Když pomoc zraňuje

Kampaně na podporu duševního zdraví mohou snižovat stigma, zvyšovat ochotu vyhledat odbornou pomoc a naučit lidi poznat, kdy už nejde o běžný stres či pochyby. Pro zaměstnance, který trpí úzkostmi a své potíže v práci považuje za osobní selhání, může být informace o vyhoření krokem k léčbě. U dospívajícího, jenž žije třeba ve strachu mluvit před vrstevníky, může terapie fóbii překonat. Existuje nespočet výzkumů ukazujících, že programy na podporu duševního zdraví, terapie, koučink či psychiatrická pomoc v průměru zachraňují životy. Důležité je však ono „v průměru“, protože popularizace duševních nemocí může někdy způsobit více škody než užitku. 

Když začneme řešit skutečný problém, který nám neumožňuje plně žít, je to cesta ke zlepšení. Když si někdo začne přepisovat běžné životní obtíže jako příznaky vážné poruchy, jeho cesta směřuje úplně jinam. Z trémy se rázem stane úzkostná porucha, ze špatného týdne deprese, z únavy ve světě přehlceném stimuly porucha pozornosti (či ADHD). Toto sebe-diagnostikování zvýší pozornost k tělu a emocím, pozornost zesílí příznaky a silnější příznaky pak potvrzují původní domněnku, že se děje skutečně něco vážného.

Kampaně zaměřené na zvyšování povědomí o duševním zdraví mohou mít u různých lidí různé dopady. Například jedna osoba může v kampani rozpoznat své příznaky, uvědomit si, že má depresi, a vyhledat pomoc, která její příznaky zmírní nebo odstraní; tedy pozitivní výsledek. Druhá osoba může v kampani rovněž rozpoznat své příznaky a uvědomit si, že má depresi, ale nemusí se dostat k lékaři; v takovém případě jde o výsledek nejpíše považování za zhoršení stavu (minimálně krátkodobě). Třetí osoba, která prožívá zhoršenou náladu, ale depresi nemá, může mylně dospět k závěru, že depresí trpí; tato nepřesná sebediagnóza může zhoršit její příznaky nebo oslabit její pocit, že může svou náladu sama ovlivnit; tedy zjevně negativní výsledek. Převzato z přehledového článku Foulkes et al. (2026).

 

Názorný důkaz přináší studie psycholožky Dashy Sandry a kolegů, jež pozvali účastníky výzkumu, předem prověřené tak, aby neměli ADHD, na workshop o této poruše. Další skupině dodala stejné informace o ADHD, ale navíc poučení i o tzv. nocebo efektu – tedy právě výše uvedené varování, že lidé mají tendenci mylně si přiřazovat příznaky, o kterých se právě dozvěděli. Po workshopu o ADHD si účastníci dvakrát častěji diagnostikovali tuto poruchu, přestože jejich skutečné příznaky se nezměnily. Skupina varovaná před nocebo efektem vykazovala falešnou sebediagnózu podstatně méně. Špatná osvěta dokázala ze zdravých lidí udělat lidi přesvědčené, že trpí vážnou vrozenou poruchou. 

Že nejde o kuriózní situaci, dokládá britský školní program zaměřený na duševní zdraví dětí. Výzkum na více než dvanácti tisících žáků zjistil, že rok po osvětové intervenci měli více projevů úzkosti a smutku než před ní. Když se dospívajícím opakovalo, že duševní problémy je nutné léčit, část z nich začala běžný stres vnímat jako patologii a přemítání o „poruše“ jim zničilo prožívání radosti. 

