Zajatci procesu

Na začátku tisíciletí při úsporné kampani v několika velkých amerických firmách vytvořili týmy složené z nadějných, mladších manažerů. Týmy měly odstranit byrokratické obezličky a různorodé neefektivnosti. Jak je popsal ředitel jedné ze společností, "byli to ti nejlepší a nejchytřejší"; zároveň lidé s praxí a zdravě skeptičtí vůči rychlým řešením složitých problémů. Měli navrhnout transformaci, aby organizace fungovala lépe, a odstranit dlouhodobé neřesti. Pak se měli vrátit do svých funkcí, eventuálně povýšit.  

Ačkoli členy transformačních týmů považovali mnozí za kariéristy a projekt za výtah na vyšší příčky hierarchie, překvapivě mnoho členů týmů nakonec odešlo a akceptovali méně prestižní práci jinde. Proč? 

Zprvu z upřímné analýzy organizace plynul unikátní vhled. "Bylo to, jako by slunce konečně vyšlo a nabídla se mi celá scenerie", uvedl jeden z manažerů. Odkryli, že většina zaměstnanců se sice věnuje svým činnostem a interaguje s kolegy, kteří jsou pro danou aktivitu důležití a své práci obvykle rozumějí. Perspektivě jednotlivce či oddělení však zůstalo skryto, že práce uvnitř systému je jiná, než jak funguje systém celý. 

Zpovídaní zaměstnanci popisovali, co a jak dělají, nicméně když transformační tým hledal hlubší důvody, proč to dělají či proč tímto způsobem, odpovědi nenašli. Zjistili, že se stejného výsledku dá dosáhnout jednodušeji, eventuálně činnost dělá trochu jinak jiné oddělení; nebo že celá činnost nedává smysl, protože nevychází ze správných informací. A i když je oddělení má, zase nemají příležitost či moc je využít...  

Mnoho organizačních procesů běželo, protože kdysi řešily specifický problém či je někdo spustil v reakci na nějakou potřebu, třeba státního orgánu či nějakou krizi; teď byly redundantní. Když zaměstnanci dělali produktivní práci, vnímali ji jen v kontextu svého oddělení. Ač jejich práce měla být organickou součástí firmy, vlastní oddělení se jim stalo celým světem. Zaměstnanci a řadoví manažeři věřili, že někdo "nahoře" to celé řídí a koordinuje. Nebylo to ale tak. Když transformační tým předložil zprávu generálnímu řediteli, zhrozil se: "Je to ještě více v prdeli, než jsem si kdy uměl představit."

Takto vypadá mapa pracovních procesů jedné firmy ukazující, jak organizace "funguje". Není se proto divit, že reakcí byly i vulgarismy...

Jeden člen týmu prozření popsal poeticky: "Začali jsme najednou rozumět všemu tomu plýtvání, nadbytečnosti a neschopnosti. Když něco nefungovalo, lidé se to snažili vyřešit. Zaměstnali další pracovníky, vytvořili pravidla, aby to běželo dále. Prostě to slepili. Nakonec však vidíte všude jen to lepení." Není to tak, že by jen členové týmu chtěli udělovat knížecí rady. Sami si uvědomili, že jejich vlastní kariéra byla jen lepením. "Byl jsem v byznysu deset let a jen jsem vše zhoršil. Jsem zodpovědný za všechen ten bordel," reagoval jeden. Po těchto uvědomění se mnozí už nechtěli vrátit na své původní pozice.  

Ruthanne Huisingová, která o těchto transformačních týmech sepsala studii, uzavírá, že si málokdo uvědomuje, jak špatně jsou organizace navržené řešit problémy. Málokterý manažer si to chce ale přiznat, protože pak by bylo vidět, že jeho práce nemá smysl. Takové organizace čekají na krizi, která je smete.

 

Psáno pro Lidové noviny.

To mi vysvětlete

Se zaslepenci může být rozumná řeč – když nejdříve zkusí popsat, jak by jejich návrhy fungovaly.

