Staletá paměť

„Minulost nikdy neumírá. Vlastně ještě neskončila,“ píše v Rekviem za jeptišku americký nobelista William Faulkner. A kam se ekonomové podívají, tam mu dávají za pravdu.

Základní pravidlo sledování nejnovějších zpráv zní: nesledovat je. Nové neznamená důležité. Kdyby média mohla informovat jen jednou měsíčně nebo dokonce jedenkrát ročně, psala by a vysílala něco docela jiného. Ukázalo by se totiž, že jen pár událostí může mít skutečný a dlouhodobý dopad.

Dokonce i roční frekvence zpráv by se dala považovat za příliš častou, aspoň dle stoupenců kliometrie, oboru aplikujícího statistické metody na ekonomickou historii. Dějiny se podle této školy vyznačují pomalostí a přetrváváním. Ano, dílčí změny probíhají, ale protože vyvolávají silné emoce, přitahují nepřiměřenou pozornost a přeceňujeme je. 

Výsek mapy ukazuje římské cesty (červeně) v oblasti Lutecie (dnešní Paříž) a intenzitu světla v noci roce 2010 (jako nepřímý ukazatel soudobé hospodářské aktivity). Překryv je patrný.

Pochybovačům ekonomičtí historici ukazují mapy současných evropských dálničních tahů, umístění obchodně významných měst a tras římských silnic – téměř dokonale se překrývají. Ještě silnějším argumentem je srovnání částí světa bohatých v šestnáctém století a dnes. Samozřejmě existují skokani jako Jižní Korea, Singapur nebo Itálie i padlé hvězdy na Blízkém východě, ale obecná závislost je patrná. Žádný jiný samostatný faktor, který plní média a knihy, ať jde o objevy, technologie, zákony, hospodářskou či monetární politiku, nemá sílu jako dědictví minulosti.

Vy do škol, vy do dolů

Zvažme třeba vzdělanost a podnikavost jedněch a ignoranci a závislost druhých. Proč jsou v tom takové rozdíly i mezi občany jednoho státu? Španělsko-kanadského ekonoma Felipa Valenciu Caiceda tato otázka fascinovala. Zabýval se Latinskou Amerikou a nechápal, proč se natolik liší prosperita jinak velmi podobných regionů. Zjistil, že v Argentině, Brazílii a Paraguayi prosperují právě ta místa, ve kterých v letech 1609 až 1767 působily jezuitské misie.

Jezuité vedle pro Krista horovali i pro řemeslnou zručnost a obecné a technické vzdělání. Do španělských a portugalských dominií vyváželi technologii tisku, vyučovali v nich aritmetiku, botaniku, umění i primitivní lékařství. Na rozdíl od františkánských misií, jež se zaměřovaly výhradně na křesťanskou indoktrinaci, domorodcům představili plody, které nese poznání a technika. Ještě dnes, dvě a půl staletí od vyhnání posledního jezuity, vedou hodnoty a návyky vynucované jejich misiemi k vyšší gramotnosti, delší průměrné době strávené ve školách, vyššímu příjmu a vyšší inovativnosti, patrné třeba na ochotě osazovat geneticky modifikované plodiny.

Co vedlo naopak k tomu, že docela nedaleko lidé po vzdělání neprahnou a žijí chudobě? Zdá se, že opět Španělská koruna. Mezi lety 1573 až 1812 v Peru a Bolívii panoval nevolnický systém zvaný mita. Až desetinu mužů z vybraných kmenů nasadili kolonizátoři do dolů. Zotročení nejproduktivnějších členů společnosti vedlo k horší infrastruktuře, slabé produkci a celkově křehčí společnosti, která ztratila důvěru v budoucnost. Z tohoto šoku se oblast nevzpamatovala ani po dvou staletích.

