliu jim zařizuje nákupy surovin ve velkém, výměnu zkušeností nebo komunikaci s úřady.

Podle Davidsona jde typicky o pracovní pozice či podnikání kombinující koníčka, zájem o specifickou oblast či aktivitu, a zaměstnání. Zkrátka o skutečně naplňující, smysluplnou profesní dráhu, kterou lidé rádi projdou. 

 

Psáno pro Finmag.

Sudičky existují

Místo a rok narození si životem neponesete jen v rodném listu, ale také na výplatnici.

Co by vám pomohlo uhodnout, kolik vydělává náhodně vybraný člověk? Jeho profese, vzdělání, pohlaví, věk, inteligence, možná konexe… Prostě informace o schopnostech a zkušenostech, které trh ocení.

V úvaze jsou dvě chyby. Jak ukázal ekonom Branko Milanović, nejlepší odhad příjmu jakéhokoliv člověka na světě lze založit na tom, kde žije. Bohatství země jako celku a jeho rozložení ve společnosti toho napoví víc než cokoliv jiného. Milanović, původem Srb, si ostatně vzal svou práci k srdci a pracuje v USA.

Druhá chyba je subtilnější, ale ještě důležitější. Ve světě žije 97 procent lidí tam, kde se narodili. A jelikož si místo narození nevybíráme, většina našeho životního úspěchu je určena náhodou. Její vliv je o to silnější, že existuje silná korelace mezi příjmy rodičů a dětí. Ať už jde o vliv přes geny, výchovu, rodinné bohatství či kontakty, zhruba z poloviny o našem příjmu rozhodují výdělky rodičů.

Smůla se přilepí

Moji studenti většinou namítnou: "Vždycky nakonec závisí na tom, jak je člověk schopný a jak se dokáže prosadit." Ponechme stranou, že svědomitost či ochota riskovat a podnikat jsou také dědičné vlastnosti. Některé studenty nalomím až studií kanadských ekonomů Philipa Oreopoulose, Tilla von Wachtera a Andrewa Heisze (pdf). (Opět si můžeme povšimnout, že jejich příjmení nezní typicky kanadsky.) Ti ukázali, jak významně ovlivňuje kariéru víceméně náhodná okolnost: doba konce studia a nástupu do zaměstnání. Šťastné ročníky dostanou první práci při nedostatku zaměstnanců. Firmy jim nabízejí vyšší mzdy a platí kurzy zvyšující kvalifikaci. Rychleji stoupají žebříčkem. Životopisy juniorních pracovníků pak vypadají mnohem lépe, než kdyby boomu nebylo. Naopak studenti absolvující v recesi se musejí smířit s nástupem do horších pozic, najdou-li vůbec místo. Jejich životopis pak nepůsobí tolik prestižně.

Náboroví pracovníci okolnosti neřeší a z životopisů vyvozují schopnost nebo neschopnost. Efekt "nástupní smůly" přetrvává až deset let.

Sloupek - již druhý - byl inspirován knihou Success and Luck: Good Fortune and the Myth of Meritocracy od: Robert H. Frank, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Princeton University Press.

Zlato ve zlato

Studenti a zaměstnanci HR oddělení nejsou jediní, kdo neumí odfiltrovat vliv náhody na úspěch. Představte si, že jste majitelem zlatnictví, které za vás už léta plně řídí provozní. Loni obchodu narostly tržby o deset procent, což jsou asi dva miliony korun. Jak velkou odměnu by si provozní zasloužil? Než odpovíte, měli byste položit jednu podstatnou otázku: jak rostly tržby v maloobchodě, případně ve zlatnictvích, ve vašem městě či v celé zemi? Bude-li totiž průměrný růst tržeb dvacet procent, váš provozní jen pasivně pluje na vlně utrácení a nebyl ji schopen využít ani z poloviny.

Američtí ekonomové Marianne Bertrandová (původem z Belgie) a Sendhil Mullainathan (původem z Indie) poukázali na všudypřítomnou "iluzi úspěchu" – sklon akcionářů či majitelů firem nerozlišovat, co skutečně vedlo k ziskovosti jejich firem, a odměňovat manažery za samotné pozitivní výsledky.
Výrazně roste celý sektor. Nečekaně zeslabil měnový kurz, takže firma získala ze stejných tržeb v zahraničí vyšší tuzemský příjem. Nebo získala odškodné v případu iniciovaném předcházejícím vedením. Takové události nejsou manažeři schopni ovlivnit, přesto za ně získají bonusy.

Klikaři táhnou

Abychom exaktně prokázali, že lidé přeceňují výsledek a ignorují náhodné vlivy, které k němu vedly, uskutečnili jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské na Vysoké škole ekonomické pokus, který iluzi úspěchu otestoval ad absurdum.

Když hráči uhodli, jaká strana mince padne, získali 100 korun, a když se netrefili, nedostali nic.
V pěti hodech tedy pár šťastlivců vydělalo pětistovku, jiní měli smůlu a netrefili nic. Naprostá většina vydělala mezi 200 a 300 korunami, jak se sluší na náhodný proces.

Pro druhé kolo jsme hráčům dali do páru nové účastníky, kteří měli získat stejnou odměnu jako kolega hráč. Z vlastní kapsy si přitom mohli vydražit spárování s těmi, kteří měli v prvním kole štěstí na tipy.

