Krize bydlení

Když v Česku mluvíme o bydlení, většinou skončíme u depresivní statistiky, že na vlastní byt je potřeba třináct hrubých ročních platů, nejvíc v Evropě. Nový americký výzkum ukazuje, že ve chvíli, kdy se vlastní bydlení stává nedostupným, začíná se měnit chování domácností v mnohem širším měřítku – a důsledky mají potenciál být ještě více šokující než cenovky v developerských prospektech. 

Seung Hyeong Lee a Younggeun Yoo z Chicagské, resp. Severozápadní univerzity dokumentují podobný vývoj v USA, který zažíváme i my: ceny domů rostou vůči příjmům domácností mnohem rychleji. Zároveň klesá podíl mladých vlastníků nemovitostí, protože se přesouvají do kategorie čistých nájemníků a na bydlení či hypotéku už ani nespoří. Vzdají to. Část mladé generace prostě přestává plánovat s tím, že někdy bude bydlet ve vlastním, a ruku v ruce s tím také omezí svá přání založit rodinu. Tím se ale zásadně změní jejich životní filozofie: proč spořit a odkládat spotřebu na budoucnost, která už v jejich hlavě není spojena s velkými cíli, jimiž pořízení vlastního bydlení či založení rodiny bývá? 

Graf ukazuje vývoj mediánové ceny domů (červená linka) a mediánového příjmu (modrá linka) v USA.

Co se stane potom? "Nájemníci" vůči "majitelům" bytů utrácejí mnohem víc za spotřebu na kreditních kartách, a to zejména za zábavu, cestování a ne zrovna nezbytné statky, jako je třeba péče o mazlíčky. Podobný příběh se objevuje i u práce. Respondenti totiž v řadě dotazníkových studií odpovídali na otázku, zda souhlasí s tvrzením, že je třeba vždy podávat v práci svůj nejlepší výkon. U vlastníků s tím nesouhlasí zanedbatelné 2 %, u nájemníků už 4–6 %, tedy více než dvojnásobek. 

Nejde přitom o oficiální nezaměstnanost nebo zkracování úvazků, ale o obecnou změnu postoje k úsilí – přestanou práci vnímat coby prostředek k lepší budoucnosti, začnou pracovat méně a laxněji. Třetí oblastí je investiční chování. V datech vidíme, že účast na kryptoměnových trzích u nájemníků je vyšší než u vlastníků. Jako by šlo o „loterijní“ pokus dohnat nedostupné bydlení jedním velkým zásahem založeným na ryzí spekulaci. 

Pro Česko je podstatné, že nejde jen o pocit frustrace mladých, ale mechanismus, který má reálné dopady na pracovní produktivitu, stabilitu veřejných financí i politickou atmosféru. Čím více lidí se mentálně přesune do režimu „nemá cenu se snažit o dlouhodobou prosperitu“, tím menší smysl pro ně mají standardní ekonomické pobídky: daňové slevy za spoření, podpory kariéry či dlouhodobé investiční produkty. Důsledky jsou i politické – společnost, v níž velká část mladých nevěří v možnost postupného ekonomického zlepšení, je náchylnější k vyhledávání jednoduchých a extrémních řešení, k podpoře stran, jež slibují rychlou nápravu bez ohledu na cenu, či k ignorování dlouhodobých bezpečnostních rizik. 

Pokud budoucnost vnímáme jako uzavřenou, ztrácí smysl se o ni starat: proč řešit udržitelné veřejné finance, kvalitu školství nebo důchodový systém, když máme za to, že nám stejně nic zásadního nepřinesou?

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Kvůli 50 tisícům se bude spekulovat s datem porodu, jako vždycky

Český Senát minulý týden schválil zvýšení rodičovského příspěvku na 350 tisíc korun. Navýšení o 50 tisíc se však týká pouze rodin, kterým se dítě narodí po 1. lednu 2024. Bude-li mít novorozenec „smůlu“ a přijde na svět byť o sekundu dříve, svoji rodinu o tento bonus připraví.

Lze očekávat, že matky budou přesouvat datum narození svých dětí na finančně výhodnější termín. Skeptik asi namítne dvojí, že něco takového není fyziologicky možné, navíc, kdo by kvůli pár tisícům protahoval těhotenství. Leč, ve většině rozvinutých zemí je poměrně značná část porodů uměle vyvolaná – indukce porodu či císařské řezy se plánují a je tak možnost je stanovit do určitého časového okna.

I v Česku je pětina porodů provedena císařským řezem, proto prostor pro manipulaci data narození jistě je, což dokládá i fakt, že o víkendech – kdy je přirozeně v porodnicích méně personálu – se obecně rodí méně dětí. Porodníci – stejně jako kdokoliv – si chtějí o víkendu odpočinout. Některé studie tedy ukazují, že někdy zvítězí i jiné motivy – kupř. před významnými mezinárodními porodnickými konferencemi rovněž roste míra porodnosti. Lékaři si nechtějí komplikovat výlet a raději své pacientky odrodí předem. Časování porodů lékaři úplně nezavrhují.

Nyní k finanční motivaci rodičů načasovat porod. Když v Německu od 1. ledna 2007 zavedli rodičovský příspěvek navázaný na příjem, bylo mezi prosincem 2006 a lednem 2007 odloženo přibližně 1000 porodů. Tento posun se týkal převážně pracujících matek, které reformou získaly nejvíce. Podobné reakce v načasování porodů byly zjištěny i v jiných zemích. Kdykoliv se dávky spojené s porodem prudce změnily k určitým datům, a i když již byly matky těhotné, porody následovaly v době, kdy se nejvíce vyplatily. Například v důsledku zavedení porodného se v Austrálii k 1. červenci 2004 přesunulo více než 1000 porodů z června na červenec téhož roku. Naopak zrušení porodného na dítě ve výši 2500 eur ve Španělsku vedlo k tomu, že došlo k přesunu více než 2000 porodů z ledna 2011 do prosince 2010.     