Víte, jak funguje šicí stroj? Téměř každý věří, že šicí stroj zná. Zkuste tedy vysvětlit, jak dokáže jehla pohybem nahoru a dolů vytvořit souvislý šev, když se na rozdíl od ručního šití na druhé straně neobrací. Co drží nit z rubu?

U téměř jakéhokoliv problému rychle získáváme iluzorní pocit vhledu. Intuitivně chápeme, "jak se věci dějí": fotobuňka "pozná", když se před ní něco mihne, útok několika raket USA na cíle v Sýrii "nastartuje" globální válku, česká ekonomika se "přehřívá", a potřebuje proto "zchladit". Niterně cítíme, nebo jsme si dokonce i jisti, že tyto metafory znamenají ryzí pochopení toho, co se děje. Zaměňujeme ale reklamní slogan za technický manuál.

Jakmile bychom měli vysvětlit, jaká elektronika a jak identifikuje pohyb, jaké jsou a jak se projeví motivace všech aktérů mezinárodní politiky, nebo bychom dokonce měli předpovědět vývoj chování milionů subjektů v ekonomice, narazili bychom na svou gigantickou neznalost. V diskuzích se o mechanismech a detailech fungování světa nemluví. Mnohem snazší je diskutovat o tom, co z názorů vyplývá. Debaty jsou pak plné spekulací, co by se dalo či mělo dělat, hodnotících soudů, co je dobře a špatně a kdo je hlupák nebo podplacený korupčník.

Iluze vhledu

Americký ekonom a komentátor Thomas Sowell popsal tento stav, kdy lidé pouze signalizují, jaké mají názory, aniž chápali svět kolem sebe, trudně: "Bolestivým znakem špatného vzdělání je neschopnost člověka formulovat souvislý argument. Lidé ventilují svoje emoce, zpochybňují motivy druhých, odvážně něco prohlašují a opakují fráze – prostě dělají všechno možné, jen doopravdy nepřemýšlejí." Psycholog Philip Fernbach z univerzity v Coloradu je v hodnocení lidstva mírnější a tvrdí, že lidé nejsou primárně povrchní a hádaví. K tomu je ale dovádí zmíněný iluzorní pocit vhledu. Když jsme si jisti, že náš názor skutečně odráží, jaký svět je nebo by být měl, nemáme problém tento názor druhým říkat či vnucovat. Výsledkem je lajkování lží a věření dezinformacím, stačí, že jsou v souladu s našimi předsudky. Následují nekonečné plytké hádky. Cestou z téhle žumpy je přimět lidi formulovat základy, na kterých své názory staví. Fernbach se svým týmem uspořádal experiment (pdf).

Nejprve nechal skupinu Američanů hodnotit různá politická opatření, například sankce proti Íránu kvůli jeho nukleárnímu programu nebo zvýšení věku odchodu do důchodu. V souladu se svým politickým přesvědčením byli někteří účastníci experimentu extrémně pro, jiní naopak proti. Nato je Fernbach vyzval, aby opatření mechanicky vysvětlili, tedy rozepsali, jak skutečně bude fungovat. A to narazili.

Graf ukazuje, jak extrémně (lhostejno zda pro či proti) lidé hodnotí různé politiky („Position Extremity“) v závislosti na tom, mají-li vysvětlit, jak by politika fungovala („Mechanism“) nebo jaké důvody pro ni či proti ní shledávají („Reason“); obojí v závislosti, zda mechanismus či důvody uvádějí před či po hodnocení dané politiky. Jak ukazuje graf, po vysvětlení, jak by politika fungovala, se snižuje extremita názorů. Naopak, mají-li lidé uvést důvody pro politiku, jejich názory na politiku to neovlivní.

