Zdraví na prodej

Když zaměstnanci pociťují v práci stres, drtí je pocit zmaru či únavy a jejich motivace klesá, firmy stále častěji sahají po osvědčeném receptu: objednat kurz mindfulness, nabídnout aplikaci na wellbeing nebo rozeslat pozvánku na workshop time managementu či krátkého koučinku. Tento trh s „péčí o duši“ zaměstnanců roste závratným tempem. Jenže nová rozsáhlá britská studie, která sledovala více než 46 tisíc pracovníků ve více než dvou stovkách firem, přináší střízlivé zjištění: většina těchto intervencí nefunguje.

SWEMWBS je Short Warwick–Edinburgh Mental Well‐Being Scale, jde o dotazník měřící mentální zdraví a spokojenost. Jednotlivé vyhodnocované programy byly: Jakákoli podpora duševního zdraví (celkový průměr), dále pak Odolnost (tyto školení prokazatelně škodí); Všímavost; Relaxace; Koučink; Řízení času; Finanční blahobyt; Dobrovolnictví (to pomáhá); Aplikace pro duševní pohodu; Online koučink; Aplikace pro spánek a Trénink spánku.

Účastníci těchto kurzů se podle výsledků necítili o nic lépe než jejich kolegové, kteří se jich neúčastnili. Někdy dokonce vykazovali vyšší míru pocitu, že nezvládají a jsou v práci nešťastní. To neznamená, že by snad všechny podobné programy škodily, pár jich je superúspěšných, mnohé jsou však superšpatné, a v průměru tak nepomáhají. Jedinou výjimkou byla dobrovolnická práce podporovaná zaměstnavatelem – tam se objevily pozitivní efekty, zejména pocit sounáležitosti. Je smutnou pointou, že nejužitečněji se zaměstnanci cítí, když nemusí pracovat pro vlastní firmu. 

Proč tedy firmy investují miliony korun do programů, jejichž efekt je přinejlepším sporný? Odpověď je nepříjemná: protože je to jednodušší než měnit, jak organizace samotná funguje. Upravovat náplně práce, přehodnotit objem úkolů, zlepšit styl vedení lidí nebo přiznat, že některé cíle jsou nereálné a procesy zbytečné, vyžaduje odvahu i investice. Mnohé firmy navíc fungují samospádem a nikdo nemá schopnosti či motivaci jejich fungování změnit. Zaměstnanci jsou tak kontinuálně frustrováni, byť mohou mít vysoký plat či jiné benefity. 

Koupit kurz mindfulness je prostě rychlejší a počet účastníků dobře vypadá ve výroční zprávě. Mnohem snazší a zdánlivě efektnější je měnit pracovníka, ne pracoviště. Tato strategie má navíc ďábelsky strategický rozměr: přenáší odpovědnost za psychickou pohodu na zaměstnance. Pokud se po osmi hodinách pod tlakem necítíte dobře, problém je ve vás, ne v šéfovi či pracovních podmínkách. Firma vám umožňuje projít si spoustou kurzů a workshopů, a když ani pak svou práci nezvládáte, je to vaše vina. To vede k paradoxnímu efektu: místo podpory se zaměstnanci cítí ještě víc odpovědní za to, že nezvládají, a firma je zcela z obliga.

Není těžké najít personální oddělení, která hrdě propagují relaxační teambuildingy, tvůrčí workshopy nebo koučink od influencerů. Zato skutečná prevence, založená na prokazatelných datech – férovější rozdělení práce, objektivní posuzování výkonů a realistické zhodnocení, jak se lidem pracuje –, zůstává v pozadí. Studie přitom jasně ukazuje, že bez změny pracovních podmínek zůstanou podobné programy na „zlepšení pracovních podmínek“ jen líbivou kulisou. Možná je čas, aby si organizace přiznaly, že žádná aplikace ani kurz nezvládnou opravit špatně nastavené řízení. Skutečná péče o duševní zdraví začíná u organizace práce, ne u placeného workshopu s jógovými podložkami. 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Nečekané důsledky

Když se mě lidé ptají, co je nejsilnější poznatek z behaviorální ekonomie (oboru zaměřeného na systematické iracionality v lidském rozhodování), je odpověď jednoduchá. Navzdory všem heuristikám a chybám, které behaviorální ekonomie odhaluje, zůstává platný základní princip: lidé reagují na incentiva (chcete-li "motivace") a důsledky toho jsou často nečekané.

Asi nejpůsobivější příklad pochází z katolických německých zemí 17. a 18. století. V té době tam byla mimořádně vysoká míra vražd dětí. Kathy Stuartová, profesorka dějin na Kalifornské univerzitě, však vysvětluje, že nešlo o důsledek bídy, jak by se dalo čekat, ale o zprostředkované sebevraždy. Katolíci věřili, že sebevražda vede k věčnému zatracení, protože se z takového hříchu nelze vyzpovídat. Aby se zatracení vyhnuli, někteří lidé (většinou ženy) zabili své děti a poté se přihlásili úřadům, které je odsoudily k trestu smrti. Jako vězni měli možnost vyznat své hříchy knězi, což jim zajistilo odpuštění. Děti byly vybírány, protože se věřilo, že jsou nevinné a půjdou do ráje. Nikdo v dané společnosti nechtěl, aby k takovým tragédiím docházelo, byly však důsledkem struktury incentiv, která vedla k tomu, že sebevrahové končili svůj život, aniž byli odsouzeni k věčnému zatracení, ušetřili své rodiny od stigmatu spojeného se sebevraždou a "navíc" své děti poslali rovnou do ráje.

Jiný, jen ne tak morbidní příklad ukazuje Jevgenij Fadějev, profesor ekonomie na Dukeově univerzitě, ve své práci o motivaci k inovacím. Během renesance na italských univerzitách panoval systém duelů. Ne se zbraněmi, ale s nápady. Kdokoli mohl vyzvat profesora k účasti v soutěži o vyřešení určitého matematického problému. Kdo duel vyhrál, získal právo na profesorské místo a plat. Když jsem o systému slyšel poprvé, přišel mi geniální. Myslíte-li si, že jste chytřejší, znalejší a schopnější než nějaký profesor, vyzvěte jej! To by mnohé vysokoškolské ústavy provětralo. 

Nicméně zákon o nečekaných důsledcích incentiv se opět projevil. Univerzity se naopak staly mnohem méně inovativní. Matematici totiž často udržovali své největší objevy a důkazy v tajnosti, aby byli připraveni na situaci, kdyby je někdo v daném "nevyřešeném" problému vyzval, objevy tak publikovali až na sklonku života i kariéry.

Mnoho věcí, které nám vadí, je důsledkem chybně nastavených incentiv. Nyní, v dopravních letních špičkách, když s rodinou stojíme v zácpě, protože se neomylně opravuje každá dálnice, mne vždy napadá, proč opraváři nejsou státy či kraji motivováni snižovat čekání. Veřejné zakázky mají za kritéria obvykle cenu či trvání oprav – to však není to stejné. Máte-li něco opravit rychle, uzavřete celé úseky. Má-li to být levně, šetříte a vše trvá déle. Kdyby bylo kritériem i minimalizace čekání, silničáři by museli přijít s jiným řešením. Ve Švýcarsku tak používají mobilní mosty, jež vztyčí nad opravovaným úsekem, a doprava pokračuje bez omezení. Do cíle nevede nejudržovanější cesta, ale systém, který ji zachová projízdnou. 