I u nás došlo k podobnému fenoménu, když se od 1. dubna 2006 zdvojnásobilo porodné, což bylo ohlášeno na podzim předchozího roku a matky již byly v očekávání. S kolegou Marcelem Tkáčikem jsme zjistili, že mezi 100 až 244 porody bylo posunuto z konce března na první dubnový týden. Nejvíce dětí se narodilo přímo na Apríla.

Vývoj počtu porodů kolem 1. dubna 2006. Červená linka ukazuje dlouhodobý průměr, jak se porody vyvíjejí (všimněte si propadů, to jsou víkendy). Modrá linka ukazuje stav v roce 2006. Je patrné, že před aprílem porodnost propadla a 1. a 3. dubna naopak vyletěla nahoru.

K časování porodů se připojuje kritika lékařů, že o datu porodu by měly rozhodovat jen medicínské důvody, nikolik finanční. Prodlužování těhotenství může vést k vyšší porodní váze, komplikacím při porodu a tak podobně. Byť tato rizika hrozí, většina studií uzavírá, že velké nebezpečí novorozencům nehrozí. Přesto by pečující vláda neměla vnášet do takto požehnané události zbytečný stres pro nastávající matky, zda na vyšší dávku dosáhnou či ne a motivovat je k nadbytečnému strategizování s datem porodu.

Chce-li vládní koalice u lidí mermomocí vyvolat strategizovování s načasováním důležitých životních momentů, jedna příležitost tu je. Lidé optimalizují příjmy totiž i svou smrtí.

Jednou z hlavní událostí v New York Times 15. ledna 2000 byl 51% nárůst úmrtí v prvním lednovém týdnu, porovnáno k poslednímu týdnu předchozího roku. Jediným plausibilním vysvětlením zůstalo, že lidé se natolik chtěli dožít nového tisíciletí, že se jim to povedlo a až pak zesnuli. Tato událost prý inpirovalal Wojciecha Kopczuka a Joela Slemroda, americké ekonomy, k slavnému výzkumu, zda ohlášený pokles daní – zejména dědických – motivuje potenciální nebožtíky dožít se daňově optimálnějšího období. Nenašli ohromující efekt, ale data z USA skutečně naznačují, že klesnou-li daně, umírající chtějí potomstvu zanechat větší děditství a dožijí se platnosti nižších daní.

Hodlá-li vláda dodržet svůj program o snižování daňové zátěže, může tak přispět k prodloužení doby dožití naší populace.

 

Psáno pro Seznam Zprávy a o našem výzkumu jsem psal i loni.

Past na rodiče

Když jsem začal na vysoké škole učit ekonomii štěstí, nechápal jsem "paradox rodičovství" – řada studií ukazovala, že lidé hodnotí rodičovství jako nejsmysluplnější věc, co na světě mohou dokázat. Potvrzoval to i rostoucí pocit životní spokojenosti nastávajících rodičů, zejména matek. Leč až do porodu. Ten následuje obrovský propad udávaného pociťovaného štěstí, z kterého se rodiče těžko vyhrabávají minimálně dalších šest let, často o mnoho déle.

Ještě více šokující bylo, jak rodiče hodnotí péči o děti. Na stupnici 0 (vůbec pozitivně) až 6 (velmi pozitivně) péče o děti dosahovala hodnoty kolem 3,9. Nezdá se to málo, nicméně je to velmi podobná úroveň pozitivních emocí jako má úklid (3,7) či nejhůře hodnocené dojíždění do práce (3,5) a mnohem méně než nakupování (4,0), sledování televize (4,2) či jídlo (4,3). Jak mohou respondenti hodnotit čas strávený *nejsmysluplnější aktivitou na světě* na úrovni gruntování bytu? Nechápal jsem. (Ono tedy vysvětlením je i problematické vyhodnocení dat. Mnohé zážitky s dětmi jsou vrcholně smysluplné; jenže děti jsou velmi často prostě k nevydržení, což pak průměr prožitků s nimi dost snižuje.)

 

Jedna z dřívějších studií ukazující vliv událostí na životní spokojenost u žen (on women) a mužů (on men). Zdá se, že na většinu pozitivních i negativních událostí jako manželství (marriage), rozvod (divorce), ovdovění (widowhood), narození dítěte (birth of child) či propuštění z práce (layoff) se brzy adaptujeme. Jen nezaměstnanost dlouhodobě snižuje naše štěstí. Grafy ukazují událost (0) a čtyři roky před ní a 5 let po ní (získáno z Our World in Data).

Rodiče čelí tlaku, který je v historickém kontextu unikátní. Poté, co se v 19. století ustanovila nukleární rodina, tedy obvykle máma, táta a děti, společnost od rodičů očekává, že budou všemocnými ideály. Nejenže musí být milujícími opatrovníky, dokonalými učiteli, lékaři, kuchaři a řidiči, musí tyto role zvládat, aby to děti nepřetržitě bavilo, zajímalo a vedlo k jejich úspěšnému rozvoji. A to vše souběžně s plným pracovním úvazkem. Jakákoliv odbočka je společností odsouzena jako rodičovské pochybení. Výsledkem je, že rodiče jsou unavení, frustrovaní a méně šťastní, protože porovnání s takovým ideálem znamená, že každý den je selháním – není v tom žádný paradox.

