Nike: příběh nejdražší fajfky světa

V roce 1962 vyšel z ekonomické fakulty Stanfordu a půjčil si od otce 50 dolarů. Plán měl jednoduchý: dovážet kvalitní, ale levnou sportovní obuv z Japonska. První rok vydělal osm tisíc dolarů. Dnes má jeho Nike obrat třicet miliard ročně. Phil Knight sepsal strhující vlastní životopis.

O pár let později: Philip vyučuje účetnictví na lokální univerzitě. Svůj malý podnik, přeprodej japonského zboží, provozuje ve sklepě domu svých rodičů, u kterých pořád ještě bydlí. Na všechno, co jeho podnik vlastní, si musel půjčit, což jeho společníci asi ani netuší. Neodpovídá jim na dopisy, respektive nechává korespondenci vyřizovat svou „ne zcela informovanou“ sestru.

Takto začínalo podnikání Phila Knighta. Ze sklepní firmy vybudoval největší sportovní firmu světa: Nike. Kniha Shoe Dog jsou memoáry mírného neurotika, který chtěl vyhrávat a zanechat na tomto světě nesmazatelnou stopu. A ač je Knightův životopis knihou niternou a hloubavou, nezapře, že autor je hlavně úspěšný podnikatel.

Knihu Shoe Dog od: Phil Knight vydalo (namluvenou) loni nakladatelství Simon & Schuster Audio.

Knight si čtenáře rychle získá upřímností, s jakou mluví o svých omezeních, chybách a selháních. Na první schůzku se zástupci japonské firmy Onitsuka, od které chtěl získat zastoupení pro prodej tenisek Tiger, přišel pozdě. Spletl si místo konání. Když se zpožděním dorazil a vedení Onitsuky se ho ptalo, s jakou firmou mají čest, Knight neměl odpověď. „Do krve se mi vyplavil adrenalin. Cítil jsem, že musím utéct, toužil jsem běžet a schovat se, což mě přeneslo v myšlenkách na nejbezpečnější místo na světě. Dům mých rodičů… Do mého pokoje zaplněného kartičkami s basebalisty, knihami, hudbou a plakáty – všemi věcmi, které mi byly svaté. Mezi stěny ověšené blue ribbons, modrými stuhami – cenami z běžeckých závodů, tím jediným, na co jsem ve svém životě byl neochvějně hrdý. Zamumlal jsem: ‚Blue ribbon… Pánové, zastupuji Blue Ribbon Sports‘.“

Maléry pana účetního

Přestože vystudoval obchodní fakultu, neměl reálné zkušenosti s obchodem (nepočítáme-li krátké období, kdy na Havaji prodával encyklopedie, protože utratil všechny peníze na cestu). Boty Tiger ho jako profesionálního běžce fascinovaly kvalitou a jejich nízká cena a absence na americkém trhu ho uchvátila jako podnikatele. Jenže to byl také celý jeho podnikatelský plán – žádné velké rozmýšlení, jen velké nadšení. Výhradní zastoupení přesto získal.

Knight se později stal certifikovaným účetním a pracoval v prestižní konzultantské firmě Price Waterhouse, jeho vlastní firma se ale vyznačovala vlnami krizí a platební neschopností. Dotoval ji z dobře placeného zaměstnání.

Původní podnikatelský model – bankovní půjčka, koupě a dovoz bot z Japonska, jejich prodej, splátka půjčky a opětovná žádost o další, větší půjčku na nákup většího množství bot – byl rizikový, stresující a neudržitelný. Zejména, když se ho ambiciózní manažer Onitsuky snažil nahradit jinými distributory. „V okamžiku, kdy si odskočil z jednání, jsem vyskočil od svého stolu. Otevřel jsem jeho kufřík, rychle ho prohledal a vzal složku s dokumenty (…) složka obsahovala, kromě jiného, seznam osmnácti konkurenčních distributorů napříč Spojenými státy a naplánované schůzky s polovinou z nich.“ S Onitsukou se rozkmotřili a Knightovi „nezbylo“ než rozjet vlastní výrobu bot.

Milovaní a vyždímaní otcové zakladatelé

V podobných pasážích zprvu nejde než obdivovat Knightovu bezelstnost. Nicméně, jak se jeho životní příběh rychle posouvá – díky velmi zdatnému vypravěči – čtenář zjistí, že se přešlapy vrší. A že časem vyšly najevo. Spory ohledně distribučních práv mezi Onitsukou a Blue Ribbon Sports se dostaly před soud, kde se Knight musel přiznat ke krádeži dokumentů. Dřívější upřímná zpověď čtenáři už pak nepůsobí tolik autenticky a svádí k úvahám, jestli se Knight nedoznává jen k tomu, co se později beztak provalilo – a co jiného nepřiznal.

Podezření zesiluje v závěru knihy. Ten sleduje období, kdy se z Blue Ribbon Sports stala Nike, která rostla v korporátního giganta. Tyto pasáže už nejsou tak detailní a Knight kontroverze třeba typu nehod nebo dětské práce v jeho továrnách spíš odpálkovává, než aby se jim věnoval.

I když jsou jeho memoáry pochopitelně sebestředné, Knight neupírá zásluhy za budování firmy i vlastního charakteru mnoha lidem, které za život potkal. Mezi nimi zejména svému běžeckému trenérovi, mentorovi a později spoluzakladateli firmy, Billu Bowermanovi. Člověku, pro kterého byl sport středobodem bytí – většinu běžeckých bot na trhu považoval za odpad a svým běžcům raději vyráběl vlastní. V domácí dílně experimentoval s designem obuvi, různými látkami a formami gumy – a eventuálně dal vzniknout několika řadám atletických bot Nike. Jelikož jeho „dílenská“ technologie byla amatérská a materiály někdy toxické, za experimentování zaplatil zdravím. Výběr spolupracovníků Knight vůbec podřídil jejich nadšení pro boty a vůlí pracovat pro něj a pro Nike. Nic jiného nemělo význam.

„Podíval jsem se kolem stolu a zaplavily mě emoce. Kamarádství, loajalita, vděčnost. Dokonce láska. Jistě, láska. Rovněž si ale pamatuji pocit šoku, kdo jsou muži, které jsem shromáždil. Tohle jsou zakládající otcové multimiliardové společnosti, která prodává atletické boty: invalida na vozíku, dva morbidně obézní chlápci a kuřák, který si zapaluje jednu cigaretu od druhé.“

Zanechali na světě stopu, otisk boty s fajfkou.


Psáno pro Finmag (ze série dobrých knih roku 2017).