Číslo mluva vs. emoce

Pokud vám sněmovní hádky, televizní duely či facebookové statusy českých politiků stále víc připomínají skupinovou terapii – plnou „já cítím“ a chudou na „já dokazuji“ –, nejde jen o únavu ze zpráv. Rozsáhlá jazyková pitva dvou století anglických knih a novin ukazuje, že veřejná debata se skutečně vzdálila od racionálních argumentů a přesunula se k emočním výlevům.

Ambiciózní analýza týmu Martena Scheffera z Wageningenské univerzity je založena na obsahu 14 milionů knih z let 1850–2019, které společnost Google digitalizovala. Vědci rozdělili zhruba 5000 častých slov do dvou pólů: „racionalita“ (tedy slova jako „analýza“, „procento“ či „stanovit“) a „intuice“ („cítit“, „věřit“ či „doufat“). Jazyk anglofonního světa se od občanské války v USA až do 80. let minulého století stále víc opíral o pojmy argumentace a čísel; pak se kyvadlo během jediné generace obrátilo a dnes převažují výrazy pocitů.

Podobný náklon by nejspíše ukázal i průzkum českého národního korpusu: slova jako „výpočet“ či „evidence“ budou klesat, „pocit“ a „obavy“ stoupat – zejména po roce 2010, kdy Facebook a Twitter dorazily v mobilních telefonech do každé kapsy.

Tento jazykový obrat se nápadně kryje s politickou náladou. 90. léta, kdy české vlády přesvědčovaly veřejnost grafy a procenty, byla vrcholem „technokratické“ mluvy. Kampaně současné vládní koalice, ale zejména Aleny Schillerové či Tomia Okamury staví hlavně na afektu a emoční labilitě, ať už jde o hrdost, křivdy, nebezpečí, či vzdor – argumentace absentuje, evidence je zjednodušena k hranici lži a citují se náhodní lidé z davu. Emoce nejen vstoupily do popředí; vystrčily argumentaci mimo oblast pozornosti.

Schefferův tým navrhuje dvě příčiny, proč se to děje. Zaprvé ekonomické otřesy od 80. let nalomily důvěru ve „chladný“ jazyk expertů, zadruhé sociální sítě po roce 2007 umožnily každému křičet svůj hněv a slova hýbající srdcem šíří algoritmy mnohem rychleji než slova hýbající myslí.

Grafy ukazují podíl "racionálních" a "intuitivních" či "emočních" slov v novinech New York Times (NYT) a anglicky psaných knihách za posledních skoro 200 let. Jak patrno, zhruba do 80. až 90. let 20. století rostla racionalita, poté došlo ke zlomu a nastoupil příklon k intuitivnosti.

Analýzy googlovského korpusu knih mají však celou řadu nedostatků – hlavní asi je, že nevypovídají nic o čtenosti. Berou každou knihu jako kus. Různé knihy jsou však pochopitelně různě vlivné (většina publikovaných knih se neprodá ani v tisícovém nákladu, zejména ryze akademické tituly). Nicméně když se podobná analýza frekvence „racionálních“ slov a „emočních či intuitivních“ slov udělá na archivech různých novin, výsledky jsou velmi podobné – zhruba od 80. až 90. let éra technokratických souvětí chladne a teplejší, subjektivnější dikce dominuje. Zda to znamená nárůst zdravé upřímnosti a přiznávání emocí, či nebezpečný skluz do faktické mlhy, je těžce zodpověditelná otázka.

Jestliže však jazyk řídí, jak o světě uvažujeme, odklon od přemýšlení k intuici může nést reálné důsledky. Demokracie stojí na argumentech, jež lze porovnat, ověřit či vyvrátit. Když ale „já cítím“ vítězí nad „já odvozuji“, voliči jsou taženi k politikům, s kterými toliko emočně rezonují. A emoce, jak známo, vymluvit nejde.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Moje a tvoje lži

Jak může někdo obhajovat smrt civilistů tím, že bydleli ve městě s kulturním centrem pojmenovaným Dům důstojníků, jak tento týden popisuje masakr dospělých i dětí v ukrajinské Vinnycje ruská Komsomolská pravda? Jak někdo může omlouvat ruskou agresi proti Ukrajině, jak činí politici českých parlamentních stran SPD či ANO? 

