Když pomoc zraňuje

Kampaně na podporu duševního zdraví mohou snižovat stigma, zvyšovat ochotu vyhledat odbornou pomoc a naučit lidi poznat, kdy už nejde o běžný stres či pochyby. Pro zaměstnance, který trpí úzkostmi a své potíže v práci považuje za osobní selhání, může být informace o vyhoření krokem k léčbě. U dospívajícího, jenž žije třeba ve strachu mluvit před vrstevníky, může terapie fóbii překonat. Existuje nespočet výzkumů ukazujících, že programy na podporu duševního zdraví, terapie, koučink či psychiatrická pomoc v průměru zachraňují životy. Důležité je však ono „v průměru“, protože popularizace duševních nemocí může někdy způsobit více škody než užitku. 

Když začneme řešit skutečný problém, který nám neumožňuje plně žít, je to cesta ke zlepšení. Když si někdo začne přepisovat běžné životní obtíže jako příznaky vážné poruchy, jeho cesta směřuje úplně jinam. Z trémy se rázem stane úzkostná porucha, ze špatného týdne deprese, z únavy ve světě přehlceném stimuly porucha pozornosti (či ADHD). Toto sebe-diagnostikování zvýší pozornost k tělu a emocím, pozornost zesílí příznaky a silnější příznaky pak potvrzují původní domněnku, že se děje skutečně něco vážného.

Kampaně zaměřené na zvyšování povědomí o duševním zdraví mohou mít u různých lidí různé dopady. Například jedna osoba může v kampani rozpoznat své příznaky, uvědomit si, že má depresi, a vyhledat pomoc, která její příznaky zmírní nebo odstraní; tedy pozitivní výsledek. Druhá osoba může v kampani rovněž rozpoznat své příznaky a uvědomit si, že má depresi, ale nemusí se dostat k lékaři; v takovém případě jde o výsledek nejpíše považování za zhoršení stavu (minimálně krátkodobě). Třetí osoba, která prožívá zhoršenou náladu, ale depresi nemá, může mylně dospět k závěru, že depresí trpí; tato nepřesná sebediagnóza může zhoršit její příznaky nebo oslabit její pocit, že může svou náladu sama ovlivnit; tedy zjevně negativní výsledek. Převzato z přehledového článku Foulkes et al. (2026).

 

Názorný důkaz přináší studie psycholožky Dashy Sandry a kolegů, jež pozvali účastníky výzkumu, předem prověřené tak, aby neměli ADHD, na workshop o této poruše. Další skupině dodala stejné informace o ADHD, ale navíc poučení i o tzv. nocebo efektu – tedy právě výše uvedené varování, že lidé mají tendenci mylně si přiřazovat příznaky, o kterých se právě dozvěděli. Po workshopu o ADHD si účastníci dvakrát častěji diagnostikovali tuto poruchu, přestože jejich skutečné příznaky se nezměnily. Skupina varovaná před nocebo efektem vykazovala falešnou sebediagnózu podstatně méně. Špatná osvěta dokázala ze zdravých lidí udělat lidi přesvědčené, že trpí vážnou vrozenou poruchou. 

Že nejde o kuriózní situaci, dokládá britský školní program zaměřený na duševní zdraví dětí. Výzkum na více než dvanácti tisících žáků zjistil, že rok po osvětové intervenci měli více projevů úzkosti a smutku než před ní. Když se dospívajícím opakovalo, že duševní problémy je nutné léčit, část z nich začala běžný stres vnímat jako patologii a přemítání o „poruše“ jim zničilo prožívání radosti. 

Z uvedeného nevyplývá, že máme o duševním zdraví mlčet. Znamená to, že špatná osvěta či poradenství mohou patologizovat nepohodu či smůlu, které někdy zažívá každý. Zejména dětství a dospívání jsou období emočních výkyvů. Když v takovém věku dáme mladým lidem jen slovník diagnóz, místo způsobů zvládání emocí, řešení konfliktů či nejistot, dáváme jim návod, jak si zničit život. Mít někdy nepříjemné emoce je normální, mnohé potíže jsou proměnlivé a léčitelné a diagnóza není osobní identita. A pokud osvěta zvýší poptávku po pomoci, musí existovat reálná pomoc, ne roční čekací lhůty. Jinak společnost učí jen lidi pojmenovat utrpení, ale nezajistí, aby se žilo lépe.

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Spravedlivé hodnocení

Když studentovi chybí k lepší známce jediný bod, nastává zvláštní okamžik akademické spravedlnosti. Na jedné straně stojí procedura, která by měla být dodržována, aby bylo hodnocení pro všechny rovné. Třeba u nás na Vysoké škole ekonomické studenti v průběhu semestru za každý úkol, zkoušku či test získávají body, které se sečtou, dle nich pak dostanou známku: 74 bodů značí trojku, zatímco 75 už je dvojka, nad 90 bodů jednička. Vše je transparentní a pro avšechny stejné. Na druhé straně stojí úsudek vyučujícího. Může si říct „umí to, snažila se, testy nejsou dokonalé“ a body přidat, aby vyšla dobrá známka. Tento přístup je empatický, lidský, ale neobjektivní. Při subjektivním hodnocení se studenti naučí o známky vyjednávat -- potřebují mít dobrý průměr pro stipendium či výjezd do zahraničí… babička by byla smutná, kdyby vylítli… test neudělali dobře, protože byli nemocní, ale jinak vše věděli... 

Otevře-li učitel možnost body přidávat, důvodů pro zlepšování známek se najde přehršel. O bod navíc pak častěji usilují ti, kteří mají náturu a odvahu žádat, zatímco ti tišší odejdou bez pokusu. Výsledek může paradoxně zhoršit spravedlnost: místo znalostí rozhoduje vytrvalost (chcete-li drzost) a schopnost prodat dojímavý příběh. Každé vyhovění navíc posiluje očekávání, že zkusit to je racionální strategie.

Jak se učitelé obvykle zachovají? S kolegy Štěpánem Bahníkem a Simonem Senčarem jsme zkoumali, jak často se v takových chvílích bod „najde“, proč se to děje a komu to typicky pomáhá. Klíčový důkaz našeho výzkumu byla analýza 873 899 závěrečných hodnocení v horizontu deseti let na VŠE.

Pokud by body vznikaly jako čistý součet výkonů napříč semestrem, měly by být hodnoty různě dosažených bodů víceméně spojité, těsně pod hranicí známky a těsně nad ní zhruba stejně časté. Jenže u prahů, kde se láme známka, bylo ve skutečnosti radikální shlukování bodů těsně nad hranicí. Jednoduše, je velmi málo „73“ či „74“ a strašně moc „75“ či „76“. Tyto asymetrie jsou největší právě tam, kde má přidání bodu největší výnos – mění známku; ne tam, kde jsou souhrnná čísla „kulatá“ či kde končí 5. Naše výsledky ukazují, že učitelé systematicky známky zlepšují, než že by jen dávali zaokrouhlené body. Potvrdilo nám to i šetření mezi nimi. Mnozí se přiznali, že se se studenty nechtějí hádat, a rovnou jim tedy známku vylepší, jiní uznali, že systém hodnocení je nedokonalý, a proto raději studenům pomohou.

Relativní četnosti bodů. Prahové hodnoty pro tři známky (90 b. pro "1", 75 b. pro "2" a 60 b. pro "3") pro úspěšné absolvování jsou zobrazeny červeně. Ostatní „kulaté“ počty bodů (dělitelné 5) jsou zobrazeny tmavě šedě.

 

Zajímavé je, co podobné „zaokrouhlovací milosrdenství“ vysvětluje. Výzkum ve vzdělávání třeba naznačuje, že učitelky jsou mnohem benevolentnější (jsou obvykle více empatické a zároveň se více vyhýbají konfliktům) či že starší učitelé se drží spíše objektivního hodnocení. Ani jedno jsme ve svém výzkumu nepotvrdili. Naopak se objevila výhoda studentek v hraničních případech: o něco častěji skončí „nad“ než „pod“ bodovým prahem známky. To odpovídá i mezinárodním výsledkům. Žákyním a studentkám je obvykle trochu nadržováno, protože jsou pilnější a víc respektují školní pravidla, za což se učitelé odvděčují.

Naše studie potvrzuje obecnější pravdu, že kdekoli se zavede ostrý práh, ať už je to známka, bonus, sleva, či jiný nárok, lidé se začnou soustředit hlavně na to, jak být těsně nad ním. Pokud nechcete věčné dohadování, napište dopředu, co se děje „u hranice“: jak se posuzují sporné případy, kdo rozhoduje a podle čeho. Nejvíc konfliktů nevzniká ze špatného výsledku, ale že se pravidla tvoří až po výsledku.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Zdraví na prodej

Když zaměstnanci pociťují v práci stres, drtí je pocit zmaru či únavy a jejich motivace klesá, firmy stále častěji sahají po osvědčeném receptu: objednat kurz mindfulness, nabídnout aplikaci na wellbeing nebo rozeslat pozvánku na workshop time managementu či krátkého koučinku. Tento trh s „péčí o duši“ zaměstnanců roste závratným tempem. Jenže nová rozsáhlá britská studie, která sledovala více než 46 tisíc pracovníků ve více než dvou stovkách firem, přináší střízlivé zjištění: většina těchto intervencí nefunguje.

SWEMWBS je Short Warwick–Edinburgh Mental Well‐Being Scale, jde o dotazník měřící mentální zdraví a spokojenost. Jednotlivé vyhodnocované programy byly: Jakákoli podpora duševního zdraví (celkový průměr), dále pak Odolnost (tyto školení prokazatelně škodí); Všímavost; Relaxace; Koučink; Řízení času; Finanční blahobyt; Dobrovolnictví (to pomáhá); Aplikace pro duševní pohodu; Online koučink; Aplikace pro spánek a Trénink spánku.

Účastníci těchto kurzů se podle výsledků necítili o nic lépe než jejich kolegové, kteří se jich neúčastnili. Někdy dokonce vykazovali vyšší míru pocitu, že nezvládají a jsou v práci nešťastní. To neznamená, že by snad všechny podobné programy škodily, pár jich je superúspěšných, mnohé jsou však superšpatné, a v průměru tak nepomáhají. Jedinou výjimkou byla dobrovolnická práce podporovaná zaměstnavatelem – tam se objevily pozitivní efekty, zejména pocit sounáležitosti. Je smutnou pointou, že nejužitečněji se zaměstnanci cítí, když nemusí pracovat pro vlastní firmu. 

