Konzervy a otvíráky

Nejtěžším úkolem pedagoga na podnikohospodářské fakultě je naučit studenty podnikatelské invenci. Skoro každý věří, že prosadit se v businessu vyžaduje novou, vysoce pokrokovou technologii (či, jsou-li cyničtí, kontakty ve státní správě pro veřejné zakázky). Nicméně, na rozdíl od vědy či techniky, v podnikání není nutné posunout hranice poznání. Plní se touhy spotřebitelů. A to jde často jednoduchým nápadem, jen trochu jinou perspektivou, jak lze řešit jejich problémy a potřeby. Má oblíbená ilustrace je, trochu nečekaně, vynález konzerv. 

Pro kontext: každá armáda měla vždy problém s dodávkami potravin. Bylo jich třeba ohromné množství a neustále. I když měli vojevůdci štěstí na momentální hojnost, většina potravin se velmi rychle zkazila. Většina mrtvých ve všech historických válkách tedy nebyla v bitvách, ale v důsledku onemocnění, nejčastěji ze špatného či chybějícího jídla.

Až francouzskou armádu koncem 18. století napadlo problém systematicky řešit a vypsala inovační soutěž – nabídla obří finanční cenu komukoliv, kdo představí univerzální metodu dlouhodobého uchovávání potravin. Samozřejmě tou dobou již existovalo mnoho postupů: sušení, uzení, solení či různé způsoby fermentace. Leč potraviny ztratily na chuti, postupy se hodily jen na specifické potraviny a často jim ničily nutriční hodnotu.

Cenu vyhrál Nicolas Appert vynálezem zavařování. Na jeho příběhu je inspirativní i to, že svou úspěšnou invenci založil na řadě chybných teorií. Domníval se totiž, že jídlo se kazí vzduchem, doslova. Proto potraviny zpočátku dával do sklenic, ucpal je korkem a zalil voskem. Věřil, že metoda garantuje trvanlivost všech potravin stejně jako je tomu u vína. Samozřejmě to nefungovalo, protože málokterá potravina dokáže ušlechtile alkoholově kvasit. Zejména pokusy s masem se ukázaly jako velké, smradlavé a smrtelné zklamání. Appert ale metodu dále precizoval. Napadlo jej, že zahřátím sklenice a následným zchlazením se mezi uzávěrem a obsahem vytvoří podtlak, který dokonale zabrání vniknutí vzduchu. Čtrnáct let proces modifikoval až dospěl k úspěchu: pevné uzavření sklenice a její převaření. Kombinace těchto postupů dokázala uchovat potraviny nezkažené a jejich chuť byla k nerozeznání od čerstvě uvařeného jídla. To vše Appert dokázal před objevem Louise Pasteura, že za kažením potravin stojí mikroorganismy. Převaření nebylo až tak nástrojem podtlaku, jako efektivní eliminací těchto mikroorganismů.

Appert od francouzské armády získal cenu, nicméně komerčního úspěchu se nedočkal. Ten čekal až na Angličana Petera Duranda, který roku 1810 patentoval plechové konzervy jako mnohem praktičtější nádoby. Appertovy sklenice byly moc těžké, rozbitné a drahé. 

Příběh je založen na knize Food: A Very Short Introduction od: John Krebs, vydalo ji v roce 2013 nakladatelství Oxford University Press.

Říkáte si, že celý příběh je spíše popisem úmorného bádání na hranici tehdejší vědy než jednoduché podnikatelské invence. A máte pravdu. Příběh pokračuje. Ačkoliv se konzervy továrně vyráběly od roku 1812, kromě vojenské poptávky byly velmi málo populární. Důvodem bylo složité otevírání. Až do roku 1855 totiž nikoho nenapadlo vymyslet otvírák a plechovky se v domácnostech otevíraly dlátem a kladivem (vojáci konzervy otevírali bajonety). Až vynález v pravdě triviálního výrobku – otvíráku na konzervy, vedl k obřímu boomu konzervárenského průmyslu.

Většině studentů příběh přijde moc komplikovaný na jednoduchou pointu, že příležitost k podnikatelskému nápadu leží kdekoliv. Mám proto jiný, instantní – kolečka na kufr. Je totiž v pravdě nepochopitelné, že skoro celé své dějiny byly kufry noseny. Až v roce 1972 byl podán první patent na kufr s kolečky a současné modely s teleskopickým držákem mají původ až roku 1991. Lidstvo dokázalo vynalézt antibiotika, vyrobit atomovou pumu či poslat člověka na Měsíc a přitom své kufry nosilo v rukou.

Psáno pro Lidové noviny.

