Past na rodiče

Když jsem začal na vysoké škole učit ekonomii štěstí, nechápal jsem "paradox rodičovství" – řada studií ukazovala, že lidé hodnotí rodičovství jako nejsmysluplnější věc, co na světě mohou dokázat. Potvrzoval to i rostoucí pocit životní spokojenosti nastávajících rodičů, zejména matek. Leč až do porodu. Ten následuje obrovský propad udávaného pociťovaného štěstí, z kterého se rodiče těžko vyhrabávají minimálně dalších šest let, často o mnoho déle.

Ještě více šokující bylo, jak rodiče hodnotí péči o děti. Na stupnici 0 (vůbec pozitivně) až 6 (velmi pozitivně) péče o děti dosahovala hodnoty kolem 3,9. Nezdá se to málo, nicméně je to velmi podobná úroveň pozitivních emocí jako má úklid (3,7) či nejhůře hodnocené dojíždění do práce (3,5) a mnohem méně než nakupování (4,0), sledování televize (4,2) či jídlo (4,3). Jak mohou respondenti hodnotit čas strávený *nejsmysluplnější aktivitou na světě* na úrovni gruntování bytu? Nechápal jsem. (Ono tedy vysvětlením je i problematické vyhodnocení dat. Mnohé zážitky s dětmi jsou vrcholně smysluplné; jenže děti jsou velmi často prostě k nevydržení, což pak průměr prožitků s nimi dost snižuje.)

 

Jedna z dřívějších studií ukazující vliv událostí na životní spokojenost u žen (on women) a mužů (on men). Zdá se, že na většinu pozitivních i negativních událostí jako manželství (marriage), rozvod (divorce), ovdovění (widowhood), narození dítěte (birth of child) či propuštění z práce (layoff) se brzy adaptujeme. Jen nezaměstnanost dlouhodobě snižuje naše štěstí. Grafy ukazují událost (0) a čtyři roky před ní a 5 let po ní (získáno z Our World in Data).

Rodiče čelí tlaku, který je v historickém kontextu unikátní. Poté, co se v 19. století ustanovila nukleární rodina, tedy obvykle máma, táta a děti, společnost od rodičů očekává, že budou všemocnými ideály. Nejenže musí být milujícími opatrovníky, dokonalými učiteli, lékaři, kuchaři a řidiči, musí tyto role zvládat, aby to děti nepřetržitě bavilo, zajímalo a vedlo k jejich úspěšnému rozvoji. A to vše souběžně s plným pracovním úvazkem. Jakákoliv odbočka je společností odsouzena jako rodičovské pochybení. Výsledkem je, že rodiče jsou unavení, frustrovaní a méně šťastní, protože porovnání s takovým ideálem znamená, že každý den je selháním – není v tom žádný paradox.

Zapomnělo se, že výchova dětí nikdy nebyla jen odpovědností rodičů. Celou evoluci lidstva to byla sdílená starost. Jelikož spolu žili širší rodiny, o děti se spíše starali babičky, tety a strejdové, často sousedi či kolegové. Hrou či kroužkem nebylo něco, co se muselo vymyslet pro zábavu dítěte. Byla to aktivita, která byla potřebná pro domácnost či zábavná pro všechny. Upravila se jen tak, aby jí dítě zvládlo – třeba hledání a příprava surovin na vaření či výroba něčeho potřebného do domácnosti.

Etnografické studie zkoumající společnosti a kmeny, které jsou hospodářsky méně rozvinuté, ukazují, že kde jsou děti spíše pomocníci, nikoliv princata k pobavení, kde rozvoj dítěte znamená jeho postupné zapojování do komunitních aktivit a zemědělské či řemeslné práce, tam podobný paradox rodičovství neexistuje. Jistě, okolnosti takové výchovy jsou v rozvinutých ekonomikách nenávratně pryč. Neznamená to však, že se jimi nelze inspirovat. 

Knihu Hunt, Gather, Parent: What Ancient Cultures Can Teach Us About the Lost Art of Raising Happy, Helpful Little Humans od Michaeleen Doucleff vydalo v roce 2021 nakladatelství Simon & Schuster. Knihu lze doporučit k získání populárního vhledu do výchovy dětí v různých společnostech a kmenech, nicméně čte se velmi špatně. Autorka bohužel většinu informací nesmyslně představuje, opakuje, duplikuje a připomíná.

Dětské skupiny, školky, a jakákoliv sdílená péče o děti by se měla podporovat (nikoliv uregulovat k zániku jako v Česku). Firmy by neměly poskytovat jen možnosti práce z domova či firemní školku, ale vymyslet programy, kde lze zapojit do práce tým dětí i rodičů (jednodušeji to půjde ve službách či IT než v těžkém průmyslu). Především však každý z nás, společnost, přestaňme očekávat, že rodiče budou všemocní a možná jim tak konečně dáme prostor být šťastní.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Blázni, hodiny a nedůvěra

Proč se Američané oblékají jako blázni, všechny hodiny ve Švýcarsku jsou seřízeny a v Česku vychováváme děti k nedůvěře? Za tím, kam se vyvíjí společnost jako celek, je způsob, jakým jsme se vyrovnali se zlomovými momenty.

Svou první mezikulturní zkušenost mám spjatu s panoptičností vzhledu i osobností spolužáků, když jsem chvíli studoval ve Spojených státech. Na semináři o problematice společenských změn vedle mě seděla studentka oblečená v sytě růžovém kožíšku, zahalená v něm od hlavy až k patě. Něco jako "medvědí" oblečky pro miminka. Bylo to nejspíše i pyžamo. Upřímně jsem si myslel, že je vyšinutá – bylo léto, navíc v Kalifornii – nebo že její přítomnost je experimentem přednášejícího, kterým v nás chce vyvolat reakci na její nekonformní oblečení. Leč nikdo nehnul ani brvou. Jiní studenti nosili na přednášky běžně sluneční brýle. Věřil jsem, že kvůli zakrytí šlofíka. Vstupovali ale vášnivě do debat. O variacích účesů, piercingu či tetování nemluvě. Bez uměleckého díla na kůži jsem vyčuhoval spíše já; košile a kalhoty v tom prostředí nutně působily dojmem nudné uniformy.