Zapomnělo se, že výchova dětí nikdy nebyla jen odpovědností rodičů. Celou evoluci lidstva to byla sdílená starost. Jelikož spolu žili širší rodiny, o děti se spíše starali babičky, tety a strejdové, často sousedi či kolegové. Hrou či kroužkem nebylo něco, co se muselo vymyslet pro zábavu dítěte. Byla to aktivita, která byla potřebná pro domácnost či zábavná pro všechny. Upravila se jen tak, aby jí dítě zvládlo – třeba hledání a příprava surovin na vaření či výroba něčeho potřebného do domácnosti.

Etnografické studie zkoumající společnosti a kmeny, které jsou hospodářsky méně rozvinuté, ukazují, že kde jsou děti spíše pomocníci, nikoliv princata k pobavení, kde rozvoj dítěte znamená jeho postupné zapojování do komunitních aktivit a zemědělské či řemeslné práce, tam podobný paradox rodičovství neexistuje. Jistě, okolnosti takové výchovy jsou v rozvinutých ekonomikách nenávratně pryč. Neznamená to však, že se jimi nelze inspirovat. 

Knihu Hunt, Gather, Parent: What Ancient Cultures Can Teach Us About the Lost Art of Raising Happy, Helpful Little Humans od Michaeleen Doucleff vydalo v roce 2021 nakladatelství Simon & Schuster. Knihu lze doporučit k získání populárního vhledu do výchovy dětí v různých společnostech a kmenech, nicméně čte se velmi špatně. Autorka bohužel většinu informací nesmyslně představuje, opakuje, duplikuje a připomíná.

Dětské skupiny, školky, a jakákoliv sdílená péče o děti by se měla podporovat (nikoliv uregulovat k zániku jako v Česku). Firmy by neměly poskytovat jen možnosti práce z domova či firemní školku, ale vymyslet programy, kde lze zapojit do práce tým dětí i rodičů (jednodušeji to půjde ve službách či IT než v těžkém průmyslu). Především však každý z nás, společnost, přestaňme očekávat, že rodiče budou všemocní a možná jim tak konečně dáme prostor být šťastní.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Aprílové děti

Máte-li doma šestnáctiletého puberťáka, možná si vzpomenete, že jste kolem jeho narození řešili, zda dosáhnete na vyšší, či menší porodné. 

Na apríla 2006 vstoupila v platnost novela zákona o státní sociální podpoře, která zdvojnásobila výši porodného – jednorázové sociální dávky pro nízkopříjmové domácnosti určené na úhradu výdajů spojených s porodem. Ženy, které porodily dítě chvíli před půlnocí 31. března, obdržely 8600 korun, protáhl-li se porod za půlnoc, od 1. dubna na ně čekalo již 17 500 korun. V případě dvojčat byl rozdíl ještě markantnější: před půlnocí 20 640 korun, po půlnoci 52 500 korun.

Co je však pro sloupek podstatnější: rozhodnutí o navýšení porodného bylo politiky oznámeno pouze šest měsíců před změnou. Rodiny nemohly strategizovat, zda početí načasovat, aby dosáhly na vyšší porodné. Ženy už těhotné byly, a měly-li termín koncem března / začátkem dubna, bylo jen na náhodě, zda získají, či ztratí tisíce až desetitisíce korun. Útlocitnější čtenáři namítnou, co je to za úvahu, že by snad ženy či jejich rodina plánovaly, kdy se porod vyplatí. Každý rodič doufá, aby vše proběhlo v pořádku, a nějaké strategizování s datem porodu nenapadne nikoho. Důkazy ze světa však svědčí o opaku.

Třeba v Austrálii v květnu 2004 vláda ohlásila nový "bonus za dítě" ve výši 3000 dolarů pro každé mimino narozené po 1. červenci daného roku. První červenec pak zaznamenal nejvyšší počet porodů v Austrálii za několik desetiletí; zároveň se dny před ním narodilo mimořádně málo dětí. Tato data ukazují, že ženy skutečně dokážou nějak "pozdržet" porod, aby dosáhly na vyšší dávku.

Jak vysvětlit pozdržené porody? Jedna z možností je, že budoucí matky přesvědčily porodníky, aby posunuli plánované porody císařským řezem. V Česku je 19 procent porodů provedeno císařským řezem a porodníci mohli matkám vyjít vstříc; posun o pár dnů nemusí být z medicínského hlediska problematický. S kolegy Marcelem Tkáčikem a Markem Pažitkou jsme se tedy podívali, zda počet císařských řezů pár dnů před pátkem 31. března 2006 klesl a porodníci jich provedli mnohem více 1. dubna – což byla zrovna sobota – či 3. dubna, první následující pracovní den.

Vývoj počtu porodů kolem 1. dubna 2006. Červená linka ukazuje dlouhodobý průměr, jak se porody vyvíjejí (všimněte si propadů, to jsou víkendy). Modrá linka ukazuje stav v roce 2006. Je patrné, že před aprílem porodnost propadla a 1. a 3. dubna naopak vyletěla nahoru.

Potvrdili jsme, že v těchto dnech počet porodů radikálně narostl. V prvních sedmi dubnových dnech došlo k boomu císařských řezů, konkrétně na 40 procent všech (místo zmíněných 19 procent), což ukazuje, že byly posunuty z března. Spolu s tím, že o víkendech se operace plánují v omezenějším rozsahu, ale v dubnu jich i o víkendu bylo přehršel, ukazuje, že porodníci s rodiči přizpůsobili termín porodu. (Podobně klesá počet porodů o Vánocích, zatímco jich přibude před nimi; patrně proto, aby porodníci i rodiče měli porody vyřízené před svátky.)

Dle našich kalkulací se až 250 dětí narodilo později, než mělo, jen aby jejich rodiny dosáhly na vyšší porodné. Jsou-li lidé ochotni kvůli pár tisícům zmanipulovat porod potomka, co asi udělali v reakci na dávky za energie? 

