Zelení a těžkopádní

"Vždyť člověk zapomene skoro všechno, čemu se na školách učil, ale ten zájem jednou vzbuzený trvá a učí ho pozorovat a všímat si věcí… Z našich škol však vycházejí příliš často hoši jaksi nemotorní, těžkopádní a zelení," řekl Tomáš Garrigue Masaryk. 

Masarykova kritika školství rezonuje i dnes, kdy většina vysokoškolských studentů lituje volby oboru a ochota pokračovat ve studiích klesá. Mnohem preferovanější je co nejdřív vplynout do praxe, do skutečného světa, kde budou řešit skutečné problémy, ne teoretické, učebnicové příklady. To však může být chybná cesta.

Praxe je úžasná zkušenost, ale limitovaná. Zaměstnanci odpovídají za řešení problémů, které jsou jim zadány, ty je ale ne nutně profesně povznesou či naučí, jak lépe přemýšlet. Mohou se z nich stát experti na úzce vymezený úkol, získají schopnost, která je však omezeně přenositelná. 

Tím, jak školy učí obecnější pravidla, mohou mít v rozvoji ducha vrch. Zvažme studii, která to zkoumala ad absurdum u členů italsko-americké mafie v USA.

Výzkumníci odhalili, že ačkoli měli mafiáni méně formálního vzdělání než jejich legálně pracující sousedé, ti, kteří dosáhli vyššího vzdělání, dokázali z toho, co se ve škole naučili, těžit. Větší úspěch měli především ti, kdo se věnovali složitější kriminalitě jako vydírání, pašování nebo lichvářství. V těchto aktivitách se jim vyplácely dovednosti jako práce s pravděpodobnostmi nebo složité úročení, což jsou schopnosti, jež jsou rozvíjeny právě ve školním prostředí.

Dobře, mafie je hodně specifický příklad. V jiném výzkumu bylo zapojeno přes 750 regulérních podnikatelů (o. k., studie proběhla v Itálii, tak "regulérností" si nemůžeme být tak úplně jisti). Výzkumníci je rozdělili na ty, kteří prošli teoretickým školením na vědecký přístup k problémům, a na kontrolní skupinu, která byla školena obvyklými praktickými kurzy. Výsledky ukázaly, že podnikatelé, kteří si zažili vědecký přístup, byli mnohem úspěšnější. Jejich firmy efektivněji ukončovaly neúspěšné projekty i lépe přizpůsobovaly svou strategii měnícím se podmínkám.

Graf (ze studie) ukazuje vývoj tržeb podnikatelů (v EUR), kteří prošli teorticko-vědeckým školením (modrá, "Treatment") a podnikatelů, kteří absolvovali běžné podnikatelské kurzy (červená, "Control") během 40 týdnů od úvodních kurzů ("Weeks").

Vědecký přístup učí podnikatele kritickému myšlení a tomu, jak zkoumat a testovat své nápady: Explicitně zvaž různé teorie, jak svět asi funguje, formuluj domněnku a otestuj ji daty. Vyber teorii, která nejlépe odpovídá datům, a použij ji k pochopení světa. Tento přístup pomáhá podnikatelům efektivněji hledat řešení a lépe vyhodnocovat rizika a snižuje jejich tendenci k přehnané sebejistotě, že to, co někdy v praxi dělali, je skutečně to nejlepší, co může být. Nakonec, kdo ze čtenářů si skutečně otestoval, že to, co v práci dělá, je ten nejlepší způsob z mnoha možných?

Jistě, bez dovednosti řešit skutečné problémy to jsou jen mrtvé znalosti. Ať už se ale ocitneme ve světě byznysu, vědy, nebo – doufejme, že ne – mafie, jsou to právě školské, teoretické poznatky, které úspěšné odliší od těch "zelených a těžkopádných".

(Autor je i učitel a přiznává konflikt zájmů.) 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Přelud úspěchu

Proč někteří lidé, produkty a firmy dosahují úspěchu, zatímco jiní selhávají? Toť shrnutí agendy všech ekonomických, marketingových či obchodních škol. 

Odpovědí je obvykle narativ úspěchu. Příklad či malý soubor pečlivě vybraných případů, který ilustruje determinanty úspěchu. Úspěch v podnikání? Nenechat si vymýt hlavu na vysoké škole! Veleúspěšní podnikatelé univerzitu nedokončují – Gates, Jobs, Zuckerberg a další. Trh oceňuje nekonvenčnost, jinakost. Malcolm Gladwell ve své knize David a Goliáš šel ještě dále a tvrdí, že žádoucí je až dyslexie, protože učí průbojnosti vyrovnat se s obtížemi. Opět na základě příběhů úspěšných podnikatelů. Jaké firmy jsou úspěšné? Ty, které mají disciplínu při dělání byznysu! Tak to učí Jim Collins dle analýzy nejúspěšnějších 11 firem a autor jedné z nejprodávanějších manažerských knih vůbec, Jak z dobré firmy udělat skvělou. 

Netýká se to jen obchodního zdaru. Hledáme-li odpověď, co dělat dobře, narativy úspěchu jsou všudypřítomné. Jak mít šťastný manželský život? Vezmi si příklad z párů, které jsou spolu přes 50 let a nikdy se nehádají! Jak žít dlouho a zdravě? Následuj rutinu stoletých lidí z modrých zón, kteří pijí každý den sklenku vína!

Zdravý rozum velí hledat příčinu úspěchu mezi úspěšnými. Zdravý rozum se ale mýlí. Znak, který najdeme u úspěšných, totiž můžeme stejně snadno najít i u neúspěšných. Když se tam ale nepodíváme, nezjistíme, že ve skutečnosti žádoucí vliv nemá. 

Ve skutečnosti nedostudovaní nejsou disproporčně častěji miliardáři, spíš jsou nezaměstnanými. Z Collinsonových hvězdných firem od napsání knihy několik zkrachovalo a obecně byly ziskové méně než průměrné firmy. Podobně rady nehádat se v manželství ignorují příklady párů, které se také nehádaly, ale přesto se rozešly nebo nebyly nikdy šťastné. Století mohou pít víno, ale alkohol prokazatelně snižuje dobu dožití a bez něj by se patrně dožili ještě vyššího věku. Zkrátka, z úspěchů lze velmi snadno vybrat určitý rys, ale to neznamená, že je tento rys skutečně klíčový pro úspěch. 

Byli jste nyní upozorněni a už stejnou chybu neuděláte. Zase špatně. Uděláte. V nedávné studii výzkumníci některým účastníkům ukázali příklady úspěšných firem se zakladateli, kteří byli ze školy vyhozeni. Jiní účastníci viděli příklady těch, co úspěšně vystudovali. Všichni měli poté sázet na úspěch nových firem. Některé byly založeny nedostudovanými, jiné vysokoškoláky. Ačkoli účastníci byli upozorněni (! ) na možnost udělat chybu – vysuzovat příčinu úspěchu jen z mála narativů o úspěšných –, jejich rozhodnutí byla ovlivněna úvodními příklady. Ti, kteří viděli příklady o zakladatelích-vysokoškolácích, vsadili o 55 procentních bodů více na firmy zakladatelů s vysokoškolským vzděláním než ti, kterým byli ukázáni zakladatelé-nedostudovaní. 

Poměr sázek na firmy absolventů, kteří založili podnik, v závislosti na původně zobrazených příbězích:
Viděli data absolventů ("Saw graduates data"), Neviděli žádná data ("Saw no data"), a Viděli data o nedostudovaných ("Saw dropouts data"). Jak patrno, lidé sázeli na ty firmy, u nichž před tím viděli příběh úspěchu.

Účastníci měli vysokou důvěru ve svá rozhodnutí a mnozí poskytli i detailní vysvětlení, kterým své rozhodnutí ospravedlňovali. Narativ úspěšných je prostě nevysaditelnou drogou. 

 

Psáno pro Lidové noviny

Co sledujete v televizi?

Má enormní význam, jaké zprávy čteme, do jakých knih se ponoříme a jaké pořady sledujeme. 

Každodenní konzumace médií nejen baví či informuje, ale postupně formuje naše vnímání a očekávání, čímž předurčuje naše rozhodování a může tak změnit náš osud. Zvažme lidi frustrované, nevěřící, že se v jejich životě může něco zlepšit. Neochotní zkoušet nové prožitky, získávat zkušenosti či informace, zůstanou jen ve svém splínu a v jejich životě se – neomylně – skutečně nic nezlepší. Bez naděje, bez inspirace, není zlepšení.

Jedinečný experiment v inovativním přístupu k pochopení vlivu konzumace různých obsahů médií na životní aspirace provedli britsko-francouzští ekonomové Tanguy Bernard, Stefan Dercon, Alemayehu Seyoum Taffesse a Kate Orkinová v chudých regionech Etiopie. Vyrobili dokumentární pořady o jedincích ze srovnatelného chudého prostředí, kteří dosáhli úspěchu v zemědělství nebo podnikání. Tyto příběhy nebyly fiktivní, šlo o skutečné příběhy o vytrvalosti a úspěchu lidí z okolí.

Účastníci studie – lidé z extrémně chudého etiopského venkova – byli rozděleni do skupin. První skupina zhlédla tyto inspirativní dokumenty, druhá skupina, sloužící k porovnání, sledovala běžný etiopský televizní zábavní program. Výzkumníci účastníkům z obou skupin pokládali otázky ohledně jejich životních cílů, očekávání ohledně budoucna a nespočtu dalších údajů bezprostředně po promítání, poté znovu po šesti měsících a ještě o pět let později.

Výsledky jsou pozoruhodné: studie odhalila skutečně významné rozdíly v blahobytu mezi oběma skupinami. Ti, kdo sledovali dokumenty, nejenže zvýšili svou ochotu pracovat, věnovali o hodinu denně více práci na svých farmách, ale také víc investovali do technologicky vyspělejších zemědělských vstupů. A nezůstalo jen u pracovní produktivity – sledování inspirativních a návodných dokumentů vedl k trvalému nárůstu investic do lidského kapitálu. Pět let po experimentu domácnosti, které sledovaly dokumenty, utrácely za vzdělání svých dětí o 39 procent víc. Tato investice se proměnila v hmatatelné výsledky: ve srovnání s jejich vrstevníky v kontrolní skupině dvojnásobek dětí dokončil základní školu. Tyto domácnosti také hlásily zlepšené životní podmínky od lepší kvality bydlení po nárůst vlastnictví věcí, jako jsou mobilní telefony a vybavení domácnosti. Navíc zažívaly mnohem méně měsíců potravinového nedostatku a hlásily vyšší subjektivní pohodu. 

Obrázek ukazuje změnu aspirací ("Aspirations Index") a naděje ("Expectations Index") a jejich kombinaci u sledované skupiny ("Treatment") a kontrolních skupin ("Placebo") a jejich změnu ("Difference") po promítání, po půl roce a po pěti letech.

 

Důvodem jejich lepšího života byl významný posun v aspiracích a očekáváních do budoucna. Studie zjistila, že ihned po zhlédnutí dokumentů – a pozoruhodně i o pět let později – byly aspirace a optimismus o lepší budoucnosti mnohem vyšší než v kontrolní skupině. Tento posun naznačuje, že možnost se poučit, i jen přes média, od lidí, kteří překonali podobné obtíže, jakým člověk čelí, může mít hluboký pozitivní dopad na jeho osud. Experiment ukazuje skutečně transformační sílu konzumace některých obsahů médií. A co sledujete vy?

