Když pomoc zraňuje

Kampaně na podporu duševního zdraví mohou snižovat stigma, zvyšovat ochotu vyhledat odbornou pomoc a naučit lidi poznat, kdy už nejde o běžný stres či pochyby. Pro zaměstnance, který trpí úzkostmi a své potíže v práci považuje za osobní selhání, může být informace o vyhoření krokem k léčbě. U dospívajícího, jenž žije třeba ve strachu mluvit před vrstevníky, může terapie fóbii překonat. Existuje nespočet výzkumů ukazujících, že programy na podporu duševního zdraví, terapie, koučink či psychiatrická pomoc v průměru zachraňují životy. Důležité je však ono „v průměru“, protože popularizace duševních nemocí může někdy způsobit více škody než užitku. 

Když začneme řešit skutečný problém, který nám neumožňuje plně žít, je to cesta ke zlepšení. Když si někdo začne přepisovat běžné životní obtíže jako příznaky vážné poruchy, jeho cesta směřuje úplně jinam. Z trémy se rázem stane úzkostná porucha, ze špatného týdne deprese, z únavy ve světě přehlceném stimuly porucha pozornosti (či ADHD). Toto sebe-diagnostikování zvýší pozornost k tělu a emocím, pozornost zesílí příznaky a silnější příznaky pak potvrzují původní domněnku, že se děje skutečně něco vážného.

Kampaně zaměřené na zvyšování povědomí o duševním zdraví mohou mít u různých lidí různé dopady. Například jedna osoba může v kampani rozpoznat své příznaky, uvědomit si, že má depresi, a vyhledat pomoc, která její příznaky zmírní nebo odstraní; tedy pozitivní výsledek. Druhá osoba může v kampani rovněž rozpoznat své příznaky a uvědomit si, že má depresi, ale nemusí se dostat k lékaři; v takovém případě jde o výsledek nejpíše považování za zhoršení stavu (minimálně krátkodobě). Třetí osoba, která prožívá zhoršenou náladu, ale depresi nemá, může mylně dospět k závěru, že depresí trpí; tato nepřesná sebediagnóza může zhoršit její příznaky nebo oslabit její pocit, že může svou náladu sama ovlivnit; tedy zjevně negativní výsledek. Převzato z přehledového článku Foulkes et al. (2026).

 

Názorný důkaz přináší studie psycholožky Dashy Sandry a kolegů, jež pozvali účastníky výzkumu, předem prověřené tak, aby neměli ADHD, na workshop o této poruše. Další skupině dodala stejné informace o ADHD, ale navíc poučení i o tzv. nocebo efektu – tedy právě výše uvedené varování, že lidé mají tendenci mylně si přiřazovat příznaky, o kterých se právě dozvěděli. Po workshopu o ADHD si účastníci dvakrát častěji diagnostikovali tuto poruchu, přestože jejich skutečné příznaky se nezměnily. Skupina varovaná před nocebo efektem vykazovala falešnou sebediagnózu podstatně méně. Špatná osvěta dokázala ze zdravých lidí udělat lidi přesvědčené, že trpí vážnou vrozenou poruchou. 

Že nejde o kuriózní situaci, dokládá britský školní program zaměřený na duševní zdraví dětí. Výzkum na více než dvanácti tisících žáků zjistil, že rok po osvětové intervenci měli více projevů úzkosti a smutku než před ní. Když se dospívajícím opakovalo, že duševní problémy je nutné léčit, část z nich začala běžný stres vnímat jako patologii a přemítání o „poruše“ jim zničilo prožívání radosti. 

Z uvedeného nevyplývá, že máme o duševním zdraví mlčet. Znamená to, že špatná osvěta či poradenství mohou patologizovat nepohodu či smůlu, které někdy zažívá každý. Zejména dětství a dospívání jsou období emočních výkyvů. Když v takovém věku dáme mladým lidem jen slovník diagnóz, místo způsobů zvládání emocí, řešení konfliktů či nejistot, dáváme jim návod, jak si zničit život. Mít někdy nepříjemné emoce je normální, mnohé potíže jsou proměnlivé a léčitelné a diagnóza není osobní identita. A pokud osvěta zvýší poptávku po pomoci, musí existovat reálná pomoc, ne roční čekací lhůty. Jinak společnost učí jen lidi pojmenovat utrpení, ale nezajistí, aby se žilo lépe.

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Nespokojené duše

Proč jsme pořád nespokojení? Psychologové odpovídají, že vinen je proces hédonické adaptace; lidově "zvyknutí si". Když se čehokoli chtěného zmocníme, ať již nového mobilu, vysněného zaměstnání, bytu, postupně se na to adaptujeme a pocity radosti vyprchají. Hledáme pak další zlepšení. Ještě výkonnější mobil, lepší kariéru, prostornější byt. Přestože toho dosáhneme, další možné zlepšení je hned za rohem. Chtění zničí užívání si. 

