Svobodní zabíjejí své rodiče, otce zejména

S překážkami života se každý vyrovnává po svém, univerzálně oblíbené jsou však drogy, zejména ty legální jako alkohol či nikotin. Jedním z velkých životních stresů je provdat dceru či oženit syna. Od jistého věku začne mysl rodičů okupovat strach. Obava, že jejich dítě zůstane na ocet. Začátek jakékoliv konverzace: "Už sis někoho našel?" nato ničí vztahy mezi rodiči a svobodnými dospělými dětmi kdekoliv na světě. Někde má však tento strach velmi reálné důvody.

Dostupnost ultrazvuku, radikální kontrola porodnosti, která nemá v historii lidstva obdoby, a preference synů vytvořily z Číny dokonalý dům hrůzy pro rodiče chlapců. V současnosti panuje převis zhruba 20 až 32 milionu mladých mužů, kteří si nebudou moci najít životní partnerku. Vychýlený poměr pohlaví již mnoho let způsobuje, že věno místo žen platí muži, ti rovněž déle studují a tvrději pracují. Jejich rodiny více šetří, staví rozsáhlejší domy a byty, dělají prostě vše, co zvyšuje šance, aby se jim kluk oženil. Žádné podobné výdaje u rodin mladých žen v Číně přitom sledovány nejsou.

Yaleský ekonom Xi Chen (pdf) se tedy podíval, zda urputný boj o nevěsty má dopad na psychické zdraví rodičů chlapců v oblastech, kde jich je značný přebytek. Potvrdilo se, že čím je jejich syn starší, tím nižší životní spokojenost jeho rodiče udávají. Zejména otcové pak nadmíru propadají démonům obou drog. V Číně jsou to totiž muži, kdo zajišťuje většinu rodinného příjmu a udat syna závisí hlavně na nich.

Průměrná spotřeba cigaret denně (první sloupec) a alkoholu (v násobcích 50 g alkoholu týdně – tzn. množství, jehož jednorázová spotřeba by způsobila akutní opilost při zhruba 2 ‰ alkoholu v těle) v závislosti na poměru pohlaví (podíl mužů a žen). Modrá linka ukazuje rodiče mající jen syna, červená linka jen rodiče mající dceru.

S vyšší konzumací se uchylují dokonce i k levnějším značkám, aby neodčerpali tak potřebné rodinné úspory. Pohříchu se ukázalo, že nenajdou útěchu ani u svých přátel, ba naopak. Chen dokázal, že přátelí-li se s někým, kdo má také svobodného syna, konzumace alkoholu a cigaret se ještě zvyšuje.


Psáno pro Vesmír a Osel.cz.

Jak strach z berňáku vybírá daně

Vláda přichází s plány proti daňové kriminalitě a většina českých manažerů je vítá. Za nejpopulárnější řešení by přesto volili pokles daňových sazeb. Je nespornou pravdou, že čím vyšší je daň, tím silnější motivace se jí vyhnout. Úskalím snižování daní však je, že nemusí zajistit růst příjmů státu. (Ekonom by řekl, že elasticita dodržování daňové povinnosti k výši daňové sazby může být menší než 1. Laicky řečeno, sníží-li se daňové sazby, řekněme, o 10 %, nevybere se na daních více než 10 %). Účinnější jsou opatření, která ničí příležitosti se daním vyhýbat. Zejména proto, že posilují daňovou morálku – nic totiž nezvyšuje touhu vyhýbat se daním, jako někdo, kdo tak činí a daří se mu.

Jistě, poplatníci se daním budou vyhýbat vždy, činí tak odnepaměti. Za popularitou mnišských řádů ve středověké Evropě údajně nestálo ani tak vzedmutí křesťanské víry, jako vysoké daně z hlavy – chudé domácnosti si jednoduše nemohly dovolit platit za své dospívající, takže je raději poslali do kláštera. Francouzské dominanci v kvalitních červených vínech zase vděčíme britským berním úřadům, jež v 18. století zavedly vysokou daň z jednotlivé lahve vína. Levná, méně kvalitní vína se tím stala neprodejná, a jelikož Angličané byli většinovým odběratelem francouzských vín, jejich export poklesl na pouhou desetinu. Přežili a dále prosperovali jen pěstitelé exkluzivních vín, z jejichž ceny daň tvořila menší podíl. Mohli si nato dovolit investovat do pokročilých technologií výroby vína. Francie proto dnes kraluje dražšímu červenému a Britové jsou národem piva – to nahradilo do té doby upřednostňované levné víno. Či současnější příklad vyhýbání se daní – možná paradoxně platí, že ustanovení daňového ráje v sousední zemi podpoří investiční aktivitu doma. Firmy si do blízkého daňového ráje totiž "ulijí" zdroje a nashromážděný kapitál pak využijí i pro svoji tuzemskou expanzi.

