Kuřecí svíčková

Minulý týden jsem si doma pochutnal na výtečné svíčkové na smetaně. Když mi manželka řekla, že neměla celer a použila hořčici a víc petržele, cítil jsem se trochu podveden. No, trochu, spíše dost. Pořád však lepší než rada od GPT Chatu, který prý radil recept na alternativní svíčkovou založený na kuřecím mase a tymiánu, s rýží jako přílohou, ostatní ingredience a postupy ponechány.

U tradičních jídel vyžadujeme, aby byly autentické. Věříme, že daný pokrm má nezměnitelnou podstatu, která ho definuje. Jinak je to jen další "jídlo". Zatímco mnohé recepty a národní kulinářské tradice skutečně sahají stovky let zpět, naprostá většina jídel, která považujeme za tradiční, se přitom objevila až relativně nedávno. 

Vezměte si francouzskou bagetu, považovanou za ikonickou součást francouzské kuchyně (podlouhlý tvar umožňuje větší plochu kůrky, kterou noblesní Pařížané oceňovali). Do minulého století byste ji ve většině pekařství ve Francii nekoupili. Dalším příkladem může být nejtypičtější italský dezert tiramisu, jenž se v kuchařkách objevuje až od 80. let 20. století. Jeho hlavní ingredienci, mascarpone, mimo oblast Milána nikdo neznal až do 2. světové války a sušenky Pavesini s kávovou příchutí byly uvedeny na trh také až roku 1948.

Podobně se ryby s hranolky ("Fish and Chips") staly tradičně britskými až poté, co Londýňané převzali postup smažit ryby v těstíčku a jíst je za studena s jednoduchou přílohou (tehdy v chlebu) od židovských přistěhovalců v 19. století. I tequila, bez stínu pochyb národní nápoj Mexika, nebyla až do 30. let 20. století v Mexiku ani oblíbená, ani rozšířená (ztrácela se ve velké varietě destilátů z agáve, mezcal). Za její popularizací a spojením s mexickou identitou stojí mexický filmový průmysl (a jeho inzerenti) ve 30. letech minulého století.

Mnohé příklady vycházejí z majestátné téměř tisícistránkové The Oxford Companion to Food od: Alan Davidson, kterou v roce 2014 vydalo nakladatelství Oxford University Press.

Sójová omáčka, bílá rýže a sushi,… nemusím ani dokončit jméno kuchyně. V Japonsku se přitom běžně jedly až od poloviny devatenáctého století a sushi se rozšířilo až v století minulém (původně tzv. „narezushi“ byl způsob konzervace ryb solením a kvašením mezi vrstvami rýže, která se před konzumací ryby vyhazovala). Podobně je na tom tradiční havajský pokrm poké, často s lososem, nasekanými rajčaty či jarní cibulkou. Přitom losos není na Havaji doma a rajčata a cibule byly na ostrovech pěstovány až v 19. století. Mimochodem, za popularizací syrového lososa do "tradičních" jídel – v sushi a poké – opět stojí průmysl, ne však asijský, ale norský. Až do 70. let 20. století by totiž nikoho nenapadlo jíst lososa syrového, protože ti divocí trpěli parazity. Norové však díky štědrým vládním dotacím rozjeli průmyslový chov atlantického lososa v gigantických rozměrech bez zajištěných odbytišť. Ve spolupráci s norskou vládou proto najali slavné šéfkuchaře a nabídli slevy velkoobchodníkům s prémiovým – syrovým – rybím masem. Losos se během jednoho desetiletí stal národní kulinářskou tradicí v mnoha zemích.

Ani maďarský guláš nemá tak hlubokou tradici. Hustá papriková omáčka se v Maďarsku rozšířila až koncem 19. století v důsledku zavedení průmyslového mletí papriky v roce 1859.

Historie národních kuchyní jsou plné proměn. Neměli bychom se proto přidržovat starých receptů a očekávání jen proto, že si myslíme, že autentičnost je to nejdůležitější. Kdo ví, třeba se jednou stane kuřecí svíčková s tymiánem a rýží českou klasikou. 

 

Psáno pro Lidové noviny (vychází z mé připravované knihy Rozhodování o jídle).

Nutriční moudrost

Dánu svobodu a možnost jíst, co chceme, jsou lidé schopni vybírat si jídlo, které jim zajistí komplexní výživu? Podle vývoje měr obezity a civilizačních onemocnění se zdá být odpovědí radikální "ne". Nicméně přejídání se tuky, cukry a jinou kalorickou stravou nutně neznamená, že by obézní trpěli nedostatkem jiných živin. 

Překvapivě téměř neexistují vědecké studie, které by zkoumaly, zda lidé mají "nutriční moudrost" – tedy, že poznají, jaké látky jim chybí, a tomu přizpůsobí stravovací návyky. Studie na kuřatech, prasatech, krysách a jiných zvířatech nicméně dokazují, že omezení dostupnosti některých živin či minerálů vede k změně chování zvířete s cílem nutrienty získat jinde. Když se ve Střední Americe velká skupina vřešťanů roku 2001 přeorientovala na jezení zralého – někdo by řekl i oschlého – listí, vědcům, kteří je dlouhodobě sledovali, nedávala změna žádný smysl. Tito primáti totiž univerzálně preferují šťavnaté mladé výhonky. Vysvětlením byl hurikán Iris, jenž toho roku smetl veškerou úrodu fíků, z nichž vřešťani získávali minerály, hlavně vápník. Primáti tak přirozeně nahradili nedostupný zdroj jiným: starší listí obsahuje vápníku více.

Stejné zdánlivě podivné chování lze sledovat u lidí. Třeba kolega z fakulty si začátkem léta začne dávat do kávy citron. Ač je pro ostatní vyvrhelem, možná se tak projevuje jeho vrozená nutriční moudrost a ve stresujícím zkouškovém období se více zásobuje vitaminem C. Nicméně podobné anekdoty jsou stěží důkazem. 

Jediným systematickým pojednáním o nutriční moudrosti lidí byla slavná přednáška, kterou v Montrealu v roce 1939 držela dětská lékařka Clara Davisová. V přednášce shrnula experiment, v němž byli kojenci v ústavní péči šest let pozorováni, zda jsou schopni sami si vybírat potraviny zajišťující dostatek vhodných živin. Přednáška měla poetický závěr: "Stejně jako život šťastných lidí ani kroniky zdravých a temperamentních lidí nepřinášejí mnoho vzrušujících zpráv. Nebylo žádného dítěte, které by nezvládlo svou vlastní stravu; všechny měly vydatný apetit; všechny prospívaly." Tato studie by dnes neprošla jako vědecká kvůli nejasným postupům i datům, přesto se nikdo nepokusil exaktně ověřit, zda jsou lidé přirozeně schopni kombinovat potraviny, aby maximálně prospívali. 

Až letos se tedy spojili Brit Jeffrey Brunstrom, experimentální psycholog, a Američan Mark Schatzker, novinář věnující se výživě, aby uskutečnili sérii experimentů majících nutriční moudrost potvrdit. V jejich experimentech participanti volili různé páry potravin. V zásadě výzkumníci sledovali, zda budou volit kombinace, které jsou kalorické či kombinace, které přinesou balancované zastoupení nutrientů. Příkladem, jablko a ostružina jsou méně výživově komplexní než jablko a banán. 

Schéma, jak vypadaly volby v části experimentu. Participanti viděli 6 obrázků jídla ((a) Food stimuli). Jídlo bylo párováno s dalším ((b) Pairing type), někdy stejným (Monotonous), jindy jiným (Varied). Participanti si pak měli vybrat, které dvě kombinace preferují ((c) Two-alternative food-choice task).

Byť efekt nebyl velký, participanti méně balancované kombinace volili méně často. Podobně analýza skutečně konzumovaného jídla odkryla, že lidé – alespoň ve Velké Británii – spíše kombinují jídla k výživové komplexitě než jen ke kalorickému obsahu. I typické britské pokrmy jako ryba a hranolky či kari a rýže jsou nutričně komplexnější než kari a hranolky. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Dobrou chuť k snídani

Dobrou chuť, pakliže snídáte. Tipnu, že jíte koláč či pečivo, nejspíše namazané máslem, a kávu či čaj. Možná ovoce nebo jogurt. Absolutně nikdo si nedává salát či rybu. Dále si dovolím tvrdit, že i přes žalostnou uniformnost sobotní snídaně je stále bohatší než ty v pracovních dnech. Podobnou jednotvárností se ale obědy ani večeře nevyznačují. Proč?