 
Třeba zavilý zastánce nezvyšování věku odchodu do důchodu musel uznat, že vlastně neví, jaká je aktuální hranice, kolika let se lidé dožívají, natož kolik peněz se za penze utratí. Neuměl jednoznačně vysvětlit, kde na důchody vzít. Když stát zruší "plýtvající úřady", peníze automaticky nepůjdou do penzijního systému. Zvýší-li se daně firmám, odejdou do zahraničí. Politika zvyšující porodnost se projeví až za desítky let, navíc nemusí projít Kongresem. Nezvýší-li se věk brzy, systém může zbankrotovat…

Bez emocí

Studie uzavírá, že musí-li lidé detailně vysvětlit mechanismus fungování svého názoru, začnou o jeho správnosti pochybovat. Připustí, že světu tolik nerozumějí nebo nemají dostatek informací, aby mohli být kategoričtí. Musí přijmout, že existuje víc možných perspektiv, jak se na problém dívat, protože ho ovlivňuje mnoho faktorů, do kterých nevidí. Fernbachův experiment varuje, že se nemáme ptát na důvody, proč někdo něco podporuje či něčemu odporuje, místo toho se máme zajímat, jak přesně bude fungovat to, co navrhuje nebo před čím varuje. Když odkryjeme mechanismus plánů, dokážeme o nich konstruktivně a bez silných emocí diskutovat. Případně se ukáže, že někdo věří jakési nelogické mystice, a lze ho tedy ignorovat.

Chcete-li diskutovat o šicích strojích, musíte vědět, že když jehla projde tkaninou, na niti se vytvoří smyčka, kterou zachytí chapač ukrytý pod pracovní plochou. Jakmile jehla znovu proděraví látku, protáhne smyčku novou smyčkou, čímž vytvoří šev. Bez téhle znalosti se nesnažte ostatní přesvědčovat o tom, jaký šicí stroj je nejlepší.


Psáno pro Finmag.

Ukaž se neinformovanou a budeš oškubána

Všichni většinu zboží nakupujeme za jednotnou cenu. Prodejci tak nemohou využívat různé ochoty jednotlivých zákazníků za výrobek zaplatit. Vyprahlý člověk za pivo platí stejně jako ten, kdo žízeň již uhasil. V některých transakcích však ceny pevně stanoveny nejsou a probíhá nějaká forma vyjednávání, kupříkladu u oprav auta – příčina závady není vždy zřejmá a i kdyby byla, způsobů opravy může být vícero. Pro neznalého řidiče je složité poznat, jakou konkrétní opravu či součástku má po automechanikovi poptávat a ten, vědom si své informační výhody, může zneužít neznalosti klienta a prodat mu mnohem dražší opravu než by bylo třeba.

Tým amerických ekonomů, Meghan Busse, Ayelet Israeli a Florian Zettelmeyer (pdf), v terénním experimentu otestoval, zda automechanici skutečně budou cenově diskriminovat zákazníky, pakliže poznají, že mají šanci na nich vydělat. Výzkumným týmem najatí figuranti, muži i ženy, volali do téměř 3 000 amerických autoservisů a chtěli vědět, kolik by celkem stála výměna chladiče u určitého typu Toyoty.

Někteří volající dávali najevo, že si cenu opravy zjistili už jinde a zmínili, že by se měla pohybovat kolem 365 dolarů. Jiní volající cenu při objednávce nezmínili vůbec a konečně poslední skupina volajících hrála naivní volavky a zmínili, že oprava by se měla vejít do 510 dolarů, tedy do podstatně přestřelené sumy. Výsledky jsou celkem očekávané: automechanici své výhody využívali a chovali se přitom odlišně k mužům a ženám.

Střední hodnoty a pravděpodobnostní rozdělení cen oprav, které si autodílny řekly v rozdělení na: skupině, která ceny neříkala ("Uninformed"), zmiňovala správnou ("Informed") a která udávala přestřelenou ("Misinformed"), vždy v rozdělení na muže ("Men") a ženy ("Women").