Zóny bez Židů

Jak se mění nebo nemění třeba taková kosmopolitní tolerance k jinakosti? Když v polovině čtrnáctého století dorazila do Evropy černá smrt, Židé po celém kontinentu čelili obviňováni z šíření moru. V mnoha městech bylo vyvražděno celé židovské obyvatelstvo. Téměř o šest set let později Německo zaznamenalo celonárodní vzestup antisemitismu po porážce v první světové válce, kladené za stejné menšině.

Ekonomové Nico Voigtländer a Hans-Joachim Voth zjistili, že relativní míra antisemitských postojů a chování se ve vybraných městech téměř nelišila ani po víc než půl tisíciletí. Lokality, v kterých upalovali Židy v letech 1348 až 1350, vykazovaly výrazně vyšší úroveň antisemitismu i v meziválečném období. Útoky byly v těchto městech šestkrát častější, nacistická strana v nich získala více hlasů a následoval v nich i horlivější transport Židů do koncentračních táborů.

Lokální antisemitismus se v hlavách lidí po staletí utvrzoval každodenními aktivitami a notorickými symboly: antisemitskými hesly, obrazy a sochami v kostelech i domácnostech. Pašije zobrazovaly Židy jako boží vrahy, v divadelních hrách byl Žid synonymem křiváka a lakomce. Za zmínku stojí, že v bavorském Deggendorfu odstranili z ceremoniálu významné pouti upomínky vyhnání Židů při morových ranách až v šedesátých letech.

Ačkoliv v osmnáctém a devatenáctém století vedla industrializace k masivní migraci, většina obyvatel zůstala tam, kde žily generace jejich předků. Antisemitské postoje se předávaly v rodinách a v komunitách po staletí, i když – či snad právě proto – mnoho z těchto lidí Žida nikdy nepotkalo. Pouze ve městech, které zažily příliv migrantů, protižidovské tendence podle Voigtländera a Votha vymizely. Až nová krev přinesla jiné tradice a jiné názory.

Dědictví jde překonat

Jak se dlouhodobě utváří vztah k autoritám, třeba lékařským, mohou ukázat důsledky amerického vládního experimentu v Tuskegee v Alabamě, kde ve třicátých letech minulého století lékaři naverbovali čtyři sta Afroameričanů, kteří trpěli syfilidou, a dalších čtyřicet let na nich pozorovali průběh nemoci – aniž by je aktivně léčili či by o své nemoci účastníci pokusu vůbec věděli. Ekonomky Marcella Alsanová a Marianne Wanamakerová zjistily, že experiment a jeho následné zveřejnění dodnes vede k větší nedůvěře černochů k medicínskému systému. A to tím intenzivněji, čím blíže žijí k místu experimentu. Averze má i po dvou až čtyřech generacích za následek podstatně vyšší úmrtnost a nižší průměrnou délku života.

Pochopení toho, že rozhodování lidí ovlivňují dlouhodobě zakořeněné postoje, však může napomoci k řešení. Alsanová, která má vedle doktorátu z ekonomie i titul z medicíny, se pokusila toto historické dědictví vykořenit. Spolu s kolegy zprovoznila mobilní kliniku poskytující bezplatné služby v oblastech stále poznamenaných nedůvěrou. Předpokládali při tom, že černoši budou méně důvěřovat bílým lékařům, jací stáli za experimentem v Tuskegee. V klinice tuto domněnku testovali – pacienty náhodně ošetřoval černoch, nebo běloch. Potvrdilo se, že černošští lékaři měli výrazně pozitivní vliv na ochotu využívat lékařskou péči. Tento jednoduchý zásah vedl k tomu, že budoucnost přestala kopírovat minulost. 

 

Psáno pro Finmag.

LN: Kniha roku 2017 (a další)

Do letošní soutěže Lidových novin o Knihu roku jsem nominoval tři různorodé kandidáty. (Obligátní varování: výběr je zatížen tím, že jsem ani zdaleka nestihl přečíst, co jsem plánoval... a na některé dobré knihy jsem jistě zapomněl.)