Když jde jen o hovadiny

Patrně máte podobnou zkušenost. Stojíte před obrazem v muzeu moderního umění a zdá se, že jde toliko o náhodné stříkance barvy. Tu a tam snad dávající odkrýt nějakému tvaru. Hledáte, jaký význam obraz má či jaké emoce prožíváte, ale brzy vás ovládne úzkost. Pocit zmaru z nepoznatelného a instinktivně váš pohled míří k popisku obrazu. Konečně úleva, popis otevřel, že obraz opravdu může být zobrazením…

Lidé se liší v oblibě abstraktního umění. Ti, kteří mají rádi strukturovaný svět a pořádek, jej nevyhledávají; naopak lidé rádi objevující nové a preferující nekonformitu se pro něj nadchnou. Rádi totiž prozkoumávají, co v nich vyvolává.

Všichni však nesnáší, nemá-li umění význam žádný. Kdyby umělec řekl, že se mu vylily barvy na plátno, zaujme málokoho. Stejně polité plátno, k němuž malíř prohlásí, že jde o zobrazení jeho rozervaného vztahu s otcem, vyvolá úžas.

Martin Harry Turpin, kanadský psycholog, se se svým týmem (pdf) dovtípil, že umělci mohou jednoduše manipulovat veřejností tím, že nesmyslným dílům přidají popiskem zdánlivě hluboký význam. Inspirovali se studiemi, které zkoumají tzv. "pseudohluboké hovadiny". Jde o tvrzení, která neaspirují na pravdu či faktický popis skutečnosti, ale ani nutně nejde o lži; jde o poutavá tvrzení nabízející zdání hloubky a vhledu.

Mluvčí pseudohluboké hovadiny používá, chce-li zaujmout a přitom zakrýt absenci obsahu své řeči; znáte to, problémem světa je "negativní láska", podnikatelé by měli "strategizovat business architekturu" či "budoucnost bude patřit astrální neoddělitelnosti".

Tým psychologů nechal softwarem vygenerovat náhodné barvy a tvary, které vypadaly jako abstraktní malby – ač pochopitelně – u jejich zrodu nebyl žádný význam. Následně nechal vygenerovat náhodně i popisky, tedy sousloví, která dávala gramatický smysl, ale jinak byla smysluprázdnou skupinou slov; třeba jako "nedefinovaná jedinečnost bolesti" či "patologický interiér vnějšku". Typické pseudohluboké hovadiny.

Následně psychologové k nějakým kresbám přiřadili popisek a k dalším nikoliv a měřili, zda pseudohluboká hovadina zvýší vnímání obrazu jako majícího hluboký význam. Přesně to také nalezli.

Asi si říkáte, že když vše bylo náhodně vytvořené a bez smyslu, lidé mohli některý popisek využít a v malbě smysl najít. Turpin s kolegy proto udělali experiment znovu a k obrazům přiřazovaly popisky s pseudohlubokou hovadinou a i popisky, které byly pokusem o deskripci zobrazeného, tedy kupř. "abstraktní prvky" či "mix barev". Obrazy s pseudohlubokou hovadinou byly však stále hodnoceny jako mající mnohem hlubší význam než obrazy s popiskem a obrazy bez popisku.

Příklady využitých abstraktních obrazů generovaných počítačem. První je pojmenovaná pseudohlubokou hovadinou ("nedefinovaná jedinečnost bolesti"), druhá nezajímavým popiskem ("abstraktní prvky") a třetí je bez popisku. Popisky i obrazy se v experimentu náhodně střídaly.

Na závěr tým sebral popisky z reálných abstraktních děl a vytvořil opět několik pseudohlubokých hovadin a nechal respondenty hodnotit, jak hluboký smysl všechna tvrzení mají. Zjistili, že respondenti nejsou schopni rozeznat autentický popis díla a náhodně vygenerované hovadiny.

Výsledky jednoznačně ukazují, že pseudohlubokými hovadinami umělci (nebo kurátoři či majitelé galerií) odbornou i laickou opravdu oslní a vytvoří zdání díla s hlubokým významem. Nejsou přitom jedinou skupinou, která používá pseudohluboké hovadiny k zisku statutu bez velké snahy. Hovadiny pohříchu umocňují prestiž mluvčího v mnoha dalších oborech a volba ovací či pískotu je jen na nás, posluchačích.


Psáno pro Lidové noviny.

Kreativní vyčůránci

Kreativita je schopnost přicházet s novými řešeními problémů. Říká se jí i divergentní myšlení, jelikož vyžaduje schopnost porušit typické vnímání situace a představit si ji v nezvyklém zarámování.

Ilustrujme to jednoduchým testem. V jedné minutě zkuste přijít na co nejvíc užití slova "cihla".
Všechny asi napadne "součást stavby", "zarážka pod kolo" nebo "po někom ji hodit" (u mužů se jako zbraň objevuje nejčastěji v prvních pěti odpovědích). Tvořiví lidé dokážou za minutu přijít i na dvacet příkladů. Skutečně kreativní ale trkne, že nemusí jít jen o stavebninu a přihodí i "cihlu čedaru", jméno "Jiří Cihla" nebo název firmy. Kreativita umožňuje nahlížet na problém zcela odlišnou perspektivou. Proto je široce oceňovanou schopností v umění, vědě i byznysu.