Pakliže volající-muž zmínil správnou cenu či ji nezmínil vůbec, od automechanika získal téměř stejný odhad opravy. Pakliže zmínil přestřelenou cenu, automechanik se jej snažil natáhnout. Ženám byly stanovovány spravedlivé ceny jen když ukázaly, že správnou cenu znají. Pakliže cenu nezmínily či zmínily příliš vysokou, automechanik využil příležitost k snadnému výdělku.

Výsledky experimentu ukazují, že automechanici tuší, že ženy se v automobilové problematice orientují hůře než muži a jejich neinformovanost zneužívají. Na druhé straně, když se v posledním kroku experimentu volající tázali, zda by mohli dostat slevu – ať už z vysoké či nízké ceny – automechanici byli více ochotni ji dát právě ženám.


Psáno pro Vesmír (a můj článek pro časopis Society (pdf)).

Životní cyklus nečestných finančních poradců

Finanční poradci jsou univerzálně považováni za jednu z nejméně důvěryhodných profesí. Zákazníci je podezřívají, že usilují jen o velikost svých provizí a nikoliv o kvalitní služby či rady. Přesto zhruba polovina domácností nějakých služeb finančního poradenství využívá. Časté případy hospodářských problémů – jako kupř. finanční krize roku 2008, je rovněž dávána do souvislosti s hamižností, sebestředností a krátkodobými zájmy finančních firem. Dokonce i prezident Americké asociace financí, Luigi Zingales, prohlásil, „bojím se, že se ve finančním sektoru podvody staly jeho předností, nikoliv problémem.“

Na druhé straně, v každé profesi existují čestní a zkažení lidé a dosud neexistovala studie, která by dokázala, zda a jak moc je sektor financí nečestností prorostlý. Až dosud. Mark Egan, Gregor Matvos a Amit Seru (pdf) nashromáždili profesní historii na 1,2 milionu amerických finančních poradců a z veřejných zdrojů zjišťovali, zda byli obviněni, stíháni, zda na ně klienti podali stížnosti či zda byli vyšetřováni pro nekalé praktiky. Ačkoliv zjistili jen „prokázané“ případy, výzkumníci uzavírají, že nějaký přečin provedl průměrně jeden z třinácti poradců. Průměrné zaplacené odškodné pak činilo zhruba 1 milion Kč.

Přečiny jsou přitom koncentrovány u určitých osob. Zhruba třetina nečestných poradců má až pětinásobnou pravděpodobnost, že podvede klienta, než jejich kolegové. Říkáte-li si, jak je možné, že v profesi stále působí, odpovědí je, že ačkoliv firmy podvodné poradce standardně propouštějí, zhruba polovina z nich si najde do jednoho roku práci v jiné finanční firmě. K určitému potrestání sice dojde, obvykle pracují pro méně prestižní společnost a mají menší odměny, na trhu však zůstanou. Dochází i k třídění dle kvality-čestnosti firem. Na finančním trhu existují firmy, kde téměř každý sedmý zaměstnanec měl problémy s etikou a firmy, kde se to dá říci jen o jediném zaměstnanci ze sta. Zůstává finální otázka, jak to, že nečestné firmy na trhu přežívají?

Procentní zastoupení finančních poradců s nějakým přečinem v jednotlivých okresech USA. V sytě červených okresech byl potrestán více než každý devátý poradce. Jde zejména o regiony, v nichž žijí starší, méně vzdělaní lidé.

Důvodem je nejspíše nízká finanční sofistikovanost mnohých občanů. Zejména zbohatlíci či starší, méně vzdělaní lidé neověřují hodnověrnost finančních firem či konkrétních poradců a nechají se mnohdy přesvědčit k zdánlivě výhodným nabídkám. Přesně v tomto segmentu se nečestným firmám nejvíce daří. Výzkum uzavírá, že ačkoliv tržní síly nečestnost trestají, bez větší finanční gramotnosti klientů a jasnější transparentnosti výkonu poradců toho mnoho nesvedou.


