Moc, trest a odveta

Zachová-li se nadřízený k podřízenému hrubě či neeticky, měl by být potrestán. Jenže organizace nejsou pohádky. V organizacích často nerozhoduje spravedlnost. Kdo má moc, ovládá zdroje a může druhému znepříjemnit život. Tuto nepříjemnou asymetrii ukazuje nedávný výzkum, který jsme se Štěpánem Bahníkem, Markem Vrankou a Martinem Zielinou, zaměřili na to, jak lidé reagují na provinění mocných nadřízených – a jak tito nadřízení reagují zpět. 

Ve výzkumu jsme sledovali trojí reakci obětí – tedy viníka potrestat, ignorovat jej nebo mu odpustit. Trestem může být oznámení přečinu personálnímu oddělení či úřadům. Ignorování je samovypovídající. Odpuštění je asi nejméně intuitivní strategie – přesto by mohla být nejúčinnější. Mnoho náboženství i filozofií radí druhé nesoudit a nastavit druhou tvář – pachatel by měl silněji cítit vinu a stud a napravit se sám. 

Na začátku jsme se zeptali lidí, co čekají, že se stane, když nadřízený poškodí podřízeného – od malé nespravedlnosti, třeba že jej nepozve na týmovou oslavu, až po krádeže jeho nápadů a pomluvy ničící kariéru. Naši respondenti očekávali, že čím závažnější je prohřešek nadřízeného, tím spíš by podřízený měl zvolit trestání. Současně ale očekávali, že potrestaný nadřízený bude reagovat hůř než ten, kterému by bylo odpuštěno. Trest sice vypadá jako správná reakce, ale je riskantní: nadřízený se může mstít.

Abychom tyto intuice ověřili – a protože dělat experimenty přímo ve firmách moc nejde –, simulovali jsme podobný vztah nadřízeného a podřízeného laboratorní hrou, kde „mocnější“ hráč mohl (ale nemusel) brát druhému hráči peníze. Druhý hráč jej mohl potrestat (vzít mu peníze také), ignorovat ho, či mu odpustit a ještě mu další peníze darovat. Potvrdilo se, že když mocnější hráč druhému sebral víc, rostla ochota trestat a klesala ochota odpouštět. Následné chování mocnějších aktérů se po trestu ani po odpuštění ale nezlepšilo. Nezdálo se, že by je trest vedl k nápravě ani že by odpuštění probouzelo vinu a sebereflexi. Spíše se ukázalo, že mocní jsou imunní vůči jakýmkoli morálním lekcím, které nemohou ohrozit jejich pozici. 

Nejstřízlivější výsledek přinesla finální studie s lidmi, kteří popisovali čerstvé zkušenosti s pochybením svého nadřízeného. Jejich nejčastější reakcí nebyl trest ani odpuštění, ale ignorování. V organizacích si lidé nevybírají mezi spravedlností a nespravedlností, ale mezi způsoby sebeochrany. Závažnější provinění sice zvyšovalo pravděpodobnost, že se snažili nadřízeného potrestat, ale trest byl zároveň spojen s vyšší pravděpodobností odvety a nižší pravděpodobností usmíření. 

Graf ukazuje rozdělení jednotlivých reakcí zaměstnanců na přečiny nadřízených - odpustit ("Forgive"), ignorovat ("Avoid") a potrestat ("Punish") a reakce nadřízených na tyto strategie: usmíření ("Reconciliation"), bez reakce ("No Reaction") a odveta ("Retaliation"). Jak patrno, většina zaměstnanců volí přestupky ignorovat a pakliže se rozhodnou trestat, čeká je vyšší pravděpodobnost odvety.

 

Bohužel se ukázalo, že mezi tím, co považujeme za správné, a tím, co skutečně funguje, zeje v mocenských vztazích nepříjemná mezera. Nestačí radit zaměstnancům, aby byli stateční, asertivní nebo velkorysí. Pokud organizace neumí chránit slabší stranu, stává se z trestání přečinů drahá morální demonstrace a z odpuštění levná licence k dalšímu zneužívání.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Ředitelé nemocnic

Představte si, že vás vezou sanitkou do nemocnice. Pravděpodobně přemýšlíte o tom, jestli je tam dobrý lékař, moderní léky a vybavení. O řediteli nemocnice nejspíš nepřemýšlíte vůbec (nevybaví-li se vám tedy zrovna korupční eskapády bývalého ředitele největší nemocnice u nás). A přesto právě kvalita managementu nemocnice může být otázkou života a smrti – jak ukazuje nová studie chilsko-amerického dua ekonomů Pabla Munoze a Cristóbala Otera. 

Autoři využili náhodného zlomu v chilském zdravotnictví. Chile roku 2003 zavedlo reformu, která změnila způsob výběru ředitelů veřejných nemocnic. Místo politického jmenování nastoupil standardizovaný výběrový proces přes státní službu, zahrnující hodnocení externími personálními firmami a strukturované pohovory. Místo lidí, kteří si v nemocnici a na ministerstvu zdravotnictví léta budovali konexe, začali nastupovat odborníci, transparentně vybíraní dle jasných kritérií. Jedním z hlavních důsledků bylo, že seniorní lékaře ve vedení nahrazovali profesní manažeři. 

Výsledky nástupu manažerů jsou překvapivě silné. Zavedení profesionálního výběru ředitelů vedlo k desetiprocentnímu poklesu úmrtnosti pacientů. Efekt se neobjevuje přes noc hned v kvartálu jmenování, ale narůstá v čase, což odpovídá tomu, jak management mění procesy postupně. Začaly být lépe využívány operační sály, prováděly se účinnější operace, zavedlo se řízení kvality, klesly čekací doby a omezila se i fluktuace zdravotnických pracovníků. 

Graf ukazuje míru úmrtnosti v nemocnicích před (-0+) a po zavedení reformy jmenování ředitelů nemocnic

 

Proč však lékaři řídili své nemocnice před tím tak špatně? Odpovědí je, že praxí lze jistě získat mnoho znalostí a dovedností, nicméně mnoho lékařů jednoduše nemělo žádné vzdělání v řízení organizací a lidí a spoléhalo jen na intuici – což často nebylo dostatečné a mnohdy vedlo k chaosu a stagnaci. 

Dobrý manažer zavádí moderní postupy s jasným zdůvodněním, systematicky dokumentuje problémy a průběžně sleduje, jak vše funguje – ne jen tehdy, když něco selže. Klíčová je práce s lidmi: dobrý manažer odměňuje mimořádné výkony (a je schopen je rozpoznat), rozvíjí talenty, rychle řeší slabé výkony a aktivně si talentované lidi hledá a udržuje. Jednoduše řečeno, dobrý management je soubor měřitelných, naučitelných praktik, nikoli záhadná osobnostní vlastnost. 

Ve srovnání s jinými zdravotnickými intervencemi je efekt této manažerské reformy pozoruhodně velký. Zatímco zvýšení výdajů na zdravotnictví o 10 % snižuje úmrtnost o přibližně 6 % a přidání další nemocnice v okolí o 10 %, profesionalizace výběru ředitelů dosáhla srovnatelných účinků – a to bez nutnosti přílivu peněz. Ve veřejném sektoru bývá otázka kvality managementu podceňována ve prospěch diskusí o strategických plánech, financování, kapacitách nebo technologiích. Chilská studie ale naznačuje, že kdo sedí v ředitelském křesle, může mít stejně velký vliv na přežití pacientů jako stovky milionů investované do přístrojového vybavení. Správně nastavený výběrový proces přitom nestojí téměř nic. 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Pokřivení křiváci

Nejneklidnější zjištění současného výzkumu nečestnosti je zároveň nejbanálnější: neetické prostředí neudržují příležitosti pro okázalé krádeže jednotlivců, ale chvíle, kdy slušní lidé zvolí nezájem. „Záměrná ignorance“, jak psychologové pojmenovávají naše tendence vyhýbat se faktům, která by nás nutila k nákladnému morálnímu jednání, pak určí, kdo do institucí vstupuje, kdo v nich zůstává a kdo postupuje. 

Jakmile se o úřadu či firmě říká, že je to místo, kde se věci řídí ohýbáním pravidel, takový systém oportunisty nejen toleruje, ale přímo přitahuje. Pověst, že se tam vyplácí žít v šedé zóně, láká osoby, kterým je šedá zóna pohodlná. Ti, kteří dbají na dobrou pověst, odcházejí jinam. Uvnitř takových organizací se ticho šíří záměrně. Lidé rychle pochopí, které prohřešky se vyplácejí; poctiví zaměstnanci buď zmlknou, nebo odejdou. Odchody zanechají homogennější a cyničtější jádro, které se dále navzájem utvrzuje.

Ilustrujme si to jednoduchým experimentem. V laboratoři hrají páry účastníků specifickou verzi kostek: každý skrytě hodí a oba hlásí výsledek. Odměnu dostanou, hodí-li stejné číslo, a čím vyšší číslo, tím vyšší odměna. Nikdo to nekontroluje, peníze jsou vypláceny jen dle toho, co participanti oznámí. Výsledek? V mnoha párech hráčů vznikne systematické nadhlašování. Jakmile první účastník naznačí ochotu „přifukovat“ – hlásí jen šestky –, druhý se rychle srovná a hle, také hlásí šestku za šestkou. Naopak je-li druhý hráč čestný a pravdivě hlásí, co mu padlo, je označen za „blbce, který ,to‘ nechápe“.

Čtyři dvojice hráčů (A hází první, B druhý). Vodorovná osa znázorňuje 20 pokusů; svislá osa znázorňuje výsledky hodu kostkou; „O“ představuje hlášení hráče A a „X“ představuje hlášení hráče B. (A) Nestydatá dvojice, která všech 20 hodů hlásí „dvojitou šestku“; (B) hráč A nestydatě hlásí samé 6, hráč B ale hraje poctivě; (C) hráč A se jeví poctivý, hráč B je nestydatý a každý jeho hod dorovnává; (D) korupční signalizování. Po vzájemných hlášeních čtyřky v prvních pěti pokusech nahlásil A ještě jednou čtyřku, ale B odpověděl šestkou; nejspíš proto, aby A naznačil, že přechod na vyšší čísla by byl výnosnější.