Nejpřirozenějším vysvětlením by bylo, že ráno nemáme čas ani chuť na přípravu extravagantních jídel. Chňapneme nejjednodušeji udělatelné. Dalším vysvětlením by mohla být fyziologie trávení: po probuzení tělo není připraveno na trávení náročné stravy a uvítá něco rychle stravitelného. Třetím možným důvodem je, že lidé jsou natolik naučeni, jak má snídaně vypadat, že jim nepřijde na mysl, že by mohla vypadat jinak. 

Ač všechny tyto teorie zní rozumně, nějaká musí chybět. Uniformní snídaně jedí i lidé, kteří mají ráno čas. Nemluvě o tom, že si lze komplexnější pokrm předpřipravit. Náročnost přípravy tak hlavním důvodem nebude, a podobně neobhajitelné je, že by snad pečivo a káva byly ráno nutričně či jinak fyziologicky přívětivější k trávení. Spíše naopak. Ač také ne úplné, ale pravdě nejbližší zdůvodnění bude naučená plochost snídaní. Většina lidí snídá pokrm, který jedli už jako děti, popřípadě to, co podsouvají marketingové kampaně potravinářských firem.

Jaké je tedy vysvětlení monotónních snídaní a komplexních obědů a večeří? Američtí psychologové Romain Cadario a Carey Morewedge přišli s teorií cirkadiální proměny mysli. V průběhu dne lze pozorovat, že lidé mění cíle a hodnoty. Ráno a dopoledne jsme více utilitaristy – jde nám o užitečnost. Máme více sil a zaměřujeme se na funkční aspekty rozhodnutí – ráno tedy být syti. Jiní chtějí být zdraví, tak jedí ovoce a vločky. Dopoledne máme kognitivní sílu, v práci jsme efektivní a přímočaří.

Přes den se ale kapacita vůle vyčerpává. Na povrch probublávají hédonistické cíle. Přestane být důležitá užitečnost, převáží příjemnost, pohodlí či naopak chuť po vzpruze a jiné senzorické libůstky. K pozdním obědům a večeřím pak už usedají epikurejsky naladěni a preferují variabilitu.

K otestování své teorie Cadario a Morewedge přesvědčili několik desítek dobrovolníků a ráno náhodně vybraným z nich stanovili různé cíle. Někteří dostali triviální instrukci: nasnídejte se. Ti sloužili jako kontrolní skupina. Ve skupině s hédonickým cílem dostali účastníci instrukce, aby se snažili dosáhnout prožitek příjemné snídaně. Konečně skupina s utilitárním cílem byla instruována, aby byla jejich snídaně maximálně efektivní.

Graf ukazuje rozdíly v hledání nových pokrmů při snídani. Skupina "Hedonic goal" byla pošťouchnuta k příjemnému prožitku. Skupina "Utilitarian goal" k efektivnosti a "Control" sloužila k porovnání.

 

Snídaně účastníků v kontrolní a utilitární skupině se následně nelišila – což dokazuje, že utilitarismus je ráno přirozeným nastavením mysli. Naopak účastníci pošťouchnutí k tomu, aby si hédonistické cíle kladli i ráno, si připravili mnohem příjemnější, komplexnější a zároveň zdravější snídani. Opusťte zvyk nudných snídaní, budete spokojenější – a navíc se zase vejdete do oblíbené košile.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Po sklizni: Nové objevy vyžadují stále víc hlav i peněz

Všudypřítomné starosti o negativní následky technologického pokroku jsou jistě odůvodněné, stojí ovšem na víře, že je pokrok sám jaksi automatizovaný. Přitom i zde platí zákon klesajících výnosů. Technologická singularita, při které by jednou vznikla umělá inteligence ve všem překonávající lidskou, může být kvůli tomu prakticky nedosažitelná.

Názorným příkladem je pravidlo, podle kterého se výpočetní výkon obvodů v elektronice zhruba každé dva roky zdvojnásobí. Tento takzvaný Moorův zákon platí už skoro půl století a často se pokládá za nápovědu, že směřujeme k singularitě. Problém je v tom, že na udržení tempa je dnes třeba osmnáctkrát více výzkumníků a vědců než v sedmdesátých letech. Inovační produktivita stabilně klesá. Na každý další jednotlivý nápad na miniaturizaci či novou architekturu procesoru je potřeba stále víc lidí, peněz a času.

Místo skoků krůčky

Američtí ekonomové pod vedením Charlese Jonese ze Stanfordovy univerzity se podívali, jestli je vývoj čipů zvláštní případ, nebo zda inovační produktivita klesá napříč odvětvími. Z jejich studie Are Ideas Getting Harder to Find? (pdf) vyplývá, že blíž pravdě má druhá odpověď.

Například v medicíně ještě v osmdesátých letech platilo, že každý klinický test nového léku či způsobu operace rakoviny prsu vedl v průměru k šestnácti rokům života navíc na sto tisíc lidí. Přestože od té doby počet provedených a publikovaných klinických testů vzrostl čtrnáctkrát, jejich efektivita klesá: každý v průměru zajistí už jen jediný rok života navíc.

Graf ukazuje, kolik „roků života“ nakonec v průměru zachránilo 100 vědeckých publikací (modrá linka) a klinických testů (zelená linka) v oblasti léčby rakoviny. Jak patrno, produktivita publikací i testů od 90. let minulého století intenzivně klesá.

Díky novým druhům setby a zemědělským technologiím sice roste výnosnost plodin, povážlivě však jen v jednotkách procent. Na druhé straně se množství vědců, technologů a financí na výzkum navyšuje násobně. Za posledních čtyřicet let počet lidí v zemědělském výzkumu narostl pětadvacetkrát, přestože průměrný roční růst výnosů pšenice, kukuřice, sóji a bavlny za stejnou dobu je pouhých 1,5 procenta.

Průměrná míra výnosnosti kukuřice (modrá linka) a násobky počtu výzkumníků v zemědělských oborech vůči roku 1969 (plná zelená linka; čárkovaná linka navíc ukazuje násobky počtu výzkumníků v oborech zabývajících se ochranou rostlin).

Čím si pomoci

Stejná situace je téměř ve všech hospodářských sektorech. Znalostí a inovací přibývá, na každou další z nich je ale nutno zaměstnat stále víc lidí a navýšit rozpočty. Nápady je těžší a dražší nacházet.

Z jedné studie jistě nevyplývá, že se blížíme hraně invence. Nicméně bez umělých inteligencí, které by generovaly nové myšlenky, či bez genetického či fyziologického posilování inteligence lidské existuje reálná hrozba, že jednou vytvoření jediného dalšího nápadu zaměstná celé lidstvo.



Psáno pro Finmag.

Jak přimět lidi, aby jedli zdravě?

Úmrtí na nemoci spojené s obezitou a chybnou životosprávou v následujících letech sesadí z trůnu dosavadní jedničku v zabíjení – kouření tabáku. Co dělat, aby i těchto smrtí bylo co nejméně? Medicína se soustředí na léčení konkrétních nemocí, ať už jde o oběhové problémy, cukrovku či rakovinu, a ultimátní příčinu – obvykle – neřeší. Koneckonců lékaři nemohou pacienty nutit do zdravé stravy či aktivního pohybu. Opatření pro zlepšení zdraví tedy musí vycházet odjinud a vyvolat změnu, jak často lidé sportují či jaké jídlo si kupují.

John List s kolegy (pdf) se zaměřili na volbu potravin a jali se zjistit, jaká opatření přimějí člověka zlepšit své stravování. Najali 222 dobrovolníků a více než půl roku sledovali jejich nákupy potravin. Rozdělili je zároveň do 3 skupin, na nichž byly otestovány intervence na zvýšení spotřeby zdravějších potravin. První skupina účastníků dostávala před nákupem informace, jakou zeleninu či ovoce nakoupit, jak je zpracovat a jak jsou důležité pro správnou funkci těla. Druhou skupinu experimentátoři manipulovali penězi – kdykoliv si dobrovolník koupil alespoň 5 větších kousků zeleniny či ovoce, získal darem navíc jeden dolar. Třetí skupina obdržela obé, jak informace, tak peněžní odměny. Poslední skupina nezískala nic a sloužila jako kontrolní vzorek, vůči kterému byly intervence porovnávány.