Bylo zřejmé, jak výrazně expresivnější a otevřenější Američané jsou. Když přednášející studenta pochválil za odpověď (a to dělal, i když úplně výborná nebyla), student radostí vykřikl, s kamarádem vstali a poplácali se. Reakce neodlišitelná od fotbalových fanoušků, radujících se z gólu vstřeleného jejich týmem. Diskuse bývaly spíše divadelním představením. Američané i při prezentaci fádních informací pobíhali po místnosti, bouřlivě gestikulovali a křičeli. Při představování semestrálních prací naopak jeden ze studentských týmů teatrálně zmlkl, všichni odešli z místnosti a přivedli bezdomovce. Tématem jejich studie byla sociální nerovnost a svými slovy "chtěli k prezentovaným statistikám přidat i osobní příběh". Na konci semináře jsme člověku v nouzi dávali peníze na ubytování.

Později, jako vyučující na několika českých univerzitách, jsem už nic podobného nezažil. Vrcholem nekonformity je, když si student v zadní lavici pustí během přednášky film na notebooku.

Vnější krize rodí tvrdá pravidla

Přestože jsou popsané odlišnosti jasné a neohromují nás (a existuje nespočet antropologických děl, která je popisují), dosud sociální vědy nemají ucelené vysvětlení, proč se lidé v různých částech světa chovají tak odlišně. Obvyklé vysvětlení, že je to dáno "jejich kulturou", je tautologie. Chceme-li pochopit mezikulturní odlišnosti, musíme přijít s důvodem, proč dojde ke zvratu a lidská skupina se začne chovat systematicky odlišně než jiná, podobná.

Psycholožka Michele Gelfandová z Marylandské univerzity (pdf) přišla s teorií, že kultury lze rozdělit ve spektru "sešněrované" až "uvolněné" dle intenzity pravidel, jež jejich obyvatelé ctí a které u spoluobčanů vyžadují. Pravidla na úrovni zákonů, konvencí, ale i norem vedoucích ke každodenní činnosti. Kupříkladu přijde vám v pořádku smát se nahlas v parku? Co ve výtahu? Či dokonce na pohřbu? Jak byste hodnotili, když někdo jí či se líbá v knihovně? V Japonsku, Jižní Koreji či v Pákistánu nemyslitelné ve všech případech, naopak v Brazílii či ve Spojených státech běžné či alespoň akceptovatelné.

Proč se ale intenzita pravidel tak liší?

Gelfandová tvrdí, že se společnost, která historicky čelila krizím, musí se semknout. Bez koordinace a spolehnutí na to, že se každý člen bude chovat, jak je třeba, by nepřežila. Nedostatek půdy, chybějící pitná voda, přelidnění či války se sousedy dokážou společnost zničit. Pakliže země čelí hrozbám, vznikají v ní silné normy regulující chování obyvatel a panuje silnější tlak na jejich dodržování. Takové země obvykle mívají i autoritářštější vlády či silnější náboženství. Tým Michele Gelfandové mezikulturním výzkumem potvrdil, že čím větším rizikům národ v historii čelil – od nedostatku potravin či vody po častější přírodní katastrofy – tím normami sešněrovanějším způsobem života jeho členové nyní žijí.

Knihu Rule Makers, Rule Breakers: How Tight and Loose Cultures Wire Our World od: Michele Gelfand vydalo v roce 2018 nakladatelství Scribner.

Pořádek na prvním místě. Doslova. Sešněrovanější národy mají i mnohem čistší veřejná prostranství – mají dokonce i lépe seřízené hodiny. Analýza odchylek času (pdf) na veřejných hodinách ukázala, že Švýcaři či Japonci je mají seřízeny dokonale, naopak v Brazílii či Řecku se míjely v mnoha minutách (i Česko dopadlo poměrně špatně, s průměrnou odchylkou půldruhé minuty).

Členové uvolněných národů naopak na konformitu a pořádek nevěří, za důležitější považují svobodu projevit své individuální preference či nezávislost. Vezměme Nový Zéland, který tu a tam čelí zemětřesení, jinak ale jeho nové obyvatele historicky žádné větší hrozby nepotkaly – ženy zde za život mají průměrně 21 sexuálních partnerů (dle jiné statistiky "jen" 13, i tak ale zůstávají na špici světového pelotonu), manželství mohou uzavřít i homosexuální osoby a limit na jízdu pod vlivem alkoholu je jeden z nejvyšších na světě. Novozélanďané nepoužívají při oslovování tituly a je zcela běžné chodit do práce i na významné akce velmi neformálně oblečen či naboso.

Teorie Michele Gelfandové je mocná i v tom, že platí na menších škálách, než jsou země či národy. Třeba u rodin. Koneckonců "jak se chovat" se učíme hlavně doma. V domácnostech chudých, neúplných či jinak znevýhodněných panuje spíše autoritativní výchova. Každý větší přešlap – ať již škoda na cizím majetku, či nelibost autorit – může být pro rodinu existenciální hrozbou. V chudých domácnostech tedy panuje sešněrovaná kultura a silný apel na konformní jednání. Děti jsou učeny, aby se neodlišovaly, poslouchaly a byly upravené. Naopak čím vzdělanější či bohatší domácnost, tím menší apel na konformitu a větší důraz na nezávislost a vlastní identitu dítěte. Bohatství rodiny lze velmi přesně odhadnout jen z pár slov, která říkají rodiče dětem, jdou-li do školy – "hlavně nezlob a poslouchej učitelku" či "bav se a užij si to".

Nedůvěra rodí tvrdá pravidla

Bodem zvratu, za kterým se začne formovat specifická kultura, nemusí být jen historická či externí hrozba jako válkychtiví sousedé či přírodní katastrofy. Mohou to být i okamžité názory na stav společnosti. Francouzsko-americký tým ekonomů pod vedením Philippe Aghiona vyšel z předpokladu, že rodiče chtějí své ratolesti naučit, jak uspět, a vycházejí ze svých přesvědčení, jak společnost funguje. Aghion se zaměřil na oblast občanského soužití či obecně důvěry v druhé. Rodiče totiž mohou z dětí udělat, ad absurdum, paranoiky a učit je, že kromě vlastní rodiny jsou ostatní jen psychopatičtí sobci. Alternativně je lze učit důvěru v druhé, občanskou společnost a víru, že důvěra vede k reciprocitě a důvěryhodnosti většiny.

Tyto dva odlišné světonázory mohou dát rychle vzniknout dvěma kulturám. Pakliže si lidé ve společnosti nevěří, prosazují více moc státu a chtějí regulaci chování druhých – co se nesmí, kdo sem nesmí, jak se něco musí. Obecně nevěří, že druzí jsou schopni dobra. Je třeba přikazovat a kontrolovat.