 

Psáno pro Lidové noviny.

21 lekcí, které vás na nic nepřipraví

Izraelská intelektuální hvězda Juval Noach Harari se v knize 21 lekcí pro 21. století rozhodl stát novinovým komentátorem. Bavíte-li se břitkými hláškami, provokativními generalizacemi a recyklací autorových vrcholných hitů, nebudete zklamáni. Víc nečekejte.


Harariho kniha Sapiens dokázala na pár stovkách stran vykreslit, jak nevýrazný druh opice ovládl Zemi. Homo Deus byl koherentní sci-fi thriller, varující, co lidstvo čeká, až se stane otrokem nevědomé umělé inteligence nebo – když bude mít štěstí – božstvem. V novinkové 21 Lessons for the 21st Century Harari slibuje příliš nezoomovat ani moc nespekulovat. Polopaticky a racionálně vysvětluje, proč svět směřuje do záhuby a jaká rozhodnutí musíme neodkladně nebo v blízké budoucnosti učinit, abychom včas odbočili na cestu bez lidského utrpení a degradace Země. „Lidé debatovali o smyslu života tisíce let. Nemůžeme ale diskutovat donekonečna. Rýsující se ekologická krize, zvyšující se hrozba použití zbraní hromadného ničení a vzestup nových disruptivních technologií tomu zabrání (…) umělá inteligence a biotechnologie dávají lidstvu moc upravit a změnit samotný život. Velice brzy bude muset někdo rozhodnout, jak tuto moc užít – a udělá to na základě nějakého příběhu o smyslu života.“

Píseň o kreténovi, co vám zlomil srdce

Od Jednadvacíti lekcí jsem asi čekal příliš, přestože úvod varoval, že kniha vyrostla z autorovy korespondence a kratších textů pro média. Výsledkem je rutinní dílo, které často nudí – jako desítky podobných knih se hrne do debaty o mnoha globálních problémech, ale její předpovědi nejsou podložené ničím než efemérní erudicí autora a nabízená řešení (jsou-li vůbec) nejsou ani nová, ani realistická – to všechno ale Harari sebekriticky přiznává: „(…) lekce nekončí jednoduchými odpověďmi. Mají stimulovat další přemýšlení a pomáhají čtenáři se účastnit se velkých konverzací dneška.“

Knihu 21 Lessons for the 21st Century od Yuval Noah Harari vydalo letos nakladatelství

Možná až třetina lekcí v různé míře opakuje (dobré) vhledy ze Sapiens a Homo Deus. Znovu se dozvídáme, že stále sofistikovanější umělé inteligence převezmou většinu našeho života, protože nás budou znát lépe, než se známe sami (zejména budou-li mít díky biosenzorům k dispozici i naše fyziologická data). „Facebook začne vytvářet personifikované umění na základě všeho, co o vás zná. Když vás opustí přítel, nabídne vám radši individualizovanou píseň přímo o tomhle konkrétním kreténovi než o nějakém anonymovi, který zlomil srdce Adele nebo Alanis Morissette.“ V mírných obměnách Harari nabízí spekulace o autonomních autech nebo o tom, jak Google zničí veškerý marketing a jako centrální mozek lidstva každému dodá dokonale personifikované zboží, služby, dovolené, kolegy i životní partnery.

Kulomet hlášek

Majitelé algoritmů a vysoce flexibilní odborníci budou v takovém světě prosperovat, oceán nekvalifikovaných nýmandů bude živořit. Pakliže tedy politickou silou elity nezdaní – pak by lidstvo konečně mohlo prozkoumávat smysl života bez potřeby zaměstnání. Budou mít ale prostí lidé nějakou moc? Harari hádá, že většina lidstva bude zcela postradatelná. Na rozdíl od proletářských revolucí minulého století, v nichž zaměstnanci mohli hrozit zaměstnavatelům sabotáží a spotřebitelé bojkotovali ďábelské korporace, plně robotizované továrny a umělí asistenti sloužící procentu nejbohatších, geneticky vylepšených nadlidí a kyborgů už zaměstnance potřebovat nebudou. Nerovnost bude gigantická, „(…) v některých částech světa byste snad měli učit své děti programovat, v jiných je raději naučte tasit rychle a střílet přesně“.

Harari je mistr hláškař. Souboj ideologií shrnuje: „supermarket se ukázal být silnější než gulagy“; ke kvalitě lidského života: „budeme užívat nejkvalitnější zdravotní péči v dějinách, a přesně proto budeme nemocní celý život, protože někde v těle vždy bude něco neoptimálního“; k státnímu náboženství: „Japonsko byla první mocnost, která vyvinula přesně naváděné rakety (…) Kamikaze spoléhalo na kombinaci vrcholné technologie a vrcholné religiózní indoktrinace“; či ke smyslu života: „(…) je to něco jako hrát si s granátem. Jakmile ho předáte dál, jste v pohodě.“

Mělce a bez východisek

Když ale odhlédneme od hláškování, Lekce mají řadu slabin. Patrně největší je absence (rozh)řešení v jednotlivých lekcích. Harari odsuzuje nacionalismus, fašismus a rozpad Evropské unie – globální problémy prý v rámci jednotlivých zemí nejde vyřešit, většinu příslušné kapitoly se ale věnuje dynamice vzniku národních států a končí vcelku racionálním očekáváním, že globální vláda asi nevznikne. Pointou je tedy výzva, aby státy a města konečně dávaly větší váhu globálním než lokálním problémům. Podobně v kapitole o terorismu prosí média, aby se vyhýbala dryáčnickým zprávám a předhánění v počtu mrtvých, že tím jen dávají teroristům mediální prostor zdarma. Nápad, jak motivovat média – či lépe jejich inzerenty či konzumenty – aby je zajímalo radši vymírání druhů, cukrovka či příčiny rakoviny, ale Harari nenabízí.

