Zrozeni pomáhat

V německy uklizené, prosté kanceláři sedí za stolem úředník a vyplňuje formuláře. V místnosti čeká žena a její ani ne dvouleté dítě. Hraje si s hračkami, volně poházenými po zemi. Úředníkovi spande pero na zem a ať se přes stůl natahuje jakkoliv, nemůže na něj dosáhnout. Žena nepůsobí, že by ji to jakkoliv zaujalo. Capart na nemotorného byrokrata chvíli kouká, po chvilce k němu přispěchá a pero mu podá.

Historka není z nejzajímavějších, ale není ani úplně triviální. Nešlo totiž o běžnou kancelář, ale o laboratoř Institutu Maxe Plancka v Německu. Psychologové Max Warneken a Michael Tomasello (pdf) v ní sledovali, zda batolata mají vrozený instinkt pomáhat i když jim z toho nevyplývá žádná bezprostřední odměna ani je k tomu nikdo nenutí. Zjistili, že naprostá většina takto skrytě testovaných dětí úředníkovi pomohla. Experiment tím ale neskončil. Některé děti byly za pomoc materiálně odměněny, jiné pochváleny a další nedostaly nic. Po chvíli se situace několikrát opakovala. Úředníkovi zase spadlo pero, sponky či kulička papíru. Když dítě přišlo pomoci, úředník si od něho předmět toliko vzal.

Asi čekáte, že děti, které za podání pera původně nic nedostaly, se s další pomocí nepřetrhly. Špatně. Pomáhaly podobně jako předtím. Stejně tak pomáhaly i děti, které byly dříve pochváleny. Zdá se, že se zakódovanou touhou vycházet druhým vstříc se již rodíme. Přestože si děti mohly hrát, šly druhému pomoci, aniž by jim to přineslo jakoukoliv odměnu. Jinak tomu bylo u dětí, které dříve dostaly hračku. Ty se poté obtěžovaly pomoci už jen v polovině případů. Materiální odměna jim vytlačila instinkt pomáhat.

Procento dětí, které pomáhaly poté, co původně za pomoc nedostaly nic ("Neutral"), co byly pochváleny ("Praise") a co dostaly za odměnu hračku ("Reward"). Jak patrno, po materiální odměně již ochota zadarmo pomáhat nebyla tak vysoká.

Podobná zjištění jako Warnekenovy a Tomasellovy nejsou ojedinělá – většina dětí (i dospělých), má niternou touhu pomáhat. Začnou-li být za ni ale i placeni, vytrácí se. Nahradí ji očekávání odměny za dobrý skutek – a pakliže nepřijde, v činnosti již nenajdou tolik potěšení – stane se z ní „obchod jako každý jiný“.

Morální instinkty lze přitom najít již u ročních dětí. Američtí psychologové Arber Tasimi a Karen Wynn (pdf) před nimi sehráli maňáskové divadlo, v níž beránek chtěl otevřít krabici. Moc se mu to nedařilo (vizte video). Naštěstí přispěchal „hodný“ králík, který mu pomohl a beránkovi se z krabice podařilo vylovit hračku. Jindy však přiběhl „zlý“ králík, který na skoro otevřenou krabici skočil a beránek se k hračce nedostal. Chvíli na to zlý králík nabídl dítěti dvě sušenky a dobrý králík jen jednu. Tasimi a Wynn sledovali, od koho si dítě pamlsek vezme (vizte video). Naprostá většina dětí zvolila méně, ale od morálnějšího maňáska. Je v lidské přirozenosti vyhýbat se křivákům, i když nás to stojí újmu. Psychologové nato náklady nespustit se se zlem zvýšili na osminásobek: dobrý králík nabízel zase jedinou sušenku, zlý osm. I přesto si polovina dětí vzala sušenku od hodného maňáska.

Výsledky experimentů přinášejí naději, že se do tohoto světa rodíme s instinktem druhým pomáhat. Můžeme jej však snadno ztratit. Ničí jej oportunistická výchova a pro některé i nabídky, které se nedají odmítnout...


Psáno pro Lidové noviny.