Názorná je ilustrace, kolik různých úkonů musí splnit začínající podnikatel. V některých zemích se věří, že chce pochopitelně vydělat, ale zároveň chce mít na pracovišti dobré vztahy, proto zaměstnance netýrá, nechce ničit životní prostředí, protože v něm budou žít jeho děti atd. Není tedy třeba jej zahltit desítkami schvalovacích a kontrolních řízení a obludně komplexními zákoníky. Naopak v jiných zemích se věří, že nebude-li regulováno každé jednotlivé rozhodnutí podnikatele, okamžitě zničí svět.

Aghionův tým potvrdil, že čím méně si lidé ve společnosti věří, tím více daná společnost reguluje podnikatele; a naopak. Dále ukázali, jak odlišnost víry v druhé dává vzniknout odlišné dynamice země.

V zemích, které jdou cestou důvěry, občané nevyžadují na vše zákon a dohled. Chovají se civilně a učí to i své děti. Občanská společnost i podnikavost kvete. V zemích bez důvěry lidé od druhých očekávají jen podlost a korupci; sami se tak chovají. Pro řešení zhoršující se situace se obracejí k státu, pro který však pracují stejně nedůvěryhodní a podlí lidé. Společnost je stále regulovanější, korupce se šíří a je čím dál lukrativnější.

Lidé si dále potvrzují své názory, že sobeckost a intriky vedou k úspěchu, a učí to své děti. Česko je dle Aghionova týmu zhruba uprostřed obou extrémů, budoucnost, v níž skončíme, je tedy (zatím) otevřená.


Psáno pro Vesmír.

Důvěřiví Češi

Představte si, že pracujete z domova a přijde vám e-mail, že každý zaměstnanec vaší firmy získává 650 korun. Peníze si můžete ponechat nebo jakoukoliv část vrátit. Sumu, která se vrátí, firma zdvojnásobí a opět rovnoměrně rozdělí. Tím vše skončí. Musíte se rozhodnout a na e-mail odpovědět do 10 vteřin.

Dilema lze vidět dvěma pohledy. Z perspektivy všech zaměstnanců by bylo ideální, aby všichni celý dar vrátili, dostali by pak 1300 korun. Z pohledu jednotlivce je však logika zvrácená: vše si ponechat, neposlat nic a počkat, až přijde podíl z peněz, kterými přispěli ostatní. Být jediný, který nepřispěl ve velké firmě plné maximálních obětavců, by znamenalo odnést si původních 650 korun, a navíc dalších téměř 1300 korun. Kdyby tak ale uvažovali všichni, skončili by s minimem původních 650 Kč. Jak byste se zachovali vy?

Situací, v nichž z výsledků práce jednotlivce tyje celá skupina, je nespočet. Jak intenzivně pracovat na týmovém projektu, v němž nelze přesně určit podíl jednotlivce? Sypat v zimě sůl po celé zledovatělé ulici, či jen před vlastním prahem? Přispět na charitu pomáhající bezdomovcům, anebo čekat, až jim pomůže město? Lidé vždy mohou upřednostnit sobectví a požívat výhod, které jim zajišťují jedinci myslící na kolektiv.

Úvodní příklad je přibližným popisem experimentu (pdf), který loni podstoupilo přes 3 tisíce participantů ve 21 laboratořích po celém světě – a který měl na takto exaktně definované situaci zjistit, zda se lidé rozhodnou pro sobectví, či spolupráci. Účastnili se jej i čeští studenti, zejména z Univerzity Karlovy a Vysoké školy ekonomické – a byli poměrně vstřícní: vrátili skoro 70 %. Vzájemně věřili, že druhým nepůjde jen o sebe, a coby skupina vydělali. Projevené hodnoty mladé generace tedy dovolují vzhlížet k budoucnosti s nadějí. Řada navazujícího výzkumu totiž ukazuje, že panuje-li ve společnosti důvěra, nezneužívá tolik lidí sociálních dávek a je méně rozšířeno černé pasažérství v MHD. Zaměstnanci v takových zemích jsou pak ve firmách dokonce ušetřeni striktního hierarchického řízení – nadřízení věří svým lidem, a proto nebazírují na přísném dohledu a častých kontrolách.

Experiment krom toho testoval ještě jeden aspekt rozhodování. Jak jsme zmínili, lidé uvažovali pod časovým tlakem, který je nutil jednat intuitivně a projevit buď přirozenou psychologickou tendenci být sobec, anebo obětavec. Jiní participanti se naopak museli rozhodnout až po 10 vteřinách. Výzkumníci očekávali, že prostoj by jim měl umožnit hlouběji promyslet svoji reakci. Ukázalo se, že čas dává prostor spíše k projevení sobeckých sklonů: po promyšlení čeští participanti experimentu posílali zpět méně. Nicméně tyto výsledky nejsou v celé mezinárodní studii příliš silné, liší se mezi jednotlivými laboratořemi i mezi zeměmi jako celky.

Výsledky celé mezinárodní studie. Česko zastupuje kolegyně z Přírodovědecké fakulty UK, Julie Nováková (v týmu se mnou a Jaroslavem Flegrem), experiment se konal v laboratoři CEBEX při CEVRO VŠ. Jak patrno, když se museli naši participanti rozhodnout pod časovým tlakem ("Pressure"), poslali zpět 67,5 % přidělené částky, když naopak měli čas na promyšlení ("Delay"), poslali méně, 65 %, rozdíl však není významný. Studie obsahuje další analýzy, které zohledňují, jak respondenti ne/respektovali naše instrukce. Motivovaný čtenář nalezne podnětnou diskuzi i v reakci Davida Randa (pdf), autora originální studie, kterou mezinárodní konzorcium laboratoří ověřovalo.

Zjištění, že primárním postojem mladých Čechů je druhým věřit, samozřejmě těší. Snad jim každodenní zkušenost nebude poskytovat příklady, jak byli druhými obalamuceni – pak se dá očekávat, že u nich nastoupí kalkulované sobectví, které vytěsní motivaci řešit jakékoliv problémy, které se dotýkají celé společnosti.


Psáno pro Lidové noviny.

K. Marx: Altruista a moře, sobec a jezero

Proč obyvatelé některých regionů jsou nápomocní a ochotní obětovat svůj čas a zdroje pro druhé, třeba i naprosté cizince, zatímco jinde si každý hledí jen sám sebe? Proč v některých městech lze nechat opřené kolo bez strachu z krádeže a jinde nemůžete důvěřovat ani hlídači parkoviště? Uri Gneezy, Andreas Leibbrandt a John List (pdf) k záplavě možných důvodů nyní dodali i experimentální potvrzení marxistické teorie – za vztahy mezi lidmi mohou jejich způsoby obstarávání materiálních statků.