Podoba některých letáčků, které účastníci experimentu dostávali. První, "Incentives", upozorňuje, že nakoupí-li spotřebitel nad 5 kusů zeleniny či ovoce, dostane 1 $ odměny. Druhý letáček, "Information", upozorňuje, že jezení ovoce je zdravé a radí, že dají-li si lidé misku ovoce na stůl, pult či do lednice, svačinku budou mít vždy po ruce.

Bylo zjištěno, že samotné i podpůrné poskytování informací o prospěšnosti zeleniny či receptů na její zpracování má jen velmi malý dopad na nakupování spotřebitelů. Peněžní odměna, byť malá, měla naopak obrovský efekt – zdvojnásobila množství nakupovaného ovoce či zeleniny (z průměrných 1,6 kusů nakupovaných kontrolní skupinou na 3,4 kusy). Efekt navíc přetrval i po konci experimentu. Lidé odměňovaní penězi se naučili kupovat zeleninu a vytvořený zvyk jim zůstal, i když experiment skončil a žádné odměny již nezískávali. Experiment (nejen) organizacím usilujícím o zlepšení zdraví obyvatel ukazuje, že je možné poměrně jednoduše a levně vytvořit automatické chování, které bude ku prospěchu lidem usilujícím o zdravý životní styl.


Psáno pro Vesmír.

Jak moc přeplácíme „značkové“ výrobky?

Spotřebitelé jsou při výběru téměř jakéhokoli zboží zavaleni jeho nesčetnými variantami. Časové i mentální náklady na vyhledávání, porovnání a rozhodování, který výrobek je „nejlepší“, jsou ochromující. Spotřebitelé tak mohou být lehce zmateni a vlivem reklamy, manipulace či neznalosti kupovat i výrobky méně kvalitní či předražené. Zda je tomu tak obecně, je však složité rozhodnout. Vezměme za příklad volně prodejné léky, třeba ibuprofen. I když účinná látka je vždy identická, je nabízena pod různými názvy léků, jejichž ceny se mohou lišit i násobně. Leč někdo kupuje dražší ibuprofen, protože preferuje nějaké jeho neaktivní přísady, spolehlivost, bezpečnost nebo má prostě dobrý pocit ze známého balení. Nelze od stolu říci, že tyto jeho důvody jsou „špatné“, stejně jako nelze říci, že – třeba – jablko je univerzálně lepší než pomeranč. Lidé prostě mají různé preference, co u výrobku chtějí.

Jak tedy stanovit, že nějaké koupě jsou „objektivně“ horší než jiné? Bart Bronnenberg s kolegy (pdf) zvolili přístup, při němž zkoumali nákupy tzv. informovaných spotřebitelů. Lidí, jejichž vzdělání a profese je vybavují detailnějšími informacemi o určitých výrobcích, a dá se očekávat, že jejich volby budou velmi fundované. Přitom mohou mít naprosto stejné preference, co od výrobku chtějí, jako každý jiný.

Bronnenberg s kolegy ukázali, že lékaři a lékárnici pochopitelně znají, že mnoho léků má stejné složení, ale radikálně odlišné ceny. V porovnání s běžnými, i co do příjmu či vzdělání srovnatelnými domácnostmi, proto kupují zhruba o čtvrtinu častěji spíše levné, obecné druhy léků, než jejich dražší „značkové“ alternativy. Kdyby všichni spotřebitelé nakupovali jako lékaři či lékárníci, ušetřili by až pětinu výdajů na léčiva.

Pravděpodobnost koupě obecného, levnějšího léku (kupř. generika prodávaného lékárnickým řetězcem), v závislosti na tom, zda spotřebil zná jeho aktivní látku. Pakliže spotřebitel zná, že kupř. mnohé léky proti bolesti (červeně) mají stejnou účinnou látku, kupuje levnější z nich. Body ukazují pravděpodobnosti koupě levného generika a úsečky jsou 95 % intervaly spolehlivosti.

Podobně třeba i šéfkuchaři restaurací u srovnatelných potravin (jako je sůl, cukry, prášky do pečiva ad.) mají mnohem větší pravděpodobnost, že budou kupovat základní, levné druhy a nenechají se obalamutit ke koupi dražších alternativ. Nicméně zjištění u nich neplatí univerzálně, často kupují stejně jako běžné domácnosti a u mnohých potravin, jako třeba jogurty či sycené nápoje, kupují dražší značky.

Výzkum uzavírá, že i sofistikovaní spotřebitelé se nechávají lehce oklamat a při nákupech zbytečně přeplácejí. Zároveň nabízí i cestu, jak své rozhodování zlepšit: víte, kam chodí na oběd zaměstnanci hygieny či ČOI? V jakém autě jezdí automechanici? Na kterých školách studují potomci profesorů?...


Psáno pro Vesmír.

Stojí za společenským pokrokem spíže?

Proč v některých regionech příchod zemědělství umožnil rozkvět komplexních civilizací, zatímco jinde se, co do změny společenské struktury, nestalo vlastně nic. Egypt s rozmachem pěstování obilí v nilském údolí vytvořil stát, jehož komplikovanost vlády a památky obdivujeme dosud. Zatímco v Nové Guinei – kde zemědělství objevili ve stejné době – žádný státní útvar nevznikl a většina lidí žije v malých, prostých osadách. Proč i v posledních staletích země, které sice mají nejúrodnější půdu (mnohdy kolem obratníků) hospodářsky strádají, zatímco v méně úrodných končinách (třeba ve skalnaté Evropě) lidé žijí v blahobytu?

Joram Mayshar s kolegy (pdf) přišel s inovativní odpovědí – může za to schopnost pěstovaných plodin být skladovány. V úrodných subtropických a tropických zemích totiž rostou plodiny, které mohou být sklízeny během celého roku, navíc obsahují mnoho vody (různé ovoce, hlízy a kořenová zelenina), proto rychle podléhají hnilobě. Jednoduše zde není třeba a není ani možno potraviny skladovat. Lidé mohou být soběstační a nemají motivaci produkovat zásoby či nadbytek, popř. ten je hned spotřebován rostoucí populací.

Na druhé straně, obilí se sklízí jen jednou do roka, i dlouhé období je možné jej skladovat a zabezpečuje kalorický příjem člověka po celý rok. Vlastnosti, které však motivují i krádeže, jež pro domácnost mohou být fatální. Vznikne proto tlak na koncentraci lidí do vesnic a objevení se „elit“, které zajišťují ochranu. Bez ohledu, zda se své role ujmou násilím či se zemědělci domluví a svěří někomu ze svého středu vedení, neproduktivní třída elit získá moc a sílu danit. Jelikož jsou nato závislé na produktivitě poddaných, podporují rozvoj zvyků, zákonů či technologií, které produktivitu zvyšují. Společnost se začne dále hierarchizovat a její členové specializovat.

Mayshar s kolegy své předpovědi potvrdili na datech o úrodnosti různých světových regionů a etnografického atlasu, který obsahuje údaje o 1267 světových etnicích za posledních několik staletí. V regionech, kde se více daří neskladovatelným plodinám, tam je lidé i více pěstují a i proto je jejich společnost „nerozvinutá“. Tam, kde se více daří obilí či rýži, tam jsou více pěstovány ony (a skladovány) a komplexita a hierarchizace společnosti roste. Hobbes měl tedy pravdu; aby lidé nebyli okradatelní kýmkoliv, souhlasili s okrádáním „svým“ panovníkem. Vznikl stát.

Pěstování plodin v různých společnostech v předkoloniálním období. Modrá značí obilniny, červená hlízy a kořenovou zeleninu, žlutá ovoce, zelená zeleninu a světle šedá znační, že společnost se systematickému zemědělství nevěnovala. Čím lépe byla plodina skladovatelná, tím komplexnější společnost vznikla.

Psáno pro Vesmír.

Humanitární podpora válek

Ekonomie je někdy nazývána ponurou vědou proto, že její závěry jsou často v rozporu s tím, co by si člověk přál či očekával, že "by být mělo". Ekonomové svým zaměřením na reálné lidské jednání – a nikoliv na to, co respondenti toliko říkají či jak se subjekty chovají v laboratořích – často odkrývají, že deklarované cíle a skutečné dopady, někdy ne zcela viditelné, se velmi liší. Nathan Nunn a Nancy Qian (pdf) nyní přispěli k "špatné" pověsti ekonomie tím, že analyzovali americkou potravinou pomoc v letech 1971-2006 a zjistili, že v dané podobě živila zejména pokračování občanských válek v dotovaných zemích (dopad na mezistátní konflikty identifikován nebyl).