Pozornější čtenáři by si měli ťukat na čelo: proč by měl být někdo ochotný platit za hráče, který měl minule jen štěstí? Naprostá většina účastníků byla nicméně ochotna nabídnout nemalé částky. Pochopitelně na tom prodělali.

Tak silná je iluze úspěchu. Oceňujeme a obdivujeme úspěšné, i když vděčí náhodě. V psychologii se této tendenci přisuzovat úspěchy charakteru člověka a ignorovat vlivy okolí či situace říká fundamentální chyba přisouzení. Niterně cítíme, že úspěchy člověka odpovídají tomu, jaký je. Za nemalou část našich výher i proher však odpovídá okolí, náhodné šoky, nikoliv my sami.

Existence vlivu náhody na výsledky lidského snažení má i morální rozměr. Jak uzavírá studie psycholožky Deny Grometové a kolegů, lidé ignorující význam náhody v životě častěji volí pravici, za neúspěchem vidí lenost nebo špatný charakter a intenzivněji odmítají imigraci.

Platí-li však, že za úspěchem stává i štěstí, neměli by šťastlivci cítit povinnost pomáhat těm, co ho neměli?


Psáno pro Finmag.

Ženy berou méně, čelí předsudkům

Rozdíly v platech mezi ženami a muži lze samozřejmě vysvětlit jejich preferencemi v rozložení času mezi zaměstnáním a rodinou či péčí o potomstvo.

Aktuální příběh primářky, jejíž poloviční plat vůči mužským kolegům dle Krajského soudu v Brně není diskriminací, protože si mj. o přidání "neříkala", je však příkladem, jak genderové předpojatosti způsobují platové znevýhodňování žen.

Ilustrativní jsou výsledky experimentu Debory Smallové a kolegů (pdf). Účastníkům svého pokusu nejprve slíbili odměnu ve výši "3 až 10 dolarů" za nesouvisející úkol. Leč po konci experimentu jim individuálně vypláceli jen tři dolary. Nijak přitom nezmínili původní slib ani možnost vyjednávání. Účastníkům nedávali žádnou zpětnou vazbu, jak si v experimentu vedli. Jen sledovali, kdo se ozve. O více peněz si řekl každý čtvrtý muž, ale jen 3 procenta žen. Když jsme podobný experiment zkoušeli na českých studentech ekonomických fakult, výsledky byly téměř identické.

Nespočet terénních studií ukazuje, že realita je stejná: při nástupu o své mzdě vyjednává většina mužů, ale jen naprosté minimum žen. I po absolvování vůbec nejsoutěživějších studijních programů MBA vyjednává o své nástupní mzdě jen šestina žen. Muži si i poté o přidání v zaměstnání bez obalu říkají, ženy spíše věří, že jejich schopnosti budou ve firmách rozpoznány a odměněny, k čemuž ale mnohdy nedojde.

Motivovaný čtenář se dozví více v knize Women Don't Ask: Negotiation and the Gender Divide od: Linda Babcock a Sara Laschever, kterou v roce 2003 vydalo nakladatelství Princeton University Press.

Říkáte-li si, že řešení je snadné − prostě přimějme ženy, ať jsou průraznější −, mýlíte se. Zvažte, zda byste najali uchazeče o místo, který na pohovoru prohlásí:

"Užívám si stresující situace. Byl jsem editorem školních novin a každý týden jsem musel připravovat sloupek pod časovým presem…, ale vždycky jsem to zvládl, a to tak dobře, že mnohdy jsem překvapil sám sebe. Nadřízení si toho také všímali a mými výkony byli nadšeni."

Dle studie od Laurie Rudmanové a Petera Glicka (pdf) většina lidí takového člověka hodnotí jako velmi sebevědomého a kompetentního a nabídla by mu práci. Když jim však byl stejný text předložen v ženském rodě (zkuste si to!), žadatelka byla hodnocena spíše jako nesympatická a nevhodná na danou pracovní pozici. Tento dvojí standard ukazuje, že ženy nemohou být více asertivní − jsou pak považovány za zlé a "neženské". Nastává Hlava 22: ženy berou nižší plat i kvůli ne­ochotě o platu vyjednávat, když si však − stejně jako muži − o přidání řeknou, jsou považovány za protivné a namyšlené a kariérní vyhlídky se jim ještě zhorší.

Dalším oblíbeným argumentem pro mzdovou nerovnost je, že dívky a ženy v nejlépe placených, ale mentálně či psychicky vytíženějších oborech, jako jsou matematické disciplíny, technika či management, nedosahují kvalit mužů. Prostým pohledem na výsledky školních či odborných testů spatříme skutečně mnohem horší skóre žen. Důvodem ale není odlišnost ženského intelektu, ale právě předsudky o nevhodnosti těchto oborů pro ženy. Tedy rodinné, společenské, školní a firemní klima, které systematicky shazuje jejich motivaci i píli.

Velké rozdíly v testech totiž nastávají jen v zemích, kde vůči schopnostem žen panují předsudky (pdf), tam, kde mají horší podmínky na trhu práce či při vstupu do politiky, prostě kde ve společnosti vítězí mužský šovinismus (typicky v Turecku či v Itálii). Ve státech s genderovou rovností jsou ženy v matematice stejně schopné jako muži (či dokonce lepší, jako třeba v Thajsku či v Irsku).