Psáno pro Vesmír.

Jak moc přeplácíme „značkové“ výrobky?

Spotřebitelé jsou při výběru téměř jakéhokoli zboží zavaleni jeho nesčetnými variantami. Časové i mentální náklady na vyhledávání, porovnání a rozhodování, který výrobek je „nejlepší“, jsou ochromující. Spotřebitelé tak mohou být lehce zmateni a vlivem reklamy, manipulace či neznalosti kupovat i výrobky méně kvalitní či předražené. Zda je tomu tak obecně, je však složité rozhodnout. Vezměme za příklad volně prodejné léky, třeba ibuprofen. I když účinná látka je vždy identická, je nabízena pod různými názvy léků, jejichž ceny se mohou lišit i násobně. Leč někdo kupuje dražší ibuprofen, protože preferuje nějaké jeho neaktivní přísady, spolehlivost, bezpečnost nebo má prostě dobrý pocit ze známého balení. Nelze od stolu říci, že tyto jeho důvody jsou „špatné“, stejně jako nelze říci, že – třeba – jablko je univerzálně lepší než pomeranč. Lidé prostě mají různé preference, co u výrobku chtějí.

Jak tedy stanovit, že nějaké koupě jsou „objektivně“ horší než jiné? Bart Bronnenberg s kolegy (pdf) zvolili přístup, při němž zkoumali nákupy tzv. informovaných spotřebitelů. Lidí, jejichž vzdělání a profese je vybavují detailnějšími informacemi o určitých výrobcích, a dá se očekávat, že jejich volby budou velmi fundované. Přitom mohou mít naprosto stejné preference, co od výrobku chtějí, jako každý jiný.

Bronnenberg s kolegy ukázali, že lékaři a lékárnici pochopitelně znají, že mnoho léků má stejné složení, ale radikálně odlišné ceny. V porovnání s běžnými, i co do příjmu či vzdělání srovnatelnými domácnostmi, proto kupují zhruba o čtvrtinu častěji spíše levné, obecné druhy léků, než jejich dražší „značkové“ alternativy. Kdyby všichni spotřebitelé nakupovali jako lékaři či lékárníci, ušetřili by až pětinu výdajů na léčiva.

Pravděpodobnost koupě obecného, levnějšího léku (kupř. generika prodávaného lékárnickým řetězcem), v závislosti na tom, zda spotřebil zná jeho aktivní látku. Pakliže spotřebitel zná, že kupř. mnohé léky proti bolesti (červeně) mají stejnou účinnou látku, kupuje levnější z nich. Body ukazují pravděpodobnosti koupě levného generika a úsečky jsou 95 % intervaly spolehlivosti.

Podobně třeba i šéfkuchaři restaurací u srovnatelných potravin (jako je sůl, cukry, prášky do pečiva ad.) mají mnohem větší pravděpodobnost, že budou kupovat základní, levné druhy a nenechají se obalamutit ke koupi dražších alternativ. Nicméně zjištění u nich neplatí univerzálně, často kupují stejně jako běžné domácnosti a u mnohých potravin, jako třeba jogurty či sycené nápoje, kupují dražší značky.

Výzkum uzavírá, že i sofistikovaní spotřebitelé se nechávají lehce oklamat a při nákupech zbytečně přeplácejí. Zároveň nabízí i cestu, jak své rozhodování zlepšit: víte, kam chodí na oběd zaměstnanci hygieny či ČOI? V jakém autě jezdí automechanici? Na kterých školách studují potomci profesorů?...


Psáno pro Vesmír.