Kooperace v takovém prostředí míru lhaní zvyšuje, protože podvod je rámován jako týmová loajalita a vinu naředí mezi víc lidí. Po pár kolech se z toho stane lokální standard. Společná norma lhát nejen stmeluje skupinu, ale i přeznačí ohýbání pravidel na kompetenci. 

Američtí ekonomové Brian Gunia a Emma Levineová ukázali, že v profesích s takto eticky flexibilní kulturou (politika, PR či agresivní prodej) jsou nejhorší podvodníci a lháři často hodnoceni jako schopnější a bývají povyšováni. Lhaní ve prospěch týmu je interpretováno jako „umění vyjednat výsledek“, neb zisk inkasuje tým, zatímco náklady nesou druzí – ať už se jedná o voliče, či zákazníky. 

Jakmile se takto selektovaní lidé dostanou do vedoucích pozic, přepisují pravidla a chrání spojence. Integrita se stává luxusem a nevědění odměnou. Jak dokládáme v nedávném článku s kolegou, Štěpánem Bahníkem, výzkum nečestnosti zároveň vysvětluje, proč obvyklé recepty proti nemorálním jedincům selhávají. Kampaně veřejného zostuzování postižených úřadů či firem vyženou z těchto organizací právě ty, komu na reputaci záleží, a zanechají nejotrlejší. Transparentnost může nechtěně normalizovat, co má potírat: vyšle signál „všichni podvádějí“ a zároveň odmění nejzdatnější manipulátory, kteří se rychle naučí obcházet viditelná měřítka. Vzniká nová, tvrdá rovnováha: prostředí vtahuje ty nejhorší, kteří mu vtisknou pověst, že čestní raději odejdou; ti, kdo zůstanou, často zvolí záměrnou ignoranci. Kruh se uzavírá. 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Nečekané důsledky

Když se mě lidé ptají, co je nejsilnější poznatek z behaviorální ekonomie (oboru zaměřeného na systematické iracionality v lidském rozhodování), je odpověď jednoduchá. Navzdory všem heuristikám a chybám, které behaviorální ekonomie odhaluje, zůstává platný základní princip: lidé reagují na incentiva (chcete-li "motivace") a důsledky toho jsou často nečekané.

Asi nejpůsobivější příklad pochází z katolických německých zemí 17. a 18. století. V té době tam byla mimořádně vysoká míra vražd dětí. Kathy Stuartová, profesorka dějin na Kalifornské univerzitě, však vysvětluje, že nešlo o důsledek bídy, jak by se dalo čekat, ale o zprostředkované sebevraždy. Katolíci věřili, že sebevražda vede k věčnému zatracení, protože se z takového hříchu nelze vyzpovídat. Aby se zatracení vyhnuli, někteří lidé (většinou ženy) zabili své děti a poté se přihlásili úřadům, které je odsoudily k trestu smrti. Jako vězni měli možnost vyznat své hříchy knězi, což jim zajistilo odpuštění. Děti byly vybírány, protože se věřilo, že jsou nevinné a půjdou do ráje. Nikdo v dané společnosti nechtěl, aby k takovým tragédiím docházelo, byly však důsledkem struktury incentiv, která vedla k tomu, že sebevrahové končili svůj život, aniž byli odsouzeni k věčnému zatracení, ušetřili své rodiny od stigmatu spojeného se sebevraždou a "navíc" své děti poslali rovnou do ráje.

Jiný, jen ne tak morbidní příklad ukazuje Jevgenij Fadějev, profesor ekonomie na Dukeově univerzitě, ve své práci o motivaci k inovacím. Během renesance na italských univerzitách panoval systém duelů. Ne se zbraněmi, ale s nápady. Kdokoli mohl vyzvat profesora k účasti v soutěži o vyřešení určitého matematického problému. Kdo duel vyhrál, získal právo na profesorské místo a plat. Když jsem o systému slyšel poprvé, přišel mi geniální. Myslíte-li si, že jste chytřejší, znalejší a schopnější než nějaký profesor, vyzvěte jej! To by mnohé vysokoškolské ústavy provětralo. 

Nicméně zákon o nečekaných důsledcích incentiv se opět projevil. Univerzity se naopak staly mnohem méně inovativní. Matematici totiž často udržovali své největší objevy a důkazy v tajnosti, aby byli připraveni na situaci, kdyby je někdo v daném "nevyřešeném" problému vyzval, objevy tak publikovali až na sklonku života i kariéry.

Mnoho věcí, které nám vadí, je důsledkem chybně nastavených incentiv. Nyní, v dopravních letních špičkách, když s rodinou stojíme v zácpě, protože se neomylně opravuje každá dálnice, mne vždy napadá, proč opraváři nejsou státy či kraji motivováni snižovat čekání. Veřejné zakázky mají za kritéria obvykle cenu či trvání oprav – to však není to stejné. Máte-li něco opravit rychle, uzavřete celé úseky. Má-li to být levně, šetříte a vše trvá déle. Kdyby bylo kritériem i minimalizace čekání, silničáři by museli přijít s jiným řešením. Ve Švýcarsku tak používají mobilní mosty, jež vztyčí nad opravovaným úsekem, a doprava pokračuje bez omezení. Do cíle nevede nejudržovanější cesta, ale systém, který ji zachová projízdnou. 

Mobilní nadjezdový most k provádění silničních prací bez zastavení provozu; video zde.

Psáno pro Lidové noviny.

Potřebujeme úředníky, kteří nebudou mít strach oznámit nekalosti a korupci

Jan Benýšek, ředitel insolvenčního odboru Ministerstva spravedlnosti, oznámil podezření na manipulace, obcházení pravidel a vůbec pletichy na ministerstvu a požádal o zákonnou ochranu. Vláda přesto, s pošťouchnutím od ministra spravedlnosti Pavla Blažka, zrušila jeho místo, resp. jej rozdělila na dvě pozice. Po zveřejnění kauzy ministr spravedlnosti Blažek vysvětlil, že Benýškovo místo bylo zrušeno s tisíci dalšími a že se mu vláda – explicitně – nemstí. Zprávy o kauze byly označeny za absurdní, nepravdivé, vyvrácené.

Vysvětlení lze však těžko vnímat jinak než pohrdání zákonem o ochraně oznamovatelů (či whistleblowerů) a signalizaci, že si ministerstvo může dělat, co chce. Jistě, není možné z venčí kategoricky říci, co se stalo, nicméně oznamovatelé také nejsou soudci a nerozhodují, že k nekalostem došlo. Jsou o tom ale přesvědčeni a nenalezli jiný způsob, jak dle svého názoru protiprávní a neetické jednání své organizace zastavit jinak.

Na případu Benýšek je tragické, že mohlo jít o vzácný vysoko-profilový případ, který ukáže, že odhalovat nečestnosti, oznamovat křiváky a snažit se udělat svět spravedlivějším, stojí za to a zákon o ochraně oznamovatelů v tom pomůže. Česká realita ukázala, že nestojí a nepomůže.

Kdo nyní bude ochoten oznámit nekalosti ve státní správě? Oznamovatelé i bez toho mají extrémně složitou pozici, protože často musí svému svědomí obětovat svou kariéru a duševní zdraví. Jsou považováni za zrádce organizace. Za neloajální kolegy, kterým nelze důvěřovat. Jejich kariérní vyhlídky jsou podstatně redukovány. Dle velké analýzy podvodů ve firmách v USA zaměstnanci, kteří oznamují porušení zákona, čelí významným problémům – v  82 % případů byli propuštěni, odešli pod nátlakem – často firma bezskrupulózně zničila jejich pověst – nebo se jim výrazně zhoršily pracovní podmínky. Mnoho z nich po oznámení trpí depresemi a problémy s alkoholem či drogami. Zpětně většina z nich uvádí: „Kdybych to měl udělat znovu, neudělal bych to“.

Přitom jsou oznamovatelé hlavním zdrojem potvrzených obvinění z nekalých a nezákonných postupů velkých firem. Alespoň v USA jsou zodpovědní za odhalení stejného počtu protizákonných případů jako auditoři a finančních regulátoři trhu dohromady. Podobně to platí u korupčních kauz z veřejného sektoru.

Naopak, kde jsou oznamovatelé ignorováni a tam, kde je korupce rozšířená, veřejní činitelé věří, že praktiky, jako je úplatkářství, msta a klientelismus, zůstanou nepotrestány. Do státní správy se pak selektují jedinci motivováni spíše vlastním obohacením než touhou sloužit společnosti. Kdo jiný by v takových organizacích chtěl pracovat? Názorné jsou studie, které měří, jaká povolání si volí čestní a nečestní studenti. Třeba v Indii jsou lidé mířící do státní správy mnohem více ochotni podvádět než ti, kteří míří do soukromého sektoru. Naopak v Dánsku, kde je státní zaměstnání prestižní místo s etickým pathosem, volí veřejnou správučestní a altruističtí absolventi škol.

Cílem zemí jako je Dánsko je vytvořit pro ty nejvíce kvalifikované a etické jednotlivce nejsnadnější cestu do státní správy nastoupit a pak v ní excelovat. Úředníci, kteří zabrání katastrofám, kteří výrazně pomohou druhým nad rámec svých povinností, kteří oznámí korupci, získávají ceny a jiná ocenění. Na druhém konci spektra jsou země, kde státní správa je jen kritizována, dehonestována a bezrozumu redukována, tak že začne být vyhledávána coby zaměstnání lidmi bez skrupulí.

Studenti v Indii měli hodit 42 krát kostkou, v naprostém soukromí, a pak oznámit, kolik jim padlo -- dle toho si odnesli peněžní odměnu. Čára ukazuje teoretické rozdělení, kolika bodů by studenti dosáhli, kdyby nikdo nelhal. Tmavé sloupce ukazují, jak to dopadlo. Ti největší lháři, kteří byli schopni říci, že jim padaly jen samé "šestky", pak nastoupili do státní správy.