Přirozenou reakcí je, že jde o morálně odpudivé kreatury. Problém s vysvětlením je, že oni zase vnímají kritiky Ruska za naivní jedince nechápající práva Rusů na obranu (ať již dle hrozeb skutečných, či smyšlených). Jak mohou existovat dva, tak zcela odlišné morální soudy? 

Morální fakta – tj. co je správné a špatné – považujeme za objektivní. Nezabít druhého pro zábavu, nelhat pro osobní zisk, nezradit důvěru přítele. Pravidla beze všech pochyb jasná a pravdivá. Američtí psychologové Madeline Reinecke a Zachary Horne ukázali, že lidé hodnotí morální fakta dokonce za více "faktická" než skutečná fakta, protože morálku nedokáže změnit ani všemocný bůh.

Ve své studii se respondentů zeptali, zda by bůh mohl rozsvítit Měsíc jasněji než Slunce, zda bůh může vytvořit perfektně kulatý čtverec a zda je možné, aby bůh mohl učinit morálně správným zabít někoho jen tak pro zábavu. K jejich vlastnímu překvapení věřící i nevěřící respondenti odpovídali, že bůh je schopen provádět fyzikálně i logicky nemožné akty, nicméně morální pravidla změnit nedokáže.

Graf ukazuje, jak respondenti hodnotili intenzitu moci něco změnit. Pro nás jsou zajímavé zelené body, tedy zda bůh (God) je schopen změnit sociální zvyky (Societal Convention), morální pravidla (Morally Wrong), logická pravidla (Logical) či fyzikální zákony (Physical). Jak patrno, nejmenší moc změny má bůh u morálky, zatímco fyzikální zákony může měnit snadno (dokonce snadněji než zvyky).

Morální fakta vnímáme za objektivní, zároveň je aplikujeme v závislosti na kontextu našich zájmů či zájmů vlastní skupiny. A psychologický výzkum ukazuje, že vlastní překročení pravidel omlouváme, lži naše či oblíbených politiků vnímáme za obhajitelné, zato lži druhých jsou jasnou známkou jejich morálního úpadku. Nezůstává jen u lží. Morální sounáležitost s vlastní skupinou je třeba potvrzovat.

Britský spisovatel Will Storr ve své knize Hra o status pro podobnou eskalaci "vlastní morálky" využívá příkladu se sektou Nebeská brána, jejíž 39 členů v roce 1997 spáchalo hromadnou sebevraždu. Storr se zaměřuje na dřívější událost a chce vysvětlit, proč se nechali i dobrovolně kastrovat.

Knihu The Status Game: On Social Position and How We Use It od: Will Storr vydalo v roce 2021 nakladatelství William Collins.

 

V sektě platil zákaz sexu i erotických myšlenek, u nich ale bylo složité pravidlo dodržet. Jak později vypověděl jeden z přeživších členů, když se objevila možnost kastrace, kterou prý jedna z členek sekty ovládá, jevilo se to jako obrovská příležitost – ale váhal. Jakmile však viděl, že se ostatní členové ke kastraci chystají, byl si jist, že operaci chce. Pro správného člena sekty už nestačilo nemorální myšlenky nemít, bylo třeba demonstrovat, že je mít nemůže. 

Ač byl svědkem toho, jak se první operace nepovedla a nebožák musel být odvezen na pohotovost s akutním zánětem varlat, jeho jediná myšlenka byla: "Byl jsem zklamaný, že jsem ten zákrok nepodstoupil." A dodal: "Nestali jsme se členy sekty tím, že nás naprogramovali či nám vymyli mozek. Byli jsme tam, abychom o vymytí mozku prosili… Nelíbila se nám pravidla tohoto světa, a tak jsme si vytvořili vlastní."  

 

Psáno pro Lidové noviny.

Když chybí důvěra

Zprávy o uvolňování v Německu, Rakousku, Itálii či Dánsku doprovází volání, ať i Česko zahodí jho hygienického otrokářství a vrátí se ke svobodě před covidem. Ponechme stranou, že kromě Dánska byla ve zmiňovaných zemích opatření mnohem tvrdší než v Česku, a uvolňují tak na naši úroveň. Dánsko opatření skutečně ruší, premiérka Mette Frederiksenová však spoluobčany varuje, že na podzim se restrikce nejspíše vrátí.

Dánové své vládě věřili a většina z nich, včetně zástupců opozičních stran, restrikce vnímala jako omezující, nedokonalá, ale nutná. Téměř každý je očkovaný, převážná část třetí dávkou. Opatření, od vakcinace po pomoc v nemoci, byla spontánně spoluorganizována místními úřady. 