Sem s odměnou

Na druhé straně může tato schopnost lámat normy uvažování znamenat i morální problém. Francescu Ginu z Harvard Business School a Dana Arielyho z Duke University (pdf) napadlo, že pokud se kreativita vyznačuje schopností porušovat pravidla, nemusí jít jen o zažité způsoby myšlení při řešení problémů, ale i o společenské normy a zvyky.

Kreativnější jedince prostě napadne víc způsobů, jak řešit nejrůznější situace, včetně způsobů nečestných. Navíc snáz nalézají racionalizace podvodného chování.

Poučné je sledovat vývoj této schopnosti u dětí. Zákazy jsou pro ně zprvu svaté. Pak je začnou porušovat, ale cítí vinu. Nakonec snězení cukroví obhajují tím, že je zachránily před zkažením,... a z "nikdy nelhat" se stane "nechtěl jsem, aby ses o mě bála". A tvořiví lidé jsou právě v takových racionalizacích, či chcete-li výmluvách, lepší. Gino a Ariely laboratorně potvrdili, že kreativnější osoby jsou skutečně ochotnější podvádět. Subjekty svého experimentu náhodně rozdělili na dvě skupiny. V jedné povzbudili kreativnější mód myšlení, nechali ji číst texty plné slov jako originalita, inovativnost, vynález, představivost, nápady… Druhá skupina naopak četla nudný text. Nato výzkumníci ověřili, jestli tato manipulace fungovala a při řešení úloh členy první skupiny potkalo víc kreativnějších nápadů. Potvrdilo se. Nakonec pak účastníky pokusu nechali hrát hru, ve které šlo vydělat peníze. Úkol byl prostý: během pěti minut najít v řadě čísel dvě, která dohromady dávají 10, tedy například 4,56 a 5,44. Za každou nalezenou dvojici dostal participant přibližně 6 korun. Gino a Ariely nechtěli vidět důkazy, stačilo jim slyšet, kolik dvojic účastník napočítal. Vytvořili tak silnou motivaci lhát.

Jelikož měli všichni stejné podmínky, průměrně by v "kreativnější" i "normální" skupině měl každý najít stejný počet dvojic. Nicméně v kreativnější skupině jich nahlásili mnohem víc. Studie sledovala i vliv inteligence a nepotvrdilo se, že by kreativnější lidé byli o mnoho inteligentnější. Zato kreativita přímo vedla ke lhaní.

Spojené nádoby

Dosud to byl jen jeden bizarní psychologický experiment, nicméně tým ekonomů Williama Griesera Rachel Liové a Andreie Simonova (pdf) potvrdil, že vztah mezi vyšší kreativitou a vyšší nečestností platí i v reálném světě. Využili úniku dat z AshleyMadison.com, webové seznamky zaměřené na mimomanželské poměry (její slogan zněl "Život je moc krátký, abys zůstal svatý"). Přes 47 tisíc uživatelů z USA se do ní totiž registrovalo pod firemním e-mailem, a když hackeři v červnu 2015 ukradli a posléze zveřejnili informace o uživatelích, bylo možné zjistit, v jakých firmách je větší počet zaměstnanců, kteří berou své manželské sliby "kreativněji". Tým ekonomů tak získal poměrně dobrý ukazatel nečestnosti lidí.

Předpokladem výzkumu bylo, že jsou etické hodnoty organizace v důsledku průměrem hodnot jejích zaměstnanců, ať už firmy u svých zaměstnanců určité etické hodnoty vytvářejí, nebo naopak přitahují jejich nositele. Pakliže je mezi zaměstnanci firmy vyšší míra aktivních členů záletové seznamky, lze usuzovat, že se organizační kultura vyznačuje vyšší tolerancí k porušení manželského slibu, což může souviset s dalším neetickým chováním. Grieser s kolegy skutečně potvrdili, že větší účast zaměstnanců v seznamce koreluje s vyšetřováním firmy pro účetní nesrovnalosti či podvody a také finanční analytici tyto firmy častěji podezřívají z korupce. Dosud asi žádné překvapení. Leč v souladu s teorií, že nečestnost může být projevem kreativity, ekonomové zároveň ukázali, že "nečestné" firmy se vyznačují i vyšší inovativností, měřenou intenzitou a efektivitou výzkumu a vývoje, počtem a diverzitou patentů a mírou jejich využití.

Mapa ukazuje intenzitu ročního průměrného počtu aktivních účtů (na milion obyvatel) stránky AshleyMadison v USA.

Na druhé straně se nedá říci, že by jim inovativnost k něčemu byla, protože "nečestné" firmy jsou zároveň mnohem víc zadlužené, mají vyšší volatilitu akcií a obecně i mnohem vyšší pravděpodobnost bankrotu.

Samozřejmě může existovat několik mechanismů, které nalezenou korelaci vysvětlují: neformální kultura nových startupových firem bez pevně daných procesů, hierarchie a byrokracie můžou přitahovat kreativní jednotlivce. Absence pravidel zároveň uvolňuje prostor nečestnému chování. Některé firmy mou při najímání zaměstnanců či při povyšování manažerů upřednostňovat kreativitu a (nezáměrně) upozaďovat morální integritu a další charakteristiky, čímž nevědomky dají vzniknout i neetické kultuře.