Dva američtí psychologové, Ethan Ludwin-Peery a Adam Mastroianni, však upozornili, že hédonická adaptace není ani tak vysvětlení, proč jsme nespokojení, jako prostě popis toho, že si zvykáme. Proč si ale zvykáme na dobré věci? Proč nepřestaneme hledat zlepšení, když už jsme spokojeni? Proč nevyhraje vděčnost za to, co už máme? 

Začali s testem domněnky, že má-li se něco změnit, lidé očekávají, že se to zlepší. Platí-li, že intuitivně vidíme především možná zlepšení, tím hůře bude náš aktuální stav vypadat při srovnání, a budeme tedy konstantně nespokojeni. 

Odstartovali studii (která je velmi poutavě popsána na Mastroianniho blogu) a v USA se ptali respondentů, jak by "cokoli" mohlo být "jiné". Pod "cokoli" zařadili skutečně cokoli: mobil, YouTube, přátele, mikrovlnku, jejich život, zvířecí mazlíčky a desítky dalších položek… A lidé odpovídali. Třeba že by "měl být ohebnější a flexibilnější" (u mobilu) či "plný peněz" (u života). Následně respondenti hodnotili, zda by daná změna vedla ke zlepšení, zhoršení, či žádnému efektu, a téměř do jednoho udávali, že změna by vedla ke zlepšení. Připomeňme, že měli zadáno, ať si představí, že věci mají být "jiné": bez rozdílu si představovali, jak by mohly být lepší. 

Toto zjištění platí bez ohledu, jak s danou věcí byli aktuálně spokojeni. U věcí, které respondenty štvaly (politika, zprávy, covid-19), přišli, pochopitelně, s řadou možných zlepšení. Leč stejně u věcí, s nimiž byli spokojení. Nejvíce jim radost přinášeli zvířecí mazlíčci (mnohem víc než třeba přátelé), a i tak uváděli mnoho vylepšení; "trpělivější", "zdravější", "aby uměl mluvit". 

Graf shrnující hodnocení respondentů: na ose y jsou položky, u kterých respondenti uváděli, jak by mohli být "jiné" a na ose x hodnocení, jaké ono "jiné" bude, od -3 (mnohem horší) po 3 (mnohem lepší). Jak patrno, lidé pod jiným vždy uvedli nějaké zlepšení.

Možná však tyto výsledky ovlivnila formulace otázky. Pokud se nás někdo ptá, jak by něco mohlo být "jiné", podtextem může být zlepšení. Řeknete-li kadeřnici, že chcete něco "jiného", vlasy vám nevytrhne (což by byla také změna), ale pokusí se o kreativnější (tj. lepší) účes. Oba psychologové se tedy respondentů zeptali explicitně, jak by "cokoli" mohlo být "lepší či horší" nebo "horší či lepší". Dospěli ke stejným výsledkům. Lidé opět přicházeli jen se zlepšeními. 

Asi si říkáte, že Američané jsou přirozeně pozitivnější, podnikavější, optimističtější. Nevím, jak by to dopadlo u nás, ale stejný výzkum byl uskutečněn s Poláky a dopadl stejně. V Číně rovněž. Roli nehrají ani osobnostní rysy, i lidé úzkostlivější a depresivnější se soustředí na to, jak věci zlepšovat. 

Čemukoli věnujeme pozornost, najdeme, jak by to mohlo být lepší. Postoj, který bezpochyby stojí za vzestupem lidské civilizace. Zároveň však omezení bránící nám, abychom byli vděčni za to, jaké věci už jsou. A to by vždycky mohly být i mnohem, mnohem horší.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Chvála stínů a pochybností

Začněme jednoduchou slovní úlohou. Já vím, evokuje to hodinu základní školy, ale vydržte: Řízek s bramborami a pivo stojí dohromady 120,- korun. Řízek s bramborami stojí o 100,- korun více než pivo. Kolik stojí pivo?

Většina lidí, pochopitelně, odpoví 20,- korun. Leč rychlé přepočtení ukáže, že většina se mýlí. Kdyby pivo stálo 20,- korun, pak by řízek s bramborami musely stát 120,- korun (musejí stát o 100,- korun více než pivo), což nemůže být pravda, jelikož vše dohromady stojí 120,- korun. Správná odpověď je pivo za 10,- korun a řízek s bramborami za 110,- korun – jedině pak se ceny liší o stokorunu a vše dohromady stojí sto dvacet korun. Pakliže jste podlehli chybné odpovědi, nezoufejte. Americký ekonom Shane Frederick řadu podobných otázek (pdf) vymyslel tak, aby sváděly k intuitivně chybným odpovědím. Chtěl ukázat, že i v ryze logických, matematických úlohách rozhodování lidí vedou spíše intuitivní tušení než promyšlené úvahy.