Proč tedy firmy investují miliony korun do programů, jejichž efekt je přinejlepším sporný? Odpověď je nepříjemná: protože je to jednodušší než měnit, jak organizace samotná funguje. Upravovat náplně práce, přehodnotit objem úkolů, zlepšit styl vedení lidí nebo přiznat, že některé cíle jsou nereálné a procesy zbytečné, vyžaduje odvahu i investice. Mnohé firmy navíc fungují samospádem a nikdo nemá schopnosti či motivaci jejich fungování změnit. Zaměstnanci jsou tak kontinuálně frustrováni, byť mohou mít vysoký plat či jiné benefity. 

Koupit kurz mindfulness je prostě rychlejší a počet účastníků dobře vypadá ve výroční zprávě. Mnohem snazší a zdánlivě efektnější je měnit pracovníka, ne pracoviště. Tato strategie má navíc ďábelsky strategický rozměr: přenáší odpovědnost za psychickou pohodu na zaměstnance. Pokud se po osmi hodinách pod tlakem necítíte dobře, problém je ve vás, ne v šéfovi či pracovních podmínkách. Firma vám umožňuje projít si spoustou kurzů a workshopů, a když ani pak svou práci nezvládáte, je to vaše vina. To vede k paradoxnímu efektu: místo podpory se zaměstnanci cítí ještě víc odpovědní za to, že nezvládají, a firma je zcela z obliga.

Není těžké najít personální oddělení, která hrdě propagují relaxační teambuildingy, tvůrčí workshopy nebo koučink od influencerů. Zato skutečná prevence, založená na prokazatelných datech – férovější rozdělení práce, objektivní posuzování výkonů a realistické zhodnocení, jak se lidem pracuje –, zůstává v pozadí. Studie přitom jasně ukazuje, že bez změny pracovních podmínek zůstanou podobné programy na „zlepšení pracovních podmínek“ jen líbivou kulisou. Možná je čas, aby si organizace přiznaly, že žádná aplikace ani kurz nezvládnou opravit špatně nastavené řízení. Skutečná péče o duševní zdraví začíná u organizace práce, ne u placeného workshopu s jógovými podložkami. 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Znalosti se neohřejí

Učitelé se už dlouho obávají, že „znalosti v reálném životě“ a „znalosti ve třídě“ jsou dvě rozdílné věci. Rozsáhlá nová studie z Indie ukazuje, že tento rozdíl je ještě větší, než si mysleli. 

Děti z Kalkaty a Dillí, které tráví odpoledne prodejem zeleniny, vyřešily téměř všechny matematické výpočty, které jim zákazníci zadali, ale selhaly ve stejné aritmetice, když byla zapsána v abstraktním školním formátu. Když si zákazník poručil 1,4 kg cibule po 14 rupiích za kilo a 0,8 kg brambor po 20 rupiích za kilo a zaplatil dvousetrupiovou bankovkou, děti vmžiku vrátily správně. Nicméně velmi málo z nich zvládlo dvouciferné odčítání (43 – 27 = ?) či jednoduché dělení. Naopak děti, které chodily pouze do školy, zvládly úkoly z učebnic na výbornou, ale pouze zlomek z nich dokázalo správně spočítat cenu běžného nákupu na trhu. Navíc si musely úlohu krok po kroku napsat na papír a vyřešení úkolu jim trvalo neúnosně dlouho. 

Pointa je zřejmá: lidské dovednosti zakořeňují ve specifických úlohách a málokdy jsou schopny plného přenesení do jiného kontextu, i když jde o tatáž mentální pravidla. Zároveň platí, že tréninkem dovednosti ve své specifické doméně rychle rozkvétají: v tržnici se děti naučily počítat rychle, přesně a zpaměti. Ve třídě děti zvládly algebraické operace, které jim pak pomohly ve složitější matematice. Chyběl však přenos mezi oblastmi – dovednost, jak se naučené mentální operace dají využívat mezi různými kontexty. Schopnost, která se sama musí také cvičit. 

Podíl dětí, které správně určily celkovou hodnotu nákupu zboží prodávaného v neobvyklých gramážích během tří transakcí. Jak patrno, pracující děti ("working children") byly neomylné; naopak jen něco nad polovic dětí chodící jen do školy ("non-working children") podobné transakce zvládly.

Teď si k tomu přidejte strmý nárůst užívání umělé inteligence žáky a studenty. Nedávná studie využívající EEG (záznam mozkových vln) změřila, že studenti píšící domácí úkoly s pomocí AI vykazovali mnohem nižší mozkovou aktivitu přisouzenou jazykovému přemýšlení. Tito studenti si i mnohem hůře vybavovali „vlastní“ text a nevěděli, jak k němu dospěli – respektive necítili jej jako vlastní výtvor. Jinými slovy, jak stroj úkol vyřešil, se do hlavy nijak neotisklo a mozek v následujících úkolech neměl na čem stavět. Není to nic nového: čím víc využíváte navigace s GPS, tím hůř jste schopni se sami orientovat v prostoru. Čím více využíváte Google či Wikipedii, tím méně věcí si pamatujete, protože víte, že je lze snadno najít. Jde o efektivní mód přemýšlení – proč se učit něco, co je v moderním světě zbytečné. Nicméně univerzální nahrazování základních dovedností, jak přemýšlet, může být už zrádné. 

AI nástroje jsou úžasné na generování nápadů, automatizaci postupů, precizaci textu či diskusi různých perspektiv, jak úkol řešit. Pakliže je ale studenti využívají bezduše jako nástroj na odpovědi, riskují, že jim v hlavě nezůstane nic pevného, na čem by mohli stavět dál: nezapamatují si fakta či postupy a nevytvoří si zvyky, jak – a zda vůbec – o věci přemýšlet. 

Toto jsou výzvy českého školství v následujících letech. Ne to, zda finance na školníky budou proudit přes ministerstvo školství, nebo přes obce, kam je pošle jiné ministerstvo.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Zelení a těžkopádní

"Vždyť člověk zapomene skoro všechno, čemu se na školách učil, ale ten zájem jednou vzbuzený trvá a učí ho pozorovat a všímat si věcí… Z našich škol však vycházejí příliš často hoši jaksi nemotorní, těžkopádní a zelení," řekl Tomáš Garrigue Masaryk. 

Masarykova kritika školství rezonuje i dnes, kdy většina vysokoškolských studentů lituje volby oboru a ochota pokračovat ve studiích klesá. Mnohem preferovanější je co nejdřív vplynout do praxe, do skutečného světa, kde budou řešit skutečné problémy, ne teoretické, učebnicové příklady. To však může být chybná cesta.

Praxe je úžasná zkušenost, ale limitovaná. Zaměstnanci odpovídají za řešení problémů, které jsou jim zadány, ty je ale ne nutně profesně povznesou či naučí, jak lépe přemýšlet. Mohou se z nich stát experti na úzce vymezený úkol, získají schopnost, která je však omezeně přenositelná. 

Tím, jak školy učí obecnější pravidla, mohou mít v rozvoji ducha vrch. Zvažme studii, která to zkoumala ad absurdum u členů italsko-americké mafie v USA.

Výzkumníci odhalili, že ačkoli měli mafiáni méně formálního vzdělání než jejich legálně pracující sousedé, ti, kteří dosáhli vyššího vzdělání, dokázali z toho, co se ve škole naučili, těžit. Větší úspěch měli především ti, kdo se věnovali složitější kriminalitě jako vydírání, pašování nebo lichvářství. V těchto aktivitách se jim vyplácely dovednosti jako práce s pravděpodobnostmi nebo složité úročení, což jsou schopnosti, jež jsou rozvíjeny právě ve školním prostředí.

Dobře, mafie je hodně specifický příklad. V jiném výzkumu bylo zapojeno přes 750 regulérních podnikatelů (o. k., studie proběhla v Itálii, tak "regulérností" si nemůžeme být tak úplně jisti). Výzkumníci je rozdělili na ty, kteří prošli teoretickým školením na vědecký přístup k problémům, a na kontrolní skupinu, která byla školena obvyklými praktickými kurzy. Výsledky ukázaly, že podnikatelé, kteří si zažili vědecký přístup, byli mnohem úspěšnější. Jejich firmy efektivněji ukončovaly neúspěšné projekty i lépe přizpůsobovaly svou strategii měnícím se podmínkám.

Graf (ze studie) ukazuje vývoj tržeb podnikatelů (v EUR), kteří prošli teorticko-vědeckým školením (modrá, "Treatment") a podnikatelů, kteří absolvovali běžné podnikatelské kurzy (červená, "Control") během 40 týdnů od úvodních kurzů ("Weeks").

Vědecký přístup učí podnikatele kritickému myšlení a tomu, jak zkoumat a testovat své nápady: Explicitně zvaž různé teorie, jak svět asi funguje, formuluj domněnku a otestuj ji daty. Vyber teorii, která nejlépe odpovídá datům, a použij ji k pochopení světa. Tento přístup pomáhá podnikatelům efektivněji hledat řešení a lépe vyhodnocovat rizika a snižuje jejich tendenci k přehnané sebejistotě, že to, co někdy v praxi dělali, je skutečně to nejlepší, co může být. Nakonec, kdo ze čtenářů si skutečně otestoval, že to, co v práci dělá, je ten nejlepší způsob z mnoha možných?

Jistě, bez dovednosti řešit skutečné problémy to jsou jen mrtvé znalosti. Ať už se ale ocitneme ve světě byznysu, vědy, nebo – doufejme, že ne – mafie, jsou to právě školské, teoretické poznatky, které úspěšné odliší od těch "zelených a těžkopádných".

(Autor je i učitel a přiznává konflikt zájmů.) 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Bez vás to nepůjde

Při zvažování zásadních historických událostí, ať již pozitivních, či tragických, nejvíce zaujme charismatický vůdce. Dle teorie velkých osobností jsou to právě mimořádní jedinci, jejich neopakovatelná osobnost, úsilí, vize a unikátní nápady, bez kterých by k dějinám – posunujícím událostem nedošlo. Bez Krista by nebylo křesťanství, bez Hitlera 2. světové války, bez Forda automobilismu, bez Babiše desítek tisíc nadměrných úmrtí na covid-19.

Kritici namítají, že historické zlomy nazrávají další dobu a jsou ovlivněny velkými systémovými silami. Situace ve 20. a 30. letech minulého století v Německu by nějakého nacistu prostě zrodila – národovectví, revanšismus a antisemitismus byly mezi Němci normou, stačilo jich jen umně využít. Podobně sériovou výrobu spotřebního zboží, ať již aut, či čehokoli jiného, by někoho napadlo zavést.

