O bohatství a morálce

Dnes část textu, který mi vyšel v aktuálním vydání časopisu Vesmír:

Řidiči jakých vozů nedají přednost na křižovatce či nezastaví, aby chodec mohl klidně přejít: nových, luxusních, nebo starých, obyčejných? Psycholog Paul Piff s kolegy (pdf) z Kalifornské univerzity v Berkeley ověřil obvyklé očekávání, že bezohlednější budou majitelé drahých vozů. A na silnicích San Franciska jej bezesporu potvrdil. Zhruba 12 % vozů předjíždělo, ač nesmělo, a třetina projela chodci před nosem. Většinou to byla právě auta vyšších tříd.

Ilustrační průběh experimentu s chodci.

Piffovy výsledky navázaly na dlouhou řadu výzkumů ukazujících, že lidé z vyšších sociálních vrstev jednají mnohem sebestředněji. Je dokázáno, že při seznamování, v rozhovorech či při začátku spolupráce na projektu lidé s vyšším společenským statusem méně naslouchají druhým, méně přikyvují, naopak více se vrtí či si místo poznámek nesmyslně čmárají – zkrátka jsou méně zaujati tím, co ostatní říkají (pdf). Podobně jsou méně ochotni, získají-li nečekaně peníze, se o ně rozdělit s bližními. Naopak lidé s nižším sociálním statusem mají rovnostářské tendence a část získaného bohatství mnohdy přenechávají druhým (pdf).

Jednoznačné vysvětlení individualismu bohatších je vcelku intuitivní – zámožnější lidé mají více zdrojů, které mohou vydat na dosažení svých zájmů. Nemusejí spoléhat na pomoc druhých, a tak nejsou nuceni chovat se k nim vstřícně. Chudá žena musí být na sousedku milá, i když ji nesnese, protože od ní může někdy potřebovat pohlídat dítě. Matka z vysokopříjmové domácnosti sousedku ignoruje a najme si chůvu. Bohatí tak místo toho, aby si budovali tzv. sociální kapitál (jakýsi akumulovaný souhrn úsluh ostatním a reputaci dobrého člověka), mohou více spoléhat na statky kupované na odosobnělých trzích.

Neetický spěch

Nicméně interpretovat výsledky experimentu s auty jako potvrzení vyšší sobeckosti bohatých je velmi problematické, protože lidé s vyššími příjmy se účastní více aktivit mimo svůj domov, zároveň i mnohem více času tráví v zaměstnání či dojížděním do něj (pdf), takže jejich „bezohlednost“ na silnici může pramenit z většího spěchu. A to, že jakmile kdokoliv pospíchá, potřeby ostatních přezírá, ukázala již přes čtyřicet let stará studie Johna Darleyho a Daniela Batsona (pdf).

V jejich experimentu bylo postupně třem skupinám studentů oznámeno, že se mají přesunout do druhé budovy. Přiřazeným do první skupiny bylo řečeno, že už tam měli být před několika minutami, lidem v druhé skupině, že by se měli vydat na cestu hned. Členové třetí skupiny vyslechli, že mají na přesun dostatek času a že mohou vyrazit až za pár minut. Psychologové Darley a Batson pak v průchodu mezi budovami sledovali, kolik studentů v jednotlivých skupinách pomůže „nemohoucímu“ člověku sedícímu na zemi se sklopenou hlavou a zavřenýma očima. Dvoutřetinová většina studentů, kteří nechvátali, nabídla pomoc, ze středně chvátající skupiny to bylo už jen 45 % a z nejvíce spěchající skupiny projevilo větší zájem o bližního pouhých 10 % osob.

Čím se vyznačuje „elita“?

Z většiny statistik navíc vyplývá, že v oblastech se zámožnějšími obyvateli je daleko nižší kriminalita, tamní obyvatelé se více účastní komunitních prací a zároveň bohatší lidé vydávají podstatně více na charitu (pdf), takže se nezdá, že by byli zachváceni nemorálností a jen vlastním zájmem (viz také Vesmír 90, 461, 2011/7).

Piffův tým proto zařadil další baterii testů, která měla lépe prozkoumat míru nemorálnosti či nemístného sobectví lidí z vyšších tříd. Kupříkladu předložili respondentům sérii stylizovaných příběhů – zákazník dostal vráceno od prodavače nazpět více peněz a nevrátil je; hladový student si na brigádě v restauraci připravil něco k snědku, aniž by to měl dovoleno; pomocník v kanceláři ukradl balík papírů – a nechali respondenty z různých sociálních tříd odpovídat na otázku, s jakou pravděpodobností by se podobného chování také účastnili. Předpověď se potvrdila, nemorálnější by byli lidé z vyšších tříd.

Podobně i v simulovaném pracovním rozhovoru nebyli ochotni odkrýt zájemci o práci fakt, že pozice, na kterou je přijímán, může být brzy zrušena. Zvítězila u nich chamtivost, získat pracovníka, i když pro něj bude budoucnost nejistá. I z osobnostních dotazníků, jež byly všem subjektům experimentů předloženy, vyplynulo, že vyšší sociální třídy jsou hamižností promořeny více.

V navazujícím pokusu pak nechal výzkumný tým studenty, aby se porovnávali s chudými občany s nízkým vzděláním a odpudivým zaměstnáním. Jiní studenti se v pokusu naopak měli porovnávat s boháči s vysokým vzděláním a prestižní prací. Podobnou manipulací se testovaní lidé obvykle začnou intenzivně vciťovat do svého relativně vyššího, resp. nižšího sociálního postavení. Mělo by pak být možné lépe vyvodit, zda náhlé povýšení v sociálním statusu způsobí nárůst sobectví, či pokles respektu k normám správného chování.

Po vyplnění dotazníku si mohli účastníci vzít několik bonbonů z připravené mísy – ostentativně určené pro děti z vedlejší laboratoře. Bylo sledováno, kolik sladkostí si lidé krátkodobě zarámovaní do vysokého, resp. nízkého postavení vezmou. Čekáte správně. Ti z „vyšší třídy“ si vzali bonbonů dvakrát více. Leč přímo vyvodit z výsledku, že lidé z vyšších tříd jsou nemorální, opět nelze zcela jednoznačně, protože experiment spíše ukázal, jak si lidé představují, že se občané s vyšším statusem chovají či jak by se chovat mohli ...