Psáno pro Lidové noviny.

Past na rodiče

Když jsem začal na vysoké škole učit ekonomii štěstí, nechápal jsem "paradox rodičovství" – řada studií ukazovala, že lidé hodnotí rodičovství jako nejsmysluplnější věc, co na světě mohou dokázat. Potvrzoval to i rostoucí pocit životní spokojenosti nastávajících rodičů, zejména matek. Leč až do porodu. Ten následuje obrovský propad udávaného pociťovaného štěstí, z kterého se rodiče těžko vyhrabávají minimálně dalších šest let, často o mnoho déle.

Ještě více šokující bylo, jak rodiče hodnotí péči o děti. Na stupnici 0 (vůbec pozitivně) až 6 (velmi pozitivně) péče o děti dosahovala hodnoty kolem 3,9. Nezdá se to málo, nicméně je to velmi podobná úroveň pozitivních emocí jako má úklid (3,7) či nejhůře hodnocené dojíždění do práce (3,5) a mnohem méně než nakupování (4,0), sledování televize (4,2) či jídlo (4,3). Jak mohou respondenti hodnotit čas strávený *nejsmysluplnější aktivitou na světě* na úrovni gruntování bytu? Nechápal jsem. (Ono tedy vysvětlením je i problematické vyhodnocení dat. Mnohé zážitky s dětmi jsou vrcholně smysluplné; jenže děti jsou velmi často prostě k nevydržení, což pak průměr prožitků s nimi dost snižuje.)

 

Jedna z dřívějších studií ukazující vliv událostí na životní spokojenost u žen (on women) a mužů (on men). Zdá se, že na většinu pozitivních i negativních událostí jako manželství (marriage), rozvod (divorce), ovdovění (widowhood), narození dítěte (birth of child) či propuštění z práce (layoff) se brzy adaptujeme. Jen nezaměstnanost dlouhodobě snižuje naše štěstí. Grafy ukazují událost (0) a čtyři roky před ní a 5 let po ní (získáno z Our World in Data).

Rodiče čelí tlaku, který je v historickém kontextu unikátní. Poté, co se v 19. století ustanovila nukleární rodina, tedy obvykle máma, táta a děti, společnost od rodičů očekává, že budou všemocnými ideály. Nejenže musí být milujícími opatrovníky, dokonalými učiteli, lékaři, kuchaři a řidiči, musí tyto role zvládat, aby to děti nepřetržitě bavilo, zajímalo a vedlo k jejich úspěšnému rozvoji. A to vše souběžně s plným pracovním úvazkem. Jakákoliv odbočka je společností odsouzena jako rodičovské pochybení. Výsledkem je, že rodiče jsou unavení, frustrovaní a méně šťastní, protože porovnání s takovým ideálem znamená, že každý den je selháním – není v tom žádný paradox.

Zapomnělo se, že výchova dětí nikdy nebyla jen odpovědností rodičů. Celou evoluci lidstva to byla sdílená starost. Jelikož spolu žili širší rodiny, o děti se spíše starali babičky, tety a strejdové, často sousedi či kolegové. Hrou či kroužkem nebylo něco, co se muselo vymyslet pro zábavu dítěte. Byla to aktivita, která byla potřebná pro domácnost či zábavná pro všechny. Upravila se jen tak, aby jí dítě zvládlo – třeba hledání a příprava surovin na vaření či výroba něčeho potřebného do domácnosti.

Etnografické studie zkoumající společnosti a kmeny, které jsou hospodářsky méně rozvinuté, ukazují, že kde jsou děti spíše pomocníci, nikoliv princata k pobavení, kde rozvoj dítěte znamená jeho postupné zapojování do komunitních aktivit a zemědělské či řemeslné práce, tam podobný paradox rodičovství neexistuje. Jistě, okolnosti takové výchovy jsou v rozvinutých ekonomikách nenávratně pryč. Neznamená to však, že se jimi nelze inspirovat. 

Knihu Hunt, Gather, Parent: What Ancient Cultures Can Teach Us About the Lost Art of Raising Happy, Helpful Little Humans od Michaeleen Doucleff vydalo v roce 2021 nakladatelství Simon & Schuster. Knihu lze doporučit k získání populárního vhledu do výchovy dětí v různých společnostech a kmenech, nicméně čte se velmi špatně. Autorka bohužel většinu informací nesmyslně představuje, opakuje, duplikuje a připomíná.

Dětské skupiny, školky, a jakákoliv sdílená péče o děti by se měla podporovat (nikoliv uregulovat k zániku jako v Česku). Firmy by neměly poskytovat jen možnosti práce z domova či firemní školku, ale vymyslet programy, kde lze zapojit do práce tým dětí i rodičů (jednodušeji to půjde ve službách či IT než v těžkém průmyslu). Především však každý z nás, společnost, přestaňme očekávat, že rodiče budou všemocní a možná jim tak konečně dáme prostor být šťastní.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Pozor na pohádky!

Staneme se těmi, o nichž posloucháme příběhy. Tato maxima Yuriho Berezkina, ruského antropologa, o osudu člověka, byla nyní otestována americkými ekonomy s řeckými a čínskými kořeny, Steliosem Michalopoulosem a Melanie Meng Xue. Potvrdili, že příběhy vzniklé před staletím vrhají „dlouhý stín“; mají výraznou moc nad naším soudobým myšlením.

Berezkin nashromáždil bohatý korpus motivů folkloru tisíce národů, etnik a místních kultur. Za folklorní motiv považoval příběhy či epizody s ponaučením, které lze najít ve svatých i běžných textech, bájích a příslovích. Příkladem, kulturně nejtypičtějším motivem je „test zetě“, tedy vystavení muže úkolům a nebezpečným situacím, v nichž má prokázat, zda je hoden ruky své nastávající. Podobně jako úkoly krále Plaváčkovi v české pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. [Nejoblíbenější pohádka, možná ironicky, Marka Hudíka.]

Jiné motivy jsou velmi specifické, třeba kmen kanadských domorodců, Heiltsuků, si unikátně předávají zkazku, že „během konce světa – planetárního požáru – budou hořet ústřice, tak že jejich lastury zčernají.“ Považujte se za varované.

Berezkina zajímalo, jak příběhy vznikají a vyvíjejí s tím, jak lidé migrují. Mnohá jeho zjištění nepřekvapí: kultury žijící v blízkosti tektonických zlomů mají příběhy spíše o katastrofách a zemětřeseních, zatímco etnika žijící na úrodných půdách si více vyprávějí o obilí a úrodě.

Ekonomové etnografický korpus využili ambiciózněji. Předpokládali, že historické příběhy, které od dětství posloucháme, se vědomě i podvědomě otisknou do názorů a vzorů chování. Náš světonázor je tak předurčen motivy, kterými žila naše kultura.

Xue a Michalopoulos se zaměřili na vliv folkloru na mezilidskou důvěru, ochotu k podstupování rizik a genderové normy. Důvěru v motivech měřili tak, že zaznamenávali příběhy o podvodech a zda se vyplatily či byl podvodník vytrestán. Co se týče riskování, sledovali, zda příběhy obsahují hodně výzev, soutěží a problémů a zda hrdina uspěl či jeho cesta skončila tragédií. Typický „riskující“ motiv, přítomný v 115 kulturách, bývá tento: „Plazí příšera vyžaduje lidi (obvykle panny) jako oběti nebo unese dívku či uzavře zdroje vody. Hrdina ho zabije.“ Ekonomové zkoumali i genderové normy, tedy jaké role muži a ženy v příbězích hrají.

Příklad výskytu motivu "krále"; ekonomové jej využili pro měření sklonu příslušné kultury k politické centralizaci.

Zjistili, že lidé, kteří vyrůstali při poslechu příběhů, v nichž jsou šibalové odhaleni a potrestání, jsou dnes důvěřivější a žijí v hospodářsky vyvinutějších oblastech.

Kultury s tradičními příběhy bohatými na hrdiny, kteří úspěšně zdolali výzvy, mají tendenci více riskovat a zdají se být podnikavější měřeno počtem patentů i nově založených firem.

Společnosti, jejichž folklór zobrazuje ženy jako submisivnější a častěji se zapojující do domácích úkolů než muži, mají tendenci odsouvat ženy do podřadných rolí, a to jak v minulosti, tak i dnes. Charakteristickým příkladem je Afghánistán, kde v tradičních příbězích vystupují téměř výlučně muži a dodnes se jedná o zemi, v které ženy nevládnou ani základními svobodami a právy.

Výzkum rovněž potvrdil, že si takto vytvořené postoje lidé berou s sebou, i když emigrují. I druhá generace přistěhovalců má postoje stále bližší svému původnímu folkloru než lidem, s kterými žijí nyní.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Dohnat a předehnat

Práce nám umožňuje stoupat společenským žebříčkem, a navíc dává našim životům smysl, nebo aspoň jeho iluzi. Proto ji budeme hledat i ve světě plném robotů.

Nebudu se tu pouštět do spekulací, zda a kdy zrovna vaše místo nahradí stroj nebo program. Nabídnu trochu přízemnější, ale možná důležitější předpověď: protože lidská přirozenost se nemění, pracovat budeme navzdory automatizaci dál. A nejspíš nás to bude bavit více než kdykoliv předtím.

Zelenější trávník

Kanadská psycholožka Claire Elizabeth Midgleyová s kolegy sledovala, co vlastně dělají lidé na Facebooku a Instagramu. Uhodli jste: hlavně se poměřují. A ne s ledajakými „přáteli“, ale právě s těmi, kteří mají zajímavější koníčky a mimořádnější dovolené. Málokdo vyhledává méně úspěšné, aby se mohl rochnit ve své nadřazenosti. Srovnávání se s hvězdami je skličující, ale právě tím nás evoluční mechanismus tlačí k vzepětí a k činorodosti.

Není náhodou, že mají terapeuti stále víc klientů trpících „strachem ze zmeškání“, známém už i z hovorové češtiny pod zkratkou FOMO. Kdekomu se zdá, že ostatní musí žít mnohem zajímavějším životem. Přátelé prožívají okouzlující chvíle, vzrušující výlety, čtou moudré knihy a poslouchají hlubokomyslné podcasty. Povečeří božskou manu a vyrazí na koncert, po kterém se se slavnými muzikanty potkají na skleničce u baru…

Jde o klam. Svůj život vnímáme komplexně: večer v restauraci obnáší vedle fotogenického jídla i nepohodlnou židli, nepříjemné setkání s expřítelkyní, divný smrad na toaletách, tramvaj plnou opilců cestou domů. U druhých vnímáme jen jejich chování, ne vnitřní prožitky. Fotka známých z michelinské restaurace vyvolá závist a zlost – ne úvahy o tom, že chodí ven, protože si doma už nemají co říct. Tato sociální komparace a s ní související snaha se vyšvihnout jsou těžko odbouratelné lidské vlastnosti, které budou hrát v budoucnu spíše větší než menší roli.