Mobilní nadjezdový most k provádění silničních prací bez zastavení provozu; video zde.

Psáno pro Lidové noviny.

Co sledujete v televizi?

Má enormní význam, jaké zprávy čteme, do jakých knih se ponoříme a jaké pořady sledujeme. 

Každodenní konzumace médií nejen baví či informuje, ale postupně formuje naše vnímání a očekávání, čímž předurčuje naše rozhodování a může tak změnit náš osud. Zvažme lidi frustrované, nevěřící, že se v jejich životě může něco zlepšit. Neochotní zkoušet nové prožitky, získávat zkušenosti či informace, zůstanou jen ve svém splínu a v jejich životě se – neomylně – skutečně nic nezlepší. Bez naděje, bez inspirace, není zlepšení.

Jedinečný experiment v inovativním přístupu k pochopení vlivu konzumace různých obsahů médií na životní aspirace provedli britsko-francouzští ekonomové Tanguy Bernard, Stefan Dercon, Alemayehu Seyoum Taffesse a Kate Orkinová v chudých regionech Etiopie. Vyrobili dokumentární pořady o jedincích ze srovnatelného chudého prostředí, kteří dosáhli úspěchu v zemědělství nebo podnikání. Tyto příběhy nebyly fiktivní, šlo o skutečné příběhy o vytrvalosti a úspěchu lidí z okolí.

Účastníci studie – lidé z extrémně chudého etiopského venkova – byli rozděleni do skupin. První skupina zhlédla tyto inspirativní dokumenty, druhá skupina, sloužící k porovnání, sledovala běžný etiopský televizní zábavní program. Výzkumníci účastníkům z obou skupin pokládali otázky ohledně jejich životních cílů, očekávání ohledně budoucna a nespočtu dalších údajů bezprostředně po promítání, poté znovu po šesti měsících a ještě o pět let později.

Výsledky jsou pozoruhodné: studie odhalila skutečně významné rozdíly v blahobytu mezi oběma skupinami. Ti, kdo sledovali dokumenty, nejenže zvýšili svou ochotu pracovat, věnovali o hodinu denně více práci na svých farmách, ale také víc investovali do technologicky vyspělejších zemědělských vstupů. A nezůstalo jen u pracovní produktivity – sledování inspirativních a návodných dokumentů vedl k trvalému nárůstu investic do lidského kapitálu. Pět let po experimentu domácnosti, které sledovaly dokumenty, utrácely za vzdělání svých dětí o 39 procent víc. Tato investice se proměnila v hmatatelné výsledky: ve srovnání s jejich vrstevníky v kontrolní skupině dvojnásobek dětí dokončil základní školu. Tyto domácnosti také hlásily zlepšené životní podmínky od lepší kvality bydlení po nárůst vlastnictví věcí, jako jsou mobilní telefony a vybavení domácnosti. Navíc zažívaly mnohem méně měsíců potravinového nedostatku a hlásily vyšší subjektivní pohodu. 

Obrázek ukazuje změnu aspirací ("Aspirations Index") a naděje ("Expectations Index") a jejich kombinaci u sledované skupiny ("Treatment") a kontrolních skupin ("Placebo") a jejich změnu ("Difference") po promítání, po půl roce a po pěti letech.

 

Důvodem jejich lepšího života byl významný posun v aspiracích a očekáváních do budoucna. Studie zjistila, že ihned po zhlédnutí dokumentů – a pozoruhodně i o pět let později – byly aspirace a optimismus o lepší budoucnosti mnohem vyšší než v kontrolní skupině. Tento posun naznačuje, že možnost se poučit, i jen přes média, od lidí, kteří překonali podobné obtíže, jakým člověk čelí, může mít hluboký pozitivní dopad na jeho osud. Experiment ukazuje skutečně transformační sílu konzumace některých obsahů médií. A co sledujete vy?

Psáno pro Lidové noviny.

Kvůli 50 tisícům se bude spekulovat s datem porodu, jako vždycky

Český Senát minulý týden schválil zvýšení rodičovského příspěvku na 350 tisíc korun. Navýšení o 50 tisíc se však týká pouze rodin, kterým se dítě narodí po 1. lednu 2024. Bude-li mít novorozenec „smůlu“ a přijde na svět byť o sekundu dříve, svoji rodinu o tento bonus připraví.

Lze očekávat, že matky budou přesouvat datum narození svých dětí na finančně výhodnější termín. Skeptik asi namítne dvojí, že něco takového není fyziologicky možné, navíc, kdo by kvůli pár tisícům protahoval těhotenství. Leč, ve většině rozvinutých zemí je poměrně značná část porodů uměle vyvolaná – indukce porodu či císařské řezy se plánují a je tak možnost je stanovit do určitého časového okna.

I v Česku je pětina porodů provedena císařským řezem, proto prostor pro manipulaci data narození jistě je, což dokládá i fakt, že o víkendech – kdy je přirozeně v porodnicích méně personálu – se obecně rodí méně dětí. Porodníci – stejně jako kdokoliv – si chtějí o víkendu odpočinout. Některé studie tedy ukazují, že někdy zvítězí i jiné motivy – kupř. před významnými mezinárodními porodnickými konferencemi rovněž roste míra porodnosti. Lékaři si nechtějí komplikovat výlet a raději své pacientky odrodí předem. Časování porodů lékaři úplně nezavrhují.

Nyní k finanční motivaci rodičů načasovat porod. Když v Německu od 1. ledna 2007 zavedli rodičovský příspěvek navázaný na příjem, bylo mezi prosincem 2006 a lednem 2007 odloženo přibližně 1000 porodů. Tento posun se týkal převážně pracujících matek, které reformou získaly nejvíce. Podobné reakce v načasování porodů byly zjištěny i v jiných zemích. Kdykoliv se dávky spojené s porodem prudce změnily k určitým datům, a i když již byly matky těhotné, porody následovaly v době, kdy se nejvíce vyplatily. Například v důsledku zavedení porodného se v Austrálii k 1. červenci 2004 přesunulo více než 1000 porodů z června na červenec téhož roku. Naopak zrušení porodného na dítě ve výši 2500 eur ve Španělsku vedlo k tomu, že došlo k přesunu více než 2000 porodů z ledna 2011 do prosince 2010.     

I u nás došlo k podobnému fenoménu, když se od 1. dubna 2006 zdvojnásobilo porodné, což bylo ohlášeno na podzim předchozího roku a matky již byly v očekávání. S kolegou Marcelem Tkáčikem jsme zjistili, že mezi 100 až 244 porody bylo posunuto z konce března na první dubnový týden. Nejvíce dětí se narodilo přímo na Apríla.

Vývoj počtu porodů kolem 1. dubna 2006. Červená linka ukazuje dlouhodobý průměr, jak se porody vyvíjejí (všimněte si propadů, to jsou víkendy). Modrá linka ukazuje stav v roce 2006. Je patrné, že před aprílem porodnost propadla a 1. a 3. dubna naopak vyletěla nahoru.