Kromě podlehnutí zdánlivě správné, byť chybné, odpovědi je Frederikův test důležitý, i protože ukazuje, jak chybné intuitivní volby mohou dlouhodobě setrvávat. Všichni, kdož odpověděli chybných „20,- korun za pivo“ si bez stínu pochybnosti byli jisti, že odpovídají správně! Nebylo-li by upozornění, šli by dále životem mysleje si, že autor sloupku je školomet kladoucí primitivní otázky (jasně, to si mohou myslet tak jako tak). Intuice je skvělá věc, neměla by být ale ponechána o samotě, bez kritického uvažování.

Nedávno jsem svým studentům tvrdil, že rok 2015 byl pro člověka nejlepším časem historie a letošek jej nejspíše překoná. Tvrdošíjně nesouhlasili: „Nevidíte války, teroristické útoky, růst násilí od Sýrie po Paříž? Uprchlickou krizi? ...“ Na těchto debatách fascinuje, že každý okamžitě přijde s hotovým názorem a poté začne uvádět jen příklady, které jeho názor podporují. Kritické myšlení ale nespočívá na argumentaci tím, co se nejsnadněji objeví v mysli. Úvodní příklad s pivem za 20,- korun dokazuje, že v mysli se intuitivně objevují názory, které jsou pravdě-podobné, nikoliv pravdivé. Zamyslí-li se kdokoli nad stavem světa, jeho mysl rychle zaplaví emoční, rozrušující zprávy, které viděl či slyšel. Skutečnost však není tak barvitá a plná neštěstí, jak ji malují média, sousedé či politici.

Jaká je skutečnost, nahlížená třeba údaji Světové zdravotnické organizace (xls)? I přes medializované hrůzy roku 2015 počet obětí válek ve světě setrvale klesá. Terorismus zůstává strašnou hrozbou, leč nezpůsobuje ani 2 % násilných smrtí. Spočteme-li pak ve světě všechny násilné příčiny úmrtí, hromadné i individuální, zjistíme, že zodpovídají za jediné procento všech smrtí a co především, tento poměr setrvale klesá. (Větším zabijákem je dnes už i rakovina střev a konečníku a dvojnásobně více než všichni vrazi, vojáci a teroristé dohromady zabíjejí dopravní nehody.) 

Více o důvodech univerzálního poklesu násilí v lidských společenství lze nalézt v knize The Better Angels of Our Nature: Why Violence Has Declined od: Steven Pinker, kterou v roce 2012 vydalo nakladatelství Penguin Books.

I další ukazatele kvality života se zlepšují: roste průměrná doba dožití, mizí infekční nemoci, klesá dětská úmrtnost, nejmenší podíl lidí v dějinách žije v chudobě, průměrně naopak rychle bohatneme (globálně i klesá příjmová nerovnost (pdf)). Díky kvalitní výživě a lepšímu zdraví se lidé stávají chytřejší, IQ průměrného člověka desetiletí roste. Ač si o stylu politiky můžeme myslet cokoliv, ve světě dnes existuje nejvíce demokratických voleb a voličům odpovědných režimů vůbec. Roste tolerance k menšinám. Nežijeme – samozřejmě – v ráji, máme se však prokazatelně nejlépe v lidské historii.

Lev Nikolajevič Tolstoj napsal, že „nejobtížnější téma muže být vysvětleno i úplnému hlupákovi, pakliže si na něj dosud nevytvořil žádný názor; avšak i ta nejjednodušší věc nebude moci být vysvětlena tomu nejchytřejšímu člověku, pakliže si je pevně jist, že ji – bez stínu pochybnosti – pochopil.“ Vždy ve svých názorech hledejme stíny, mnohdy se v nich skrývá ostřejší a pravdivější obraz světa. 


Psáno pro Lidové noviny.

Když lišky a ježci hádají budoucnost... a o olizování otroků

Proč vlastně nikdo nepředpověděl pád Sovětského svazu? Nemůže náhodou i teď na Ukrajině všechno dopadnout úplně jinak, než se nám momentálně zdá? A pokud ano, má smysl naslouchat všem těm expertům, kteří k nám denně mluví z televize? Kdybychom dali na radu amerického statistika Nate Silvera, pak téměř nic jiného není větší ztrátou času. Proč, vysvětluje ve své pozoruhodné knize Signál a šum, která právě vyšla v českém překladu.

Knihu Signál a šum od Nate Silvera vydala letos Paseka.

Začněme proroctvím: je nesporné, že česká ekonomika utěšeně roste, příští měsíc tedy můžeme očekávat pokles nezaměstnanosti až na 6 %. Jestli moje předpověď vyjde, budu za hvězdu: vždyť se mi podařilo predikovat budoucnost, kterou nikdo jiný nehádal! Stanu se možná stratégem významné banky, nebo alespoň dobře placeným poradcem nějakého vysokého politika. Nebo selžu a… nestane se vůbec nic. Krom toho, že potvrdím jednu z nejdůležitějších analýz, která ve společenských vědách existuje: hodnota expertů v předvídání budoucnosti je téměř nulová. Autorem studie, jíž se to podařilo prokázat, je Philip Tetlock z Kalifornské univerzity v Berkeley, kterého – ač původem psychologa – vždy fascinovalo, jak nepřesné předpovědi odborníků jsou. Přesto stále komentují a radí. (I komentář je predikcí. Věta "honba za vysokým výdělkem nás nenaplňuje" je předpovědí, že bohatnutí nevede k životní spokojenosti – teze, která nemá oporu ve faktech.)