Jindy téma jen utřídí, jako v kapitole o imigraci – nakolik jsou v právu uprchlíci, nakolik starousedlíci, čí kultura a do jaké míry převáží, nakonec si ale jen povzdechne, že když půl miliardy bohatých Evropanů není schopno uvítat ani pár milionů afrických uprchlíků, řešení migrace jednoduché nebude. Lze rovněž souhlasit, že masivní regulace objektivity TV vysílání je přežitek, získává-li lidstvo informace z jiných informačních zdrojů. Na způsob, zda a jak regulovat objektivitu internetu, už ale místo v knize (pochopitelně) nezbylo.

Meditujme? Fakt?

Harari prostě témata odbývá. O fake news pronese, že lidstvo si „alternativní fakta“ vypráví věky – o démonech, čarodějnicích, duších smažících se v pekle, neposkvrněném početí, přirozených národních zájmech, neměnné osobní identitě…, tak proč se nyní čertit, když Trump či Putin lžou o objektivních a ověřitelných informacích a spřízněná média jejich obscénnosti přebírají jako fakta. Lidé nikdy neusilovali jen o pravdu, ale spíše o moc a status. Sám se ale důsledků svého cynismu lekne a navrhne proti fake news přece jen bojovat. Pozor. Čtením placených zdrojů (je-li něco zdarma, hrozí, že pozornost čtenáře bude prodána jako produkt někomu jinému) – pomiňme, že trumpovská stanice Fox patří k placeným kabelovkám. Dalším vpravdě revolučním řešením má být častější četba vědecké literatury. Těžko vůči tomu najít oponentní hlas – tedy až na Harariho samého, který v lekci o vzdělání propaguje spíše poznání sebe sama než marginální části nekončícího objemu znalostí, které nás v 21. století zahltí.

Ve vlastním díle přitom Harari odkazuje především na novinové články a komentáře a často nepodložené zdroje, kupříkladu v lekci o komunitách si Harari stěžuje, že jsme přestali prožívat chutě, vůně, barvy. Rodiny si už při snídani ani nepovídají. Zíráme jen do mobilů. Stejně tak ale mohl prohlásit, že rodiny s vyšším vzděláním spolu prožívají víc kvalitního času než kdy v historii a mohutnící hnutí foodies či nárůst neorganizovaného turismu dokládají, že lidstvo na autentické prožitky úplně nezanevřelo.

Úspěch Lekce bezpochyby mít budou. Četba Harariho nenuceně dává pocit moudrosti, jeho osobní historiky jsou vtipné a nitka jeho děl v duchu: naše interpretace vlastní identity, událostí či společnosti je vždy poplatná nějakému historickém mýtu, fikci či limitovaném příběhu – umožňuje v diskuzi uzemnit kohokoliv. Nápady, jak problémy řešit, ale Harari svět neobohatil. Knihu končí doporučením oprostit se od zvnějšku nucených příběhů o smyslu života a meditovat. Jen při meditaci získáme skutečný vhled. Jak by k tomu asi řekl britský komik Dylan Moran: „Aha, tak proto je Tibet dominantní globální velmoc.“


Psáno pro Finmag.

LN: Kniha roku 2017 (a další)

Do letošní soutěže Lidových novin o Knihu roku jsem nominoval tři různorodé kandidáty. (Obligátní varování: výběr je zatížen tím, že jsem ani zdaleka nestihl přečíst, co jsem plánoval... a na některé dobré knihy jsem jistě zapomněl.)

Knihu Shoe Dog od: Phil Knight vydalo (namluvenou) letos nakladatelství Simon & Schuster Audio.

Ač je nutné se někdy přenést přes americkou pompéznost a narcismus, životopis Phila Knighta je intimně podaným vhledem do přemýšlení o jeho životě a rozhodnutích, které nakonec vyústily ve vznik největší sportovní firmy světa. Knightových nočních můrách, nenaplněných očekávání, zklamání ze svých poklesků i mrzkých charakterů mnohých lidí, ale i zasloužených úspěchů a štěstí na přátele.

Knihu Why Buddhism is True: The Science and Philosophy of Meditation and Enlightenment od: Robert Wright vydalo letos nakladatelství Simon & Schuster.

Evoluce nás nevybavila myslí, která dokáže dosáhnout štěstí a klidu. Robert Wright využívá soudobých výzkumů v kognitivní a evoluční psychologii a vlastní zkušenosti při pronikání do budhistického vidění světa, aby čtenáři nabídl způsoby, jak procházet dny bez rozčilování nad problémy, které jsou nepodstatnými trivialitami. Jak svou mysl osvobodit, aby svět prožívala v jeho úžasnosti nezatížená ambicemi, které ve skutečnosti mít nemusí.

Knihu The Gene: An Intimate History od: Siddhartha Mukherjee vydalo letos nakladatelství Scribner.

Historie genetiky podána s čtivostí detektivky. Mukherjee v prvním dějství odryje své obavy o dědičnosti mentálních problémů ve své rodině a nato chronologicky představí vývoj genetiky – úžasně spojí životní příběhy vědců s jejich objevy, jak je řízen veškerý život na této planetě. Kniha se věnuje i soudobým kontroverzím s umělým vytvářením organizmů či přepisováním genů (nejen) při léčení nemocí.
 
Do užšího výběru se dále letos dostaly knihy:

Knihu Behave: The Biology of Humans at Our Best and Worst od: Robert M. Sapolsky vydalo letos nakladatelství Penguin Press.

