Zatížená mysl

Všimli byste si, kdyby na stromech rostly peníze? Určitě! Kdo by si nevšiml, že… Přesto v jednom terénním experimentu, který se konal na rušném chodníku v univerzitním kampusu, zaregistroval zrající dolarové bankovky v průměru jediný chodec z dvaceti. Jak je vidět na obrázku níže, peníze přitom byly na první pohled vidět.

Obrázek i naznačuje, proč jen málokdo rychle a bezpracně zbohatnul. Jediný pozorný z dvaceti se totiž týká specifické skupiny lidí – těch, kteří míjeli narafičenou větev volajíce či ťukaje do telefonu. Naopak chodci, kteří nebyli rozptylováni mobilním telefonem či něčím jiným, byli mnohem pozornější a peněz si všiml každý pátý.

Fotografie převzata z článku Hyman et al. 2014 (pdf).

Experiment je jedním z mnoha, které ukazují omezené kapacity našeho vědomí. Myslíme-li na jeden úkol, přestaneme ostatní podněty vnímat. Neplatí to pochopitelně zcela – do větve téměř nikdo z kolemjdoucích nenarazil – přesto kontury ostatního světa již máme rozostřené a "detaily" nezaznamenáváme. Je překvapivé, jak toto celkem jednoduché poznání většina lidí i organizací ignoruje.

Slabý svit poskvrněné mysli

"Podíváte-li se, jak jsou dnes projekty řízeny, zjistíte, že se vždy začne se zpožděním a pracovníci jsou přiřazováni ještě později. S koncem projektu se do něj naženou další lidi… takže je na něm alokováno nejvíce pracovních sil, až když končí… přepracované týmy v hrozivých přesčasech dokončují projekty v posledních možných termínech…", toť parafráze závěru dlouhodobé analýzy procesního řízení několika největších firem z USA (pochází z knihy Scarcity od amerických ekonomů Sendhila Mullainathana a Eldara Shafira; psal jsem o ní už dříve).

Čtenářům tohoto článku přepracovaní asi nehrozí, protože – jak patrno – mají čas věnovat se i blogovým příspěvkům o penězích rostoucích na stromech... Nicméně okamžiky, kdy toho má v mysli hodně, zažívá někdy každý. A platí-li, že máme omezenou schopnost v mysli pojmout (kvalitně) více myšlenek či plánů, musíme při nutnosti akutně řešit řadu úkolů nutně selhávat (jednoduše pak nevidíme peníze na stromech).

Příkladů je nespočet, téměř za každou tragédií či chybou je rozhodnutí člověka, který byl unavený či který přehlédl signál, že se děje něco důležitého. Omezená mentální kapacita však hraje roli i v běžné práci. Názorná demonstrace pochází od italských soudců. Decio Coviello, italský ekonom, se s kolegy (pdf) podíval na produktivitu soudců v Miláně při rozhodování zaměstnaneckých sporů. Zjistili, že mezi jejich výkony panují obrovské rozdíly. Někteří soudci produkují rozsudky nesporně a rychle, jiní zdlouhavě. Jelikož se jednotlivé kauzy přidělují soudcům dle náhody (každé ráno se vylosuje písmeno a soudci ve službě, jejichž příjmení je vylosovanému písmenu nejblíže, se ujímají podání), nelze rozdíly vysvětlit odlišnou náročností kauz. Kvalitu soudcovské práce zcela nevysvětlují ani jejich zkušenosti či schopnosti.

Nejdůležitějším ukazatelem kvality práce je, zda soudce pracuje sériově – tj. zda uzavírá kauzy a až pak otevírá další. Nejneefektivnější soudci naopak pracují paralelně, tj. systematicky stání odročují a mezitím otevírají další případy. Ať již tak dělají z osobnostních důvodů či kvůli lobbingu soudících se stran, jejich mysl je natolik zanesena tolika běžícími kauzami, že nejsou schopni rychle rozsoudit žádnou. I když není sporu, že hrozící konečný termín a stres může někdy vybičovat k úžasným výkonům, zahlcená mysl nepracuje dobře.

Porovnání nejlepších (červení) a nejhorších (modří) sedmi soudců, co se týče počtu aktivně projednávaných pří (první graf) a délky jednotlivých kauz (druhý graf).

Nevyužité paretovské zlepšení

Když Henry Ford ve 20. letech minulého století zkrátil desetihodinový pracovní den na 8 hodin a pracovní týden omezil z šesti na pět dnů, jeho hlavní motivací bylo – překvapivě – dosažení vyšší výroby. Z fordových i novějších experimentů totiž vyplývá, že dlouhá pracovní doba-přepracování vede již po dvou měsících k růstu chybovosti a snižování produktivity v té míře, že zaměstnanci pracující i o 30 % kratší dobu mají vyšší výstupy. Nemluvě o tom, že kratčeji pracující jsou i mnohem spokojenější.