V laboratorní studii, kterou jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE v Praze, Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Nicolasem Sayem, nedávno uskutečnili v Česku, jsme potvrdili, že do veřejných pozic, kde se dá jednoduše podvádět, se selektují lidé, kteří ochotně podvádí. A co hůře – je-li jim ztížen vstup, třeba tím, že musí za pozici zaplatit – což v experimentu má simulovat náklady jako čas, nezbytné znalosti, nižší plat ve veřejné pozici atp., tím více podvádějí – protože si chtějí tyto náklady kompenzovat.

Okolnosti eventuálního propuštění Jana Benýška představují alarmující signál pro Českou republiku ohledně ochrany oznamovatelů a etického standardu ve veřejné správě. Bez účinného právního rámce a kultury podporující transparentnost a integritu, riskuje český veřejný sektor nárůst nečestnosti a korupce. Pak bude obtížné do státní správy přilákat a udržet jedince s vysokými etickými standardy, kteří mají zájem sloužit veřejnému dobru, a ne osobnímu prospěchu.

 

Psáno pro Hospodářské noviny.

Úředníci bez charakteru

Vzpomeňte na jakoukoliv oblast svého života a budou za ní stát – v dobrém či ve zlém – úředníci. Dostupná a kvalitní školka a škola, nízký hluk a znečištění v ulici, jednoduché založení firmy a koupě domu či zdravotní péče na světové úrovni. Vše z toho úředníci kontrolují, umožňují či znemožňují.

Státní a veřejná správa by proto měla být osobní i profesní inspirací pro lidi, kteří chtějí pomáhat a umí měnit svět k lepšímu. "Nejlepší způsob, jak najít sám sebe, je ztratit se ve službě druhým." Leč, když motivačně cituji Gándhího studentům ekonomických i jiných oborů, vybuchnou smíchy či se kroutí z prázdné patetičnosti a – především – nedůvěry. Každý z nich "ví", že potřebným pomáhají charity a svět k lepšímu mění vědci, podnikatelé a jejich start-upy. Státní správa je jen něco, co se musí trpět a pracovat v ní chtějí jen idealisté nebo – což je varovnější – prospěcháři.

Úřady neusilují o talenty

Pokud se úředníky budou stávat lidé tažení pouze sobeckým zájmem, lidé, kteří funkci berou jako příležitost k výdělku bez odpovědnosti či dokonce lidé motivováni jen vlastním obohacením, pak veřejné službě budou dominovat jednotlivci s nízkým morálním i profesním charakterem. Studie provedené v Indii dokazují, že lidé, kteří častěji podvádějí, více preferují zaměstnání ve veřejném sektoru. Podobně ukrajinští studenti práv, kteří v laboratorních ekonomických hrách nejvíce podváděli a upláceli, častěji usilovali o povolání soudců, státních zástupců a právníků ve státních úřadech. Stejně tak výzkum, který jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE dělali v řadě dalších zemích jako Čína, Česko či Velká Británie, ukazuje, že je-li prostředí vnímáno jako příležitost k snadným penězům či k podvádění, začnou se do něj selektovat lidé bez charakteru.

Podobně o státních úřednících smýšlí veřejnost. Pro talentovaného a vzdělaného člověka pak státní služba nenabízí mnoho důvodů do ní vstoupit. A státní správa o talenty ani nestojí. Když se na vysokých školách pořádají veletrhy nabídek práce, přední firmy odchytávají nejlepší a nejbystřejší studenty, které se jim dosud zlanařit nepodařilo. Virtuální či fyzické stánky mají prestižní konzultantské firmy, moderní průmyslové podniky, banky a velké neziskové organizace. Nikdy však neuvidíte stánek státní či veřejné instituce. O snaze zaměstnat navrátilce z dobrých zahraničních univerzit nemá cenu ani mluvit.

Negativní obraz úředníka a personální nepolitika se musí změnit. Z povahy své moci mají úředníci a státní zaměstnanci příležitost k mnoha pozoruhodným výsledkům a ty by měly být oslavovány. Například v USA se udělují Medaile Samuela J. Heymana za vynikající výsledky státních zaměstnanců – malé i velké, ale vždy následovatelné. Někteří zachránili celé biotopy, protože preventivně zabránili zamoření od chemičky. Jiní "jen" zefektivnili projektové řízení – třeba tím, že měřili a vyhodnotili, kolik práce má jednotlivý úředník. Při udělování medailí pak nejde jen o uznání mimořádné práce jednotlivců, ale hlavně o popularizaci jejich vhledu a práce a inspiraci dalších talentovaných a obětavých lidí, aby se dali na dráhu veřejné služby.

Na poměřování se s finančním ohodnocením zaměstnanců bankami či IT firmami stát mít nebude,
nicméně i v Česku převládá konsenzus, že státní zaměstnance je třeba dobře zaplatit – doloženo
třeba tím, že průměrné platy státem placených zaměstnanců jsou setrvale nad úrovní soukromého
sektoru (pro stát ale pracují vzdělanější a seniornější lidé, a proto jsou porovnání přes podobné
průměry zavádějící). Nikdo také neoponuje pravidlu, že s velkou mocí a odpovědností by se
mělo pojit i vysoké ohodnocení. Leč, ač platové zvýhodnění roste setrvale; produktivita a efektivnost
české státní správy nikoliv, ať vycházíme ze zpráv NKÚ nebo studií mezinárodních institucí.

Jeden z ukazatelů kvality státní a veřejné správy je Evropský index kvality vládnutí (European Quality of Government Index); jak patrno ze zprávy z roku 2017, je se kam zlepšovat (čím tmavěji modrá, tím lepší, čím tmavěji červená, tím horší).

Epidemie definitivně ukázala, že česká státní správa není schopna zvládat komplexnější situace. Je složité rozklíčovat chaos, populismus a kleptomanství, které do protiepidemických opatření vnášeli politici a neschopnost státního aparátu realizovat ty fungující. Společnou rukou však dokázali, že Česko je mezi nejhoršími zeměmi ve zvládnutí epidemie, protože efektivně se nespustilo nic: od včasného trasovacího systému přes karanténní motivaci, po komunikační kampaň k očkování a boj vůči dezinformacím.

Všudypřítomný politický tlak

Ač téměř každé z ministerstev má analytické odbory či resortní výzkumná pracoviště, nenalezneme téměř žádné exaktní analýzy, na základě kterých byla – či jsou – jakákoliv opatření realizována. Vybírají ministerstva svá opatření a regulace dle chtěného záměru, či dle skutečného dopadu? Nalezneme formalistní dokument, či nic. Mezi jakými variantami řešení bylo vybíráno, jak jsou testována a vyhodnocována? Nevíme. Chcete-li ověřit, zda jsou rozhodnutí zakládána na nejnovějších vědeckých poznatcích, je nutné se obrátit také jinam. Například dopady omezení výuky na základních a středních školách budou strašlivé, zejména ve znevýhodněných rodinách. Epidemie odkryla masivní podléhání dezinformacím a polarizaci společnosti… Co s tím? Národní ústav pro vzdělávání pod MŠMT má na svém webu poslední aktualitu z listopadu 2020.

Jinou ilustrací reflexe svého stavu může být položka v Národním fondu obnovy, v kterém na zvýšení
efektivity, pro-klientské orientace a využití principů na důkazech založeného rozhodování ve veřejné
správě je alokováno na osm let 24 miliónů korun (pro srovnání, na zavedení statusu umělce a
transformace Státního fondu kinematografie je přiděleno přes 7 miliard korun). Je to trochu Hlava
XXII. – aby byli úředníci schopni implementovat a vyhodnocovat funkční reformy – ať již ve
školství, územním rozvoji či zdravotnictví, potřebují vědět, jak identifikovat vlastní selhávání a
nedostatečnosti, jaké jsou jejich příčiny a možná řešení a jak vyhodnotit, zda k cíli vedly či ne. Žádná
renesance státní služby se však neplánuje, protože – zjevně – žádnými problémy netrpí. Jí řízená
obnova národa je proto odsouzena k neúspěchu také.

Ve státní službě nalezneme zástupy chytrých lidí s ryzí motivací a tahem na branku a zákon o státní službě měl pomoci umožnit takovým lidem profesně růst, pracovat efektivně a osvobodit je od neadekvátní politizace. Podle nedávného průzkumu v české státní správě si většina úředníků nemyslí, že by k čemukoliv podobnému došlo. 

Nábor profesionálů přes výběrová řízení fakticky absentuje; platy nijak nereflektují individuální výkonnost; úřady postrádají elementy projektového či manažerského řízení; politický tlak je všudypřítomný. Dle průzkumu jsou úředníci nejspokojenější s širokými možnostmi vzdělávání. Symptomatické je, že neexistuje analýza, která by ukázala, zda tyto kurzy skutečně vedly k jakémukoliv zlepšení jejich práce. 

 

Psáno pro Lidové noviny

Staletá paměť

„Minulost nikdy neumírá. Vlastně ještě neskončila,“ píše v Rekviem za jeptišku americký nobelista William Faulkner. A kam se ekonomové podívají, tam mu dávají za pravdu.

Základní pravidlo sledování nejnovějších zpráv zní: nesledovat je. Nové neznamená důležité. Kdyby média mohla informovat jen jednou měsíčně nebo dokonce jedenkrát ročně, psala by a vysílala něco docela jiného. Ukázalo by se totiž, že jen pár událostí může mít skutečný a dlouhodobý dopad.

Dokonce i roční frekvence zpráv by se dala považovat za příliš častou, aspoň dle stoupenců kliometrie, oboru aplikujícího statistické metody na ekonomickou historii. Dějiny se podle této školy vyznačují pomalostí a přetrváváním. Ano, dílčí změny probíhají, ale protože vyvolávají silné emoce, přitahují nepřiměřenou pozornost a přeceňujeme je. 

Výsek mapy ukazuje římské cesty (červeně) v oblasti Lutecie (dnešní Paříž) a intenzitu světla v noci roce 2010 (jako nepřímý ukazatel soudobé hospodářské aktivity). Překryv je patrný.