K časování porodů se připojuje kritika lékařů, že o datu porodu by měly rozhodovat jen medicínské důvody, nikolik finanční. Prodlužování těhotenství může vést k vyšší porodní váze, komplikacím při porodu a tak podobně. Byť tato rizika hrozí, většina studií uzavírá, že velké nebezpečí novorozencům nehrozí. Přesto by pečující vláda neměla vnášet do takto požehnané události zbytečný stres pro nastávající matky, zda na vyšší dávku dosáhnou či ne a motivovat je k nadbytečnému strategizování s datem porodu.

Chce-li vládní koalice u lidí mermomocí vyvolat strategizovování s načasováním důležitých životních momentů, jedna příležitost tu je. Lidé optimalizují příjmy totiž i svou smrtí.

Jednou z hlavní událostí v New York Times 15. ledna 2000 byl 51% nárůst úmrtí v prvním lednovém týdnu, porovnáno k poslednímu týdnu předchozího roku. Jediným plausibilním vysvětlením zůstalo, že lidé se natolik chtěli dožít nového tisíciletí, že se jim to povedlo a až pak zesnuli. Tato událost prý inpirovalal Wojciecha Kopczuka a Joela Slemroda, americké ekonomy, k slavnému výzkumu, zda ohlášený pokles daní – zejména dědických – motivuje potenciální nebožtíky dožít se daňově optimálnějšího období. Nenašli ohromující efekt, ale data z USA skutečně naznačují, že klesnou-li daně, umírající chtějí potomstvu zanechat větší děditství a dožijí se platnosti nižších daní.

Hodlá-li vláda dodržet svůj program o snižování daňové zátěže, může tak přispět k prodloužení doby dožití naší populace.

 

Psáno pro Seznam Zprávy a o našem výzkumu jsem psal i loni.

Aprílové děti

Máte-li doma šestnáctiletého puberťáka, možná si vzpomenete, že jste kolem jeho narození řešili, zda dosáhnete na vyšší, či menší porodné. 

Na apríla 2006 vstoupila v platnost novela zákona o státní sociální podpoře, která zdvojnásobila výši porodného – jednorázové sociální dávky pro nízkopříjmové domácnosti určené na úhradu výdajů spojených s porodem. Ženy, které porodily dítě chvíli před půlnocí 31. března, obdržely 8600 korun, protáhl-li se porod za půlnoc, od 1. dubna na ně čekalo již 17 500 korun. V případě dvojčat byl rozdíl ještě markantnější: před půlnocí 20 640 korun, po půlnoci 52 500 korun.

Co je však pro sloupek podstatnější: rozhodnutí o navýšení porodného bylo politiky oznámeno pouze šest měsíců před změnou. Rodiny nemohly strategizovat, zda početí načasovat, aby dosáhly na vyšší porodné. Ženy už těhotné byly, a měly-li termín koncem března / začátkem dubna, bylo jen na náhodě, zda získají, či ztratí tisíce až desetitisíce korun. Útlocitnější čtenáři namítnou, co je to za úvahu, že by snad ženy či jejich rodina plánovaly, kdy se porod vyplatí. Každý rodič doufá, aby vše proběhlo v pořádku, a nějaké strategizování s datem porodu nenapadne nikoho. Důkazy ze světa však svědčí o opaku.

Třeba v Austrálii v květnu 2004 vláda ohlásila nový "bonus za dítě" ve výši 3000 dolarů pro každé mimino narozené po 1. červenci daného roku. První červenec pak zaznamenal nejvyšší počet porodů v Austrálii za několik desetiletí; zároveň se dny před ním narodilo mimořádně málo dětí. Tato data ukazují, že ženy skutečně dokážou nějak "pozdržet" porod, aby dosáhly na vyšší dávku.

Jak vysvětlit pozdržené porody? Jedna z možností je, že budoucí matky přesvědčily porodníky, aby posunuli plánované porody císařským řezem. V Česku je 19 procent porodů provedeno císařským řezem a porodníci mohli matkám vyjít vstříc; posun o pár dnů nemusí být z medicínského hlediska problematický. S kolegy Marcelem Tkáčikem a Markem Pažitkou jsme se tedy podívali, zda počet císařských řezů pár dnů před pátkem 31. března 2006 klesl a porodníci jich provedli mnohem více 1. dubna – což byla zrovna sobota – či 3. dubna, první následující pracovní den.

Vývoj počtu porodů kolem 1. dubna 2006. Červená linka ukazuje dlouhodobý průměr, jak se porody vyvíjejí (všimněte si propadů, to jsou víkendy). Modrá linka ukazuje stav v roce 2006. Je patrné, že před aprílem porodnost propadla a 1. a 3. dubna naopak vyletěla nahoru.

Potvrdili jsme, že v těchto dnech počet porodů radikálně narostl. V prvních sedmi dubnových dnech došlo k boomu císařských řezů, konkrétně na 40 procent všech (místo zmíněných 19 procent), což ukazuje, že byly posunuty z března. Spolu s tím, že o víkendech se operace plánují v omezenějším rozsahu, ale v dubnu jich i o víkendu bylo přehršel, ukazuje, že porodníci s rodiči přizpůsobili termín porodu. (Podobně klesá počet porodů o Vánocích, zatímco jich přibude před nimi; patrně proto, aby porodníci i rodiče měli porody vyřízené před svátky.)

Dle našich kalkulací se až 250 dětí narodilo později, než mělo, jen aby jejich rodiny dosáhly na vyšší porodné. Jsou-li lidé ochotni kvůli pár tisícům zmanipulovat porod potomka, co asi udělali v reakci na dávky za energie? 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Stát kontroluje opatření laxně

Vláda vyhlásila nouzový stav a řadu omezení a regulací v upřímné snaze omezit katastrofu, při níž Česko opět dosáhne světového prvenství infikovaných covidem19 na hlavu. Leč bude-li dodržování norem kontrolováno a sankcionováno jako dosud, vláda jen zoufale křičí do prázdna. Jak byla kontrolována pravidla omezující šíření smrtícího viru dosud?

Ministerstvo zdravotnictví zveřejňuje přehled kontrol krajských hygienických stanic v dodržování opatření proti covidu-19 ve stravovacích a maloobchodních provozovnách. V době rekordního exponenciálního růstu nakažených v předminulém týdnu to bylo den po dni: 20. listopadu bylo provedeno sedm kontrol ve Zlínském kraji, žádný nedostatek; 19. listopadu pět kontrol po republice, jeden nedostatek; 18. listopadu dvě kontroly, žádný nedostatek; 17. listopadu – den masových demonstrací či oslav – oba údaje nula; 16. listopadu rekordních 20 kontrol, žádný nedostatek; 15. listopadu pět kontrol, jeden nedostatek. 

V případě nedostatku bývá sankcí domluva. Stát jednoduše rezignoval. Nezáleží, zda je důvodem nedostatek pracovníků hygien, jejich vyhoření, strach, přeřazení na trasování, chybějící doprovod policistů či jiný důvod. Ač pochopitelné, zůstává neomluvitelné, že ministerstva zdravotnictví a vnitra na to nebyla připravena. Je monstrózním selháním, není-li stát schopný vynucovat ani elementární pravidla omezující šíření covidu-19.

Ještě horší porušování

Jak by vypadaly silnice, kdyby stejně postupovala dopravní policie – tedy nekontrolovala téměř nikoho, jakýkoliv přestupek by byl – přinejhorším – řešen pokáráním prstem a vše by záviselo na odpovědnosti každého řidiče? Výsledek ukazují případy snižování stavů dopravní policie ve světě. Zhruba každé procento poklesu počtu dopravních policistů vede k půlprocentnímu nárůstu nehod, při nichž se někdo zraní či zemře. 