Demonstrace s šibenicemi a blokování pandemického zákona opozicí ukazuje, že Česko je jiné. Z covidové krize si odnášíme rozorání společenské důvěry. Zmínka o očkovací kampani je vulgarismem. Zeptáte-li se obyvatel na smysl testování, nezanedbatelná část odpoví, že byla zavedena, aby si výrobci testů a laboratoře nahrabali. Trasování byly praktiky StB. I zjevně inteligentní lidé tvrdí, že zdravým dětem covid neublížil, i přes nezvratné důkazy pro opak. Jedinou reakcí některých obcí na covid byla úprava úředních hodin. 

Nastavení mysli, že vše je spiknutí, nikdo se o nikoho nestará a nikomu nelze věřit, může být nejhorším traumatem epidemie.

Rozčilení není program

Představte si městečko s necelými čtyřmi tisíci obyvateli. Město nemá nemocnici a nejbližší je několik hodin jízdy. Ve městě nejsou ani žádné školy. Autobusové spojení do okolních měst vlastně neexistuje. K dispozici nejsou žádné noviny ani lokální zprávy. Naprostá většina obyvatel chybějící školy i nemocnici nese velmi trpce, přitom žádná z existujících politických stran nevyvinula jakoukoliv aktivitu, aby je zřídila. Žádný tlak na kraj či na vládu v posledních desetiletích není zaznamenán. 

Neexistují ani žádné dobrovolnické aktivity, které by absentující školství a zdravotní péči v místě mírnily, jako jsou dětské kroužky či doučování od vzdělanějších obyvatel. Sousedé se nejsou schopni domluvit, aby zajistili dopravu a prostory lékaři, který by byl ochoten do městečka někdy přijet. Podobně absentuje snaha o rozšíření autobusového či jakéhokoliv jiného dopravního spojení. 

Trudný popis jihoitalského městečka Chiaromonte z konce 50. let přinesla slavná studie amerického sociologa Edwarda Banfielda. Zajímalo jej, proč přes zjevnou nespokojenost a deprivaci od základních služeb se sousedé nikdy nezorganizovali, nevytvořili skupinu či spolek. Místo toho desetiletí osamoceně nadávali. Přičemž, řečeno Masarykovým klišé, "rozčilení není program". 

Banfield svá studia uzavřel vysvětlením, že na jihu Itálie vymizela (či nikdy nevznikla) společenská důvěra. Mimo okruh nejbližší rodiny místní ostatním nevěří. Ilustrovala to i tradice, při níž otec dal syna na vysokou zídku. Řekl mu, ať zavře oči a skočí. Slíbil, že jej chytne. Neudělal to. Brečícího kluka nato seřval, že je hlupák. "Tady nesmíš nikomu věřit!" Rada, kterou cynik možná ocení jako hlubokou, ale je-li aplikována univerzálně, znemožňuje dosažení společenských cílů. 

Nedůvěřuje-li občan úředníkovi či politikovi, neobrátí se na něj s žádostí o řešení problému. Nevěříte-li policii a soudům, necháváte zločiny nevyšetřovány a netrestány. Nedůvěřujete-li sousedům, nevznikne komunita, jež by zavedla služby, které by prospívaly většímu okruhu lidí. Nedůvěřujeteli médiím, minou vás důležité informace. Nedůvěřujete-li kolegům, nezaložíte firmu, protože se bojíte, že vás okradou. 

Od doby původní studie byl tento jednoduchý závěr rozšířen, Italové na jihu nejsou asociální (pořádají řadu společných oslav a pomáhají si při neštěstích) a za chudobou jihu stojí celá řada dalších faktorů geografickou izolací počínaje a vládou mafie konče. Koncept sociální důvěry však zůstal významným faktorem určujícím hospodářskou prosperitu a kvalitu života jakéhokoliv regionu. Studie ukazují, že země, ve kterých si lidé věří, zvládly covid s nižším počtem obětí i intenzitou protiepidemických opatření. Dokázaly tím krizi využít k rozvoji podnikání a inovací a v důsledku podnítila pandemie i vzkvétání dobrovolnictví a občanských aktivit. 

Graf ukazuje míru proočkovanosti (osa x v %) a vnímanou míru korupce vlády („Government corruption“; osa y) v 177 zemích světa. Obyvatelé korupcí promořených zemí solidární očkování odmítli a raději se promořili covidem s masivními ztrátami na životech. Detailní metodika.