Podíl žen v nejlepších amerických orchestrech od 50. let. V 70. letech začaly působit slepé komise a zastoupení žen se narovnalo.

Téměř každá studie, jež narovná podmínky, nalezne, že dříve vnímané superiorní postavení mužů mizí. Třeba nejlepší hudební hráči byli vždy muži. Být schopen fyzické výdrže, komplexní techniky, mít výjimečný talent, vše chtělo celého muže. Po většinu století bývala i v orchestrech desetina, nanejvýše pětina hráček. Jakmile však hráči začali být najímáni tzv. slepou komisí, tj. uchazeče o místo jen poslouchala, ale neviděla, zastoupení žen vylétlo na poměrné zastoupení (pdf). Opět se ukázalo, že výjimečnost mužů byla jen klamná iluze, v níž lidé viděli či slyšeli to, co předem očekávali, nikoliv pochmurnou skutečnost.

Bez obalu řečeno, kdo podporuje či bagatelizuje mzdovou či kariérní nerovnost pohlaví, přímo podporuje lidskou omezenost, obrovskou nespravedlnost a zbytečné plýtvání talenty.

Článek byl inspirován knihou Friend & Foe: When to Cooperate, When to Compete, and How to Succeed at Both od: Adam Galinsky a Maurice Schweitzer, kterou v roce 2015 vydalo nakladatelství Crown Business.

Psáno pro Hospodářské noviny.

Přijímáním uprchlíků k blahobytu

Přistěhovalci kradou domácím lidem práci, zatímco zneužívají sociální podpory, zvyšují kriminalitu a ohrožují místní způsob života. Toť v kostce obavy před imigranty, starosti zcela relevantní, intuitivní a pochopitelné. Strach z cizinců je v lidské přirozenosti usazen hluboce. Nicméně stejně tak je přirozené si myslet, že Slunce obíhá Zemi. Zkusme „přistěhovaleckou intuici“ ověřit na faktech, která k tématu společenské vědy znají.

Americko-dánská studie Giovanni Periho a Mette Foged (pdf) využila Dánska coby přirozeného experimentu o dopadu přistěhovalců na zaměstnanost tuzemců. Dánové totiž v 80. a 90. letech minulého století uprchlickou vlnu z Jugoslávie, Afghánistánu a Somálska náhodně rozlili do svých různých okresů. Vybrali skupinu přistěhovalců stejné národnosti a bez ohledu na místní podmínky jí nabídli roční ubytování v okrese, kde se zrovna uvolnily ubytovací kapacity. Někdy i v oblastech s vysokou nezaměstnaností a nízkou průměrnou kvalifikací obyvatelstva. Samozřejmě vyvstaly obavy, že přistěhovalci (mající nízké vzdělání) nahradí Dány, vzroste nezaměstnanost nejnáchylnějších skupin a dojde ke střetům.

Růst uprchlické komunity v Dánsku od roku 1995 v tisících osob. Modří jsou obyvatelé bývalé Jugoslávie, zelení Afghánci, červení Somálci, oranžoví Iráčané a linka ukazuje Východoevropany.

Ačkoliv imigranti skutečně začali pracovat na nízkopříjmových místech v obchodě či v manuálních službách a „vyšoupli“ z nich domácí, vyvolali zároveň přesun tuzemců do lépe placených řídících pozic a nemanuálních služeb. Dlouhodobým důsledkem je, že rodilí Dánové díky migrační vlně mají lépe placenou a méně náročnou práci (pravdou avšak také je, že pro starší pracovníky efekt moc neplatil a spíše předčasně odcházeli do důchodu).

Graf ukazuje nárůst komplexity zaměstnání (povýšení kupř. z manuální na řídící pozici) u nízkokvalifikovaných Dánů poté, co jejich okres zažil příliv imigrantů (v letech; 0 značí rok 1994). Čárkované linky jsou 95% intervaly spolehlivosti.

Graf ukazuje nárůst hodinové mzdy u nízkokvalifikovaných Dánů poté, co jejich okres zažil příliv imigrantů (v letech; 0 značí rok 1994). Čárkované linky jsou 95% intervaly spolehlivosti.

K stejnému závěru dospěla i americká studie Davida Carda (pdf), která analyzovala kubánskou emigraci na Floridu, poté co Fidel Castro v dubnu 1980 prohlásil, že kdo chce do USA, nechť si odpluje. Následujícího půl roku z přístavu Mariel vyrazilo na 125 tisíc Kubánců a většina se usadila hned v Miami. Ačkoliv masa uprchlíků představovala 7 % ekonomicky aktivního obyvatelstva města (asi jako kdyby jen do Prahy přijelo na 50 tisíc uprchlíků), zaplnili prázdná či nechtěná místa a pomohli rozvoji zemědělství, ubytovacího a potravinářského průmyslu či se uchytili v řemeslech. Nebyl zjištěn naprosto žádný negativní dopad na zaměstnanost či mzdy obyvatel Miami.