Knihu Shoe Dog od: Phil Knight vydalo (namluvenou) letos nakladatelství Simon & Schuster Audio.

Ač je nutné se někdy přenést přes americkou pompéznost a narcismus, životopis Phila Knighta je intimně podaným vhledem do přemýšlení o jeho životě a rozhodnutích, které nakonec vyústily ve vznik největší sportovní firmy světa. Knightových nočních můrách, nenaplněných očekávání, zklamání ze svých poklesků i mrzkých charakterů mnohých lidí, ale i zasloužených úspěchů a štěstí na přátele.

Knihu Why Buddhism is True: The Science and Philosophy of Meditation and Enlightenment od: Robert Wright vydalo letos nakladatelství Simon & Schuster.

Evoluce nás nevybavila myslí, která dokáže dosáhnout štěstí a klidu. Robert Wright využívá soudobých výzkumů v kognitivní a evoluční psychologii a vlastní zkušenosti při pronikání do budhistického vidění světa, aby čtenáři nabídl způsoby, jak procházet dny bez rozčilování nad problémy, které jsou nepodstatnými trivialitami. Jak svou mysl osvobodit, aby svět prožívala v jeho úžasnosti nezatížená ambicemi, které ve skutečnosti mít nemusí.

Knihu The Gene: An Intimate History od: Siddhartha Mukherjee vydalo letos nakladatelství Scribner.

Historie genetiky podána s čtivostí detektivky. Mukherjee v prvním dějství odryje své obavy o dědičnosti mentálních problémů ve své rodině a nato chronologicky představí vývoj genetiky – úžasně spojí životní příběhy vědců s jejich objevy, jak je řízen veškerý život na této planetě. Kniha se věnuje i soudobým kontroverzím s umělým vytvářením organizmů či přepisováním genů (nejen) při léčení nemocí.
 
Do užšího výběru se dále letos dostaly knihy:

Knihu Behave: The Biology of Humans at Our Best and Worst od: Robert M. Sapolsky vydalo letos nakladatelství Penguin Press.

Majestátní pojednání o biologických procesech stojících za lidskou agresivitou, nevraživostí a zlobou. Knize však škodí školometské představování základních fyziologických procesů a škobrtnutí při zveličování několika studií, které se nakonec ukázaly jako nehodnověrné. 

Knihu The Evolution of Beauty: How Darwin's Forgotten Theory of Mate Choice Shapes the Animal World - and Us od: Richard O. Prum vydalo letos nakladatelství Doubleday.

Názorné aplikace teorie sexuální selekce, tedy Darwinovy myšlenky, že při výběru partnera nemusí rozhodovat jeho „skutečné“ schopnosti, ale pouze estetické, sexuální působení na druhé pohlaví (hezká paralela do marketingu – o úspěchu nerozhodnou pravé kvality, ale umná prezentace). Jelikož autor je ornitolog, větší část knihy se zabývá ptáky, sekce o lidech nejsou moc hluboké.

Knihu Darwin's Unfinished Symphony, How Culture Made the Human Mind od: Kevin N. Laland vydalo letos nakladatelství Princeton Univeresitsy Press.

Další zástupce evoluční teorie, tentokráte o kulturní evoluci coby nástroji lidstva, jak dosáhnout komplexní civilizace. Kniha je pojata jako vědecká biografie autora a některé sekce proto dávájí dojem, že jsou více důležité pro něj samotného, místo, že by byly skutečně podnětné, resp. pro čtenáře nutné k pochopení či přečtení.

Knihu The Secret of Our Success: How Culture Is Driving Human Evolution, Domesticating Our Species, and Making Us Smarter od: Joseph Henrich vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.

Mnohem více se mi líbilo Henrichovo Tajemství našeho úspěchu, jež sice nedosahuje rozsahu Darwinovy nedokončené symfonie, ale díky antropologickému podání těžícího z příběhů, je mnohem jasnějším a čtivějším představením kulturní evoluce.