Co o úžasných zaměstnancích vypovídá analýza kadetů West Pointu

Mladí učitelé jdou na školu, protože je baví učit, diskutovat se studenty, a proto i za mrzký peníz odvádějí úžasnou práci. Pro další, neschopné nalézt jiné uplatnění, zůstalo školství poslední štací a jejich hodiny jsou k nerozeznání od hospodského tlachu. Plat seniorních učitelů je násobně vyšší než mladších a vůbec nezávisí na jejich pedagogickém výkonu. Někteří z nich již dávno ztratili učitelské nadšení a do školy si chodí zejména pro výplatu. Jejich hodiny jsou synonymem ztraceného času. Ač jsou popisy v mnohém karikaturami, ilustrují, že závislost výdělku či společenské prestiže a podávaného výkonu není jednoznačná, někdy může být dokonce opačná.

Amy Wrzesniewskia s kolegy (pdf) na kadetech prestižního amerického West Pointu prozkoumali, nakolik různé motivace hrají roli na armádním ("pracovním") úspěchu. Z detailního šetření nováčků odvodili, zda šli na West Point kvůli upřímné touze stát se dobrými vojáky a veliteli – tedy měli pravou, vnitřní motivaci. Nebo protože je k tomu přiměla spíše ekonomická situace (ač jde o výběrovou školu, školné je často odpouštěno) či vyhlídka vyššího platu a statusu či kvůli rodičům – měli tedy spíše vnější, tzv. instrumentální motivaci. (Pozn.: o vnitřních a vnějších motivacích je i tento text.)

Po 5 letech, minimální době, po kterou kadeti musejí v armádě sloužit, a poté každoročně po 14 let bylo sledováno, jak si jednotliví vojáci vedou. I při zvážení faktorů jako prospěch na střední škole, bohatství rodičů, věk či rasa se potvrdilo, že vojáci hlavně s vnitřní motivací akademii s větší pravděpodobností dokončili. Rovněž zůstali v armádě déle, resp. ji neopouštěli kvůli nabídkám z businessu a mnohem rychleji bývali povyšováni, což ukazuje na jejich mimořádné odhodlání a schopnosti.

Pravděpodobnost brzkého povýšení v závislosti na intenzitě instrumentálních motivací (čím nižší index, tím méně pro vojína znamenaly). V grafu je závislost zdůrazněna nanesením vnitřních motivací – tj. v jakém kvantilu se jejich držitel nacházel (modrá linka, nejvyšší 95%, červená linka 50% a žlutá linka 5%). Jednoduše řečeno, čím více pro kadeta znamenala služba (vysoká vnitřní motivace) a čím méně peníze (nízká instrumentální motivace), tím vyšší pravděpodobnost povýšení má.

V životě jde vždy o mixy vnitřních a materiálních motivací. Lékaři uzdravují a mívají i vysoké platy, servírka, která úžasně obsluhuje, si odnese i vyšší spropitné. Výsledky studie zdůrazňují, že vidí-li lidé ve své práci smysl, jehož naplňování je uspokojuje, odvádějí úžasné výkony. Ztratí-li tento smysl, sami nebo kvůli chybám v organizaci či neschopnosti vedení, nahradit je lidmi, kteří práci dělají jen kvůli penězům, nejde zcela.


Psáno pro Vesmír.

Éra vzestupu trhů. Triumf či předzvěst pádu?

V době, v níž vlády rozvinutých zemí rozdělují polovinu produkovaného bohatství, je asi na pováženou mluvit o vzestupu trhů. Přesto, tržní směna v posledních letech proniká i do oblastí, v nichž přítomna nikdy nebyla a, dle mnohých, by ani být nikdy neměla.

Asi nejzásadnějším kritikem "éry nadvlády trhů" je Michael J. Sandel, harvardský filosof, který ve své knize Co si za peníze (ne)koupíte (česky 2013) varuje, že nezastaví-li se tržní imperialismus, zamíří společnost do morální propasti. Nuže, kudy vede cesta?

Knihu Co si za peníze (ne)koupíte; Společnost vstupuje do nové éry, vše je na prodej vydalo loni nakladatelství Bizbooks.