Subjekty experimentů byli brazilští rybáři z dvou blízkých vesnic. Obcí jinak velmi podobných, až na odlišné metody lovu ryb. Rybáři z vnitrozemí vlastní malé loďky a osamoceně loví na jezeře. Jsou závislí jen na sobě a o úlovek se dělí toliko se svou rodinou. Vesničané žijící u moře naopak užívají větší lodě pro dva až osm rybářů. Při lovu jsou na sobě závislí – kvůli značným vlnám, mnohem hmotnějším sítím i rybám by jedinec lov nezvládl. Přijít domů s úlovkem vyžaduje, aby si rybáři vzájemně pomáhali a kolegy se sklonem k zahálce napravili či z posádky jednoduše vyloučili.

Mapa vesnic, v obdelníku vlevo nahoře žijí rybáři lovící na jezeře. V obdelníku vpravo dole žijí rybáři vyjíždějící na moře.

Přes tři sta rybářů původem z obou vesnic sehrálo několik ekonomických pokusů o reálné peníze. Hry sledovaly jejich důvěru, ochotu rozdělit se o zhůry získané peníze či přispět na charitu. Dále i ochotu přispět na společné dílo či tendenci podvést kolegu, naskytne-li výhodná příležitost. Z výsledků všech experimentů přesvědčivě vyplývá, že při lovu spolupracující, "mořští", rybáři druhým lidem více důvěřují, sami jsou považováni za důvěryhodnější, jsou i ochotnější se dělit a méně podvádějí druhé.

Výsledky jedné her – "na důvěru". První hráč, "investor", získal 5 brazilských realů (asi 50 Kč, což je zhruba dvoudenní průměrný příjem) a mohl se s nimi podělit s druhým anonymním hráčem, "správcem". Investorem poslané peníze byly cestou k správci ztrojnásobeny. Správce pak mohl (ale nemusel) poslat zpět investorovi část takto získaných peněz. Hra tímto měří jak důvěru v druhé, jejich důvěryhodnost, tak ochotu splatit projevenou důvěru zpět (graf níže). Jak patrno, rybáři z jezera (černé sloupce) v pozici investora posílali mnohem méně, než rybáři z moře (šedé sloupce)...

Částky posílané správcem zpět (vertikální osa) v závislosti na částce poslané investorem (horizontální osa). Opět je patrno, že rybáři z jezera (černé sloupce) vracejí investorům zpět mnohem menší sumy než rybáři z moře (šedé sloupce).

Fakt, že způsob obživy, resp. forma produkce, ovlivňuje, jak se k sobě lidé chovají – jejich kulturu – dokazuje i zjištění, že ženy z obou vesnic se v experimentech chovaly naprosto stejně. Ženy se totiž rybolovu neúčastní.

Mezi vesnicemi rovněž nedochází k výrazné migraci obyvatel, která by mohla způsobovat, že sobečtější jedinci by si vybírali život u jezera a vstřícnější lidé by se stěhovali k moři. Zdá se tedy, že tlak na spolupráci v práci vede k přijetí vnitřní normy chovat se k ostatním vstřícně a tato norma pak obecně vede chování člověka i v jiných situacích.


Psáno pro Vesmír.

Přihrát či nepřihrát, to je oč tu běží

V zaměstnání, ve sportu, ale i v rodině často čelíme tzv. mixovaným odměnám – znamenaje, že nás odměňuje úspěch celé skupiny, nicméně existuje též motivace hrát jen na sebe. Někdy dokonce za i cenu neúspěchu celku. Být součástí spolupracujícího týmu, který levně a rychle vyřeší projekt je úžasný pocit. Leč získat vyšší mzdu či povýšení je pocit úžasnější – i když to vyžaduje vyštvání schopného kolegy, zpoždění a překročení rozpočtu. Podobně, vyhraje-li sportovní tým finále, splní se životní sny všech hráčů, nicméně jim jde i o jejich vlastní statistiky – chtějí být přitažliví pro sponzory, elitnější kluby či se stát celebritami. Místo přihrávky a jistějšího bodu se najednou jeví i vlastní riziková střela jako lepší alternativa.

Eric Uhlmann a Christopher Barnes (pdf) pro zodpovězení, jak se lidé vypořádají s podobnými konflikty motivací, analyzovali data o výkonu hráčů americké basketbalové ligy v sezónách 2004-2013. Zjistili, že během běžných zápasů si hráči přihrávají a hra se zdá být obecně velmi kooperační. Ovšem, když klub postoupí do play-off, velmi sledovaných finálových her, strategie hráčů se změní. Hra se stane individualističtější. Basketbalisté místo přihrávek častěji střílí sami. Přitom spolupráce na hřišti je faktorem významně ovlivňujícím šanci týmu na vítězství.

Proč se tak hráči chovali, názorně ukazuje analýza jejich mezd. Porovná-li se počet přímo střelených košů nebo asistencí a mzda v další sezóně, vyjde, že za každý koš z pole hráč získává o 22 045 dolarů vyšší odměnu, za každou přihrávku naopak ztratí 6 117 dolarů. To neznamená, že by hráči byli za přihrávky trestáni. Čísla znamenají, že majitelé klubu, trenéři – ať již o spolupráci hráčů mluví sebečastěji – při odměňování (či nabídce nových kontraktů) zvažují hlavně počet hráčem naházených košů. Na asistence se zapomene.


Psáno pro Vesmír.

Pšeničná teorie hospodářské prosperity?

Zodpovědět, proč jsou některé země bohaté a občané jiných žijí v nouzi, je – přinejmenším od sepsání Bohatství národů Adamem Smithem – grálem ekonomie. V jeho hledání jsme za více než 2 století jistě pokročili, avšak záplava protichůdných teorií napovídá, že velká část ekonomické profese jde po špatné cestě či přinejlepším značné objížďce.

Je to i pochopitelné. Státy se liší najednou v tolika charakteristikách, že určení, který faktor či jejich souhra hrály prim v hospodářském vzestupu, je sisyfovský úkolem. Jak odlišit vliv geografie a podnebí od kultury a tu od náboženství, jak národní instituce a právo od historie země?

Významným činitelem současné prosperity je kupříkladu blízkost centrům průmyslové revoluce. Velká Británie, severní a západní Evropa byly mezi prvními, v nichž náhlý rozvoj produktivních inovací a mechanizace koncem 18. století pozvedl velké části obyvatelstva z existenční bídy a umožnil dlouhodobý růst. Proč se ale tyto jevy objevily zrovna tam? (Pozn.: Rozebíráno již i zde.) Nazíráno z pohledu středověku, Evropa byla zaostalá, rustikální periferie. Zatímco Střední Východ a zejména Čína prosperovaly intelektuálně i hospodářsky.