Zbabělým politikům navzdory

Věřme, že ač tam máme našlápnuto, neskončíme v Chiaromonte. Třeba v Praze je inspirativní příběh sousedského spolku Homolka. Skupina sousedů léta kultivuje přírodu v okolí, starají se o místní přírodní koupaliště a sokolovnu. Podporují bezobalové hospodářství. Pořádali nespočet akcí pro rodiny. To všechno za ignorování či aktivního škození místního zastupitelství. Konečně poslechli i Masarykovu radu a jdou do voleb coby Praha 5 sobě. Podobným spolkem sousedů je Osmička žije, opozice v zastupitelstvu Prahy 8, za nimiž je vidět obrovské nadšení a zároveň konstruktivní protiakce k etickým a ekonomickým selháním místního úřadu.

Nechť rozkvět těchto ambiciózních občanských aktivit, důvěra v bližní a motivace věci měnit je odkazem covidové krize, nikoliv bláhová a neinformovaná lůza v ulicích a ubozí a zbabělí politici, kteří jí naslouchali a dovedli Česko v roce 2021 k nejvíce mrtvým od druhé světové války. 

 

Tento graf naopak ukazuje míru proočkovanosti (osa x v %) a mezilidskou důvěru („Interpersonal trust“; osa y). Čím více si lidé věřili, tím méně pro ně bylo problematické nechat se naočkovat.

Psáno pro Lidové noviny.

Úředníci bez charakteru

Vzpomeňte na jakoukoliv oblast svého života a budou za ní stát – v dobrém či ve zlém – úředníci. Dostupná a kvalitní školka a škola, nízký hluk a znečištění v ulici, jednoduché založení firmy a koupě domu či zdravotní péče na světové úrovni. Vše z toho úředníci kontrolují, umožňují či znemožňují.

Státní a veřejná správa by proto měla být osobní i profesní inspirací pro lidi, kteří chtějí pomáhat a umí měnit svět k lepšímu. "Nejlepší způsob, jak najít sám sebe, je ztratit se ve službě druhým." Leč, když motivačně cituji Gándhího studentům ekonomických i jiných oborů, vybuchnou smíchy či se kroutí z prázdné patetičnosti a – především – nedůvěry. Každý z nich "ví", že potřebným pomáhají charity a svět k lepšímu mění vědci, podnikatelé a jejich start-upy. Státní správa je jen něco, co se musí trpět a pracovat v ní chtějí jen idealisté nebo – což je varovnější – prospěcháři.

Úřady neusilují o talenty

Pokud se úředníky budou stávat lidé tažení pouze sobeckým zájmem, lidé, kteří funkci berou jako příležitost k výdělku bez odpovědnosti či dokonce lidé motivováni jen vlastním obohacením, pak veřejné službě budou dominovat jednotlivci s nízkým morálním i profesním charakterem. Studie provedené v Indii dokazují, že lidé, kteří častěji podvádějí, více preferují zaměstnání ve veřejném sektoru. Podobně ukrajinští studenti práv, kteří v laboratorních ekonomických hrách nejvíce podváděli a upláceli, častěji usilovali o povolání soudců, státních zástupců a právníků ve státních úřadech. Stejně tak výzkum, který jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE dělali v řadě dalších zemích jako Čína, Česko či Velká Británie, ukazuje, že je-li prostředí vnímáno jako příležitost k snadným penězům či k podvádění, začnou se do něj selektovat lidé bez charakteru.

Podobně o státních úřednících smýšlí veřejnost. Pro talentovaného a vzdělaného člověka pak státní služba nenabízí mnoho důvodů do ní vstoupit. A státní správa o talenty ani nestojí. Když se na vysokých školách pořádají veletrhy nabídek práce, přední firmy odchytávají nejlepší a nejbystřejší studenty, které se jim dosud zlanařit nepodařilo. Virtuální či fyzické stánky mají prestižní konzultantské firmy, moderní průmyslové podniky, banky a velké neziskové organizace. Nikdy však neuvidíte stánek státní či veřejné instituce. O snaze zaměstnat navrátilce z dobrých zahraničních univerzit nemá cenu ani mluvit.