Z uvedeného nevyplývá, že máme o duševním zdraví mlčet. Znamená to, že špatná osvěta či poradenství mohou patologizovat nepohodu či smůlu, které někdy zažívá každý. Zejména dětství a dospívání jsou období emočních výkyvů. Když v takovém věku dáme mladým lidem jen slovník diagnóz, místo způsobů zvládání emocí, řešení konfliktů či nejistot, dáváme jim návod, jak si zničit život. Mít někdy nepříjemné emoce je normální, mnohé potíže jsou proměnlivé a léčitelné a diagnóza není osobní identita. A pokud osvěta zvýší poptávku po pomoci, musí existovat reálná pomoc, ne roční čekací lhůty. Jinak společnost učí jen lidi pojmenovat utrpení, ale nezajistí, aby se žilo lépe.

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Paměťové pasti

Pro studenty je konec školního roku stresujícím obdobím. Pochopitelně. Pro učitele však také. Zkoušky nejsou jen hodnocením studentů, ale i výpovědí, jaký dopad učitelova práce měla. Mnohdy je to marnost. Učitel důležitou látku vysvětlí, odkáže na učebnici, cvičí ji, studenti píšou úkoly, ke kterým dostanou zpětnou vazbu. Znovu vysvětlování, znovu procvičování v učebnici… Pak zkouška a student neomylně dělá stejné chyby jako na začátku. Učitel si nemůže připadat neschopněji. Často pak viní studenty: Nízká motivace. Žádná příprava. Pohrdání znalostmi. To za nás nebývalo!

Problémem těchto výkřiků je, že stejně špatně se učí lidé napříč činnostmi – daňový poplatníci dělají stejné chyby, za které již byli penalizováni. Manažeři opakovaně řídí projekty ke krachu, protože zapomínají na ověřené praktiky. Spotřebitelé si berou nevýhodné úvěry, ač jimi byli dříve vytrestáni. Lékaři předepisují antibiotika chybně, i když jsou na to upozorňováni pojišťovnami. Chyba špatného učení musí být ukryta někde mnohem hlouběji.

Trio čínských ekonomů, Soo Hong Chew, Wei Huang a Xiaojian Zhao, se tedy jalo systematicky otestovat, proč se lidé nepoučí, i když dostanou zpětnou vazbu a za dobrý výkon jsou odměňováni.

Účastníci jejich experimentu řešili Ravenovy matice, formu IQ testu. Po skončení se dozvěděli výsledky – co zvládli dobře a co ne. Po několika měsících přišli lidé znovu a dostali velmi podobný test – mnohé otázky byly identické, pár však bylo nových (důležitý detail!). Zobrazeny byly i správné odpovědi.

Tentokrát se jich výzkumníci ptali, zda si zapamatovali, jak v původním testu odpověděli: správně či špatně, zda vůbec podobnou otázku dostali, popř. zda si nic nepamatují. Účastníci byli motivováni odpovídat pravdivě, protože za každou správnou odpověď získali značnou odměnu.

Experiment dokázal odpovědět, co si ze svého výkonu pamatujeme – zda úspěchy či selhání – a jak přesně. Výsledky studie ukazují na tři výrazná paměťová zkreslení.

Prvním je pozitivní amnézie: Rychle zapomínáme věci, které jsme udělali špatně, a pamatujeme si věci, které jsme udělali správně. Odpověděl-li člověk v testu špatně, v polovině případů uváděl, že si otázku nepamatuje. Naopak, odpověděl-li správně, většinově si otázku pamatoval. Jasně, paměť není dokonalý záznam, tak to není překvapivé. Další zkreslení je však horší.

Lidé věřili bludům. Když se jich výzkumníci ptali, co si pamatují o otázkách, které v prvním testu vůbec nebyly, účastníci odpovídali, že si je pamatují a že je zmákli – v celé polovině případů! Lidé nic neudělali, věřili, že ano a navrch, že to bylo skvěle.

 

Graf ukazuje, jak u nově přidaných otázek 5 a 6 (a celkově "Overall") lidé odpovídali, nakolik je zvládli. Jak patrno, lidé si je v polovině případů "pamatovali" a zároveň udávali, že je měli správně ("Positive") -- zjevně trpěli bludem ("delusion"). Opačně to neplatí, téměř nikdo si nepamatoval, že neexistující otázku nezvládl ("Negative").