Individualismus a analytické myšlení

Thomas Talhelm s kolegy (pdf a doplňkové materiály) přišli nyní s novou teorií – Evropané (a jejich emigranti) začali vynikat specifickým myšlením. Stávali se více individualističtějšími – coby sílu, jež řídí jejich život začali považovat sami sebe, nikoliv svou rodinu, vesnici či klan. Ochotněji proto spolupracovali i s cizinci mimo svou etnickou či náboženskou třídu, pakliže se jim to vyplatilo. Naproti tomu většina jiných societ se dále vyznačovala tribalismem a kolektivismem. Za zajištění jídla a bezpečí odpovídala celá skupina příbuzných či spřízněných lidí, postavení v této síti vztahů se dědilo, a jelikož lidé byli závislí na kolektivu, investovali spíše do něj než do sebe.

Jak se zdá z mezikulturních i experimentálních studií (pdf), individualismus rozvíjí analytické myšlení. Přestaneme věci posuzovat jen v kontextu, ale snažíme se odvozovat, jak jednotlivosti fungují sami o sobě. Analytické myšlení akcentuje nalézání obecnějších pravidel. Vývoj je nato považován za trendový: individualisté očekávají, že svět by se měl pohybovat dle určité zákonitosti.

Naopak obyvatelé kolektivistických kultur mají uvažování spíše holistické. Vztahy mezi věcmi jsou dle nich vždy dány konkrétní situací, jevy nejsou rozkládány na je konstruující části, ale zvažují se v celku. Svět je viděn jako cyklus, věci se vracející do přirozeného stavu.

Jednoduchá ilustrace: vyberte jednu dvojici z pojmů, které k sobě nejvíce patří, z: panda, banán, opice. Jakou dvojici jste zvolili? Panda a banán asi ne, dvojici banán a opice volí lidé s holistickým uvažováním, jelikož situačně k sobě patří. Naopak analytici užijí spíše pravidlo "zvířata v. plody" a spojí pandu a opici.

Je přitom dokázáno, že kultury, jejichž členové mají individualističtější či analytičtější uvažování jsou přirozeně více inovativní a kreativní, a proto i hospodářsky vyspělejší (pdf).

Korelace mezi podanými patenty na milion obyvatel (zlogaritmováno) a individualismem (čím vyšší je ukazatel Hofstedova indexu individualismu, tím individualističtějším národ je).

Korelace mezi bohatstvím na jednoho pracovníka (zlogaritmováno) a individualismem. (Pozn.: Určit kauzalitu od individualismu k inovativnosti je pochopitelně nesnadné, přesto analýza třeba genetických rozdílů mezi národy naznačuje, že individualismus spíše produkuje bohatství, než že by se bohatší národy stávali individualističtějšími.)

Teď již Talhelmovu týmu zbývalo jen osvětlit, co způsobilo, že Evropané jsou individualisté a analytici, čímž se dostáváme k tématu nadpisu. Odpovědí je specifikum zemědělské výroby v Evropě – pěstování obilovin. I když jsou sadba i sklizeň pracovně náročné, širší rolnická rodina zvládne obsloužit pole, které produkuje dostatek potravin pro ně i k případnému obchodu. Pšeničná pole nevyžadují komplikovanou závlahu, protože si vystačí se srážkami. Pšenice umožňuje rodině nezávislost a samostatnost. U rýže – zdroje to obživy Asie – je vše naopak.

Rýžové pole kolektivismu

Pěstování většiny druhů rýže vyžaduje velké množství stojaté či pomalu tekoucí vody. V oblastech, kde podobné podmínky nepanují, je nezbytné vytvořit a udržovat komplexní zavlažovací systémy, které jednotlivým polím přivedou tolik vláhy, aby rýže neuschla, ale ani aby ji voda nevyplavila. Políčka jednotlivých rodin jsou na sobě závislá, zavlažování musí být koordinováno a všichni musí pomáhat s údržbou celého systému. Jelikož sázení i sklizeň jsou možné jen v krátkých časových obdobích, rodiny si musejí vzájemně pomáhat. Standardem jsou proto určitá "zemědělská družstva", v nichž jednotliví zemědělci koordinují svou celoroční práci. Pro získání stejného množství úrody je proto na rýžových polích třeba zhruba dvojnásobek pracovní síly než na polích pšeničných. Pěstování rýže vyžaduje kolektiv a udržování tradic.

Problémem je, že teorie na-zamědělství-založeného-uvažování nelze snadno ověřit, protože – opět – Evropa a Asie se liší v nekonečné záplavě dalších vlastností. Talhelmův tým proto využil, že v Číně existují oblasti, kde se od nepaměti pěstuje jen rýže, avšak v dalších krajích toliko pšenice (zhruba platí, že severně od Modré řeky, Jang-c’-ťiang, jsou zejména pšeničná a jižně rýžová pole). Otestovali nato 1162 čínských studentů pocházejících z "rýžových" nebo "pšeničných" provincií. Potvrdili, že Číňané vyrůstající v "kultuře rýže" mají holistické myšlení, naopak obyvatelé pšeničných polí myslí analyticky.

Oblasti Číny, z kterých pocházeli testovaní lidé. Čím tmavší region, tím více rýžových polí obsahuje. Žlutá linka ukazuje na hranice mezi "rýžovými" a "pšeničnými" kraji.

Dále výzkumný tým změřil u participantů míru individualismu sociogramem – subjekt dostane v testu úkol nakreslit sebe coby kruh a pak své přátele v dalších kruzích a všechny propojit linkami-vzájemnými vazbami. Předchozí výzkum ukázal, že Američané sebe (svůj kroužek) kreslí zhruba o 6 mm širší, než své přátele, Evropané se nakreslí širší o 3,5 mm a Japonci sebe naopak namalují o trochu menší než své přátele. Číňané z rýžových oblastí se v testu blížili spíše Japoncům, kdežto Číňané z pšeničných provincií spíše Evropanům.

Individualismus, pokrok a rozpad rodiny

Další testy ukázaly, že obyvatelé rýžových provincií nejsou tolik ochotni trestat přátele, pakliže jim zalhali; naopak je velmi odměňují, pakliže jim vyšli vstříc. Nepotismus, který obyvatelé pšeničných regionů v takové míře nevykazují. Rozdíly mezi regiony lze vysledovat i v řadě dalších reálných dat: pšeničné-individualistické regiony mají mnohem vyšší rozvodovost, ale i větší počet podaných patentů. V rýžových-kolektivistických oblastech je rozpad rodiny vzácností, stejně jako podání přihlášky na patentový úřad.