Negativní obraz úředníka a personální nepolitika se musí změnit. Z povahy své moci mají úředníci a státní zaměstnanci příležitost k mnoha pozoruhodným výsledkům a ty by měly být oslavovány. Například v USA se udělují Medaile Samuela J. Heymana za vynikající výsledky státních zaměstnanců – malé i velké, ale vždy následovatelné. Někteří zachránili celé biotopy, protože preventivně zabránili zamoření od chemičky. Jiní "jen" zefektivnili projektové řízení – třeba tím, že měřili a vyhodnotili, kolik práce má jednotlivý úředník. Při udělování medailí pak nejde jen o uznání mimořádné práce jednotlivců, ale hlavně o popularizaci jejich vhledu a práce a inspiraci dalších talentovaných a obětavých lidí, aby se dali na dráhu veřejné služby.

Na poměřování se s finančním ohodnocením zaměstnanců bankami či IT firmami stát mít nebude,
nicméně i v Česku převládá konsenzus, že státní zaměstnance je třeba dobře zaplatit – doloženo
třeba tím, že průměrné platy státem placených zaměstnanců jsou setrvale nad úrovní soukromého
sektoru (pro stát ale pracují vzdělanější a seniornější lidé, a proto jsou porovnání přes podobné
průměry zavádějící). Nikdo také neoponuje pravidlu, že s velkou mocí a odpovědností by se
mělo pojit i vysoké ohodnocení. Leč, ač platové zvýhodnění roste setrvale; produktivita a efektivnost
české státní správy nikoliv, ať vycházíme ze zpráv NKÚ nebo studií mezinárodních institucí.

Jeden z ukazatelů kvality státní a veřejné správy je Evropský index kvality vládnutí (European Quality of Government Index); jak patrno ze zprávy z roku 2017, je se kam zlepšovat (čím tmavěji modrá, tím lepší, čím tmavěji červená, tím horší).

Epidemie definitivně ukázala, že česká státní správa není schopna zvládat komplexnější situace. Je složité rozklíčovat chaos, populismus a kleptomanství, které do protiepidemických opatření vnášeli politici a neschopnost státního aparátu realizovat ty fungující. Společnou rukou však dokázali, že Česko je mezi nejhoršími zeměmi ve zvládnutí epidemie, protože efektivně se nespustilo nic: od včasného trasovacího systému přes karanténní motivaci, po komunikační kampaň k očkování a boj vůči dezinformacím.

Všudypřítomný politický tlak

Ač téměř každé z ministerstev má analytické odbory či resortní výzkumná pracoviště, nenalezneme téměř žádné exaktní analýzy, na základě kterých byla – či jsou – jakákoliv opatření realizována. Vybírají ministerstva svá opatření a regulace dle chtěného záměru, či dle skutečného dopadu? Nalezneme formalistní dokument, či nic. Mezi jakými variantami řešení bylo vybíráno, jak jsou testována a vyhodnocována? Nevíme. Chcete-li ověřit, zda jsou rozhodnutí zakládána na nejnovějších vědeckých poznatcích, je nutné se obrátit také jinam. Například dopady omezení výuky na základních a středních školách budou strašlivé, zejména ve znevýhodněných rodinách. Epidemie odkryla masivní podléhání dezinformacím a polarizaci společnosti… Co s tím? Národní ústav pro vzdělávání pod MŠMT má na svém webu poslední aktualitu z listopadu 2020.

Jinou ilustrací reflexe svého stavu může být položka v Národním fondu obnovy, v kterém na zvýšení
efektivity, pro-klientské orientace a využití principů na důkazech založeného rozhodování ve veřejné
správě je alokováno na osm let 24 miliónů korun (pro srovnání, na zavedení statusu umělce a
transformace Státního fondu kinematografie je přiděleno přes 7 miliard korun). Je to trochu Hlava
XXII. – aby byli úředníci schopni implementovat a vyhodnocovat funkční reformy – ať již ve
školství, územním rozvoji či zdravotnictví, potřebují vědět, jak identifikovat vlastní selhávání a
nedostatečnosti, jaké jsou jejich příčiny a možná řešení a jak vyhodnotit, zda k cíli vedly či ne. Žádná
renesance státní služby se však neplánuje, protože – zjevně – žádnými problémy netrpí. Jí řízená
obnova národa je proto odsouzena k neúspěchu také.

Ve státní službě nalezneme zástupy chytrých lidí s ryzí motivací a tahem na branku a zákon o státní službě měl pomoci umožnit takovým lidem profesně růst, pracovat efektivně a osvobodit je od neadekvátní politizace. Podle nedávného průzkumu v české státní správě si většina úředníků nemyslí, že by k čemukoliv podobnému došlo. 