Tak básnil Archiloch

Aby Tetlock dokázal, že nejde jen o jeho osobní averzi k "mluvícím hlavám", po jedenáct let systematicky sbíral prognózy expertů z univerzit, médií i konzultantských firem. Předpovědi se týkaly velkého množství problémů 80. a 90. let – od vzniku či ukončení válek, přes odtržení Québecu od Kanady až po vývoj nezaměstnanosti. Shrnutí jeho práce již z úvodních řádků můžete tušit: bez ohledu na profesi, zkušenosti či oblast předpovědí (ekonomika, domácí či zahraniční politika) byla přesnost odborníků na úrovni hodu mincí.

Zhruba 15 % událostí, které jimi byly označeny za "nemožné", se nakonec stalo. Naopak celá čtvrtina "absolutně jistých jevů" realitu nikdy nepotkala. Nejmarkantnějším selháním bylo ryzí překvapení z rychlého a téměř nenásilného rozpadu SSSR – průběh dějin, jež nepředpověděl vůbec nikdo. Informace přitom byly dostupné: rostoucí averze podrobených národů a stejně tak i frustrace Rusů z dotování satelitních republik; finanční vyčerpání Sovětů afghánskou válkou, technologické zaostávání a nefungující státní správa, to vše při každoročním propadu ekonomiky, dvouciferné inflaci a Gorbačevově uvolněné politice...

Tetlock ve své analýze identifikoval i dvě třídy expertů, dle fragmentu básně řeckého básníka Archilocha: "zná liška mnoho, ježek jedno, velké však." Odborníci-lišky měli široký záběr, mluvili spíše o datech a faktech, než o teoriích a aplikovali mnoho přístupů. Odborníci, kteří věřili, že svět ovládají velké principy (nikoli nepodobné přírodním zákonům), a kteří se je snažili neustále uplatňovat – byli ježkové.

Lišky se ukázaly coby mnohem lepší prognostici, předpovědi od nich alespoň někdy seděly. Naproti tomu předpovědi ježků byly katastrofálně neúspěšné, přesto však mnohem populárnější. Dokonce platí, že čím častěji expert vystupuje v médiích, tím chybnější jeho názory jsou. Většina televizních diváků a čtenářů novin totiž vyžaduje jasné odpovědi – doménu ježků: Vstup do EU nám prospěje; Babiš je politik, který Čechy pozvedne; Rusko je zlo, napadne proto východní Ukrajinu.

Sexy šum

Americký statistik Nate Silver, který se proslavil úspěšným systémem pro predikci produktivity hráčů amerického baseballu, navazuje na Tetlockův výzkum ve své knize Signál a šum. Třebaže pasáže o baseballu, pokeru či americké politice mohou na českého čtenáře působit odtažitěji, dočtete-li ji, zcela promění způsob, jakým vnímáte informace. Silver totiž přesvědčivě ukazuje, že oblíbené, jasné a především nekompromisní názory jsou obvykle informačním šumem.

Odborníci často produkují vysvětlení a teorie, které jen rezonují s jejich názory nebo na nich mají (finanční) zájem. Reálná data ignorují či vybírají jen taková, která se jim hodí. Záměrně i nevědomě (stejně jako když někoho nemáte rádi, naleznete na něm novou chybu okamžitě, klady hledáte těžce). Své predikce či vysvětlení navíc prezentují se sebedůvěrou až absurdní. Silver si přitom podobně tvrdé odsudky může dovolit. Jeho predikce se v několika posledních amerických prezidentských i senátorských volbách potvrdily.

Uvažte, že předpoví-li někdo nárůst výběru daní o 40 miliard v důsledku úpravy zákona (jako před časem Miroslav Kalousek), tvrdí, že má model, který na miliardu přesně predikuje, jak bude vypadat znění účinné novely, celkový vývoj hospodářství, reakce poplatníků, účinnost finanční správy a další myriádu faktorů, které tuto částku ovlivní. Analogické liščí-silverovské prohlášení by mohlo znít: "Předpovídám s 90 % pravděpodobností, že nárůst daňové zátěže bude mezi 25 až 55 miliardami. Ovšem, za předpokladu, že zákon bude platit v zamýšlené podobě a vývoj hospodářství a chování většiny ekonomických entit se nezmění; to se však dá očekávat jen s desetiprocentní pravděpodobností." Moc sexy to nezní, že? Média tedy raději odvysílají rezolutní, i když zcela obskurní výrok, než komplikovanější vyjádření, které se ale snaží mnohem realističtěji vykreslovat budoucnost.