Chilská falešná kontrola

A to jsou uvedeny jen případy, které bylo možné vidět, spíše obcházení než úniky daní. O rozsahu druhé kategorie se samozřejmě složitě mluví, jelikož je z podstaty věci skryta. Extrémně inspirativní je proto nedávný chilský daňový pokus, do kterého bylo nakonec zapojeno skoro půl milionu tamních společností. Chilské finanční úřady v prvním kroku experimentu rozeslaly 100 tisíci náhodně vybraným plátcům DPH dopis a oznámily jim, aby se připravili na brzkou daňovou kontrolu. Představte si ten úděs.

Reakce firem nato analyzovala Dina Pomeranz (pdf), harvardská profesorka ekonomie, a – celkem předvídatelně – dokázala, že okamžitě narostly platby DPH a to především od menších firem a od těch, které prodávají koncovým zákazníkům. Je-li totiž odběratelem spotřebitel, který univerzálně není plátcem DPH, doklady nevyžaduje. Pro firmu je tajení prodejů a neodvádění DPH snazší (a malé firmy obvykle prodávají občanům). Registrační pokladny jsou proto tak potřebným nástrojem omezení daňových úniků – firmám neumožní skrývat prodeje.

Graf ukazuje přiznanou DPH firem, které obdržely dopis, vůči srovnatelným firmám sloužícím pro srovnání, jež dopis o auditu neobdržely. Jak patrno, hrozba kontroly (přijetí dopisu – červená linka) přinesla 12% zvýšení přiznané DPH. Efekt upřímnosti však postupně vyprchával a za 18 měsíců už firmy vykazovaly stejnou úroveň DPH jako firmy, které žádný dopis neobdržely.

V druhé části experimentu byl k auditu předvolán i zbytek firem a u některých byla kontrola i skutečně provedena. Ukázalo se, že původní hrozba měla i nečekaný a přitom značný doprovodný efekt – dodavatelé "kontrolou vyhrožovaných" firem začali najednou přiznávat mnohem větší prodeje a odvádět z nich daně. Jak z logiky DPH vyplývá, odběratel má vždy motivaci faktury evidovat, získává totiž pomocí nich nároky na odpočet daně. Nicméně dodavatelům posláním faktury naopak vzniká daňová povinnost, a proto mají motivaci dodávky spíše tajit. Hrozba auditu jejich odběratele je ale přinutila jít "s fakturou na světlo".

Pod dohledem

Strach z dopadení lze přitom využít i mnohem, mnohem plošněji. Většina severských zemí historicky praktikuje politiku otevřených daňových archivů. Třeba v Norsku můžete zajít na finanční úřad a chcete-li tomu obětovat čas, jste schopni si dle příslušné adresy vyhledat příjem, daňové odvody i zdanitelný majetek každého obyvatele království. Některé obce tyto detailní daňové statistiky dokonce tiskly coby přílohy lokálních novin. V 21. století byly navíc všechny tyto informace zveřejněny na internetu. Kdokoliv se může přihlásit do webového formuláře a během pár kliknutí "prověřit" svého švagra, šéfa či místní celebritu nebo politika. U nás by, pochopitelně, podobné opatření vedlo k okamžitému rozpadu republiky.

Týmu Joela Slemroda (pdf), předního odborníka na daně z Michiganské univerzity, však situace posloužila coby přirozený experiment k ověření, jak téměř dokonalá transparentnost ovlivní daňovou upřímnost. Potvrdili, že v oblastech, kde předtím nebyly distribuovány podrobné daňové informace, vedlo zveřejnění na internetu k nárůstu průměrných zdanitelných odvodů. Pro poplatníky se stalo rizikovější nepřiznat příjem, když si jej soused mohl ověřit a zároveň viděl, že si koupili nové auto či že rekonstruují kuchyň. Krásný důkaz, že je-li možnost kontroly snazší a univerzálnější, přiznávání daní se stává pravdivějším.