Mnozí řidiči nejsou zodpovědní a ohleduplní. Vědí-li, že nebudou kontrolováni a pokutováni či jen výjimečně, jezdí čím dál nebezpečněji. Další se pak k hazardní jízdě přidávají, protože se naučí, že takto se teď jezdí. Šetření na represi vede k mnohonásobně vyšším škodám a lidským tragédiím. Nyní jsme navíc v situaci, v níž se – metaforicky – pětina řidičů dožaduje, aby mohli jezdit po jiné straně silnice, opilí, jakoukoliv rychlostí, někteří v tanku. 

Na obhajobu hygienických stanic je třeba uvést, že v některých listopadových dnech byly kontroly ve stovkách. Například pražští hygienici ve spolupráci s Policií ČR začátkem listopadu provedli "větší akci", při níž zkontrolovali mimo jiné 15 restaurací a prověřili 455 fyzických osob. 

Dvě restaurace dostaly pokutu – respektive byla zahájena správní řízení (o kterýchž ministerstvo zdravotnictví dříve prohlásilo, že velkou pokutou končit rozhodně nebudou). Sedmnáct osob porušovalo nařízení, přičemž jen šest z nich dostalo pokutu – v průměrné výši minimálních 500 korun. Vzhledem k asi čtyřem tisícům stravovacích zařízení a statisícům jejich hostů v Praze nelze nemít z akce pocit prázdného gesta.

Limitně nulové riziko pokutování a směšný trest za nedodržování norem nejen nemají odrazující efekt, ale vedou k ještě horšímu jejich porušování. Slavnou ilustraci tohoto pravidla poskytuje příklad izraelských školek. Jejich ředitelky, frustrované z pozdního vyzvedávání dětí rodiči, zavedly pokuty za nedodržování času vyzvednutí ve výši, po přepočtu, asi sta korun. Vzhledem k tomu, že měsíční platba školce za hlídání dítěte byla více než deset tisíc korun, šlo toliko o symbolickou částku mající vyvolat pocit viny a nepatřičnosti než reálně trestat.

Po zavedení triviální pokuty pozdní vyzvedávání nezmizelo. Naopak, výrazně narostlo. Rodičům nízká pokuta dala důvod obhájit si, že vlastně nedělají nic skutečně špatného a že "o nic nejde". Navíc si ve své mysli pozdní hlídání "zaplatili" ve formě pokuty, a nechávali proto dítě ve školce po uzavírací době ještě déle.

Pokuty fungují

V nespočtu dalších oblastí lidského chování bylo prokázáno, že symbolické pokuty fungují, když zdůrazní normu, s kterou pokutovaný souhlasí, jen jí zrovna nevěnoval pozornost či zapomněl. U lidí, kteří takovou normu nerespektují z principu, vedou triviální pokuty k pohrdání a utvrzení se v názoru, že norma je chybná. 

Nejhorší možnou reakcí na neefektivní sankční přístup je rezignace. Izraelské školky demotivované tím, že rodiče pravidla dále porušovali, pokuty zrušily. Pozdní vyzvedávání ale už zůstalo na vyšší úrovni. Vytratila se sociální norma i vzájemný respekt, zbylo jen sobecké účelové jednání a pohoršili si všichni. Místo aby školky zavedly účinné a spravedlivé poplatky, které by bezohledné rodiče vytrestaly, ustoupily. Čelily pak mnohem horší situaci než předtím.

Graf ilustruje efekt pokuty na pozdní vyzvedávání dětí rodiči po zavedení pokuty od 5. týdne ("Week Number"). Tučná linka ("Group with fine") ukazuje počet pozdních vyzvednutí u školek, které zavedly pokutu; počet nezodpovědných rodičů poté narostl více než čtyřnásobně. Druhá linka ("Control group") ukazuje počet pozdních vyzvednutí u školek bez pokuty; jak patrno, problém s nespolupracujícími rodiči mají také, ale "paradoxně" nižší.

 

Je humanistické, když zástupci hygienických stanic prohlašují, že chtějí být pozitivní, mít občany na své straně a že nejdůležitějším prvkem vzájemné ochrany je vlastní zodpovědnost; či maximou Daniela Landy: "Dospělí lidé by se navzájem neměli vychovávat." Represe v tom skutečně nepomohou – ale proto, že zodpovědní lidé pravidla proti šíření covidu-19 vesměs dodržují. Kvůli nim nutné nejsou. 

Jde o nezodpovědné, kteří laxnost a vstřícnost státu interpretují coby jeho slabost či zbytečné buzerování a jsou důvodem, proč denně zemře na covid-19 opět více než sto spoluobčanů. V aktuálním stadiu epidemie by silnější empatie měla být namířena k obětem covidu, jež se nakazí a zemřou, protože někteří občané nejsou ochotní dodržovat hygienická pravidla a státní orgány jejich porušování jen pasivně přihlížejí. Až epidemie vyšumí, nikdo nebude oslavovat, jak hodné státní orgány byly. Skončíme se státem, v jehož schopnost chránit své občany nebude důvěřovat nikdo. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Úředníci bez charakteru

Vzpomeňte na jakoukoliv oblast svého života a budou za ní stát – v dobrém či ve zlém – úředníci. Dostupná a kvalitní školka a škola, nízký hluk a znečištění v ulici, jednoduché založení firmy a koupě domu či zdravotní péče na světové úrovni. Vše z toho úředníci kontrolují, umožňují či znemožňují.

Státní a veřejná správa by proto měla být osobní i profesní inspirací pro lidi, kteří chtějí pomáhat a umí měnit svět k lepšímu. "Nejlepší způsob, jak najít sám sebe, je ztratit se ve službě druhým." Leč, když motivačně cituji Gándhího studentům ekonomických i jiných oborů, vybuchnou smíchy či se kroutí z prázdné patetičnosti a – především – nedůvěry. Každý z nich "ví", že potřebným pomáhají charity a svět k lepšímu mění vědci, podnikatelé a jejich start-upy. Státní správa je jen něco, co se musí trpět a pracovat v ní chtějí jen idealisté nebo – což je varovnější – prospěcháři.

Úřady neusilují o talenty

Pokud se úředníky budou stávat lidé tažení pouze sobeckým zájmem, lidé, kteří funkci berou jako příležitost k výdělku bez odpovědnosti či dokonce lidé motivováni jen vlastním obohacením, pak veřejné službě budou dominovat jednotlivci s nízkým morálním i profesním charakterem. Studie provedené v Indii dokazují, že lidé, kteří častěji podvádějí, více preferují zaměstnání ve veřejném sektoru. Podobně ukrajinští studenti práv, kteří v laboratorních ekonomických hrách nejvíce podváděli a upláceli, častěji usilovali o povolání soudců, státních zástupců a právníků ve státních úřadech. Stejně tak výzkum, který jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE dělali v řadě dalších zemích jako Čína, Česko či Velká Británie, ukazuje, že je-li prostředí vnímáno jako příležitost k snadným penězům či k podvádění, začnou se do něj selektovat lidé bez charakteru.