Majestátní pojednání o biologických procesech stojících za lidskou agresivitou, nevraživostí a zlobou. Knize však škodí školometské představování základních fyziologických procesů a škobrtnutí při zveličování několika studií, které se nakonec ukázaly jako nehodnověrné. 

Knihu The Evolution of Beauty: How Darwin's Forgotten Theory of Mate Choice Shapes the Animal World - and Us od: Richard O. Prum vydalo letos nakladatelství Doubleday.

Názorné aplikace teorie sexuální selekce, tedy Darwinovy myšlenky, že při výběru partnera nemusí rozhodovat jeho „skutečné“ schopnosti, ale pouze estetické, sexuální působení na druhé pohlaví (hezká paralela do marketingu – o úspěchu nerozhodnou pravé kvality, ale umná prezentace). Jelikož autor je ornitolog, větší část knihy se zabývá ptáky, sekce o lidech nejsou moc hluboké.

Knihu Darwin's Unfinished Symphony, How Culture Made the Human Mind od: Kevin N. Laland vydalo letos nakladatelství Princeton Univeresitsy Press.

Další zástupce evoluční teorie, tentokráte o kulturní evoluci coby nástroji lidstva, jak dosáhnout komplexní civilizace. Kniha je pojata jako vědecká biografie autora a některé sekce proto dávájí dojem, že jsou více důležité pro něj samotného, místo, že by byly skutečně podnětné, resp. pro čtenáře nutné k pochopení či přečtení.

Knihu The Secret of Our Success: How Culture Is Driving Human Evolution, Domesticating Our Species, and Making Us Smarter od: Joseph Henrich vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.

Mnohem více se mi líbilo Henrichovo Tajemství našeho úspěchu, jež sice nedosahuje rozsahu Darwinovy nedokončené symfonie, ale díky antropologickému podání těžícího z příběhů, je mnohem jasnějším a čtivějším představením kulturní evoluce.

 

Knihu Against the Grain: A Deep History of the Earliest States od: James C. Scott vydalo letos nakladatelství Yale University Press.

Inspirující pohled na ekonomicko-politickou dynamiku vzniku prvních států v duchu „obilí v sýpkách se daní lépe než jiné výpěstky a lidem za hradbami se vládné lépe než kdyby volně běhali po pláních". Nicméně Scott velmi přehání myšlenku (ne zcela opřenou o silnou evidenci), že mimo města a proto-státní celky žili lovci-sběrači-příležitostní-zemědělcí v rustikální idyle.

Knihu The Great Leveler: Violence and the History of Inequality from the Stone Age to the Twenty-First Century od: Walter Scheidel vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.

Do jisté míry „pokračování“ Scotta. Scheidel se zaměřuje na vznik nerovností mezi lidmi. Pochmurnou pointou knihy je varování, že rovnost je téměř vždy jen důsledkem katastrof, válek a hladomorů.

Knihu The One Device: The Secret History of the iPhone od: Brian Mechant vydalo letos nakladatelství Little, Brown and Company.

Spíše než o iPhonu (o kterém je vlastně až závěr) je kniha o změnách, které musely nastat v technologiích (od výroby baterií po invenci nerozbitného skla), v závádění nového stylu řízení firem a v hospodářské restrukturalizaci Číny..., aby byla umožněna výroba tohoto přelomového výrobku.

Knihu Fifty Inventions That Shaped the Modern Economy od: Tim Harfod vydalo letos nakladatelství Riverhead Books.

Název přesně odráží obsah a čtenáři znalí knih Tima Harfoda vědí, že jeho literární styl je chorobně čtivý. Menší nevýhodou je, že jde o typickou knihu, ze které můžete čerpat nespočet zajímavých fakt (k zmínění třeba v hospodě), aniž byste po jejím přečtení viděli svět jakkoliv jinak.

Knihu The Captain Class: The Hidden Force That Creates the World's Greatest Teams od: Sam Walker vydalo letos nakladatelství Random House.

Ačkoliv nejsem fanouškem vlastně žádného fyzického sportu, kniha o důvodech, proč některé sportovní týmy vyhrávají a jiné nikoliv, byla příjemným čtením. Asi proto, že ve skutečnosti je o faktorech, které ustanovují inspirujícího člověka (a tedy třeba i dobrého manažera).


Psáno (z části) pro Lidové noviny.

Mami, tati, občas mi nakrmte tělo, jdu pařit

V literatuře i filmu existuje několik vizí budoucího světa, ve kterém se ženy obejdou – ať už musí, nebo chtějí – bez mužů. Ta budoucnost možná nastává. Mladí muži se stále častěji stěhují ze skutečného světa do virtuálního světa videoher. Tedy psychicky, fyzicky trčí v mamahotelu.

V letech 2000 až 2015 poklesl počet hodin, které ročně odpracuje průměrný mladý americký muž o 203. Čím to? Byla krize, takže zaměstnanost obecně poklesla? Víc mladých lidí mohlo jít studovat, případně studují déle? Mohlo dojít k takovému nárůstu příjmů, že mladá generace nepotřebuje a nechce tolik pracovat? Na tom všem něco je, ale uspokojivě nic z toho fenomén nevysvětluje.

Míň dnes pracují i ženy nebo starší muži, k tak intenzivnímu propadu jako u mladých mužů u nich ale nedošlo, takže vnější ekonomické podmínky vinit nelze. A jestli někdo studuje víc, tak jsou to ženy, nikoliv mladí muži.