Ve své analýze vyžili toho, že intenzita potravinové pomoci USA není dána ani tak potřebností potravin v dotovaných zemích, ale úrodou pšenice v předchozích letech. Vláda totiž zemědělskou produkci od amerických zemědělců vykupuje a nashromáždí-li značné přebytky, vyváží je coby mezinárodní pomoc. A jelikož úroda závisí především na počasí nad Amerikou, velikost potravinové pomoci je dána také spíše počasím a nikoliv povahou konfliktu. Šlo proto lépe odhalit, že po větší pomoci následuje rozhoření konfliktu a nikoliv třeba naopak, že by rozhoření konfliktu přivolalo potravinovou pomoc (kdy by data také ukazovala, že vyšší pomoc doprovází větší boje).

Závislost velikosti potravinové pomoci (osa y v milionech tun) na rezervách pšenice v USA v předchozím roce (osa x v milionech tun).

Závislost pravděpodobnosti pokračování občanských válek (osa y) na produkci pšenice v USA o rok dříve (osa x v milionech tun).

Potvrdilo se tak nepřímo podezření, že až 80 % potravinové pomoci se cestou ke svým příjemcům ztratí a nejčastějšími zloději jsou právě lokální ozbrojené síly, které zisky z prodeje lupu využijí na nákup zbraní a na žold. Nemluvě o tom, že často i vojáci trpí podvýživou, a proto potravinová pomoc směřovaná jim, podporuje přímo i jejich bojeschopnost.


Psáno pro Vesmír.

Pozor na přítelkyně či manželky na dietě

Útoky, křik a různé naschvály jsou koloritem soužití většiny partnerů či manželských párů. Ponožky hozené na sedačku, prázdná lednice, do opravny týden neodvezený kávovar – podobné triviality pravidelně zažehnou vášnivé hádky. Už za několik okamžiků jich však oba partneři litují. I když bližního milují, v daném momentě se jim prostě nepodařilo zlost na něj přemoci. Brad Bushman s kolegy (pdf) zauvažovali, že za podlehnutí emocím vždy stojí vysílená sebekontrola. Všichni totiž vědí, že hádka je (obvykle) špatné řešení. Přesto únava po celodenní práci, z učení se na zkoušku či prostý hlad vyčerpají uvažování natolik, že hněv má umožněn okamžitý průchod...

Pro otestování teorie měřil vědecký tým po 21 dní u několika manželských párů hladinu glukosy, krevního cukru. Jelikož se glukosa při námaze spotřebovává a zároveň ji pro sebekontrolu a vůbec pro uvažování mozek potřebuje, je její nízká hladina dobrým ukazatelem vyčerpání (nebo hladu). Každý účastník pokusu zároveň získal voodoo panenku, která symbolizovala jejich partnera, a 51 špendlíků, jež do ní mohli zapíchat dle míry, jak na něj byli daný den naštvaní. Nakonec manželé sehráli ještě hru, v níž se měřila rychlost jejich reakcí. Ten, kdo z páru vyhrál, získal právo pustit manželce či manželovi do sluchátek zvuky různé délky i hlasitosti (od 60 dB do 105 dB, což už je intenzita sirény; hluk byl složen z různých zvuků, které lidé nesnáší, od škrábání nehtů po tabuli po vrtačku zubaře).

Potvrdilo se, že partneři s nízkou hladinou glukózy v krvi byli agresivnější, tj. bodali do panenky více, přičemž ženy obecně využívaly více špendlíků. Stejný efekt se ukázal i u škození hlukem; čím průměrně nižší měly subjekty hladinu glukosy, tím partnerovi pouštěly delší a hlučnější zvuky. Není lásky bez plného žaludku. (Pozn.: výzkum je korelativní, takže ve skutečnosti není zřejmé, zda nízká hladina glukosy agresivitu umožňuje, spouští, doprovází či následuje.)


Psáno pro Vesmír.

Zaujalo-li Vás téma omezené sebekontroly, krátce o něm promluvím i ve své přednášce pro Knihovnu Václava Havla toto pondělí.

Když člověk bojuje proti sobě… Nástroje sebezavazování a teorie omezené sebekontroly

UPOZORNĚNÍ: V poslední době bylo publikováno několik významných prací, které zpochybňují, že by teorie omezené sebekontroly (či teorie vyčerpávání ega), na kterou je níže odkazováno, byla validní. Empirické studie totiž nejsou schopny replikovat původní zjištění. Pro přehled vizte kupř. tento úvodník Alexa Holcomba. Podobně i studie se soudci trpí vadnou analýzou dat a výsledky nemusí být hodnověrné; vizte třeba zde.

Udělat, či neudělat, co je těžší? Většina čtenářů potvrdí, že dělání je pochopitelně náročnější než nedělání. Vzít třeba dort z lednice a sníst jej vyžaduje náročnou koordinaci svalů nohou, prstů, čelistí. Zrovna tento příklad ale nesedí, že? Zeptáme-li se kohokoliv, kdo se snaží zhubnout, potvrdí, že ubránit se snězení cukroví – nedělání – je náročnější než cokoliv jiného. "Nástroje sebezavazování" pak nejsou pomůcky k sexuálním hrátkám ani instrumenty k mučení. Jde o terminus technicus behaviorální ekonomie, jde o opatření, které na sebe lidé uvalují, aby ochránili své budoucí já před nešvary.

Trpíte-li okousáváním nehtů, víte, že odolat zlozvyku je téměř nemožné a že vám to bude znepříjemňovat život i v budoucnu. A protože současnému nutkání jste již podlehli, můžete pomoci alespoň svému budoucímu já, aby se nešvaru ubránilo. Kupříkladu tím, že si nehty nalakujete čirým, ale extrémně nechutným a pálivým lakem. Tím svému budoucímu já omezíte možnost dělat něco, co dnes považujete za chybu, a zároveň tušíte, že budoucí já by tomu nejspíše podlehlo.

Nástroje sebezavazování se aplikují zejména v oblastech, v nichž pravidelně selhává sebekontrola a vyhrává naše impulsivní já. Například 70 % kuřáků chce přestat, zhruba 44 % z nich alespoň na jeden den ročně přestane kouřit ve snaze přestat úplně. Přesto se to povede jen zhruba 4–7 % nikotinistů. Podobně špatně jsou na tom i novoroční předsevzetí, která se podaří dodržet v méně než 12 % případů, o úsilích při zlepšování kondice hubnutím či častějším pohybem nemluvě.

Existuje nespočet neformálních opatření, kterými své budoucí rozhodování omezujeme. Máme-li sklon sníst všechnu čokoládu ve spíži, nekupujeme ji na kila, ale jen jednu, a malou. Zvrátíme-li vždy své plány jít si zacvičit, domluvíme se dopředu se známým, aby nás vyzvedl – odřeknout mu už nese dodatečné psychické náklady. Jste-li rozhazovačným alkoholikem, do hospody byste si s sebou měli brát jen stokorunu a občanský průkaz.

Úspory až po testu moči

V poslední době vzniklo i několik formalizovaných sebezavazovacích služeb a výrobků. Máte-li problémy se vstáváním a pravidelně podléháte pohodlí, když zmáčknete budík kvůli dalším chvílím spánku, můžete si koupit takzvané "behaviorální budíky". Ty v nastaveném čase nejen zvoní, ale začnou se i pohybovat, jezdí i létají, takže je musíte dohonit, abyste je utišili. Vaše budoucí já pak prostě musí vstát.

Jeden z řady behaviorálních budíků.

Jedna filipínská banka nabízí kuřákům spořicí účet; peníze na něm naspořené však mohou obdržet zpět jen ti, kteří projdou testem moči na nepřítomnost metabolitů kouření. Kuřáci jsou tím silněji motivováni, aby svůj závazek odvyknout závislosti dodrželi. Jakmile by bylo detekováno, že slib porušili, úspory propadají bance. I s touto silnou penaltou si zhruba 11 % oslovených kouřících účet pořídilo. Většina z nich závazek pohříchu nedodržela a peníze si ponechala banka (posílala je nato charitě). Nicméně analýza Xaviera Giné ze Světové banky a kolegů (pdf) ukázala, že tento podmíněný účet byl přesto relativně účinnou odvykací kúrou. Jeho efektivnost dosáhla větší či alespoň stejné míry jako jiná opatření – nikotinové náplasti či psychosociální terapie.