Nábor profesionálů přes výběrová řízení fakticky absentuje; platy nijak nereflektují individuální výkonnost; úřady postrádají elementy projektového či manažerského řízení; politický tlak je všudypřítomný. Dle průzkumu jsou úředníci nejspokojenější s širokými možnostmi vzdělávání. Symptomatické je, že neexistuje analýza, která by ukázala, zda tyto kurzy skutečně vedly k jakémukoliv zlepšení jejich práce. 

 

Psáno pro Lidové noviny

Kořeny současnosti

Zdá se, že v pár týdnech se stalo více než v několika letech. Přesto, vývoj společnosti je málokdy tak prudký, jak se zdá, ve chvíli, kdy o něm přemýšlíme. Většina našeho života je strukturována událostmi či okolnostmi starými milénia. Zauvažujte třeba, jaký hlavní faktor ovlivňuje, proč v některých zemích jsou ženy rovnocenné mužům, zatímco jinde považovány jen za něco více než služky. Kultura dané země, že? Kde se ale daná kultura vzala? Italsko-americký ekonom Alberto Alesina a kolegové tvrdí, že za ni může kvalita ornice v období prvopočátku zemědělství.

Oblasti s kvalitní půdou obvykle umožňovaly vytvářet delší, rovné lány. Jinde byla půda nekvalitní, terén svažitý a kamenitý. Na prvních půdách lidé eventuálně vynalezli a využívali pluh. Tažná zvířata a pluh samý pak obvykle vedli muži. Byla to fyzicky náročná práce. Ženy zůstávaly doma a staraly se o potomstvo a chod domácnosti. Jelikož se muž stal odpovědným za většinu kalorií, které rodina získala, měl i mnohem vyšší moc. Ustanovila se kulturní norma, že ženy patří do domácnosti.

I dnes kultury povstalé z pluhu mají povětšinou mnohem nižší zastoupení žen ve vedoucích pozicích či v politice a existuje značný rozdíl mezi platy mužů a žen na srovnatelných pozicích napříč ekonomickými sektory. Na druhé straně, v nekvalitních půdách byly efektivnějšími nástroji motyky. Jelikož ani jedno pohlaví nemá u tohoto nástroje výhodu, ustanovily se i kulturní normy rovnocennosti mužů a žen. Vztahy pohlaví, pochopitelně, ovlivňuje nespočet faktorů. Alesinův tým však ukázal, jak skoro náhodný, nezvažovaný faktor – geologická charakteristika okolí, kde se usídlili jejich předci – ovlivňuje, jak se muži a ženy k sobě chovají dnes.

Další příklad, jak hluboko kořeny současnosti sahají, přinesl turecko-americký ekonom Daron Acemoglu. Zaměřuje se mimo jiné na výzkum evropského kolonialismu. Napadlo jej, že instituce založené koloniálními mocnostmi, byť upravené, stále přetrvávají a ovlivňují životy lidí i staletí po svém vzniku. Nejprve dokázal, že existuje vztah mezi mírou úmrtnosti, které čelili evropští osadníci v kolonii, a kvalitou právního rámce a institucí, jež tam zřídili. V místech, jako jsou třeba současné Spojené státy, kde se Evropané mohli usadit bez větších ztrát, investovali do zřízení dobře fungujících institucí. Očekávali, že i jejich potomci setrvají, a snažili se jim odkázat fungující samosprávu. Na druhé straně v místech, kde se jim nedařilo, umírali na nemoci a v nespočtu šarvátek, kde perspektiva dlouhodobého osídlení byla pochmurná, jako třeba v tropické Africe, zvolili spíše strategii tzv. koloniální extrakce. Nesnažili se ustanovit soudní či právní systém, cílem bylo jen udržet domorodce poddajné a vyvézt maximum surovin.

Graf ukazuje negativní asociaci mezi HDP na hlavu dnes a úmrtností kolonistů v počátcích obsazování nových území. Jak patrno, kde se kolonistům nedařilo, tam i dnes je chudoba.

Acemoglu dokázal, že historicky ustavené instituce závisející na úmrtnosti kolonistů před staletími dodneška ovlivňují život v daných zemích – nefungující, extraktivní stát jen přešel do rukou místních, prosperitu však lidem přinést nemohl.



Psáno pro Lidové noviny.