Finální paměťové zkreslení nasazuje výsledkům korunu. Lidé konfabulovali: U čtvrtiny otázek, které měli špatně, si mysleli, že je zodpověděli správně. Opačně to nefungovalo. Měli-li odpovědi správně, téměř nikdy si nemysleli, že by je měli špatně.

Všechny paměťové klamy navíc fungují podvědomě. Nelze vědomě rozhodnout, co zapomenete či že si něco budete pamatovat jinak, než bylo. Učení tedy není jen nedokonalé, je výrazně zkreslené. Po špatném výkonu se lidé často nepoučí. Mozek naopak vytvoří fantazie, jak skvělí jsme byli.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Zajatci procesu

Na začátku tisíciletí při úsporné kampani v několika velkých amerických firmách vytvořili týmy složené z nadějných, mladších manažerů. Týmy měly odstranit byrokratické obezličky a různorodé neefektivnosti. Jak je popsal ředitel jedné ze společností, "byli to ti nejlepší a nejchytřejší"; zároveň lidé s praxí a zdravě skeptičtí vůči rychlým řešením složitých problémů. Měli navrhnout transformaci, aby organizace fungovala lépe, a odstranit dlouhodobé neřesti. Pak se měli vrátit do svých funkcí, eventuálně povýšit.  

Ačkoli členy transformačních týmů považovali mnozí za kariéristy a projekt za výtah na vyšší příčky hierarchie, překvapivě mnoho členů týmů nakonec odešlo a akceptovali méně prestižní práci jinde. Proč? 

Zprvu z upřímné analýzy organizace plynul unikátní vhled. "Bylo to, jako by slunce konečně vyšlo a nabídla se mi celá scenerie", uvedl jeden z manažerů. Odkryli, že většina zaměstnanců se sice věnuje svým činnostem a interaguje s kolegy, kteří jsou pro danou aktivitu důležití a své práci obvykle rozumějí. Perspektivě jednotlivce či oddělení však zůstalo skryto, že práce uvnitř systému je jiná, než jak funguje systém celý. 

Zpovídaní zaměstnanci popisovali, co a jak dělají, nicméně když transformační tým hledal hlubší důvody, proč to dělají či proč tímto způsobem, odpovědi nenašli. Zjistili, že se stejného výsledku dá dosáhnout jednodušeji, eventuálně činnost dělá trochu jinak jiné oddělení; nebo že celá činnost nedává smysl, protože nevychází ze správných informací. A i když je oddělení má, zase nemají příležitost či moc je využít...  

Mnoho organizačních procesů běželo, protože kdysi řešily specifický problém či je někdo spustil v reakci na nějakou potřebu, třeba státního orgánu či nějakou krizi; teď byly redundantní. Když zaměstnanci dělali produktivní práci, vnímali ji jen v kontextu svého oddělení. Ač jejich práce měla být organickou součástí firmy, vlastní oddělení se jim stalo celým světem. Zaměstnanci a řadoví manažeři věřili, že někdo "nahoře" to celé řídí a koordinuje. Nebylo to ale tak. Když transformační tým předložil zprávu generálnímu řediteli, zhrozil se: "Je to ještě více v prdeli, než jsem si kdy uměl představit."

Takto vypadá mapa pracovních procesů jedné firmy ukazující, jak organizace "funguje". Není se proto divit, že reakcí byly i vulgarismy...

Jeden člen týmu prozření popsal poeticky: "Začali jsme najednou rozumět všemu tomu plýtvání, nadbytečnosti a neschopnosti. Když něco nefungovalo, lidé se to snažili vyřešit. Zaměstnali další pracovníky, vytvořili pravidla, aby to běželo dále. Prostě to slepili. Nakonec však vidíte všude jen to lepení." Není to tak, že by jen členové týmu chtěli udělovat knížecí rady. Sami si uvědomili, že jejich vlastní kariéra byla jen lepením. "Byl jsem v byznysu deset let a jen jsem vše zhoršil. Jsem zodpovědný za všechen ten bordel," reagoval jeden. Po těchto uvědomění se mnozí už nechtěli vrátit na své původní pozice.  