Práce je mi posláním

Ocitnete-li se ve větší firmě, patrně vás zarazí, že jsou vlastně všichni zaměstnanci manažery či experty. Názvy pozic dříve vyhrazené pouze pro vedoucí velkých týmů a pro špičky svých oborů najdete i u jmen řadových zaměstnanců. Z uklízečů se stali manažeři úklidu, z vrátných experti bezpečnosti a z personalistů manažeři pracovní spokojenosti.

Za inflací titulovaných pozic může z části ješitnost, z části opět touha vyčnívat. Je lepší být účetním expertem než fakturantem, byť jde o stejnou práci. Symbolicky vyšší status firmu nic nestojí a zaměstnance dělá šťastnějšími. Ideální benefit. Prsty v tom mají i profesoři obchodních fakult a konzultanti velkých firem, kteří v devadesátých letech začali klientům doporučovat, aby při motivování zaměstnanců využili lidské touhy po smyslu.

Nikdo nesní o tom, že bude přepisovat data z formuláře do tabulky v Excelu – takovou ubíjející práci je třeba adekvátně platit. Jakmile jste však expertkou účetních dat s náplní zajistit bezstarostné dny a prosperitu klientů, z rutinní lopoty se stane poslání. Kdo by se pak ptal po dobrých pracovních podmínkách?

Využití hlubšího smyslu jako dokonalého motivátoru proslavil před jedenácti lety Daniel Pink v knize, která vyšla česky jako Pohon. Firmy se rychle naučily přesvědčovat zaměstnance o tom, že zrovna tahle práce dá jejich životu smysl. Můžeme to vnímat jako ďábelský úskok, jak upoutat pracovníky v děsných profesích, i jako úžasný nápad, jak ulehčit lidem nezáživnou práci, kterou by nejspíš nakonec stejně někdo dělat musel.

Knihu Pohon / Drive - Překvapivá pravda o tom, co nás motivuje! od: Daniel H. Pink vydalo v českém překladu např. v roce 2017 nakladatelství Anag.

Obě perspektivy spojuje stejný problém: mají-li zaměstnanci skutečně tak důležitá poslání, respektive podlehnou-li této představě, dojdou většinou k úvaze, že tak důležitá práce vyžaduje i vysoké ocenění.

Představte si, že byste chtěli dvakrát vyšší mzdu. Jak byste to nadřízenému zdůvodnili? Pravděpodobně těžko, ostatně pokud by to bylo snadné, proč pořád berete polovinu, že. Firma by na vaše místo najala či povýšila někoho jiného, což neodvratně značí, že daná práce vaším posláním tak úplně není. Koneckonců zeptáte-li se náborářů na vlastnosti ideálního zaměstnance, pořád vám dají spíš popis obecného otroka.

Koho stroj nenahradí

Jak si ale všímá Adam Davidson v knize The Passion Economy: The New Rules for Thriving in the Twenty-First Century („Ekonomika vášně: nová pravidla pro úspěch v 21. století“), stoupá počet zaměstnanců, kterým by firmy opravdu tak moc přidaly. Vedení dnes dokáže lépe než dřív vyčíslit přidanou hodnotu, kterou zaměstnanci generují. Automatizace vyžaduje standardizaci pracovních procesů. Takto standardizovatelné pozice značí, že jsou současní pracovníci nahraditelní jinými, a nakonec i algoritmem. Práce některých však standardizovat tak jednoduše nelze, protože je příliš unikátní či tvůrčí.

Knihu The Passion Economy: The New Rules for Thriving in the Twenty-First Century od: Adam Davidson vydalo letos nakladatelství Knopf.

Zkuste si zodpovědět tři otázky: 1. Co nabízíte? 2. Kdo to nejvíc chce? 3. Proč to chce? Čím obecnější vaše odpověď bude, tím větší je riziko, že budete nahrazeni. Čím specifičtější, tím větší je naopak šance, že se tak nestane. Navíc vás zřejmě práce baví.

Ilustrací prvního přístupu může být nabízení účetnictví pro masy, které zkrátka potřebují splnit zákonné podmínky. Je to mechanická práce, kterou dřív nebo později nahradí Google Accounting. Mnohem hůř zautomatizujete účetní se zálibou ve vaření, která malým bistrům nabízí služby nejen účetní – díky svému portfoliu jim zařizuje nákupy surovin ve velkém, výměnu zkušeností nebo komunikaci s úřady.

Podle Davidsona jde typicky o pracovní pozice či podnikání kombinující koníčka, zájem o specifickou oblast či aktivitu, a zaměstnání. Zkrátka o skutečně naplňující, smysluplnou profesní dráhu, kterou lidé rádi projdou. 

 

Psáno pro Finmag.

Chudoba a krávy

"Proč někteří lidé zůstanou chudí?" je zakládající otázkou ekonomie, přesto na ni ani po 300 letech existence oboru neznáme odpověď. Většina chudých ve světě je sice zaměstnána, ale mají příliš nízké mzdy. Otázka tedy zní, proč zůstávají v práci, která je z chudoby nevyvede.

Jedna skupina ekonomů hledá příčinu ve vlastnostech lidí, které jim zabraňují pracovat na pozicích či v sektorech zajišťujících dostatečnou obživu. Podle nich chudí nejsou dost inteligentní, trpěliví, pečliví, tvůrčí či pracovití, proto ustrnou v neperspektivní robotě. Tato perspektiva je ohledně vymýcení bídy pesimistická – bylo by totiž třeba změnit genetické či naučené vlastnosti, aby to z chudoby pomohlo. Vzdělání dokáže mnohé, ale ne všechno. Navíc má tento přístup moralistní stín: chudí si nouzi "zaslouží" tím, čím jsou, respektive nejsou.

Druhý pohled se zaměřuje na okolnosti. Chudí jsou chudí, protože se narodili do podmínek, v kterých absentují možnosti se z ní vymanit. Jde o stejnou logiku jako v Hlavě 22. Kdo by chtěl zbohatnout, vzdělat se či podnikat, potřebuje mít naspořeno či získat úvěr. Na nic ale nedosáhne, protože je chudý a žije v podmínkách, kde zdroje nejsou. Bez ohledu na osobní kvality zůstane v pasti chudoby. 

Je složité rozhodnout, který z pohledů dynamiku chudoby vysvětluje lépe. K rozsouzení by bylo třeba v celých národech vylosovat mnoho chudých, mladé i staré, dát jim obrovské zdroje a dlouhodobě sledovat, zda je promrhají, protože nemají schopnosti či talent, a zase skončí v neperspektivních zaměstnáních, či jim a jejich dětem pomohou vymanit se z bídy. 

Takový experiment se v dějinách nestal, a otázka po příčinách chudoby zůstávala nezodpovězena. Letos však ekonomka Clare Balboniová s kolegy takový pokus v malém uskutečnila.

V nejchudších oblastech Bangladéše existují pouze dvě kasty obyvatel. Majitelé půdy a dobytka patří mezi bohaté, zbytek vesnice je jejich námezdná síla a získává příjem na hranici přežití. V posledních letech byl v Bangladéši spuštěn program pomoci nejchudším, který je prozaicky jednoduchý: domácnostem jsou dány krávy. Místně velmi hodnotné aktivum. 

Graf uvádí rozdíl ve změnách bohatství ("productive assets") mezi domácnostmi, které dostaly krávu ("Treatment") a které nikoliv ("Control"). Jak patrno, zatímco bez krávy se bohatství pomalu vytrácí, s krávou roste.

 

Tým ekonomů po dobu čtyř let sledoval tři tisíce domácností, které krávy dostaly, a zjistil, jak výrazně dokážou pomoci. Ne všem. Je-li domácnost tak chudá, že nemá vlastně nic, ani produktivní aktivum jí nepomůže. Nemají z čeho zaplatit dopravu píce či vybavení, nemohou rozvážet mléko – a nakonec skončí hůř než před darem. Jinak ale ekonomové zjistili, že v porovnání s domácnostmi, které nedostaly nic, se většina obdarovaných začala z chudoby rychle dostávat: nashromáždili o 14 % větší majetek.

Ač se příběh o kravách zdá triviální, analýza ukazuje na gigantické mrhání lidskými životy, které past chudoby způsobuje. Bez jednorázové pomoci, byť zdánlivě drahé, by se většina místních nemohla přeorientovat na výdělečnější práci a nezískala by 15krát více zdrojů, než byla hodnota pomoci. Chudí tedy na lepší život nemají, ano, ale není to jejich vina. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Úskalí informací

"Když mi bylo pět let, mé sestře byly tři roky. Nyní jsem starý už 39 let, kolik let je mé sestře?" Bez schopnosti vyřešit podobnou úlohu a odpovědět 37 = 39 – (5 – 3) by byl člověk ve světě asi ztracen.

Obecný apel na matematickou gramotnost, třeba vtělený do momentálně opuštěného návrhu povinné maturity z matematiky, je proto pochopitelný. Nicméně zdůrazňování matematického myšlení míří na příliš úzký cíl. Žákům jen matematika v životě nestačí, musí získat analytické či – chceteli – vědecké myšlení. Umět domyslet a dohledat další informace, rozhodnout o jejich relevanci a případně otestovat, zda platí.

Vyřešení zmíněné úlohy totiž není tak žalostně triviální, jak se zdá. Čtenář třeba netuší, kdy přesně jsme se já a moje sestra narodili. Může jí tedy dnes být 37, ale klidně i 36 či 38 let. Mohla také v minulosti zemřít, pak jí není ani tolik. Ač pravděpodobnost úmrtí žen třeba v třiceti letech je jen 0,1 promile, jde o nezanedbatelné riziko, které je nutné zvážit; zhoubný novotvar prsu je již u třicátnic nejčastější příčinou úmrtí, následují sebevraždy a alkoholické onemocnění jater.

Pojďme ale dál: třeba mi matka lhala a osoba, o které jsem se domníval, že je má mladší sestra, bylo cizí adoptované dítě. Pak nemám skutečnou sestru, o jejímž věku se bavíme.

Ať se rozvíjení příkladu zdá obskurní a kalkulace pedantská, ilustruje to, že v reálném světě se jasná matematická úloha rozplývá v komplexitě kontextů a více či méně relevantních informací, takže vyřešit tento problém vyžaduje analytické, ne "počítací" schopnosti. V realitě důležité informace zadány nebývají, o jiných panuje nejistota, a je nutné je zjistit.

Názorný je nedávný výzkum italských ekonomů Arnalda Camuffa, Alessandra Cordovy a Alfonsa Gambardella, kteří testovali, zda nenáročný kurz vědeckého myšlení pomůže začínajícím podnikatelům uspět. Náhodně vybranou část z nich učili, aby problémy řešili, ale ne tak, jak se zdá jim, ale s různými možnými perspektivami, jak je lze pochopit. Aby si byli vědomi toho, že do rozhodování vždy vstupuje nejistota, informace je třeba ověřovat a rozhodnout, zda se původní zdání potvrdilo, či ne, a pak tedy hledat další relevantní faktory.

Průměrné výnosy začínajícíh podnikatelů v eurech mezi skupinou podnikatelů, kteří obdrželi seminář ve vědeckém přemýšlení (T) a kontrolní skupina, která prošla běžnými semináři podnikatelství (C). Období 1-8 bylo po dvou týdnech (období školení), 8-15 po čtyřech týdnech a 15-16 po osmi týdnech (období samostatného podnikání).