Je těžké rozhodnout, který z těchto pohledů lépe odpovídá dynamice společenských posunů, jelikož je složité vyhodnotit, jak by se svět vyvíjel, kdyby určitého jedince nebylo. Nedávná studie ekonomických historiků pod vedením Saschi O. Beckera se o to však pokusila u rozmachu protestantství v 16. století.

Využili k tomu nově dostupných materiálů o korespondenci a životě Martina Luthera. Vliv Luthera totiž nebyl jen výsledkem jeho kritiky odpustků a teologických výzev katolické církvi, ale byl významně posílen jeho strategickým využíváním sociálních vztahů. Díky svojí neskutečné pracovitosti (a postupnému zlepšování poštovního systému) vedl korespondenci s téměř 130 osobnostmi po celé střední Evropě. Mezi adresáty byli nejen kněží, ale i šlechta, státní úředníci a bohatí obchodníci. Pravidelně vystupoval s kázáními v různých městech a na své univerzitě ve Wittenbergu vychovával zástupy studentů, kteří jeho učení předávali dále. 

Becker s kolegy se zaměřili právě na tato sociální spojení utvořená prostřednictvím dopisů, osobních návštěv a pěstování následovníků na univerzitě. I přes svůj workoholismus Luther nebyl schopen pokrýt všechna důležitá města. Někde měl síť vlivu větší, někde neznal nikoho – bylo tedy možné ukázat, jak se jeho přímý osobní vliv dokázal projevit. 

Podíl měst, která přijala protestantismus do roku 1530, podle charakteristik, zda tam byl adresát Lutherovi korespondence, jeho návštěvy, studenta či sumy všech jeho kontaktů (žlutá ano, oranžová ne). Obrázek byl přeložen a vytvořen pomocí ChatGPT z anglického originálu a čísla trochu nesedí. Originál zde.

Studie ukazuje, že byl sám schopen vytvořit multiplexní síť – vrstvenou a vzájemně propojenou sociální strukturu, která umožnila rychlé přijetí protestantských idejí. Města s přímými vazbami na Luthera měla více než dvojnásobně vyšší pravděpodobnost, že do roku 1530 přijala protestanství než jinak srovnatelná města – co do počtu obyvatel, univerzit, přístupu k splavným řekám či moři nebo velikosti trhu. Byla tak vyvrácena dosavadní vedoucí teorie, že protestanství za svůj vzestup vděčí hlavně knihtisku, který dokázal rychleji zpopularizovat obecnou nespokojenost s katolíky.

Výsledky ukazují, že jednotlivec s jasnou vizí a dobrými sociálními dovednostmi může změnit svět. Anebo obráceně: zůstaneme-li nečinní a nedokážeme pevně stát za svými ideály, nezmění se nic. Přenecháme budoucnost těm, kdo se jednat nebojí. 

 

 Psáno pro Lidové noviny.

Co sledujete v televizi?

Má enormní význam, jaké zprávy čteme, do jakých knih se ponoříme a jaké pořady sledujeme. 

Každodenní konzumace médií nejen baví či informuje, ale postupně formuje naše vnímání a očekávání, čímž předurčuje naše rozhodování a může tak změnit náš osud. Zvažme lidi frustrované, nevěřící, že se v jejich životě může něco zlepšit. Neochotní zkoušet nové prožitky, získávat zkušenosti či informace, zůstanou jen ve svém splínu a v jejich životě se – neomylně – skutečně nic nezlepší. Bez naděje, bez inspirace, není zlepšení.

Jedinečný experiment v inovativním přístupu k pochopení vlivu konzumace různých obsahů médií na životní aspirace provedli britsko-francouzští ekonomové Tanguy Bernard, Stefan Dercon, Alemayehu Seyoum Taffesse a Kate Orkinová v chudých regionech Etiopie. Vyrobili dokumentární pořady o jedincích ze srovnatelného chudého prostředí, kteří dosáhli úspěchu v zemědělství nebo podnikání. Tyto příběhy nebyly fiktivní, šlo o skutečné příběhy o vytrvalosti a úspěchu lidí z okolí.

Účastníci studie – lidé z extrémně chudého etiopského venkova – byli rozděleni do skupin. První skupina zhlédla tyto inspirativní dokumenty, druhá skupina, sloužící k porovnání, sledovala běžný etiopský televizní zábavní program. Výzkumníci účastníkům z obou skupin pokládali otázky ohledně jejich životních cílů, očekávání ohledně budoucna a nespočtu dalších údajů bezprostředně po promítání, poté znovu po šesti měsících a ještě o pět let později.

Výsledky jsou pozoruhodné: studie odhalila skutečně významné rozdíly v blahobytu mezi oběma skupinami. Ti, kdo sledovali dokumenty, nejenže zvýšili svou ochotu pracovat, věnovali o hodinu denně více práci na svých farmách, ale také víc investovali do technologicky vyspělejších zemědělských vstupů. A nezůstalo jen u pracovní produktivity – sledování inspirativních a návodných dokumentů vedl k trvalému nárůstu investic do lidského kapitálu. Pět let po experimentu domácnosti, které sledovaly dokumenty, utrácely za vzdělání svých dětí o 39 procent víc. Tato investice se proměnila v hmatatelné výsledky: ve srovnání s jejich vrstevníky v kontrolní skupině dvojnásobek dětí dokončil základní školu. Tyto domácnosti také hlásily zlepšené životní podmínky od lepší kvality bydlení po nárůst vlastnictví věcí, jako jsou mobilní telefony a vybavení domácnosti. Navíc zažívaly mnohem méně měsíců potravinového nedostatku a hlásily vyšší subjektivní pohodu. 

Obrázek ukazuje změnu aspirací ("Aspirations Index") a naděje ("Expectations Index") a jejich kombinaci u sledované skupiny ("Treatment") a kontrolních skupin ("Placebo") a jejich změnu ("Difference") po promítání, po půl roce a po pěti letech.

 

Důvodem jejich lepšího života byl významný posun v aspiracích a očekáváních do budoucna. Studie zjistila, že ihned po zhlédnutí dokumentů – a pozoruhodně i o pět let později – byly aspirace a optimismus o lepší budoucnosti mnohem vyšší než v kontrolní skupině. Tento posun naznačuje, že možnost se poučit, i jen přes média, od lidí, kteří překonali podobné obtíže, jakým člověk čelí, může mít hluboký pozitivní dopad na jeho osud. Experiment ukazuje skutečně transformační sílu konzumace některých obsahů médií. A co sledujete vy?

Psáno pro Lidové noviny.

Past na rodiče

Když jsem začal na vysoké škole učit ekonomii štěstí, nechápal jsem "paradox rodičovství" – řada studií ukazovala, že lidé hodnotí rodičovství jako nejsmysluplnější věc, co na světě mohou dokázat. Potvrzoval to i rostoucí pocit životní spokojenosti nastávajících rodičů, zejména matek. Leč až do porodu. Ten následuje obrovský propad udávaného pociťovaného štěstí, z kterého se rodiče těžko vyhrabávají minimálně dalších šest let, často o mnoho déle.

Ještě více šokující bylo, jak rodiče hodnotí péči o děti. Na stupnici 0 (vůbec pozitivně) až 6 (velmi pozitivně) péče o děti dosahovala hodnoty kolem 3,9. Nezdá se to málo, nicméně je to velmi podobná úroveň pozitivních emocí jako má úklid (3,7) či nejhůře hodnocené dojíždění do práce (3,5) a mnohem méně než nakupování (4,0), sledování televize (4,2) či jídlo (4,3). Jak mohou respondenti hodnotit čas strávený *nejsmysluplnější aktivitou na světě* na úrovni gruntování bytu? Nechápal jsem. (Ono tedy vysvětlením je i problematické vyhodnocení dat. Mnohé zážitky s dětmi jsou vrcholně smysluplné; jenže děti jsou velmi často prostě k nevydržení, což pak průměr prožitků s nimi dost snižuje.)

 

Jedna z dřívějších studií ukazující vliv událostí na životní spokojenost u žen (on women) a mužů (on men). Zdá se, že na většinu pozitivních i negativních událostí jako manželství (marriage), rozvod (divorce), ovdovění (widowhood), narození dítěte (birth of child) či propuštění z práce (layoff) se brzy adaptujeme. Jen nezaměstnanost dlouhodobě snižuje naše štěstí. Grafy ukazují událost (0) a čtyři roky před ní a 5 let po ní (získáno z Our World in Data).

Rodiče čelí tlaku, který je v historickém kontextu unikátní. Poté, co se v 19. století ustanovila nukleární rodina, tedy obvykle máma, táta a děti, společnost od rodičů očekává, že budou všemocnými ideály. Nejenže musí být milujícími opatrovníky, dokonalými učiteli, lékaři, kuchaři a řidiči, musí tyto role zvládat, aby to děti nepřetržitě bavilo, zajímalo a vedlo k jejich úspěšnému rozvoji. A to vše souběžně s plným pracovním úvazkem. Jakákoliv odbočka je společností odsouzena jako rodičovské pochybení. Výsledkem je, že rodiče jsou unavení, frustrovaní a méně šťastní, protože porovnání s takovým ideálem znamená, že každý den je selháním – není v tom žádný paradox.

Zapomnělo se, že výchova dětí nikdy nebyla jen odpovědností rodičů. Celou evoluci lidstva to byla sdílená starost. Jelikož spolu žili širší rodiny, o děti se spíše starali babičky, tety a strejdové, často sousedi či kolegové. Hrou či kroužkem nebylo něco, co se muselo vymyslet pro zábavu dítěte. Byla to aktivita, která byla potřebná pro domácnost či zábavná pro všechny. Upravila se jen tak, aby jí dítě zvládlo – třeba hledání a příprava surovin na vaření či výroba něčeho potřebného do domácnosti.

Etnografické studie zkoumající společnosti a kmeny, které jsou hospodářsky méně rozvinuté, ukazují, že kde jsou děti spíše pomocníci, nikoliv princata k pobavení, kde rozvoj dítěte znamená jeho postupné zapojování do komunitních aktivit a zemědělské či řemeslné práce, tam podobný paradox rodičovství neexistuje. Jistě, okolnosti takové výchovy jsou v rozvinutých ekonomikách nenávratně pryč. Neznamená to však, že se jimi nelze inspirovat. 

Knihu Hunt, Gather, Parent: What Ancient Cultures Can Teach Us About the Lost Art of Raising Happy, Helpful Little Humans od Michaeleen Doucleff vydalo v roce 2021 nakladatelství Simon & Schuster. Knihu lze doporučit k získání populárního vhledu do výchovy dětí v různých společnostech a kmenech, nicméně čte se velmi špatně. Autorka bohužel většinu informací nesmyslně představuje, opakuje, duplikuje a připomíná.

