Moje a tvoje lži

Jak může někdo obhajovat smrt civilistů tím, že bydleli ve městě s kulturním centrem pojmenovaným Dům důstojníků, jak tento týden popisuje masakr dospělých i dětí v ukrajinské Vinnycje ruská Komsomolská pravda? Jak někdo může omlouvat ruskou agresi proti Ukrajině, jak činí politici českých parlamentních stran SPD či ANO? 

Přirozenou reakcí je, že jde o morálně odpudivé kreatury. Problém s vysvětlením je, že oni zase vnímají kritiky Ruska za naivní jedince nechápající práva Rusů na obranu (ať již dle hrozeb skutečných, či smyšlených). Jak mohou existovat dva, tak zcela odlišné morální soudy? 

Morální fakta – tj. co je správné a špatné – považujeme za objektivní. Nezabít druhého pro zábavu, nelhat pro osobní zisk, nezradit důvěru přítele. Pravidla beze všech pochyb jasná a pravdivá. Američtí psychologové Madeline Reinecke a Zachary Horne ukázali, že lidé hodnotí morální fakta dokonce za více "faktická" než skutečná fakta, protože morálku nedokáže změnit ani všemocný bůh.

Ve své studii se respondentů zeptali, zda by bůh mohl rozsvítit Měsíc jasněji než Slunce, zda bůh může vytvořit perfektně kulatý čtverec a zda je možné, aby bůh mohl učinit morálně správným zabít někoho jen tak pro zábavu. K jejich vlastnímu překvapení věřící i nevěřící respondenti odpovídali, že bůh je schopen provádět fyzikálně i logicky nemožné akty, nicméně morální pravidla změnit nedokáže.

Graf ukazuje, jak respondenti hodnotili intenzitu moci něco změnit. Pro nás jsou zajímavé zelené body, tedy zda bůh (God) je schopen změnit sociální zvyky (Societal Convention), morální pravidla (Morally Wrong), logická pravidla (Logical) či fyzikální zákony (Physical). Jak patrno, nejmenší moc změny má bůh u morálky, zatímco fyzikální zákony může měnit snadno (dokonce snadněji než zvyky).

Morální fakta vnímáme za objektivní, zároveň je aplikujeme v závislosti na kontextu našich zájmů či zájmů vlastní skupiny. A psychologický výzkum ukazuje, že vlastní překročení pravidel omlouváme, lži naše či oblíbených politiků vnímáme za obhajitelné, zato lži druhých jsou jasnou známkou jejich morálního úpadku. Nezůstává jen u lží. Morální sounáležitost s vlastní skupinou je třeba potvrzovat.

Britský spisovatel Will Storr ve své knize Hra o status pro podobnou eskalaci "vlastní morálky" využívá příkladu se sektou Nebeská brána, jejíž 39 členů v roce 1997 spáchalo hromadnou sebevraždu. Storr se zaměřuje na dřívější událost a chce vysvětlit, proč se nechali i dobrovolně kastrovat.

Knihu The Status Game: On Social Position and How We Use It od: Will Storr vydalo v roce 2021 nakladatelství William Collins.

 

V sektě platil zákaz sexu i erotických myšlenek, u nich ale bylo složité pravidlo dodržet. Jak později vypověděl jeden z přeživších členů, když se objevila možnost kastrace, kterou prý jedna z členek sekty ovládá, jevilo se to jako obrovská příležitost – ale váhal. Jakmile však viděl, že se ostatní členové ke kastraci chystají, byl si jist, že operaci chce. Pro správného člena sekty už nestačilo nemorální myšlenky nemít, bylo třeba demonstrovat, že je mít nemůže. 

Ač byl svědkem toho, jak se první operace nepovedla a nebožák musel být odvezen na pohotovost s akutním zánětem varlat, jeho jediná myšlenka byla: "Byl jsem zklamaný, že jsem ten zákrok nepodstoupil." A dodal: "Nestali jsme se členy sekty tím, že nás naprogramovali či nám vymyli mozek. Byli jsme tam, abychom o vymytí mozku prosili… Nelíbila se nám pravidla tohoto světa, a tak jsme si vytvořili vlastní."  

 

Psáno pro Lidové noviny.

Putinova reakce je jako z učebnice

Psychologická interpretace chování hráčů v mezinárodní politice je vždy extrémně spekulativní. Geopolitické, energetické či historické kontexty jsou natolik spletité, že přichází-li někdo s jednoduchým vysvětlením, můžete si být jisti, že je špatně. Nicméně i státní politika je toliko projevem myšlení lidí, takže využití psychologických konceptů může přinést jistý vhled. A jednání putinovského Ruska je učebnicovou ukázkou projevů averze ze ztráty. Nejdříve ale odbočka k jedné smrtelné nemoci.

Asijská nemoc

Představte si sebe coby starostu. Vaše město se připravuje na propuknutí neznámé choroby. Očekávaný počet obětí je 600. Hygienici vám nabízejí volbu jen ze dvou opatření. Zvolíte-li program (A), zachráníte s jistotou přesně 200 lidí. Alternativně se můžete rozhodnout pro opatření (B), při němž s třetinovou pravděpodobností zachráníte všech 600 lidí, avšak s dvoutřetinovou pravděpodobností všichni zemřou. Kterou alternativu – (A), nebo (B) – upřednostníte?

Jste-li jako drtivá většina respondentů, kteří tento pokus v minulosti hráli, upřednostnili jste první program. Obvykle preferujeme jistotu dvou set zachráněných nad nejistým, rizikovým výsledkem druhého programu.

