Vyhýbání se konfliktu

Ač jsou letní prázdniny a dovolené synonymem odpočinku, není záhadou, proč oplývají konflikty doma i na pracovištích. Lidé vypadnou z automatismů, v kterých po většinu roku bezpečně žijí, a čelí méně zvyklým situacím, jež se snadno zvrtnou do nepochopení a hádek. Nahlédnutí, proč ke konfliktům dochází, ač k nim není důvod, poskytuje studie britského psychiatra Daniela Wolperta a kolegů z Londýnské univerzity. 

V laboratoři vytvořili z účastníků nejdříve dvojice. První účastník byl napojen na malý "mačkací přístroj", udělátko tlačící na ukazováček jeho pravé ruky. Ukazováček levé ruky měl v podobném přístroji, zde naopak měl vyvíjet stejnou sílu, jakou cítil na prstu pravé ruky. Touto silou byl mačkán pravý ukazováček druhého člena dvojice, který seděl na druhé straně přístroje. I on dostal stejné pokyny, aby pomocí mačkacího přístroje stiskl prst prvního člena týmu přesně stejnou silou, kterou obdrží od něj. Takto si měly dvojice vyměnit osm vzájemných zmáčknutí, zatímco psychologové měřili sílu, kterou vyvinuly.

Důležitý detail však zůstal druhému účastníkovi zastřen a první účastník nevěděl, že o něm jeho protějšek neví. Úvodní zmáčknutí první člen dvojice dostal automaticky od přístroje. Velmi malou silou, jako by na ruce ležela kávová lžička cukru, přesto to stačilo k zažehnutí dynamiky "ty–mně–já–tobě". Oba participanti si rychle vyměnili několik tlaků na prsty a u každé dvojice se použití síly rychle stupňovalo, až si na konci vzájemně účastníci tlačili na prsty téměř třináctinásobnou silou oproti výchozí!

Graf ukazující sílu mačkání (v Newtonech) účastníků (prázdný čtverec první, plný čtverec druhý účastník). Jak patrno, konflikt rychle eskaluje...

 

Experiment nabízí zlověstný pohled na dynamiku eskalace konfliktu. Každý z účastníků si myslel, že se chová přiměřeně tomu druhému, a i když se zdá, že nikdo samolibě nezvyšoval tlak, vzájemné tlačení nakonec bylo k nesnesení. Tato tzv. spirála zvyšující se intenzity je jedním z hlavních důvodů rozhádání kamarádů, pracovních týmů i manželů. Chování jednoho je vnímáno za útočné, druhý se brání, ale způsobem, který první vnímá jako další útok. Znáte to: "Proč není pivo v ledničce?!" – "Beztak bys neměl tolik pít." – "Neomlouvej svoji neschopnost mým alkoholismem!" – "Maminka mě varovala, že nikdy nebudeš ničím než pivním dacanem." 

Ať jde o psychologické studie o manželství, nebo manažerské práce o vyjednavačích, všechny ukazují, jak frekventované vkráčení do těchto recipročních útoků vede k rozkladu vztahů. Inspirativní je, že odlišné disciplíny doporučují stejnou terapii. 

Vztek zužuje pozornost k bezprostřední situaci; v tunelovém vidění vidíme jen toho, kdo nám ukřivdil, a chceme jej ztrestat. Tím dovolíme, aby se z pomíjivého a často triviálního sporu stal jediný smysl bytí. Málokdo ale ráno vstává s cílem vyřvat se, "vychovat druhé" či je ponížit. Chceme mít spokojené manželství, i když každý z manželů má chyby či zábavu s kamarády, i když jsou někdy k nesnesení. Naučit se obrátit pozornost k těmto dlouhodobým cílům a nepodlehnout situačnímu tlaku k impulzivitě je nejefektivnější cestou z konfliktu. 