Nakonec vše bude mít svou cenu…

V americkém Dallasu spustily školy, zoufalé z tristní úrovně jazykových schopností svých žáků, program, v němž za každou přečtenou knihu dítě získává 2 dolary. Firmy nabízejí svým zaměstnancům krátkodobé peněžní odměny, za každé kilo, co zhubnou či za každý měsíc, který vydrží nekouřit. Cílem je zlepšit jejich zdraví a zvýšit produktivitu. V některých městech, v Miami, Houstonu či San Francisku, existují pruhy jen pro veřejnou dopravu či pro auta plně obsazená cestujícími. Ostatní vozy riskují jízdou v nich značné pokuty. Nicméně, města nabízí i poplatek, jehož uhrazení opravňuje řidiče využívat i tyto privilegované pruhy.

Či evergreen, mnoho kulturních akcí je pořádáno s cílem maximální dostupnosti. Pořadatelé proto stanovují cenu tak nízko, aby si ji mohl dovolit zaplatit skoro každý. Jelikož zájem o některá představení, v Česku kupř. Žižkovského divadla Járy Cimrmana, je pak enormní, na mnohé se nedostane. Vzniká černý trh s lísky, na kterém je dealeři prodávají za násobky původní ceny. (Pozn. Není zřejmé, zda nízké ceny jsou skutečně projevem bezelstného přání, aby se dostalo "na každého" či prostě jen profitabilní dlouhodobou strategií vytvořit si věrné publikum. Respektive, zda vyvolaný přetlak poptávajících není vlastním cílem – teorie signalizace totiž říká, že vidí-li spotřebitel fronty či obecně převis poptávky, usoudí, že nabízené zboží musí být vzácné a nadprůměrně kvalitní. Začne jej nato poptávat také. Vytváření front je proto výbornou marketingovou strategií. Je-li fronta důsledkem monopolu, tedy služby, která nelze být vyřízena jinak, kupř. většina úřední úkonů, jde pochopitelně o věc jinou.)

Žádný problém?

Už pro začínajícího studenta ekonomie nebudou představovat uvedené příklady nic, nad čím by se pozastavil. Dvě svéprávné strany dobrovolně uzavřely dohodu, ergo obě ze směny získaly. A třeba to, že se lístky dostaly díky černým dealerům k lidem, kteří jsou ochotni za ně nejvíce zaplatit, ukazuje, že jsou u těch, jež si jich nejvíce cenní. Maximalizoval se i společenský blahobyt.

Sandel nezpochybňuje sílu tržního mechanismu, upozorňuje však, že tyto rychlé odpovědi zapomínají dva důležité aspekty. Především se lístky nedostávají k lidem, kteří z nich mají nejvyšší blahobyt, ale k lidem, kteří si mohou dovolit za ně zaplatit. Pro miliardáře bude i mnoho desítek tisíc patrně nepostřehnutelným výdajem a představení toliko jedním z mnoha. Naproti tomu pro mladého fanouška by zhlédnutí show bylo životním zážitkem. Vydat více než pár set korun si však nebude moci dovolit.

U této argumentace však nastává proslulý filosofický problém, jak objektivně stanovit, kdo si skutečně cení statku více. A nejsme-li to schopni určit (jakože nejsme) a zároveň se nechceme řídit schopností platit, co zbývá? Přidělovat lísky dle testů znalostí o interpretovi? Dle věku? Loterií?

Druhý Sandelův bod je vážnější, či realističtější – tržní (či peněžní) směna může vytlačit morální, vnitřní či sociální normu. Děti by měly ke knihám přistupovat kvůli radosti z četby a poznání. Lidé by měli žít zdravě kvůli vyšší kvalitě života. Ne, aby dosáhli na krátkodobou výplatu odměny. Nahradí-li peníze tyto vnitřní pravidla, v momentě, kdy přestanou proudit, nezbyde nic.

Vytlačení norem penězi

Skutečně bylo dokázáno, že krátkodobá motivace penězi nemusí být dlouhodobě účinná. Školy, které platily studenty za dobré známky, vždy dlouhodobě nedosáhly lepších výsledků ve standardizovaných testech. Kuřáci, kteří dostali bonus, když půl roku nekouřili, se k zlozvyku do roka opět vrátili. Podobně platí, že stane-li se z pokuty (tj. odsudku pramenícího z přečinu proti morálce či zákonu) poplatek (tj. platba za službu), přestane být dané chování odsouzeníhodné, ale prostě jen "dražší".