Ďábel v detailu

Chilský i norský daňový experiment přesvědčivě ukazují, že čím snadněji a bez důkazů se lze dani vyhnout, tím intenzivněji k tomu bude docházet. Plánované zavedení elektronického výkaznictví či kontrolních výkazů DPH v Česku by tak mohlo vést ke skutečně znatelnému nárůstu výběru daní. Leč, jako vždy bude záležet na reálné podobě opatření, jelikož analogické systémy v některých zemích toliko vytvořily značné administrativní náklady na straně podnikatelů, aniž je pak státní správa jakkoli účelně využila.


Psáno pro Hospodářské noviny.

Absence důvěry a nástup právníků

Nevěří-li si lidé a od druhých očekávají jen úskoky, domluvu nahrazují smlouvy. Když ani ty nepomáhají, poptávána je státní regulace, která stanovuje a definuje všemožné peripetie života. V některých zemích si zákazník s řemeslníkem potřesou rukou, v jiných na sebemenší práci existuje zevrubná smlouva o dílo. Na konci instalatér beztak argumentuje, že ve smlouvě není nic o tom, že by dlaždičky měly doléhat či že by 'kapánek' vody nemohlo odtéct i na podlahu, místo do odpadu.

Christian Bjørnskov a Stefan Voigt (pdf) zvážili, zda podobný kontrast funguje i na úrovni správy celých zemí. Jejich předpověď byla přímočará. Pakliže ani nejvyšší instituce v zemi nepostupují dle dobré víry, naopak všichni chtějí jen uchvátit více moci jakoukoliv skulinkou v existujícím právu, nelze pak věřit nikomu a maximum situací je nutné sepsat do ústavy a jejích dodatků. Změřili tedy délku ústav – třeba islandská má 4 000 slov, indická 78 000, jakož i jejich detailnost – měřeno počtem paragrafů, od 427 v USA po 6 858, které obsahuje brazilská.

Délka ústavy ve slovech (černé sloupce) a detailnost v počtu paragrafů (šedé sloupce) v závislosti na mezilidské důvěře v jednotlivých zemích, od nízké ("Low trust"), přes střední ("Medium trust") po vysokou ("High trust"). Měřítkem jsou procenta od průměru.

Zváží-li se odlišná hospodářská, politická či právní kultura, platí, že čím méně si občané země navzájem věří, tím delší ústavu jejich stát má (výsledky jsou robustní, i přestože kupř. postkomunistické země mají nové, krátké ústavy a zároveň nízkou mezilidskou důvěru).

"Přeprávněnost" je přímým důsledkem nedůvěry k druhým. V soukromé i veřejné sféře způsobuje nárůst tzv. transakčních nákladů, činností, jež jsou nezbytné, aby vůbec něco, spolupráce či obchod, vzniklo. Hospodářství pak tolik nevzkvétá.


Psáno pro Vesmír.

Ekonomie sexuální morálky

Je-li něco levnější, spotřebitelé toho poptávají více. Ekonomická poučka tak triviální, že až zbytečná, že? Na ekonomii je však nejinspirativnější, jakou dalekosáhlost i její nejprostší předpovědi mají. Zvažme třeba upadající stabilitu rodin, resp. věrnost partnerů. Ženy začínají být zaměstnávány ve stejném rozsahu jako muži, kvůli vyššímu vzdělávání se jim pomalu blíží i platově. Jsou na manželích tedy stále nezávislejší, takže je natolik nepotřebují ani k financování pořízení potomka či zabezpečení rodiny.

Naopak v dobách, kdy muž zajišťoval veškerý peněžní příjem domácnosti, byla cena nevěry pro ženu drakonická. Žádost o sociální podporu se píše sama: rozvedená, s malými dětmi, bez praxe, bez příjmu i bohatství. Nevěra či obecně promiskuita byly nutně luxusním zbožím. Dovolit si je mohly jen bohaté ženy (z toho mj. může i vyplývat, že čím štědřejší je sociální systém, tím nestabilnější jsou i rodiny). Podobnému tlaku čelili ale i muži. Rodina odčerpávala téměř veškeré jejich příjmy, nevěrou by riskovali, že o tyto investice přijdou, resp. by si dvě rodiny nemohli dovolit živit.