Podobně o státních úřednících smýšlí veřejnost. Pro talentovaného a vzdělaného člověka pak státní služba nenabízí mnoho důvodů do ní vstoupit. A státní správa o talenty ani nestojí. Když se na vysokých školách pořádají veletrhy nabídek práce, přední firmy odchytávají nejlepší a nejbystřejší studenty, které se jim dosud zlanařit nepodařilo. Virtuální či fyzické stánky mají prestižní konzultantské firmy, moderní průmyslové podniky, banky a velké neziskové organizace. Nikdy však neuvidíte stánek státní či veřejné instituce. O snaze zaměstnat navrátilce z dobrých zahraničních univerzit nemá cenu ani mluvit.

Negativní obraz úředníka a personální nepolitika se musí změnit. Z povahy své moci mají úředníci a státní zaměstnanci příležitost k mnoha pozoruhodným výsledkům a ty by měly být oslavovány. Například v USA se udělují Medaile Samuela J. Heymana za vynikající výsledky státních zaměstnanců – malé i velké, ale vždy následovatelné. Někteří zachránili celé biotopy, protože preventivně zabránili zamoření od chemičky. Jiní "jen" zefektivnili projektové řízení – třeba tím, že měřili a vyhodnotili, kolik práce má jednotlivý úředník. Při udělování medailí pak nejde jen o uznání mimořádné práce jednotlivců, ale hlavně o popularizaci jejich vhledu a práce a inspiraci dalších talentovaných a obětavých lidí, aby se dali na dráhu veřejné služby.

Na poměřování se s finančním ohodnocením zaměstnanců bankami či IT firmami stát mít nebude,
nicméně i v Česku převládá konsenzus, že státní zaměstnance je třeba dobře zaplatit – doloženo
třeba tím, že průměrné platy státem placených zaměstnanců jsou setrvale nad úrovní soukromého
sektoru (pro stát ale pracují vzdělanější a seniornější lidé, a proto jsou porovnání přes podobné
průměry zavádějící). Nikdo také neoponuje pravidlu, že s velkou mocí a odpovědností by se
mělo pojit i vysoké ohodnocení. Leč, ač platové zvýhodnění roste setrvale; produktivita a efektivnost
české státní správy nikoliv, ať vycházíme ze zpráv NKÚ nebo studií mezinárodních institucí.

Jeden z ukazatelů kvality státní a veřejné správy je Evropský index kvality vládnutí (European Quality of Government Index); jak patrno ze zprávy z roku 2017, je se kam zlepšovat (čím tmavěji modrá, tím lepší, čím tmavěji červená, tím horší).

Epidemie definitivně ukázala, že česká státní správa není schopna zvládat komplexnější situace. Je složité rozklíčovat chaos, populismus a kleptomanství, které do protiepidemických opatření vnášeli politici a neschopnost státního aparátu realizovat ty fungující. Společnou rukou však dokázali, že Česko je mezi nejhoršími zeměmi ve zvládnutí epidemie, protože efektivně se nespustilo nic: od včasného trasovacího systému přes karanténní motivaci, po komunikační kampaň k očkování a boj vůči dezinformacím.

Všudypřítomný politický tlak

Ač téměř každé z ministerstev má analytické odbory či resortní výzkumná pracoviště, nenalezneme téměř žádné exaktní analýzy, na základě kterých byla – či jsou – jakákoliv opatření realizována. Vybírají ministerstva svá opatření a regulace dle chtěného záměru, či dle skutečného dopadu? Nalezneme formalistní dokument, či nic. Mezi jakými variantami řešení bylo vybíráno, jak jsou testována a vyhodnocována? Nevíme. Chcete-li ověřit, zda jsou rozhodnutí zakládána na nejnovějších vědeckých poznatcích, je nutné se obrátit také jinam. Například dopady omezení výuky na základních a středních školách budou strašlivé, zejména ve znevýhodněných rodinách. Epidemie odkryla masivní podléhání dezinformacím a polarizaci společnosti… Co s tím? Národní ústav pro vzdělávání pod MŠMT má na svém webu poslední aktualitu z listopadu 2020.

Jinou ilustrací reflexe svého stavu může být položka v Národním fondu obnovy, v kterém na zvýšení
efektivity, pro-klientské orientace a využití principů na důkazech založeného rozhodování ve veřejné
správě je alokováno na osm let 24 miliónů korun (pro srovnání, na zavedení statusu umělce a
transformace Státního fondu kinematografie je přiděleno přes 7 miliard korun). Je to trochu Hlava
XXII. – aby byli úředníci schopni implementovat a vyhodnocovat funkční reformy – ať již ve
školství, územním rozvoji či zdravotnictví, potřebují vědět, jak identifikovat vlastní selhávání a
nedostatečnosti, jaké jsou jejich příčiny a možná řešení a jak vyhodnotit, zda k cíli vedly či ne. Žádná
renesance státní služby se však neplánuje, protože – zjevně – žádnými problémy netrpí. Jí řízená
obnova národa je proto odsouzena k neúspěchu také.

Ve státní službě nalezneme zástupy chytrých lidí s ryzí motivací a tahem na branku a zákon o státní službě měl pomoci umožnit takovým lidem profesně růst, pracovat efektivně a osvobodit je od neadekvátní politizace. Podle nedávného průzkumu v české státní správě si většina úředníků nemyslí, že by k čemukoliv podobnému došlo. 

Nábor profesionálů přes výběrová řízení fakticky absentuje; platy nijak nereflektují individuální výkonnost; úřady postrádají elementy projektového či manažerského řízení; politický tlak je všudypřítomný. Dle průzkumu jsou úředníci nejspokojenější s širokými možnostmi vzdělávání. Symptomatické je, že neexistuje analýza, která by ukázala, zda tyto kurzy skutečně vedly k jakémukoliv zlepšení jejich práce. 

 

Psáno pro Lidové noviny

Abychom neupadli před cílem, Účel světí prostředky také v kampani za co nejvyšší proočkovanost populace

Ochota lidí očkovat se proti covidu je stále nedostatečná, aby bylo možné (nejen) v Česku dosáhnout kolektivní imunity. Zůstane-li až čtvrtina populace neočkovaná, jak naznačují průzkumy, prostor pro množení a mutaci viru bude příliš velký. Dalším epidemickým vlnám se nevyhneme. Značná část úsilí věnovaného vývoji a distribuci vakcíny proti covidu tak může přijít vniveč. Abychom neupadli před příslovečnou cílovou páskou, je třeba v nadcházejících týdnech zintenzivnit komunikaci výhod (a určitých malých rizik) očkování, ale i zvolit kreativnější cesty, jak nadchnout lidi pro naději, kterou univerzální proočkovanost nabízí. Behaviorální vědy nabízejí paletu nástrojů umožňujících přiblížit se této metě.

Pomoz seniorovi, získej očkování

Právě nyní je ideální čas na spuštění programu "pomoz seniorovi, získej očkování" jako na Slovensku, v USA a dalších zemích. Marketing firem dlouhodobě využívá podobný trik při oslovování těžko získatelných klientů. Přivede-li jim někdo zákazníka, získá slevu či jiné výhody. Nabídka funguje, protože lidé jsou snáze přesvědčitelní blízkým člověkem a osobním doporučením než reklamou a PR propagací. Předně blízkým věří a zároveň tuší, že se službou či výrobkem mají zkušenost, takže jim eventuálně pomohou a poradí. 