Uprchlíci přitom neobsazují jen druhořadá zaměstnání. Kvůli nutnosti být aktivní, inovativní a s velkou vůlí v nové domovině prorazit, se oni či jejich děti často stávají výraznými podnikateli – prozkoumáme-li původ zakladatelů největších technologických společností dneška, Amazonu, Apple, eBay, Facebooku, Google, Oracle či Uberu, odhalíme, že u všech jde o první či druhou generaci přistěhovaleckých rodin. Přistěhovalci doslova vyvolávají rozmach ekonomiky (pdf).

Dopad uprchlíků na místní kriminalitu není natolik jednoznačný. Vlivná studie od Briana Bella a kolegů (pdf) na datech z Velké Británie kupříkladu ukazuje, že ačkoliv nijak neovlivňují násilnou kriminalitu (a to ani kriminalitu Britů proti nim), lze vysledovat, že s jejich příchodem roste v regionu majetková kriminalita. Nicméně detailní pohled napoví, že tato zločinnost je nejspíše důsledkem regulace či zákazu pracovat. Omezí-li se analýza jen na přistěhovalce, kteří mohli získat v Británii zaměstnání (jako třeba Východoevropané po vstupu do EU), naopak zjistíme, že jejich příchod následuje pokles celkové kriminality. Problémy způsobovali lidé, kterým nebylo umožněno, aby se o sebe postarali sami a „nezbývalo“ jim než překročit zákony. Studie nepřekvapivě uzavírá, že pakliže by se jim místo zákazů naopak poskytly jazykové a kvalifikační kurzy, zločinnost by nijak neovlivnili.

Přesto lze předpovědět, že máme před sebou budoucnost, v níž přistěhovalec či jeho potomek zabije Čecha. Událost, kterou si xenofobové nenechají ujít. Vnímejme ji v kontextu nespočtu ohrožení, která jsou řádově nebezpečnější. Třeba jen v roce 2013 se zabilo 11 lidí na žebřících. Za poslední desetiletí mají na svědomí dokonce přes stovku úmrtí. Petici proti nim nevidět, volání po vládní politice zajišťující bezpečné slézání šprušlí neslyšet, nikdo nepřichází se zákazy jejich prodeje a doporučeními sahat jen tam, kam se ze země dosáhne. Opatření, která by jistě zvýšila bezpečnost. Mnozí snad přesto cítíme, že některým neštěstím se prostě vyhnout nedá. Usilovně bojovat proti každému, byť nicotnému riziku, není návodem na šťastný, ani na naplněný život.

Mnoho důsledků přijímání přistěhovalců je složité předpovědět, jelikož závisí na specifických detailech imigrační politiky. Švédsko poskytuje imigrantům štědrou sociální výpomoc, čímž jim však snižuje motivaci hledat si práci, zlepšovat své jazykové schopnosti či kvalifikaci. Snadno tak vznikají ghetta a asimilace klopýtá. Ve Spojených státech (pdf) jsou imigranti více odkázáni na sebe, intenzivně se proto zapojují do pracovního trhu – jsou v práci déle, mají více zaměstnání a rychleji se proto i učí jazyk a integrují se do společnosti (byť si udržují i část vlastní kultury).

I když budeme ignorovat etické normy o pomoci člověku, který prchá kvůli bídě, hladu, válce či tyranovi, prostý ekonomický kalkul radí, že přijímání uprchlíků pro zemi znamená růst blahobytu jejích občanů. Češi by měli uprchlickou krizi využít a nikoliv se jí bát a uchylovat se k apokalyptickým vizím.


Psáno pro Hospodářské noviny.

Do dobrého i zlého, do bohatství i chudoby...

Životní partner vás změní. Ovlivní, kde bydlíte, co jíte, jak se oblékáte, s kým se bavíte i to, že v neděli večer pohříchu nesledujete vrcholný sci-fi film, ale přízemní romantickou komedii. Dopad vlivu partnera na kariéru však systematicky natolik sledován nebyl. Převládající sociálně-ekonomický model obecně předpokládá, že každý z partnerů se v rámci domácnosti specializuje na nějakou činnost a dává prostor druhému uspět v jiné – historicky se ženy stávaly experty na domácí práce, aby muži mohli vynikat v zaměstnání či podnikání. I proto ženatí vydělávají více než svobodní. Nicméně subtilních vlivů existuje jistě mnohem více – je-li třeba manžel neurotik, žena jej nejenže musí neustále ujišťovat a kontrolovat, což se promítne nejen do stresu doma, ale i do obtížnosti excelovat v práci. Nakonec i ona může utonout v neurózách.

Brittany Solomon a Joshua Jackson (pdf) zpracovali australské reprezentativní šetření o pracovní historii a osobnostních charakteristikách tisíců zaměstnanců a u většiny z nich i jejich partnerů. Analýza nejprve potvrdila známé – extraverze a svědomitost se pojí s vyššími platy a rychlejším povýšením. Neurotici práci univerzálně nesnáší. Naopak vřelí, přívětiví lidé jsou v zaměstnání sice spokojení, ale neberou tolik a kariéra je mine – jednoduše nemají ostré lokty či preferenci působit na kompetitivních pozicích.