Ekonomové potvrdili, že skupina podnikatelů, která prošla tímto kurzem, lépe identifikovala ziskové nápady a naopak rychleji zavrhla postupy, které nikam nevedly – v porovnání s podnikateli, kteří si prošli běžným kurzem podnikatelského plánování.

I svým studentům jsem jednou zadal optimalizační úlohu: navrhněte etický (!) způsob, abych v zoo viděl na zvířata lépe než průměrný návštěvník.

Chytří studenti navrhli zjistit návštěvnosti v různých dnech a hodinách a chodit do zoo, když je poloprázdná. Lepší studenti zvážili i dobu krmení, nicméně úloha se stala poměrně náročnou, protože v té době je přítomno i nejvíce návštěvníků. Skutečně úspěšní studenti poradili, abych zjistil, v jakém oblečení chodí chovatelé, již zvěř krmí.


Psáno pro Lidové noviny.

Blázni, hodiny a nedůvěra

Proč se Američané oblékají jako blázni, všechny hodiny ve Švýcarsku jsou seřízeny a v Česku vychováváme děti k nedůvěře? Za tím, kam se vyvíjí společnost jako celek, je způsob, jakým jsme se vyrovnali se zlomovými momenty.

Svou první mezikulturní zkušenost mám spjatu s panoptičností vzhledu i osobností spolužáků, když jsem chvíli studoval ve Spojených státech. Na semináři o problematice společenských změn vedle mě seděla studentka oblečená v sytě růžovém kožíšku, zahalená v něm od hlavy až k patě. Něco jako "medvědí" oblečky pro miminka. Bylo to nejspíše i pyžamo. Upřímně jsem si myslel, že je vyšinutá – bylo léto, navíc v Kalifornii – nebo že její přítomnost je experimentem přednášejícího, kterým v nás chce vyvolat reakci na její nekonformní oblečení. Leč nikdo nehnul ani brvou. Jiní studenti nosili na přednášky běžně sluneční brýle. Věřil jsem, že kvůli zakrytí šlofíka. Vstupovali ale vášnivě do debat. O variacích účesů, piercingu či tetování nemluvě. Bez uměleckého díla na kůži jsem vyčuhoval spíše já; košile a kalhoty v tom prostředí nutně působily dojmem nudné uniformy.

Bylo zřejmé, jak výrazně expresivnější a otevřenější Američané jsou. Když přednášející studenta pochválil za odpověď (a to dělal, i když úplně výborná nebyla), student radostí vykřikl, s kamarádem vstali a poplácali se. Reakce neodlišitelná od fotbalových fanoušků, radujících se z gólu vstřeleného jejich týmem. Diskuse bývaly spíše divadelním představením. Američané i při prezentaci fádních informací pobíhali po místnosti, bouřlivě gestikulovali a křičeli. Při představování semestrálních prací naopak jeden ze studentských týmů teatrálně zmlkl, všichni odešli z místnosti a přivedli bezdomovce. Tématem jejich studie byla sociální nerovnost a svými slovy "chtěli k prezentovaným statistikám přidat i osobní příběh". Na konci semináře jsme člověku v nouzi dávali peníze na ubytování.

Později, jako vyučující na několika českých univerzitách, jsem už nic podobného nezažil. Vrcholem nekonformity je, když si student v zadní lavici pustí během přednášky film na notebooku.

Vnější krize rodí tvrdá pravidla

Přestože jsou popsané odlišnosti jasné a neohromují nás (a existuje nespočet antropologických děl, která je popisují), dosud sociální vědy nemají ucelené vysvětlení, proč se lidé v různých částech světa chovají tak odlišně. Obvyklé vysvětlení, že je to dáno "jejich kulturou", je tautologie. Chceme-li pochopit mezikulturní odlišnosti, musíme přijít s důvodem, proč dojde ke zvratu a lidská skupina se začne chovat systematicky odlišně než jiná, podobná.

Psycholožka Michele Gelfandová z Marylandské univerzity (pdf) přišla s teorií, že kultury lze rozdělit ve spektru "sešněrované" až "uvolněné" dle intenzity pravidel, jež jejich obyvatelé ctí a které u spoluobčanů vyžadují. Pravidla na úrovni zákonů, konvencí, ale i norem vedoucích ke každodenní činnosti. Kupříkladu přijde vám v pořádku smát se nahlas v parku? Co ve výtahu? Či dokonce na pohřbu? Jak byste hodnotili, když někdo jí či se líbá v knihovně? V Japonsku, Jižní Koreji či v Pákistánu nemyslitelné ve všech případech, naopak v Brazílii či ve Spojených státech běžné či alespoň akceptovatelné.

Proč se ale intenzita pravidel tak liší?

Gelfandová tvrdí, že se společnost, která historicky čelila krizím, musí se semknout. Bez koordinace a spolehnutí na to, že se každý člen bude chovat, jak je třeba, by nepřežila. Nedostatek půdy, chybějící pitná voda, přelidnění či války se sousedy dokážou společnost zničit. Pakliže země čelí hrozbám, vznikají v ní silné normy regulující chování obyvatel a panuje silnější tlak na jejich dodržování. Takové země obvykle mívají i autoritářštější vlády či silnější náboženství. Tým Michele Gelfandové mezikulturním výzkumem potvrdil, že čím větším rizikům národ v historii čelil – od nedostatku potravin či vody po častější přírodní katastrofy – tím normami sešněrovanějším způsobem života jeho členové nyní žijí.

Knihu Rule Makers, Rule Breakers: How Tight and Loose Cultures Wire Our World od: Michele Gelfand vydalo v roce 2018 nakladatelství Scribner.

Pořádek na prvním místě. Doslova. Sešněrovanější národy mají i mnohem čistší veřejná prostranství – mají dokonce i lépe seřízené hodiny. Analýza odchylek času (pdf) na veřejných hodinách ukázala, že Švýcaři či Japonci je mají seřízeny dokonale, naopak v Brazílii či Řecku se míjely v mnoha minutách (i Česko dopadlo poměrně špatně, s průměrnou odchylkou půldruhé minuty).

Členové uvolněných národů naopak na konformitu a pořádek nevěří, za důležitější považují svobodu projevit své individuální preference či nezávislost. Vezměme Nový Zéland, který tu a tam čelí zemětřesení, jinak ale jeho nové obyvatele historicky žádné větší hrozby nepotkaly – ženy zde za život mají průměrně 21 sexuálních partnerů (dle jiné statistiky "jen" 13, i tak ale zůstávají na špici světového pelotonu), manželství mohou uzavřít i homosexuální osoby a limit na jízdu pod vlivem alkoholu je jeden z nejvyšších na světě. Novozélanďané nepoužívají při oslovování tituly a je zcela běžné chodit do práce i na významné akce velmi neformálně oblečen či naboso.

Teorie Michele Gelfandové je mocná i v tom, že platí na menších škálách, než jsou země či národy. Třeba u rodin. Koneckonců "jak se chovat" se učíme hlavně doma. V domácnostech chudých, neúplných či jinak znevýhodněných panuje spíše autoritativní výchova. Každý větší přešlap – ať již škoda na cizím majetku, či nelibost autorit – může být pro rodinu existenciální hrozbou. V chudých domácnostech tedy panuje sešněrovaná kultura a silný apel na konformní jednání. Děti jsou učeny, aby se neodlišovaly, poslouchaly a byly upravené. Naopak čím vzdělanější či bohatší domácnost, tím menší apel na konformitu a větší důraz na nezávislost a vlastní identitu dítěte. Bohatství rodiny lze velmi přesně odhadnout jen z pár slov, která říkají rodiče dětem, jdou-li do školy – "hlavně nezlob a poslouchej učitelku" či "bav se a užij si to".

Nedůvěra rodí tvrdá pravidla

Bodem zvratu, za kterým se začne formovat specifická kultura, nemusí být jen historická či externí hrozba jako válkychtiví sousedé či přírodní katastrofy. Mohou to být i okamžité názory na stav společnosti. Francouzsko-americký tým ekonomů pod vedením Philippe Aghiona vyšel z předpokladu, že rodiče chtějí své ratolesti naučit, jak uspět, a vycházejí ze svých přesvědčení, jak společnost funguje. Aghion se zaměřil na oblast občanského soužití či obecně důvěry v druhé. Rodiče totiž mohou z dětí udělat, ad absurdum, paranoiky a učit je, že kromě vlastní rodiny jsou ostatní jen psychopatičtí sobci. Alternativně je lze učit důvěru v druhé, občanskou společnost a víru, že důvěra vede k reciprocitě a důvěryhodnosti většiny.

Tyto dva odlišné světonázory mohou dát rychle vzniknout dvěma kulturám. Pakliže si lidé ve společnosti nevěří, prosazují více moc státu a chtějí regulaci chování druhých – co se nesmí, kdo sem nesmí, jak se něco musí. Obecně nevěří, že druzí jsou schopni dobra. Je třeba přikazovat a kontrolovat.

Názorná je ilustrace, kolik různých úkonů musí splnit začínající podnikatel. V některých zemích se věří, že chce pochopitelně vydělat, ale zároveň chce mít na pracovišti dobré vztahy, proto zaměstnance netýrá, nechce ničit životní prostředí, protože v něm budou žít jeho děti atd. Není tedy třeba jej zahltit desítkami schvalovacích a kontrolních řízení a obludně komplexními zákoníky. Naopak v jiných zemích se věří, že nebude-li regulováno každé jednotlivé rozhodnutí podnikatele, okamžitě zničí svět.

Aghionův tým potvrdil, že čím méně si lidé ve společnosti věří, tím více daná společnost reguluje podnikatele; a naopak. Dále ukázali, jak odlišnost víry v druhé dává vzniknout odlišné dynamice země.

V zemích, které jdou cestou důvěry, občané nevyžadují na vše zákon a dohled. Chovají se civilně a učí to i své děti. Občanská společnost i podnikavost kvete. V zemích bez důvěry lidé od druhých očekávají jen podlost a korupci; sami se tak chovají. Pro řešení zhoršující se situace se obracejí k státu, pro který však pracují stejně nedůvěryhodní a podlí lidé. Společnost je stále regulovanější, korupce se šíří a je čím dál lukrativnější.

Lidé si dále potvrzují své názory, že sobeckost a intriky vedou k úspěchu, a učí to své děti. Česko je dle Aghionova týmu zhruba uprostřed obou extrémů, budoucnost, v níž skončíme, je tedy (zatím) otevřená.


Psáno pro Vesmír.

Konzervy a otvíráky

Nejtěžším úkolem pedagoga na podnikohospodářské fakultě je naučit studenty podnikatelské invenci. Skoro každý věří, že prosadit se v businessu vyžaduje novou, vysoce pokrokovou technologii (či, jsou-li cyničtí, kontakty ve státní správě pro veřejné zakázky). Nicméně, na rozdíl od vědy či techniky, v podnikání není nutné posunout hranice poznání. Plní se touhy spotřebitelů. A to jde často jednoduchým nápadem, jen trochu jinou perspektivou, jak lze řešit jejich problémy a potřeby. Má oblíbená ilustrace je, trochu nečekaně, vynález konzerv. 