Dětské skupiny, školky, a jakákoliv sdílená péče o děti by se měla podporovat (nikoliv uregulovat k zániku jako v Česku). Firmy by neměly poskytovat jen možnosti práce z domova či firemní školku, ale vymyslet programy, kde lze zapojit do práce tým dětí i rodičů (jednodušeji to půjde ve službách či IT než v těžkém průmyslu). Především však každý z nás, společnost, přestaňme očekávat, že rodiče budou všemocní a možná jim tak konečně dáme prostor být šťastní.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Bez soustředění

Školy procházejí dramatickou proměnou. V minulých desetiletích se opouštěl důraz na memorování faktů a akcentovalo se získávání vhledu, umění vyhledat relevantní informace a propojovat je. S rozšířením nástrojů umělé inteligence studenti cítí, že už není třeba vědět nic. Umělá inteligence zpracuje informace a produkuje vhled sama. Důraz má být kladen na unikátnost, kreativitu a schopnost umět zadávat jí úkoly. Co školu dělalo školou, zmizí. 

Domácí úkoly nemají smysl, protože je umělá inteligence zpracuje bezchybně (a bez možnosti identifikovat, že je neudělal student). Čtení učebnic je mrhání časem, protože odpovědi na kontrolní otázky sfoukne ChatGPT během sekund. Společné učení ve třídě je koncentrovaná nuda, protože stačí zadat úkol v mobilu do aplikace a ChatGPT vyplivne řešení... 

Nedávný výzkum týmu indickoamerických ekonomů však ukazuje, že právě tyto "zbytečnosti" mohou být skutečnou přidanou hodnotou školy. 

Dlouho se ví, že vzdělání zvyšuje produktivitu – vzdělaní lidé mají větší příjem. Přesně se ale neví proč. Jde o školami předané znalosti? Schopnosti? Známosti? Inteligentní lidé dosáhnou větší vzdělanosti a inteligence vede k vyššímu příjmu a vzdělání je jen jakýmsi formálním přívěskem?

Výzkumníci věřili v něco jiného – přidaná hodnota školy je naučit děti schopnosti se soustředit. Vycházeli z pedagogické notoriety, že čím později nějaký úkol v testu či během dne je, tím více chyb v něm studenti udělají. Je-li stejný úkol dříve, zvládnou jej lépe. Není to překvapivé, studenti jsou ke konci vyčerpaní, a zbývá-li méně času, jsou i více stresovaní. Co je však inspirující – u některých studentů je zhoršení mírné, zatímco u jiných markantní. Zejména studenti ze znevýhodněných rodin dosahují až trojnásobného zhoršení výkonu v pozdějších částech zkoušení či testů.

Podíl správných odpovědí v úkolu ("Percent correct"), v závislosti na umístění úkolu v testu ze čtení (na začátku či na konci; "Question Location in Test") na vzorku žáků z USA. Jak patrno, studenti s dobrým zázemím ("High SES") se v průběhu testů tolik nezhoršují jako studenti ze znevýhodněných oblastí ("Low SES"); osy x jsou posunuty pro srovnání.

Vědci v Indii nabrali 2000 žáků a náhodným přiřazením z nich vytvořili tři skupiny, které získaly "cvičení navíc". První skupina byla kontrolní, která v cvičeních tradičně opisovala z tabule úkoly a řešení. Studenti v druhé skupině dostali cvičení v matematických rébusech trénující setrvalou pozornost. Poslední skupina byla nejdůležitější, výzkumníci s dětmi cvičili hlavolamy a hádanky, které neměly žádnou souvislost s učivem, ale jejich řešení vyžadovalo se soustředit po delší dobu. 

Výsledky jsou jednoznačné. Známky studentů v obou experimentálních skupinách se zlepšily, a to i v předmětech, s kterými cvičení neměla žádnou souvislost, jako v angličtině či hindštině. Čas věnovaný soustředěné kognitivní činnosti – i bez učení se jakémukoli konkrétnímu obsahu – zlepšil schopnost dosáhnout dobrých známek. Navíc se ukázalo, že v průběhu testů se žáci nezhoršovali tolik. Byli schopni koncentrovaně přemýšlet delší dobu, což se projevilo v mnohem lepších výkonech.

Ve světě, který bude stále intenzivněji krást naši pozornost, bude schopnost soustředit se tou nejcennější dovedností, kterou můžeme pěstovat. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Přesvědčit lze každého

Jak mluvit s někým, kdo bagatelizuje ruskou invazi na Ukrajinu, nevěří na závažnost covidu-19 či třeba obhajuje poslední prezidentovu milost? Psychohygienickou radou je se takovým lidem vyhýbat. Drží-li někdo takové názory, musí zavile ignorovat dostupné informace či je jeho hodnotový žebříček natolik zvrácený, že jakákoli debata by k ničemu nevedla. Nedávný experiment ale ukázal, že je možné přesvědčit každého. 

Politologové David Broockman z Kalifornské univerzity a Joshua Kalla z Yalovy univerzity ve svém výzkumu zaplatili divákům Fox News, aby koukali měsíc na konkurenční CNN. Obě televizní stanice se přitom v daném období, v září 2020, od sebe nemohly lišit více. 

Fox News je extrémně pro-republikánská stanice, kterou sledují výlučně republikáni. Zprávy mají typickou strukturu, v níž jsou za všechny neduhy odpovědní členové Demokratické strany, liberálové, zatímco Republikánská strana je majákem rozumu a pravých, tedy konzervativních hodnot. Pochopitelně televize stála za Donaldem Trumpem, po Trumpově prohře lhala o rozsáhlých volebních podvodech, které jej údajně musely o výhru připravit. Sebemenší protest proti Trumpově vládě, zejména protesty proti zabíjení Afroameričanů policisty, byl prezentován jako útok na americké hodnoty. Covid-19 byl prezentován jako rýmička, počet mrtvých nebyl zprvu vůbec referován. Fox News prezentovala nejhrubší nesmysly o škodlivosti očkování.

Naopak CNN se prezentovala jako nestranná televize, nicméně během Trumpovy vlády k němu a jeho vládě byla velmi kritická (což se projevilo i tím, že Trump o CNN šířil pomluvy a slovně napadal její moderátory a novináře). CNN pokrývala covid-19 extenzivně, jak v jeho bezprostřední smrtelnosti, tak dlouhodobých dopadech a výhodách očkování.

Grafy ukazují markantní odlišnost nejfrekventovanějších témat mezi oběma televizemi. Nahoře modrá CNN vede s tématy, jak Trump neochránil USA před covidem-19, závažnost nemoci či bezpečnost korespondenčních voleb. Jak patrno, Fox News se o tématech skoro nezmiňuje. Na druhé straně Fox News zejména referuje o extrémistických rasových teoriích Bidena a demokratů, negativních důsledcích daných teorií a informacích bagatelizujících covid-19 a jeho důsledky.

V rámci experimentu politologové nabrali skoro 800 dobrovolníků z řad diváků Fox News, jimž výzkumníci nabídli, že získají 15 dolarů za každou hodinu sledování CNN, a to až sedm hodin denně. Jelikož dobrovolníci mohli pochopitelně podvádět, výzkumný tým jim předkládal testy ověřující, zda ví, co zrovna na CNN běželo (kupř. jaký host se zrovna objevil v nějakém pořadu). Většina dobrovolníků testy prošla zodpovězením 14 z 15 otázek dobře – CNN tedy opravdu celý měsíc pečlivě sledovali.

Nejpozitivnějším výsledkem výzkumu je důkaz, že i silně držené názory lze za měsíc posunout; ne moc, ale jde to. Republikáni, kteří byli placeni za sledování CNN, změnili svá přesvědčení, že za vlády demokratů budou mnohem více stříleni policisté protestujícími, o 12 procent. Skoro o sedm procentních bodů se zvedla jejich podpora volby korespondenční metodou (do té doby tabu, jelikož republikáni mylně věří, že jsou korespondenční volby vždy zmanipulované). O pět p. b. narostl souhlas s tím, že existují dlouhodobé zdravotní komplikace s covidem-19. Některé názory se však nepohnuly, kupř. že policie zachází s bílými i černými Američany stejně. 

Především však klesla jejich bezmezná důvěra ve Fox News jako média předkládajícího hlavní zprávy pravdivě. Nahlédli, že o důležitých událostech Fox News nemluví, místo toho nastavuje agendu prezentovaných zpráv tak, aby uškodila demokratům. Své straně tak přestali tolik věřit. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

V jeskyni konspiračních teorií

Co stojí za epidemií konspiračních názorů o šíření covidu-19 nebo víry v bizarní důsledky vakcinace, jako je očipování či změna DNA? Pohříchu důvodů je mnoho a nelze očekávat, že je jedno magické řešení zvrátí. Přesto existují opatření, která zkusit lze. 

Především tendence věřit v konspirační teorie až holé nesmysly je evolučně výhodná a prostupuje napříč historií. Dlouhodobě přežívali spíše mírní neurotici často se mýlící v hrozbách, které se nenaplnily, než realisté, kteří ignorovali nepravděpodobné nebezpečí, které přes všechna očekávání stejně nastalo. V době nejistoty a zvratů proto přirozeně cítíme lehce neadekvátní úzkosti a strach. 

Tyto negativní emoce aktivují intenzivnější hledání smyslu a "jakéhokoliv" vysvětlení. V malém to prožívá každý, když se bojí ve tmě. Kdejaký obrys se zdá být útočníkem. Každý zvuk musí být křičením vzdálené oběti. Víra i v nesmyslné teorie dodá pocit kontroly, či spíše iluzi kontroly. Prostředí je "pochopeno" a nabízí se možnost reakce – napadení či vyhnutí se nebezpečí, byť vymyšlenému.

Proti nepřátelským koalicím

Američtí psychologové Jennifer Whitsonová a Adam Galinsky tento jev dokázali ve studii, v níž účastníci řešili těžký kvíz. Jedna polovina účastníků dostávala upřímnou zpětnou vazbu a byla celkem úspěšná. Druzí se manipulativně dozvídali, že téměř vše dělají špatně – vznikl u nich pocit ztráty kontroly. Nechápali, co se děje. Nato všem účastníkům experimentu Whitsonová a Galinsky dali puntíkaté obrázky, v nichž měli identifikovat tvary. V některých zjevně byly: plachetnice, pes, židle, jiné však byly ryzí šum, jen náhodně vytvořená směska bodů. Účastníci, kteří cítili ztrátu kontroly, však i v těchto obrázcích našli nějaký význam či obrazec a byli ochotni se hádat, že "tam skutečně něco je", i když nebylo. 