Ukázalo se rovněž, že mít za partnera svědomitého člověka je extrémně výhodné – stará-li se v páru někdo o platby, hlídá-li schůzky a výročí, plánuje dovolené a rekonstrukce, druhý má klid mysli i více času pro kariéru. Efekt přitom platí pro muže tak pro ženy. Zároveň se zdá, že se organizovanost postupně přeleje i na druhého, původně chaotičtějšího člena domácnosti. Oba pak dosáhnou na větší spokojenost ve svém vztahu, což dále zlepšuje i jejich pracovní vyhlídky.

Svědomitost nepatří mezi první (desítku) vlastností, které nás na druhých přitahují. Vztah s pečlivým, organizovaným člověkem zní jako recept na mdlý a nevýrazný život bez spontaneity – ve skutečnosti však takoví partneři nejlépe zajistí osobní i pracovní prosperitu.


Psáno pro Vesmír (Pozn.: efekty osobnostních charakteristik však nejsou zrovna velké, kupř. vzdělání má na příjem či povýšení člověka řádově větší vliv.)

Proč raubíř z poslední lavice neskončí špatně

Důležitost vzdělání na šťastný život netřeba mnoho rozvádět. Vzdělaní lidé mají mnohem vyšší příjmy, zažívají méně stresu, jelikož lépe rozumí světu kolem, jsou zdravější. Nakolik děkovat škole za blahobyt však není tak lehké zodpovědět. V osobním životě i v zaměstnání nezávisí jen na školních znalostech či schopnostech, mnohdy jsou důležitější jiné vlastnosti – schopnost vytyčit si cíl a splnit ho nerozptylován rušivými příjemnostmi, umět mluvit a jednat s druhými, být zvídavý, myslet nevázán minulostí a zažitými pravidly, ale přicházet na nečekaná spojení, nebo mít odvahu vystoupit proti autoritě. Jenomže poslední charakteristiky u dítěte zrovna učitelé moc neocení. Žáci, kteří rádi baví ostatní, neustále se na něco ptají či oponují, ničí kantorům osnovu výuky, takže jim odsekávají či je přímo potrestají za vyrušování. Tito studenti školu začnou nesnášet a na vzdělání zanevřou či jej předčasně opustí.

Nicholas Papageorge, Victor Ronda a Yu Zheng (pdf) se podívali, jak takové děti dopadnou – využili rozsáhlé britské šetření obsahující informace, zda měli žáci ve škole "problémy". Ty zhruba rozdělili do dvou kategorií – na děti, které byly neklidné, porušovaly pravidla a občas útočily na dospělé i spolužáky. Druhá skupina byly děti tiché, stydlivé, neochotné účastnit se společných her a úkolů, někdy depresivní. Jelikož uvedené šetření probíhá po mnoho desetiletí, lze zjistit, jak si děti vedou dnes, už jako dospělí.

Rebelové sice skutečně nedosáhnou na tak vysoké vzdělání, nicméně kolem třicítky mají vyšší příjmy než srovnatelní, klidnější spolužáci. Zároveň jsou ochotni pracovat i mnohem více hodin. Častěji přitom žijí s dlouhodobou partnerkou či manželkou. Rebelek se to pohříchu moc netýká, i když mívají práci, jejich mzdy jsou v průměru nižší – afektované ženy s nižším vzděláním pracovní trh zjevně tolik neoceňuje. Též mají nižší pravděpodobnost, že žijí s trvalým partnerem. Nejhůře jsou na tom však zakřiknuté děti – jsou méně zaměstnávány, odnášejí si průměrně mnohem nižší mzdy, přičemž je tento negativní efekt silnější u žen.

Velikost příjmů v závislosti na míře rebelství (externalizace) v rozdělení na děti chytřejší (plná linka) a méně nadané (přerušovaná linka). První sloupec se týká mužů a druhý žen, ve věku 33 let.

Výzkum ukazuje, že nejen "schopnost naučit se", ale i jiné osobností znaky jsou v reálném životě odměňovány a školy by "živější" žáky – alespoň tedy chlapce – neměli trestat, ale měly by jim vyjít vstříc. Studie dokazuje, že individualističtější přístupy u těchto dětí radikálně zvýší dosažené vzdělání a ještě dále zlepší jejich postavení na pracovním trhu.


Psáno pro Vesmír.

Proč jsou zločinci malí, tlustí a oškliví?

Při soudním řízení uvedl obviněný na svoji obhajobu, že je přespříliš ošklivý na to, aby si našel práci, musí proto krást. Mnoho prospěchu mu vysvětlení před soudcem pochopitelně nepřineslo, nicméně Naci Mocan a Erdal Tekin (pdf), ekonomové pracovního trhu z Louisianské, resp. Georgijské státní univerzity, si uvědomili, že škaredost může být docela racionální důvod pro kariéru zločince.

Analytici zaměstnanosti totiž již dříve odhalili, že oškliví lidé vydělávají méně. Slavná studie Daniela Hamermeshe a Jeffa Biddla (pdf) nejdříve zpochybnila, že by krása byla jen v "oku pozorovatele" a ukázali, že shoda o atraktivitě člověka je v každé jednotlivé zemi poměrně značná a s časem se příliš nemění. Sami pak využili americké a kanadské šetření zaměstnanců, v němž v šíři zjišťovaných údajů byl hodnocen i fyzický vzhled respondenta.