 

Knihu Against the Grain: A Deep History of the Earliest States od: James C. Scott vydalo letos nakladatelství Yale University Press.

Inspirující pohled na ekonomicko-politickou dynamiku vzniku prvních států v duchu „obilí v sýpkách se daní lépe než jiné výpěstky a lidem za hradbami se vládné lépe než kdyby volně běhali po pláních". Nicméně Scott velmi přehání myšlenku (ne zcela opřenou o silnou evidenci), že mimo města a proto-státní celky žili lovci-sběrači-příležitostní-zemědělcí v rustikální idyle.

Knihu The Great Leveler: Violence and the History of Inequality from the Stone Age to the Twenty-First Century od: Walter Scheidel vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.

Do jisté míry „pokračování“ Scotta. Scheidel se zaměřuje na vznik nerovností mezi lidmi. Pochmurnou pointou knihy je varování, že rovnost je téměř vždy jen důsledkem katastrof, válek a hladomorů.

Knihu The One Device: The Secret History of the iPhone od: Brian Mechant vydalo letos nakladatelství Little, Brown and Company.

Spíše než o iPhonu (o kterém je vlastně až závěr) je kniha o změnách, které musely nastat v technologiích (od výroby baterií po invenci nerozbitného skla), v závádění nového stylu řízení firem a v hospodářské restrukturalizaci Číny..., aby byla umožněna výroba tohoto přelomového výrobku.

Knihu Fifty Inventions That Shaped the Modern Economy od: Tim Harfod vydalo letos nakladatelství Riverhead Books.

Název přesně odráží obsah a čtenáři znalí knih Tima Harfoda vědí, že jeho literární styl je chorobně čtivý. Menší nevýhodou je, že jde o typickou knihu, ze které můžete čerpat nespočet zajímavých fakt (k zmínění třeba v hospodě), aniž byste po jejím přečtení viděli svět jakkoliv jinak.

Knihu The Captain Class: The Hidden Force That Creates the World's Greatest Teams od: Sam Walker vydalo letos nakladatelství Random House.

Ačkoliv nejsem fanouškem vlastně žádného fyzického sportu, kniha o důvodech, proč některé sportovní týmy vyhrávají a jiné nikoliv, byla příjemným čtením. Asi proto, že ve skutečnosti je o faktorech, které ustanovují inspirujícího člověka (a tedy třeba i dobrého manažera).


Psáno (z části) pro Lidové noviny.

Přátelé nás znají tak dobře, že odhadnou, kdy zemřeme

Způsoby, jakými člověk žije, ovlivní, kdy zemře – jistě ne moc šokující sdělení; na pravdivosti mu to ale neubírá. Víme-li, že někdo se stresuje kdejakou hloupostí, je neorganizovaný nebo snadno podlehne vábení neřestí, neočekáváme, že se dožije pravnoučat. Dlouhověkost očekáváme u kliďase, nikoliv neurotika. Lidé jsou zároveň mistři v odhadování charakteru druhých. Zeptáte-li se na povahu vám neznámého člověka lidí, kteří jej znají, obvykle se na jeho základních charakteristikách dokonale shodnou (ne vždy, pochopitelně). Joshua Jackson s kolegy (pdf) si tedy položili otázku, zda přátelé, majíce dokonalý vhled do naší povahy, tím i fakticky vědí, kdy zemřeme. K odpovědi využili studii, která běží po více než tři čtvrtě století.

Mezi roky 1935 až 1938 bylo naverbováno 300 novomanželů do výzkumu, který měl sledovat, jak osobnostní charakteristiky jednotlivců ovlivní jejich cestu životem. O každém účastníkovi studie bylo v počátku také zjištěno, co si o něm myslí jeho bližní. Nakolik je oblíbený nebo spíše tichý, pečlivý a upřímný či nespolehlivý, je-li neurotický, inteligentní či zda se bojí nových věcí. Jelikož u většiny participantů už je známo i datum úmrtí, lze určit, jak přesně přátelé určili jejich dlouhověkost podporující či znemožňující povahové rysy.