Příklad použitých puntíkatých obrázků, v prvním je patrná plachetnice a v druhém... co je v druhém?

Ztráta kontroly není jen libůstka experimentálních psychologů. Francouzský tým vědců pod vedením Laurenta Cordoniera nedávno ukázal, že čím méně v určité zemi funguje liberální demokracie, čím více bují korupce a roste nezaměstnanost – tedy tam, kde lidé ztrácí pocit moci něco ovlivnit, tím více obyvatelstvo věří konspiračním teoriím. 

U velkých společenských změn tento mentální mechanismus vede lidi k přeceňování pravděpodobností, že ostatní tvoří nepřátelské koalice, že se někdo spikl a chce převzít kontrolu nad jejich životy – jako že covid-19 vypustili George Soros a Bill Gates, či byl vytvořen na zakázku farmaceutických firem vyvíjejících vakcíny. 

Toto vysvětlení bujení konspiračních teorií nenabízí vládě mnoho příležitostí pro léčbu, protože netransparentní, zkorumpované a kleptokratické vedení země je vlastní příčinou ztráty sebedůvěry občanů něco změnit a uchýlení se do jeskyně stínových konspiračních teorií. Příležitost ke kultivaci uvažování občanů však mají organizace, jejichž členové či zákazníci mají moc či sebevědomí je posouvat – sportovní či zájmové kluby, podniky, profesní asociace by neměly stát opodál. Měly by se zavázat k podpoře odpovědného chování, tj. vakcinaci, a aktivně bojovat proti dezinformacím. 

Psychologie osobnostních charakteristik naopak zdůrazňuje, že lidé se liší v míře vyhledávání nových či intenzivních zážitků, a tedy i ochotou podstoupit kvůli těmto pocitům rizika – ať již finanční či reputační. Přitom nemusí jít o rizikové chování jako extrémní sporty, začátek podnikání či braní drog, ale i o činnosti bez rizika, které přinášejí vzrušení a intenzivní emoce, jako je chození do kina na horory, orientační běh či odkrývání tajemství – ať již vědecky či jinak. 

Věřící v konspirační teorie jsou vlastně fanoušci detektivek, které také zahrnují tajemství, vznášející se nebezpečí a neznámé síly, jimž člověk úplně nerozumí. A čím je konspirační teorie zajímavější, více vzrušující a poutající pozornost, tím více ji lidé považují za hodnou prozkoumání a sdílení. Síla dobrého příběhu je příliš mocná a aspekt přesnosti ne až tak důležitý. 

Stačí pak, aby určité příběhy a mýty definovaly i náležitost ke skupině, názorové či politické, a i vzdělaní lidé bez okolků věří v bludy, jako třeba že přetékání nemocnic pacienty bylo proto, aby anesteziologicko-resuscitační oddělení pro nemocnice zajistily větší přísun financí, a proto si tam pacienty s covid-19 nechávaly bezpředmětně. 

Zde pro zpravodajství a sociální média nedávno navrhl americký psycholog Gordon Pennycook s kolegy jednoduché opatření. Před vlastním sdílením či přeposláním se měli uživatelé zamyslet nad přesností zprávy, kterou hodlají propagovat. I tato triviální intervence – zdůraznění, že nemá jít jen o zábavnost, novost či přihlášení se k vlastní skupině – mnohé přivedla k zastavení šíření informací, které po krátkém ověření skutečně nemohly být pravda. A to i uživatele Twitteru jinak sdílící obsah mediálních žump typu Breitbart či Infowars. Ač intervence byla úspěšná, efekt nebyl velký – kvalita sdílených zpráv vzrostla jen o pár procent. Studie je však příkladem, že lze experimentovat s formou nabídky obsahu a že sociální a jiná média by mohly převzít odpovědnost za to, jaké informace jejich uživatelé dále vysílají do světa. 

Jedna ze studií týmu Pennycooka; účastníci experimentu byli nejdříve instruováni, aby se zamysleli nad přesností jedné zprávy (modrá skupina) nebo nikoliv (červená skupina). Následně viděli řadu titulků zpráv, pravdivých ("True") i nepravdivých ("False"), a byla sledována jejich ochota je sdílet. Jak patrno, intervence vedla k nižší ochotě sdílet nepravdivé zprávy. Zároveň stojí za povšimnutí obří procento lidí, které sdílí zjevné nepravdy.

Absence ověřování informací

V neposlední řadě, byť nejdůležitější, a i nejméně překvapivým důvodem víry v konspirační teorie je nízké kritické myšlení. Studie dokládají, že čím dogmatičtější nebo nereflektivní styl uvažování lidé používají, tím více věří v konspirační bludy. Desetiletí zanedbávání výuky práce s vyhledáváním a ověřováním informací na školách či novináři, kteří dávají prostor notorickým lhářům a nositelům bludného myšlení, nemohou nemít negativní vliv. 

Naštěstí školy, organizace občanské společnosti i proziskové konzultantské firmy již nabízejí nespočet kurzů, jak s informacemi pracovat. Hrozbou je však stratifikace lidí, kteří si význam kritického myšlení uvědomují a vzdělávají se, a lidí, kteří jsou schopni vytvořit si nezvratitelný názor na cokoliv po přečtení si jedné zprávy, a proto příležitost k osobnímu růst nikdy neuvidí. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Úskalí informací

"Když mi bylo pět let, mé sestře byly tři roky. Nyní jsem starý už 39 let, kolik let je mé sestře?" Bez schopnosti vyřešit podobnou úlohu a odpovědět 37 = 39 – (5 – 3) by byl člověk ve světě asi ztracen.

Obecný apel na matematickou gramotnost, třeba vtělený do momentálně opuštěného návrhu povinné maturity z matematiky, je proto pochopitelný. Nicméně zdůrazňování matematického myšlení míří na příliš úzký cíl. Žákům jen matematika v životě nestačí, musí získat analytické či – chceteli – vědecké myšlení. Umět domyslet a dohledat další informace, rozhodnout o jejich relevanci a případně otestovat, zda platí.

Vyřešení zmíněné úlohy totiž není tak žalostně triviální, jak se zdá. Čtenář třeba netuší, kdy přesně jsme se já a moje sestra narodili. Může jí tedy dnes být 37, ale klidně i 36 či 38 let. Mohla také v minulosti zemřít, pak jí není ani tolik. Ač pravděpodobnost úmrtí žen třeba v třiceti letech je jen 0,1 promile, jde o nezanedbatelné riziko, které je nutné zvážit; zhoubný novotvar prsu je již u třicátnic nejčastější příčinou úmrtí, následují sebevraždy a alkoholické onemocnění jater.

Pojďme ale dál: třeba mi matka lhala a osoba, o které jsem se domníval, že je má mladší sestra, bylo cizí adoptované dítě. Pak nemám skutečnou sestru, o jejímž věku se bavíme.

Ať se rozvíjení příkladu zdá obskurní a kalkulace pedantská, ilustruje to, že v reálném světě se jasná matematická úloha rozplývá v komplexitě kontextů a více či méně relevantních informací, takže vyřešit tento problém vyžaduje analytické, ne "počítací" schopnosti. V realitě důležité informace zadány nebývají, o jiných panuje nejistota, a je nutné je zjistit.

Názorný je nedávný výzkum italských ekonomů Arnalda Camuffa, Alessandra Cordovy a Alfonsa Gambardella, kteří testovali, zda nenáročný kurz vědeckého myšlení pomůže začínajícím podnikatelům uspět. Náhodně vybranou část z nich učili, aby problémy řešili, ale ne tak, jak se zdá jim, ale s různými možnými perspektivami, jak je lze pochopit. Aby si byli vědomi toho, že do rozhodování vždy vstupuje nejistota, informace je třeba ověřovat a rozhodnout, zda se původní zdání potvrdilo, či ne, a pak tedy hledat další relevantní faktory.

Průměrné výnosy začínajícíh podnikatelů v eurech mezi skupinou podnikatelů, kteří obdrželi seminář ve vědeckém přemýšlení (T) a kontrolní skupina, která prošla běžnými semináři podnikatelství (C). Období 1-8 bylo po dvou týdnech (období školení), 8-15 po čtyřech týdnech a 15-16 po osmi týdnech (období samostatného podnikání).

Ekonomové potvrdili, že skupina podnikatelů, která prošla tímto kurzem, lépe identifikovala ziskové nápady a naopak rychleji zavrhla postupy, které nikam nevedly – v porovnání s podnikateli, kteří si prošli běžným kurzem podnikatelského plánování.

I svým studentům jsem jednou zadal optimalizační úlohu: navrhněte etický (!) způsob, abych v zoo viděl na zvířata lépe než průměrný návštěvník.

Chytří studenti navrhli zjistit návštěvnosti v různých dnech a hodinách a chodit do zoo, když je poloprázdná. Lepší studenti zvážili i dobu krmení, nicméně úloha se stala poměrně náročnou, protože v té době je přítomno i nejvíce návštěvníků. Skutečně úspěšní studenti poradili, abych zjistil, v jakém oblečení chodí chovatelé, již zvěř krmí.


Psáno pro Lidové noviny.

Všichni to myslíme upřímně

Každému jde v životě v první řadě o vlastní výhody, moc a bohatství. S tímto tvrzením bude leckdo souhlasit. Do chvíle, než mu řeknete, že se to týká i jeho. Naše mysl, tvrdí knížka Američanů Kevina Simlera a Robina Hansona, je geniálně nastavená tak, aby před námi samými náš egoismus skrývala. A tak i největší sobec upřímně věří, že je vlastně dobrák.

Softwarový inženýr Kevin Simler a ekonom a futurolog z Masonovy univerzity Robin Hanson postavili svazek The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life (Slon v mozku. Skryté motivy v každodenním životě) na díle evolučních biologů Roberta Triverse a Roberta Kurzbana. Ti dokazují evoluční výhodnost sebeklamu, kvůli kterému má člověk tendenci přikrašlovat sám před sebou svoji osobnost a svoje motivy.