Takové to domácí paření

Tým ekonomů a sociologů ve složení Mark Aguiar, Mark Bils, Kerwin Kofi a Charles Hurst jedno vysvětlení nabízí. Mladí muži podle nich už prostě tolik pracovat nechtějí a příčinou této nechutí jsou – úžasné počítačové hry. Pohled na demografická šetření o tom, jak Američané využívají volný čas, skutečně napovídá, že pokles odpracovaných hodin zrcadlí nárůst času věnovaného odpočinku a zábavě. A muži do 30 let dnes v průměru stráví hraním na počítačích a konzolích ročně o sto hodin víc než před deseti lety.

Zjevným úskalím této úvahy je možnost, že je to obráceně: co když mladý muž nemůže najít práci, a tak zabíjí čas pařením? Ostatně nezaměstnaní muži stráví hraním videoher až 520 hodin ročně.

Výzkumníci nicméně vytvořili model, který ukazuje, že neochota pracovat může být přímým důsledkem vyšší kvality her. Využili toho, že zlepšování herních technologií je univerzální jev, dopadající na všechny hráče stejně – přitom platí, že nárůst volného času je u mladých mužů disproporčně alokován na počítačové hry, dokonce tak, že jednoprocentní nárůst volného času vyústí ve dvouprocentní nárůst času věnovaného hrám, na úkor jiných volnočasových aktivit či domácích prací (ani nové návykové seriály nebo Netflix nemají moc ukrojit z volného času tolik). U žen ani u starších mužů nic podobného neplatí. Zároveň v různých amerických státech existují odlišně lukrativní pracovní příležitosti, lze proto odvodit, za jakou mzdu jsou lidé ochotni pracovat a kde spíš upřednostní hraní počítačových her.

Graf ukazuje kolik z celkového volného času ("Total Adjusted Leisure Time Bins") v hodinách mladí muži věnovali počítačovým hrám ("Computer Time") letech 2004-2007 (světlé sloupce) a pak v letech 2012-2015 (tmavé sloupce). Nárůst podílu počítačových her je markantní.

Hry lepší než život

Snížení odpracovaných hodin kvůli lepším hrám nepřímo potvrzují i další statistiky. Roste třeba počet mladých mužů do 30 let, kteří se nechají podporovat rodiči a bydlí s nimi (v současnosti v USA dvě třetiny mladých mužů), takže nejsou existenčně nuceni pracovat a svůj talent věnují hrám. A pak vůbec nejpřesvědčivější statistika, o životní spokojenosti. Na první zamyšlení je to tristní: Mladí muži nepracují, nemají příjmy, musí je podporovat rodiče. Svůj čas věnují hraní videoher. Nicméně ze statistik vyplývá, že jejich pocity životní spokojenosti rok po roce rostou. Naopak podíl starších, pracujících mužů s vlastním bydlením, kteří se považují za šťastné, stabilně klesá. Data tedy napovídají, že hraní her je natolik odměňující a uspokojující aktivitou, že přebije konvenční ukazatele úspěchu, jako je vysoký příjem, kariéra nebo vlastní bydlení.

V čem to je, že dnešní hry jsou tolik přitažlivé (nebo návykové), že mnozí Američané upřednostní virtuální realitu nad skutečností, z výzkumu vyčíst nelze. Může to být jejich propracovanější příběh a multiplayerová povaha. Hry mají „vyšší účel“, který se v mnoha reálných situacích těžko hledá, spoluhráči na sobě závisí a opustit tým a úkol berou jako zradu a ztrátu reputace. Hry můžou být díky propracované grafice a psychologii svých designů natolik vzrušující, že je složité je odložit (jak ukazují smrti hráčů po desítkách odehraných hodin). Toto vysvětlení alespoň přijala Čína, která ustanovuje regulaci herního průmyslu. Herní gigant Tencent kupříkladu na základě vládního tlaku u svého nejoblíbenějšího produktu Honour of Kings (denně hru hraje 50 milionů lidí) zakázal mládeži hrát víc než dvě hodiny denně a mezi půlnocí a osmou ranní je hra pro ně omezena zcela.

Další bitva mezi zastánci osobní odpovědnosti a proponenty vládního paternalismu bude zjevně o přístup do virtuální reality. 


Psáno pro Finmag (redigováno).

Třída laxních: podnikavý duch USA ochabuje

Čtenář znalý knih nejrespektovanějšího ekonomického blogera planety, profesora ekonomie na americké Univerzity George Masona (sídla mnoha akademických libertariánů) a komentátora Bloomberg View, Tylera Cowena, ví, že od něho má očekávat tsunami inspirativně viděných informací, tu překvapivých, jindy notně propraných, málokdy však dotažených do úhledně zabalených závěrů. Prostě ideální startér diskuze.

Místo demonstrací dýchánky, místo koksu opiáty

Cowenovo poslení dílko The Complacent Class: The Self-Defeating Quest for the American Dream (Třída laxních: Sebezničující výprava za americkým snem) očekávání naplňuje. Přestože se týká zamrzání podnikavého ducha Spojených států v posledních desetiletích, paralel pro unylé status quo České republiky je v něm přehršel také. Cowen se snaží prodat jednoduchý paradox: Američané jsou sice nespokojení, přitom žijí natolik uspokojivým a bezpečným životem, že velké změny – a tedy riskovat – už nechtějí. Leč takové pnutí nemůže dlouho vydržet.

Knihu The Complacent Class: The Self-Defeating Quest for the American Dream od: Tyler Cowen, vydalo v roce 2017 nakladatelství St. Martin’s Press.