Pochybovačům ekonomičtí historici ukazují mapy současných evropských dálničních tahů, umístění obchodně významných měst a tras římských silnic – téměř dokonale se překrývají. Ještě silnějším argumentem je srovnání částí světa bohatých v šestnáctém století a dnes. Samozřejmě existují skokani jako Jižní Korea, Singapur nebo Itálie i padlé hvězdy na Blízkém východě, ale obecná závislost je patrná. Žádný jiný samostatný faktor, který plní média a knihy, ať jde o objevy, technologie, zákony, hospodářskou či monetární politiku, nemá sílu jako dědictví minulosti.

Vy do škol, vy do dolů

Zvažme třeba vzdělanost a podnikavost jedněch a ignoranci a závislost druhých. Proč jsou v tom takové rozdíly i mezi občany jednoho státu? Španělsko-kanadského ekonoma Felipa Valenciu Caiceda tato otázka fascinovala. Zabýval se Latinskou Amerikou a nechápal, proč se natolik liší prosperita jinak velmi podobných regionů. Zjistil, že v Argentině, Brazílii a Paraguayi prosperují právě ta místa, ve kterých v letech 1609 až 1767 působily jezuitské misie.

Jezuité vedle pro Krista horovali i pro řemeslnou zručnost a obecné a technické vzdělání. Do španělských a portugalských dominií vyváželi technologii tisku, vyučovali v nich aritmetiku, botaniku, umění i primitivní lékařství. Na rozdíl od františkánských misií, jež se zaměřovaly výhradně na křesťanskou indoktrinaci, domorodcům představili plody, které nese poznání a technika. Ještě dnes, dvě a půl staletí od vyhnání posledního jezuity, vedou hodnoty a návyky vynucované jejich misiemi k vyšší gramotnosti, delší průměrné době strávené ve školách, vyššímu příjmu a vyšší inovativnosti, patrné třeba na ochotě osazovat geneticky modifikované plodiny.

Co vedlo naopak k tomu, že docela nedaleko lidé po vzdělání neprahnou a žijí chudobě? Zdá se, že opět Španělská koruna. Mezi lety 1573 až 1812 v Peru a Bolívii panoval nevolnický systém zvaný mita. Až desetinu mužů z vybraných kmenů nasadili kolonizátoři do dolů. Zotročení nejproduktivnějších členů společnosti vedlo k horší infrastruktuře, slabé produkci a celkově křehčí společnosti, která ztratila důvěru v budoucnost. Z tohoto šoku se oblast nevzpamatovala ani po dvou staletích.

Zóny bez Židů

Jak se mění nebo nemění třeba taková kosmopolitní tolerance k jinakosti? Když v polovině čtrnáctého století dorazila do Evropy černá smrt, Židé po celém kontinentu čelili obviňováni z šíření moru. V mnoha městech bylo vyvražděno celé židovské obyvatelstvo. Téměř o šest set let později Německo zaznamenalo celonárodní vzestup antisemitismu po porážce v první světové válce, kladené za stejné menšině.

Ekonomové Nico Voigtländer a Hans-Joachim Voth zjistili, že relativní míra antisemitských postojů a chování se ve vybraných městech téměř nelišila ani po víc než půl tisíciletí. Lokality, v kterých upalovali Židy v letech 1348 až 1350, vykazovaly výrazně vyšší úroveň antisemitismu i v meziválečném období. Útoky byly v těchto městech šestkrát častější, nacistická strana v nich získala více hlasů a následoval v nich i horlivější transport Židů do koncentračních táborů.

Lokální antisemitismus se v hlavách lidí po staletí utvrzoval každodenními aktivitami a notorickými symboly: antisemitskými hesly, obrazy a sochami v kostelech i domácnostech. Pašije zobrazovaly Židy jako boží vrahy, v divadelních hrách byl Žid synonymem křiváka a lakomce. Za zmínku stojí, že v bavorském Deggendorfu odstranili z ceremoniálu významné pouti upomínky vyhnání Židů při morových ranách až v šedesátých letech.

Ačkoliv v osmnáctém a devatenáctém století vedla industrializace k masivní migraci, většina obyvatel zůstala tam, kde žily generace jejich předků. Antisemitské postoje se předávaly v rodinách a v komunitách po staletí, i když – či snad právě proto – mnoho z těchto lidí Žida nikdy nepotkalo. Pouze ve městech, které zažily příliv migrantů, protižidovské tendence podle Voigtländera a Votha vymizely. Až nová krev přinesla jiné tradice a jiné názory.

Dědictví jde překonat

Jak se dlouhodobě utváří vztah k autoritám, třeba lékařským, mohou ukázat důsledky amerického vládního experimentu v Tuskegee v Alabamě, kde ve třicátých letech minulého století lékaři naverbovali čtyři sta Afroameričanů, kteří trpěli syfilidou, a dalších čtyřicet let na nich pozorovali průběh nemoci – aniž by je aktivně léčili či by o své nemoci účastníci pokusu vůbec věděli. Ekonomky Marcella Alsanová a Marianne Wanamakerová zjistily, že experiment a jeho následné zveřejnění dodnes vede k větší nedůvěře černochů k medicínskému systému. A to tím intenzivněji, čím blíže žijí k místu experimentu. Averze má i po dvou až čtyřech generacích za následek podstatně vyšší úmrtnost a nižší průměrnou délku života.

Pochopení toho, že rozhodování lidí ovlivňují dlouhodobě zakořeněné postoje, však může napomoci k řešení. Alsanová, která má vedle doktorátu z ekonomie i titul z medicíny, se pokusila toto historické dědictví vykořenit. Spolu s kolegy zprovoznila mobilní kliniku poskytující bezplatné služby v oblastech stále poznamenaných nedůvěrou. Předpokládali při tom, že černoši budou méně důvěřovat bílým lékařům, jací stáli za experimentem v Tuskegee. V klinice tuto domněnku testovali – pacienty náhodně ošetřoval černoch, nebo běloch. Potvrdilo se, že černošští lékaři měli výrazně pozitivní vliv na ochotu využívat lékařskou péči. Tento jednoduchý zásah vedl k tomu, že budoucnost přestala kopírovat minulost. 

 

Psáno pro Finmag.

Chudoba a krávy

"Proč někteří lidé zůstanou chudí?" je zakládající otázkou ekonomie, přesto na ni ani po 300 letech existence oboru neznáme odpověď. Většina chudých ve světě je sice zaměstnána, ale mají příliš nízké mzdy. Otázka tedy zní, proč zůstávají v práci, která je z chudoby nevyvede.

Jedna skupina ekonomů hledá příčinu ve vlastnostech lidí, které jim zabraňují pracovat na pozicích či v sektorech zajišťujících dostatečnou obživu. Podle nich chudí nejsou dost inteligentní, trpěliví, pečliví, tvůrčí či pracovití, proto ustrnou v neperspektivní robotě. Tato perspektiva je ohledně vymýcení bídy pesimistická – bylo by totiž třeba změnit genetické či naučené vlastnosti, aby to z chudoby pomohlo. Vzdělání dokáže mnohé, ale ne všechno. Navíc má tento přístup moralistní stín: chudí si nouzi "zaslouží" tím, čím jsou, respektive nejsou.

Druhý pohled se zaměřuje na okolnosti. Chudí jsou chudí, protože se narodili do podmínek, v kterých absentují možnosti se z ní vymanit. Jde o stejnou logiku jako v Hlavě 22. Kdo by chtěl zbohatnout, vzdělat se či podnikat, potřebuje mít naspořeno či získat úvěr. Na nic ale nedosáhne, protože je chudý a žije v podmínkách, kde zdroje nejsou. Bez ohledu na osobní kvality zůstane v pasti chudoby. 

Je složité rozhodnout, který z pohledů dynamiku chudoby vysvětluje lépe. K rozsouzení by bylo třeba v celých národech vylosovat mnoho chudých, mladé i staré, dát jim obrovské zdroje a dlouhodobě sledovat, zda je promrhají, protože nemají schopnosti či talent, a zase skončí v neperspektivních zaměstnáních, či jim a jejich dětem pomohou vymanit se z bídy. 

Takový experiment se v dějinách nestal, a otázka po příčinách chudoby zůstávala nezodpovězena. Letos však ekonomka Clare Balboniová s kolegy takový pokus v malém uskutečnila.

V nejchudších oblastech Bangladéše existují pouze dvě kasty obyvatel. Majitelé půdy a dobytka patří mezi bohaté, zbytek vesnice je jejich námezdná síla a získává příjem na hranici přežití. V posledních letech byl v Bangladéši spuštěn program pomoci nejchudším, který je prozaicky jednoduchý: domácnostem jsou dány krávy. Místně velmi hodnotné aktivum. 

Graf uvádí rozdíl ve změnách bohatství ("productive assets") mezi domácnostmi, které dostaly krávu ("Treatment") a které nikoliv ("Control"). Jak patrno, zatímco bez krávy se bohatství pomalu vytrácí, s krávou roste.

 

Tým ekonomů po dobu čtyř let sledoval tři tisíce domácností, které krávy dostaly, a zjistil, jak výrazně dokážou pomoci. Ne všem. Je-li domácnost tak chudá, že nemá vlastně nic, ani produktivní aktivum jí nepomůže. Nemají z čeho zaplatit dopravu píce či vybavení, nemohou rozvážet mléko – a nakonec skončí hůř než před darem. Jinak ale ekonomové zjistili, že v porovnání s domácnostmi, které nedostaly nic, se většina obdarovaných začala z chudoby rychle dostávat: nashromáždili o 14 % větší majetek.