Zkusme to nyní trochu jinak. Stejná nemoc, stejný počet očekávaných obětí, nicméně nyní vám hygienici nabízejí opatření (C), při němž 400 lidí jistě zemře. Nebo volbu (D), při níž s dvoutřetinovou pravděpodobností zemře 600 lidí, ale s třetinovou pravděpodobností neumře nikdo. Které opatření – (C) nebo (D) – zvolíte nyní?

Pozornější čtenáři si jistě všimli, že (C) je zrcadlově obrácená možnost (A), avšak mluví o zemřelých, a nikoliv o zachráněných – podobně i (D) nejdříve vyzdvihuje mrtvé, ale jinak je totožné s (B). Leč je-li úloha respondentům prvně položena druhým způsobem – formulací v počtu zemřelých, ve ztrátách – naprostá většina lidí upřednostní řešení rizikovou alternativou (D)!

Netěšte se, budete víc zklamáni

Jak je možné, že ač jde o logicky identické odpovědi, pouhý styl formulace (tzv. zarámování) nás přiměje rozhodnout se zcela odlišně? Dle Amose Tverskyho a Daniela Kahnemana (pdf), autorů tohoto "dilematu asijské nemoci", se vysvětlení skrývá v úvodu zmíněné averze ke ztrátám – univerzální lidské tendenci vnímat ztráty intenzivněji než obdobné zisky. Intuitivní příklad: Když očekáváte oblíbené jídlo k obědu a dostanete jej, jste spokojeni ("zisk"). Když se na dané jídlo těšíte, ale nato zjistíte, že už je snědené ("ztráta"), frustrace je mnohem, mnohem intenzivnější. A čelí-li lidé ztrátám, chtějí se jim vyhnout i akceptací rizik, která by nikdy nepodstoupili, kdyby měli jen něco získávat. Nespočet studií ukázalo, že makléři, kteří jsou momentálně v červených číslech, nakupují rizikovější cenné papíry.

Sázkaři prohrávající na koňských či chrtích dostizích začínají sázet na outsidery s vyšším kurzem. Podniky blížící se bankrotu hrají nebezpečné gambity vůči finančním úřadům i svým věřitelům. Čelení ztrátě z nás jednoduše dělá hazardéry. Jistě, rizikové obchody i hodně vydělávají, stejně tak ale mohou směřovat do fatálních ztrát.

Pakliže vám krevní tlak nespadl nudou z hypotetických dilemat a akademických teorií tak nízko, že jste už nepřesunuli pozornost na jiný článek, dostane se vám konečně pointy. Jeffrey Berejikian a Florian Justwan, američtí empiričtí politologové z Georgijské univerzity, se podívali na problematické vztahy států během let 1816 až 1999. Soupeřily-li o zdroje, panovala-li mezi nimi vojenská či jiná hrozba, docházelo-li k přestřelkám politiků, vstoupily rivalitní státy do analýzy.

Berejikian a Justwan zvážili geopolitické zájmy (stát, za nímž stojí lokální velmoc, je ochotnější jít do konfliktu), dlouhodobou reputaci (země, které mají více nepřátel, reagují na vměšování intenzivněji) a celou řadu dalších proměnných (od vojenské síly po domácí politiku).

Nato přisoudili každému jednotlivému národu aktuální bezpečnostní skóre, ukazatel, jak se země blíží – dáno všemi zmiňovanými omezeními – své ideální bezpečnosti. A podívali se, co se stane, když dojde k změně podmínek (kupř. karibská krize roku 1962, kdy hrozilo, že Sověti dlouhodobě umístí na Kubu jaderné rakety, byla pro Spojené státy zjevnou ztrátou bezpečnostního skóre).

Strach z ústupku

Výsledky jejich analýzy potvrdily známá fakta mezinárodní politiky: třeba státy, jež na své ohrožení nereagovaly rezolutně, nato čelily mnohem větším bezpečnostním hrozbám (efekt je velmi silný, do jednoho roku se zvýšilo riziko konfliktu o 74 %). Demokratické státy měly obecně nejnižší pravděpodobnost vzájemných útoků. Hlavním poznáním však bylo, že stát či státy, které utrpěly momentální strategickou ztrátu, byly až o 41 % ochotnější destabilizovat status quo, porušit dohody a spustit reálný konflikt (při karibské krizi se USA uchýlily k námořní blokádě, která byla považována za poměrně hazardní krok).

Pravděpodobnost konfliktu dle vzdálenosti od ideálního bezpečnostního skóre. Linka se světlým kosočtvercem je rám ztrát, linka s tmavším křížkem je rám zisků.

V intencích tohoto modelu je i chování Putinova režimu pochopitelné. Kdyby byly pravdivé teorie o znovuobjevených imperiálních choutkách, proč Rusko již dříve intenzivně nepodporovalo separatistické tendence Krymu z pozice čistého zisku?

Ne, až po ztrátě svého vazala, vlády Viktora Janukovyče, bylo Rusko exponováno, oslabeno (lhostejno zda fakticky, či to tak ruští politici jen cítili), a bylo proto ochotno vsadit i na rizikovou strategii anexe Krymu (a možná i další části Ukrajiny). Zpět v rámu zisku by ochota ke konfliktům měla klesat. Na druhé straně, po levných okamžitých výhrách se z mnoha lidí stávají gambleři…


Psáno pro Hospodářské noviny a HNDialog.