V Česku nejsou naočkovány statisíce šedesátníků a sedmdesátníků. Někteří z principu vakcinaci odmítají. Jiní trpí úzkostí z rezervačního systému a vypadnutí z rutiny, budou-li muset někam cestovat. Další se bojí, že se při očkování v nemocnici nakazí. Jiní se nechtějí trápit dopravou, MHD, či v labyrintu masových očkovacích center. Dodejme motivaci jejich mladším bližním. Pomohou-li seniorovi se dostavit do očkovacího centra, získají očkování sami bez ohledu na věkový limit. Obavy, že se v inzerátech "bude kšeftovat s babičkami" či že "dědové budou chtít uplatit," jsou určitě namístě. Věřím, že mnohá taková etická klopýtnutí budou více než kompenzována zvýšenou ochranou nejohroženějších spoluobčanů, kteří by se jinak na očkování nedostavili. 

Když se přenesete přes "americký" styl vyprávění, při němž každý vědec je geniální a každé testované opatření je treskutě úžasné, v knize How to Change: The Science of Getting from Where You Are to Where You Want to Be od: Katy Milkman, kterou letos vydalo nakladatelství Portfolio, najdete řadu dobrých nápadů, jak se či ostatní motivovat ke změně chování.

Další behaviorální intervencí je omezení prokrastinace se nechat naočkovat. Zvažte, kolikrát jste si vzpomněli (či vám manžel/ka připomněl/a), že musíte zajít na úřad, objednat se u lékaře, či na výměnu pneumatik. Vždy v nejméně vhodný moment, kdy jste neměli čas. Za chvíli jste na to zapomněli, abyste si vzpomněli v noci, kdy už se s tím zase nedalo nic dělat. A tak dále i po několik dní. Až jste povinnost zcela vypustili. Podobně mnoho lidí může plánovat na očkování jít, ale neustále se zapomínají registrovat, až se naučí očkování ignorovat zcela. Předobjednání může snadno spojit záměr s chováním. Studie z USA ukazují, že lidé, kteří jsou předobjednaní na očkování, se s větší pravděpodobností nechají očkovat, i když mohou svůj termín změnit či zrušit, než lidé, kteří se musejí sami aktivně registrovat. 

Klíčová je rovněž možnost takto předobjednat celé firmy, státní instituce, spolky, či osoby, které jsou v péči neziskovek či úřadů. Domluva s očkovacím centrem umožní, že lidé ze stejné organizace jsou předobjednáni na stejný den, organizace objedná dopravu a sociální tlak "většiny" zajistí, že skutečně jen ortodoxní odmítači vakcinace zůstanou pozadu. 

Podobně lze skupinovou či organizační identitu využít v soutěživosti, kterou manažeři či jiní lídři někdy dokážou zažehnout. Dosáhnou vyšší proočkovanosti fotbaloví fanoušci Plzně, či Slavie (co navíc spojit lístek na zápas s objednáním na očkování)? Vězni na Pankráci, nebo na Mírově? Zaměstnanci RegioJetu, nebo Českých drah? Navíc i zákazníci jistě upřednostní firmu – ať už je to dopravce, pohostinství, či maloobchod –, která bude hrdá na plnou proočkovanost svých zaměstnanců, než konkurenta, jehož zaměstnanci vakcínám nevěří.

Oslaďme si to

Posledním, leč neméně účinným nástrojem přesvědčování je oslovované prostě uplatit. Etikové mohou být opět na štíru s tím, že morální imperativ očkováním ochraňovat sebe a své blízké je nahrazen materialistickými dary. Leč opět věřím, že účel zde světí prostředky. Uzávěry hospodářství stojí miliardy korun týdně, zbankrotované firmy i lidské osudy, proto i tisícové dary mohou být efektivním nástrojem zvýšení vakcinace, která uzávěry učiní zbytečnými. 

Odměna nemusí být nutně hotovostí od státu. Ve světě existuje nespočet příkladů, jak lze oslovit jinak těžko přesvědčitelnou populaci – restaurace a pivovary nabízí očkovaným piva zdarma (byť by se po očkování pít alkohol neměl), firmy svým vakcinovaným zaměstnancům dávají dny volna a příspěvky na dovolenou, školy očkovaným studentům výhody při registraci předmětů a města umožňují očkovaným zadarmo cestovat MHD. Koneckonců i běžný rozum říká, že nepříjemnou aktivitu je nutno něčím osladit, aby se stala příjemnější. 

Mnoho z uvedených opatření bylo ověřeno. Některá fungují velmi, jiná málo, mnohá k vakcinaci přivedla nespočet lidí, některá naopak přesvědčila jednotlivce o jejich konspiračních teoriích. Nicméně, je lepší zkoušet a i mockrát neuspět, než nezkusit nic a pak vinit ty, kteří měli přijít, ale nepřišli.

Psáno pro Lidové noviny.

Jak na proočkování

Ač biomedicínské vědy dokázaly za necelý rok přijít s několika vakcínami proti koronaviru, pouhá třetina Čechů je ochotna se jimi očkovat. Polovina Česka je dokonce silně proti. Za takového stavu bude očkování společensky neúčinné, protože nezajistí skupinovou imunitu – lidé, u nichž očkování nebude efektivní, či občané, kteří jej nechtějí či nemohou dostat, ochráněni nebudou. 

Jak výrazně se vytratila důvěra v biomedicínský systém, nabízí kontrast s reakcí na objev vakcíny proti obrně. Psycholog Steven Pinker v knize Osvícenství píše: dne 12. dubna 1955 skupina vědců oznámila, že vakcína Jonase Salka proti obrně – nemoci, na kterou umírali tisíce lidí ročně a mnoho dětí připoutala k umělým plicím – byla shledána účinnou a bezpečnou. Lidé poslouchali zprávy o vakcíně v úžasu, začaly zvonit zvony, auta troubila, rozezněly se sirény a vojáci pálili salvy. Mnozí si vzali den volna, zavřely se školy či se v nich pořádaly oslavy, lidé si připíjeli v ulicích, objímali děti, chodili do kostelů a smáli se na cizince.

Knihu Enlightenment Now: The Case for Reason, Science, Humanism, and Progress od: Steven Pinker vydalo v roce 2018 nakladatelství Viking.

Nic ani vzdáleně podobného letos nenastalo. Kompletní vakcinační ochranu nemohou dodat vědy exaktní, ale společenské. Měly by navrhnout, jak přesvědčit odpůrce a motivovat přesvědčené, aby se naočkovali. 

Nejjednodušší motivací je nabídnout za vakcinaci peníze. Kdyby stát odměňoval každého očkovaného, řekněme, 2 tisíci korunami, opatření by sice stálo 20 miliard korun – ale šlo by toliko o týdenní ztrátu ekonomiky, kterou jsme obětovali jarní uzávěrou. Lze vytvořit i loterii, v níž každý očkovaný dostane tiket s šancí vyhrát miliardy. 

Leč peněžní motivace nemusí být nejefektivnější cestou: občané si mohou usmyslet, že jsou-li za očkování placeni, může být vakcína nebezpečná. Ještě vážnější problém je, že lidé, kteří cítí povinnost udělat morální věc, mohou být finančními podněty odrazeni. Nabídnete-li dárcům krve peníze za odběr, mnozí odmítnou. Z dobrého skutku a pocitu pomoci potřebným se v jejich očí stala mrzká transakce. Finance lze však přenechávat charitě či lze za vakcinaci dávat i hmotné odměny, které nevytlačí altruistickou motivaci.