Nepokoje 60. a 70. let v USA se vyznačovaly tisíci zatčených a desítkami mrtvých či zraněných. Cowen pochopitelně násilí neobhajuje, ukazuje jenom, že lidé byli ochotni za prosazení sociálních změn obětovat netriviální náklady. Dnes jsou demonstrace organizované a silně regulované sešlosti, i slavné Occupy Wall Street bylo umořeno nutností respektovat hygienické a dopravní regulace. Prototypem vzdoru dnes je nadávka na Twitteru – technologie a bohatství nevytvořily z lidí volnomyšlenkářské dobrodruhy, ale obyvatele ostrůvků stáze a konformity. Příhodnou metaforou je, že v 70. až 90. letech dosáhly vrcholu oblíbenosti LSD či kokain, tedy halucinogen a stimulant, dnes vítězí marihuana a opiáty – látky, které utišují a tlumí. Dřív děti prostě zlobily, dnes jsou nemocné hyperaktivitou a jsou jim předepisovány léky a terapie na uklidnění.

Politika se stala ryzí rétorikou a symbolickým zápasem bez odvahy provést či alespoň navrhovat odvážná řešení. Vláda jede na autopilota. Cowen uznává, že Trump se zdá být symptomem touhy po změně. Nicméně jeho agenda Udělejme Ameriku zase velkou spíš voličům nabízela, že se „mohou vyhnout změnám, které probublávají v okolním světě, ať už jde o ztrátu pracovních sil v průmyslu, nárůst závislosti na imigraci či oslabení politické a kulturní dominance bílých mužů“. Jeho politika je „recept na faktickou strnulost, kterou prý umožní dosažení lepších obchodních dohod a skoncování s podvody a plýtváním“, tvrdí Cowen.

Upadající inovativnost firem, chybějící profesionálové, rostoucí dluh penzijního systému, vylidňování vesnic nechce žádný politik řešit… třeba právě cílenou imigrací perspektivních cizinců. Proč by měl? Voliči nechtějí být rozrušováni cizím, chtějí uprchlíky a jinakost vytěsnit. Mnozí by imigraci i podporovali, ale spíš jako abstraktní ideu, dojde-li na praxi, jsou zastánci pravidla „nikoliv na mém dvorku“.

… a nohy v teple

Američtí voliči jsou dnes většinou zaměstnanci, majitelé domů s hypotékou připoutaní na jedno místo, preferující stabilitu. I když si s přáteli notují při spílání na nekvalitní potraviny nebo školy, nedostatek řemeslníků, nefunkční úřady a unifikované zboží, myšlenka, že by se odstěhovali, založili podnik, který poptávku nasytí nebo že by usilovali o politickou funkci, je jim stále víc cizí. U Čechů by tento popis nebyl překvapivý, ale americkým mottem bylo dravé chopení se příležitosti, nikoliv brblání nad nespravedlivým světem.

V USA soustavně klesá mobilita. Vzniká stále méně nových firem a historicky nejmenší podíl mladých lidí plánuje podnikat. Americké firmy stárnou, mohutní a spojují se, nemají tedy motivace zkoušet nové, jejich inovativnost klesá (přestože technologické firmy zdánlivě ukazují opačnou dynamiku). Ačkoli je důvěra v politiky mimořádně slabá, naprostá většina z nich je přesto znovuzvolena.

Segregace podle mzdy. Nemíchat, netřepat

Cowen opakuje v dnešní době nikoli řídký povzdech, že ač každý chce žít autenticky, obyvatelé (nejen) USA se přitom stále intenzivněji ohrazují v určité sociální třídě, mezi lidmi, kteří bydlí v podobně vybavených domech, čerpají z podobných zdrojů informací a mají podobné zájmy. Tato segregační dynamika se bude dále posilovat, když bohatší a vzdělanější budou žít spolu a ženit se a vdávat mezi sebou (technologie a nerovnost ve společnosti budou toto párování dále usnadňovat). Omezená výstavba, třeba jako v Praze, rychle vyústí i v silnou příjmovou segregaci. V metropolích si bude moct dovolit žít jen podobná vzdělaná bohatší třída a sídlit tam budou jen velmi prosperující firmy, chudší a méně vzdělaní lidé a neefektivní firmy budou muset hledat své štěstí jinde. Jelikož práce v průmyslu, zemědělství, obecně náročná manuální bude kvůli robotizaci mizet, nezaměstnaní, méně vzdělaní muži v těchto regionech budou všudypřítomným rizikem rostoucí kriminality a nesnášenlivosti. Naopak sektor služeb, péče o nemocné, staré či bohaté bude narůstat, ale do těchto „ženských“ pozic nezaměstnaní muži nenastoupí. Vzniklá nestabilita nepůjde vyřešit sociálními dávkami.

Číňan i z už bohatého regionu, který by odjel na deset let, si může být jist, že po návratu svůj domov nepozná. Gigantické dopravní projekty změní strukturu měst, startupy se rozrostou a s nimi naroste i jejich fyzická přítomnost – nekonformní budovy a velké urbanistické projekty nahradí či modernizují starou zástavbu. Vzniknou nové vazby mezi firmami i lidmi. Spojené státy a Evropa se naopak konzervují, neexistují projekty, nad kterými lze žasnout, preferováno je spíš „Nestavět absolutně nic, nikde, blízko ničeho.“

Knihu The Rise and Fall of American Growth: The U.S. Standard of Living since the Civil War od: Robert J. Gordon vydalo v roce 2016 nakladatelství Princeton University Press.

Cowenův přelet nad třídou laxních je čtivým nahlédnutím do sociálních změn v Americe posledních desetiletí. Neaspiruje na hloubku či detailní vysvětlení na úrovni třeba Roberta J. Gordona v jeho loni vydané The Rise and Fall of American Growth: The U.S. Standard of Living since the Civil War. S Cowenovými radami a předpověďmi co dál lze souhlasit i je odmítat jako nepodložené – což asi bylo cílem. Čtenář se má sám přesvědčit, proč preferuje společnost na adrenalinu, nebo na sedativech.


Psáno pro Finmag.