Výzkum (nejen) firmám připomíná nepříjemnou nutnost hledat přijatelnou míru mezi úrovní kreativity a respektem k společenským normám.


Psáno pro Finmag.

Květina? Plevel s rozpočtem na reklamu

Výkonný kreativní ředitel britské agentury OgilvyOne vám pomůže pohlédnout na svět svěžíma očima – jeho knihu ale sráží neznalost současné ekonomie i roztěkanost.

Květina? Plevel s rozpočtem na reklamu

Kniha Alchemy: The Surprising Power of Ideas That Don't Make Sense („Alchymie: Překvapivá síla nesmyslných myšlenek“) Roryho Sutherlanda je plná vtipných nápadů, jak taky můžeme řešit či alespoň nově chápat osobní i společenské problémy. Nicméně v záplavě tipů, jak manipulovat myšlením lidí, tkví i její slabost. Čtenář se sice baví, ale pro nedostatek hlubších myšlenek už po chvíli netuší, co se tu vlastně prodává.

Čtyřiapadesátiletý Sutherland, který strávil většinu kariéry ve skupině agentur Ogilvy & Mather, vykopává odvážně: „Nikdo ve veřejném životě nevěří v magii ani nedůvěřuje těm, co ji praktikují.“ Tvrzení vzbuzuje minimálně zájem o to, jaké drogy autor míchá. Čtenář se však rychle dovtípí, že alchymie je v Sutherlandově pojetí prostě psychologie: „Naše kultura oceňuje měření věcí místo porozumění lidem, proto moc nehledá ani neuznává psychologická řešení problémů.“ Sutherland v davu autorů podobných pop-psychologických knih (od Myšlení rychlé, pomalé přes Šťouch po Mžik) hereticky hlásá, že problémy, které jsou řešitelné logicky, rychle mizí, protože na logickou odpověď prostě někdo přijde. Přetrvávají proto problémy, které je nutné rozlousknout alchymií – psycho-logicky a kreativně.

Knihu Alchemy: The Surprising Power of Ideas That Don't Make Sense od: Rory Sutherland vydalo letos nakladatelství WH Allen.

 
Status především

Jak by šlo řešit přecpané vlaky a nespokojené cestující v každodenní špičce? Logickou odpovědí je stavět více tratí pro více vlaků a vagónů. Jde o řešení nákladné, zatěžující životní prostředí a přirozeně tedy narážející na rozpočtové a jiné limity. Sutherland vybízí, abychom změnili perspektivu: problém je přece v nespokojenosti cestujících. Psychologické problémy vybízí k psychologickým řešením. Dle Sutherlanda jsou stojící naštvaní proto, že závidí sedícím a cesta je pro ně nepohodlná a dlouhá. Řešením by tedy měla být změnit vnímání statutu, nepohodlí i délky jízdy. Vlaky by mohly mít úzkou část pro sezení s místenkou uprostřed, aby si zákazníci stále mohli koupit vyšší statut sedícího, zatímco po stranách s výhledem by byli pohodlně vypolstrované chodby, s USB přípojkou a místem na uložení věcí. Průměrná spokojenost cestujících by vzrostla, aniž by musel vyjet jediný vagón navíc. Zda by nápad fungoval, by nám řekl až praktický experiment, bezesporu však stojí za zvážení.

Sutherland doporučuje podobné přerámování řady otázek. Třeba: proč ženy kupují kosmetiku či drahé značkové prádlo či šaty? Aby se mužům více líbily? Stěží. Mužům se líbí nejvíce nahé ženy. Z psychologického pohledu jsou tyto nákupy spíše nástroje na zvýšení sebevědomí. Po dvouhodinovém líčení a v šatech s mnohatisícikorunovou visačkou se žena prostě cítí lépe. Podobně si ani většinou nečistíme zuby kvůli jejich zdraví. Téměř nikdo nesahá po kartáčku, když sní sladkost, naopak téměř každý si čistí zuby, jde-li na rande. Sutherland těmito příklady ilustruje, že „konvenčně racionální“ zdůvodnění chování jsou často chybná. Řešíme svůj status, chceme vypadat před ostatními lépe. Odkrytí těchto – často podvědomých – motivací pak umožňuje měnit život, a to svůj i druhých, což se v marketingu hodí zejména.

Slamění ekonomové

Knize chybí konzistentní myšlenka, která by spojovala Sutherlandovy inspirativní vhledy. Své ilustrace zakončuje obvykle konstatováním, že je lidské myšlení magie. Pohříchu za kostru Alchymie využívá typickou berličku autorů pop-psychologie: ekonomie předpovídá toto, ale ve skutečnosti jsou lidé mnohem složitější. Snad na každé třetí stránce se dozvíme, jak jsou ekonomové mimo mísu, omezení, rigidní a nekreativní. Jako navigace v autě: spočítají nejkratší trasu k cíli, ale ignorují, že tato cesta bude tím pádem brzy plná a řidiči někdy chtějí jet i dlouze, pokud si při tom užijí panoramatické výhledy. Metafory, kterou vedou k nulovému poznání.