Raději postrašit, než naštvat

Prototypem zaměření se na šum místo na signál je finanční krize roku 2008. Silver nejdříve zpochybňuje rozšířenou mantru, že událost katalyzovanou splasknutím realitní bubliny "nikdo nepředpověděl". Stačil prý pohled do novin. V roce 2001 jen v osmi článcích najdeme slova "hypotéční bublina", o čtyři roky později už frekvence sousloví narostla na 3 447 zmínek, tedy skoro deset každý den. Pravdou však je, že většina finančních institucí stále predikovala růst ekonomiky odvolávajíc se na růst investic, zakázek, dobré burzovní indexy, spotřebitelskou důvěru či technologické inovace. Přitom signál – pravá příčina běhu věcí – byl vysílán odjinud (Silverův příspěvek však v této oblasti nepřináší mnoho nového či objevného a motivovaný český čtenář získá více vhledu od Michaela Lewisea jeho knihy Big Short – V útrobách stroje zkázy, či z Talebovy Černé labuti).

Zájem na chybných predikcích se však netýká jen finančních věštců. Dobře je dokumentováno třeba i přestřelování deště u meteorologů. I když je jejich úspěšnost u třídenních předpovědí poměrně vysoká, u dešťů to neplatí. Předpovídají-li, že příští den bude pršet s třetinovou pravděpodobností (prší v jednom ze tří dnů, před kterými takovou předpověď vydali), ve skutečnosti je šance na déšť mnohem menší, asi desetinová.

Motivací predikční chyby patrně je, že očekávají-li posluchači jasno a pak zmoknou, meteorologům nadávají. Naopak, nevyplnění deštivé předpovědi a prožití krásného dne berou spíše jako příjemné překvapení. Meteorologové tomu říkají "přimokření". Bezpečnější je prostě lidi postrašit než naštvat. 

Jak patrno, v českém překladu jsou osy grafu bez vysvětlení obráceny (značí tedy, že při 10% předpovědi pršení, ve skutečnosti prší v cca 22 % dnů). Jde o náznak, že čeští meteorologové mohou spíše "přisušovat" kvůli zahrádkářům, které příjemně překvapí spíše déšť?

Když jsme u toho strašení: Češi s toliko základním vzděláním (zejména Romové) mají očekávanou dobu dožití o 17 let kratší (!) než vysokoškoláci. Jde o vůbec největší propast mezi všemi zeměmi OECD a platíme za ni růstem výdajů na zdravotnictví a obrovskými ztrátami produktivity. Proč umírají tak brzo? Podle mínění většiny respondentů jedné anonymní ankety je na vině jejich "impulsivita, hloupost či nevychovanost" – jsou častěji závislí na alkoholu či nikotinu, hůře se stravují, ignorují prevenci a svou budoucnost, proto nedosáhli na vzdělání a ani na vyšší věk. Popř. se objeví odkazy na těžkou práci, nízký příjem a nedostupnost kvalitnější zdravotní péče.

Rozdíl v době dožití třicátníků mezi nejvzdělanějšími (vysokoškoláci) a nejméně vzdělanými občany (absolventi toliko základního vzdělání) jednotlivých zemí OECD v rozdělení dle pohlaví; dle OECD (2013).

Alternativní vysvětlení stejných dat – kvůli horšímu zdraví zůstali tito lidé ve škole pozadu (a proto mají nízké vzdělání i příjem a životní prohry pravděpodobněji tlumí drogami), napadne menšinu. Zdá se to být neúčelný spor o prvotnosti vejce nebo slepice, obě vysvětlení ale nabízejí odlišné predikce a potenciální řešení. Může-li za špatné zdraví populace nízká vzdělanost, stát by měl převést zdroje ze zdravotnictví do školství, jelikož tak za stejnou sumu zajistí občanům delší a kvalitnější život. Naopak, může-li za nízkou vzdělanost špatný zdravotní stav dětí, peníze by měly proudit opačně. A někdy může být rozhodujícím faktorem něco zcela jiného, naprosto nečekaného.

Muž, který olizoval otroky

Roland Fryer a David Cutler (pdf), harvardští ekonomové, dlouhodobě zkoumají podobný problém – proč černošští obyvatelé USA umírají na oběhová onemocnění mnohem dříve než jejich spoluobčané. I když zvážili různou kvalitu zdravotní péče a fakt, že černoši mívají mnohem nižší vzdělání i příjem a jejich životospráva je také horší, než u bílých Američanů, stále nemohli vysvětlit jejich vyšší úmrtnost.

Fryer pak jednoho dne narazil na příručku pro manažery, která byla určena kapitánům obchodních lodí v 18. století a radila jim, jak nakupovat otroky v Africe a dovézt je do Ameriky v dobrém zdraví. Fryerovu pozornost upoutala rytina, v níž upravený, civilizovaný Angličan, kapitán, olizuje tvář statného černocha, který je jinak zakryt jen bederní rouškou. Proč to dělal?

Rytina z Chambon, Le Commerce de l'Amerique par Marseille (Avignon, 1764), převzato z Cutler, Fryer (2005).