Chcete-li se o konfliktech dozvědět více, vizte čtivou knihu Conflicted: How Productive Disagreements Lead to Better Outcomes od: Ian Leslie, kterou letos vydalo nakladatelství Harper Business.

Psáno pro Lidové noviny.

Sudičky existují

Místo a rok narození si životem neponesete jen v rodném listu, ale také na výplatnici.

Co by vám pomohlo uhodnout, kolik vydělává náhodně vybraný člověk? Jeho profese, vzdělání, pohlaví, věk, inteligence, možná konexe… Prostě informace o schopnostech a zkušenostech, které trh ocení.

V úvaze jsou dvě chyby. Jak ukázal ekonom Branko Milanović, nejlepší odhad příjmu jakéhokoliv člověka na světě lze založit na tom, kde žije. Bohatství země jako celku a jeho rozložení ve společnosti toho napoví víc než cokoliv jiného. Milanović, původem Srb, si ostatně vzal svou práci k srdci a pracuje v USA.

Druhá chyba je subtilnější, ale ještě důležitější. Ve světě žije 97 procent lidí tam, kde se narodili. A jelikož si místo narození nevybíráme, většina našeho životního úspěchu je určena náhodou. Její vliv je o to silnější, že existuje silná korelace mezi příjmy rodičů a dětí. Ať už jde o vliv přes geny, výchovu, rodinné bohatství či kontakty, zhruba z poloviny o našem příjmu rozhodují výdělky rodičů.

Smůla se přilepí

Moji studenti většinou namítnou: "Vždycky nakonec závisí na tom, jak je člověk schopný a jak se dokáže prosadit." Ponechme stranou, že svědomitost či ochota riskovat a podnikat jsou také dědičné vlastnosti. Některé studenty nalomím až studií kanadských ekonomů Philipa Oreopoulose, Tilla von Wachtera a Andrewa Heisze (pdf). (Opět si můžeme povšimnout, že jejich příjmení nezní typicky kanadsky.) Ti ukázali, jak významně ovlivňuje kariéru víceméně náhodná okolnost: doba konce studia a nástupu do zaměstnání. Šťastné ročníky dostanou první práci při nedostatku zaměstnanců. Firmy jim nabízejí vyšší mzdy a platí kurzy zvyšující kvalifikaci. Rychleji stoupají žebříčkem. Životopisy juniorních pracovníků pak vypadají mnohem lépe, než kdyby boomu nebylo. Naopak studenti absolvující v recesi se musejí smířit s nástupem do horších pozic, najdou-li vůbec místo. Jejich životopis pak nepůsobí tolik prestižně.

Náboroví pracovníci okolnosti neřeší a z životopisů vyvozují schopnost nebo neschopnost. Efekt "nástupní smůly" přetrvává až deset let.

Sloupek - již druhý - byl inspirován knihou Success and Luck: Good Fortune and the Myth of Meritocracy od: Robert H. Frank, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Princeton University Press.

Zlato ve zlato

Studenti a zaměstnanci HR oddělení nejsou jediní, kdo neumí odfiltrovat vliv náhody na úspěch. Představte si, že jste majitelem zlatnictví, které za vás už léta plně řídí provozní. Loni obchodu narostly tržby o deset procent, což jsou asi dva miliony korun. Jak velkou odměnu by si provozní zasloužil? Než odpovíte, měli byste položit jednu podstatnou otázku: jak rostly tržby v maloobchodě, případně ve zlatnictvích, ve vašem městě či v celé zemi? Bude-li totiž průměrný růst tržeb dvacet procent, váš provozní jen pasivně pluje na vlně utrácení a nebyl ji schopen využít ani z poloviny.