Pro kontext: každá armáda měla vždy problém s dodávkami potravin. Bylo jich třeba ohromné množství a neustále. I když měli vojevůdci štěstí na momentální hojnost, většina potravin se velmi rychle zkazila. Většina mrtvých ve všech historických válkách tedy nebyla v bitvách, ale v důsledku onemocnění, nejčastěji ze špatného či chybějícího jídla.

Až francouzskou armádu koncem 18. století napadlo problém systematicky řešit a vypsala inovační soutěž – nabídla obří finanční cenu komukoliv, kdo představí univerzální metodu dlouhodobého uchovávání potravin. Samozřejmě tou dobou již existovalo mnoho postupů: sušení, uzení, solení či různé způsoby fermentace. Leč potraviny ztratily na chuti, postupy se hodily jen na specifické potraviny a často jim ničily nutriční hodnotu.

Cenu vyhrál Nicolas Appert vynálezem zavařování. Na jeho příběhu je inspirativní i to, že svou úspěšnou invenci založil na řadě chybných teorií. Domníval se totiž, že jídlo se kazí vzduchem, doslova. Proto potraviny zpočátku dával do sklenic, ucpal je korkem a zalil voskem. Věřil, že metoda garantuje trvanlivost všech potravin stejně jako je tomu u vína. Samozřejmě to nefungovalo, protože málokterá potravina dokáže ušlechtile alkoholově kvasit. Zejména pokusy s masem se ukázaly jako velké, smradlavé a smrtelné zklamání. Appert ale metodu dále precizoval. Napadlo jej, že zahřátím sklenice a následným zchlazením se mezi uzávěrem a obsahem vytvoří podtlak, který dokonale zabrání vniknutí vzduchu. Čtrnáct let proces modifikoval až dospěl k úspěchu: pevné uzavření sklenice a její převaření. Kombinace těchto postupů dokázala uchovat potraviny nezkažené a jejich chuť byla k nerozeznání od čerstvě uvařeného jídla. To vše Appert dokázal před objevem Louise Pasteura, že za kažením potravin stojí mikroorganismy. Převaření nebylo až tak nástrojem podtlaku, jako efektivní eliminací těchto mikroorganismů.

Appert od francouzské armády získal cenu, nicméně komerčního úspěchu se nedočkal. Ten čekal až na Angličana Petera Duranda, který roku 1810 patentoval plechové konzervy jako mnohem praktičtější nádoby. Appertovy sklenice byly moc těžké, rozbitné a drahé. 

Příběh je založen na knize Food: A Very Short Introduction od: John Krebs, vydalo ji v roce 2013 nakladatelství Oxford University Press.

Říkáte si, že celý příběh je spíše popisem úmorného bádání na hranici tehdejší vědy než jednoduché podnikatelské invence. A máte pravdu. Příběh pokračuje. Ačkoliv se konzervy továrně vyráběly od roku 1812, kromě vojenské poptávky byly velmi málo populární. Důvodem bylo složité otevírání. Až do roku 1855 totiž nikoho nenapadlo vymyslet otvírák a plechovky se v domácnostech otevíraly dlátem a kladivem (vojáci konzervy otevírali bajonety). Až vynález v pravdě triviálního výrobku – otvíráku na konzervy, vedl k obřímu boomu konzervárenského průmyslu.

Většině studentů příběh přijde moc komplikovaný na jednoduchou pointu, že příležitost k podnikatelskému nápadu leží kdekoliv. Mám proto jiný, instantní – kolečka na kufr. Je totiž v pravdě nepochopitelné, že skoro celé své dějiny byly kufry noseny. Až v roce 1972 byl podán první patent na kufr s kolečky a současné modely s teleskopickým držákem mají původ až roku 1991. Lidstvo dokázalo vynalézt antibiotika, vyrobit atomovou pumu či poslat člověka na Měsíc a přitom své kufry nosilo v rukou.

Psáno pro Lidové noviny.

Krvavé pomeranče

Za vzestupem sicilské mafie pravděpodobně stál příliv peněz za nedostatkové citrusy. Příběh Cosa nostry nám pomáhá pochopit, proč selhává i tolik dnešních států oplývajících přírodním bohatstvím.

Sicilská mafie dokázala od svého vzniku v devatenáctém století infiltrovat nejen zbytek Itálie, ale i velkou část Spojených států. Ačkoliv o jejím působení existuje nespočet studií, nemluvě o románech, filmech a seriálech, překvapivě dosud není úplně jasné, jak vznikla.

Obvykle se uvádí, že se mafie vyvinula z lokálních bojůvek místních feudálů, když se Sicilané bránili arabským a francouzským nájezdům. Teorie ale z řady důvodů nesedí. Mafie nebyla nejaktivnější v oblastech vylodění ani v době po invazích. Navíc se s podobnými ataky vypořádávaly i další ostrovní národy, a mafii si nevypěstovaly. Odpověď leží jinde.

Máte ale pěkný sad

Ekonomové Arcangelo Dimico, Alessia Isopiová a Ola Olsson přistoupili k věci systematicky. Sledovali faktory odlišující v devatenáctém století Sicílii od podobných oblastí. Přišli na jeden poměrně bizarní: enormní nárůst exportu jednoho druhu produktů. Citrusů.

Na konci osmnáctého století se konečně uznalo, že jsou kurděje – které jen v britské flotile zabily víc námořníků než bitvy s Francouzi a Španěly dohromady – důsledkem chudé diety založené na sucharech a sušeném hovězím. A že právě citrusy námořníky před nemocí brání. Poptávka po nich tedy rychle nabyla enormní intenzity. Sicílie, která se na export ovoce specializovala už dřív, rázem zažívala ohromný příliv peněz.

Pěstování původních odrůd citrusů vyžaduje mírné klima a celoročně stabilní teploty. Nutné je i pravidelné zavlažování. Trvá přitom šest až osm let, než vysazený citronovník začne plodit. Citrusové farmy vyžadovaly mnoho pracovníků, ale i kapitálu. Nejen na vybudování a údržbu zavlažovacích systémů – citrusové háje bylo nutné chránit ploty a hradbami proti zlodějům.

Ze Sicílie se stala citrusová bonanza. Zisk z jejich pěstování na hektar dosáhl koncem devatenáctého století až šedesátinásobku průměrného zemědělského výdělku. Během pár desetiletí se na ostrově prohloubila už tak značná nerovnost mezi bohatými majiteli půdy a zbytkem populace. Zároveň se vytrácela vláda práva.

Střídající se režimy nezvládaly zaplatit fungující policejní a soudní systém. Majitelé pozemků proto najímali soukromou ochranku sadů i transportů ovoce do přístavů. Na ostrově tehdy žili mafiosi, kteří získali reputaci odbojem proti centrální vládě při sérii povstání ve čtyřicátých a šedesátých letech devatenáctého století. Tajným propojením těchto zajišťovatelů pořádku vznikla mafie.

Sicílie a oblasti s citrusy a mafií (černé kolečko), s citrusy a bez mafie (černý trojúhelník), bez citrusů a mafie (bílé kolečko) a bez citrusů a bez mafie (bílý trojúhelník). Prvních a posledních případů je nejvíce ukazující na to, že za mafií skutečně stojí bratrstvo zajišťující vitamín C.

 
Zmíněný tým ekonomů potvrdil, že nejsilnější přítomnost Cosa nostry byla po roce 1860 zaznamenána právě v oblastech pěstování citrusů a v přístavech. Ochranu začala poskytovat i dalším oborům podnikání. Platby za ni se ale fakticky staly nevyhnutelnými daněmi, bez práv a možnosti se bránit. Nevyužívat obchodních prostředníků mafie znamenalo rychlý bankrot, jelikož rebelující podnikatel ztratil dodavatele i klienty, obávající se pomsty. Obchodník neochotný platit výpalné byl mafií zničen okamžitě.

Zloději s tradicí

Podobný vznik kleptokratického politického prostředí, vedoucího k dlouhodobé stagnaci lze vysledovat už od neolitu. Ekonomové Ola Olsson a Christopher Paik ukázali, že zemědělská revoluce vedla před deseti tisíci lety na území severní Afriky, Blízkého východu a v jihozápadní Asii k bezprecedentnímu nárůstu bohatství. Dnes jsou ale obyvatelé těchto oblastí o řád chudší než tam, kam se zemědělství dostalo mnohem později.

Důvodem soudobé stagnace prvních civilizací podle těchto ekonomů je, že byly často organizovány podobně jako sicilská mafie. Šlo o despotické režimy, v nichž vládnoucí třída extrahovala maximální rentu od poddaných, vynucovala rigidní společenské normy a nepřipustila vznik nezávislé justice. Negativa těchto historických společenských institucí brzdí rozvoj zemí dodnes. Naopak ve státech, do kterých se zemědělství dostalo později, si už sebevědomější obyvatelé dokázali prosadit demokratičtější řízení, vlastnické normy a vládu práva, tedy faktory vedoucí k vyšší kvalitě života.

Hlad na vrtech

Příklady nemusíme hledat v daleké minulosti. V ekonomii existuje koncept "prokletí přírodního bohatství". Státy se štěstím na cenné nerostné bohatství podle něj obecně nejsou pro obyčejné lidi nejlepší místa k životu. Učebnicový příklad je Nigérie ve dvacátém století. Stát s gigantickými zásobami ropy z ní měl během let 1965 až 2000 příjmy ve výši 350 miliard amerických dolarů. Kvalita života a ekonomická úroveň země přitom za stejné období v některých ukazatelích dokonce poklesly. Na jeho počátku žila v chudobě třetina populace, na konci dvakrát tolik.

Jak je možné, že stát s tak obrovskými příjmy patřil mezi nejchudší země světa? Peníze tekly omezené skupině obchodníků a byrokratů, platících za ochranu podnikání politikům. Nikdo neměl motivaci kultivovat demokratické procesy, soudnictví nebo ochranu podnikatelského prostředí. Naopak. Pro plynulé a neohrožené příjmy z korupce chtěli kvalitu institucí maximálně oslabit. Státní moc jim sloužila jen jako prostředek pro ochranu jejich drancování.

Mimochodem, nigerijské státní investice do modernizace a rozšíření kapacity ropného průmyslu umožnily jeho využití jen zhruba ze čtvrtiny potenciálu. Drancující elity jsou tedy schopny ničit i zdroje, které je živí, jelikož se věnují především tomu, jak bohatství odklánět, nikoliv jak je tvořit.


Psáno pro Finmag.