Zaoceánské cesty byly těžko představitelným martyriem. Množství otroků během nich zemřelo, přičemž nejsilnějším zabijákem byla dehydratace. Zajistit dostatečné zásoby pitné vody téměř nešlo. Panovalo-li cestou sucho, vody nebylo dostatek ani pro námořníky, natož pro "lodní náklad". Někteří lidé však dokáží zadržet více soli než jiní. A jelikož sůl v těle na sebe váže vodu, takto vybavení dokáží přežít, i když trpí nedostatkem tekutin delší období.

Angličana-otrokáře při olizování černochů tedy (patrně) vedl ziskový motiv – identifikovat jedince, kteří jsou "slanější". Takoví plavbu spíše přežijí a on může dovést více pracovní síly do kolonií... V průběhu staletí byli tímto mechanismem selektováni do Ameriky černoši s fyziologickými předpoklady pro vyšší koncentraci soli v těle. Vlastnost, která jim umožnila přežít transport, však jejich potomkům nyní systematicky zvyšuje krevní tlak a znásobuje riziko, že zemřou na oběhové problémy.

Fryerovu a Culterovu domněnku podporuje podobná nerovnost v úmrtích obyvatel Karibiku, kde černoši – taktéž potomci otroků dovezených z Afriky – trpí více než jiní obyvatelé právě hypertenzí. Nemocí, která mezi černochy žijícími v Africe tolik rozšířená není. Teorie stojí na mnoha předpokladech, jež se mohou ukázat falešné (třeba vztah koncentrace soli a vody v těle a jejich dopad na oběhové komplikace není jednoznačný). Ukazuje však, že i kdyby vláda USA narovnala míru vzdělanosti, příjmů a přístupu k zdravotní péči mezi bílými Američany a černochy, beztak by problém jejich rozdílné úmrtnosti nemusela vyřešit – jelikož důležitá příčina může být jednoduše jiná, neodhalená a nezvážená.

Nejlepší odpověď: nevím

I když o otrocích Nate Silver nepojednává, v řadě podobných kontextů vzpomíná teorii chaosu, populární myšlenku Edwarda Lorenze, která tvrdí, že v určitých systémech i triviální změny fatálně ovlivní vývoj. Lorenz s kolegy na toto poznání přišli náhodou, když v 70. letech vytvořili program na predikci počasí, který přes počáteční úspěchy vykazoval zvláštnosti. Když do něj vložili opakovaně stejná data, výsledky se diametrálně lišily: někdy vycházela jasná obloha, jindy intenzivní bouřka.

Při kontrole programu Lorenzův tým odhalil, že do jednoho jediného sektoru meteorologické mapy, nejsou dávána úplně stejná data, ale čísla omylem zaokrouhlovaná na tisíciny, místo atmosférického tlaku třeba 29,5168 se zadalo 29,517. I takto malinkatý rozdíl dokázal diametrálně změnit předpověď. Komplexní systémy totiž mají paměť. Působení určitého jevu nemizí, ale ovlivňuje ostatní složky. Pakliže existuje nespočet provázaných složek, i malý efekt se může velmi rychle znásobit. Poeticky řečeno tak může mávnutí motýlích křídel v Brazílii způsobit, že později na amerických planinách vznikne tornádo.

Teorie chaosu tedy ve skutečnosti neznamená, že svět ovlivňuje jen chaos či náhoda, ale že předpovídat vývoj některých fenoménů je extrémně složité či i nemožné, protože faktorů, které ovlivní budoucnost je příliš mnoho a vztahů mezi nimi je ještě násobně více. Mnoho dat o řadě jevů navíce jednoduše nemáme a předpovědi z nekvalitních dat se blíží spíše magii. Predikce některých fyzikálních jevů – zemětřesní či budoucí teploty Země, ale zejména společenských jevů (nastání teroristických útoků, volební úspěch strany či sportovního týmu), nikdy nebudou zcela přesné, ale vždy spíše probabilistické a dané řadou předpokladů.

Pakliže někdo přesto stále hádá přesnou budoucnost, která nás nemine, zeptejte se vždy kolik je ochoten z vlastních peněz dát do banku na to, že jeho predikce vyjde. Většina odborníků není ochotna na svá slova vsadit ani pár stovek. Proč byste měli obětovat byť jen trochu svého času, a poslouchat je?


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Nepůjdu tam, co kdyby mi něco našli…

Při této frázi si všichni lékaři zabývající se prevencí pravidelně trhají vlasy. Lidé se bojí získávat informace, jež sice mohou být nepříjemné, přesto mající moc zachránit jim život či jej alespoň (v nemoci) zkvalitnit. I když jde o extrémně důležitá data, řada z nás se jim beztak vyhýbá. Naopak, mnozí jsou ochotni věnovat záplavu času hledání a získávání informací, které jsou zcela neužitečné, jako kupř. intimní informace o životě "celebrit" či faktoidy o místě své dovolené. Nakolik je vyhýbání se informacím pro snížení obav a naopak vyhledávání informací, které mohou podpořit příjemné fantazie o budoucnosti, systematickým chováním, se jali zjistit Ananda Ganguly a Joshua Tasoff (pdf).