Jiným způsobem přesvědčení je sociální tlak. Přirozeně napodobujeme chování blízkých, kolegů, ikon sportovního, uměleckého či politického života. Živý televizní přenos, jak Zeman spolu s Drahošem, hráči Slávie i Sparty, pražští filharmonici i skupina Kabát dostávají injekci, by očkování standardizovalo a u neočkovaných vyvolalo úzkostný pocit, že neudělali něco, co ostatní ano. Jistě se najdou jedinci, kterým kolektivní atmosféra "kdo není očkovaný, není Čech" přijde nevhodná a vymezí se. Nechme jim jejich unikátnost a osamocení. 

Ačkoli vakcíny jsou nové, byly rigorózně testovány a jsou bezpečné. Vždy ale existuje riziko, že se u nějaké skupiny lidí mohou objevit nežádoucí účinky, což může být propagandisticky zneužito. Když velmi různorodí lidé budou signalizovat, že jsou očkováni, šíření lží se omezí, protože šiřitelé jednoduše nenajdou publikum. 

Posledním krokem musí být ulehčení očkovací procedury, u některých vakcín opakované. Lidé často
upřímně plánují něco udělat – jít na vyšetření či zákrok – ale nakonec selžou. Studie ukazují, že zdravotníkem předdefinovaný termín vyšetření, který se dá jednoduše změnit, spojený s upozorněním SMS týden a den dopředu, dokáže radikálně zlepšit závazky pacientů. Fungujeli systém hladce, lidé nečekají, nejsou zmateni nejasnými informacemi, očkování se ukáže být i příjemné – pacient dostane dárek, sladkost či odznak "Jsem očkován" – a míra proočkovanosti letí nahoru. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Dejte pokoj s idioty. Jak mluvit o covidu

Proč Češi neomezili fyzické kontakty, proč manažeři a vlastníci firem nenařídili práci z domova, proč jsou farmářské trhy a sousedské sešlosti plné dacanů bez roušek? Fiasko s dodržováním pravidel proti šíření koronaviru pramení z řady selhání. Nejzbytečnější z nich je chaos v komunikaci.

Vzdělávat, omezovat nejistotu lidí konzistentní a aktivní konverzací s veřejností a zájmovými skupinami mohl být jeden z nejúčinnějších, a přitom nejlevnějších způsobů, jak nezvyšovat počet nemocných.

Odhad dopadů opatření na snížení růstu nemocných (vyhodnocený pomocí několika statistických metod); v popředí je zrušení setkávání malých skupin lidí, dostupnost ochranných pomůcek, 8. je vzdělávání a komunikace s veřejností. Výsledky je třeba brát jako dynamicky se vyvíjejícíc; kupř. zavření škol patrně nemá (pdf) tak velký dopad, jak je zde kalkulováno atp.

 

My přece nic nevěděli

Pro pochopení, co se v české společnosti děje, se posuňme o pár let zpátky a nějaké kilometry na sever. V letech 2015 a 2016 proudili do Švédska žadatelé o azyl a země čelila náhlé nutnosti se o všechny ty lidi postarat a někde je ubytovat. Rozmístění do ubytoven a domů měl na starosti centrální úřad, nikoliv lokální politici, a azylanti se po Švédsku rozváželi bez ohledu na politické, náboženské nebo ekonomické charakteristiky okresu. Ekonomku Eleonor Freddiovou z Tilburgské univerzity zajímalo, jak se měnil zájem Švédů o osudy utečenců, v závislosti na tom, jak intenzivní migrační krizi čelí zrovna jejich město.

Zjistila, že čím víc žadatelů o azyl pobývalo v jejich okolí, tím míň Švédy zajímaly zprávy o nich. Zejména, zmiňoval-li článek jejich město či čtvrť jménem. Paradox odporující každé poučce psychologie komunikace, lidi přece vždycky přitahují informace o nich, o jejich známých, o místě, kde žijí, a jeho okolí. Současně klesalo googlení slov spjatých s charitou a pomocí jako „červený kříž“. Freddiová analýzou titulků zpráv zjistila, že lidé z okresů s vysokým počtem žadatelů o azyl mnohem méně klikali na emocionální články o špatných životních podmínkách emigrantů. Vůbec nejmíň otevírali texty, které byly o dětech a nemocných. Empatie by jim totiž nedovolila být k jejich osudu chladní, kdyby si články přečetli. Morální tlak konat by byl silný, proto se zprávám raději vyhýbali.

Lidé se vyhýbají informacím, které hrozí změnit jejich morální cítění. Raději nepátrat, nevědět než poznat pravdu a muset konat. Neznalost osvobozuje od odpovědnosti. 

Nechávejte ústupovou cestu

Ignorování eticky relevantních informací je pro psychické zdraví nezbytné. Zjišťovat, kde všude bychom se měli chovat jinak, „morálněji“, by vedlo k paralýze. Je to jednoduché: zahltilo by se nám uvažování. Komu finančně pomoct? Mám přispět na vzdělávání znevýhodněných dětí nebo omezit odpady? Kupuji salám firmy, která zneužívá dotace? Zabil jsem kolemjdoucího nebo zákazníka nenošením roušky?

Pokud se začnete rozčilovat, že jenom idiot ještě nezjistil, že má nosit roušku a omezit fyzický kontakt s cizími lidmi, nebo nevěří v počet mrtvých a nakažených, znemožňujete právě těmhle lidem, aby fakta přijali a případně akceptovali i opatření. Věda zná exaktně nula příkladů, kdy člověk, kterému vulgárně nadávají a který se donekonečna setkává s pohrdavým „my ti to říkali“, uznal, že se ve všem mýlil a vydal se bez váhání správným směrem.

Nepohodlná pravda

Informace konzumují pozornost, která je nutně limitovaná. Každá krize přitom exploduje daty, informacemi a názory – většinou nepravdivými. Lidé je proto musí mnohem intenzivněji filtrovat. Nejúčinnější metodou je omezení na už existující přesvědčení a na postoje blízkých. Když „vím“, kdo je důvěryhodný, co je pravda, co si myslí lidé jako já, oceňuju informace, které tyto názory a vidění podpoří. Svět pak dává smysl a je předvídatelný. Média zejména v létě preferovala experty a autority, podle kterých se covid nezdál být hrozbou, téměř nikdo nedodržoval preventivní opatření a mnozí lidé tento pohled přijali za svůj a několik měsíců podle něj jednali.

Problém tohoto filtru je, že vede k chybám a k polarizaci. Nikdo není schopen správně zpracovat všechny informace, v něčem se nutně bude mýlit. Když ale vnímá jen informace, které ho utvrzují, chyba se násobí, člověk se vzdaluje od reality čím dál víc a změnit názor a chování je náročnější a náročnější. Člověk se přirozeně bojí, že ztratí tvář, úctu, že bude za hloupého, neinformovaného nebo slabého. Uznat chybu by znamenalo zpochybnit všechno, co dosud dělal a hlásal, a tak nastupuje racionalizace čímkoliv, co se hodí: pacienti s koronavirem by umřeli na něco jiného; aspoň se promoříme; ekonomika musí dál šlapat; lékaři klamali; experti nepřišli.