Talhemův tým otestoval i další možná vysvětlení odlišnosti uvažování obyvatel různých oblastí. Třeba teorie patogenů předpovídá, že čím intenzivněji společnost čelila infekcím a nemocem, tím více se uzavírala před světem a cizinci (zdroji to možné nákazy), což podporuje její kolektivistickou kulturu a xenofobní uvažování jejích členů. Nebo vliv náhlé modernizace by napovídal, že obyvatelé oblastí, které rychle zbohatly, se poté stanou více individualističtí (jako třeba obyvatelé jihovýchodních částí Číny, jež fungují v rámci speciálních ekonomických zón, v nichž byl již od 80. let umožněn zahraniční obchod a podnikání). Tyto teorie mají něco do sebe, nicméně rýžové vysvětlení dat je přesto přesnější. Samozřejmě nedokáže bezezbytku vysvětlit současný hospodářský výkon různých zemí. Japonci pěstovali výhradně rýži a jsou dnes jedním z nejbohatších národů světa. Pěstování rýže se na územích dnes Jižní či Severní Koreje nelišilo, přesto nelze najít více hospodářsky se lišící státy.

Rýžová teorie kultury především ukazuje, že environmentálně daný způsob pěstování potravin plodí různé lidské kultury, u jejichž členů se vyvinou specifické psychologické vlastnosti. Vyvinutý profil myšlení ovlivňuje organizaci rodiny, společnosti a postupně může proniknout i do právních norem a institucí, které přetrvávají, i když původní podmínky vymizely (a také nikdo z testovaných subjektů v Talhemově výzkumu již obživu zemědělstvím nezískával).


Psáno pro Vesmír.

Éra vzestupu trhů. Triumf či předzvěst pádu?

V době, v níž vlády rozvinutých zemí rozdělují polovinu produkovaného bohatství, je asi na pováženou mluvit o vzestupu trhů. Přesto, tržní směna v posledních letech proniká i do oblastí, v nichž přítomna nikdy nebyla a, dle mnohých, by ani být nikdy neměla.

Asi nejzásadnějším kritikem "éry nadvlády trhů" je Michael J. Sandel, harvardský filosof, který ve své knize Co si za peníze (ne)koupíte (česky 2013) varuje, že nezastaví-li se tržní imperialismus, zamíří společnost do morální propasti. Nuže, kudy vede cesta?

Knihu Co si za peníze (ne)koupíte; Společnost vstupuje do nové éry, vše je na prodej vydalo loni nakladatelství Bizbooks.

Nakonec vše bude mít svou cenu…

V americkém Dallasu spustily školy, zoufalé z tristní úrovně jazykových schopností svých žáků, program, v němž za každou přečtenou knihu dítě získává 2 dolary. Firmy nabízejí svým zaměstnancům krátkodobé peněžní odměny, za každé kilo, co zhubnou či za každý měsíc, který vydrží nekouřit. Cílem je zlepšit jejich zdraví a zvýšit produktivitu. V některých městech, v Miami, Houstonu či San Francisku, existují pruhy jen pro veřejnou dopravu či pro auta plně obsazená cestujícími. Ostatní vozy riskují jízdou v nich značné pokuty. Nicméně, města nabízí i poplatek, jehož uhrazení opravňuje řidiče využívat i tyto privilegované pruhy.

Či evergreen, mnoho kulturních akcí je pořádáno s cílem maximální dostupnosti. Pořadatelé proto stanovují cenu tak nízko, aby si ji mohl dovolit zaplatit skoro každý. Jelikož zájem o některá představení, v Česku kupř. Žižkovského divadla Járy Cimrmana, je pak enormní, na mnohé se nedostane. Vzniká černý trh s lísky, na kterém je dealeři prodávají za násobky původní ceny. (Pozn. Není zřejmé, zda nízké ceny jsou skutečně projevem bezelstného přání, aby se dostalo "na každého" či prostě jen profitabilní dlouhodobou strategií vytvořit si věrné publikum. Respektive, zda vyvolaný přetlak poptávajících není vlastním cílem – teorie signalizace totiž říká, že vidí-li spotřebitel fronty či obecně převis poptávky, usoudí, že nabízené zboží musí být vzácné a nadprůměrně kvalitní. Začne jej nato poptávat také. Vytváření front je proto výbornou marketingovou strategií. Je-li fronta důsledkem monopolu, tedy služby, která nelze být vyřízena jinak, kupř. většina úřední úkonů, jde pochopitelně o věc jinou.)

Žádný problém?

Už pro začínajícího studenta ekonomie nebudou představovat uvedené příklady nic, nad čím by se pozastavil. Dvě svéprávné strany dobrovolně uzavřely dohodu, ergo obě ze směny získaly. A třeba to, že se lístky dostaly díky černým dealerům k lidem, kteří jsou ochotni za ně nejvíce zaplatit, ukazuje, že jsou u těch, jež si jich nejvíce cenní. Maximalizoval se i společenský blahobyt.

Sandel nezpochybňuje sílu tržního mechanismu, upozorňuje však, že tyto rychlé odpovědi zapomínají dva důležité aspekty. Především se lístky nedostávají k lidem, kteří z nich mají nejvyšší blahobyt, ale k lidem, kteří si mohou dovolit za ně zaplatit. Pro miliardáře bude i mnoho desítek tisíc patrně nepostřehnutelným výdajem a představení toliko jedním z mnoha. Naproti tomu pro mladého fanouška by zhlédnutí show bylo životním zážitkem. Vydat více než pár set korun si však nebude moci dovolit.

U této argumentace však nastává proslulý filosofický problém, jak objektivně stanovit, kdo si skutečně cení statku více. A nejsme-li to schopni určit (jakože nejsme) a zároveň se nechceme řídit schopností platit, co zbývá? Přidělovat lísky dle testů znalostí o interpretovi? Dle věku? Loterií?

Druhý Sandelův bod je vážnější, či realističtější – tržní (či peněžní) směna může vytlačit morální, vnitřní či sociální normu. Děti by měly ke knihám přistupovat kvůli radosti z četby a poznání. Lidé by měli žít zdravě kvůli vyšší kvalitě života. Ne, aby dosáhli na krátkodobou výplatu odměny. Nahradí-li peníze tyto vnitřní pravidla, v momentě, kdy přestanou proudit, nezbyde nic.