Střeste se firem přinášejících zálohová placení

Nakupujeme-li, vždy vážíme, zda za své peníze dostáváme protihodnotu, která se nám vyplatí. Když statek považujeme za drahý, prostě jej nekoupíme – triviální postřeh. V současnosti však narůstá podíl plateb, ke kterým jsme se kdysi uvázali a poskytovatelé vyúčtování za uskutečněnou spotřebu posílají až s odstupem a souhrnně – ať již jde o bankovní či telefonní účty či zálohy placené za vodu, elektřinu či plyn. Většinu podobných služeb navíc platíme automatizovaně z bankovních účtů, takže o bezprostředních nákladech a zda se nám vůbec vyplatí, nemáme ani vágní představu. Víte, kolik platíte za jedno osprchování? Kolik za večerní sledování TV? Kolik za hovor s přítelkyní? (Ano, jasně, ten je vždy k nezaplacení. Ale vážně...)

Jak klesá významnost jednotlivých cen, spotřebitelova pozornost k reálným nákladům spotřeby mizí. Nejenže může začít spotřebovávat „nechtěně“ více, firmám je i umožněno stanovovat vyšší ceny a připojovat řadu dodatečných poplatků a příplatků. Jsou však spotřebitelé skutečně tak jednoduše oklamatelní?

Steven Sexton (pdf) získal přístup k anonymizovaným datům o účtech za elektrickou energii kalifornských domácností za mnoho let a jelikož některé domácnosti přešly z jednorázových úhrad na automatické, bylo možné sledovat, jak se změna způsobu placení promítne do velikosti účtů za elektřinu.

Vývoj míry spotřeby energií (černá linka a 95% konfidenční intervaly) před zavedením automatického placení (0 - uprostřed) a po něm. Jak patrno, automatické placení následovaly vyšší účty za elektrickou energii.

Potvrdil, že automatické placení vyústilo v 4 až 6% nárůst velikosti účtů; mezi chudými domácnostmi dokonce o 6 až 7 %. Konkrétní ceny sešly z očí i z mysli a pohodlnost placení byla vykoupena vyšší útratou. Výsledky studie rovněž naznačují, proč mnohé domácnosti nejsou ochotny investovat do energetických úsporných programů svých domů či bytů – jednoduše je nevnímají tak výhodné, jelikož náklady na energie podceňují.


Psáno pro Vesmír.

Jak moc jsou lidé ovlivnitelní médii?

Vliv médií na smýšlení a rozhodování lidí je bezesporu značný, přesto je poměrně nesnadné tento efekt potvrdit. Čteme, posloucháme a sledujeme totiž média, která máme rádi – což obvykle znamená, že podporují naše již existující názory a zájmy. Vydavatelé proto mohou spíše nadbíhat předsudkům svých sledujících, než aby byli nutně tvůrci jejich světonázoru a ovlivňovali jejich chování.

David Yanagizawa-Drott (pdf) si na prokázání vlivu médií vybral extrémní příklad politické propagandy – rwandskou genocidu, při níž vládnoucí majorita Hutuů vyvraždila zhruba půl až milión členů etnika Tutsiů a umírněných soukmenovců. Na zabíjení se podílela nejen armáda a místní milice, ale i běžní Hutuové. Za silou odpovědnou, aby se tolik obyčejných lidí chopilo mačet a rozsekali své sousedy, bývá obviňováno mj. i rwandské veřejné rádio. Jeho propagandistické vysílání útočilo na Tutsie, obviňovalo je ze snahy o převrat a úpadek země. Rétorika moderátorů velela k odplevelení země od švábů a signalizovala, že vražda a krádež majetku Tutsiů nebude státem jakkoli postihována.

Jelikož je rwandská geografie členitá, Yanagizawa-Drott mohl využít velmi rozmanité kvality signálu rozhlasu a stanovit, zda tam, kde byl slyšet vždy a jasně, bylo vraždění intenzivnější než v oblastech, kam se signál „náhodou“ nedostal.

Podíl lidí ve vesnicích majících v dané oblasti dobrý příjem propagandistického rozhlasu. Červené body jsou vysílače.