Bez těchto impertinencí by však bylo mnoho pasáží knihy k uzoufání banálních. Musíme se proto dozvědět, že dle ekonomů je reklama zbytečná a nenávidí ji (!), aby Sutherland mohl otevřít argumentaci, jak značky a výdaje na reklamu ve skutečnosti signalizují, že výrobce je ochoten vynaložit na svoji reputaci obří zdroje, proto mu spotřebitelé věří. (Proto prý hoverboardy, segwaye a podobné kolonožky v prodejích nenaplnily očekávání. Vyráběl je kde-kdo, ač žádná uznávaná značka – spotřebitelé proto celému segmentu nevěřili.)

Zvažme také pasáž, ve které Sutherland vysvětluje, že by „každý ekonom“ (!) doporučil divadlům ke zvýšení obratu rozšířenou praxi rozesílání nabídky zlevněných vstupenek. Ve skutečnosti zájem o „zlevněná vystoupení“ radikálně klesá, protože lidé nechtějí chodit na hry, které jsou zjevně tak neoblíbené, že je divadla musí zlevňovat. Sutherland míní, že to „nedává dle ekonomické teorie žádný smysl.“ Pár stran nato odkrývá, že by obchody neměly zlevňovat všechny položky, ale spíš pořádat nárazové akce a tisknout slevové kupóny. Prý tím spotřebitelům nabízejí pocit, že dostali lepší nabídku než ostatní. Když obchody soustavně nabízejí nízké ceny, iluze spotřebitelů, že koupí lépe než druzí, se prý rozplyne. Navíc mohou spotřebitelé obchod vnímat jako nekvalitní diskont. Uplatněný kupon zato nabízí pocit vítězství.

Královské bonmoty

Sutherland je zkrátka mimo v tom, co ekonomie není či nedělá. Vždyť studium toho, jak se lidé chovají, a naopak ignorování toho, co říkají, že je motivuje, má současná ekonomie ve znaku. Čtenář znalý díla třeba Tima Harforda či knihy The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od Kevina Simlera a Robina Hansona (jejíž recenze vyjde na Finmagu v příštích týdnech), tady nenajde až tolik heuréka momentů. Sutherland také nerad přiznává, že mnoho problémů není řešitelných jen lepším marketingem. Například strmý nárůst cestujících ve vlacích už nepůjde řešit sebelepším designem vagónů.

Kniha ale stále stojí za přečtení. Obsahuje mnoho příkladů, jak neintuitivně fungovaly různé PR kampaně – proč se Red Bullu daří, i když je drahý, spíše nechutný a ve velmi malé plechovce? – a Sutherland se z příběhů snaží vykřesat poznání lidské duše. Nadto píše svižně a vtipně. A jeho bonmoty, často schované i v poznámkách pod čarou, jsou skvosty: „Květina, to je vlastně plevel s rozpočtem na reklamu“.


Psáno pro Finmag.

Usadit se v systému

Po pololetních vysvědčeních se hodí upozornit na veřejné tajemství: Známky ve škole jen velmi slabě souvisí s profesním úspěchem a spokojeností v zaměstnání. Americký psycholog vzdělávání Leonard Baird (pdf) dokonce hovoří o tom, že tvrdit opak – jak učitelé a mnozí rodiče mají ve zlozvyku – je čiré bláznovství. Známky měří zhruba jediný talent – akademické předpoklady. Zatímco myriáda budoucích profesí žáků a studentů od nich bude vyžadovat řadu velmi odlišných talentů. Ve zdravotnictví půjde o svědomitost a psychickou odolnost, v umění či v řemeslech o kreativitu a zručnost, v management o schopnost motivovat kolegy a řídit skupiny velmi odlišných lidí, v sociálních službách o empatii a cit pro kontext, práce ve státní službě či v politice schopnost kompromisu a vyjednávací dovednosti…

Většina výuky ale tyto talenty nestimuluje, ani známkami „neměří“. Osobní příklad: Co byste řekli, že mí studenti uvádí jako jeden z nejnáročnějších aspektů studia? … Týmové semestrální práce. Ne proto, že by snad byla jejich zadání složitá. Nefunguje jim koordinace členů v týmu, řešení problémů s flákači, nedodržování termínů, nedůvěra, že druhý splní, co má… Tedy přesně ty problémy, které by měli umět řešit pomocí manažerských praktik, které se učí. Ač z managementu dostávají výborné, jejich vlastní týmy obvykle krachují.

Studie (pdf) z oblasti měření produktivity lidských zdrojů skutečně dokazují, že podíváme-li se na historické známky žáků a studentů a porovnáme je s různými ukazateli jejich současného profesního úspěchu jako výše mzdy, produktivita či spokojenost s prací, nenajdeme že by spolu příliš souvisely.
Známky určitě nejsou úplně k ničemu, tu těsněji tu méně souvisí s inteligencí, pílí, svědomitostí, což jsou charakteristiky i produktivních zaměstnanců. Problém je jinde.