Michael Price, Nicholas Pound a Isabel Scott (pdf) otestovali, zda lze využít tento ekonomizmus také při vysvětlení podob sexuální morálky. Konkrétně platí-li, že jsou-li ženy závislé na mužích, budou rozšířeny společenské normy, které odsuzují promiskuitní život. A naopak, zda dosažení mzdové rovnosti mezi pohlavími se rovná i přijetí nevázaného sexuálního života.

V dotazníkovém šetření v USA prokázali, že čím více respondent považoval ženy v jeho okolí za finančně nezávislé, tím méně oponoval promiskuitě. A to, i když byly zváženy jeho charakteristiky jako věk či politické a náboženské smýšlení.

Mapy ukazující (a) vnímanou závislost žen na mužích a (b) míru odsuzování promiskuity v jednotlivých státech USA (mapy jsou pokřiveny, aby reflektovaly zastoupení respondentů jednotlivých států v analýze). Světlá barva (1) značí nízkou úroveň a tmavá barva (4) vysokou úroveň daného ukazatele.

Stejné závěry platí, zváží-li se podíl skutečných příjmů mužů a žen v jednotlivých státech USA: čím je poměr větší, resp. čím absolutně nižší jsou platy žen, tím za závislejší na mužích jsou ženy považovány a tím i sexuálně upjatější obyvatelé dané oblasti jsou. I když tyto poslední výsledky mohou být ovlivněny nějakým faktorem na úrovni států, platí, že vyšší příjem vede k vřelejšímu přístupu k promiskuitě. Jelikož v Česku nyní připadá na 100 vysokoškolských studentů 134 studentek a výše mezd je na vzdělání extrémně závislá, mají se mravokárci na co těšit.


Psáno pro Vesmír.

Nasazování kravských rohů (Všeléky a jiné zázraky)

Jaroslavu Dobešovi uvěřily desítky, možná i stovky žen. "Odháčkováním", pohlavním stykem s ním, v nich odstraňoval traumata z dřívějších vztahů. Jiří Vokáč Čmolík loni přesvědčil prý 4 600 klientů, aby prošli kurzem Neurorestart, který maže z mozku programy, které nás brzdí. Pan Čmolík užívá transformační techniky a spojuje v nich svět neurověd a kvantové fyziky (svatá prostoto!). Proč vzdělaní, inteligentní lidé podléhají nejhrubšímu šarlatánství?

Dávní Vikingové mívali na helmách kravské rohy. Býky dráždí červená barva. Psi, nemaje potní žlázy, chladí se jazykem. Všechno určitě znáte, jenže – všechno jsou to také bláboly. Psi potní žlázy mají, zejména na tlapách, chladí se však intenzivním dýcháním. Vlhkost odpařená z jazyka nemá většího efektu. Býci jsou barvoslepí a útočí na rychle se pohybující objekty, přitahuje je třepot látky toreadorem, nikoliv její barva. A konečně, neexistují důkazy, že by Vikingové nosili přilby s kravskými rohy. Fáma se od roku 1876, kdy Wagnerův dvorní scénograf Karl Emil Döpler umístil tuto rekvizitu na hlavy herců v operách Prsten Nibelungův, však rozšířila natolik, že rohaté helmy se staly pro Vikingy erbovním, ač falešným, symbolem.

Chyby zadarmo

Mnoho z nás drží zcestné názory. Zejména proto, že můžeme. Z mnoha a mnoha chybných přesvědčení totiž neneseme žádné okamžité důsledky. Domníváte-li se, že užíváme 10 % svého mozku nebo že se Slunce otáčí kolem Země, asi vás neurovědec či kdokoliv s alespoň základním vzděláním bude považovat za podivína, projdete přesto životem bez úhony. Naopak, věříte-li, že jsou možné každoroční 20% bezrizikové výnosy či že se kožená sukně může dát do pračky, pak vás krach investiční firmy popřípadě facka přítelkyně, rychle napraví. Teorie omylů tvrdí, že mínění, z kterých nevyplývají žádné či jen dlouhodobé a méně bezprostřední dopady, jsou s větší pravděpodobností mylná.