Studie (pdf) kontrolorů leteckého provozu – zaměstnání, jež je v některých dnech celkem fádní a v jiných dnech, zejména při špatném počasí, extrémně stresující – navíc ukázala, že existuje přímá závislost mezi stresem v práci a rodinnými konflikty. Čím silnější letecký provoz, tím odtažitěji se kontroloři chovali k vlastním dětem a tím více konfliktů mezi rodičem a dítětem nastalo. Mysl unavených rodičů již nedokázala pojmout starost o děti. Okřiknutí vše hned "vyřešilo". Mimochodem, tuto neděli je Den dětí. Vaše mysl by neměla být na pondělní poradě.


Psáno pro HNDialog.

Humanitární podpora válek

Ekonomie je někdy nazývána ponurou vědou proto, že její závěry jsou často v rozporu s tím, co by si člověk přál či očekával, že "by být mělo". Ekonomové svým zaměřením na reálné lidské jednání – a nikoliv na to, co respondenti toliko říkají či jak se subjekty chovají v laboratořích – často odkrývají, že deklarované cíle a skutečné dopady, někdy ne zcela viditelné, se velmi liší. Nathan Nunn a Nancy Qian (pdf) nyní přispěli k "špatné" pověsti ekonomie tím, že analyzovali americkou potravinou pomoc v letech 1971-2006 a zjistili, že v dané podobě živila zejména pokračování občanských válek v dotovaných zemích (dopad na mezistátní konflikty identifikován nebyl).

Ve své analýze vyžili toho, že intenzita potravinové pomoci USA není dána ani tak potřebností potravin v dotovaných zemích, ale úrodou pšenice v předchozích letech. Vláda totiž zemědělskou produkci od amerických zemědělců vykupuje a nashromáždí-li značné přebytky, vyváží je coby mezinárodní pomoc. A jelikož úroda závisí především na počasí nad Amerikou, velikost potravinové pomoci je dána také spíše počasím a nikoliv povahou konfliktu. Šlo proto lépe odhalit, že po větší pomoci následuje rozhoření konfliktu a nikoliv třeba naopak, že by rozhoření konfliktu přivolalo potravinovou pomoc (kdy by data také ukazovala, že vyšší pomoc doprovází větší boje).

Závislost velikosti potravinové pomoci (osa y v milionech tun) na rezervách pšenice v USA v předchozím roce (osa x v milionech tun).

Závislost pravděpodobnosti pokračování občanských válek (osa y) na produkci pšenice v USA o rok dříve (osa x v milionech tun).

Potvrdilo se tak nepřímo podezření, že až 80 % potravinové pomoci se cestou ke svým příjemcům ztratí a nejčastějšími zloději jsou právě lokální ozbrojené síly, které zisky z prodeje lupu využijí na nákup zbraní a na žold. Nemluvě o tom, že často i vojáci trpí podvýživou, a proto potravinová pomoc směřovaná jim, podporuje přímo i jejich bojeschopnost.


Psáno pro Vesmír.

Hitlerovy dálnice k úspěchu

V září 1933 říšský kancléř Adolf Hitler zaryl rýč do země a započal budování vůbec první dálniční sítě na světě (toť znění propagandy – ve skutečnosti již desetiletí v Itálii dálnice existovala). Při vrcholu její výstavby na ní pracovalo přes 125 tisíc dělníků a dodnes slouží za příklad, jak vláda překotnou investiční aktivitou může nastartovat ekonomický růst a snížit nezaměstnanost (koneckonců řada starších Němců s odkazem na dálnice stále uznává, že nacismus "alespoň něco udělal správně").

Plán a skutečnost německé dálniční sítě v roce 1934. Černá linka jsou úseky ve výstavbě, bílá linka t. č. schválené úseky a tečkovaná linka plánované úseky.

Nico Voigtländer a Hans‐Joachim Voth (pdf) si položili otázku, zda byly dálnice skutečně natolik populární, že umožnily Hitlerovi dosažení absolutní moci. Obecně totiž dopad podobných investičních akcí na přízeň voličstva jednoznačný není. I když vlády v obtížích užívají strategie "chlebu a her" pravidelně, volební výhra ne vždy následuje.

Voigtländer a Voth se zaměřili na změnu voličské přízně mezi volbami v listopadu 1933 a referendem v srpnu 1934, v němž Němci hlasovali o spojení funkcí říšského kancléře a prezidenta v rukou Adolfa Hitlera. Zároveň během této doby v mnoha voličských okrscích započala dálniční výstavba. Bylo možné proto odvodit, nakolik stavba dálnic změnila voličské preference; či přesněji řečeno, nakolik oslabila opozici proti Hitlerovi. Jeho podpora byla už dost vysoká.