Ovšem, již dříve se očekávalo, že některá vysoce příjmová zaměstnání jako herectví, modeling či TV zpravodajství přilákají pohledné zaměstnance, čímž by se dal vztah krása-vysoký výdělek vysvětlit. Popřípadě, že zákazníci u některých profesí mnohem více odměňují, jednají-li s atraktivními lidmi, jako třeba v pohostinství a službách. Vše z toho platí – třeba velmi atraktivní servírky či ty s bujným poprsím vydělávají na spropitném až o třetinu více. Nicméně Hamermesh a Biddl dokázali, že hezčí lidé vydělávají v průměru o 5 % více obecně, bez ohledu na sektor, v němž pracují. Oškliví zaměstnanci mají pak zhruba o 5–10 % nižší mzdy. Efekt je silnější u začínajících pracovníků, kteří ještě nemají příliš praxe. Překvapivě je vyšší u mužů než u žen (což se dá z části vysvětlit tím, že velmi neatraktivní ženy mnohdy nevstoupí na trh práce a zůstávají v domácnosti).

Efekt přitom naopak nelze vysvětlit tím, že vnímaná krása jen skrývá jiné osobní kvality jako třeba lepší zdravotní stav či vyšší inteligenci. Rovněž se nezdá, že by závislost šla opačným směrem, tedy že by lépe vydělávající lidé mohli více investovat do svého zevnějšku, což by se projevilo na jejich vyšší atraktivitě. Z dlouhodobé povahy analyzovaných dat totiž vyplývá, že pociťovaná atraktivita se u jednotlivců de facto téměř nemění, zatímco příjem ano. Zaměstnavatelé prostě nadržují hezkým lidem.

Kolik jsi měřil na střední?

Od dob publikace díla Hamermesha a Biddla vznikla celá třída podobných studií, ať již z USA, Velké Britanie, Kanady či Německa. Většina z nich více či méně potvrdila, že atraktivnější zaměstnanci jsou ceněni výše. Ať je atraktivita měřena pohledností tváře, přitažlivostí postavy, váhou či vzrůstem, lidé krásní, atletičtí, neobézní a vysocí mají vyšší výdělky. Zejména vysocí zaměstnanci-muži vydělávají mnohem více. Každý centimetr vzrůstu navíc znamená v průměru zhruba o 1 % vyšší mzdu u jinak srovnatelných pracovníků. Většina autorů vedle samotné atraktivity vyzdvihuje i efekt dominantního, důvěryhodného či rozhodného charakteru, který se s vysokou postavou pojí. Například z posledních třinácti amerických prezidentských voleb zvítězil v deseti z nich vyšší kandidát a prezidenti bývají vesměs nadprůměrného vzrůstu.

Průměrná výška bílých mužů a výška prezidentů v USA (v palcích; vynásobte 2,54 pro převedení na centimetry).

Menší lidé mohou být proto nesebejistí, mají nižší pravděpodobnost získat manažerské pozice a nepřekvapí, že dosahují bídnějších výdělků. Dan Silverman z Michiganské univerzity s kolegy (pdf) nadto dokázali, že vztah atraktivity, resp. výšky a platu má hlubší a silnější kořeny než jen zdání kompetence. Díky unikátním šetřením v Británii (National Child Development Survey) a v USA (National Longitudinal Survey of Youth) jsou dostupné dlouhodobé a detailní údaje o jejích participantech od dětství po dospělost, údaje, kdo byli jejich rodiče, jak rostli, jak byli zdrávi, jak se jim studijně dařilo, od navštěvování kroužků, až konečně po vývoj mzdy. Ukázalo se, že při zvážení všech proměnných vyšší mzdu v dospělosti vysvětluje, zejména v USA, vyšší vzrůst již na střední škole. Tedy byl-li student v šestnácti vysoký a poté už mnoho nepovyrostl, dosahuje přesto jako zaměstnanec mzdové prémie. Na druhé straně student, který byl menší a až koncem puberty "dorostl", má mzdu srovnatelnou s menšími kolegy. A tato závislost platí bez ohledu na druh zaměstnání, u policistů, učitelů i kuchařů stejně.

Vysvětlení spočívá v sociálním životě studentů. Ti nižšího vzrůstu, méně atraktivní se na střední škole účastnili méně sociálních aktivit, méně často byli sportovci či aktivními ve studentských spolcích, méně často randili. Jednoduše byli méně populární. Z toho se dá vysoudit, že než vstoupili do zaměstnání či na univerzitu, neměli tolik příležitostí naučit se dovednostem mezilidského jednání, vytvořit si širší skupinu přátel či známých, zkrátka získat sociální inteligenci. Nádavkem k tomu se zdá, že učitelé jsou na nehezké děti zasedlí, méně od nich očekávají a věnují jim méně pozornosti. Tito studenti nemusí mít i proto tak vysoké sebevědomí či sebekázeň. Méně naakumulovaného kapitálu schopností, jak s druhými vycházet, a slabší charisma, se pak u menších lidí v dospělosti projevuje na nižším výdělku.