Muži, kteří byli známými v průměru označeni za svědomité, otevřené novým věcem či kultivované se dožili mnohem více let (a naopak nespolehliví chaoti umírají mnohem dříve). Třeba u extroverze či obecně emoční stability však vliv na délku dožití identifikován nebyl. U žen k dlouhověkosti naopak vedlo, byly-li označovány za emočně stabilní a coby přívětivé. Výsledky jsou totožné, i když se u odfiltrují charakteristiky jako vzdělání, příjem či inteligence.

Míra dožití (osa y) a věk (osa x) lidí dle toho, za jak svědomité byli označeni. Delší tečkovaná čára udává ty spíše nesvědomité (směrodatná odchylka pod průměrem), kratší tečkovaná svědomitější (směrodatná odchylka nad průměrem).

Participanti svou povahu uváděli rovněž, tyto údaje však nebyly natolik přesné v předpovědi doby jejich dožití. Souhrn mínění přátel je přesnějším vhledem do předností i slabin člověka, než jakého je on sám schopen.


Psáno pro Vesmír.

Potraty skutečně vedou k snížení zločinnosti

Slavné zjištění Stevena Levitta a Johna Donohuea z konce 90. let je i dnes velmi kontroverzní. Když v 90. letech v USA překvapivě začala klesat kriminalita, přispěchali totiž s vysvětlením, že šlo o dopad uzákonění potratů o zhruba 20 let dříve. Vyšší potratovost v zemi totiž nejen z definice snížila porodnost, takže byl v populaci nižší poměr mladých mužů, kteří mohou za většinu násilné kriminality. Zejména se však nenarodili "rizikoví" jedinci. Nechtění potomci chudých, svobodných matek, bez vzdělání a rodinné podpory, děti, u nichž panuje mnohonásobně vyšší pravděpodobnost, že se v pubertě a dospělosti stanou kriminálníky.

Jelikož však tyto závěry závisely na jednom historickém precedentu v jediné zemi, nebylo je možné příliš zobecňovat. Abel François, Raul Magni-Berton a Laurent Weill (pdf) nyní provedli podobnou analýzu na datech z 16 evropských zemí, v nichž k legalizaci interrupcí došlo v různé době. Bylo proto možné sledovat, zda se s daným zpožděním projeví stejný účinek i v různých obdobích a v různých státech.

Vývoj počtu případů násilných přepadení a krádeží na mil. obyvatel v jednotlivých evropských zemích. Červená linka indikuje tamní legalizaci potratů.

Patnáct let po legalizaci potratů začaly míry vražd, přepadení i krádeží klesat univerzálně. I když nalezené efekty nejsou zrovna nejsilnější, studie potvrdila, že nechtěné děti narozené do nepříznivých podmínek skutečně "rostou pro kriminál". Přitom se zdá, že zvláště špatné prostředí, v němž děti vyrůstají, je zodpovědné za jejich následnou brutální cestou životem.


Psáno pro Vesmír.

Slabý stát a pálení čarodějnic

Silný centrální stát poskytuje rovný přístup k právu a vynucování norem není poplatné rozmarům lokálních autorit. Na druhou stranu se může zvrhnout do diktatury či zneužívání nevládnoucích minorit. Ve federalistických státech mají oblasti sice větší autonomii, lokální zájmové skupiny mají ale také snazší cestu k uchvácení moci. Noel Johnson a Mark Koyama (pdf) otestovali ne/výhodnost centralismu ve Francii konce 16. a během 17. století.

Šlo o roztříštěné království, v němž jednotlivá vévodství měla odlišná privilegia, zákony i fyzikální míry a uplatňovala mezi sebou cla. Kvůli financování válek však francouzští králové nutně potřebovali zefektivnit daňový systém, což vyžadovalo sjednotit i právo a především jeho vynucování. Vzrůst daní sice málokdo považuje za zářný bod rozvoje civilizace, nicméně se ukázalo, že rostoucí efektivnost státní moci s sebou nesla významná požehnání – mizení čarodějnických tribunálů.