Ač se příběh o kravách zdá triviální, analýza ukazuje na gigantické mrhání lidskými životy, které past chudoby způsobuje. Bez jednorázové pomoci, byť zdánlivě drahé, by se většina místních nemohla přeorientovat na výdělečnější práci a nezískala by 15krát více zdrojů, než byla hodnota pomoci. Chudí tedy na lepší život nemají, ano, ale není to jejich vina. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Kořeny současnosti

Zdá se, že v pár týdnech se stalo více než v několika letech. Přesto, vývoj společnosti je málokdy tak prudký, jak se zdá, ve chvíli, kdy o něm přemýšlíme. Většina našeho života je strukturována událostmi či okolnostmi starými milénia. Zauvažujte třeba, jaký hlavní faktor ovlivňuje, proč v některých zemích jsou ženy rovnocenné mužům, zatímco jinde považovány jen za něco více než služky. Kultura dané země, že? Kde se ale daná kultura vzala? Italsko-americký ekonom Alberto Alesina a kolegové tvrdí, že za ni může kvalita ornice v období prvopočátku zemědělství.

Oblasti s kvalitní půdou obvykle umožňovaly vytvářet delší, rovné lány. Jinde byla půda nekvalitní, terén svažitý a kamenitý. Na prvních půdách lidé eventuálně vynalezli a využívali pluh. Tažná zvířata a pluh samý pak obvykle vedli muži. Byla to fyzicky náročná práce. Ženy zůstávaly doma a staraly se o potomstvo a chod domácnosti. Jelikož se muž stal odpovědným za většinu kalorií, které rodina získala, měl i mnohem vyšší moc. Ustanovila se kulturní norma, že ženy patří do domácnosti.

I dnes kultury povstalé z pluhu mají povětšinou mnohem nižší zastoupení žen ve vedoucích pozicích či v politice a existuje značný rozdíl mezi platy mužů a žen na srovnatelných pozicích napříč ekonomickými sektory. Na druhé straně, v nekvalitních půdách byly efektivnějšími nástroji motyky. Jelikož ani jedno pohlaví nemá u tohoto nástroje výhodu, ustanovily se i kulturní normy rovnocennosti mužů a žen. Vztahy pohlaví, pochopitelně, ovlivňuje nespočet faktorů. Alesinův tým však ukázal, jak skoro náhodný, nezvažovaný faktor – geologická charakteristika okolí, kde se usídlili jejich předci – ovlivňuje, jak se muži a ženy k sobě chovají dnes.

Další příklad, jak hluboko kořeny současnosti sahají, přinesl turecko-americký ekonom Daron Acemoglu. Zaměřuje se mimo jiné na výzkum evropského kolonialismu. Napadlo jej, že instituce založené koloniálními mocnostmi, byť upravené, stále přetrvávají a ovlivňují životy lidí i staletí po svém vzniku. Nejprve dokázal, že existuje vztah mezi mírou úmrtnosti, které čelili evropští osadníci v kolonii, a kvalitou právního rámce a institucí, jež tam zřídili. V místech, jako jsou třeba současné Spojené státy, kde se Evropané mohli usadit bez větších ztrát, investovali do zřízení dobře fungujících institucí. Očekávali, že i jejich potomci setrvají, a snažili se jim odkázat fungující samosprávu. Na druhé straně v místech, kde se jim nedařilo, umírali na nemoci a v nespočtu šarvátek, kde perspektiva dlouhodobého osídlení byla pochmurná, jako třeba v tropické Africe, zvolili spíše strategii tzv. koloniální extrakce. Nesnažili se ustanovit soudní či právní systém, cílem bylo jen udržet domorodce poddajné a vyvézt maximum surovin.

Graf ukazuje negativní asociaci mezi HDP na hlavu dnes a úmrtností kolonistů v počátcích obsazování nových území. Jak patrno, kde se kolonistům nedařilo, tam i dnes je chudoba.

Acemoglu dokázal, že historicky ustavené instituce závisející na úmrtnosti kolonistů před staletími dodneška ovlivňují život v daných zemích – nefungující, extraktivní stát jen přešel do rukou místních, prosperitu však lidem přinést nemohl.



Psáno pro Lidové noviny.

Krvavé pomeranče

Za vzestupem sicilské mafie pravděpodobně stál příliv peněz za nedostatkové citrusy. Příběh Cosa nostry nám pomáhá pochopit, proč selhává i tolik dnešních států oplývajících přírodním bohatstvím.

Sicilská mafie dokázala od svého vzniku v devatenáctém století infiltrovat nejen zbytek Itálie, ale i velkou část Spojených států. Ačkoliv o jejím působení existuje nespočet studií, nemluvě o románech, filmech a seriálech, překvapivě dosud není úplně jasné, jak vznikla.

Obvykle se uvádí, že se mafie vyvinula z lokálních bojůvek místních feudálů, když se Sicilané bránili arabským a francouzským nájezdům. Teorie ale z řady důvodů nesedí. Mafie nebyla nejaktivnější v oblastech vylodění ani v době po invazích. Navíc se s podobnými ataky vypořádávaly i další ostrovní národy, a mafii si nevypěstovaly. Odpověď leží jinde.

Máte ale pěkný sad

Ekonomové Arcangelo Dimico, Alessia Isopiová a Ola Olsson přistoupili k věci systematicky. Sledovali faktory odlišující v devatenáctém století Sicílii od podobných oblastí. Přišli na jeden poměrně bizarní: enormní nárůst exportu jednoho druhu produktů. Citrusů.

Na konci osmnáctého století se konečně uznalo, že jsou kurděje – které jen v britské flotile zabily víc námořníků než bitvy s Francouzi a Španěly dohromady – důsledkem chudé diety založené na sucharech a sušeném hovězím. A že právě citrusy námořníky před nemocí brání. Poptávka po nich tedy rychle nabyla enormní intenzity. Sicílie, která se na export ovoce specializovala už dřív, rázem zažívala ohromný příliv peněz.

Pěstování původních odrůd citrusů vyžaduje mírné klima a celoročně stabilní teploty. Nutné je i pravidelné zavlažování. Trvá přitom šest až osm let, než vysazený citronovník začne plodit. Citrusové farmy vyžadovaly mnoho pracovníků, ale i kapitálu. Nejen na vybudování a údržbu zavlažovacích systémů – citrusové háje bylo nutné chránit ploty a hradbami proti zlodějům.

Ze Sicílie se stala citrusová bonanza. Zisk z jejich pěstování na hektar dosáhl koncem devatenáctého století až šedesátinásobku průměrného zemědělského výdělku. Během pár desetiletí se na ostrově prohloubila už tak značná nerovnost mezi bohatými majiteli půdy a zbytkem populace. Zároveň se vytrácela vláda práva.

Střídající se režimy nezvládaly zaplatit fungující policejní a soudní systém. Majitelé pozemků proto najímali soukromou ochranku sadů i transportů ovoce do přístavů. Na ostrově tehdy žili mafiosi, kteří získali reputaci odbojem proti centrální vládě při sérii povstání ve čtyřicátých a šedesátých letech devatenáctého století. Tajným propojením těchto zajišťovatelů pořádku vznikla mafie.

Sicílie a oblasti s citrusy a mafií (černé kolečko), s citrusy a bez mafie (černý trojúhelník), bez citrusů a mafie (bílé kolečko) a bez citrusů a bez mafie (bílý trojúhelník). Prvních a posledních případů je nejvíce ukazující na to, že za mafií skutečně stojí bratrstvo zajišťující vitamín C.

 
Zmíněný tým ekonomů potvrdil, že nejsilnější přítomnost Cosa nostry byla po roce 1860 zaznamenána právě v oblastech pěstování citrusů a v přístavech. Ochranu začala poskytovat i dalším oborům podnikání. Platby za ni se ale fakticky staly nevyhnutelnými daněmi, bez práv a možnosti se bránit. Nevyužívat obchodních prostředníků mafie znamenalo rychlý bankrot, jelikož rebelující podnikatel ztratil dodavatele i klienty, obávající se pomsty. Obchodník neochotný platit výpalné byl mafií zničen okamžitě.

Zloději s tradicí

Podobný vznik kleptokratického politického prostředí, vedoucího k dlouhodobé stagnaci lze vysledovat už od neolitu. Ekonomové Ola Olsson a Christopher Paik ukázali, že zemědělská revoluce vedla před deseti tisíci lety na území severní Afriky, Blízkého východu a v jihozápadní Asii k bezprecedentnímu nárůstu bohatství. Dnes jsou ale obyvatelé těchto oblastí o řád chudší než tam, kam se zemědělství dostalo mnohem později.

Důvodem soudobé stagnace prvních civilizací podle těchto ekonomů je, že byly často organizovány podobně jako sicilská mafie. Šlo o despotické režimy, v nichž vládnoucí třída extrahovala maximální rentu od poddaných, vynucovala rigidní společenské normy a nepřipustila vznik nezávislé justice. Negativa těchto historických společenských institucí brzdí rozvoj zemí dodnes. Naopak ve státech, do kterých se zemědělství dostalo později, si už sebevědomější obyvatelé dokázali prosadit demokratičtější řízení, vlastnické normy a vládu práva, tedy faktory vedoucí k vyšší kvalitě života.

Hlad na vrtech

Příklady nemusíme hledat v daleké minulosti. V ekonomii existuje koncept "prokletí přírodního bohatství". Státy se štěstím na cenné nerostné bohatství podle něj obecně nejsou pro obyčejné lidi nejlepší místa k životu. Učebnicový příklad je Nigérie ve dvacátém století. Stát s gigantickými zásobami ropy z ní měl během let 1965 až 2000 příjmy ve výši 350 miliard amerických dolarů. Kvalita života a ekonomická úroveň země přitom za stejné období v některých ukazatelích dokonce poklesly. Na jeho počátku žila v chudobě třetina populace, na konci dvakrát tolik.

Jak je možné, že stát s tak obrovskými příjmy patřil mezi nejchudší země světa? Peníze tekly omezené skupině obchodníků a byrokratů, platících za ochranu podnikání politikům. Nikdo neměl motivaci kultivovat demokratické procesy, soudnictví nebo ochranu podnikatelského prostředí. Naopak. Pro plynulé a neohrožené příjmy z korupce chtěli kvalitu institucí maximálně oslabit. Státní moc jim sloužila jen jako prostředek pro ochranu jejich drancování.