Změna voličských hlasů proti nacistické straně mezi listopadem 1933 a srpnem 1934 v okrscích, kde došlo k stavbě dálnic (čárkovaná linka) a v okrscích bez výstavby (plná linka).

I když je po roce 1933 autenticita volebních výsledků problematická – příslušníci SA hlídkovali u uren, v některých městech se muselo volit veřejně, atd. – potvrdilo se, že čím intenzivněji se v daném okrsku stavělo, k tím znatelnějšímu poklesu opozice proti nacistické straně došlo (síla efektu je zhruba 25% pokles opozice v oblastech s dálnicí a 15% pokles v oblastech bez dálnice).


Psáno pro Vesmír.

Přihrát či nepřihrát, to je oč tu běží

V zaměstnání, ve sportu, ale i v rodině často čelíme tzv. mixovaným odměnám – znamenaje, že nás odměňuje úspěch celé skupiny, nicméně existuje též motivace hrát jen na sebe. Někdy dokonce za i cenu neúspěchu celku. Být součástí spolupracujícího týmu, který levně a rychle vyřeší projekt je úžasný pocit. Leč získat vyšší mzdu či povýšení je pocit úžasnější – i když to vyžaduje vyštvání schopného kolegy, zpoždění a překročení rozpočtu. Podobně, vyhraje-li sportovní tým finále, splní se životní sny všech hráčů, nicméně jim jde i o jejich vlastní statistiky – chtějí být přitažliví pro sponzory, elitnější kluby či se stát celebritami. Místo přihrávky a jistějšího bodu se najednou jeví i vlastní riziková střela jako lepší alternativa.

Eric Uhlmann a Christopher Barnes (pdf) pro zodpovězení, jak se lidé vypořádají s podobnými konflikty motivací, analyzovali data o výkonu hráčů americké basketbalové ligy v sezónách 2004-2013. Zjistili, že během běžných zápasů si hráči přihrávají a hra se zdá být obecně velmi kooperační. Ovšem, když klub postoupí do play-off, velmi sledovaných finálových her, strategie hráčů se změní. Hra se stane individualističtější. Basketbalisté místo přihrávek častěji střílí sami. Přitom spolupráce na hřišti je faktorem významně ovlivňujícím šanci týmu na vítězství.

Proč se tak hráči chovali, názorně ukazuje analýza jejich mezd. Porovná-li se počet přímo střelených košů nebo asistencí a mzda v další sezóně, vyjde, že za každý koš z pole hráč získává o 22 045 dolarů vyšší odměnu, za každou přihrávku naopak ztratí 6 117 dolarů. To neznamená, že by hráči byli za přihrávky trestáni. Čísla znamenají, že majitelé klubu, trenéři – ať již o spolupráci hráčů mluví sebečastěji – při odměňování (či nabídce nových kontraktů) zvažují hlavně počet hráčem naházených košů. Na asistence se zapomene.


Psáno pro Vesmír.

Materazziho efekt: Proč druhé štveme?

Při světovém fotbalovém poháru v Berlíně roku 2006 stály proti sobě týmy Itálie a Francie. Galy vedl Zinedine Zidane, patrně jeden z nejlepších hráčů světa. Hra končila remízou 1:1 a došlo na prodloužení. V 110. minutě Marco Materazzi, italský obránce, zatahal Zidana za dres. Ten opáčil, že mu jej klidně po zápase nechá, když po něm tolik touží. Ital odvětil: "raději bych si vzal děvku, jakou je tvá sestra". Zidane zkratoval a vší silou praštil hlavou do Materazziho hrudi. Tato rána byla jeho posledním aktem fotbalisty. Obdržel červenou kartu, Francie bez něho prohrála mistrovství na penalty a Zidane nato ukončil svou profesionální kariéru. Materazzi se na druhé straně stal národním hrdinou. I když krutý posměšek byl nejspíše dílem zápalu hry, Uriho Gneezyho z Kalifornské univerzity a Alexe Imase z Amsterodamské univerzity (pdf) inspiroval k otestování, zda vyvolávání zlosti u druhých lidé využívají i strategicky – aby cíleně podlomili jejich rozvážnost.