Nicholas Burger a John Lynham (pdf) popsali další překvapivý nástroj sebezavazování. Jde mimochodem o jediný oficiální druh sázky, při němž si můžete vsadit na událost, jež je plně ve vaší moci. Britská společnost William Hill totiž lidem umožňuje vsadit si na své vlastní zhubnutí. Každý ochotný sázející je zvážen a vyšetřen lékařem, určí váhu, jíž chce za určité období dosáhnout, a je mu nato sázkařským agentem vypsán kurz. Sázející si vsadí, doslova tak "zvýší sázku ve hře", takže při nezhubnutí nejen zklame sám sebe, navíc přijde o eventuální výhru. Ač se kurzy pohybují od 5 : 1 po 50 : 1 a průměrná výhra může dosáhnout hodnoty přes 2300 USD, 80 % sázkařů bohužel souboj se sebou nakonec prohraje.

Sebekontrola jako sval?

Proč si lidé nejsou schopni odpustit jídlo kalorické hodnoty zhruba 2 horkých čokolád u Starbucksu denně, aby nejen splnili toužebný cíl, ale vyhráli i menší bohatství? Existuje nespočet důvodů. (Ne)schopnost kontroly svých impulsivních přání může být vrozená, naučená či vynucovaná rodiči nebo partnerem. Vliv budou mít další lidé kolem nás i prostředí, v kterém žijeme.

V současnosti je pak populární i teorie omezené sebekontroly. Ve zkratce jde o intuitivní myšlenku, že vědomá kontrola našich činů je limitovaným zdrojem. Jakmile musíme vynakládat kognitivní úsilí, ať již "přemýšlet", či "ovládat se", sebekontrola se postupně vyčerpává a snáze se potom staneme obětí nižších tužeb, emocí či lenosti. Metaforicky jde vlastně o stejný princip jako únava svalu při náročné práci. (Pozn.: O teorii bylo zevrubně pojednáno i v příspěvku Kdo má málo, tomu bude ještě vzato.)

V jedné z prvních ověřovacích studií (pdf) experimentátoři pozvali účastníky do laboratoře provoněné vůní čokoládového pečiva. Na stole bylo připraveno občerstvení, čokoládové lupínky a ředkvičky. Jedna skupina mohla ochutnávat čokoládové lupínky, druhá jen ředkvičky. Než experimentátoři místnost opustili, instruovali subjekty, že smějí jíst jen přidělené jídlo. Jedlíci ředkviček tedy bojovali s intenzivním nutkáním vzít si vonící čokoládové pochutiny a vyčerpávali si omezenou sebekontrolu. V následujícím úkolu všichni luštili neřešitelné hlavolamy (což subjekty pochopitelně nevěděly). Sledovalo se, která skupina vzdá úkol rychleji. Ti, co se předtím kontrolovat nemuseli, vydrželi řešit téměř 19 minut a vyzkoušeli 35 různých způsobů; jedlíci ředkviček u hlavolamů vydrželi jen 8 minut a provedli toliko 20 pokusů.

Podobně i kuřáci, kterým bylo zakázáno kouřit, měli poté problémy se sebekontrolou; jedli více nezdravých potravin než ti, kterým bylo kouření povoleno.

Sebekontrolu lze vyčerpat i jinými mentálními úkony, třeba nutností si pamatovat číslo. Baba Shiv a Alexander Fedorikhin (pdf) přiměli studenty, aby si zapamatovali buď dvoj-, nebo sedmimístné číslo. Studenti měli posléze přejít do jiné místnosti, kde mělo být ověřeno, zda úkol řádně splnili, cestou si navíc mohli vybrat svačinu. Buď zdravý salát, nebo tučný čokoládový dort. Nepřekvapí, že namáhající paměť volili dort z 63 %, ti, co si pamatovali jen dvojčíslí, jej upřednostnili jen v 41 % případů.

Matthew T. Gailliot s kolegy (pdf) pak metaforu "sebekontroly coby svalu" vzali doslova. Ve své práci znovu prokázali, že musí-li se subjekty kontrolovat, jako třeba nesmát se při komediích, zhoršuje se jim v následujících mentálních úkolech vytrvalost a více podléhají pokušením. Zároveň zjistili, že jim při úkolech vyžadujících sebekontrolu klesá glukóza v krvi. Zdá se, že potlačení emocí a impulsů skutečně vyžaduje dost energie, a pokud se jí mozku nedostává, podlehneme. Gailliot tuto předpověď přímo otestoval: když po úkolech se sebekontrolou nalil subjektům cukrem slazenou limonádu (a kontrolní skupině limonádu s umělým sladidlem), k vyčerpání sebekontroly u nich nedošlo (a u těch, co dostali umělé sladidlo, naopak selhání opět nastalo). (Pozn.: Teorie "na cukru závislé sebekontroly" je však poměrně kontroverzní a ne vždy verifikovaná.)

Výkon v Stroopově testu měřený v chybách. Jedna skupina koukala na normální film ("Watch Normally") a druhá na film s titulky, ale nesměli je číst - což od nich vyžadovalo poměrně silné ovládání se ("Control Attention"). Obě skupiny poté byly dále rozděleny na subjekty, které vypily nápoj s cukrem ("Glucose") a ty, co pili uměle slazený nápoj ("Placebo"). Nato řešili Stroopův test. Jak je patrné, právě skupina participantů, která se musela ovládat a poté nemohla doplnit cukr, dopadla nejhůře.

Soudci by měli mít povinné přestávky na svačinu

Laboratorní studie jsou inspirativní. Ale jde jen o zajímavosti, nebo lze podobné výsledky nalézt i v realitě? Lze, a i za situací, kdy jsou v sázce lidské životy.

Studie o podmínečném propouštění vězňů u izraelských soudů se v tomto aspektu stala již legendární. Její autoři Shai Danziger, Jonathan Levav a Liora Avnaim-Pesso (pdf) se vymezili proti názoru, že soudní rozhodnutí jsou dílem toliko právní logiky a zákonných norem. Dle nich záleží i na osobnosti soudce, jeho zkušenostech či náladě, ad absurdum i na tom, "co měl ráno k snídani". K překvapení všech pak dokázali, že čas od posledního jídla je jedním z nejvýznamnějších faktorů, který ovlivňoval soudcův verdikt.

Ve své analýze prozkoumali 1112 soudních rozhodnutí týkajících se možnosti podmínečného propuštění odsouzených zlodějů, násilníků či vrahů. Dle jejich dat soudci v jediném dni projednali 14 až 35 žádostí a samotné stání trvalo v průměru asi jen 6 minut, jednalo se tedy o velmi intenzivní a náročnou práci. Danziger s kolegy zpracovali u všech kriminálníků jejich "anamnézu" (zda jde o recidivisty, závažnost jejich provinění, délka odsezeného času, národnost) a ujistili se, že lehčí i těžší případy jsou v průběhu dne téměř rovnoměrně rozloženy. Zároveň ověřili, že ani právníci odsouzených nejsou schopni ovlivnit čas, kdy jejich klient předstoupí před soud. Nato zjistili, kdy si soudce dává pauzu na svačinu či oběd, a vytvořili harmonogram času od posledního jídla a vyhovění či nevyhovění žádosti o podmínečné propuštění.

Podíl podmínečně propuštěných v průběhu soudního dne. Kolečka symbolizují pauzu na jídlo (svačinu či oběd).

Ukázalo se, že na začátku dne soudce umožní propuštění zhruba 65 % vězňů, poté se jeho verdikty stále zpřísňují a před odchodem na svačinu již zamítne skoro všechny. Po návratu opět zhruba 65 % žádostí vyhoví a nato znovu konverguje k zamítnutí skoro všech před odchodem na oběd (mimochodem dle získaných dat standardní izraelský soudní oběd trvá 57 minut a 22 sekund, rozptyl dle jednotlivých soudců je však značný). Po návratu z oběda opět soudci začínají na zhruba 2/3 vstřícných rozhodnutí, aby konečně před ochodem domů opět skončili na téměř úplném odmítnutí všech žádostí. Ač značnou roli v rozhodování soudců hrála i recidiva či naopak perspektiva rehabilitace, čas od posledního jídla či pauzy byl jedním z významných determinant podmínečného propuštění.