Jak v jednom skeči říká britský komik John Cleese: „Mít oponenty je úžasné, protože můžete předstírat, že všechny špatnosti světa způsobili oni, zatímco všecko dobro je právě ve vás.“ Tato kognitivní disonance – lidé nepřijmou fakta, protože by ohrozili svou sebeúctu, je nesmírně silný a těžce překonatelný psychologický mechanismus. Je totiž extrémně užitečný. Zajišťuje, že ze situací vycházíme jako bezchybní a nevinní. Zvažte, že žádné noviny, televize ani jiné médium se neomluvily, že šířily o covidu bludy – naopak, všichni novináři věří, že informovali objektivně, popřáli přece sluchu všem názorům. Nejde jen o novináře, i v tuto chvíli jsou na sociálních sítích nejvíc sdílené zprávy a videa zpochybňují nebezpečnost covidu.

Myslíte, že Němci žijící v okolí bývalých koncentračních táborů jsou tolerantnější a kosmopolitnější, protože jejich předci zažili ultimátní důsledky netolerance a xenofobie? Nejsou. Přijmout, že někdo z rodiny byl zapojen v zabíjení a třeba i nepřímo se podílel na hrůzách nacismu, je psychicky těžké. Pohodlnější je víra, že některé skupiny lidí skutečně nemusí být rovnocenné a „něco“ na tom nacismu muselo být. Stejné výsledky ukazují i studie z USA. Rodiny dlouhodobě žijící u bývalých otrockých plantáží jsou obecně méně tolerantní k černochům. Příští rok budou někteří čeští politici stát na zemi, ve které budou jejich vinou pohřbeny tisíce nebo desetitisíce mrtvých kvůli covidu, a v panující recesi budou prohlašovat, jak rozumnými opatřeními zachránili ekonomiku a pomohli potřebným. A mnoho voličů jim dá za pravdu.

Toxické výhružky

„Vždyť teď už ale každý musí vidět důsledky ignorování epidemiologických pravidel,“ říkáte. Ne, nevidí. Typickým příkladem tzv. motivovaně vychýleného vnímání je interpretace zápasu různými sportovními fanoušky. V klasickém experimentu američtí psychologové Albert Hastorf a Hadley Cantril ukázali stejný záznam hry fanouškům obou hrajících týmů. Měli ohodnotit hru. Podle studií to z výpovědí vypadá, jako by se fanoušci různých týmů dívali na dva různé zápasy. Hru prožívali i popisovali úplně jinak. Co pro jednu stranu byl malý šťouchanec nebo dokonce něco, co fanoušci vůbec nezaznamenali, byl pro tu druhou jasný, nepřehlédnutelný faul. Říjnový projev někdejšího ministra Romana Prymuly představoval pro některé konečně informující a jasné vystoupení, pro jiné strategický Babišův krok, jak prostřednictvím tehdy důvěryhodného experta varovat veřejnost, pro další Babišova zbabělost vystoupit nebo Prymulova apokalyptická exhibice.

Je-li důvěra v autority ztracena, mizí i respekt k pravidlům, která zavádějí, co hůř: lidi je pak nedodržují z principu. Říká se tomu psychologická reaktance, česky furiantství. Každý má různě intenzivní potřebu osobní důležitosti a svobody. Je-li napadena, byť triviálně nebo i zdánlivě, silná averze vůči omezující autoritě vede k vzdoru a pohrdání. Pro člověka je neposlušnost cestou, jak dát najevo svou autonomii. Ilustrativní je německý experiment s loterií. Lidé mohli zalhat, kolik jim padlo na kostce bodů – nikdo nesledoval, kolik ve skutečnosti padlo a měli výsledek jen hlásit – a vydělat si nečestně pár eur. Účastníci obecně lhali málo, a když je výzkumníci nechali podepsat pochopitelný morální slib Tímto prohlašuji, že se budu chovat čestně, nepodváděl skoro nikdo. Lidé chápali situaci a jsou v zásadě čestní.

Jiné skupině hráčů před začátkem experimentu dali podepsat slib Tímto prohlašuji, že neporuším pravidla popsaná v pokynech. Porušení pravidel může vést k vyloučení ze všech budoucích experimentů. Téměř všichni podepsali. Leč absence vysvětlení pravidel, co a proč nakazují a vůbec výhružný styl vedly k tomu, že dvě třetiny lidí začaly lhát a podvádět. Tím je s komunikací konec. Nejde-li lidi přesvědčit, pro udržení pravidel pak nezbývá nic jiného než drakonická opatření a tvrdé tresty.

 

Strategie pro změnu názorů (svých i cizích)

Buďte k sobě upřímní. Zvažte, na základě jakých informací, za jakých okolností nebo z jakých osobních důvodů byste sami byli ochotni změnit názor. Odpovíte-li si, že nikdy, protože nemáte žádné osobní priority a stojíte vždycky na straně pravdy – pak radši s nikým nemluvte.

Zvažte perspektivu druhých. Přesvědčovat o rizicích kolapsu nemocnic někoho, kdo kvůli opatřením ztratil práci, hrozí mu exekuce a vidí, jak jeho dítě nezvládá on-line výuku, je arogance. Téměř nikdo nevládne pochopením pro záležitosti, které ho ničí. Namístě je empatie a uznání, že se vybírá z různě špatných opatření – a některá dopadnou na určité skupiny obyvatel mnohem tragičtěji než na jiné.

Uznejte složitost světa. V počátcích epidemie nikdo nevěděl, jaké můžou být důsledky viru, a během epidemie došlo k inflaci informací. Málokdo má schopnost a čas je sledovat. V podstatě jakékoliv původní názory na vir i na boj proti němu byly odůvodněné, vezmeme-li, jak málo bylo prokazatelně známo. Dosud neexistují důkazy, jak epidemii „nejlíp“ „řídit“; navíc různá opatření mají v různé fázi epidemie různou efektivnost u různých skupin lidí.

Přesvědčujte včas. Lidé se v názorech utvrzují, proto je u „přesvědčených“ dobré otevřít dílčí téma, které je pro ně nové. Nepřesvědčíte-li o bezprostřední nebezpečnosti covidu, je dobré zmínit jeho možné dlouhodobé, skryté dopady. Jde o novou nemoc a objevujou se důkazy o dlouhodobých negativních dopadech na zdraví uzdravených.

Nehodnoťte, ukažte cestu. Debata, jestli mrtvých „je“ či „není“ moc, zda české nemocnice „vydrží“ či „ne“, je prázdna smyslu. Jak je patrné, mýlit se bylo přirozené a zčásti neodvratné. Užitečnější než hodnotit je mluvit o tom, jak konkrétně věci fungují – uvažování nad procesem není natolik závislé na předchozím názoru, jak se věci mají. Zvažme ilustraci exponenciálního růstu na příkladu leknínů. Ty každý týden zdvojnásobí zarostlou plochu. Po dlouhých 48 týdnech pokryjou polovinu jezera. Za kolik týdnů pokryjí jezero celé? ... Hned týden následující. Pochopení tohoto principu pak znemožňuje vyřknout při exponenciálním růstu nakažených větu, že nemocnice „vydrží“ – i když se budou zdát těsně před kolapsem poloprázdné.

 

Psáno pro Finmag.

Založeno na tomto našem krátkém článku publikovaném v časopise Society.