Harariho kniha Sapiens dokázala na pár stovkách stran vykreslit, jak nevýrazný druh opice ovládl Zemi. Homo Deus byl koherentní sci-fi thriller, varující, co lidstvo čeká, až se stane otrokem nevědomé umělé inteligence nebo – když bude mít štěstí – božstvem. V novinkové 21 Lessons for the 21st Century Harari slibuje příliš nezoomovat ani moc nespekulovat. Polopaticky a racionálně vysvětluje, proč svět směřuje do záhuby a jaká rozhodnutí musíme neodkladně nebo v blízké budoucnosti učinit, abychom včas odbočili na cestu bez lidského utrpení a degradace Země. „Lidé debatovali o smyslu života tisíce let. Nemůžeme ale diskutovat donekonečna. Rýsující se ekologická krize, zvyšující se hrozba použití zbraní hromadného ničení a vzestup nových disruptivních technologií tomu zabrání (…) umělá inteligence a biotechnologie dávají lidstvu moc upravit a změnit samotný život. Velice brzy bude muset někdo rozhodnout, jak tuto moc užít – a udělá to na základě nějakého příběhu o smyslu života.“
Píseň o kreténovi, co vám zlomil srdce
Od Jednadvacíti lekcí jsem asi čekal příliš, přestože úvod varoval, že kniha vyrostla z autorovy korespondence a kratších textů pro média. Výsledkem je rutinní dílo, které často nudí – jako desítky podobných knih se hrne do debaty o mnoha globálních problémech, ale její předpovědi nejsou podložené ničím než efemérní erudicí autora a nabízená řešení (jsou-li vůbec) nejsou ani nová, ani realistická – to všechno ale Harari sebekriticky přiznává: „(…) lekce nekončí jednoduchými odpověďmi. Mají stimulovat další přemýšlení a pomáhají čtenáři se účastnit se velkých konverzací dneška.“
 |
| Knihu 21 Lessons for the 21st Century od Yuval Noah Harari vydalo letos nakladatelství |
Možná až třetina lekcí v různé míře opakuje (dobré) vhledy ze Sapiens a Homo Deus. Znovu se dozvídáme, že stále sofistikovanější umělé inteligence převezmou většinu našeho života, protože nás budou znát lépe, než se známe sami (zejména budou-li mít díky biosenzorům k dispozici i naše fyziologická data). „Facebook začne vytvářet personifikované umění na základě všeho, co o vás zná. Když vás opustí přítel, nabídne vám radši individualizovanou píseň přímo o tomhle konkrétním kreténovi než o nějakém anonymovi, který zlomil srdce Adele nebo Alanis Morissette.“ V mírných obměnách Harari nabízí spekulace o autonomních autech nebo o tom, jak Google zničí veškerý marketing a jako centrální mozek lidstva každému dodá dokonale personifikované zboží, služby, dovolené, kolegy i životní partnery.
Kulomet hlášek
Majitelé algoritmů a vysoce flexibilní odborníci budou v takovém světě prosperovat, oceán nekvalifikovaných nýmandů bude živořit. Pakliže tedy politickou silou elity nezdaní – pak by lidstvo konečně mohlo prozkoumávat smysl života bez potřeby zaměstnání. Budou mít ale prostí lidé nějakou moc? Harari hádá, že většina lidstva bude zcela postradatelná. Na rozdíl od proletářských revolucí minulého století, v nichž zaměstnanci mohli hrozit zaměstnavatelům sabotáží a spotřebitelé bojkotovali ďábelské korporace, plně robotizované továrny a umělí asistenti sloužící procentu nejbohatších, geneticky vylepšených nadlidí a kyborgů už zaměstnance potřebovat nebudou. Nerovnost bude gigantická, „(…) v některých částech světa byste snad měli učit své děti programovat, v jiných je raději naučte tasit rychle a střílet přesně“.