Usadit se v systému

Po pololetních vysvědčeních se hodí upozornit na veřejné tajemství: Známky ve škole jen velmi slabě souvisí s profesním úspěchem a spokojeností v zaměstnání. Americký psycholog vzdělávání Leonard Baird (pdf) dokonce hovoří o tom, že tvrdit opak – jak učitelé a mnozí rodiče mají ve zlozvyku – je čiré bláznovství. Známky měří zhruba jediný talent – akademické předpoklady. Zatímco myriáda budoucích profesí žáků a studentů od nich bude vyžadovat řadu velmi odlišných talentů. Ve zdravotnictví půjde o svědomitost a psychickou odolnost, v umění či v řemeslech o kreativitu a zručnost, v management o schopnost motivovat kolegy a řídit skupiny velmi odlišných lidí, v sociálních službách o empatii a cit pro kontext, práce ve státní službě či v politice schopnost kompromisu a vyjednávací dovednosti…

Většina výuky ale tyto talenty nestimuluje, ani známkami „neměří“. Osobní příklad: Co byste řekli, že mí studenti uvádí jako jeden z nejnáročnějších aspektů studia? … Týmové semestrální práce. Ne proto, že by snad byla jejich zadání složitá. Nefunguje jim koordinace členů v týmu, řešení problémů s flákači, nedodržování termínů, nedůvěra, že druhý splní, co má… Tedy přesně ty problémy, které by měli umět řešit pomocí manažerských praktik, které se učí. Ač z managementu dostávají výborné, jejich vlastní týmy obvykle krachují.

Studie (pdf) z oblasti měření produktivity lidských zdrojů skutečně dokazují, že podíváme-li se na historické známky žáků a studentů a porovnáme je s různými ukazateli jejich současného profesního úspěchu jako výše mzdy, produktivita či spokojenost s prací, nenajdeme že by spolu příliš souvisely.
Známky určitě nejsou úplně k ničemu, tu těsněji tu méně souvisí s inteligencí, pílí, svědomitostí, což jsou charakteristiky i produktivních zaměstnanců. Problém je jinde.

Dostávat „samé jedničky“ totiž limitně znamená, že student je dokonale konformní a ochotně se učí i znalosti, které nikdy, za žádných okolností a nijak nevyužije. Nejde mu totiž o znalosti či nadšení objevovat nové, jako o dobré známky samotné. Jeho ultimátní motivací je vyhovět autoritě a snaha nevyčuhovat. Jistě, těžko předvídat, zda v životě určitou znalost budeme moci použít. Pro příklad však zvažme „slova roku“, která po každých nedávných maturitách ovládnou veřejný prostor. Jedničkách je prostě člověk, který své mládí věnoval poznání, co je epizeuxis. V korporacích jsou takový lidé označováni za kariéristy. Nedávají srdce do toho, co dělají. Snaží se jen dokonale plnit předpisy, příkazy a stanovené cíle, aby dosáhli vyšší pozice a příjmu – ultimátní cíl, který je ke štěstí ale obvykle nedovede. I když uspějí, díru do světa neudělají.

I když některé příklady sloupku vycházejí z této knihy, těžko se mi ji doporučuje. Jde o typickou "pop-psychologii", v níž se z malých, často špatně provedených studií a vágních teorií vyvozují dalekosáhlé závěry. Knihu Barking Up the Wrong Tree: The Surprising Science Behind Why Everything You Know About Success Is (Mostly) Wrong od: Eric Barker vydalo v roce 2017 nakladatelství HarperOne.

Není naopak s podivem, že skutečně úspěšní podnikatelé, vědci, inovátoři či umělci nebyli oblíbenci většiny svých učitelů. Kantoři totiž vyžadují správné odpovědi na stanovené otázky, ve stanovené formě a době. Škola je jasně nalajnovaný systém. Život ale není takto předvídatelný. Podnikatelský či umělecký úspěch vyžaduje ochotu objevovat nové a schopnost hledat řešení na otázky bez jasných odpovědí. I nejoceňovanější zaměstnanci jsou ti, kteří aktivně přicházejí s novými způsoby, jak se věci mohou dělat a pasivně jen nečekají, co se jim řekne.

Například studie o amerických miliardářích (nedědiců) zjistila, že většina byla ve škole dvojkaři a trojkaři – tedy určitě nepropadali, ale ani nijak nevyzývali jedničkový perfekcionismus. Spíše se našli v zájmech, koníčcích, kolektivních akcích, které je bavily a v nich pak v životě excelovali.

Ilustrativní je projekt americké pedagožky Karen Arnoldové, která sleduje kariéru nejlepších studentů daného ročníku na vybraných amerických středních školách. Nepřekvapivě potvrdila, že většina se dostává na vysoké školy, kde dobře prospívá. Najdou si obvykle i dobrou práci, většina skvěle vydělává a bez pochyby se jim vede dobře. Nicméně nikdo z nich nijak nevyčnívá. Jak píše „místo aby systémem otřásli, obvykle se do něho jen pohodlně usadili“.


Psáno pro Lidové noviny.

Nike: příběh nejdražší fajfky světa

V roce 1962 vyšel z ekonomické fakulty Stanfordu a půjčil si od otce 50 dolarů. Plán měl jednoduchý: dovážet kvalitní, ale levnou sportovní obuv z Japonska. První rok vydělal osm tisíc dolarů. Dnes má jeho Nike obrat třicet miliard ročně. Phil Knight sepsal strhující vlastní životopis.

O pár let později: Philip vyučuje účetnictví na lokální univerzitě. Svůj malý podnik, přeprodej japonského zboží, provozuje ve sklepě domu svých rodičů, u kterých pořád ještě bydlí. Na všechno, co jeho podnik vlastní, si musel půjčit, což jeho společníci asi ani netuší. Neodpovídá jim na dopisy, respektive nechává korespondenci vyřizovat svou „ne zcela informovanou“ sestru.

Takto začínalo podnikání Phila Knighta. Ze sklepní firmy vybudoval největší sportovní firmu světa: Nike. Kniha Shoe Dog jsou memoáry mírného neurotika, který chtěl vyhrávat a zanechat na tomto světě nesmazatelnou stopu. A ač je Knightův životopis knihou niternou a hloubavou, nezapře, že autor je hlavně úspěšný podnikatel.

Knihu Shoe Dog od: Phil Knight vydalo (namluvenou) loni nakladatelství Simon & Schuster Audio.

Knight si čtenáře rychle získá upřímností, s jakou mluví o svých omezeních, chybách a selháních. Na první schůzku se zástupci japonské firmy Onitsuka, od které chtěl získat zastoupení pro prodej tenisek Tiger, přišel pozdě. Spletl si místo konání. Když se zpožděním dorazil a vedení Onitsuky se ho ptalo, s jakou firmou mají čest, Knight neměl odpověď. „Do krve se mi vyplavil adrenalin. Cítil jsem, že musím utéct, toužil jsem běžet a schovat se, což mě přeneslo v myšlenkách na nejbezpečnější místo na světě. Dům mých rodičů… Do mého pokoje zaplněného kartičkami s basebalisty, knihami, hudbou a plakáty – všemi věcmi, které mi byly svaté. Mezi stěny ověšené blue ribbons, modrými stuhami – cenami z běžeckých závodů, tím jediným, na co jsem ve svém životě byl neochvějně hrdý. Zamumlal jsem: ‚Blue ribbon… Pánové, zastupuji Blue Ribbon Sports‘.“

Maléry pana účetního

Přestože vystudoval obchodní fakultu, neměl reálné zkušenosti s obchodem (nepočítáme-li krátké období, kdy na Havaji prodával encyklopedie, protože utratil všechny peníze na cestu). Boty Tiger ho jako profesionálního běžce fascinovaly kvalitou a jejich nízká cena a absence na americkém trhu ho uchvátila jako podnikatele. Jenže to byl také celý jeho podnikatelský plán – žádné velké rozmýšlení, jen velké nadšení. Výhradní zastoupení přesto získal.

Knight se později stal certifikovaným účetním a pracoval v prestižní konzultantské firmě Price Waterhouse, jeho vlastní firma se ale vyznačovala vlnami krizí a platební neschopností. Dotoval ji z dobře placeného zaměstnání.

Původní podnikatelský model – bankovní půjčka, koupě a dovoz bot z Japonska, jejich prodej, splátka půjčky a opětovná žádost o další, větší půjčku na nákup většího množství bot – byl rizikový, stresující a neudržitelný. Zejména, když se ho ambiciózní manažer Onitsuky snažil nahradit jinými distributory. „V okamžiku, kdy si odskočil z jednání, jsem vyskočil od svého stolu. Otevřel jsem jeho kufřík, rychle ho prohledal a vzal složku s dokumenty (…) složka obsahovala, kromě jiného, seznam osmnácti konkurenčních distributorů napříč Spojenými státy a naplánované schůzky s polovinou z nich.“ S Onitsukou se rozkmotřili a Knightovi „nezbylo“ než rozjet vlastní výrobu bot.

Milovaní a vyždímaní otcové zakladatelé

V podobných pasážích zprvu nejde než obdivovat Knightovu bezelstnost. Nicméně, jak se jeho životní příběh rychle posouvá – díky velmi zdatnému vypravěči – čtenář zjistí, že se přešlapy vrší. A že časem vyšly najevo. Spory ohledně distribučních práv mezi Onitsukou a Blue Ribbon Sports se dostaly před soud, kde se Knight musel přiznat ke krádeži dokumentů. Dřívější upřímná zpověď čtenáři už pak nepůsobí tolik autenticky a svádí k úvahám, jestli se Knight nedoznává jen k tomu, co se později beztak provalilo – a co jiného nepřiznal.

Podezření zesiluje v závěru knihy. Ten sleduje období, kdy se z Blue Ribbon Sports stala Nike, která rostla v korporátního giganta. Tyto pasáže už nejsou tak detailní a Knight kontroverze třeba typu nehod nebo dětské práce v jeho továrnách spíš odpálkovává, než aby se jim věnoval.

I když jsou jeho memoáry pochopitelně sebestředné, Knight neupírá zásluhy za budování firmy i vlastního charakteru mnoha lidem, které za život potkal. Mezi nimi zejména svému běžeckému trenérovi, mentorovi a později spoluzakladateli firmy, Billu Bowermanovi. Člověku, pro kterého byl sport středobodem bytí – většinu běžeckých bot na trhu považoval za odpad a svým běžcům raději vyráběl vlastní. V domácí dílně experimentoval s designem obuvi, různými látkami a formami gumy – a eventuálně dal vzniknout několika řadám atletických bot Nike. Jelikož jeho „dílenská“ technologie byla amatérská a materiály někdy toxické, za experimentování zaplatil zdravím. Výběr spolupracovníků Knight vůbec podřídil jejich nadšení pro boty a vůlí pracovat pro něj a pro Nike. Nic jiného nemělo význam.

„Podíval jsem se kolem stolu a zaplavily mě emoce. Kamarádství, loajalita, vděčnost. Dokonce láska. Jistě, láska. Rovněž si ale pamatuji pocit šoku, kdo jsou muži, které jsem shromáždil. Tohle jsou zakládající otcové multimiliardové společnosti, která prodává atletické boty: invalida na vozíku, dva morbidně obézní chlápci a kuřák, který si zapaluje jednu cigaretu od druhé.“

Zanechali na světě stopu, otisk boty s fajfkou.


Psáno pro Finmag (ze série dobrých knih roku 2017).

Po sklizni: Nové objevy vyžadují stále víc hlav i peněz

Všudypřítomné starosti o negativní následky technologického pokroku jsou jistě odůvodněné, stojí ovšem na víře, že je pokrok sám jaksi automatizovaný. Přitom i zde platí zákon klesajících výnosů. Technologická singularita, při které by jednou vznikla umělá inteligence ve všem překonávající lidskou, může být kvůli tomu prakticky nedosažitelná.