Ruthanne Huisingová, která o těchto transformačních týmech sepsala studii, uzavírá, že si málokdo uvědomuje, jak špatně jsou organizace navržené řešit problémy. Málokterý manažer si to chce ale přiznat, protože pak by bylo vidět, že jeho práce nemá smysl. Takové organizace čekají na krizi, která je smete.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Ano, bude trip

Michael Pollan nás vezme na barevný trip historií i současností užívání psychedelik. Ve své knížce nabízí dobré důvody, proč užívání psychedelik nejen nekriminlalizovat, ale dokonce – ovšemže opatrně! – vyzkoušet.

Michael Pollan, americký novinář a vytrvalý bojovník proti špatnému jídlu a agropotravinářskému komplexu (česky zatím vyšla jeho kniha Dilema všežravce) se ve svém novém díle Jak změnit svoji mysl s podtitulem Co nás nové vědecké poznatky o psychedelikách učí o vědomí, smrti, závislosti depresi a transcendenci snaží rehabilitovat užívání halucinogenních drog s heslem: Zkoušejte je, ne moc často, hlavně s terapeutem.

Když si doktor neumyje ruce

Kniha je průvodcem západní historií užívání psychedelik, od přirozených v lysohlávkách (psilocybin) či kaktusech (meskalin) po nejrozšířenější uměle vytvořené – LSD. To v roce 1938 syntetizoval doktor Albert Hofmann v laboratořích švýcarské farmaceutické firmy Sandoz. Účelem látky extrahované z houby paličkovice nachové měla být léčba oběhových problémů. Testy na zvířatech ale neukázaly žádný efekt (kromě vyvolání zvláštního neklidu) a látka měla být zničena.

Knihu How to Change Your Mind: What the New Science of Psychedelics Teaches Us About Consciousness, Dying, Addiction, Depression, and Transcendence od: Michael Pollan vydalo letos nakladatelství Penguin Press.

Po pěti letech si ale Hofmann na sloučeninu vzpomněl. „Líbila se mi chemická struktura molekuly LSD,“ tvrdil později, chtěl jí tedy dát ještě šanci. Dotkl se jí ale bez rukavic a LSD se mu přes kůži dostalo do krve. První umělý „trip“ v dějinách se rozjel: „Vnímal jsem nepřerušovaný proud fantaskních obrazů, mimořádných tvarů s pronikavou, kaleidoskopickou hrou barev.“ Jelikož ho změněný stav mysli fascinoval, rozhodl se Hofmann uskutečnit na sobě další experiment. Pokus tentokrát vyvolal strašlivé vjemy, „Démon do mne vstoupil, zmocnil se mého těla, mysli i duše. Skákal jsem a křičel, abych se od něj osvobodil (…), ale moje vědomí bylo zavěšené někde v prostoru a viděl jsem jen své tělo ležet mrtvé na pohovce.“ Příšernou zkušenost následovalo ale jakési „doznívání“, jako obrácená kocovina. Hofmann se cítil klidný, přitom pozitivně nabitý a svět se mu zdál jako nově vytvořený.

Podobně fantaskně skvělé i hororové prožitky, které se příčí logickému vysvětlení, popisují všichni uživatelé větších dávek LSD. Pollan upozorňuje, že často trip považují za jednu z nejvýznamnějších, nejsmysluplnějších či nejspirituálnějších událostí svých životů. Ne nutně kvůli samotné zkušenosti, ale kvůli uvědomění si, že proud vědomí, ve kterém žijí, nemusí být jediný. Existují jiné způsoby vnímání sebe i světa.