V životě každého člověka nastávají běžně situace, ve kterých se může zachovat sobecky: parazitovat na společném díle, lhát nebo krást. Tyto situace se nedají vždycky interpretovat jednoznačně, a jestli se filuta dočká trestu, závisí i na jeho schopnosti z nečestného jednání se vylhat. Trivers a Kurzban přišli s teorií, že evoluce bude lidskou mysl formovat do podoby, ve které bude schopna podvádět efektivně. A nejlíp lže ten, kdo si sám myslí, že mluví pravdu. V tomto případě tedy ten, kdo je vnitřně přesvědčený o své mravní bezúhonnosti a čestnosti svého konání. „Náš mozek,“ píšou v těchto intencích Simler s Hansonem, „před námi schovává určité informace, abychom je mohli efektivně skrýt před druhými.“

Vždycky good guy

Představte si, že musíte v práci zalhat, proč jste neodevzdali včas nějaké dokumenty. Kdyby vám v hlavě zněla jen pravda – že 80 procent času v práci nevíte, co a proč přesně máte dělat, že jste si nezaznamenali termín do kalendáře, že jste si odpoledne zašli na kafe a pak dvě hodinky sjížděli Facebook, … –, pak by bylo extrémně složité lhát. Naše mysl nás ale chrání. Je přesvědčena, že téměř nic špatného není naše vina. Proto okamžitě přijde se vzpomínkami, tu jasnějšími, tu méně, jak šéf zadal úkol nejasně, že bylo horko a nedalo se pořádně pracovat a odpoledne že nešel internet.

Knihu The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od: Kevin Simler a Robin Hanson vydalo loni nakladatelství Oxford University Press.

Slon domácí

Lhaní je přitom jen začátek. Chceme, aby nás druzí považovali i za schopné, milé, inteligentní a charismatické, mozek proto setrvale generuje různě přesvědčivé sebeklamy o naší univerzální pozitivní výjimečnosti. Nehrajeme, jak jsme úžasní, my se tak doopravdy uvnitř cítíme. Zkuste si vybavit jakékoli dvě situace, v nichž jste se nějak zachovali k druhému člověku. Pokud nemáte chorobnou neurózu, téměř jistě pokaždé budete správňák, ne záporňák.

Simler a Hanson tvrdí, že k tomu, abychom si přiznali, že motivy našeho jednání jsou sobecké, je nutné značné úsilí. Naše mysl totiž neustále vykresluje sebestředný obraz, na kterém budeme pro ostatní vypadat tak, aby nás měli rádi. Každý z nás třeba svým přátelům říká, že „kdyby cokoliv potřebovali, ať se ozvou“ a považujeme se – upřímně – za pomoc samu. Ovšem málokdo se opravdu pravidelně zjevuje ve dveřích u přepracovaných známých, v jedné ruce kbelík, že jde gruntovat, v druhé poukaz na wellness, ať si zatím zajdou odpočinout.

Popel Mony Lisy

Do Slona v mozku sesbírali Simler s Hansonem příklady nevědomých reakcí, které lze nakonec popsat jako strategizování k dosažení vyššího statutu. Třeba smích – je to jen fyziologická reakce, kterou náš organismus reaguje na něco vtipného, případně na lechtání? Stěží. Až třicetkrát častěji se smějeme v „nevtipných“ sociálních situacích. Pobryndá-li se vážená osoba při večeři, všichni zmlknou. Když se ale své nešikovnosti zasměje, i ostatní se začnou křenit. Smích tu (nevědomě) slouží k signalizaci, že „jde o hru, nic vážného“. I proto se – možná překvapivě – častěji smějí lidé, kteří mluví, než ti, kteří poslouchají.

Simler a Hanson zdůrazňují, že když si slona ve své hlavě uvědomíme a připustíme si, že jak naše podvědomí, tak vědomí zkrátka usilují o vyšší statut, změní se náš pohled na mnoho lidských záměrů, činností i institucí. Třeba v umění prý neobdivujeme krásu díla, ale ceníme především umělce. Speciálně schopného či inovativního jednotlivce, který dokázal něco, co jiní ne, a důležití členové společnosti tuto výjimečnost uznávají. Umělci jsou jako sportovci: naši pozornost přitahují jejich mimořádné schopnosti. Pro důkaz zvažme, že když se pro účely jedné studie vědci ptali, jestli by respondenti – kdyby shořela Mona Lisa – raději viděli její popel, nebo naprosto přesnou repliku, 80 procent jich odpovědělo, že popel. Nejde o obraz, ale o da Vinciho. Umění je sociální, ne estetická kategorie.

Podobně zvažme, že znakem lidské krásy bývala v evropské historii velmi bílá kůže. Jen aristokraté si totiž mohli dovolit trávit své dny ve stínu paláců, zatímco plebs se dřel na slunci. Když se většina lidstva přesunula do továren a vybledla, stalo se naopak opálení znakem vysokého statusu člověka, která má peníze cestovat blíž k rovníku a čas vyvalit se tam na pláž. A teď se zase začíná cenit bledost jako signál, že dotyčný je rozumný a dbá o prevenci rakoviny kůže.

Proti všemu

Ve zdravotnictví se promrhá značná část zdrojů, protože asi až polovina léčení prokazatelně nevede k snížení nemocnosti ani úmrtnosti. Proč se tedy neefektivní léčba prostě neukončí? Hanson proslul studiemi ukazujícími, že část výdajů na zdravotnictví slouží jako rituál, kterým společnost ukazuje, že pečuje o své členy. Je jedno, na co se peníze vydají, protože jde o samotný akt, o signál, že se „něco dělá“, že cítíme s nemocným. Podobně, jako když maminka pofouká dítěti bebí. Dítě ví, že se o něj matka stará, a matka chce dokázat, že na ni bude vždy spoleh, když se něco stane. Hanson predikuje, že výdaje na zdravotnictví se nesníží, i když se objeví super-levné super-efektivní způsoby léčení. Lidé potřebují vidět nákladnou aktivitu demonstrující, že o ně někdo stojí – i kdyby byla úplně k ničemu.

Podobně Simler a Hanson převyprávějí motivace a dynamiku ve školství (už tušíte, že studenti se neučí znalosti a učitelům nejde o moudrost společnosti), politice či v neziskovém nebo charitativním sektoru (ano, ani v jednom nepůjde o dosahování dobra).

Na tomto místě se v recenzích sluší uvést, v čem všem se autoři mýlí, jsou nepřesní či laxní. A ač by šlo vytvořit dlouhý seznam, byl by zbytečný. Simler a Hanson jsou „kontrariáni“, za vším ukazují jinou motivaci, jiný důvod, než je přijímaná pravda a konsenzus. Chtějí provokovat, proto úderně zjednodušují, aby čtenáře přinutili přemýšlet o skutečných motivacích chování druhých i různých institucí. I za cenu toho, že „toto přemýšlení vysaje energii z místnosti, jak se autoři sami často přesvědčili. Začnete-li s ním na party, zničíte ji.“ Nicméně i kdyby měli pravdu, že člověk má vždy jen sobecké motivy, ať již vědomě či podvědomě, neznamená to, že bychom ho neměli mít rádi.


Psáno pro Finmag.

Usadit se v systému

Po pololetních vysvědčeních se hodí upozornit na veřejné tajemství: Známky ve škole jen velmi slabě souvisí s profesním úspěchem a spokojeností v zaměstnání. Americký psycholog vzdělávání Leonard Baird (pdf) dokonce hovoří o tom, že tvrdit opak – jak učitelé a mnozí rodiče mají ve zlozvyku – je čiré bláznovství. Známky měří zhruba jediný talent – akademické předpoklady. Zatímco myriáda budoucích profesí žáků a studentů od nich bude vyžadovat řadu velmi odlišných talentů. Ve zdravotnictví půjde o svědomitost a psychickou odolnost, v umění či v řemeslech o kreativitu a zručnost, v management o schopnost motivovat kolegy a řídit skupiny velmi odlišných lidí, v sociálních službách o empatii a cit pro kontext, práce ve státní službě či v politice schopnost kompromisu a vyjednávací dovednosti…

Většina výuky ale tyto talenty nestimuluje, ani známkami „neměří“. Osobní příklad: Co byste řekli, že mí studenti uvádí jako jeden z nejnáročnějších aspektů studia? … Týmové semestrální práce. Ne proto, že by snad byla jejich zadání složitá. Nefunguje jim koordinace členů v týmu, řešení problémů s flákači, nedodržování termínů, nedůvěra, že druhý splní, co má… Tedy přesně ty problémy, které by měli umět řešit pomocí manažerských praktik, které se učí. Ač z managementu dostávají výborné, jejich vlastní týmy obvykle krachují.

Studie (pdf) z oblasti měření produktivity lidských zdrojů skutečně dokazují, že podíváme-li se na historické známky žáků a studentů a porovnáme je s různými ukazateli jejich současného profesního úspěchu jako výše mzdy, produktivita či spokojenost s prací, nenajdeme že by spolu příliš souvisely.
Známky určitě nejsou úplně k ničemu, tu těsněji tu méně souvisí s inteligencí, pílí, svědomitostí, což jsou charakteristiky i produktivních zaměstnanců. Problém je jinde.

Dostávat „samé jedničky“ totiž limitně znamená, že student je dokonale konformní a ochotně se učí i znalosti, které nikdy, za žádných okolností a nijak nevyužije. Nejde mu totiž o znalosti či nadšení objevovat nové, jako o dobré známky samotné. Jeho ultimátní motivací je vyhovět autoritě a snaha nevyčuhovat. Jistě, těžko předvídat, zda v životě určitou znalost budeme moci použít. Pro příklad však zvažme „slova roku“, která po každých nedávných maturitách ovládnou veřejný prostor. Jedničkách je prostě člověk, který své mládí věnoval poznání, co je epizeuxis. V korporacích jsou takový lidé označováni za kariéristy. Nedávají srdce do toho, co dělají. Snaží se jen dokonale plnit předpisy, příkazy a stanovené cíle, aby dosáhli vyšší pozice a příjmu – ultimátní cíl, který je ke štěstí ale obvykle nedovede. I když uspějí, díru do světa neudělají.

I když některé příklady sloupku vycházejí z této knihy, těžko se mi ji doporučuje. Jde o typickou "pop-psychologii", v níž se z malých, často špatně provedených studií a vágních teorií vyvozují dalekosáhlé závěry. Knihu Barking Up the Wrong Tree: The Surprising Science Behind Why Everything You Know About Success Is (Mostly) Wrong od: Eric Barker vydalo v roce 2017 nakladatelství HarperOne.

Není naopak s podivem, že skutečně úspěšní podnikatelé, vědci, inovátoři či umělci nebyli oblíbenci většiny svých učitelů. Kantoři totiž vyžadují správné odpovědi na stanovené otázky, ve stanovené formě a době. Škola je jasně nalajnovaný systém. Život ale není takto předvídatelný. Podnikatelský či umělecký úspěch vyžaduje ochotu objevovat nové a schopnost hledat řešení na otázky bez jasných odpovědí. I nejoceňovanější zaměstnanci jsou ti, kteří aktivně přicházejí s novými způsoby, jak se věci mohou dělat a pasivně jen nečekají, co se jim řekne.