Odmítnutí žádosti totiž nevyžaduje de facto žádné úsilí; jde o zločince a "automaticky" by si měli odsedět trest. Rozsudek o podmíněném propuštění naproti tomu vyžaduje zvážení minulých přečinů, možnosti úspěšné rehabilitace, rizika recidivy. Pro unaveného soudce je odmítnutí prostě jednodušší...


Psáno pro Vesmír (již dříve).

Nejúčinnější diety nejsou o jídle

UPOZORNĚNÍ: Vědecké práce Briana Wansinka, na které je níže odkazováno, byly často provedeny nedbale. Chybami trpěl sběr dat i jejich analýza, a proto by jeho výsledky neměly být brány jako hodnověrné. Více o této kontroverzi se lze dočíst třeba zde.

Chcete-li zhubnout, nezaměřujte se na jídlo, ale na okolnosti, které stolování provázejí. Ty totiž rozhodujícím způsobem ovlivní, jestli jíme přiměřeně, nebo nadmíru. Jenže právě tyhle okolnosti si zpravidla vůbec neuvědomujeme.

V souvislosti s jídlem existuje více rituálů než v jiných oblastech našeho života. Bez nich by nám totiž tolik nechutnalo. Někdo si jablko musí rozkrájet, jiný kulaté sušenky rozdělí a sní nejprve náplň, další ryby nejí, ale u svíček štědrovečerní tabule si na kaprovi pochutnal.

Chuť nemusí pramenit toliko z kvality jídla, ale i z okolností, za kterých je konzumováno. Exaktní ověření, že rituály skutečně zlepšují vychutnání jídla, nedávno provedla psycholožka Kathleen D. Vohsová z Minnesotské univerzity s kolegy (pdf). V jednom pokusu bylo první skupině participantů řečeno, že budou ochutnávat čokoládu, nicméně musí ji nejprve vzít celou do rukou, rozlomit vedví, poté rozbalit první polovinu, sníst ji, až pak rozbalit druhou část a pochutnat si na ní. Členové druhé skupiny žádné podobné prostocviky provádět nemuseli a čokoládu prostě rozbalili a snědli.

Lidem v první, "ritualizované" skupině přišel zážitek z ochutnávky mnohem radostnější, čokoláda se jim zamlouvala více a také si ji i delší dobu vychutnávali. Nakonec by za ni byli i ochotni více zaplatit. Rituály vedou k většímu zapojení mysli do budoucí konzumace, lidé se na ni intenzivněji zaměří a hlouběji ji prožijí. Další Vohsové pokusy vedly vždy ke stejným výsledkům, jakkoliv byl rituál nesmyslný (v jednom případě měli před snědením mrkve participanti zaklepat na stůl, zhluboka se nadýchnout a zavřít oči), provedl-li rituál přímo spotřebitel (a ne jen někdo poblíž), užil si svého jídla více.

Leč, jak se to vše týká diet? Vliv rituálů na prožitek chuti je vrcholem behaviorálně-psychologického výzkumu konzumace potravy, který ukazuje (pdf), že lidé se nepřejídají nutně proto, že mají hlad nebo proto, že se nemohou ovládnout či že jí "nezdravé" jídlo. Profesor Brian Wansink, americký behaviorální vědec z Cornellovy univerzity, který se výzkumem faktorů ovlivňujících čeho a kolik sníme, proslavil, začíná svoji knihu Nezřízené labužnictví nekompromisně: "Všichni jedí tolik, kolik jedí, především kvůli tomu, co nás obklopuje… Nepřejídáme se z hladu, ale kvůli rodině a přátelům, obalům a talířům, názvům a číselným údajům, cenovkám a osvětlení,… tvarům a vůním, rozptýlení a samotě nebo příborníkům a nádobám."

 I přes nepříliš zdařilý předklad jde o publikaci v Česku neprávem opomenutou.

Bezedný talíř

Asi bychom se shodli, že jíme, dokud máme hlad. Wansink s kolegy ale dokázal, že nic takového fyziologicky nemůže platit. Už jen proto, že než si naše tělo a mozek uvědomí, že jsme sytí, potřebují nato alespoň 20 minut. Za tu dobu lze sníst znovu celý oběd. Ve skutečnosti rozhodnutí, kolik jídla sníme, padne ještě před tím, než polkneme první sousto. Nejčastějším ukazatelem konce jídla a sytosti je totiž prázdný talíř nebo "snězení všeho kromě přílohy" či odchod ostatních stolovníků, jednoduše – nějaký vizuální podnět. Rozhodování přitom nemusí probíhat vědomě, ba naopak, až když dojíme porci, "najednou" se automaticky cítíme i sytí. Co by se stalo, kdyby se jídlo třeba neznatelně doplňovalo a pohled na snědené by byl maten?

Wansinkův tým (pdf) proto pozval účastníky výzkumu na ochutnávku polévky. Hosté usedli ke stolům s vrchovatými talíři a dali se do jídla a společenské konverzace. Hluboké talíře některých subjektů ovšem byly výjimečné. Zespoda byly trubkou připevněny k nádržce s polévkou a jak stolovníci jedli, nepostřehnutelně jim pomalu další znovu přitékala. Po 20 minutách byl pokus přerušen. Výzkumníci požádali účastníky experimentu, aby odhadli, kolik kalorií asi snědli. Zároveň zvážili zbytky polévky v talířích (a objem, který dotekl). Skupina s normálními talíři snědla asi 1/4 litru polévky. Skupina s bezednými talíři snědla o 73 % více, 4 dcl polévky (byli však i tací, jež snědli přes litr). Přesto v obou skupinách všichni odhadovali, že snědli kolem 120 kalorií a udávali, že se cítí stejně sytí.

Šedé sloupce ukazují spotřebované kalorie, tmavé sloupce ukazují odhad subjektů, kolik asi snědly. První dva sloupce se týkají subjektů, které jedly z normálních misek. Druhé dva sloupce vypovídají o subjektech, kterým polévka neznatelně dotékala.

Nebezpečí velkých porcí

Další experimenty potvrdily očekávané. Dá-li se jídlo na menší talíře, lidé jej snědí a cítí se sytí stejně jako jedlíci, kteří snědli mnohem více jídla, ale z mnohem větších talířů. Jedí-li lidé z větších balení, sní více, než mají-li balení menší, přitom se cítí všichni stejně plní (v zásadě vůbec nerozpoznáme, sníme-li o 20 % více či méně jídla "než obvykle"). Velikost jednotlivých pokrmů v restauracích i v domácnostech přitom setrvale roste. Ilustrativní je studie (pdf), která analyzovala mohutnost porcí na obrazech Poslední večeře Ježíše Krista vytvořených za poslední tisíciletí (dlouhodobé a přesné údaje o velikostech porcí v průběhu věků totiž nejsou dostupné). Vyšlo najevo, že velikost jídel se zvětšila o 69 %, velikost chleba o 23 % a velikost talířů o 66 %.

Relativní velikost porcí zobrazených na obrazech Poslední večeře Ježíše Krista namalovaných v průběhu milénia.

Platí potom i pravidlo, že cokoliv ukazuje, kolik jsme toho již pozřeli, snižuje potřebu dále jíst. V jednom takovém experimentu mohli studenti sníst tolik kuřecích křidélek, kolik si zamanuli. Jedněm byly kosti pravidelně odklízeny, u druhé skupiny se naopak hromadily na stole. Subjekty této skupiny snědly o 28 % méně než členové skupiny první.

Orientují-li se při jídle lidé dle vizuálních podnětů, ovlivňuje je pochopitelně hlavně objem jídla. Kalorie totiž nejsou vidět a do jisté míry ani cítit. Stačí, když se vizuálně zvětší porce, a spotřebitelé se hned budou cítit více sytí. Nejhlubší studnicí moudrosti pro lidi toužící zhubnout je proto restaurační průmysl, který nejlépe ví, jak jídlo nafouknout – voda, vzduch či vlákniny (obloha) – aby se zákazník cítil spokojeně najeden, aniž by toho ve skutečnosti tolik snědl. (Věřte, že třeba stačí do mléčného koktejlu vehnat intenzivnějším mixováním více vzduchu, koktejl nabyde na objemu, i když není energeticky vydatnější – to však spotřebitelé, kteří se orientují dle pohledu, nepoznají. A cítí se zasyceni větší měrou, než když koktejl nebyl nadýchaný.)