Názorným příkladem je pravidlo, podle kterého se výpočetní výkon obvodů v elektronice zhruba každé dva roky zdvojnásobí. Tento takzvaný Moorův zákon platí už skoro půl století a často se pokládá za nápovědu, že směřujeme k singularitě. Problém je v tom, že na udržení tempa je dnes třeba osmnáctkrát více výzkumníků a vědců než v sedmdesátých letech. Inovační produktivita stabilně klesá. Na každý další jednotlivý nápad na miniaturizaci či novou architekturu procesoru je potřeba stále víc lidí, peněz a času.

Místo skoků krůčky

Američtí ekonomové pod vedením Charlese Jonese ze Stanfordovy univerzity se podívali, jestli je vývoj čipů zvláštní případ, nebo zda inovační produktivita klesá napříč odvětvími. Z jejich studie Are Ideas Getting Harder to Find? (pdf) vyplývá, že blíž pravdě má druhá odpověď.

Například v medicíně ještě v osmdesátých letech platilo, že každý klinický test nového léku či způsobu operace rakoviny prsu vedl v průměru k šestnácti rokům života navíc na sto tisíc lidí. Přestože od té doby počet provedených a publikovaných klinických testů vzrostl čtrnáctkrát, jejich efektivita klesá: každý v průměru zajistí už jen jediný rok života navíc.

Graf ukazuje, kolik „roků života“ nakonec v průměru zachránilo 100 vědeckých publikací (modrá linka) a klinických testů (zelená linka) v oblasti léčby rakoviny. Jak patrno, produktivita publikací i testů od 90. let minulého století intenzivně klesá.

Díky novým druhům setby a zemědělským technologiím sice roste výnosnost plodin, povážlivě však jen v jednotkách procent. Na druhé straně se množství vědců, technologů a financí na výzkum navyšuje násobně. Za posledních čtyřicet let počet lidí v zemědělském výzkumu narostl pětadvacetkrát, přestože průměrný roční růst výnosů pšenice, kukuřice, sóji a bavlny za stejnou dobu je pouhých 1,5 procenta.

Průměrná míra výnosnosti kukuřice (modrá linka) a násobky počtu výzkumníků v zemědělských oborech vůči roku 1969 (plná zelená linka; čárkovaná linka navíc ukazuje násobky počtu výzkumníků v oborech zabývajících se ochranou rostlin).

Čím si pomoci

Stejná situace je téměř ve všech hospodářských sektorech. Znalostí a inovací přibývá, na každou další z nich je ale nutno zaměstnat stále víc lidí a navýšit rozpočty. Nápady je těžší a dražší nacházet.

Z jedné studie jistě nevyplývá, že se blížíme hraně invence. Nicméně bez umělých inteligencí, které by generovaly nové myšlenky, či bez genetického či fyziologického posilování inteligence lidské existuje reálná hrozba, že jednou vytvoření jediného dalšího nápadu zaměstná celé lidstvo.



Psáno pro Finmag.

Minimální mzda roste. Cesta z chudoby ale vede jinudy

Bohuslav Sobotka včera vyhlásil zvyšování minimální mzdy. Od ledna bude místo dosavadních 11000 korun 12200 korun. Aktuální studie z USA ale ukazují, že prudké zvýšení minimální mzdy vede k propadu příjmů nekvalifikovaných pracovníků, případně k rychlejší automatizaci a robotizaci. Tedy k úplné ztrátě zaměstnání a příjmů z něj.

V roce 2016 bralo v Česku pod 11208 korun pět procent zaměstnanců. Zvýšení minimální mzdy na 11000 korun se tedy letos v lednu přímo dotklo jen úzké skupiny lidí. Od té doby mzdy intenzivně rostly, minimální mzda ve výši 11000 korun se nyní týká sotva tří procent zaměstnanců. Jde přitom o profese, v nichž je obvyklý přivýdělek bokem, třeba ve formě spropitného v pohostinství a jiných službách. Socialisty prosazený růst minimální mzdy k 12200 korunám tyto počty patrně nezmění. Minimální mzda je tak notoricky spíše jen symbolem zájmu politiků o řešení chudoby než reálným opatřením. Nicméně pořád jde o desítky tisíc lidí, kteří mohou velmi tvrdě pracovat, a přitom třít bídu. Je legitimní, když jim politici chtějí pomoci. Jenže zvyšování minimální mzdy je cesta, která je z chudoby nevyvede.

Proč nezvyšovat

Když zastupitelé amerického města Seattle měli rozhodovat o zvýšení minimální mzdy, slyšeli varováním ekonomů, že taková politika může nízkopříjmovým skupinám zaměstnanců ve skutečnosti ublížit. Logika za varováním je dvojí.

Pakliže zaměstnavatel platí málo, může být důvodem nízká produktivita zaměstnanců. Jeho marže mu prostě nedovoluje platit víc. Uvažme prodavače ve vesnickém obchodě, kde je zákazníků a prodaného zboží jednoduše málo. Bude-li nakázána vyšší mzda, firma bude muset nejméně produktivní zaměstnance propustit nebo rovnou zkrachuje. Místo nízké mzdy nebudou brát zaměstnanci žádnou. Na druhé straně, zaměstnavatel může zneužívat své tržní síly. Ví, že uchazeči o práci s tak nízkou odměnou nemají na výběr, a protože takových uchazečů může být víc než pracovních míst, je zaměstnavatel v pozici, v které bude nabízet velmi nízkou mzdu. V takové situaci by minimální mzda účinně zvýšila moc zaměstnanců.

Druhým negativním důsledkem minimální mzdy je nahrazení lidí stroji nebo jinou technologií. Růst mzdových nákladů obecně zvýhodňuje investice do technologií a kapitálu. Místo zdražujících lidí si zaměstnavatelé pořídí stále zlevňující stroje. Pokladní nahradí samoobslužné pulty, dělníky robotizovaná výrobní linka, zemědělce sofistikovanější kombajny. Vysoká minimální mzda opět vyústí v mizení pracovních míst. Na druhé straně, prací, které je možné levně robotizovat, může být hrstka.

Vyšší hodinová mzda. Jenže za míň hodin

Ekonomové obecně věří, že negativní důsledky zvyšování minimální mzdy (nebo nakonec i její existence vůbec) převažují. Leč, jak naznačeno, výsledek – to jestli vyšší minimální mzda bude znamenat vyšší blahobyt málo vydělávajících, nebo vytrácení pracovních míst – nemusí být jednoznačný. Seattleští proto objednali studii (pdf), která měla exaktně určit, jaký je konkrétní dopad legislativy zvyšující minimální mzdu. V Seattlu ji v roce 2015 zvýšili z 9,5 dolaru za hodinu na 11 dolarů, v roce 2016 potom na 13 dolarů za hodinu.

Varování se naplnila, výsledkem byla menší katastrofa. Nejenže byli nízkokvalifikovaní pracovníci propuštěni, respektive nenajati, podniky si zejména nemohly dovolit platit zaměstnancům tolik hodin a nechávali je pracovat méně. I přes zvýšení hodinových sazeb si ve výsledku vydělali méně, zhruba o šest procent – což znamená, že v Seattlu přišli nízkokvalifikovaní zaměstnanci o 125 dolarů měsíčně, celkem o 120 milionů dolarů.

Jako každou studii lze i tuto kritizovat. Předně, nárůst minimální mzdy byl poměrně vysoký, u menšího zvýšení by výsledky nebyly asi tak dramaticky špatné. A zejména, jelikož dopad minimální mzdy na pracovní sílu v Seattlu mohl být ovlivněn dalšími ekonomickými jevy, autoři se je snažili odfiltrovat zohledněním, jak se daří ostatním zaměstnancům ve státě Washington – na které se minimální mzda nevztahovala. Ti však pochopitelně nemusí být srovnatelní. Studie ale přes své limity přesvědčivě ukazuje, že neadekvátní zvýšení minimální mzdy vede k omezení příjmu nízkopříjmových skupin obyvatelstva. Bohužel, předvídatelná byla i reakce politiků v Seattlu. Negativní výsledky je vyděsily, a tak – objednali další studii.

Pokusy na lidech

Ekonomové Grace Lordanová a David Neumark (pdf) se pak podívali, jak je to se substitucí lidí stroji. Jejich premisa je přímočará, méně kvalifikované pozice lze jednodušeji automatizovat. Když pro ně začnou být lidé kvůli minimální mzdě příliš drazí, nahradí je stroje a kvalifikovanější pracovníci (technici robotů či softwaroví inženýři). Výsledkem bude růst příjmové nerovnosti a nezaměstnanost méně kvalifikovaného obyvatelstva. Přesně to v amerických datech také našli. Čím snadněji bylo možné pracovníka po nárůstu minimální mzdy nahradit strojem, tím větší je pravděpodobnost, že bude propuštěn. Obzvláště negativní dopad lze vysledovat u starších zaměstnanců, kteří patrně už nemají síly na rekvalifikaci, a u minorit a velmi mladých zaměstnanců, kteří jsou nevzdělaní a bez praxe a mají obecně obtíže najít si zaměstnání.

Graf ukazuje citlivost poklesu odpracovaných hodin (osa y v %) po zvýšení minimální mzdy na 13 dolarů/hodinu u pracovníků beroucích různou úroveň mzdy (osa x v pozicích platících méně než dolarů/hodinu). Jak patrno, došlo k značné ztrátě odpracovaných hodin (a nemohlo tedy dojít k tomu, že by se pracovníci nějak dostali do lépe placených pozic).

Samozřejmě, bez kvalitních analýz, jaká úroveň minimální mzdy v Česku začne škodit, lze jen těžko dávat rady. Stejné varování by ale mělo platit pro vládu, pakliže chce minimální mzdu zvyšovat: když neví, jestli její zvyšování škodí, nebo pomáhá, neměla by ho asi prostě jen tak zkoušet a doufat, že to vyjde. Doufání není úspěšným způsobem vládnutí. Fantazie volebního leadera socialistů Lubomíra Zaorálka o 16 tisícové minimální mzdě už hazarduje s výše popsanými riziky.

V reáliích Česka lze však úspěšně předpovídat, že zvýšení minimální mzdy vyústí v nárůst odvedených daní a pojištění, až peníze, které zatím zaměstnavatel dával zaměstnancům bokem, projdou výplatní páskou. Nedá se ale říct, že to pomůže lidem na hraně chudoby.


Psáno pro Finmag.

K čemu most? Vždyť přes tu řeku nikdo nechodí

No bodejť by chodil, když nemáte most. Jen se podívejte na města, kde ho postavili. – A to zas ne, panáčku, my jsme tady místní a my víme, co nám tady funguje...

K elementárním návykům každého manažera, ať pracuje pro soukromou firmu, nebo ve veřejné či státní službě, by mělo patřit rozhodování na základě důkazů. Bohužel typický český úředník či politik se vyznačují alergií na odbornou či vědeckou evidenci, uvažováním v horizontu vlastní omezené zkušenosti a bazírováním na triviálních nedostatcích coby ultimátních argumentech.

Nedávno jsem cestou vlakem nemohl přeslechnout spolucestující – dva radní jednoho nejmenovaného středočeského městečka. Od problémů s evropskými dotacemi na podporu turismu se dostali k tomu, co udělat s webovými stránkami města. Venkoncem rychle se shodli, že předělávat web nemá smysl, že na něj beztak nikdo nechodí.