Zkušenost, která osvobozuje

Pollan v celé knížce drží od halucinogenních drog kritický odstup. Přestože sám různá psychedelika vyzkoušel, své tripy popisuje sice zaujatě, metaforicky, ale věcně, bez omáčky navařené z transcendentálních a new-age vizí, kterými se jinak hemží jeho rozhovory s uživateli.

Právě skepse vůči nadšeným propagátorům a uživatelům psychedelik Pollanovi umožňuje přesvědčivě vyargumentovat dvoje poselství knihy. Za prvé: trestání užívání psychedelik je důsledkem neodůvodněné paniky, plodem strachu establishmentu z kulturního posunu, ke kterému došlo v USA v 60. letech. Rizika užívání psychedelik existují, ale jsou triviální. A za druhé a zejména: psychedelika umožňují, spolu s odbornou terapií při jejich užívání, prohloubení smyslu lidského života.

Pollan shrnuje vědecké studie posledních let, které přesvědčivě ukazují, že psychedeliky vyvolaný změněný stav vnímání světa i vlastního vědomí, vede ke zkušenosti – ať jí budeme říkat spirituální, mystická, náboženská nebo klidně jen halucinace –, která může mít radikálně pozitivní terapeutický účinek. Výzkum pacientů v konečném stádiu smrtelné nemoci, kterým terapie s použitím LSD umožnila prožít trip, na kterém se rozpustilo jejich ego, sebevědomí, ukazuje, že jsou potom schopni přijmout svou smrtelnost a prožít závěr života nikoliv v existenciální tísni, ale v míru, užívajíce si každé chvíle. Podobně pozitivní účinky LSD zažívají depresivní pacienti, alkoholici a další závislí, jejichž mysl přestane být uzavřena v ničivé spirále beznaděje nebo toužení po droze či alkoholu.

V ne zcela-ironickém duchu Pollan doporučuje trip i starším dospělým, kteří žijí automatizovaně a svět jim už nepřináší nic nečekaného. Samozřejmě žádná droga není bez rizik a k doporučením platí varování: studií je zatím poskrovnu (většina psychedelik je bohužel ve světě stále nelegálních), jsou prováděny na specifických souborech pokusných osob, takže jejich zobecnitelnost je vachrlatá, a jsou omezené nemožností adekvátně využívat placebo kontrolu – vědci nejsou moc schopni odlišit vliv očekávání, víry v LSD a samotný vliv LSD (jak simulovat halucinace bez halucinogenu, že?).

Mystici a vědci

Pollan protkává knihu rozhovory s vědci a nadšenci, kteří dnes posunují poznání, jak psychedelika ovlivňují lidskou mysl. Některé jsou odborné, ale suché a nepřinášejí mnoho inspirativního k přemýšlení, jiné naopak – třeba kapitola o Paulu Stametsovi, amatérském biologovi, který se vypracoval mezi nejuznávanější americké mykology. (Vizte jeho TED Talk o kouzelných schopnostech hub.) „Stamets mluvil o myšlence, že psylocibin je chemický posel zaslaný Zemí, a my, lidé, jsme byli zvoleni díky daru vědomí a jazyka, abychom vyslyšeli její volání a udělali, co je třeba. ‚Rostliny a houby mají inteligenci. Chtějí, abychom se postarali o životní prostředí, a tuto zprávu nám sdělují způsobem, kterým rozumíme… mluví k nám biochemicky‘“.

Slabším místem knihy je povrchní vysvětlení právě biochemických procesů, jak psychedelika v mozku fungují, jindy zase Pollan čtenáře přehlcuje nepodstatnými personáliemi. To je umocněno i tím, že přiznává, že si identity „podzemních terapeutů psychedelik“, kteří ho vedli na jeho tripech, vymyslel, aby skutečné osoby chránil před postihem. Text ale ztrácí na dynamice, když se čtenář musí proklestit postavami a prostředím, o kterých ví, že jsou fiktivní. Rozhodně ale slabých míst není tolik, aby knihu proměnily v bad trip, na který byste se museli bát vydat.


Psáno pro Finmag.