Mimochodem, nigerijské státní investice do modernizace a rozšíření kapacity ropného průmyslu umožnily jeho využití jen zhruba ze čtvrtiny potenciálu. Drancující elity jsou tedy schopny ničit i zdroje, které je živí, jelikož se věnují především tomu, jak bohatství odklánět, nikoliv jak je tvořit.


Psáno pro Finmag.

Partneři v zločinu: Jak spolupráce dá vzniknout korupci

Budou se lidé chovat čestněji, když se rozhodují sami nebo když je do rozhodování zainteresováno více lidí? Chci-li podvádět, třeba okrádat zaměstnavatele, pak zapojení kolegy může nést rizika. Může mne udat, bude na mne vědět informace, které může v budoucnu zneužít. Na druhou stranu si můžeme vzájemně hlídat záda, ujišťovat se, že zaměstnavatel je beztak vydřiduch, takže neděláme nic špatného a odpovědnost za zločin bude rozdělena. Ori Weisel a Shaul Shalvi (pdf) vytvořili unikátní experiment, který měl pomoci nahlédnout, které motivy v podobných situacích převáží.

V naprosté anonymitě kancelářského boxu první hráč hodil kostkou. Číslo, které mu padlo, uvedl do počítače. Výsledek na monitoru viděl druhý hráč, sedící v jiném boxu, a nyní měl on hodit kostkou a reportovat svůj výsledek. Oba hráči přitom věděli, že odměnu si odnesou jen tehdy, budou-li se jejich čísla shodovat. Pakliže oba hodí „šestku“, získají oba po 6 eurech, hodí-li oba „jedničku“, získají po 1 euru atp. Nicméně, hodí-li různá čísla, nikdo nedostane nic. Takto se mělo sehrát 20 kol. Experiment umožňuje, aby podváděl jak první hráč (uvádí vyšší body, než mu padly) i druhý hráč (uvádí tolik bodů, kolik padlo prvnímu hráči a ne kolik hodil on). Jelikož pravděpodobnost, že se jejich hody shodnou je 1/6 a kol bylo 20, vydělat mohli teoreticky jen při 3,3 případech. Průměrně pak měli naházet 3,5 bodů.

Vlevo vidíte simulaci, jak by teoreticky měly kostky padat, kombinace všech bodů jsou rovnoměrně rozloženy. Vpravo vidíte realitu experimentu, jak patrno, nejen že mnohem častěji docházelo k shodám, rovněž vyšší čísla „padala“ častěji.

Přes 250 dvojic sehrálo tento experiment a hráči průměrně v 16 případech uváděli, že jim padaly stejné body (pětkrát častěji než bylo teoreticky možné). Průměrně jim pak – prý – padalo 5 bodů. Rovněž se ukázalo, že naznačoval-li první hráč ochotu podvádět – třeba tak, že psal skoro samé šestky, druhý hráč tento signál téměř vždy zachytil a začal dorovnávat stejné body. Stali se z nich partneři v zločinu. Experiment byl i různě modifikován; třeba odměna pro druhého hráče byla v každém kole fixní, bez ohledu na hozená čísla. I když se za těchto podmínek hráči chovali čestněji, k podvodům beztak docházelo. Výsledky studie v souhrnu ukazují, že je-li jeden člověk druhým „pozván k podvodu“, mnozí toto volání vyslyší, zejména jsou-li zájmy podvodníků ve shodě a lze hodně vydělat. Vidí-li druhá strana ochotu se podrazů účastnit, začne pak podvádět bezostyšně.

Výsledky několika typických párů hráčů. První pár (A): oba bezostyšně podvádějí, "padají" jim samé šestky. V druhém páru hráčů (B) první hráč podvádí, "hází" samé šestky, nicméně druhý hráč se nenechává svést a pravdivě stanovuje, co mu padlo. Třetí situace (C) je obrácena, tentokráte první hráč pravdivě uvádí své hody a druhý hráč je nečestně vždy dorovnává.

Psáno pro Vesmír.

Stojí za společenským pokrokem spíže?

Proč v některých regionech příchod zemědělství umožnil rozkvět komplexních civilizací, zatímco jinde se, co do změny společenské struktury, nestalo vlastně nic. Egypt s rozmachem pěstování obilí v nilském údolí vytvořil stát, jehož komplikovanost vlády a památky obdivujeme dosud. Zatímco v Nové Guinei – kde zemědělství objevili ve stejné době – žádný státní útvar nevznikl a většina lidí žije v malých, prostých osadách. Proč i v posledních staletích země, které sice mají nejúrodnější půdu (mnohdy kolem obratníků) hospodářsky strádají, zatímco v méně úrodných končinách (třeba ve skalnaté Evropě) lidé žijí v blahobytu?

Joram Mayshar s kolegy (pdf) přišel s inovativní odpovědí – může za to schopnost pěstovaných plodin být skladovány. V úrodných subtropických a tropických zemích totiž rostou plodiny, které mohou být sklízeny během celého roku, navíc obsahují mnoho vody (různé ovoce, hlízy a kořenová zelenina), proto rychle podléhají hnilobě. Jednoduše zde není třeba a není ani možno potraviny skladovat. Lidé mohou být soběstační a nemají motivaci produkovat zásoby či nadbytek, popř. ten je hned spotřebován rostoucí populací.

Na druhé straně, obilí se sklízí jen jednou do roka, i dlouhé období je možné jej skladovat a zabezpečuje kalorický příjem člověka po celý rok. Vlastnosti, které však motivují i krádeže, jež pro domácnost mohou být fatální. Vznikne proto tlak na koncentraci lidí do vesnic a objevení se „elit“, které zajišťují ochranu. Bez ohledu, zda se své role ujmou násilím či se zemědělci domluví a svěří někomu ze svého středu vedení, neproduktivní třída elit získá moc a sílu danit. Jelikož jsou nato závislé na produktivitě poddaných, podporují rozvoj zvyků, zákonů či technologií, které produktivitu zvyšují. Společnost se začne dále hierarchizovat a její členové specializovat.

Mayshar s kolegy své předpovědi potvrdili na datech o úrodnosti různých světových regionů a etnografického atlasu, který obsahuje údaje o 1267 světových etnicích za posledních několik staletí. V regionech, kde se více daří neskladovatelným plodinám, tam je lidé i více pěstují a i proto je jejich společnost „nerozvinutá“. Tam, kde se více daří obilí či rýži, tam jsou více pěstovány ony (a skladovány) a komplexita a hierarchizace společnosti roste. Hobbes měl tedy pravdu; aby lidé nebyli okradatelní kýmkoliv, souhlasili s okrádáním „svým“ panovníkem. Vznikl stát.

Pěstování plodin v různých společnostech v předkoloniálním období. Modrá značí obilniny, červená hlízy a kořenovou zeleninu, žlutá ovoce, zelená zeleninu a světle šedá znační, že společnost se systematickému zemědělství nevěnovala. Čím lépe byla plodina skladovatelná, tím komplexnější společnost vznikla.

Psáno pro Vesmír.

Zločin jako ekonomická racionální kalkulace

Existuje nespočet motivů, které z člověka udělají kriminálníka. Ekonomové se soustředí na dva triviální: výnosy z nekalé činnosti a její náklady. Čím vyšší jsou výnosy – třeba rostoucí cena lupu, či naopak náklady nižší – třeba kratší tresty odnětí svobody, tím více se zločin vyplatí a tím větší měrou se lidé začnou chovat nečestně. Tato jednoduchá logika vysvětluje, proč radikálně padá podíl krádeží elektroniky na celkové kriminalitě – její reálná cena setrvale klesá a eventuálním zlodějům již nekryje rizika zločinu. Naopak, průměrné ceny hodinek rostou a s nimi i jejich podíl na ukradených cennostech.

Graf ukazuje podíl elektroniky na celkových krádežích (plná linka) a její průměrnou cenu (čárkovaná linka), údaje vycházejí ze záznamů londýnské policie za léta 2002 až 2012.

Graf ukazuje podíl hodinek na celkových krádežích (plná linka) a jejich průměrnou cenu (čárkovaná linka), údaje vycházejí ze záznamů londýnské policie za léta 2002 až 2012.

Mirko Draca s kolegy (pdf) se zaměřili na to, zda lze podobné vztahy najít i u jiného zboží. Na dlouhodobých britských datech analyzovali pravděpodobnost krádeže 44 osobních, spotřebních i investičních statků – od šperků a oblečení, přes jídlo, po pohonné hmoty – v závislosti na změně jejich tržní ceny. U spotřebních statků došli k průměrné „zločinné elasticitě“ ve výši 0,35 – což znamená, že každý nárůst ceny statku o 10 % vede v průměru k růstu jeho krádeží o 3,5 %. U šperků či zlata a pohonných hmot je elasticita vyšší a u vzácných kovů vůbec nejvyšší; kupř. u mědi platí, že nárůst její ceny o 10 % vyvolá rozmach jejího kradení až o 17 %.

Graf ukazuje vývoj výkupních cen mědi (čárkovaná linka) a vývoj krádeží mědi (plná linka) v letech 2002 až 2012 ve Velké Británii.

Zvídavého čtenáře by mohlo napadnout, že závěr – vyšší cena znamená více krádeží – lze vysvětlit i změněnou četností hlášení zločinů okradenými. Je-li hodnota věci nízká, majitelům se nevyplatí procházet si byrokratickým martyriem s policií či pojišťovanou a zločin raději nenahlásí. Naopak s rostoucí cenou budou okradení intenzivněji motivováni zločiny hlásit. Dracův tým proto zohlednil i odlišnou míru hlášení zločinů a došel k zhruba stejným výsledkům. Stát se obětí zločinu není náhodný zásah z hůry (respektive z důly), naopak, mnoho zločinu je ekonomická racionální kalkulace. K omezení kriminality je třeba ovlivnit druhou stranu rovnice a zvýšit náklady zločinu; zejména zvýšit pravděpodobnost dopadení, usvědčení a odsouzení – aby „jistota“, že si půjde sednout, odradila zloděje i od velkých loupeží.


Psáno pro Vesmír.