Zkrásni a polepšíš se

Konečně se tedy dostáváme k práci Mocanové a Tekina zmíněné v úvodu. Na legálním trhu práce mají malí, tlustí a oškliví lidé zjevně nevýhodu (ať již ji anticipují či ji v realitě zakoušejí) a může být pro ně proto lákavější uchýlit se na trh nelegální, k zločinu. A Mocanová a Tekin skutečně prokázali, že fyzicky neatraktivní dívky mají vyšší pravděpodobnost (v jednotkách procent), že se uchýlí k ničení majetku, napadení či k prodeji drog. Podobně jsou na tom neatraktivní chlapci, zejména co se týká krádeží. Naopak hezky vypadající muži mají třeba o 4 % nižší pravděpodobnost, že budou prodávat drogy.

Asi nejpřesvědčivější důkaz o vlivu vzhledu na zločineckou kariéru cituje pak ve své slavné monografii Vliv: Síla přesvědčování a manipulace psycholog a marketingový guru Robert Cialdini.

Knihu Vliv: Síla přesvědčování a manipulace vydalo předloni nakladatelství Bizbooks.

V 60. letech minulého století město New York spustilo ojedinělý rehabilitační program, který vedle obvyklého poradenství či rekvalifikačních kurzů některým propuštěným vězňům zaplatil i kosmetické operace obličeje. Tedy těm, kteří je kvůli vrozeným či získaným defektům tváře potřebovali. Jiní, do rehabilitačního programu zařazení vězni s defekty, se však na operaci nekvalifikovali. Vznikla tak ideální situace umožňující zjistit, zda náhodné "zkrásnění" umožní člověku náchylnému ke zločinu vyhnout se věznici.

Když byly rok po propouštění zkontrolovány záznamy všech vězňů, bylo zřejmé, že obvyklé rehabilitační programy se neukázaly ani zdaleka tak efektivní jako kosmetické operace. Je podstoupivší vězni vykázali razantně nižší míry opětovného odsouzení či návratů do vězení. Dalo se předpokládat, že nově získaná pohlednost – či alespoň neošklivost – jim v osobním životě anebo při získávání zaměstnání pomohla natolik, že již nebyli odkázáni na kriminální aktivity.

Za ošklivost těžší trest

John E. Stewart z Mercyhurst College (pdf) pak přidal ještě jeden důvod, proč vězení obývají spíše ošklivci. Ve svém výzkumu po dva roky posílal do soudních síní v Pensylvánii v USA vždy kolem 10 svých spolupracovníků. Nikdo z nich neznal pravý smysl úkolu, jejich povinností bylo vždy jen půl hodiny pozorovat obviněné a kromě zjištění jejich demografických údajů jako věku, pohlaví či rasy i ohodnotit, zda působí spíše chudě, či bohatě, vzdělaně, či ignorantsky, špinavě, či čistě, ale i zda se zdají být spíše atraktivní, či nikoliv. Stewart nato vypátral i objektivní údaje o zločinu, jeho vážnosti a po konci soudu i verdikt a intenzitu trestu.

Analýza, které faktory predikovaly, jak velký trest bude uložen, ukázala jen na dva: jeden velmi silný a druhý slabší. Prvním byla celkem pochopitelně vážnost zločinu – zda šlo o vraždu, znásilnění či toliko krádež nebo prodávání drog. Jediným dalším signifikantním faktorem byla už jen atraktivita obviněného. Většina "pozorovatelů" se opět obvykle shodla, kdo je spíše hezčí a kdo nikoliv a atraktivní obžalovaní objektivně dostávali o něco nižší tresty, resp. získali podmíněné tresty či byli osvobozeni. (Následující výzkum ještě přidal i vliv rasy; černoši bývají odsuzováni za podobné zločiny k intenzivnějším trestům než běloši).

Stewartovy výsledky reflektují i zprvu překvapivé zjištění, že atraktivnější lidé v jeho vzorku dat páchali méně závažné trestné činy. Nicméně v kontextu představených zjištění, se volba extrémních "řešení" u méně atraktivní lidí zdá pochopitelná. Z díla sociálního psychologa Leonarda Berkowitze a dalších pochází tzv. hypotéza "frustrace vede k agresivitě". Vyplývá z ní, že celoživotní diskriminace v dětství, ve škole, v zaměstnání či při hledání partnera kvůli znaku, který mohou jen minimálně ovlivnit, může u některých ošklivějších lidí vyvolávat frustraci a tedy i tendenci někdy zvolit násilnou ventilaci svých problémů.

Stewartův terénní výzkum plně zapadl do dřívějších laboratorních studií, které experimentálně taktéž potvrdily, že méně atraktivní lidé se zdají být více "vinni" (je jim přisuzována vyšší pravděpodobnost spáchání zločinu) a jsou odsuzováni k těžším trestům. A to přestože vždy všichni účastníci experimentů vehementně konstatují, že vzhled by neměl jakkoliv ovlivňovat soudní řízení.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Přihrát či nepřihrát, to je oč tu běží

V zaměstnání, ve sportu, ale i v rodině často čelíme tzv. mixovaným odměnám – znamenaje, že nás odměňuje úspěch celé skupiny, nicméně existuje též motivace hrát jen na sebe. Někdy dokonce za i cenu neúspěchu celku. Být součástí spolupracujícího týmu, který levně a rychle vyřeší projekt je úžasný pocit. Leč získat vyšší mzdu či povýšení je pocit úžasnější – i když to vyžaduje vyštvání schopného kolegy, zpoždění a překročení rozpočtu. Podobně, vyhraje-li sportovní tým finále, splní se životní sny všech hráčů, nicméně jim jde i o jejich vlastní statistiky – chtějí být přitažliví pro sponzory, elitnější kluby či se stát celebritami. Místo přihrávky a jistějšího bodu se najednou jeví i vlastní riziková střela jako lepší alternativa.