Neodolal jsem a na městský web se podíval. Byl zcela nepřehledný, nepřizpůsobený zobrazení na mobilu, takže uživatel musel zápasit se zoomováním textu a posouváním zleva doprava po stránce obsahující zejména „aktuality“ – tedy zastaralé informace o sběrném dvoře a zaběhnutých psech. Turista-cizinec neznalý češtiny se na jazykovou mutaci mohl dostat jen skrolováním na zápatí (!) stránky a kliknutím na obrázek (!) „Anglicky“ či „Německy“, pod nímž se skrývala stránka s těžkopádně napsaným odstavcem o založení města. O akcích nebo místech k navštívení ani zmínka, o hotelích, penzionech a restauracích jakbysmet. Wikipedie město v jiném než českém jazyce skoro neznala.

Co umějí dva odstavce na wiki

S arogancí pražského akademika jsem vstoupil spolucestujícím do hovoru. Omluvil se, že poslouchám, a nabídl studii, která by jim mohla přijít inspirativní. Tým amerických a španělských ekonomů ve složení Marit Hinnosaarová, Toomas Hinnosaar, Michael Kummer a Olga Slivková (pdf) uskutečnil terénní experiment, při kterém chtěli změřit, jak dostupnost informací v cizím jazyce dokáže v určitém městě podpořit turistický ruch. Vztah „čím více informací, tím více turistů“ je totiž složité zkoumat jen pomocí dostupných dat. Pochopitelně platí, že o městech, kam jezdí mnoho zahraničních turistů, je i hodně informací v cizích jazycích – města mají vzácné památky, mimořádnou historii, genia loci…, a proto je zmiňují tištění průvodci a tisíce webů. Popularita města vede k růstu množství informací o něm. Platí ale i obrácený vztah, tedy, že poskytnutí většího množství informací o městě povede k jeho větší popularitě? To jinak než experimentem zjistit nelze.

Ekonomové si vybrali šedesát španělských měst a náhodně vybraným vylepšili stránky na Wikipedii. Dodali zhruba dva odstavce o místních turistických atrakcích a jednu fotku místa. Vylepšovali wikistránky měst v němčině, italštině, francouzštině a nizozemštině, tedy v jazycích nejčastějších návštěvníků Španělska. A kterému městu vylepší stránku v kterém jazyce, rozhodoval opět náhodný výběr. Některé španělské město tedy najednou mělo mnohem lepší wiki v němčině a italštině, jiné třeba ve francouzštině a nizozemštině. A protože všechny ostatní vlivy – jako třeba počasí nebo ekonomická situace turistů, působily na všechna města stejně, bylo možné určit, zda samotné zlepšení wiki-stránky třeba v italštině povede k zvýšení počtu Italů, kteří do města zavítají. Ukazatel nárůstu zájmu byl měřen v počtu nocí, které zahraniční turisté ve městě stráví.

Studie uzavírá, že průměrný efekt zlepšení wiki-stránky města v cizím jazyce se pohybuje na úrovni devítiprocentního nárůstu přenocujících turistů za sezónu. Efekt je proměnlivý, města, o kterých už byl dostupný relativně dostatek informací, žádný velký nárůstu zájmu nezaznamenala. Naopak u měst, o nichž na Wikipedii v cizím jazyce nebylo skoro nic, došlo k nárůstu turismu o víc než čtvrtinu. Experiment ukázal, jak extrémně výhodná je pro město dobrá on-line prezence – úprava Wikipedie v cizím jazyce nestojí zhruba nic, přitom jediný turista ve Španělsku denně utratí přes sto eur.

Graf ukazuje, jak (pochopitelně) velké rozdíly jsou v detailnosti jazykových verzích wiki-stránky náhodně vybraného španělského města (Murcia). Stránka ve španělštině je více jak 5 krát delší než anglická verze a další jazyky také spíše paběrkují.

Děkujeme, ale my už všechno víme

Radní bez mrknutí oka odvětili, jaké je to experimentování blbost. Kraj prý navíc má stránky v několika jazycích a nevšimli si, že by k nimi turisté jezdili o to víc. A kde že to žiju, když si myslím, že každý turista u nich utratí přes sto eur. Na dotaz, jak vědí, že web dopad nemá, když počet zahraničních turistů v Česku setrvale roste, neodpověděli a statistiku o průměrných útratách cizinců přebili příběhem o autobusech německých penzistů, kteří u nich stráví celý den, ale ubytovat se odjedou do Prahy.

Experiment s Wikipedií pochopitelně neznamená, že vždycky a všude dobré stránky města v cizím jazyce povedou ke dvojcifernému nárůstu turismu. Ani průměrná útrata za celou zem neznamená, že v každém městě cizinec utratí stejně. Nejde o panaceum, ale o opatření, které s velkou pravděpodobností mnohem méně stojí, než kolik vydělá. Odhad založený na nejlepších dostupných informacích, jak podpořit místní turismus. Radní jsem nakonec nepřesvědčil, město bude nejspíše dotovat turistickou biofarmu (stejnou prý nedávno postavili v sousedním městě a prosperuje).

Příběh je to banální. Při podobných konzultacích se ale opakuje s neměnnou pravidelností. Politik nebo státní úředník prostě ví, jak problém (ne)řešit. Co zažil, doslechl se nebo co mu někdo někdy řekl, vždycky přesahuje veškerost naakumulovaných odborných a vědeckých znalostí a metod. V kombinaci s neochotou, někdy až zbabělostí zkusit nový nápad, protože v něm odhalil bezvýznamnou nejasnost, neomylně vyústí v preferenci statu quo nebo v plýtvání peněz na řešení, která nefungují.



Psáno pro Finmag (redigováno).

Šéf je klíč

Lidé často mají pocit, že z podnikohospodářských fakult vycházejí jen rychlokvašky, namyšlení rádobymanažeři, kteří nemají ponětí o tom, jak firmy fungují. Vybaveni několika jednoduchými poučkami, pak chtějí řídit organizace. Nový výzkum však naznačuje, že manažerské poučky mohou být skrytým grálem podnikové excelence.

Cílem tohoto sloupku jistě není obhajoba manažerských rychlokvašek. Je pravda, že mnoho začínajících manažerů a firemních leaderů má o fungování firem nebo obecně organizací neuvěřitelně naivní představy. Věří, že zjednodušené poučky mohou bez většího zamyšlení aplikovat ve firmě, která poté automaticky začne růst. Pak narazí. Omílání manter o disruptivních inovacích, cloudové administrativě a podpoře hvězdných talentů nestačí, když firma ve skutečnosti jede na autopilota, IT přináší jen komplikace a schopní lidé z firmy odcházejí. Management je tedy vnímán jen coby jakási ezoterická nauka, projevující se řečí nikoli nepodobnou absurdním hláškám Dilbertova šéfa, a pravý potenciál firmy se obvykle hledá jinde – v zákazníky oceňovaném výrobku, technologických inovacích, oddaných a kvalifikovaných zaměstnancích a podobně.

Mapování řízení

Ekonom John Van Reenen z amerického MIT a řada kolegů z neméně prestižních škol se tedy v sérii studií zaměřili na to, jestli vůbec lze změřit něco jako „dobrý management“ a jak dobré či špatné manažerské postupy ovlivňují prosperitu firem. Využili vzorku desetitisíců průmyslových firem napříč celým světem (Česko bohužel chybělo). Nejprve definovali úkony, které by měl dobrý manažer běžně provádět, například u řízení zaměstnanců se výzkumníci ptali, jestli ve firmě dochází k měření produktivity jednotlivých pracovníků, jestli jsou dobří odměňováni a neschopní propouštěni nebo přeřazováni. Zda se manažer snaží přitáhnout talentované lidi od konkurence a zároveň podporuje své nejkvalitnější podřízené – ty, kteří mají nápady a jsou schopni je uskutečnit. Ekonomové zjišťovali, jestli jednotliví zaměstnanci vědí, podle čeho jsou odměňováni, jak je jejich práce vázaná na firemní cíle, jak si ve své práci stojí v porovnání s kolegy a podobně. Celkem prozkoumali osmnáct aspektů managementu, od uvedeného řízení lidských zdrojů po řízení výroby či firemní dokumentace, a sestavili zjednodušený index manažerské praxe, který ukazoval, jestli zmiňované postupy firma zavedla a jestli je naplňuje nebo ne.

Graf ukazuje jak intenzivně spolu korelují dobré manažerské praktiky ("Average management practices") a ekonomická úroveň země (měřená HDP na hlavu - "Log of 10-yr average GDP based on PPP per capita GDP"). Na základě těchto a dalších důkazů se tedy zdá, že za prosperitu země z velké části mohou dobří šéfové jejích firem.

Van Reenenův tým prokázal, že kvalita manažerské praxe se obrovsky liší nejen mezi zeměmi – na špici jsou nepřekvapivě firmy z USA nebo Japonska, na chvostu pak stejně nepřekvapivě firmy africké – ale i mezi částmi jednotlivých firem. Především ale odkryl, že kvalita managementu má obrovský vliv na ziskovost, růst tržeb a vůbec produktivitu firmy nebo její části. Vliv větší, než mají výdaje na výzkum a vývoj (ukazatel, jak je firma inovační), vyšší než kvalifikovanost zaměstnanců a mnohem intenzivnější než výdaje na IT (ukazatel, jak firma investuje do zefektivnění svých procesů) a další faktory, které se obvykle berou jako rozhodující činitele firemního úspěchu.

Jací šéfové, takové firmy

Výzkum ukazuje, že mnoho firem má potenciál být tygry ve svých sektorech, přesto ale nerostou, protože mají ve vedení manažery, kteří nerespektují nebo neznají základní pravidla motivování či řízení lidí. Stali se vedoucími pracovníky náhodou (třeba jsou potomky zakladatele firmy) či politickým tlakem a jejich neschopnost – často neuvědomovaná – stojí za stagnací či postupným úpadkem podniků.

Pro zaměstnance může být sice fajn, když je nadřízený citlivý sympaťák, jenomže není-li schopen vyhodit podřízené, kteří jsou neschopní a systematicky deprimují své kolegy, tým bude konvergovat k minimální možné snaze a ve firmě zůstanou jenom lidé, kteří nemají kam jinam jít. Jistě se snáze a pohodlněji pracuje, nevím-li, když jsou kolegové lepší či horší a nedostávám-li ke své práci žádnou zpětnou vazbu (kdo má rád kritiku, že?) – pak kromě vlastního svědomí ale neexistuje žádný kanál, který by mne motivoval se zlepšovat. Je-li šéf náladový cholerik či amorální oportunista, který obratem ruky mění cíle týmů a jejich složení, není překvapením, že firma míří k úpadku.

Mnoho špatně řízených firem přežije i desetiletí, třeba proto, že se zrovna staly monopoly na svém trhu. Van Reenenův výzkum však ukazuje, že značně roste nerovnost v produktivitě jednotlivých firem a že napříště bude růst ještě rychleji. Kruciálním faktorem úspěchu nejsou ani tak technologie, ale schopnost motivovat, vzdělávat a řídit zaměstnance firmy.


Psáno pro Finmag.