Američtí ekonomové Marianne Bertrandová (původem z Belgie) a Sendhil Mullainathan (původem z Indie) poukázali na všudypřítomnou "iluzi úspěchu" – sklon akcionářů či majitelů firem nerozlišovat, co skutečně vedlo k ziskovosti jejich firem, a odměňovat manažery za samotné pozitivní výsledky.
Výrazně roste celý sektor. Nečekaně zeslabil měnový kurz, takže firma získala ze stejných tržeb v zahraničí vyšší tuzemský příjem. Nebo získala odškodné v případu iniciovaném předcházejícím vedením. Takové události nejsou manažeři schopni ovlivnit, přesto za ně získají bonusy.

Klikaři táhnou

Abychom exaktně prokázali, že lidé přeceňují výsledek a ignorují náhodné vlivy, které k němu vedly, uskutečnili jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské na Vysoké škole ekonomické pokus, který iluzi úspěchu otestoval ad absurdum.

Když hráči uhodli, jaká strana mince padne, získali 100 korun, a když se netrefili, nedostali nic.
V pěti hodech tedy pár šťastlivců vydělalo pětistovku, jiní měli smůlu a netrefili nic. Naprostá většina vydělala mezi 200 a 300 korunami, jak se sluší na náhodný proces.

Pro druhé kolo jsme hráčům dali do páru nové účastníky, kteří měli získat stejnou odměnu jako kolega hráč. Z vlastní kapsy si přitom mohli vydražit spárování s těmi, kteří měli v prvním kole štěstí na tipy.

Pozornější čtenáři by si měli ťukat na čelo: proč by měl být někdo ochotný platit za hráče, který měl minule jen štěstí? Naprostá většina účastníků byla nicméně ochotna nabídnout nemalé částky. Pochopitelně na tom prodělali.

Tak silná je iluze úspěchu. Oceňujeme a obdivujeme úspěšné, i když vděčí náhodě. V psychologii se této tendenci přisuzovat úspěchy charakteru člověka a ignorovat vlivy okolí či situace říká fundamentální chyba přisouzení. Niterně cítíme, že úspěchy člověka odpovídají tomu, jaký je. Za nemalou část našich výher i proher však odpovídá okolí, náhodné šoky, nikoliv my sami.

Existence vlivu náhody na výsledky lidského snažení má i morální rozměr. Jak uzavírá studie psycholožky Deny Grometové a kolegů, lidé ignorující význam náhody v životě častěji volí pravici, za neúspěchem vidí lenost nebo špatný charakter a intenzivněji odmítají imigraci.

Platí-li však, že za úspěchem stává i štěstí, neměli by šťastlivci cítit povinnost pomáhat těm, co ho neměli?


Psáno pro Finmag.

Přirozený experiment

O lidech si dokážeme vybásnit celý příběh, byť jsme je viděli jen okamžik. Uplakaná žena v metru je hysterka, která se chce nechat litovat (či vdova, jež se dozvěděla o smrti manžela?). Mladý muž běžící ulicí v přiléhavém oblečení je „blbeček“, který si něco dokazuje (nebo trénující profesionální atlet?). Mračící se penzista bude volič Zemana. Všimněte si někdy, s jakou rychlostí a jistotou vám vnitřní hlas o náhodných kolemjdoucích řekne, co jsou zač. Bez sebemenší průkazné informace.

Náklady chybných prvních dojmů jsou nejlépe dokumentovány v náboru zaměstnanců. Na pracovní pozice jsou vybíráni kandidáti pomocí pár kol rozhovoru s personalistou či manažerem. Ačkoliv jsou u kandidátů zvažovány kvalifikace, úspěchy a zkušenosti, rozhodující hlas má stále dojem, který uchazeč zanechá. Stačí jedno dvě rande a firmou je nabídnut sňatek. Přitom již v 50. letech americký psycholog Paul Meehl prokázal, že podobné soudy trpí obrovskou chybovostí – snadno si totiž vytvoříme příběh, který nám dává smysl, a přehlédneme faktory, které jsou skutečně důležité.