Eric Uhlmann a Christopher Barnes (pdf) pro zodpovězení, jak se lidé vypořádají s podobnými konflikty motivací, analyzovali data o výkonu hráčů americké basketbalové ligy v sezónách 2004-2013. Zjistili, že během běžných zápasů si hráči přihrávají a hra se zdá být obecně velmi kooperační. Ovšem, když klub postoupí do play-off, velmi sledovaných finálových her, strategie hráčů se změní. Hra se stane individualističtější. Basketbalisté místo přihrávek častěji střílí sami. Přitom spolupráce na hřišti je faktorem významně ovlivňujícím šanci týmu na vítězství.

Proč se tak hráči chovali, názorně ukazuje analýza jejich mezd. Porovná-li se počet přímo střelených košů nebo asistencí a mzda v další sezóně, vyjde, že za každý koš z pole hráč získává o 22 045 dolarů vyšší odměnu, za každou přihrávku naopak ztratí 6 117 dolarů. To neznamená, že by hráči byli za přihrávky trestáni. Čísla znamenají, že majitelé klubu, trenéři – ať již o spolupráci hráčů mluví sebečastěji – při odměňování (či nabídce nových kontraktů) zvažují hlavně počet hráčem naházených košů. Na asistence se zapomene.


Psáno pro Vesmír.

Sportování vede k vyšší mzdě

Sport zlepšuje fyzickou kondici a, je-li provozován hromadně či v týmech, i sociální schopnosti a prohlubuje síť známých. Sportovci musejí být cílevědomí, otrlí a schopní překonávat obtíže. Nikoho by proto asi nepřekvapilo, že zaměstnanci intenzivně se věnující v minulosti či aktuálně nějakému sportu by měli brát i vyšší mzdy. Na druhou stranu však sportu musí obětovat mnoho času a hrozí jim i vyšší riziko zranění.

Navíc do kauzálního vysvětlení sportovec=vyšší plat vstupuje i vliv zdravotního stavu či životního stylu. Sportuje-li někdo, je to (do jisté míry) demonstrace, že je zdravý, takže jeho vyšší mzda může být odvozena od jeho výborného zdravotního stavu a nikoliv aktivit. Sportovci mají navíc zdravější životní styl než nesportovci. Dopad sportu na výdělek proto není přímočarý.

Michael Lechner a Nazmi Sari (pdf) využili kanadské národní šetření o zdraví populace, které vedle plejády socio-ekonomických charakteristik dlouhodobě a poměrně detailně zjišťuje zdravotní stav, ale i sportovní návyky a obecně fyzickou aktivitu Kanaďanů.

Graf ukazuje dopad změny z neaktivního životního stylu na středně aktivní (plná červená linka, čárkovaně jsou intervaly spolehlivosti) a ze středně aktivního na aktivní (plná modrá linka, čárkovaně jsou intervaly spolehlivosti) na příjem člověka (v kanadských dolarech).

Vedení (mladých) dospělých k intenzivnímu sportu a fyzické aktivitě se ukázalo být velmi dobrou strategií, aby dosáhli během 8 až 12 let na o 10 až 20 % vyšší mzdu (platí, skutečně, jen u "intenzivnějšího" sportu či aktivit, tj. dennímu výdeji energie nad 1,5 kcal na kilogram váhy, což zhruba odpovídá alespoň 30 minutám aerobního cvičení 5 dní v týdnu). Efekt sportování na mzdu je v tomto ohledu srovnatelný zhruba s jedním až dvěma roky vzdělání navíc.


Psáno pro Vesmír.

Sex a mzdy

Nový výzkum ukázal, že zaměstnanci s vyšším platem si užívají méně sexu. Tráví v práci mnoho času, jsou unavenější, na druhé straně mají zdroje koupit si i jiné druhy pobavení, takže nejsou odkázáni na postelové hrátky (jak známo, sex je zábavou chudých). Za výsledky může být zodpovědné i to, že svobodní lidé se více realizují kariérou, možná i ve víře, že jim eventuálně pomůže k získání partnera.

Nepřekvapivé, že? Přesto je to smyšlenka! Měla upozornit, že ve společenských vědách jsou zjištění poměrně "jasná" - když už je ale známe. Ačkoliv si často nemůžeme být jistí, jak se věc vyvine, zpětně se zdá, že to jinak být ani nemohlo, tzv. efekt "po-bitvě-je-každý-generál".

Jak to tedy je se sexem a platy? Rozsáhlá analýza Nicka Drydakise (pdf) u řeckých zaměstnanců nepřímo naznačila, že více vydělávající mohou být atraktivnější, takže mají více možností k sexu. Zároveň platí, že zdravější lidé mají sex častěji a zároveň i více vydělávají. Nicméně i lidé nemocní, kteří se častěji milují, vydělávají více. Drydakis proto spekuluje, že samotné uspokojení sexuálních tužeb je nutnou podmínkou efektivního zaměstnance.


Psáno pro Psychologie Dnes.