První skupina participantů jejich pokusu dostala obálky, na nichž bylo napsáno "výhra", "velká" nebo "malá". V prvním případě mohli získat 100 USD, v druhém 10 USD, obé s 10% pravděpodobností. Zda vyhráli, se však subjekty mohly dozvědět až za necelou hodinu, na konci experimentu. Nicméně byla jim dána i možnost obětovat 50 centů, aby se o své ne/výhře dozvěděly hned. Skoro polovina lidí byla ochotna zaplatit, aby získala – zcela zbytečnou – informaci; u vyšší výhry byl efekt ještě o čtvrtinu silnější. V dalším experimentu se studenti mohli nechat klinicky otestovat, zda netrpí různými sexuálně přenosnými nemocemi a pakliže by byli infikovaní, zdarma by získali potřebnou lékařskou konzultaci či péči (což v USA není nezanedbatelný dar). Mohli však obětovat 10 USD ze svého a experimentu – a tedy i vyšetření – se vyhnout.

Jak mj. vypadaly letáky, které upozořňovaly na - v tomto případě - herpes simplex virus a lákaly na vyšetření.

Zhruba 12 % studentů bylo ochotno zříci se peněz, aby vyšetření nemuseli podstoupit. Podobně se i prokázalo, že na co "nepříjemnější" nemoc jim bylo nabídnuto vyšetření, tím intenzivněji se mu vyhnuli. Nechuť po informacích byla závislá na životní spokojenosti rozhodujícího. Potvrdilo se, že si nechceme kazit náladu i za cenu toho, že přijdeme o životně důležité informace (a naopak nebažíme po zbytečných informacích, jsme-li šťastní).


Psáno pro Vesmír.

Králové a Knížata versus Kuchaři a Pekaři

UPOZORNĚNÍ: Data z výzkumu níže byla reanalyzována (pdf) a původně nalezený efekt nebyl potvrzen. Ukázalo se, že v databázi příjmení manažerů, z které studie vycházela, byla nadproporčně zastoupená vzácnější příjmení-což byla i "noblesnější" jména. Při zvážení četností jednotlivých příjmení v německé populaci se pak nepotvrdilo, že by držitelé noblesnějších jmen byli častěji manažery.

Zda se člověku v zaměstnání daří, často závisí na velmi subtilních vlivech. Uchazeči o zaměstnání mající pohovor ve slunných dnech jsou úspěšnější než ti, kteří byli zpovídáni za deště. Je-li zaměstnanec vyšší než ostatní, je z jeho vysoké postavy usuzováno na jeho dominanci, lepší zdraví a velikáni se proto častěji vyskytují mezi manažery. A nový výzkum ukázal, že nezanedbatelný vliv má i naše příjmení.

Jména i příjmení toho o svých nositelích mohou vypovědět mnoho. Třeba pakliže ve společnosti panují předsudky (resp. potésudky) vůči určité minoritě a její členové mají specifická jména, zaměstnání nemusí najít jen kvůli nim. I kdyby byl Dežo Novák sebepracovitějším a nenáročným zaměstnancem, životopis takového uchazeče o pozici ve firmě se do užšího výběru asi nedostane. Nicméně v tomto případě nese jméno přímou informaci (více o vlivu diskriminace), platil by podobný vliv i u příjmení, která toho mnoho nevypovídají?

Ekonomové Raphael Silberzahn z Cambridgské univerzity a Eric Luis Uhlmann z HEC (obchodní fakulty) v Paříži (pdf) zauvažovali, že samotná sémantika (význam) příjmení může ovlivnit, jak o dotyčném člověku smýšlíme. Jmenuje-li se někdo „Jan Smrt“ (v Česku žije asi 81 lidí tohoto příjmení) či „Zlý“ (asi 82 občanů, všichni na Moravě), je možné, že se jej budeme spíše stranit, ač ve skutečnosti může jít o bodrého člověka. Podobně od pana Veselého můžeme očekávat příjemnou povahu, zase ač to může být i zahořklý strejc.

Silberzahn a Uhlmann se zaměřili na vliv noblesních, šlechtických příjmení na pravděpodobnost, že jejich nositel bude držet spíše vedoucí, manažerská místa než lidé, kteří se jmenují běžně. Nesledovali pochopitelně konkrétní šlechtické rody, u jejichž potomků jsou vedoucí úlohy ve firmách nabíledni. Analyzovali doslova příjmení jako „König“ (král), „Fürst“ (princ) či „Graf“ (kníže) vůči příjmením popisující (či asociující) povolání třeba jako „Fisher“ (rybář), „Richter“ (soudce), „Schmidt“ (kovář) nebo příjmení nemající vůbec žádný vztah k profesi či k sociálnímu postavení jako „Neumann“ (Novák) či „Fuchs“ (liška).