Potvrdil, že stíhaných za násilí v době genocidy je razantně více v oblastech majících dobré pokrytí rozhlasem. Jeho vysílání rovněž dokázalo zintenzivnit nábory milicí a stmelilo a nabudilo jejich členy. Potvrdilo se rovněž, že ve vesnicích, v nichž žila méně vzdělaná populace, byl vliv propagandy nejsilnější. Z analýzy vyplývá, že zhruba 10 % pachatelů zvěrstev se jich účastnilo jen a pouze kvůli vlivu rozhlasu.

Celkový počet stíhaných osob za násilí v době genocidy v jednotlivých oblastech Rwandy (k bílým místům neexistují data).

Psáno pro Vesmír.

Jsou zákazníci ovlivnitelní experty?

V současnosti existuje na 10 miliard druhů spotřebitelského zboží či služeb, od různých filmů a vín, po spořící účty či letadla. Uspokojit tak můžeme jakoukoliv myslitelnou potřebu, ovšem gargantuovská nabídka s sebou nese i svá úskalí. Jak při zvážení ceny a kvality vybrat nejlepší výrobek – nenechat se "napálit" ani nepřehlédnout dobrou koupi? Kromě technických údajů a (někdy) ceny se výrobcům moc věřit nedá. Reklamy typicky poskytují nulovou informační hodnotu a vyvolávají v nás jen pocit známosti (pozn.: poznáváme-li něco, považujeme to obecně za příjemnější, než jedná-li se o něco, k čemuž nemáme žádné vzpomínky). Výrobky se navíc liší v tolika, tak složitě porovnatelných kritériích, že si kvalifikovaně vybrat u komplexnějších z nich, jako počítač či auto, by stálo věčnost.

Při podobných koupích proto mnoho zákazníků dává na radu experta, čtou recenze a spotřebitelská doporučení. Ani tato cesta však není bez překážek. Experti typicky čelí konfliktům zájmů. Finanční poradce radí kupovat akcie, i protože z obchodu získá provizi, literární kritik patrně bude mít mezi nakladateli řadu přátel a spotřebitelské časopisy hodnotící výrobky mají od jejich výrobců většinu příjmů z reklamy. Nakolik jsou tedy expertní rady spotřebiteli respektovány?

Ralf Dewenter a Ulrich Heimeshoff (pdf) využili německý časopis AutoMotor&Sport, který vydává detailní přehledy a hodnocení nových aut a podívali se, nakolik tyto recenze ovlivňují prodeje aut v Německu. Odfiltrovali přitom sezónní vlivy, ekonomické podmínky i reklamní kampaně automobilek. I když potvrdili, že recenze vliv mají, efekt je velmi slabý. Desetiprocentní zlepšení hodnocení vede jen k 0,5% zvýšení prodejů daného auta. Alespoň co se aut týká, lidé si je vybírají zjevně dle jiných než expertních důvodů. Výsledky jsou však v rozporu k řadě předchozích studií, které nalezly mnohem silnější "expertní efekt", kupř. dobré doporučení v časopise o vínu prodejci nese až 6% růst prodejů po mnoho měsíců.

Efekt dobré recenze na růst prodeje vína. Jak patrno, vydání dobrého expertního hodnocení ("week" 0) vede k vyšším prodejům, které přetvávají i přes 20 týdnů. Převzato z Friberg et al. (2012) (pdf).

Psáno pro Vesmír.

Proč by investoři měli jezdit do Horní, Dolní

Základní předpoklad forenzní ekonomie je vcelku prostý, "lidé se nakonec vždy prásknou sami". Tají-li člověk něco, chová se v určitých situacích jinak, než kdyby neměl co skrývat. Třeba, konají-li se setkání nájemníků domu pravidelně v pondělí večer a najednou je předsedou přesunuto na 10:00, měli by pozvaní minimálně pozvednout obočí a z práce si přece jen odběhnout. Změna času totiž může naznačovat, že někdo chce omezit účast hlasujících a má k tomu nejspíše své důvody (třeba pronájem společného sklepa svému příbuznému).