Diety

Naprostá většina lidí, kteří zhubli díky jakékoliv dietě, nabere svou váhu zpět. Dokonce se zdá, že platí přímá úměra – čím rychleji zhubnou, tím kvapněji i naberou. Většina diet nefunguje proto, že jsou založeny na odříkání potravin, které nám chutnají a které snadno můžeme mít. Nemůže-li člověk utišit chuť po oblíbeném jídle, bude na něj více myslet. Stačí pak jakákoliv záminka, rodinné setkání, nepřítomnost "něčeho jiného" v ledničce či krátkodobý neúspěch v hubnutí a lidé se rychle a s větší intenzitou k oblíbeným jídlům vracejí.

Wansink proto uzavírá, že účinná je jen ta dieta, o níž nevíme, že ji držíme. Ovlivníme-li cíleně své prostředí, postupně budeme jíst méně a týden po týdnu po troškách hubnout (dietologové se přitom shodují, že jde o jedinou zdravou a dlouhodobě udržitelnou metodu; pohříchu většina lidí chce zhubnout rychle – ti by si měli přečíst odstavec výše znovu). Způsobů, jak upravit okolí k nižší konzumaci, je přehršel. Chce-li kdokoliv zhubnout, měl by obzvláště snížit počet svých rozhodnutí, zda bude či nebude jíst. Během dne v současnosti učiníme až 200 voleb, jestli vůbec a co pozřeme (zvažte, že kdykoliv procházíte kolem mísy s oříšky, rozhodujete se, zda si vezmete, či ne; pětkráte odoláte, po šesté již třeba ne). Velké množství potravin, resp. vysoce kalorické, "nezdravé" jídlo, by proto nikdy nemělo být viditelné a na dosah ruky. Stačí jen krátký pohled na jídlo (či jeho obal nebo místo, kde je uchováváno) a nejen, že na něj dostaneme chuť, slinivka již začne vylučovat inzulin zpracovávající cukr v krvi, aby se tělo připravilo na příjem jídla. Začneme mít hlad, aniž bychom se potraviny byť jen dotkli (je pak i dokázáno, že lidé procházející při příchodu domů kuchyní, jedí více než ti, kteří jí projít nemusejí).

I když neušetříte pár korun nákupem ve velkém a nebudete mít pro každou příležitost něco ve spíži (ano, to může být někdy bolestivé), určitě se vám pořizování menších balení vrátí v nižších zdravotních nákladech a hezčí postavě. A to nejen v jídle, ale i v pití – u něho však funguje další finta.

Všichni trpíme tzv. horizontálně-vertikálním klamem, přeceňujeme výšku a šířku podceňujeme. Tj. stejný objem tekutiny ve vysoké sklenici považujeme za "objemnější" než v široké sklenici. Wansink s kolegy mimochodem ukázali, že klamem trpí i profesionální barmani, kteří by oko na nalévaný objem bezesporu měli mít. Když je výzkumníci požádali (pdf), ať nalijí z lahve "panáka" (4 cl) do neoznačené vysoké sklenice, barmani se téměř trefili. Naopak tomu bylo, když měli naplnit širokou sklenici. Do ní nalili o 37 % více (5,8 cl). Výzkum na barmanech zároveň ukazuje, že i když iluzi známe, beztak nás ovládá. Nelze si tedy jen říkat, "do té široké sklenice budu lít méně," je třeba koupit si rovnou sklenice úzké.

Úskalí rozmanitosti

Krátkodobě diety fungují, jelikož jsou téměř bez rozdílu založeny na jednoduché myšlence – jezte jen omezený výčet potravin. Je vcelku jedno jakých, ale pouze ony. S nevelkými možnostmi, co jíst, se "dovolenými" potravinami snadno přejíme, znechutíme si je a začneme jíst obecně méně.

Dlouhodobě však strádání vydržet nelze. Z poznání přesto vyplývá důležité varování – při značné rozmanitosti nabídky potravin máme tendenci pořídit si a ochutnat více věcí a sníme tedy větší množství kalorií. Pravidelnost je tak silná, že platí třeba i u bonbonů: mají-li bonbony v pytlíku více barev, lidé jich sní více, než když mají jednu barvu či jen pár odstínů.

Faktorů ovlivňujících konzumaci jídla je mnoho a na každého z nás budou asi fungovat s odlišnou intenzitou (při psaní článku jsem sám několikrát vstal a šel jsem si pro čokoládu či oříšky – stačilo o nich jen psát a mysl si k nim začala hledat cestu i v realitě; naštěstí jsem to předjímal, takže nic z toho se u nás doma nevyskytovalo a v lednici byla připravena mrkev k chroupání; takže jsem pro oříšky šel až do večerky na rohu).

Z výzkumů však přesvědčivě vyplývá, že některé prostředí je náchylné způsobovat obezitu. Lidé by to měli přijmout a ovlivňovat okolí namísto toho, aby sami byli tvarováni jím. Uvědomit si zároveň, že dlouhodobě zhubnout nelze hned (psychologové vědí, že odpoutat se od zažitého zvyku vyžaduje minimálně 28 dnů (spíše až 2 či 3 měsíce); takže narušit pravidlo "dám si kávu s cukrem při únavě" pravidlem "půjdu se na chvíli projít ven, cítím-li se zmožen" bude alespoň měsíc bolestivé, ale pak už si na sladkou kávu ani nevzpomeneme).

Život by neměl být sebemrskačství, strádání či věčné vážení co jíst a co nikoliv. Wansink svou knihu Nezřízené labužnictví uzavírá tím, že hubnutí nesmí být sprint, ale „pomalá, plynulá chůze, která začíná odstraněním nechtěných podnětů k jídlu, přebudováním domova, kanceláře, někdy i obsahu přihrádky v autě… a tyto pohodlné kroky vám v konečném součtu odeberou až jeden kilogram měsíčně." Nezdá se to mnoho, ale za rok jste o 12 kg hubenější. Jen vzpomeňte na minulý únor, rok uběhl rychle, že.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Mohl za rozvoj Evropy mor?

Většina obyvatel Evropy, a nejen jí, žila historicky vždy na hranici bídy. I když byly někdy objeveny nové technologie či zdroje, následný růst populace opět rychle hojnost rozmělnil mezi více hladových krků. Lidstvo se tak nikdy nemělo vymanit z chudoby, předvídal slavně již Thomas R. Malthus. Od malthusiánské pasti jsme však na hony vzdáleni. Co umožnilo rapidní zlepšení průměrných životních podmínek?

Nico Voigtländer a Hans-Joachim Voth (pdf) nejprve ukázali, že růst bohatství na obyvatele obvykle předchází demografický předěl, v zemi začne klesat porodnost, nato roste produktivita jednotlivých lidí a přichází vyšší průměrný blahobyt namísto rostoucího počtu obyvatel. Co ale předěl odstartuje, není vždy patrné. Dle Voigtländera a Votha to byl v Evropě 14. století nejspíše mor, který vyvraždil třetinu až polovinu populace. Vzniklý nedostatek pracovní síly, a zrcadlově přebytek zemědělské půdy, podnítil rozvoj živočišné na místo dosavadní rostlinné výroby.
 
V péči o dobytek vynikaly spíše ženy, jejichž pracovní vyhlídky se proto výrazně zlepšily (pole obvykle museli obdělávat muži, jelikož ženy by pluh fyzicky nezvládly). S povoláním děvečky se pak pojil slib celibátu, dívka se po dobu služby nesměla vdát a tedy ani rodit. Věk vstupu do manželství se započal zvyšovat a počet dětí na ženu klesat. Rozšíření velkochovu dobytka, pro maso, vlnu či mléko podnítilo i rozvoj řemesel a vznik technických inovací. Černá smrt tak připravila půdu pro pozdější nástup protestantismu, růst vzdělanosti a následně i průmyslovou revoluci, která definitivně zvrátila temné malthusiánské vize.


Psáno pro Vesmír.

Blízkost hříchu

Všichni asi známe situaci, když si nakoupíme čokolády, půl kila sušené šunky či pytlíky brambůrků s tím, že nám vydrží měsíc. Byvše již ve spíži či lednici na dosah ruky, spořádáme všechno hned v den (respektive v noci) koupě. Kdybychom pamlsky doma neměli a dostali na ně chuť, téměř jistě bychom se je však koupit nevydali. Za čas a námahu by to nestálo.