Když na Yaleově univerzitě testovali (pdf), zda budou studenti schopni předpovědět průměrnou známku svých spolužáků, zjistili, že čím méně informací měli, tím přesnější byli. Ti, co znali jen spolužákův dosavadní průměr, odhadli, že další rok na tom bude podobně – a trefili se. Minulý prospěch v sobě totiž nese nejužitečnější informace o prospěchu budoucím. Naopak studenti, kterým byla dána příležitost se se spolužáky pobavit, byli ovlivněni jejich osobností, atraktivitou, kultivovaností a dalšími faktory, které však nelze jednoduše vyhodnotit s ohledem na studijní výkon. Je-li třeba někdo sebevědomý, lidé jej vnímají za schopného, mnohdy však povrchní charisma skrývá neznalost věcí.

Učebnicovým příkladem naprosté zbytečnosti nestandardizovaných vstupních pohovorů je americký „přirozený experiment“ z roku 1979 (pdf), kdy Lékařská fakulta Texaské univerzity musela přijmout 50 uchazečů, i když je zprvu odmítla. Tamní parlament totiž překvapivě navýšil počet minimálně přijatých studentů v ročníku a padesátka komisí původně odmítnutých uchazečů se „zásahem štěstěny“ stala mediky. Bylo možné sledovat, jak si povedou v porovnání se spolužáky, kteří byli naopak shledáni komisí coby budoucí hvězdní lékaři. Studijní i klinické statistiky jasně ukázaly, že se známky, míry ukončení studia, hodnocení od starších lékařů či nástupy do různých nemocnic nijak nelišily mezi skupinou „řádně“ a „náhodou“ přijatých. Závěr je zřejmý – profesoři v přijímací komisi nebyli nijak schopni poznat budoucí kvalitní a nekvalitní lékaře.

Jedna z mála celkem snesitelných knih o personalistice a lidských zdrojích, ukotvená spíše v datech než v dojmech je Work Rules!: Insights from Inside Google That Will Transform How You Live and Lead od: Laszlo Bock vydalo v roce 2015 nakladatelství Twelve.

Když se o tomto bavím s personalisty, vždy odpovědí, že jsou profesionálové a takové chyby se již nedějí. Navrhuji, ať si to tedy ověří a vyberou z uchazečů splňujících podmínky pár zaměstnanců čistě náhodou (klidně hodem mincí) a dají jim šanci. Má predikce je, že budou ve firmě stejně produktivní jako lidé vybraní dle pohovoru. Reakce personalistů nijak nepřekvapuje – to prý může navrhnout jen akademik...


Psáno pro Lidové noviny.

[Recenze] Podceňujeme vliv kontextu? Elliot Aronson: Tvor společenský

Tvor společenský od Elliota Aronsona je bezpochyby dílo o výzkumech, které by měl znát každý, a to bez přídomku, ať již psycholog, etolog či geolog nebo fyzik, prostě každý. Je totiž doslova o každém z nás a důvodech, proč s druhými ne/vycházíme, jak a proč jsme jimi odměňováni, mučeni a manipulováni a proč a kdy všichni podléháme stejným iracionálním chybám, stereotypům, agresivitě či zamilovanosti.

Tvora společenského od Elliota Aronsona vydal v Česku předloni Wolters Kluwer.

Proč myslíte, že se dostalo pocty napsat recenzi "bible sociální psychologie", jak je již jedenáctému vydání Aronsonovi knihy přezdíváno, zrovna mne, prostému ekonomovi. Nejprve vás asi napadne, že za tím mohla být moje schopnost poutavě psát (alespoň v to tedy nekriticky doufám), popř. nějaká má specifická odbornost… Co když v rozhodování redaktora ale schopnosti vůbec nehrály roli a nabízel recenzi prostě komukoliv, kdo je schopen složit jakž-takž souvislou větu a měl zrovna čas? To napadlo málokoho, že?