Dostávat „samé jedničky“ totiž limitně znamená, že student je dokonale konformní a ochotně se učí i znalosti, které nikdy, za žádných okolností a nijak nevyužije. Nejde mu totiž o znalosti či nadšení objevovat nové, jako o dobré známky samotné. Jeho ultimátní motivací je vyhovět autoritě a snaha nevyčuhovat. Jistě, těžko předvídat, zda v životě určitou znalost budeme moci použít. Pro příklad však zvažme „slova roku“, která po každých nedávných maturitách ovládnou veřejný prostor. Jedničkách je prostě člověk, který své mládí věnoval poznání, co je epizeuxis. V korporacích jsou takový lidé označováni za kariéristy. Nedávají srdce do toho, co dělají. Snaží se jen dokonale plnit předpisy, příkazy a stanovené cíle, aby dosáhli vyšší pozice a příjmu – ultimátní cíl, který je ke štěstí ale obvykle nedovede. I když uspějí, díru do světa neudělají.

I když některé příklady sloupku vycházejí z této knihy, těžko se mi ji doporučuje. Jde o typickou "pop-psychologii", v níž se z malých, často špatně provedených studií a vágních teorií vyvozují dalekosáhlé závěry. Knihu Barking Up the Wrong Tree: The Surprising Science Behind Why Everything You Know About Success Is (Mostly) Wrong od: Eric Barker vydalo v roce 2017 nakladatelství HarperOne.

Není naopak s podivem, že skutečně úspěšní podnikatelé, vědci, inovátoři či umělci nebyli oblíbenci většiny svých učitelů. Kantoři totiž vyžadují správné odpovědi na stanovené otázky, ve stanovené formě a době. Škola je jasně nalajnovaný systém. Život ale není takto předvídatelný. Podnikatelský či umělecký úspěch vyžaduje ochotu objevovat nové a schopnost hledat řešení na otázky bez jasných odpovědí. I nejoceňovanější zaměstnanci jsou ti, kteří aktivně přicházejí s novými způsoby, jak se věci mohou dělat a pasivně jen nečekají, co se jim řekne.

Například studie o amerických miliardářích (nedědiců) zjistila, že většina byla ve škole dvojkaři a trojkaři – tedy určitě nepropadali, ale ani nijak nevyzývali jedničkový perfekcionismus. Spíše se našli v zájmech, koníčcích, kolektivních akcích, které je bavily a v nich pak v životě excelovali.

Ilustrativní je projekt americké pedagožky Karen Arnoldové, která sleduje kariéru nejlepších studentů daného ročníku na vybraných amerických středních školách. Nepřekvapivě potvrdila, že většina se dostává na vysoké školy, kde dobře prospívá. Najdou si obvykle i dobrou práci, většina skvěle vydělává a bez pochyby se jim vede dobře. Nicméně nikdo z nich nijak nevyčnívá. Jak píše „místo aby systémem otřásli, obvykle se do něho jen pohodlně usadili“.


Psáno pro Lidové noviny.

Po sklizni: Nové objevy vyžadují stále víc hlav i peněz

Všudypřítomné starosti o negativní následky technologického pokroku jsou jistě odůvodněné, stojí ovšem na víře, že je pokrok sám jaksi automatizovaný. Přitom i zde platí zákon klesajících výnosů. Technologická singularita, při které by jednou vznikla umělá inteligence ve všem překonávající lidskou, může být kvůli tomu prakticky nedosažitelná.

Názorným příkladem je pravidlo, podle kterého se výpočetní výkon obvodů v elektronice zhruba každé dva roky zdvojnásobí. Tento takzvaný Moorův zákon platí už skoro půl století a často se pokládá za nápovědu, že směřujeme k singularitě. Problém je v tom, že na udržení tempa je dnes třeba osmnáctkrát více výzkumníků a vědců než v sedmdesátých letech. Inovační produktivita stabilně klesá. Na každý další jednotlivý nápad na miniaturizaci či novou architekturu procesoru je potřeba stále víc lidí, peněz a času.

Místo skoků krůčky

Američtí ekonomové pod vedením Charlese Jonese ze Stanfordovy univerzity se podívali, jestli je vývoj čipů zvláštní případ, nebo zda inovační produktivita klesá napříč odvětvími. Z jejich studie Are Ideas Getting Harder to Find? (pdf) vyplývá, že blíž pravdě má druhá odpověď.

Například v medicíně ještě v osmdesátých letech platilo, že každý klinický test nového léku či způsobu operace rakoviny prsu vedl v průměru k šestnácti rokům života navíc na sto tisíc lidí. Přestože od té doby počet provedených a publikovaných klinických testů vzrostl čtrnáctkrát, jejich efektivita klesá: každý v průměru zajistí už jen jediný rok života navíc.