Polyhistor Herbert Simon proslul předpovědí, že v moderním světě se ultimátní vzácností stane pozornost. Jak informací narůstá, vnímáme, pamatujeme či jsme schopni byť i jen rychle prohledat stále užší část jejich spektra. Poznatky vzácněji přímo ověřujeme, jsme spíše závislejší na informacích od druhých. Kriticky uvažující člověk si svá přesvědčení sice ověřuje, což však opět vyžaduje alokovat již tak omezenou pozornost. Ze Simonovi teze vyplývá ponurá predikce, i v dokonalé informační společnosti budou přetrvávat a prosperovat oblasti ryzí iracionality.

Vyléčíme i smrt

Ilustrativní je nedávná analýza amerického ekonoma Wernera Troeskena (pdf) provedená na 150 letech záznamů o prodejích patentních medicín. V 19. a do poloviny 20. století extrémně populárních nápojů, likérů či tinktur, pojmenovaných obvykle dle svého tvůrce, jež "léčily" všechny neduhy, od alkoholismu po selhání ledvin, od tuberkulózy po rakovinu. Vždyť víte, v duchu Limonádového Joea, "Rány, šoky, kuří oka, vše vyléčí Kolaloka. Tisíce děkovných dopisů, doporučeno lékařskými kapacitami i v případě klinické smrti." Mezi lety 1810 až 1939 výdaje na patentní medicíny vzrostly o 11 400 %, tedy 22krát rychleji než rostlo celé americké hospodářství ve stejném období. V době svého vrcholu byl sektor všeléků stejně rozsáhlý jako průmysl barev a laků či zemědělských hnojiv.

Vývoj amerického reálného HDP (linka s kruhy, dole) a reálné výdaje na patentní medicíny tamtéž (linka s trojúhelníky, nahoře).

Rozkvět patentních medicín je však v příkrém kontrastu s faktem, že nikdy nikoho nevyléčily, jelikož se jednalo jen o směsi alkoholu, cukru a různého rostlinného materiálu – často i bylin, jejichž extrakty ovlivňovaly přinejlepším močení či trávení (nejpopulárnější značka obsahovala toliko pivo, víno, whisky a šampaňské). Jak je možné, že i v době triumfu vědy a medicíny takový sektor prosperoval?

Patentní medicíny obsahovaly alkohol, byly často pity jako ctnostnější substitut pálenek. Koneckonců Goethe byl abstinent, ale Becherovku, vlastně žaludeční likér, si v Karlových Varech dopřál. Všeléky někdy obsahovaly i kokain či opium, čímž si tvorbou závislostí vytvářely věrné zákazníky. Troesken přesto vyloučil, že by tyto vlivy byly rozhodující. Za úspěch vděčí všeléky specifické podobě svého "trhu".

Trhy s nadějí

Kdyby fungovaly, lidé by je nepotřebovali. Když jeden selhal, nabízely se stovky dalších, spotřebitelé se tak posouvali od jednoho k druhému. Stačila masivní reklama a fakt, že trochu pomáhali (sedativní účinky alkoholu). Sektor rostl na popularitě a přitahoval další nemocné. Léčili také "všechno" – proč se omezovat na jeden neduh, když můžete pojmout celý trh, že. Všelékům zprvu pomohl i příchod moderního lékařství. Léčilo infekční nemoci, lidé se dožívali vyššího věku, čímž nashromáždili chronické obtíže – a voilà poptávali patentní medicíny.

Dlouhodobé zdravotní obtíže, ale i diety, osobní růst a hledání "sebe" a nekončícího štěstí... všechny tyto oblasti se vyznačují podobnými vlastnostmi. Nabízí-li někdo jednoduché vyřešení absurdně široké třídy problémů, existují-li desítky a stovky podobných slibotechen a probíhá masivní přesvědčování, nasloucháte nejspíše Vikingovi s rohy a jde o představení. Až se herec odmlčí, zvedněte se a odejděte.


Psáno pro Lidové noviny.