Sociální psychologové univerzální tendenci vysvětlovat úspěchy, ale i neúspěchy, prostě jakékoliv výsledky jednání coby důsledek vlastností či osobnosti člověka pojmenovávají fundamentální chybou přisouzení. Vyplývá z ní rovněž, že systematicky podceňujeme vliv kontextu, specifické situace či obecně vnějších podmínek. Dosáhne-li třeba firma zisku, obdivujeme ředitele za jeho vizi a geniální vedení, zbankrotuje-li podnik, důvod, který se v mysli objeví první, je diletantismus vedení. Obě okolnosti však mohly nastat zcela bez ohledu na rozhodování ředitele, třeba jen tím, že náhodou došlo k razantnímu poklesu nebo nárůstu cen důležitého materiálu. Chyba za svůj silný název vděčí i tomu, že jí trpíme, i když o ní víme.

V jednom experimentu byla část subjektů náhodně rozdělena na "tazatele" a na "soutěžící". Tazatelé si měli připravit náročné otázky, soutěžící na ně měli potom odpovídat. Zbytek subjektů hrál roli "pozorovatelů". Jejich úkolem bylo toliko ohodnotit obecné znalosti, chcete-li "moudrost" kolegů, kteří přijali roli tazatelů nebo soutěžících. Věděli, že čím se subjekt stal, bylo jen dílem náhody. V realitě však pozorovatelé viděli, jak tazatelé mistrně kladou (připravené) otázky a soutěžící mnohdy mlčí či se hloupě mýlí. Pozorovatelé nedokázali zohlednit vliv situace a lidi, kteří se ptali, nato považovali za mnohem vzdělanější a chytřejší než osoby, které odpovídaly. Kdyby náhoda přisoudila role obráceně, výsledek by byl téměř jistě také naopak.

I protože vliv osobních dispozic přeceňujeme, je první dojem tak nesmírně důležitý. Bavili byste se spíše s Pavlem, který je závistivý, neústupný, kritický, vznětlivý, snaživý a inteligentní nebo raději s Janem, který je inteligentní, snaživý, vznětlivý, kritický, neústupný a závistivý? Zamyslete se.

Spíše s Janem, že? Přestože oba popisy obsahují naprosto totožnou informaci, popis Pavla začíná negativními vlastnostmi, zatímco Jan je popsán nejdříve pozitivně. Prvotní informace totiž zatřídí specifického člověka do určitého mentálního schématu "co je zač" a zbavit se toho předsudku už je poté obtížné či dokonce nemožné, nechceme-li mít s daným člověkem "nic společného". (Pozn.: Tento a podobné experimenty však bývají kritizovány pro slabou externí validitu (přímou neaplikovatelnost závěrů do reality). V umělé situaci experimentu poskytují oba popisy skutečně naprosto identické informace o anonymních lidech, měly by být proto logicky hodnoceni stejně, bez ohledu na uspořádání vlastností. Fakt, že lidé podlehnou manipulaci a začíná-li popis negativně, je daný člověk hodnocen hůře, proto může být logickou či kognitivní chybou. Nicméně, v realitě hraje i samotné podání informací roli. Lidé třeba nechtějí přímo pomluvit druhého, přesto však chtějí naznačit, že daný člověk není hoden úcty, a proto při jeho popisu vědomě začnou od negativních vlastností. Aronson se ve své knize sice snaží nuance společenských vztahů postihnout, někdy je však taktně ignoruje. Obecně jde o vášnivě diskutovaný metodologický problém experimentálního testování společenských vztahů; experimenty se snaží destilovat vliv konkrétní proměnné, proto ostatní vlivy musí držet konstantní. Sociální realita však nikdy jednorozměrná není a jaký faktor ve skutečnosti bude hrát důležitější roli, nelze přímo vysoudit z řady experimentů testující jednotlivě různé faktory. Podobným problémem sociální psychologie je nereplikabilita mnohých experimentů.)