Graf ukazuje, kolik „roků života“ nakonec v průměru zachránilo 100 vědeckých publikací (modrá linka) a klinických testů (zelená linka) v oblasti léčby rakoviny. Jak patrno, produktivita publikací i testů od 90. let minulého století intenzivně klesá.

Díky novým druhům setby a zemědělským technologiím sice roste výnosnost plodin, povážlivě však jen v jednotkách procent. Na druhé straně se množství vědců, technologů a financí na výzkum navyšuje násobně. Za posledních čtyřicet let počet lidí v zemědělském výzkumu narostl pětadvacetkrát, přestože průměrný roční růst výnosů pšenice, kukuřice, sóji a bavlny za stejnou dobu je pouhých 1,5 procenta.

Průměrná míra výnosnosti kukuřice (modrá linka) a násobky počtu výzkumníků v zemědělských oborech vůči roku 1969 (plná zelená linka; čárkovaná linka navíc ukazuje násobky počtu výzkumníků v oborech zabývajících se ochranou rostlin).

Čím si pomoci

Stejná situace je téměř ve všech hospodářských sektorech. Znalostí a inovací přibývá, na každou další z nich je ale nutno zaměstnat stále víc lidí a navýšit rozpočty. Nápady je těžší a dražší nacházet.

Z jedné studie jistě nevyplývá, že se blížíme hraně invence. Nicméně bez umělých inteligencí, které by generovaly nové myšlenky, či bez genetického či fyziologického posilování inteligence lidské existuje reálná hrozba, že jednou vytvoření jediného dalšího nápadu zaměstná celé lidstvo.



Psáno pro Finmag.

Vymírající duch podnikatelství

Mobil s datovými službami či kvalitní a dostupné monitory, na kterých čtete tento text, a nespočet dalších výrobků se vám dostalo díky podnikavosti průmyslníků a obchodníků. Mužů a žen ochotných vkročit do nejistoty a nabídnout nové způsoby, jak uspokojit potřeby zákazníků, rozjet firmu a zachovat ji v konkurenci ostatních. Mnohým se to nezdaří. Více než polovina nově založených firem se nedočká svého 3. výročí. Úspěšní ale dají vzniknout organizacím, které radikálně zlepší blahobyt svých zaměstnanců, zákazníků, neřku-li celých států. Jak však ekonomika "produkuje" podnikatele? Proč v některých státech lidé, kteří narazí na nevyužitou obchodní šanci, založí firmu snažící se příležitosti využít, zatímco jinde se remcá a většina obyvatelstva vidí svoji budoucnost v zaměstnání, na sociálních dávkách či v penzi?

Faktorů je pochopitelně celá řada, od historické zkušenosti, jistoty majetkových práv po mezilidskou důvěru. James Liang, Hui Wang a Edward Lazear (pdf) se zaměřili na demografickou strukturu obyvatelstva. Stát se podnikatelem totiž vyžaduje jak ochotu riskovat, mít nové nápady a být vynalézavý, tak jisté obchodní nadání – kontakty, znalosti o provozu firem a řízení lidí či právní přehled. Ač jsou mladí lidé obecně kreativnější, nemají potřebné obchodní schopnosti, naopak starší této moudrosti dosáhli, ale preferují spíše zažité způsoby a myšlení už nemají natolik flexibilní. Předpokladem rozvoje podnikatelství jsou tedy příležitosti pro získání praxe a – dokud je člověk ještě relativně mlád – ochota podnikat na vlastní pěst.

Fungování tohoto mechanismus je závislé na věkové struktuře obyvatelstva. V populacích s větším podílem starších je většina manažerských pozic obsazena právě jimi. Mladí nemohou brzy získat adekvátní odpovědnost ani zkušenosti a podnikatelství zamrzá.

Míra podnikatelství v závislosti na věku.

Ilustrativním příkladem je kontrast mezi USA (relativně mladší populace) a Japonskem (průměrně starší) – polovina největších amerických technologických firem vznikla nejdříve v 80. letech 20. století a zakladatelům bylo průměrně 28 let. V Japonsku za posledních 40 let nevznikla žádná velká technologická společnost. V USA je podíl nových podnikatelů na dospělé populaci 4,9 %, v Japonsku necelá dvě procenta. I analýza zbytku globálních dat potvrdila, že ve stárnoucích státech podnikatelé vymírají. V Česku nyní připadá na jednu ženu 1,4 porodů; průměrný věk roste a s každou generací se Češi smrsknou o třetinu. Duch podnikatelství nejspíše s nimi.

Míra podnikatelství a věku mezi zeměmi s různým mediánovým věkem. Čárkovaná čára značí "mladé" země, v nichž je mediánový věk < 37 let, plná linka je pro středně staré země s mediánovým věkem 37-41 let a tečkovaná čára jsou "staré" země s mediánovým věkem > 41 let. Česko za pár let spadne právě mezi tyto staré země.

 Psáno pro Vesmír.