Vytlačení norem penězi

Skutečně bylo dokázáno, že krátkodobá motivace penězi nemusí být dlouhodobě účinná. Školy, které platily studenty za dobré známky, vždy dlouhodobě nedosáhly lepších výsledků ve standardizovaných testech. Kuřáci, kteří dostali bonus, když půl roku nekouřili, se k zlozvyku do roka opět vrátili. Podobně platí, že stane-li se z pokuty (tj. odsudku pramenícího z přečinu proti morálce či zákonu) poplatek (tj. platba za službu), přestane být dané chování odsouzeníhodné, ale prostě jen "dražší".

Notorický je příklad izraelských školek (pdf). Vychovatelky, frustrované z pozdního vyzvedávání ratolestí rodiči, zavedly poplatek za pozdní odchod ve výši několika set korun. Pozdní vyzvedávání nezmizelo. Naopak, extrémně narostlo. Rodiče si přestali vyčítat, jak jsou hrozní, když nechají dítě ve školce po uzavírací době. Místo toho si řekli, že se jim poplatek vyplatí zaplatit, protože mohou být déle v práci či si užívat volna bez dítěte. Když byl poté poplatek opět zrušen, pozdní vyzvedávání zůstalo na vyšší úrovni. Sociální norma se vytratila.

Týdenní průměrný počet rodičů, kteří vyzvedli své dítě ze školky pozdě. Tučná linka ukazuje školky, kde byl v 5. týdnu zaveden poplatek, linka s prázdnými čtverci kontrolní školky, které poplatek nezavedly.

Sandel (ač to neuzná) si však sám odpovídá, "většina ekonomů dává přednost se [v rámci své profese] morálními otázkami vůbec nezabývat,… jejich prací je vysvětlovat lidské chování, ne jej soudit," (str. 45). Ne většina, ale všichni by měli přistupovat k problémům nezaujatě a odhalit, kdy a proč "tržní řešení" ne/fungují. Ne je hodnotit, zda jsou "ne/tržní" či "ne/morální" či jiná…

Vytvoří-li, byť krátkodobá, peněžní odměna zvyk – kupř. chodit každý týden 3x do posilovny – stane se dlouhodobě účinná, i když skončí (pdf). Je-li nějaké chování považováno za morálně odpudivé, trest by to měl reflektovat a měl by patřičně bolet. Hříšné chování pak vymizí.


Psáno pro Terra Libera. 

A pro absolutní vyváženost: shodou okolností jsem i zítra hostem diskuze o Sandelově knize, kterou pořádá Masarykova demokratická akademie (pdf).

Je-li přítomno zlaté tele, lidé nepomáhají

Peníze umožňují každému splnění tužeb, ať již jsou jakákoliv. Člověk se nepotřebuje spoléhat na ochotu druhých, může-li jim zaplatit. Maje tuto moc, peníze s každým svým vydáním mohou lidem vnukat tendenci k sebestřednosti. Bylo skutečně dokázáno, že samotná fyzická přítomnost hotovosti dokáže změnit chování člověka. Stane se sobečtějším a méně ochotným. Většina důkazů však pramení z laboratorních experimentů na studentech, což nejsou zrovna reprezentativní subjekty.

Nicolas Guéguen a Céline Jacob (pdf) replikovali tyto výsledky v terénu. Lidem, kteří si chvíli před tím vybrali peníze z bankomatu, postupně nabízeli, zda se chtějí pro univerzitu účastnit ankety o "dětech a autoritách" (nesouvisející téma bylo náhodně vybráno). Kontrolní skupina byly typově stejné osoby kolem bankomatu však jen procházející. Jen třetina lidí ve skupině vybravších peníze byla ochotna odpovídat (otázkou je nakolik neochotu vysvětlí i "strach" o právě vybranou hotovost). Vstřícných lidí v kontrolní skupině bylo dvojnásobek.

V dalším experimentu spolupracovnici experimentátorů "jako by" ostentativně upadl lístek na autobus, aniž by si toho všimla. Sledovalo se opět, z které skupiny ji na to upozorní více lidí. Jen něco přes polovinu lidí vybravších peníze ji o ztrátě jízdenky informovalo, naproti tomu všichni z druhé skupiny. Ženy byly obecně mnohem ochotnější. Rada pro výběrčí charit je nabíledni, neoslovujte lidi třeba v nákupních centrech, kde se to penězi jen šustí.


Psáno pro Vesmír.

O bohatství a morálce

Dnes část textu, který mi vyšel v aktuálním vydání časopisu Vesmír:

Řidiči jakých vozů nedají přednost na křižovatce či nezastaví, aby chodec mohl klidně přejít: nových, luxusních, nebo starých, obyčejných? Psycholog Paul Piff s kolegy (pdf) z Kalifornské univerzity v Berkeley ověřil obvyklé očekávání, že bezohlednější budou majitelé drahých vozů. A na silnicích San Franciska jej bezesporu potvrdil. Zhruba 12 % vozů předjíždělo, ač nesmělo, a třetina projela chodci před nosem. Většinou to byla právě auta vyšších tříd.

Ilustrační průběh experimentu s chodci.

Piffovy výsledky navázaly na dlouhou řadu výzkumů ukazujících, že lidé z vyšších sociálních vrstev jednají mnohem sebestředněji. Je dokázáno, že při seznamování, v rozhovorech či při začátku spolupráce na projektu lidé s vyšším společenským statusem méně naslouchají druhým, méně přikyvují, naopak více se vrtí či si místo poznámek nesmyslně čmárají – zkrátka jsou méně zaujati tím, co ostatní říkají (pdf). Podobně jsou méně ochotni, získají-li nečekaně peníze, se o ně rozdělit s bližními. Naopak lidé s nižším sociálním statusem mají rovnostářské tendence a část získaného bohatství mnohdy přenechávají druhým (pdf).

Jednoznačné vysvětlení individualismu bohatších je vcelku intuitivní – zámožnější lidé mají více zdrojů, které mohou vydat na dosažení svých zájmů. Nemusejí spoléhat na pomoc druhých, a tak nejsou nuceni chovat se k nim vstřícně. Chudá žena musí být na sousedku milá, i když ji nesnese, protože od ní může někdy potřebovat pohlídat dítě. Matka z vysokopříjmové domácnosti sousedku ignoruje a najme si chůvu. Bohatí tak místo toho, aby si budovali tzv. sociální kapitál (jakýsi akumulovaný souhrn úsluh ostatním a reputaci dobrého člověka), mohou více spoléhat na statky kupované na odosobnělých trzích.