Nicméně co ti z nás, kteří to mají z domova k obchodům, kde lze nakoupit "hříšné" zboží, blízko, budou snáze podléhat? Finská epidemioložka, Jaana I. Halonenová, se na tyto studie specializuje. Třeba u alkoholu potvrdila (pdf), že lidé bydlící blíže obchodům s pivem a lihovinami pijí více než ti, kteří to k nim mají dále. Lidé, kteří se přestěhovali a najednou bydlí u barů, začnou pít také více (přitom se nezdá, že by se alkoholici sestěhovávali k hospodám).

U kuřáků je tomu podobně (pdf), bydlí-li poblíž obchodu s cigaretami (do 500 m), mají podstatně menší šanci, že s kouřením přestanou než ti, kteří by se pro cigarety museli vydat dále. Stejně tak i osoby žijící poblíž fastfoodů mají tendenci do nich chodit častěji, a nabrat tak snáze na hmotnosti. Věk hojnosti je k sebevůli prostě nemilosrdný.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Sněz co zmůžeš a zaplať pak

„Sněz-co-zmůžeš“ restaurace i v Česku získávají na popularitě. Jejich podnikatelský model je vcelku prostý: možností neomezené konzumace jídla přilákat velké množství zákazníků a docílit vysokého obratu. Vysoké náklady na potraviny pak vyvažovat úsporami na zaměstnancích (zákazníci se obsluhují sami) a nápoji prodávanými se značnou marží.

Jelikož se obvykle za fixní cenu vstupu mohou strávníci nato oddávat bezmeznému obžerství, jsou zejména v USA sněz-co-zmůžešové obviňováni za epidemii obezity. Zákazníci totiž chtějí za své peníze získat maximum, takže se pravidelně přejídají. Sborově ignorují výchozí ekonomickou zákonitost, utopené náklady. Peníze byly vydány, takže by následnou spotřebu již neměly ovlivňovat. Každý by měl při sytosti přestat a v klidu se oddat trávení. Pohříchu většina hostů končí až s pálením žáhy a mají problém i vstát od stolu. A Češi bezesporu patří k národům, které v podobném stolování vynikají.

Co s tím a přitom zachovat spotřebitelskou atraktivitu těchto typů restaurací? Někdy k pošťouchnutí stačí opravdu málo, třeba změnit dobu placení.

Izraelští ekonomové pod vedením Gideona Yaniva (pfd) uspořádali experiment, v němž jedna skupina zákazníků sněz-co-zmůžešové sushi restaurace platila standardně před jídlem, druhá až při odchodu. Jinak byly podmínky pro obě skupiny identické, stejný výběr pití, jídla (hlavně pikantní tuňákové maki a lososové maki s avokádem, mimochodem), stejné prostředí.

Nejen, že členové druhé skupiny, platících až po jídle, snědli o 15 % sushi méně. Oceňovali i lepší zacházení, jelikož nebyli „nuceni“ platit při vstupu, což se může zdát jako projev nedůvěry restaurace, zda zákazník zaplatí. Nebyli hnáni touhou jíst tolik, aby se to „vyplatilo“. Když se cítili nasyceni, jednoduše vstali, zaplatili a spokojení odešli.

Ve zkratce ...

Je-li jídlo servírováno na červených talířích, lidé ho snědí méně, potvrdili Nicola Bruno, Margherita Martani, Claudia Corsini a Claudio Oleari (pdf). Překvapivě to platí i u kosmetiky, zvlhčujícího krému, jehož si subjekty na ruku napatlají z červeného tácku také méně.

Konzumace popcornu, čokoládových lupínků a zvlhčujícího krému z červených, modrých a bílých talířů.

 
Ačkoliv by jen málokdo hádal, že vzhled soupeře bude hrát roli i v šachu, Anna Dreber, Christer Gerdes a Patrik Gränsmark (pdf) ukázali, že hrají-li šachisté proti atraktivním šachistkám, užívají rizikovější strategie. K úspěchu (ve hře) je to však nedovede.

Na základě dat o 306 občanských válkách od roku 1816 Joerg Baten a Christina Mumme (pdf) zjistili, že silný vliv na spuštění konfliktu v zemi má nerovnost (nikoliv tedy nutně chudoba, ale větší rozdíly mezi bohatými a chudými). Studie je zajímavá ale poměrně novátorským přístupem k měření nerovnosti. Jelikož finanční data z mnoha zemí a období chyběla, autoři užili coby míru blahobytu vzrůst člověka (přičemž obecně platí, že dobře živený, zdravý, spokojený člověk bývá vyšší a naopak).

Opouštějí-li studenti školy a vstupují-li na trh práce v době recese, mají horší kariérní vyhlídky (čelí vyšší pravděpodobnosti nezaměstnanosti, resp. musí akceptovat horší práci). Druh zaměstnání či výše mzdy však ovlivňuje úroveň zdraví. Johanna Catherine Maclean (pdf) potvrdila, že nešťastné načasování vstupu do pracovního procesu nese dlouhodobé důsledky: takto znevýhodnění pracovníci bývají ve stáří mnohem nemocnější. Ženy však mají výhodu, mohou totiž zvážit založení rodiny či méně náročnou práci, což – jak se zdá – je pro ně požehnáním. Ty, které ukončily školu za hospodářské recese, mají v pozdějším věku podstatně menší riziko depresí.

Hraní počítačových her zlepšuje u starých lidí schopnost koncentrace i pracovní paměť při provádění více úkolů naráz, zjistil Adam Gazzaley s kolegy (pdf), když přinutil staříky k čtyřtýdennímu hraní NeuroRaceru. Mimochodem po tréninku dosáhli penzisté (ve věku 60-85 let) lepších výsledků než nezkušení dvacetiletí hráči.

Fanoušci fotbalu zírající na dno pytlíku s brambůrky

Sportovní utkání jsou univerzálně následována nárůstem kriminality, zejména spjaté s alkoholem, dopravními nehodami i domácím násilím. Roste počet infarktů, jak mužů tak žen. Jedna strana při hře (obvykle) prohraje a její fandové jednoduše potřebují svoji frustraci nějak ventilovat.

Yann Cornil a Pierre Chandon (pdf + doplňkové materiály) k seznamu důsledků porážky přidali i přejídání se tuky. V letech 2004 a 2005 změřili konzumaci jídla ve vybraných amerických městech a sledovali, jak se bude měnit zejména v pondělí, den po důležitých utkáních amerického fotbalu.

Předpověď byla nasnadě, obyvatelé měst, jejichž tým prohrál, budou konzumovat více jídla, zejména toho nezdravého (s nasycenými tuky). Ve vítězstvíslavících městech budou žít naopak zdravěji, jelikož se díky výhře svého týmu cítí šťastnější, nad věcí, bez potřeby utápět frustraci v jídle. Města, jejichž týmy nehrály či žádné týmy nemají, sloužily k porovnání.

První (a) obrázek ukazuje spotřebu nasycených tuků v neděli, pondělí a v úterý ve městech, která vyhrála (bílý sloupec), prohrála (černý), nehrála (pruhovaný šikmo) a nemající fotbalový tým (pruhovaný). Druhý obrázek (b) ukazuje totéž měřeno v celkovém příjmu kalorií, efekt je již slabší.

Jak patrno z obrázku výše, výsledky jsou přesně takové, obyvatelé deklasovaných měst snědli o 16 % více tuku, navíc i v následujícím dni pokračovali v tučnějších jídlech. Z detailních výsledků vyplývá, že efekt je nejsilnější u nejoddanějších fanoušků, u nichž kupř. po prohře vzrostla spotřeba tuků až o třetinu a při těsných utkáních (u nichž sázkaři vypisují nízké kurzy), kdy prohra nejvíce zklame.

Cornil a Chandon efekt ověřili i experimentálně, když nechali účastníky pokusu-fanoušky vypracovat esej o výhře nebo prohře jejich oblíbených týmů. Nato měli řešit slovní hlavolam. Připraveny byly i misky s brambůrky, čokoládové tyčinky, hroznové víno a malá rajčata. Ačkoliv se neprokázalo, že by fanoušci píšící o prohře nato snědli více jídla, přesto podstatně častěji volili to nezdravé.