Proč raubíř z poslední lavice neskončí špatně

Důležitost vzdělání na šťastný život netřeba mnoho rozvádět. Vzdělaní lidé mají mnohem vyšší příjmy, zažívají méně stresu, jelikož lépe rozumí světu kolem, jsou zdravější. Nakolik děkovat škole za blahobyt však není tak lehké zodpovědět. V osobním životě i v zaměstnání nezávisí jen na školních znalostech či schopnostech, mnohdy jsou důležitější jiné vlastnosti – schopnost vytyčit si cíl a splnit ho nerozptylován rušivými příjemnostmi, umět mluvit a jednat s druhými, být zvídavý, myslet nevázán minulostí a zažitými pravidly, ale přicházet na nečekaná spojení, nebo mít odvahu vystoupit proti autoritě. Jenomže poslední charakteristiky u dítěte zrovna učitelé moc neocení. Žáci, kteří rádi baví ostatní, neustále se na něco ptají či oponují, ničí kantorům osnovu výuky, takže jim odsekávají či je přímo potrestají za vyrušování. Tito studenti školu začnou nesnášet a na vzdělání zanevřou či jej předčasně opustí.

Nicholas Papageorge, Victor Ronda a Yu Zheng (pdf) se podívali, jak takové děti dopadnou – využili rozsáhlé britské šetření obsahující informace, zda měli žáci ve škole "problémy". Ty zhruba rozdělili do dvou kategorií – na děti, které byly neklidné, porušovaly pravidla a občas útočily na dospělé i spolužáky. Druhá skupina byly děti tiché, stydlivé, neochotné účastnit se společných her a úkolů, někdy depresivní. Jelikož uvedené šetření probíhá po mnoho desetiletí, lze zjistit, jak si děti vedou dnes, už jako dospělí.

Rebelové sice skutečně nedosáhnou na tak vysoké vzdělání, nicméně kolem třicítky mají vyšší příjmy než srovnatelní, klidnější spolužáci. Zároveň jsou ochotni pracovat i mnohem více hodin. Častěji přitom žijí s dlouhodobou partnerkou či manželkou. Rebelek se to pohříchu moc netýká, i když mívají práci, jejich mzdy jsou v průměru nižší – afektované ženy s nižším vzděláním pracovní trh zjevně tolik neoceňuje. Též mají nižší pravděpodobnost, že žijí s trvalým partnerem. Nejhůře jsou na tom však zakřiknuté děti – jsou méně zaměstnávány, odnášejí si průměrně mnohem nižší mzdy, přičemž je tento negativní efekt silnější u žen.

Velikost příjmů v závislosti na míře rebelství (externalizace) v rozdělení na děti chytřejší (plná linka) a méně nadané (přerušovaná linka). První sloupec se týká mužů a druhý žen, ve věku 33 let.

Výzkum ukazuje, že nejen "schopnost naučit se", ale i jiné osobností znaky jsou v reálném životě odměňovány a školy by "živější" žáky – alespoň tedy chlapce – neměli trestat, ale měly by jim vyjít vstříc. Studie dokazuje, že individualističtější přístupy u těchto dětí radikálně zvýší dosažené vzdělání a ještě dále zlepší jejich postavení na pracovním trhu.


Psáno pro Vesmír.

Ďábelští géniové?

Nečestnost je porušování či obcházení pravidel správného chování. Kreativita je nabourávání či ignorování pravidel zjevného a očekávaného. Francesca Gino a Scott Wiltermuth (pdf) tedy zauvažovali, že je-li spojovacím článkem kreativity i nepoctivosti porušování pravidel, mohla by podpora nečestného chování mít nečekaný doprovod – podporu tvořivého ducha. Každý rodič asi potvrdí neomezenost dětská fantazie v nalézání důvodů, proč na slíbený úklid pokoje nedošlo. (Rovněž tak apel na kreativní myšlení může vyvolávat větší nectnosti.)

V jednom z provedených počítačových experimentů subjekty řešily matematické a logické úkoly. Zatímco jedna skupina měla normální program, druhá měla "pokažený" – bylo jim řečeno, že někdy se objevují na monitoru i správná řešení. Proto kdykoliv začnou řešit úkol, musí nejdříve stisknout určenou klávesu. Program byl pochopitelně i u nich v pořádku, záměrně byl nastaven, aby subjekty sváděl k podvodům. Obě skupiny nato podstoupily testy kreativity. Naprostá většina participantů v druhé skupině klávesu někdy nezmáčkla a tedy podváděla, v následném testu tvořivosti však dopadla mnohem lépe.

I další experimenty ukázaly, třeba když studenti byli vmanipulováni do možnosti lhát o výsledcích svého testu, že porušování norem vedlo k většímu pocitu nevázanosti a následně i kreativnějšímu myšlení. Alespoň co se týká tvořivosti, pravidla jsou doslova od toho, aby byla porušována.


Psáno pro Vesmír.

Pozn.: Efekt u různých lidí nastává s odlišnou intenzitou, u někoho ani enormní míra nečestnosti nedokáže vyprodukovat více než prostoduché výmluvy.