Rána! "Pane bože, moje noha… nemohu se hýbat. Ach… můj kotník… nemůžu to ze sebe sundat." Nářek postupně odeznívá. Tato scéna nastala poté, co vám a ještě jednomu cizímu člověku zadal výzkumník dotazníky a poté odešel do vedlejší místnosti pro nějaké materiály. Cizí člověk stále sedí. Půjdete ověřit, co se mohlo stát? … Spíše ne, platí-li výsledky experimentu od Lataného a Rodinové (pdf), kteří takto testovali efekt přihlížejících – čím více lidí je přítomno neštěstí, tím menší je pravděpodobnost, že kdokoliv zasáhne. Odpovědnost se totiž rozplyne mezi všechny zainteresované a nikdo ji nepřijme za svou. Absence nějaké akce navíc dále signalizuje, že zásah třeba nemusí být ani nutný. Opačně by to asi dopadlo, kdybyste byli v místnosti sami, jak naznačuje původní pokus, kdy ve 2/3 případech šel osamocený člověk ihned nabídnout pomoc.

Podíl lidí, kteří šli pomoci, když byli v místnosti sami ("Alone") nebo byli-li v místnosti ještě s někým ("with Stooge"). Výsledky jsou naneseny i dle času v sekundách, kdy přispěchali pomoci.

Se znalostí fundamentální chyby přisouzení a vlivu efektu přihlížejících by již novinová zpráva "Několik svědků odmítlo pomoci zraněnému člověku …" v nikom neměla vyvolávat jen rozhořčení nad soudobým úpadkem morálky. Jistě, mohla by, mnozí z nás jistě nemusí být vůbec ctnostní (kapitoly o životě sociopatů v knize však nehledejte). V Tvoru společenském ale nejsou odsudky a moralizování (skoro), ale vykreslování důvodů, situací a okolností, proč se lidé zachovají tak, jak se zachovají.

Jistou nevýhodou knihy je její určitá nevyhraněnost. Širokým a detailním záběrem nejde o další ze záplavy populárně psychologických děl, kniha by chtěla být spíše plnohodnotnou "učebnicí" sociální psychologie, čemuž napovídá i řada (někdy triviálně) názorných příběhů. Pohříchu však jinak postrádá jakoukoliv jinou formu ilustrace, obrázku či grafu; jedinou grafikou jsou paradoxně čáry konformity Solomona Asche.

V Aschových pokusech byla subjektům ukázána úsečka (Exhibit 1) a nato 3 další úsečky různé délky (A, B a C v Exhibit 2). Úkolem participantů bylo označit tu, která byla té první nejpodobnější. Úkol vcelku prostý, protože 2 úsečky jsou ostentativně větší či menší. Než však subjekt odpověděl, musel nejprve vyslechnout odpovědi ostatních účastníků experimentu. Ti však byli spolupracovníky Asche a všichni odpovídali stejně, nicméně jinou než "zjevně správnou" úsečku. Zkoumáno bylo, zda subjekty podlehnou konformitě většinového názoru a odpoví stejně nebo se jemu veřejně postaví a odpoví dle názoru svého. Experiment byl za 60 let od svého vzniku mnohokráte zopakován i různě modifikován a zhruba třetina lidí většinou opustí pravdu a odpoví s většinou.

Silné zakořenění knihy v reáliích Spojených států také trochu hatí vtažení českého čtenáře do představované problematiky. Třeba peripetie soudu s O. J. Simpsonem, afroamerickým hráčem fotbalu obviněným z brutální vraždy ex-manželky a jejího (údajného) milence, pro Čecha kontroverzní asi nikterak nebudou.

Působení předsudků či selektivního zpracovávání informací podporujícího již existující názor (nejen) o obviněných je však lidskou univerzálií, takže postačí dosadit si za jména někoho "známého" a závěry zůstanou platné nadále, i to je kouzlem knihy.


Psáno pro Vesmír.