Harari je mistr hláškař. Souboj ideologií shrnuje: „supermarket se ukázal být silnější než gulagy“; ke kvalitě lidského života: „budeme užívat nejkvalitnější zdravotní péči v dějinách, a přesně proto budeme nemocní celý život, protože někde v těle vždy bude něco neoptimálního“; k státnímu náboženství: „Japonsko byla první mocnost, která vyvinula přesně naváděné rakety (…) Kamikaze spoléhalo na kombinaci vrcholné technologie a vrcholné religiózní indoktrinace“; či ke smyslu života: „(…) je to něco jako hrát si s granátem. Jakmile ho předáte dál, jste v pohodě.“
Mělce a bez východisek
Když ale odhlédneme od hláškování, Lekce mají řadu slabin. Patrně největší je absence (rozh)řešení v jednotlivých lekcích. Harari odsuzuje nacionalismus, fašismus a rozpad Evropské unie – globální problémy prý v rámci jednotlivých zemí nejde vyřešit, většinu příslušné kapitoly se ale věnuje dynamice vzniku národních států a končí vcelku racionálním očekáváním, že globální vláda asi nevznikne. Pointou je tedy výzva, aby státy a města konečně dávaly větší váhu globálním než lokálním problémům. Podobně v kapitole o terorismu prosí média, aby se vyhýbala dryáčnickým zprávám a předhánění v počtu mrtvých, že tím jen dávají teroristům mediální prostor zdarma. Nápad, jak motivovat média – či lépe jejich inzerenty či konzumenty – aby je zajímalo radši vymírání druhů, cukrovka či příčiny rakoviny, ale Harari nenabízí.
Jindy téma jen utřídí, jako v kapitole o imigraci – nakolik jsou v právu uprchlíci, nakolik starousedlíci, čí kultura a do jaké míry převáží, nakonec si ale jen povzdechne, že když půl miliardy bohatých Evropanů není schopno uvítat ani pár milionů afrických uprchlíků, řešení migrace jednoduché nebude. Lze rovněž souhlasit, že masivní regulace objektivity TV vysílání je přežitek, získává-li lidstvo informace z jiných informačních zdrojů. Na způsob, zda a jak regulovat objektivitu internetu, už ale místo v knize (pochopitelně) nezbylo.
Meditujme? Fakt?
Harari prostě témata odbývá. O fake news pronese, že lidstvo si „alternativní fakta“ vypráví věky – o démonech, čarodějnicích, duších smažících se v pekle, neposkvrněném početí, přirozených národních zájmech, neměnné osobní identitě…, tak proč se nyní čertit, když Trump či Putin lžou o objektivních a ověřitelných informacích a spřízněná média jejich obscénnosti přebírají jako fakta. Lidé nikdy neusilovali jen o pravdu, ale spíše o moc a status. Sám se ale důsledků svého cynismu lekne a navrhne proti fake news přece jen bojovat. Pozor. Čtením placených zdrojů (je-li něco zdarma, hrozí, že pozornost čtenáře bude prodána jako produkt někomu jinému) – pomiňme, že trumpovská stanice Fox patří k placeným kabelovkám. Dalším vpravdě revolučním řešením má být častější četba vědecké literatury. Těžko vůči tomu najít oponentní hlas – tedy až na Harariho samého, který v lekci o vzdělání propaguje spíše poznání sebe sama než marginální části nekončícího objemu znalostí, které nás v 21. století zahltí.
Ve vlastním díle přitom Harari odkazuje především na novinové články a komentáře a často nepodložené zdroje, kupříkladu v lekci o komunitách si Harari stěžuje, že jsme přestali prožívat chutě, vůně, barvy. Rodiny si už při snídani ani nepovídají. Zíráme jen do mobilů. Stejně tak ale mohl prohlásit, že rodiny s vyšším vzděláním spolu prožívají víc kvalitního času než kdy v historii a mohutnící hnutí foodies či nárůst neorganizovaného turismu dokládají, že lidstvo na autentické prožitky úplně nezanevřelo.
Úspěch Lekce bezpochyby mít budou. Četba Harariho nenuceně dává pocit moudrosti, jeho osobní historiky jsou vtipné a nitka jeho děl v duchu: naše interpretace vlastní identity, událostí či společnosti je vždy poplatná nějakému historickém mýtu, fikci či limitovaném příběhu – umožňuje v diskuzi uzemnit kohokoliv. Nápady, jak problémy řešit, ale Harari svět neobohatil. Knihu končí doporučením oprostit se od zvnějšku nucených příběhů o smyslu života a meditovat. Jen při meditaci získáme skutečný vhled. Jak by k tomu asi řekl britský komik Dylan Moran: „Aha, tak proto je Tibet dominantní globální velmoc.“
Psáno pro Finmag.
Žádné komentáře:
Okomentovat