Experimentální ekonomové využili prostý počítačový experiment: "duel". Dva hráči od sebe stojí "20 kroků" a na monitoru oba postupně volí z 2 alternativ. Buď udělají krok, což postupně zvýší (zprvu mizivou) pravděpodobnost zásahu, nebo vystřelí... Optimální strategií je udělat tolik kroků, až se pravděpodobnost dostane na 0,5 a poté vystřelit. Mnozí hráči však často neunesou napětí, zariskují a střelí dříve, i přestože je šance na zásah stále nízká. Když se netrefí, prohrávají a odměnu obdrží soupeř. V tomto případě zhruba 100 korun.

Těsně před tím než došlo na duel, hráči sehráli ještě jeden krátký pokus. Jeden z nich se náhodně stal "Diktátorem" a měl určit, kolik minut nezáživné administrativní práce má druhý hráč, "Pracovník", v závěru pokusů odpracovat (co mu zbývalo, když souhlasil s účastí na experimentech a dostal za to zaplaceno). Diktátor mohl být benevolentní a žádnou práci nepožadovat, nicméně mohl chtít až maximálních 20 minut.

Krátkozraká impulzivita zlosti

Většina Diktátorů určila svým Pracovníkům plnou třetinu hodiny (jen 6 % z nich nestanovilo žádnou práci) a dobře věděli, proč tak činí. Hráči-Pracovníci, naštvaní kvůli nutnosti zůstat takovou dobu nad nudnou činností, nato stříleli v duelu příliš brzy a své odměny prohrávali.

Pro odlišení, zda za jejich chováním opravdu stála okamžitá emoce zlosti (a ne třeba dlouhodobá zášť či pomstychtivost vůči Diktátorům), se odehrála další série podobných pokusů. Jen mezi rozhodnutím Diktátora o odpracované době a samotným duelem byla delší pauza – kdy měly pocity vyprchat. Potvrdilo se, že v tomto případě již Pracovníci "vychladli" a vztek je již nesvedl k zbrklému výstřelu.

Výdělek Diktátorů pakliže přidělili Pracovníkům plných 20 minut (šedý sloupec) a nebo méně minut (černý sloupec) v rozdělení na střelbu ihned poté ("No Delay") nebo po delší pauze ("Delay"). Jak patrno, nejvíce vydělali, když pracovníky bezprostředně maximálně naštvali.

Každý z nás na sobě určitě někdy sleduje, že jej vztek zrazuje a při zpětném pohledu své chování považuje za hloupé a pošetilé. Nicméně někdy je tomu i naopak. Cítíme, že vztek nás dokáže motivovat, vybičovat k výkonu, kterého bychom asi jinak nebyli schopni. Gneezy s Imasem proto uspořádali další baterii pokusů, v nichž by vztek mohl naopak dát lidem výhodu. Subjekty tentokrát soutěžily v maximálním stisku dlaní (mačkaly dynamometer). Opět byly před samotným pokusem rozděleny na Diktátory a Pracovníky, náhodně spárovány a mohly získat odměnu, pakliže stisknou silněji než přidělený oponent.

Vyhrávající vzteklouni

Za této situace se chování hráčů proměnilo. Diktátoři již neudělovali dvacetiminutovky, naopak pětina z nich nepožadovala po pracovnících vůbec žádnou práci. A to přesto, že za každých udělených 5 minut mohli obdržet zhruba 15 korun odměny navíc! Velmi dobře věděli, proč tak činí.

Pracovníci, kterým bylo přece jen někým uděleno maximum práce, byli totiž natolik naštvaní, že síla jejich stisku byla o třetinu intenzivnější než u Pracovníků, kterým nebyla přidělena žádná práce. Vztek vedl k větší síle, vítězství a odměně. Efekt opět trval jen, když mačkání následovalo v okamžitém sledu po přidělení práce; v delším časovém odstupu se emoce i síla vytratily.

Obě linie experimentů názorně ukázaly nejen celkem zřejmou pravdu, že jsme otroky svých vášní, jež špatně ovládáme. Naznačily rovněž, že někteří z nás dokáží být v běžném životě výbornými intuitivními stratégy, kteří velmi dobře rozlišují, kdy druhé přemíra emocí spíše vykolejí nebo naopak povzbudí a přizpůsobí své chování danému kontextu.

Podobné manipulace se přitom – pochopitelně – netýkají jen soupeření a zlosti. Stejný tým ekonomů spolu s Kristófem Madarászem (pdf) již dříve ukázal, že vyvolá-li se u lidí pocit viny jsou chvíli nato velmi ochotní pokles své sebeúcty vykoupit vyššími příspěvky na charitu.