Například studie o amerických miliardářích (nedědiců) zjistila, že většina byla ve škole dvojkaři a trojkaři – tedy určitě nepropadali, ale ani nijak nevyzývali jedničkový perfekcionismus. Spíše se našli v zájmech, koníčcích, kolektivních akcích, které je bavily a v nich pak v životě excelovali.

Ilustrativní je projekt americké pedagožky Karen Arnoldové, která sleduje kariéru nejlepších studentů daného ročníku na vybraných amerických středních školách. Nepřekvapivě potvrdila, že většina se dostává na vysoké školy, kde dobře prospívá. Najdou si obvykle i dobrou práci, většina skvěle vydělává a bez pochyby se jim vede dobře. Nicméně nikdo z nich nijak nevyčnívá. Jak píše „místo aby systémem otřásli, obvykle se do něho jen pohodlně usadili“.


Psáno pro Lidové noviny.

To mi vysvětlete

Se zaslepenci může být rozumná řeč – když nejdříve zkusí popsat, jak by jejich návrhy fungovaly.

Víte, jak funguje šicí stroj? Téměř každý věří, že šicí stroj zná. Zkuste tedy vysvětlit, jak dokáže jehla pohybem nahoru a dolů vytvořit souvislý šev, když se na rozdíl od ručního šití na druhé straně neobrací. Co drží nit z rubu?

U téměř jakéhokoliv problému rychle získáváme iluzorní pocit vhledu. Intuitivně chápeme, "jak se věci dějí": fotobuňka "pozná", když se před ní něco mihne, útok několika raket USA na cíle v Sýrii "nastartuje" globální válku, česká ekonomika se "přehřívá", a potřebuje proto "zchladit". Niterně cítíme, nebo jsme si dokonce i jisti, že tyto metafory znamenají ryzí pochopení toho, co se děje. Zaměňujeme ale reklamní slogan za technický manuál.

Jakmile bychom měli vysvětlit, jaká elektronika a jak identifikuje pohyb, jaké jsou a jak se projeví motivace všech aktérů mezinárodní politiky, nebo bychom dokonce měli předpovědět vývoj chování milionů subjektů v ekonomice, narazili bychom na svou gigantickou neznalost. V diskuzích se o mechanismech a detailech fungování světa nemluví. Mnohem snazší je diskutovat o tom, co z názorů vyplývá. Debaty jsou pak plné spekulací, co by se dalo či mělo dělat, hodnotících soudů, co je dobře a špatně a kdo je hlupák nebo podplacený korupčník.

Iluze vhledu

Americký ekonom a komentátor Thomas Sowell popsal tento stav, kdy lidé pouze signalizují, jaké mají názory, aniž chápali svět kolem sebe, trudně: "Bolestivým znakem špatného vzdělání je neschopnost člověka formulovat souvislý argument. Lidé ventilují svoje emoce, zpochybňují motivy druhých, odvážně něco prohlašují a opakují fráze – prostě dělají všechno možné, jen doopravdy nepřemýšlejí." Psycholog Philip Fernbach z univerzity v Coloradu je v hodnocení lidstva mírnější a tvrdí, že lidé nejsou primárně povrchní a hádaví. K tomu je ale dovádí zmíněný iluzorní pocit vhledu. Když jsme si jisti, že náš názor skutečně odráží, jaký svět je nebo by být měl, nemáme problém tento názor druhým říkat či vnucovat. Výsledkem je lajkování lží a věření dezinformacím, stačí, že jsou v souladu s našimi předsudky. Následují nekonečné plytké hádky. Cestou z téhle žumpy je přimět lidi formulovat základy, na kterých své názory staví. Fernbach se svým týmem uspořádal experiment (pdf).

Nejprve nechal skupinu Američanů hodnotit různá politická opatření, například sankce proti Íránu kvůli jeho nukleárnímu programu nebo zvýšení věku odchodu do důchodu. V souladu se svým politickým přesvědčením byli někteří účastníci experimentu extrémně pro, jiní naopak proti. Nato je Fernbach vyzval, aby opatření mechanicky vysvětlili, tedy rozepsali, jak skutečně bude fungovat. A to narazili.

Graf ukazuje, jak extrémně (lhostejno zda pro či proti) lidé hodnotí různé politiky („Position Extremity“) v závislosti na tom, mají-li vysvětlit, jak by politika fungovala („Mechanism“) nebo jaké důvody pro ni či proti ní shledávají („Reason“); obojí v závislosti, zda mechanismus či důvody uvádějí před či po hodnocení dané politiky. Jak ukazuje graf, po vysvětlení, jak by politika fungovala, se snižuje extremita názorů. Naopak, mají-li lidé uvést důvody pro politiku, jejich názory na politiku to neovlivní.

 
Třeba zavilý zastánce nezvyšování věku odchodu do důchodu musel uznat, že vlastně neví, jaká je aktuální hranice, kolika let se lidé dožívají, natož kolik peněz se za penze utratí. Neuměl jednoznačně vysvětlit, kde na důchody vzít. Když stát zruší "plýtvající úřady", peníze automaticky nepůjdou do penzijního systému. Zvýší-li se daně firmám, odejdou do zahraničí. Politika zvyšující porodnost se projeví až za desítky let, navíc nemusí projít Kongresem. Nezvýší-li se věk brzy, systém může zbankrotovat…

Bez emocí

Studie uzavírá, že musí-li lidé detailně vysvětlit mechanismus fungování svého názoru, začnou o jeho správnosti pochybovat. Připustí, že světu tolik nerozumějí nebo nemají dostatek informací, aby mohli být kategoričtí. Musí přijmout, že existuje víc možných perspektiv, jak se na problém dívat, protože ho ovlivňuje mnoho faktorů, do kterých nevidí. Fernbachův experiment varuje, že se nemáme ptát na důvody, proč někdo něco podporuje či něčemu odporuje, místo toho se máme zajímat, jak přesně bude fungovat to, co navrhuje nebo před čím varuje. Když odkryjeme mechanismus plánů, dokážeme o nich konstruktivně a bez silných emocí diskutovat. Případně se ukáže, že někdo věří jakési nelogické mystice, a lze ho tedy ignorovat.

Chcete-li diskutovat o šicích strojích, musíte vědět, že když jehla projde tkaninou, na niti se vytvoří smyčka, kterou zachytí chapač ukrytý pod pracovní plochou. Jakmile jehla znovu proděraví látku, protáhne smyčku novou smyčkou, čímž vytvoří šev. Bez téhle znalosti se nesnažte ostatní přesvědčovat o tom, jaký šicí stroj je nejlepší.


Psáno pro Finmag.

Po sklizni: Nové objevy vyžadují stále víc hlav i peněz

Všudypřítomné starosti o negativní následky technologického pokroku jsou jistě odůvodněné, stojí ovšem na víře, že je pokrok sám jaksi automatizovaný. Přitom i zde platí zákon klesajících výnosů. Technologická singularita, při které by jednou vznikla umělá inteligence ve všem překonávající lidskou, může být kvůli tomu prakticky nedosažitelná.

Názorným příkladem je pravidlo, podle kterého se výpočetní výkon obvodů v elektronice zhruba každé dva roky zdvojnásobí. Tento takzvaný Moorův zákon platí už skoro půl století a často se pokládá za nápovědu, že směřujeme k singularitě. Problém je v tom, že na udržení tempa je dnes třeba osmnáctkrát více výzkumníků a vědců než v sedmdesátých letech. Inovační produktivita stabilně klesá. Na každý další jednotlivý nápad na miniaturizaci či novou architekturu procesoru je potřeba stále víc lidí, peněz a času.

Místo skoků krůčky

Američtí ekonomové pod vedením Charlese Jonese ze Stanfordovy univerzity se podívali, jestli je vývoj čipů zvláštní případ, nebo zda inovační produktivita klesá napříč odvětvími. Z jejich studie Are Ideas Getting Harder to Find? (pdf) vyplývá, že blíž pravdě má druhá odpověď.

Například v medicíně ještě v osmdesátých letech platilo, že každý klinický test nového léku či způsobu operace rakoviny prsu vedl v průměru k šestnácti rokům života navíc na sto tisíc lidí. Přestože od té doby počet provedených a publikovaných klinických testů vzrostl čtrnáctkrát, jejich efektivita klesá: každý v průměru zajistí už jen jediný rok života navíc.

Graf ukazuje, kolik „roků života“ nakonec v průměru zachránilo 100 vědeckých publikací (modrá linka) a klinických testů (zelená linka) v oblasti léčby rakoviny. Jak patrno, produktivita publikací i testů od 90. let minulého století intenzivně klesá.

Díky novým druhům setby a zemědělským technologiím sice roste výnosnost plodin, povážlivě však jen v jednotkách procent. Na druhé straně se množství vědců, technologů a financí na výzkum navyšuje násobně. Za posledních čtyřicet let počet lidí v zemědělském výzkumu narostl pětadvacetkrát, přestože průměrný roční růst výnosů pšenice, kukuřice, sóji a bavlny za stejnou dobu je pouhých 1,5 procenta.

Průměrná míra výnosnosti kukuřice (modrá linka) a násobky počtu výzkumníků v zemědělských oborech vůči roku 1969 (plná zelená linka; čárkovaná linka navíc ukazuje násobky počtu výzkumníků v oborech zabývajících se ochranou rostlin).

Čím si pomoci

Stejná situace je téměř ve všech hospodářských sektorech. Znalostí a inovací přibývá, na každou další z nich je ale nutno zaměstnat stále víc lidí a navýšit rozpočty. Nápady je těžší a dražší nacházet.

Z jedné studie jistě nevyplývá, že se blížíme hraně invence. Nicméně bez umělých inteligencí, které by generovaly nové myšlenky, či bez genetického či fyziologického posilování inteligence lidské existuje reálná hrozba, že jednou vytvoření jediného dalšího nápadu zaměstná celé lidstvo.



Psáno pro Finmag.

Ověřeno! Z televize se hloupne

Sledování televize bylo vždy kritizováno coby zábava prostého lidu. Pasivní přijímání laciné zábavy seriálů a masově oblíbených filmů, zpravodajské relace, jejichž souhrn lze přepsat na jedinou stránku papíru. Vítězství svůdné formy nad jakýmkoliv obsahem. Tým italských ekonomů nově ukázal, že diváci podobných pořadů skutečně doslova zhloupnou a raději volí populistické strany.