LN: Knihy na léto 2015

Z Lidových novin mne požádali o doporučení několika knih, které se mi letos líbily a v češtině nejsou dostupné... a přitom by měly být. Níže je mých pět kandidátů.

„Čím více člověk pil, tím více byl Stalin potěšen... Při výjezdních zasedáních politbyra Chruščov, spolu s generálmajorem Alexandrem Poskrebyševem, pravidelně naháněl maršála Grigorije Kulika do nedalekého rybníka... Jelikož se osobní strážci obávali, že by se mnozí ze sovětského vedení mohli utopit, rybník raději postupně upouštěli. Podobný infantilismus Stalina těšil... Stejně jako u jeho vnitřního kruhu spolupracovníků mu alkohol byl nápomocný i v udržování sovětské společnosti slabé, rozdělené, bez rovnováhy a závislé na státu... monopolnímu dodavateli vodky.“ Toť pár úryvků z knihy Vodka Politics od Marka Lawrence Schrada, fascinující exkurze do metabolizmu ruského státu. Kniha vysvětluje, proč třetina státního rozpočtu Ruska již v 18. a 19. století plynula z daní z vodky a jaký měl alkohol vliv na tamní politický vývoj; spolu s tím, jak politici manipulovali konzumací alkoholu Rusy, aby dosáhli svých cílů.

Knihu Vodka Politics: Alcohol, Autocracy, and the Secret History of the Russian State od: Mark Lawrence Schrad vydalo loni nakladatelství Oxford University Press.

Pakliže si myslíte (či jste se dokonce na škole učili), že lidé vnímají jen 4 základní chutě a jazyk se skládá z přesně rozparcelovaných oblastí jejich rozpoznávání, vezměte knihu Johna McQuaida Tasty. Vyvede vás z těchto a mnoha dalších omylů o tom, jak naše chuť funguje (každý jednotlivý chuťový pohárek dokáže rozlišit pět a patrně i šest základních chutí). Kniha nejen poeticky vykresluje, jak chutě evolučně vznikly a fyziologicky pracují („Pití a jídlo jsou intimní záležitosti, mocné a přitom znepokojivé, asi jako sex. Nakonec, přijímáme něco cizího dovnitř vlastního těla, mnohokrát denně, s vůní jako svůdcem.“). McQuaid v knize představuje i vznik chuťových prožitků nejrůznějších jídel či nápojů. „Různé chemické látky se rozpouštějí odlišnou rychlostí, jediné espresso tak obsahuje kakofonii chutí, které se objevují v různých časech, jak voda prochází kávou. První část espresa je tmavě hnědá, sirupovitá a intenzivně kyselá. Druhá je jemnější a do červena, mírně sladká. Poslední pak mdlá, s písečnou barvou, příšerně hořká... Individuálně každá část chutná hrozně, přesto, když je zkombinujete, chutě zapadnou do finální delikatesy.“

Knihu Tasty: The Art and Science of What We Eat od: John McQuaid vydalo letos nakladatelství Scribner.

Charles Babbage, Ada Lovelace, William Bradford Shockley... jména, při kterých se mnohým čtenářům asi mnoho nevybaví. Walter Isaacson, bývalý ředitel CNN, ve svém magnu opus The Innovators využívá biografie vynálezce prototypu počítače, první softwarové programátorky (oba z 19. století) a spoluvynálezce tranzistoru při mapování zrodu a průběhu digitální revoluce. Následují, pochopitelně, i osudy notorických figur jako Steva Jobse či Billa Gatese, jakož i firem Intel, Xerox, Atari ad. Kniha přesvědčuje, že za realizovanou invencí spíše vzácně stojí osamocený geniální mozek, ale téměř vždy intenzivní sdílení nápadů a spolupráce mezi lidmi odlišných profesí i nátur; leč mnohdy i šťastná náhoda a „být ve správném čase na správném místě“. Isaacson nezabíhá do technických detailů (což mnohé čtenáře může odradit), ukazuje hlavně, jak hlavní inovátoři přemýšleli a pracovali, živě popisuje, jak ve světě kreativity, ale i velmi tvrdého businessu, fungují lidské vztahy a projevují se osobní kvality i slabosti.

Knihu The Innovators: How a Group of Hackers, Geniuses, and Geeks Created the Digital Revolution od: Walter Isaacson vydalo loni nakladatelství Simon & Schuster.

S pochopením důvodů, které stojí za bankrotem Řecka pomůže Tim Harford, špičkový ekonomický publicista Financial Times. Ve své nové popularizační knize napsané sokratovským stylem dialogu mezi „žákem“ a „učitelem“ nabízí intuitivní učebnici makroekonomie – jak napovídá podtitul knihy „jak řídit nebo likvidovat hospodářství“. Jednoduchými příklady navede mysl čtenáře k obecným zákonitostem, dle nichž ekonomika funguje: proč vzniká inflace a kdy může být potřebná a kdy ničící. Proč vznikají hospodářské propady a nezaměstnanost; za jakých podmínek firmy vzkvétají a strádají. Třeba, víte, že když byla roku 1886 prodána první lahev Coca-Coly, stála 5 amerických centů a dalších sedm desetiletí nezdražila? (I když třeba cena kávy za stejné období vzrostla o 800 %.) Proč nešly ceny vzhůru a firma, její akcionáři i zaměstnanci, více neprofitovali? Důvodem bylo firemní rozhodnutí, že výdejní automaty – vyrobené a rozeseté po celých USA – budou přijímat pouze 5-centové mince. Zdražení Coca-Coly, třeba o cent, by tedy vyžadovalo předělání všech těchto strojů, což by nepokrylo výnosy z růstu ceny nápoje. A zdražit o 100 % by odradilo zákazníky. Příklad, byť triviální, ukazuje, že ceny se někdy nemusí volně hýbat, i když je to potřeba. Různé formy cenových rigidit pak mohou lehce přejít v úpadek firem i celých sektorů.

Knihu The Undercover Economist Strikes Back: How to Run--or Ruin--an Economy od: Tim Harford vydalo letos nakladatelství Riverhead Books.

Světově nejprodávanější kniha o optimální organizaci domova pochází z Japonska – země, která dala světu origami a hotelové pokoje o velikosti 2x2 metrů čtverečních. Autorka tohoto krátkého díla, Marie Kondo, se živí jako konzultantka pro úklid domácností ve firmě, kterou sama založila. Čekací list na její kurzy je naplněn 3 měsíce dopředu. V knize vysvětluje, jak organizovat bydlení, aby bylo pohodlné a nevytvářelo nutnost trávit úklidem hodiny každý týden. Kniha je však i psychologickou sondou do života klientů viděného očima člověka, který strávil celý život hledáním nejlepšího způsobu organizace a úklidu věcí. Kondo odhaluje zvláštnosti svých klientů a jejich nejrůznějších obsesí.

Knihu The Life-Changing Magic of Tidying Up: The Japanese Art of Decluttering and Organizing od Marie Kondo vydalo loni nakladatelství Ten Speed Press (za doporučení díky L. H.).

Psáno pro Lidové noviny.

Smrtelné politické krytí firem

Napojení podnikatelů na politiku je všudypřítomné a rozdělují-li dnes státy zhruba polovinu všeho, co ekonomika vytvoří, i nevyhnutelné. Některé firmy však dokáží získat z politických konexí více než jiné. Důsledky podobného „politického krytí “ jsou sice předmětem denního zpravodajství o uplácení, klientelismu či lobbování, nicméně systematické důkazy o dlouhodobém společenském dopadu podobných vazeb neexistují.

Raymond Fisman a Yongxiang Wang (pdf) ve své studii využili rozsáhlé databáze kariérního postupu ředitelů čínských firem, v níž je i uvedeno, kde v minulosti působili. Byli tak schopni určit, zda šlo o dřívější politiky. Měla-li je firma ve vedení, označili ji za „politicky krytou“ a dále sledovali, čím je specifická.

Odhalili, že politicky kryté firmy mají až několikanásobně vyšší počet smrtelných pracovních úrazů než srovnatelné firmy bez politického krytí. Ačkoliv v Číně platí venkoncem moderní legislativa a regulace bezpečnosti práce, univerzálně není dodržována a jen sporadicky vynucována (ač každoročně zemře v důsledku nehod přes 80 tisíc zaměstnanců, zhruba jen u 5 % podniků je provedena kontrola).

Počet smrtelných nehod na tisíc zaměstnanců v politicky krytých firmách (tmavé sloupce) a nekrytých (bílé) v sektorech: těžba uhlí („Coal Mining“), chemickém („Chemicals“), ocelářství („Smelting Ferrous Metals“ a „Smelting Nonferrous Metals“), stavebnictví („Construction“) a v ostatních („Other“).

Studie potvrdila, že bez ohledu na průmyslový sektor nejsou politicky kryté firmy kontrolovány vlastně vůbec. Obecně dostávají i mnohem nižší pokuty za porušování dalších předpisů, jako třeba za znečišťování životního prostředí. Všechna tato zjištění napovídají, že bývalí politici uplatňují svůj mocenský vliv a dokáží svým firmám umožnit vyhýbat se právu. Nemuseje investovat do ochrany pracovníků, jejich školení či bezpečnější techniky dosahují politicky kryté firmy nadprůměrné ziskovosti vůči svým konkurentům. Podnikatelské eldorádo končí (resp. je omezeno), až když dojde k smrtelným nehodám – nato poklesnou akcie firmy, její ziskovost i najímání bývalých politiků.

Analýza rovněž ukazuje, že v provinciích, v kterých pro úřady bezpečnosti práce platí právní norma „bez bezpečí nebude povyšování“ motivující úředníky, aby kontrolovali firmy efektivně, je v politicky krytých firmách nehod méně. I v prostřední univerzálního klientelismu vhodné nastavení motivací byrokracie může přinést znatelná zlepšení.


Psáno pro Vesmír.