Takže radou třeba pro charitativní organizace vybírající na hladovějící v Africe je, aby si s fotografií podvyživeného dítěte stoupli před restaurace. Popřípadě se dá i predikovat, že vybírající v podstatě na jakýkoliv účel nejvíce uspějí před vykřičenými domy; odtud odcházející budou jistě chtít ulehčit svému pošpiněnému svědomí (a tedy i peněžence). (Pozn.: Ve skutečnosti výsledky tohoto zkoumání už víme; v pilotním pokusu (tehdy) mí studenti Tomáš Mlčoch a Lenka Weichetová ukázali, že lidé zrovna opouštějící nevěstince jsou ochotní přispívat do sbírky více než lidé pohybující se na běžné ulici.)


Psáno pro Vesmír.

Pšeničná teorie hospodářské prosperity?

Zodpovědět, proč jsou některé země bohaté a občané jiných žijí v nouzi, je – přinejmenším od sepsání Bohatství národů Adamem Smithem – grálem ekonomie. V jeho hledání jsme za více než 2 století jistě pokročili, avšak záplava protichůdných teorií napovídá, že velká část ekonomické profese jde po špatné cestě či přinejlepším značné objížďce.

Je to i pochopitelné. Státy se liší najednou v tolika charakteristikách, že určení, který faktor či jejich souhra hrály prim v hospodářském vzestupu, je sisyfovský úkolem. Jak odlišit vliv geografie a podnebí od kultury a tu od náboženství, jak národní instituce a právo od historie země?

Významným činitelem současné prosperity je kupříkladu blízkost centrům průmyslové revoluce. Velká Británie, severní a západní Evropa byly mezi prvními, v nichž náhlý rozvoj produktivních inovací a mechanizace koncem 18. století pozvedl velké části obyvatelstva z existenční bídy a umožnil dlouhodobý růst. Proč se ale tyto jevy objevily zrovna tam? (Pozn.: Rozebíráno již i zde.) Nazíráno z pohledu středověku, Evropa byla zaostalá, rustikální periferie. Zatímco Střední Východ a zejména Čína prosperovaly intelektuálně i hospodářsky.

Individualismus a analytické myšlení

Thomas Talhelm s kolegy (pdf a doplňkové materiály) přišli nyní s novou teorií – Evropané (a jejich emigranti) začali vynikat specifickým myšlením. Stávali se více individualističtějšími – coby sílu, jež řídí jejich život začali považovat sami sebe, nikoliv svou rodinu, vesnici či klan. Ochotněji proto spolupracovali i s cizinci mimo svou etnickou či náboženskou třídu, pakliže se jim to vyplatilo. Naproti tomu většina jiných societ se dále vyznačovala tribalismem a kolektivismem. Za zajištění jídla a bezpečí odpovídala celá skupina příbuzných či spřízněných lidí, postavení v této síti vztahů se dědilo, a jelikož lidé byli závislí na kolektivu, investovali spíše do něj než do sebe.

Jak se zdá z mezikulturních i experimentálních studií (pdf), individualismus rozvíjí analytické myšlení. Přestaneme věci posuzovat jen v kontextu, ale snažíme se odvozovat, jak jednotlivosti fungují sami o sobě. Analytické myšlení akcentuje nalézání obecnějších pravidel. Vývoj je nato považován za trendový: individualisté očekávají, že svět by se měl pohybovat dle určité zákonitosti.

Naopak obyvatelé kolektivistických kultur mají uvažování spíše holistické. Vztahy mezi věcmi jsou dle nich vždy dány konkrétní situací, jevy nejsou rozkládány na je konstruující části, ale zvažují se v celku. Svět je viděn jako cyklus, věci se vracející do přirozeného stavu.

Jednoduchá ilustrace: vyberte jednu dvojici z pojmů, které k sobě nejvíce patří, z: panda, banán, opice. Jakou dvojici jste zvolili? Panda a banán asi ne, dvojici banán a opice volí lidé s holistickým uvažováním, jelikož situačně k sobě patří. Naopak analytici užijí spíše pravidlo "zvířata v. plody" a spojí pandu a opici.

Je přitom dokázáno, že kultury, jejichž členové mají individualističtější či analytičtější uvažování jsou přirozeně více inovativní a kreativní, a proto i hospodářsky vyspělejší (pdf).

Korelace mezi podanými patenty na milion obyvatel (zlogaritmováno) a individualismem (čím vyšší je ukazatel Hofstedova indexu individualismu, tím individualističtějším národ je).

Korelace mezi bohatstvím na jednoho pracovníka (zlogaritmováno) a individualismem. (Pozn.: Určit kauzalitu od individualismu k inovativnosti je pochopitelně nesnadné, přesto analýza třeba genetických rozdílů mezi národy naznačuje, že individualismus spíše produkuje bohatství, než že by se bohatší národy stávali individualističtějšími.)