Notorický je příklad izraelských školek (pdf). Vychovatelky, frustrované z pozdního vyzvedávání ratolestí rodiči, zavedly poplatek za pozdní odchod ve výši několika set korun. Pozdní vyzvedávání nezmizelo. Naopak, extrémně narostlo. Rodiče si přestali vyčítat, jak jsou hrozní, když nechají dítě ve školce po uzavírací době. Místo toho si řekli, že se jim poplatek vyplatí zaplatit, protože mohou být déle v práci či si užívat volna bez dítěte. Když byl poté poplatek opět zrušen, pozdní vyzvedávání zůstalo na vyšší úrovni. Sociální norma se vytratila.

Týdenní průměrný počet rodičů, kteří vyzvedli své dítě ze školky pozdě. Tučná linka ukazuje školky, kde byl v 5. týdnu zaveden poplatek, linka s prázdnými čtverci kontrolní školky, které poplatek nezavedly.

Sandel (ač to neuzná) si však sám odpovídá, "většina ekonomů dává přednost se [v rámci své profese] morálními otázkami vůbec nezabývat,… jejich prací je vysvětlovat lidské chování, ne jej soudit," (str. 45). Ne většina, ale všichni by měli přistupovat k problémům nezaujatě a odhalit, kdy a proč "tržní řešení" ne/fungují. Ne je hodnotit, zda jsou "ne/tržní" či "ne/morální" či jiná…

Vytvoří-li, byť krátkodobá, peněžní odměna zvyk – kupř. chodit každý týden 3x do posilovny – stane se dlouhodobě účinná, i když skončí (pdf). Je-li nějaké chování považováno za morálně odpudivé, trest by to měl reflektovat a měl by patřičně bolet. Hříšné chování pak vymizí.


Psáno pro Terra Libera. 

A pro absolutní vyváženost: shodou okolností jsem i zítra hostem diskuze o Sandelově knize, kterou pořádá Masarykova demokratická akademie (pdf).

Jak ulehčení milosrdenství mohlo zničit recyklování

Lidskou šlechetnost vidíme kolem sebe často, příspěvky na charitu, všední ochota pomoci, nezištné vydávání stylisticky vybroušených blogů. Nicméně, mnohdy se člověk chová altruisticky, jen protože je k tomu nepřímo přiměn ostatními. Tlakem zachovat se, jak druzí čekají. Chudákovi ležícímu před námi hodíme minci, poněvadž by nám bylo trapné jej nemilosrdně minout, on i kolemjdoucí příspěvek od nás očekávají. Když ale vidíme žebráka na druhé straně ulice, přejít nás už nic „nenutí“, sociální tlak zde není tak silný. Darovat peníze nepřejde nikdo.

Nechtěné důsledky tak může vyvolat jakákoliv nabídka, která umožní i příspěvek na charitu. Lidé se jí budou vyhýbat jako celku, aby obešli tlak přispět, když vnitřně nechtějí.

Mikael Knutsson, Peter Martinsson a Conny Wollbrant (pdf) popisují případ švédských supermarketů, které v bohulibé snaze zvýšit dárcovství třetímu světu zavedly převádění hotovosti z vrácených lahví charitě. Jak patrno na obrázku níže, každý spotřebitel vracející zálohované lahve, plechovky či PET lahve měl možnost peníze vybrat nebo je převést na charitu.

Žlutý nápis a tlačítko říkají „Zmáčkni zde a pomož svým vkladem domácnostem v chudých zemích,“ zelené tlačítko značí „Zmáčkni zde pro výběr hotovosti“.

Z postupného zavádění těchto automatů a faktu, že v některých obchodech charitativní volbu nemají, se dalo zjistit, jak spotřebitelé budou reagovat. Očekávatelně se recyklace v obchodech s charitativními automaty propadla, kdykoliv byly zavedeny a úprk spotřebitelů následoval i v dalších měsících.