Neetický spěch

Nicméně interpretovat výsledky experimentu s auty jako potvrzení vyšší sobeckosti bohatých je velmi problematické, protože lidé s vyššími příjmy se účastní více aktivit mimo svůj domov, zároveň i mnohem více času tráví v zaměstnání či dojížděním do něj (pdf), takže jejich „bezohlednost“ na silnici může pramenit z většího spěchu. A to, že jakmile kdokoliv pospíchá, potřeby ostatních přezírá, ukázala již přes čtyřicet let stará studie Johna Darleyho a Daniela Batsona (pdf).

V jejich experimentu bylo postupně třem skupinám studentů oznámeno, že se mají přesunout do druhé budovy. Přiřazeným do první skupiny bylo řečeno, že už tam měli být před několika minutami, lidem v druhé skupině, že by se měli vydat na cestu hned. Členové třetí skupiny vyslechli, že mají na přesun dostatek času a že mohou vyrazit až za pár minut. Psychologové Darley a Batson pak v průchodu mezi budovami sledovali, kolik studentů v jednotlivých skupinách pomůže „nemohoucímu“ člověku sedícímu na zemi se sklopenou hlavou a zavřenýma očima. Dvoutřetinová většina studentů, kteří nechvátali, nabídla pomoc, ze středně chvátající skupiny to bylo už jen 45 % a z nejvíce spěchající skupiny projevilo větší zájem o bližního pouhých 10 % osob.

Čím se vyznačuje „elita“?

Z většiny statistik navíc vyplývá, že v oblastech se zámožnějšími obyvateli je daleko nižší kriminalita, tamní obyvatelé se více účastní komunitních prací a zároveň bohatší lidé vydávají podstatně více na charitu (pdf), takže se nezdá, že by byli zachváceni nemorálností a jen vlastním zájmem (viz také Vesmír 90, 461, 2011/7).

Piffův tým proto zařadil další baterii testů, která měla lépe prozkoumat míru nemorálnosti či nemístného sobectví lidí z vyšších tříd. Kupříkladu předložili respondentům sérii stylizovaných příběhů – zákazník dostal vráceno od prodavače nazpět více peněz a nevrátil je; hladový student si na brigádě v restauraci připravil něco k snědku, aniž by to měl dovoleno; pomocník v kanceláři ukradl balík papírů – a nechali respondenty z různých sociálních tříd odpovídat na otázku, s jakou pravděpodobností by se podobného chování také účastnili. Předpověď se potvrdila, nemorálnější by byli lidé z vyšších tříd.

Podobně i v simulovaném pracovním rozhovoru nebyli ochotni odkrýt zájemci o práci fakt, že pozice, na kterou je přijímán, může být brzy zrušena. Zvítězila u nich chamtivost, získat pracovníka, i když pro něj bude budoucnost nejistá. I z osobnostních dotazníků, jež byly všem subjektům experimentů předloženy, vyplynulo, že vyšší sociální třídy jsou hamižností promořeny více.

V navazujícím pokusu pak nechal výzkumný tým studenty, aby se porovnávali s chudými občany s nízkým vzděláním a odpudivým zaměstnáním. Jiní studenti se v pokusu naopak měli porovnávat s boháči s vysokým vzděláním a prestižní prací. Podobnou manipulací se testovaní lidé obvykle začnou intenzivně vciťovat do svého relativně vyššího, resp. nižšího sociálního postavení. Mělo by pak být možné lépe vyvodit, zda náhlé povýšení v sociálním statusu způsobí nárůst sobectví, či pokles respektu k normám správného chování.

Po vyplnění dotazníku si mohli účastníci vzít několik bonbonů z připravené mísy – ostentativně určené pro děti z vedlejší laboratoře. Bylo sledováno, kolik sladkostí si lidé krátkodobě zarámovaní do vysokého, resp. nízkého postavení vezmou. Čekáte správně. Ti z „vyšší třídy“ si vzali bonbonů dvakrát více. Leč přímo vyvodit z výsledku, že lidé z vyšších tříd jsou nemorální, opět nelze zcela jednoznačně, protože experiment spíše ukázal, jak si lidé představují, že se občané s vyšším statusem chovají či jak by se chovat mohli ...

Samotáři snadněji onemocní ... zejména při stresu

Lidé žijící osamoceně jsou nemocnější. Samo o sobě nic překvapivého. Churavějící člověk si obtížněji najde partnera, popřípadě je pro něj složitější udržovat značný okruh přátel. Nemoci tak produkují osamění.

Na druhé straně se samotářům nemusí dostávat psychické podpory bližních, mohou se více stresovat, žít v obavách a v důsledku špatného psychického stavu pak snadněji onemocnět. Tedy i osamění může produkovat nemoci.

Lisa M. Jaremka s kolegy (pdf) se pokusila vnést do věci více světla a prozkoumala, jak imunitní systém více či méně osamělých reaguje na stres.

Účastníci experimentu podstupovali úkoly spolehlivě stresující většinu lidí, jako je simulovaný pracovní pohovor či provádění aritmetických operací nahlas, před dalšími lidmi. Při experimentu jim byly zároveň měřeny prozánětlivé látky v krvi. Participanti byli poté rozděleni na 2 skupiny, více a méně osamocené.

Ukázalo se, že tělo osamělejších lidí reaguje na stres větší produkcí prozánětlivových faktorů. Ty souvisí s vyšší nemocností i úmrtností.

Tvorba dvou prozánětlivých faktorů, před stresujícími úkoly a 45 a 120 minut po nich u hodně osamocených (čárkovaná linka) a méně osamocených (plná linka).

Jsme stále individualističtější?

Jean M. Twenge, W. Keith Campbell a Brittany Gentile (pdf) si myslí, že ano. Ve svém zkoumání využili databázi Google Books a aplikaci ngram viewer, která umožňuje sledovat relativní frekvenci slov v jím indexovaných knihách. Podívali se na americké publikace vydané v angličtině mezi léty 1960 a 2008, 766 513 knih celkem.

Jejich předpověď byla, že zájmena v 1. osobě jednotného čísla (já, moje) se budou objevovat v knihách stále frekventovaněji, stejně jako zájmena v 2. osobě (ty, tvoje) – využívání druhé osoby má značit větší důraz na odlišení jedince od ostatních a zároveň může ukazovat, že spisovatelé častěji mluví k čtenáři.

Na druhé straně zájmena v 1. osobě množného čísla (my, naše) budou v literatuře relativně vzácnější. Jak patrno z grafu níže, "individualističtější" zájmena mají poslední dobou navrh.

Proužkovaná řada ukazuje relativní frekvenci zájmen 1. osoby č. j., plná řada 2. osob a tečkovaná řada zájmena 1. osoby č. mn.