Teď již Talhelmovu týmu zbývalo jen osvětlit, co způsobilo, že Evropané jsou individualisté a analytici, čímž se dostáváme k tématu nadpisu. Odpovědí je specifikum zemědělské výroby v Evropě – pěstování obilovin. I když jsou sadba i sklizeň pracovně náročné, širší rolnická rodina zvládne obsloužit pole, které produkuje dostatek potravin pro ně i k případnému obchodu. Pšeničná pole nevyžadují komplikovanou závlahu, protože si vystačí se srážkami. Pšenice umožňuje rodině nezávislost a samostatnost. U rýže – zdroje to obživy Asie – je vše naopak.

Rýžové pole kolektivismu

Pěstování většiny druhů rýže vyžaduje velké množství stojaté či pomalu tekoucí vody. V oblastech, kde podobné podmínky nepanují, je nezbytné vytvořit a udržovat komplexní zavlažovací systémy, které jednotlivým polím přivedou tolik vláhy, aby rýže neuschla, ale ani aby ji voda nevyplavila. Políčka jednotlivých rodin jsou na sobě závislá, zavlažování musí být koordinováno a všichni musí pomáhat s údržbou celého systému. Jelikož sázení i sklizeň jsou možné jen v krátkých časových obdobích, rodiny si musejí vzájemně pomáhat. Standardem jsou proto určitá "zemědělská družstva", v nichž jednotliví zemědělci koordinují svou celoroční práci. Pro získání stejného množství úrody je proto na rýžových polích třeba zhruba dvojnásobek pracovní síly než na polích pšeničných. Pěstování rýže vyžaduje kolektiv a udržování tradic.

Problémem je, že teorie na-zamědělství-založeného-uvažování nelze snadno ověřit, protože – opět – Evropa a Asie se liší v nekonečné záplavě dalších vlastností. Talhelmův tým proto využil, že v Číně existují oblasti, kde se od nepaměti pěstuje jen rýže, avšak v dalších krajích toliko pšenice (zhruba platí, že severně od Modré řeky, Jang-c’-ťiang, jsou zejména pšeničná a jižně rýžová pole). Otestovali nato 1162 čínských studentů pocházejících z "rýžových" nebo "pšeničných" provincií. Potvrdili, že Číňané vyrůstající v "kultuře rýže" mají holistické myšlení, naopak obyvatelé pšeničných polí myslí analyticky.

Oblasti Číny, z kterých pocházeli testovaní lidé. Čím tmavší region, tím více rýžových polí obsahuje. Žlutá linka ukazuje na hranice mezi "rýžovými" a "pšeničnými" kraji.

Dále výzkumný tým změřil u participantů míru individualismu sociogramem – subjekt dostane v testu úkol nakreslit sebe coby kruh a pak své přátele v dalších kruzích a všechny propojit linkami-vzájemnými vazbami. Předchozí výzkum ukázal, že Američané sebe (svůj kroužek) kreslí zhruba o 6 mm širší, než své přátele, Evropané se nakreslí širší o 3,5 mm a Japonci sebe naopak namalují o trochu menší než své přátele. Číňané z rýžových oblastí se v testu blížili spíše Japoncům, kdežto Číňané z pšeničných provincií spíše Evropanům.

Individualismus, pokrok a rozpad rodiny

Další testy ukázaly, že obyvatelé rýžových provincií nejsou tolik ochotni trestat přátele, pakliže jim zalhali; naopak je velmi odměňují, pakliže jim vyšli vstříc. Nepotismus, který obyvatelé pšeničných regionů v takové míře nevykazují. Rozdíly mezi regiony lze vysledovat i v řadě dalších reálných dat: pšeničné-individualistické regiony mají mnohem vyšší rozvodovost, ale i větší počet podaných patentů. V rýžových-kolektivistických oblastech je rozpad rodiny vzácností, stejně jako podání přihlášky na patentový úřad.

Talhemův tým otestoval i další možná vysvětlení odlišnosti uvažování obyvatel různých oblastí. Třeba teorie patogenů předpovídá, že čím intenzivněji společnost čelila infekcím a nemocem, tím více se uzavírala před světem a cizinci (zdroji to možné nákazy), což podporuje její kolektivistickou kulturu a xenofobní uvažování jejích členů. Nebo vliv náhlé modernizace by napovídal, že obyvatelé oblastí, které rychle zbohatly, se poté stanou více individualističtí (jako třeba obyvatelé jihovýchodních částí Číny, jež fungují v rámci speciálních ekonomických zón, v nichž byl již od 80. let umožněn zahraniční obchod a podnikání). Tyto teorie mají něco do sebe, nicméně rýžové vysvětlení dat je přesto přesnější. Samozřejmě nedokáže bezezbytku vysvětlit současný hospodářský výkon různých zemí. Japonci pěstovali výhradně rýži a jsou dnes jedním z nejbohatších národů světa. Pěstování rýže se na územích dnes Jižní či Severní Koreje nelišilo, přesto nelze najít více hospodářsky se lišící státy.