V Německu, stejně jako u nás, se lidé formálně oslovují příjmením. Vznešené příjmení by mohlo přenést gloriolu na svého nositele, i když pochopitelně téměř jistě neplatí, že by pan „Král“ skutečně pocházel z královské rodiny (už i proto, že v SRN je několik desítek tisíc lidí s takovým příjmením). Analýza zahrnovala celkem 222 924 zaměstnanců a manažerů s 84 různými příjmeními, které byly v německé sociální síti pro profesionály, Xing.com, nejčastější.

Graf ukazuje pravděpodobnost, že člověk s daným příjmením bude pracovat jako manažer: tmavěji noblesní příjmení, světleji ostatní příjmení.

I když síla efektu není příliš vysoká, skutečně se potvrdilo, že lidé se „vznešeným příjmením“ mají vyšší pravděpodobnost, že pracují jako vedoucí pracovník (je jich zhruba o 3 manažery ze 100 více, než by se dalo očekávat). Naopak lidé, kteří se jmenují dle profese, která je i v současnosti živá, jako třeba Kuchař, Rolník či Pekař, mají naopak o trochu nižší šanci, že se probojovali do manažerské pozice. U jiných příjmení nebyl žádný podobný efekt nalezen.

Zda vznešené příjmení ostatní vnímají, zejména asi podvědomě, jako symbol kvalit člověka a jsou mu nato svěřeny vůdčí úlohy či naopak lidé se vznešenými příjmení jsou jimi narcisticky ovlivněni a sami pak sebevědomě (a s části úspěšně) cílí na vysoké pozice, však z výzkumu zřejmé není.


Psáno pro portál Osel.cz.

Krása je v oku držitele piva

Včera byly vyhlášeny Ig Nobelovy ceny. Vedle řady jiných důležitých výzkumů, od vlivu opery na uzdravování myší po transplantaci srdce (Mozartova La Traviata pomáhá) po prozkoumání biochemických procesů, kterými nás dokáže rozplakat cibule, byla oceněna i psychologická práce. Laureáty se stali Laurent Bègue, Brad J. Bushman, Oulmann Zerhouni, Baptiste Subra a Medhi Ourabah (pdf) za náročný výzkum v terénu – kdy v barech zjišťovali, zda se opilci považují za krásnější.

 

Již dřívější studie naznačovaly, že lidé pod vlivem alkoholu vidí druhé coby atraktivnější. Tým pod vedením Bèguea se zaměřil spíše na sebeposuzování, tedy zda alkohol přes svůj vliv na odbourání zábran a zlepšení nálady zvýší i pociťovanou atraktivitu pijáka. V jednom výčepu v Grenoblu tuto hypotézu potvrdili, když přítomní násoskové nadýchavší vyšší promile alkoholu, se považovali za atraktivnější.

Nicméně to byl teprve začátek. Lidé krásnější mohou více inklinovat k alkoholu, což by kauzalitu obrátilo. Rovněž se zdá, že samotné očekávání budoucí konzumace alkoholu, resp. toliko víra, že člověk pije alkohol, mění rozhodování. Je třeba prokázáno, že studenti myslící si, že jsou již pod vlivem alkoholu, ale ve skutečnosti pijící jen nealkoholické pivo, byly na ostatní agresivnější a v sexuálním chování vykazovali menší zábrany.

Byla proto provedena druhá studie, do níž byly subjekty nalákány pod rouškou testování chuti nových nápojů. Pití bylo pro někoho s alkoholem, pro jiné nealkoholické. Navíc výzkumníci v obou skupinách řekli polovině lidí, že pijí alkohol a druhé polovině, že nikoliv (někteří tedy věřili, že pijí alkohol a pili jen džus; jiní pili džus s alkoholem, o němž netušili, že tam je). Po „otestování chuti nápojů“ bylo s účastníky natočeno video, cvičná reklama na daný nápoj, a po jeho shlédnutí se každý měl ohodnotit, jak atraktivní, originální či zábavní byl.

Ukázalo se, že samotná víra, že je člověk opilý, ač není, způsobuje atraktivnější posuzování sebe sama. I skutečně opilí se považovali za o trochu krásnější (či ne tak neatraktivní), tento vztah však nevyšel statisticky signifikantní. Panel nezávislých 22 hodnotitelů pak viděl video každého účastníka a určil, jak skutečně atraktivně, originálně či zábavně působili. Ani opilí, ani ti, co jen věřili, že jsou, však atraktivněji nevypadali.

Studie plně splňuje motto Ig Nobelových cen, odměnit ty výzkumy, "které lidi nejdříve rozesmějí, ale pak je donutí přemýšlet." Ukázala, jak významně působí samotná víra v něco, byť reálně neexistujího; zde dokázala zlepšit sebedůvěru, která je jedním z vůbec nejdůležitějších faktorů při jednání s druhými lidmi či třeba při navazování (intimních) známostí.