Ekonomové z italských a britských univerzit, Ruben Durante, Paolo Pinotti a Andrea Tesei (pdf), ve svém výzkumu využili přirozeného experimentu postupného zavádění komerčních televizí Mediasetu, mediální společnosti Silvia Berlusconiho. V 80. letech minulého století Berlusconi do Itálie poprvé přinesl kulturu lehké televizní zábavy, jelikož však soukromé televize mohly vysílat jen lokálně a nikoliv celostátně, pořady na jeho televizních kanálech viděli jen ostrovy diváků – tam, kam zrovna sahal signál vysílače místní televize, která s Berlusconim spolupracovala či mu patřila. Postupným skupováním a stavbou nových vysílačů pak Mediaset v 90. letech pokryl signálem celou Itálii. Více-méně náhodně byly tedy některé italské domácnosti vystaveni lehké TV déle než jiné.

Levá mapa ukazuje skutečnou sílu signálu Mediasetu v různých italských provinciích. Jelikož však Mediaset mohl vysílat zrovna v oblastech, které mohou být "nakloněné" populistům (mají třeba méně vzdělané obyvatele), výzkumníci nejprve využili toho, jaký by byl teoretický signál (mapa vpravo), kdyby neexistovaly geologické překážky. Topografická proměnlivost pak pomohla odfiltrovat případnou korelaci mezi přítomností vysílače a určitými politickými preferencemi v dané oblasti (tj. byly porovnávány podobné domácnosti v daném regionu, které Mediaset přijímaly a které - třeba kvůli blízké skále - nepřijímaly). Černé tečky jsou vysílače.

Podstatné je, že v těchto ranných letech Mediaset nevysílal nic jiného než nekonečné telenovely, seriály typu Pobřežní hlídka, animované seriály pro děti a sport, především fotbal. Žádné pořady, které by mohly přímo ovlivnit politické či občanské postoje diváků. Obsahem byla televize neporovnatelná k celostátní veřejné televizi RAI, která se naopak zaměřovala na zpravodajství, dokumenty, politické debaty atp. Mediaset přitom slavil ohromný úspěch, když už v 80. letech zaujmul polovinu trhu s televizní reklamou v Itálii.

Nekonečný seriál a hlasy pro populisty

Výzkumníci zjistili, že když se voleb v roce 1994 poprvé účastnila Berlusconiho populistická strana, Forza Italia, získala významně větší podporu právě v regionech, jejichž voliči nejdéle sledovali televizní kanály Mediasetu. Tento efekt lze ve voličských hlasech vysledovat po 8 dalších voleb až do roku 2008 (tedy dvě desetiletí po začátku vysílání a více než desetiletí po vstupu Berlusconiho do politiky). Na výsledcích studie je však nejinspirativnější, že když se ve volbách v roce 2013 podpůrný efekt pro Berlusconiho vyčerpal, přelil se ve skutečnosti jen do jiné populistické strany. Italské regiony nejdéle vystavené lehké televizní zábavě významněji volili populistické Hnutí pěti hvězdiček založené komikem Beppem Grillem.

Detailní pohled na údaje o voličích odkrývá, že nejvíce ovlivněni byli ti, kteří začali sledovat Berlusconiho TV jako děti a pak skupina dospělých nad 55 let – závěry nepřekvapující, jelikož děti a senioři jsou nejvěrnějšími diváky. Dopad na děti je však mimořádně zákeřný, jelikož se zdá, že intenzivní sledování lehké televizní zábavy v dětství vede postupně k poklesu zájmu o okolí – v dospělosti se tito silní diváci méně zajímají o politiku, účastní se méně dobrovolnických aktivit a vůbec je věci veřejné nechávají chladnými. Rovněž vyrostou ve voliče, kteří mají nižší míru funkční gramotnosti. Tento pokles kognitivních schopností podporují výsledky výše: obě populistické strany volili lidé spíše méně vzdělaní a bez zájmu o své okolí. Analýza projevů Berlusconiho i Grilla navíc ukazuje, že oba používají ve svých projevech a debatách mnohem jednodušší slovník a opakují stále stejné fráze (resp. více než jiní politici).

U starších dospělých pak proběhla spíše indoktrinace; oblíbili si zábavu Berlusconiho TV natolik, že na jeho televizích později sledovali i zpravodajství a názorové pořady (které začaly být zařazovány od 90. let). Toto jednostranné přijímání informací pochopitelně vedlo k jejich větší oblibě Berlusconiho. Výzkum souhrnně dokazuje, jak „neškodné“ sledování televize je schopno utlumit ochotu či schopnost kriticky přemýšlet a transformovat aktivní občanské postoje do pasivního nezájmu.


Psáno pro Finmag.

Životní cyklus nečestných finančních poradců

Finanční poradci jsou univerzálně považováni za jednu z nejméně důvěryhodných profesí. Zákazníci je podezřívají, že usilují jen o velikost svých provizí a nikoliv o kvalitní služby či rady. Přesto zhruba polovina domácností nějakých služeb finančního poradenství využívá. Časté případy hospodářských problémů – jako kupř. finanční krize roku 2008, je rovněž dávána do souvislosti s hamižností, sebestředností a krátkodobými zájmy finančních firem. Dokonce i prezident Americké asociace financí, Luigi Zingales, prohlásil, „bojím se, že se ve finančním sektoru podvody staly jeho předností, nikoliv problémem.“

Na druhé straně, v každé profesi existují čestní a zkažení lidé a dosud neexistovala studie, která by dokázala, zda a jak moc je sektor financí nečestností prorostlý. Až dosud. Mark Egan, Gregor Matvos a Amit Seru (pdf) nashromáždili profesní historii na 1,2 milionu amerických finančních poradců a z veřejných zdrojů zjišťovali, zda byli obviněni, stíháni, zda na ně klienti podali stížnosti či zda byli vyšetřováni pro nekalé praktiky. Ačkoliv zjistili jen „prokázané“ případy, výzkumníci uzavírají, že nějaký přečin provedl průměrně jeden z třinácti poradců. Průměrné zaplacené odškodné pak činilo zhruba 1 milion Kč.

Přečiny jsou přitom koncentrovány u určitých osob. Zhruba třetina nečestných poradců má až pětinásobnou pravděpodobnost, že podvede klienta, než jejich kolegové. Říkáte-li si, jak je možné, že v profesi stále působí, odpovědí je, že ačkoliv firmy podvodné poradce standardně propouštějí, zhruba polovina z nich si najde do jednoho roku práci v jiné finanční firmě. K určitému potrestání sice dojde, obvykle pracují pro méně prestižní společnost a mají menší odměny, na trhu však zůstanou. Dochází i k třídění dle kvality-čestnosti firem. Na finančním trhu existují firmy, kde téměř každý sedmý zaměstnanec měl problémy s etikou a firmy, kde se to dá říci jen o jediném zaměstnanci ze sta. Zůstává finální otázka, jak to, že nečestné firmy na trhu přežívají?

Procentní zastoupení finančních poradců s nějakým přečinem v jednotlivých okresech USA. V sytě červených okresech byl potrestán více než každý devátý poradce. Jde zejména o regiony, v nichž žijí starší, méně vzdělaní lidé.

Důvodem je nejspíše nízká finanční sofistikovanost mnohých občanů. Zejména zbohatlíci či starší, méně vzdělaní lidé neověřují hodnověrnost finančních firem či konkrétních poradců a nechají se mnohdy přesvědčit k zdánlivě výhodným nabídkám. Přesně v tomto segmentu se nečestným firmám nejvíce daří. Výzkum uzavírá, že ačkoliv tržní síly nečestnost trestají, bez větší finanční gramotnosti klientů a jasnější transparentnosti výkonu poradců toho mnoho nesvedou.


Psáno pro Vesmír.

Přestěhováním za lepší vzdělání, vyšší příjmy a blahobyt

V letech 1994 až 1998 bylo přes čtyři tisíce rodin žijících v chudinských ghettech amerických měst Baltimore, Boston, Chicago, Los Angeles a New York zařazeno do experimentu „přestěhování se za příležitostí“. Experiment byl vlastně jednoduchou loterií, v níž vylosované domácnosti vyhrály poukaz, který jim dotoval vyšší nájemné v lepších a bohatších čtvrtích. Bylo tak možné sledovat, jak opuštění prostředí prodchnuté bídou, kriminalitou a špatnými vzory chování změní vyhlídky členů domácností, které dosáhnou na lepší bydlení vůči rodinám, které vylosovány nebyly a povšechně zůstaly chudinských čtvrtích.

Američtí ekonomové Raj Chetty, Nathaniel Hendren a Lawrence Katz (pdf) v nové studii využívající data z experimentu přestěhování se za příležitostí a daňových záznamů zjistili, že ze změny bydliště extrémně profitovaly zejména mladé děti – dnes již mladí dospělí. Těm, kterým bylo v době přestěhování do 13 let, nyní vydělávají až o třetinu více než jejich méně šťastní vrstevníci. Jde přitom zejména o důsledek jejich delšího a kvalitnějšího vzdělání, než na které dosáhli zůstavivší v ghettu. Naproti tomu u starších dětí, teenagerů, podobný efekt nenastal, ba naopak. Bylo-li dítě již v pubertě, přestěhování u něj již nepodnítilo změny v chování, inspiraci, co dělat se životem či změnu identity, spíše jej vytrhlo ze skupiny jeho kamarádů či party. Podobně se nepodařilo identifikovat zlepšení ekonomické situace přestěhovaných dospělých-rodičů.

Rozdíl v současných příjmech v minulosti přestěhovaných dětí vůči vrstevníkům, kteří zůstali v ghettu (0). Jak patrno u dětí do 13 let (modrá linka) přestěhování vedlo k razantnímu zvýšení příjmů, naproti tomu u mladých mezi 13 až 18 lety (červená linka) mělo přestěhování spíše negativní efekt na jejich budoucí příjmy.

Souhrnně přesto studie uzavírá, že experiment se daňovým poplatníkům dlouhodobě vyplatí. Dotované nájemné bude více než splaceno vyššími daňovými odvody více vydělávajících a vzdělanějších občanů, kteří by jinak byli na sociálních dávkách. Výsledky, že změna prostředí má enormní vliv na perspektivy dětí, ale nikoliv už mládeže či dospělých, navíc varují, že boj proti chudobě či nezaměstnanosti začíná mnohem, mnohem dříve než na úřadech práce.


Psáno pro Vesmír.