Rýžová teorie kultury především ukazuje, že environmentálně daný způsob pěstování potravin plodí různé lidské kultury, u jejichž členů se vyvinou specifické psychologické vlastnosti. Vyvinutý profil myšlení ovlivňuje organizaci rodiny, společnosti a postupně může proniknout i do právních norem a institucí, které přetrvávají, i když původní podmínky vymizely (a také nikdo z testovaných subjektů v Talhemově výzkumu již obživu zemědělstvím nezískával).


Psáno pro Vesmír.

Pozor na přítelkyně či manželky na dietě

Útoky, křik a různé naschvály jsou koloritem soužití většiny partnerů či manželských párů. Ponožky hozené na sedačku, prázdná lednice, do opravny týden neodvezený kávovar – podobné triviality pravidelně zažehnou vášnivé hádky. Už za několik okamžiků jich však oba partneři litují. I když bližního milují, v daném momentě se jim prostě nepodařilo zlost na něj přemoci. Brad Bushman s kolegy (pdf) zauvažovali, že za podlehnutí emocím vždy stojí vysílená sebekontrola. Všichni totiž vědí, že hádka je (obvykle) špatné řešení. Přesto únava po celodenní práci, z učení se na zkoušku či prostý hlad vyčerpají uvažování natolik, že hněv má umožněn okamžitý průchod...

Pro otestování teorie měřil vědecký tým po 21 dní u několika manželských párů hladinu glukosy, krevního cukru. Jelikož se glukosa při námaze spotřebovává a zároveň ji pro sebekontrolu a vůbec pro uvažování mozek potřebuje, je její nízká hladina dobrým ukazatelem vyčerpání (nebo hladu). Každý účastník pokusu zároveň získal voodoo panenku, která symbolizovala jejich partnera, a 51 špendlíků, jež do ní mohli zapíchat dle míry, jak na něj byli daný den naštvaní. Nakonec manželé sehráli ještě hru, v níž se měřila rychlost jejich reakcí. Ten, kdo z páru vyhrál, získal právo pustit manželce či manželovi do sluchátek zvuky různé délky i hlasitosti (od 60 dB do 105 dB, což už je intenzita sirény; hluk byl složen z různých zvuků, které lidé nesnáší, od škrábání nehtů po tabuli po vrtačku zubaře).

Potvrdilo se, že partneři s nízkou hladinou glukózy v krvi byli agresivnější, tj. bodali do panenky více, přičemž ženy obecně využívaly více špendlíků. Stejný efekt se ukázal i u škození hlukem; čím průměrně nižší měly subjekty hladinu glukosy, tím partnerovi pouštěly delší a hlučnější zvuky. Není lásky bez plného žaludku. (Pozn.: výzkum je korelativní, takže ve skutečnosti není zřejmé, zda nízká hladina glukosy agresivitu umožňuje, spouští, doprovází či následuje.)


Psáno pro Vesmír.

Zaujalo-li Vás téma omezené sebekontroly, krátce o něm promluvím i ve své přednášce pro Knihovnu Václava Havla toto pondělí.

Jak úspěch plodí úspěch – Za popularitou nemusí stát kvalita, ale štěstí

Kniha The Discipline of Market Leader manažerských konzultantů Michaela Treacyho a Freda Wiersema nezískala při svém vydání mnoho dobrých recenzí. Reálně ji hrozil status neprodejného ležáka, což by nemilosrdně zasáhlo autory. Radit, jak dosahovat úspěchu, přesto být tvůrcem propadáku, není dobrá reklama. Treacy a Wiersema však jen tak nestáli, tajně nakoupili padesát tisíc výtisků své knihy v obchodech, které – shodou okolností – sledovaly noviny New York Times pro svůj seznam bestsellerů. Kniha se rázem stala hvězdou a dobré prodeje pokračovaly i dlouho po této manipulaci. (Jelikož nakoupené výtisky mohli vrátit nakladateli k znovu-prodeji a gloriola "autorů bestselleru dle NYT" jim přinesla mnoho klientů, i tak velká investice se jim asi vyplatila.)