Vpravo počet zaznamenaných čarodějnických procesů ve Francii (a silná linka) a vlevo počet zaznamenaných procesů ve zbytku Evropy (a čárkovaná linka). Jak patrno, ve Francii po upevnění státní moci v první třetině 17. století došlo k razantnímu poklesu procesů s čarodějnicemi.

Odsoudit čarodějnici totiž vyžadovalo "uvolnění" platného římského kanonického práva, jak s ohledem na důkazy, tak možnost soudního mučení. Procesy byly často důsledkem lokálních animozit. Hony na čarodějnice se stávaly prostředkem "řešení" místních problémů obětními beránky (pdf, můj dřívější text) a vyřizováním starých účtů. S narůstající frekvencí "odhalených" se u obyvatel objevovala upřímná panika z rozšíření služebníků satana. Poptávka po hranicích tak dále rostla.

I při zvážení dalších faktorů jako stabilita regionu (kupř. blízkost k hranicím) či ekonomická vyspělost se potvrdilo, že čím menší moc stát v regionu měl (méně daní vybral), tím více čarodějnic v něm bylo popraveno. (V severní Francii polovina obviněných skončila na hranici; kdežto nejvyšší soud jich odsoudil ani ne 5 %). Přestože třeba Ludvík XIV. nechal popravit desítky šlechticů coby čaroděje, zdá se, že za slabší vlády by bylo utrpení lidí mnohem horší.


Psáno pro Vesmír.

Univerzity – základy komerční revoluce

Pozdní středověk se vyznačuje růstem měst, rozšiřováním obchodu a obecně rozkvětem hospodářství do té míry, že umožnilo financovat zaoceánské cesty, výboje a nakonec i evropskou kolonizaci zbytku světa. Epoše se v hospodářských dějinách přezdívá komerční revolucí, protože povznesla chudou, zaostalou a čistě zemědělskou Evropu na roveň čínské či islámských civilizací. Co však zapříčinilo či alespoň ovlivnilo tuto transformaci, nevíme, protože mnoho exaktních dat z tohoto období pochopitelně neexistuje.

Cenná je proto studie od Davida Cantoniho a Noama Yuchtmana (pdf), kteří novátorsky využili data o založení přes dvou tisíc německých měst, jakož i dat, kdy získaly práva na pořádání trhů (což naznačuje jejich ekonomickou vyspělost). Nato je propojili s daty a místy zakládání univerzit. Jelikož koncem 14. století panovalo papežské schizma (existovalo paralelně několik papežů) německá města najednou lehčeji a rychleji dosáhla na papežské buly umožňující jim vysoké školy založit. Počet univerzitně vzdělaných Němců tak mohl skokově vzrůst (navíc se i mnoho německých vzdělanců vrátilo z francouzských univerzit, jelikož oponovali avignonskému papežství).

Počet německých studentů na zahraničních univerzitách, zejména v Paříži, Orléans, Praze ad. (tmavší linka) a na německých univerzitách (světlejší linka).

Z analýzy vyplývá, že čím kratší vzdálenost k novým univerzitám města měla, tím rychleji získávala práva pořádat trh a začala hospodářsky vzkvétat. Efekt je asi důsledkem většího množství vystudovaných právníků (resp. královských úředníků), kteří dokázali kodifikovat a vymáhat obchodní právo a pak ustanoveným právním systémem prováděli své klienty. Stabilní právní systém univerzálně snižoval nejistotu a umožnil tak rozvoj obchodu a podnikání ve středověké Evropě.

Využitý dataset měst. Čím tmavší barva, tím více se městu zkrátila vzdálenost k nejbližší univerzitě. Termín "Německo" je pochopitelně anachronismem, v analýze bylo zvažováno území zhruba Německého císařství/Výmarské republiky.

Psáno pro Vesmír.