David Yermack a Yuanzhi Li (pdf) si podobnou otázku položili ve velkém. Proč některé firmy pořádají valné hromady svých akcionářů nikoliv v místech svého sídla či ve velkých městech, ale v obcích stovky kilometrů vzdálených, bez pořádného přístupu k letišti či dálnici a někdy i v nekřesťansky ranní či pozdní hodiny.

Valné hromady, které se konají velmi časně (před 9:00) či pozdě (po 16:00) jsou, jak patrno, spíše vzácností. Potvrdilo se ale, že přesně v těchto časech je účast akcionářů a dalších zainteresovaných osob nejnižší, což dává větší moc manažerům prosadit svou agendu.

Analýza 9.616 ročních valných hromad 2.342 amerických firem konaných mezi lety 2006 a 2010 potvrdila, že firmy najednou svolávající valné hromady do vzdálených lokalit vykazují v následujících obdobích mnohem horší tržby a zisky, což se promítá i do následného poklesu cen jejích akcií. Zjištění ukazuje, že manažeři informace o špatném výkonu firmy již mají a ve snaze pozdržet provalení špatných zpráv, zvolí vzdálenější lokaci valné hromady.

Na odlehlejší valné hromady mnoho akcionářů, novinářů či jinak motivovaných osob nedorazí. Manažeři nejsou konfrontováni s nepříjemnými dotazy a nemusí odkrývat hrozící problémy. Valná hromada proběhne dle jimi připraveného scénáře. Překvapivé je jen to, že akcionáři tento zastírací mechanismus stále neodhalili. V době, kdy firma zveřejní neobvyklé místo a čas valné hromady se totiž cena akcií výrazně nemění.


Psáno pro Vesmír.

Důvěřuj, ale měj s sebou GPS (nebo vypadej domorodě)

Mnoho služeb nakupujeme, aniž bychom byli schopni určit kvalitu obdrženého. Všude, kde má nabízející razantní informační převahu – automechanici, lékaři, taxikáři v cizím městě – se můžeme stát oběťmi podvodu a ještě prodávajícímu poděkujeme.

V ekonomii se takovým službám říká "statky založené na důvěře" (credence goods), jelikož musíme nabízejícím či jejich reputaci prostě věřit. Nicméně u automechaniků (lékařů) mohou být přílišné opravy (péče) důsledkem nadměrné opatrnosti, navíc nelze exaktně určit, kdy už má dojít k výměně (léčení) a kdy opotřebované části ještě bez problémů vydrží. Určit míru vykazování nadměrných nákladů proto nelze tak snadno, Loukas Balafoutas s kolegy (pdf) si proto vybrali taxikáře, v Řecku, a uskutečnili s nimi velký terénní experiment na jejich důvěryhodnost.

Figuranti, skrytě vybaveni GPS přístroji, hráli naivní turisty, domácí i zahraniční, v oblečení drahém i levném, s koženými kufry i toliko s batohy. Nechávali se odvést do prvotřídních hotelů i do ubytoven. V rámci pokusu projezdili po Aténách na skoro 400 cestách čtyři a půl tisíce kilometrů. Ukázalo se, že zhruba 10 % z nich bylo „navíc“, když je taxikář vzal na zbytečnou zajížďku.

Souhrnná pravděpodobnost okradení (dle indexu "předraženosti") u místních (modrá linka), zahraničních turistů (zelená) a místních turistů (hnědá).

Čím méně informovaněji zákazník vypadal, tím delší zajížďku absolvoval, popř. platil neoprávněně vyšší tarif (mluvil-li "turista" anglicky a udal jen jméno hotelu byl ve 22 % případů natažen, podobně "neinformovaným" Řekům se to stalo jen v 6 % případů). Překvapivě se nepotvrdilo, že by zámožně vypadajícím zákazníkům taxikáři účtovali vyšší taxu.


Psáno pro Vesmír.