Situace je v ekonomii nazývána informační kaskádou, či laicky stádním chováním. Při mnoha rozhodnutích často neexistují užitečné informace či je v dané chvíli jednoduše nemáme. Z jednání ostatních však můžeme odhadnout, že se pro určitou volbu rozhodli, protože informace měli – a jelikož obvykle chceme něco podobného, následovat ostatní může být účelné. Nikdo nevkročí do neznámé restaurace, je-li prázdná ("kdyby byla dobrá, už by tam někdo seděl"); naopak všichni usilují o lístky na představení, které je na měsíce vyprodáno ("herci musí být excelentní"). Nepřekvapuje, že stádní chování je intenzivně využíváno v marketingu. Úspěch firmy Hennessy údajně tkví v úplatcích hercům a slavným modelkám, aby si v prestižních barech objednávali jen jejich koňak. Podobně i většina z nás kupuje v e-shopech výrobky, které se nacházejí v sekci "nejprodávanější".

Můžeme-li svobodně dělat, co se nám zlíbí, napodobujeme se navzájem

Leč platí-li, že úvodní úspěch – byť uměle vytvořený – plodí další úspěch, zdar čehokoliv závisí na velmi křehkých počátečních okolnostech. Výborný projekt může zkrachovat, protože při startu náhodou čelil nepříznivým podmínkám a potenciální investoři jej už berou za rizikový. Naopak plochý myslitel se stane populárním, protože byl zpropagován a lidé jej začnou číst proto, že se o něm mluví. Náhoda či pár výchozích rozhodnutí ovlivní ostatní, další lidé sledují již jen je… a slepí tak vedou slepé. Proto informační "kaskáda".

Problém těchto závěrů tkví v tom, že nelze určit, zda popularita pramení ze stádního chování a úvodních – náhodných – výhod či nevýhod či z vlastní kvality zboží, služby či člověka. Arnout van de Rijt s kolegy (pdf) z Newyorkské státní univerzity se proto rozhodli uskutečnit sérii terénních experimentů, v nichž náhodně manipulovali počátečním úspěchem a sledovali, jak se takový zásah promítne do celkového úspěchu – kupř. u projektů na kickstarter.com. Na tomto webu se prezentují projekty z oborů technologií, zábavy, umění či vědy a usilují o získání určité minimální úrovně investice. Jakýkoliv návštěvník stránky se může podílet na vybraném projektu, velkým i malým darem. Dosáhne-li projekt stanovené hladiny investice, je uskutečněn a investoři nato získají slíbené odměny (což jsou podíly, ale obvykle spíše věcné dary či upomínkové předměty).

Úspěch = štěstí? Ne zcela...

Van de Rijtův tým vybral 200 projektů v jejich naprostém začátku a náhodně zvolené stovce z nich – házelo se mincí – nedali nic a jen je sledovali; druhé polovině přispěli coby "dárce" do vínku procentem z cílové částky. Přes 70 % takto podpořených projektů získalo další investice od návštěvníků stránky, naproti tomu jen 39 % v kontrolní-nepodpořené skupině přitáhlo své investory.

Prozkoumána byla i intenzita úvodní podpory. Některé projekty dostaly jen zmíněné jedno procento, jiné získali 4 % od 4 "různých" donorů (stále však van de Rijtova týmu). U více-podpořených projektů úspěšnost dosáhla 87 %, ač tedy dále vzrostla, již ne až tak intenzivně jako u nepodpořených a trochu-podpořených projektů. Zdá se, že i u manipulací funguje zákon klesajících výnosů.

Podobné pokusy van de Rijtův tým uskutečnil i v jiných oblastech. Ať již šlo o přidělování cen pro editory Wikipedie, rating hodnotitelů nových výrobků na epinions.com či podpora ideologických petic na stránce change.org (náhodně vybraným peticím do začátku dodali podpisy) – vždy se ukázalo, že náhodné počáteční nakopnutí vedlo k akumulaci další podpory a nakonec k dlouhodobému úspěchu. Přitom rozhodnutí, kdo získá úvodní podporu, bylo důsledkem náhody – jak výzkumnému týmu padla mince.

Rozdíl v úspěšnostech mezi projekty v úvodu náhodně podpořenými ("Experiment" – tmavé sloupce) a nepodpořenými ("Control" – světlé sloupce). Ve výzkumu byl využit kickstarter.com na získávání investic ("funding"), epinions.com na placené recenze výrobků ("ratings"), ceny pro editory wikipedia.org ("awards") a petice pro change.org ("signatures").

Klesající mezní výnosy z počátečního úspěchu naznačují, že nelze vynést do nebe naprosto nekvalitní produkt či projekt. Přesto však výzkum dokázal, že štěstí – zcela arbitrární získání počáteční výhody – nakonec vede k úspěchu.

Vysokou školu, telefon či tablet, webové stránky, ale i kamarády či politickou stranu – u všech těchto voleb mnohdy upřednostňujeme ty populární. Co když jejich oblíbenost vznikla čistě náhodou a my ignorujeme mnohem lepší alternativy, která měly zpočátku toliko smůlu?


Psáno pro HNDialog.