Důvěra ve stát a Habsburg nad námi

Může naše životy ovlivňovat již století neexistující státní útvar a jeho instituce? Třeba v Česku mnohé státní i městské úřady začínají pracovat už od sedmé či osmé hodiny. Proč? Tak ranní úřední hodiny skoro v žádné jiné světové zemi nenajdeme. Legendárním důvodem je velmi brzké vstávání císaře Františka Josefa I., jehož biorytmu se přizpůsobila celá rakousko-uherská státní správa. V Česku tento systém přetrval i přes několik změn režimů.

Habsburská monarchie držela i poměrně vysoký byrokratický standard, úředníci byli kultivovaní a vzdělaní. Vůči státní správě srovnatelných říší, jako třeba ruské či turecké, byli vzorem úřednické efektivity. Sascha Becker, Katrin Boeckh, Christa Hainz a Ludger Woessmann (pdf) se proto podívali, zda se obyvatelé současných středo- a východoevropských států odlišují v důvěře ve státní moc, pakliže žijí v regionech, které před stoletími patřili habsburskému impériu. Využili toho, že na území bývalého Rakousko-Uherska nyní existuje 17 různých národních států, přičemž pouze některé jejich části patřili Habsburkům, zatímco jiné nikoliv (jak je patrno z mapky níže).

Tučná linka ukazuje hranice největšího rozmachu Habsburské monarchie, čárkovaná linka hranice říše v roce 1900. Body označují všechna města, odkud pocházeli respondenti studie. Analýza se zaměřila zejména na černé „hraniční“ body, tj. města jednoho státu, z nichž některá se nacházela v Rakousku-Uhersku a druhá nikoliv.

I přes velmi bouřlivé zvraty ve střední Evropě 20. století potvrdili, že obyvatelé území monarchie, která od roku 1918 neexistuje, jsou dnes trochu jiní než jejich spoluobčané. Více důvěřují soudům i policii. S jejich vyšší důvěrou v tyto instituce se pojí i upřímnější víra, že úředníky není nezbytné uplácet. Nejintenzivnější efekt byl nalezen u soudců, u dopravních policistů je vliv ale skoro mizivý. Podobně i zástupci firem, které podnikají v „bývalém“ Rakousku-Uhersku, udávají, že soudy jsou více nestranné a spravedlivé než jejich kolegové o pár desítek kilometrů vzdálených městech stejného státu.

Lokální kultura a zažité vzorce chování dokázaly přečkat dvě světové války, komunismus, i jeho zvrat. Zjištění mohou být i výstrahou. Setkávají-li se občané u státních zaměstnanců dlouhodobě se zkorumpovaností, neschopností či hloupostí, vzniklá nedůvěra ve stát přetrvá po další generace.


Psáno pro Vesmír.

Absence důvěry a nástup právníků

Nevěří-li si lidé a od druhých očekávají jen úskoky, domluvu nahrazují smlouvy. Když ani ty nepomáhají, poptávána je státní regulace, která stanovuje a definuje všemožné peripetie života. V některých zemích si zákazník s řemeslníkem potřesou rukou, v jiných na sebemenší práci existuje zevrubná smlouva o dílo. Na konci instalatér beztak argumentuje, že ve smlouvě není nic o tom, že by dlaždičky měly doléhat či že by 'kapánek' vody nemohlo odtéct i na podlahu, místo do odpadu.

Christian Bjørnskov a Stefan Voigt (pdf) zvážili, zda podobný kontrast funguje i na úrovni správy celých zemí. Jejich předpověď byla přímočará. Pakliže ani nejvyšší instituce v zemi nepostupují dle dobré víry, naopak všichni chtějí jen uchvátit více moci jakoukoliv skulinkou v existujícím právu, nelze pak věřit nikomu a maximum situací je nutné sepsat do ústavy a jejích dodatků. Změřili tedy délku ústav – třeba islandská má 4 000 slov, indická 78 000, jakož i jejich detailnost – měřeno počtem paragrafů, od 427 v USA po 6 858, které obsahuje brazilská.

Délka ústavy ve slovech (černé sloupce) a detailnost v počtu paragrafů (šedé sloupce) v závislosti na mezilidské důvěře v jednotlivých zemích, od nízké ("Low trust"), přes střední ("Medium trust") po vysokou ("High trust"). Měřítkem jsou procenta od průměru.

Zváží-li se odlišná hospodářská, politická či právní kultura, platí, že čím méně si občané země navzájem věří, tím delší ústavu jejich stát má (výsledky jsou robustní, i přestože kupř. postkomunistické země mají nové, krátké ústavy a zároveň nízkou mezilidskou důvěru).

"Přeprávněnost" je přímým důsledkem nedůvěry k druhým. V soukromé i veřejné sféře způsobuje nárůst tzv. transakčních nákladů, činností, jež jsou nezbytné, aby vůbec něco, spolupráce či obchod, vzniklo. Hospodářství pak tolik nevzkvétá.


Psáno pro Vesmír.

Ekonomie sexuální morálky

Je-li něco levnější, spotřebitelé toho poptávají více. Ekonomická poučka tak triviální, že až zbytečná, že? Na ekonomii je však nejinspirativnější, jakou dalekosáhlost i její nejprostší předpovědi mají. Zvažme třeba upadající stabilitu rodin, resp. věrnost partnerů. Ženy začínají být zaměstnávány ve stejném rozsahu jako muži, kvůli vyššímu vzdělávání se jim pomalu blíží i platově. Jsou na manželích tedy stále nezávislejší, takže je natolik nepotřebují ani k financování pořízení potomka či zabezpečení rodiny.

Naopak v dobách, kdy muž zajišťoval veškerý peněžní příjem domácnosti, byla cena nevěry pro ženu drakonická. Žádost o sociální podporu se píše sama: rozvedená, s malými dětmi, bez praxe, bez příjmu i bohatství. Nevěra či obecně promiskuita byly nutně luxusním zbožím. Dovolit si je mohly jen bohaté ženy (z toho mj. může i vyplývat, že čím štědřejší je sociální systém, tím nestabilnější jsou i rodiny). Podobnému tlaku čelili ale i muži. Rodina odčerpávala téměř veškeré jejich příjmy, nevěrou by riskovali, že o tyto investice přijdou, resp. by si dvě rodiny nemohli dovolit živit.

Michael Price, Nicholas Pound a Isabel Scott (pdf) otestovali, zda lze využít tento ekonomizmus také při vysvětlení podob sexuální morálky. Konkrétně platí-li, že jsou-li ženy závislé na mužích, budou rozšířeny společenské normy, které odsuzují promiskuitní život. A naopak, zda dosažení mzdové rovnosti mezi pohlavími se rovná i přijetí nevázaného sexuálního života.

V dotazníkovém šetření v USA prokázali, že čím více respondent považoval ženy v jeho okolí za finančně nezávislé, tím méně oponoval promiskuitě. A to, i když byly zváženy jeho charakteristiky jako věk či politické a náboženské smýšlení.

Mapy ukazující (a) vnímanou závislost žen na mužích a (b) míru odsuzování promiskuity v jednotlivých státech USA (mapy jsou pokřiveny, aby reflektovaly zastoupení respondentů jednotlivých států v analýze). Světlá barva (1) značí nízkou úroveň a tmavá barva (4) vysokou úroveň daného ukazatele.

Stejné závěry platí, zváží-li se podíl skutečných příjmů mužů a žen v jednotlivých státech USA: čím je poměr větší, resp. čím absolutně nižší jsou platy žen, tím za závislejší na mužích jsou ženy považovány a tím i sexuálně upjatější obyvatelé dané oblasti jsou. I když tyto poslední výsledky mohou být ovlivněny nějakým faktorem na úrovni států, platí, že vyšší příjem vede k vřelejšímu přístupu k promiskuitě. Jelikož v Česku nyní připadá na 100 vysokoškolských studentů 134 studentek a výše mezd je na vzdělání extrémně závislá, mají se mravokárci na co těšit.


Psáno pro Vesmír.

Univerzity – základy komerční revoluce

Pozdní středověk se vyznačuje růstem měst, rozšiřováním obchodu a obecně rozkvětem hospodářství do té míry, že umožnilo financovat zaoceánské cesty, výboje a nakonec i evropskou kolonizaci zbytku světa. Epoše se v hospodářských dějinách přezdívá komerční revolucí, protože povznesla chudou, zaostalou a čistě zemědělskou Evropu na roveň čínské či islámských civilizací. Co však zapříčinilo či alespoň ovlivnilo tuto transformaci, nevíme, protože mnoho exaktních dat z tohoto období pochopitelně neexistuje.

Cenná je proto studie od Davida Cantoniho a Noama Yuchtmana (pdf), kteří novátorsky využili data o založení přes dvou tisíc německých měst, jakož i dat, kdy získaly práva na pořádání trhů (což naznačuje jejich ekonomickou vyspělost). Nato je propojili s daty a místy zakládání univerzit. Jelikož koncem 14. století panovalo papežské schizma (existovalo paralelně několik papežů) německá města najednou lehčeji a rychleji dosáhla na papežské buly umožňující jim vysoké školy založit. Počet univerzitně vzdělaných Němců tak mohl skokově vzrůst (navíc se i mnoho německých vzdělanců vrátilo z francouzských univerzit, jelikož oponovali avignonskému papežství).

Počet německých studentů na zahraničních univerzitách, zejména v Paříži, Orléans, Praze ad. (tmavší linka) a na německých univerzitách (světlejší linka).

Z analýzy vyplývá, že čím kratší vzdálenost k novým univerzitám města měla, tím rychleji získávala práva pořádat trh a začala hospodářsky vzkvétat. Efekt je asi důsledkem většího množství vystudovaných právníků (resp. královských úředníků), kteří dokázali kodifikovat a vymáhat obchodní právo a pak ustanoveným právním systémem prováděli své klienty. Stabilní právní systém univerzálně snižoval nejistotu a umožnil tak rozvoj obchodu a podnikání ve středověké Evropě.

Využitý dataset měst. Čím tmavší barva, tím více se městu zkrátila vzdálenost k nejbližší univerzitě. Termín "Německo" je pochopitelně anachronismem, v analýze bylo zvažováno území zhruba Německého císařství/Výmarské republiky.

Psáno pro Vesmír.