Když pomoc zraňuje

Kampaně na podporu duševního zdraví mohou snižovat stigma, zvyšovat ochotu vyhledat odbornou pomoc a naučit lidi poznat, kdy už nejde o běžný stres či pochyby. Pro zaměstnance, který trpí úzkostmi a své potíže v práci považuje za osobní selhání, může být informace o vyhoření krokem k léčbě. U dospívajícího, jenž žije třeba ve strachu mluvit před vrstevníky, může terapie fóbii překonat. Existuje nespočet výzkumů ukazujících, že programy na podporu duševního zdraví, terapie, koučink či psychiatrická pomoc v průměru zachraňují životy. Důležité je však ono „v průměru“, protože popularizace duševních nemocí může někdy způsobit více škody než užitku. 

Když začneme řešit skutečný problém, který nám neumožňuje plně žít, je to cesta ke zlepšení. Když si někdo začne přepisovat běžné životní obtíže jako příznaky vážné poruchy, jeho cesta směřuje úplně jinam. Z trémy se rázem stane úzkostná porucha, ze špatného týdne deprese, z únavy ve světě přehlceném stimuly porucha pozornosti (či ADHD). Toto sebe-diagnostikování zvýší pozornost k tělu a emocím, pozornost zesílí příznaky a silnější příznaky pak potvrzují původní domněnku, že se děje skutečně něco vážného.

Kampaně zaměřené na zvyšování povědomí o duševním zdraví mohou mít u různých lidí různé dopady. Například jedna osoba může v kampani rozpoznat své příznaky, uvědomit si, že má depresi, a vyhledat pomoc, která její příznaky zmírní nebo odstraní; tedy pozitivní výsledek. Druhá osoba může v kampani rovněž rozpoznat své příznaky a uvědomit si, že má depresi, ale nemusí se dostat k lékaři; v takovém případě jde o výsledek nejpíše považování za zhoršení stavu (minimálně krátkodobě). Třetí osoba, která prožívá zhoršenou náladu, ale depresi nemá, může mylně dospět k závěru, že depresí trpí; tato nepřesná sebediagnóza může zhoršit její příznaky nebo oslabit její pocit, že může svou náladu sama ovlivnit; tedy zjevně negativní výsledek. Převzato z přehledového článku Foulkes et al. (2026).

 

Názorný důkaz přináší studie psycholožky Dashy Sandry a kolegů, jež pozvali účastníky výzkumu, předem prověřené tak, aby neměli ADHD, na workshop o této poruše. Další skupině dodala stejné informace o ADHD, ale navíc poučení i o tzv. nocebo efektu – tedy právě výše uvedené varování, že lidé mají tendenci mylně si přiřazovat příznaky, o kterých se právě dozvěděli. Po workshopu o ADHD si účastníci dvakrát častěji diagnostikovali tuto poruchu, přestože jejich skutečné příznaky se nezměnily. Skupina varovaná před nocebo efektem vykazovala falešnou sebediagnózu podstatně méně. Špatná osvěta dokázala ze zdravých lidí udělat lidi přesvědčené, že trpí vážnou vrozenou poruchou. 

Že nejde o kuriózní situaci, dokládá britský školní program zaměřený na duševní zdraví dětí. Výzkum na více než dvanácti tisících žáků zjistil, že rok po osvětové intervenci měli více projevů úzkosti a smutku než před ní. Když se dospívajícím opakovalo, že duševní problémy je nutné léčit, část z nich začala běžný stres vnímat jako patologii a přemítání o „poruše“ jim zničilo prožívání radosti. 

Z uvedeného nevyplývá, že máme o duševním zdraví mlčet. Znamená to, že špatná osvěta či poradenství mohou patologizovat nepohodu či smůlu, které někdy zažívá každý. Zejména dětství a dospívání jsou období emočních výkyvů. Když v takovém věku dáme mladým lidem jen slovník diagnóz, místo způsobů zvládání emocí, řešení konfliktů či nejistot, dáváme jim návod, jak si zničit život. Mít někdy nepříjemné emoce je normální, mnohé potíže jsou proměnlivé a léčitelné a diagnóza není osobní identita. A pokud osvěta zvýší poptávku po pomoci, musí existovat reálná pomoc, ne roční čekací lhůty. Jinak společnost učí jen lidi pojmenovat utrpení, ale nezajistí, aby se žilo lépe.

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Stačí si věřit, jít za svým a dokážete…

„Mám určitou úroveň inteligence, ale nemohu dělat moc, abych ji změnil/a.“ Souhlasíte s tvrzením? Pakliže ano, zbavte se toho zpátečnického postoje, je to kámen, který vás táhne pod vodu. Je čas na růstové myšlení! Nebo – ve skutečnosti – na školení obchodníků s bláboly.

Asi každý, kdo podstoupil motivační firemní školení, profesní koučink nebo kurzy osobního rozvoje, slyšel o stanfordské psycholožce Carol Dweckové a jejích konceptech růstového a fixního (někdy „zabrzděného“) myšlení (a o její knize Nastavení mysli). Člověk, který věří, že je schopný učením dosáhnout nových schopností a zlepšit své uvažování, má růstové myšlení. Učení se a řešení problémů je pro něj cesta, jak osobně růst a dosahovat intelektuálního mistrovství, nejde mu chvilkové odměny jako získání bodů, složení testu, obdržení certifikátu nebo získání peněz. Lidé s těmito postoji jsou v životě úspěšní, stávající se leadery svých oborů a po případných nezdarech se otřepou, protože je vždycky berou jako poučení.

Fixní myšlení mají naopak lidé, kteří si myslí, že talent (nebo jeho absence) je každému daný osudem a nedá se s tím moc udělat. Obtížně řešitelné problémy proto vzdávají, nevěří si a kritiku berou vždycky osobně. Je asi zbytečné dodávat, že kouči se snaží z klientů udělat první typ. Problém je, že jde o triviální tautologii: kdo nevěří svým schopnostem nebo nechce intelektuálně růst, pochopitelně nebude – lze vůbec očekávat něco jiného? Dalším úskalím je, že ač motivace kultivovat svůj postoj k životu a intelektuální schopnosti je jistě ctností, nepůjde o nejdůležitější faktor ovlivňující úspěch. Vezmeme-li si za příklad výkon ve škole, je víc ovlivněný vrozenou inteligencí, výchovou či rodinným prostředím a vzděláním rodičů, pílí, zdravotním stavem, učiteli a podobně.

Růstové vs. fixní myšlení? U úspěšných studentů je to jedno

Pro potvrzení vlivu růstového a fixního myšlení na školní výkon kolegové Štěpán Bahník z Vysoké školy ekonomické a Marek Vranka z Univerzity Karlovy ve své studii využili testování Scio, které u nás podstupují středoškoláci hlásící se na univerzity. Před vyplněním testu jim předložili osobnostní dotazník, ve kterém se skrývaly i dvě otázky variující téma stylu myšlení. Skoro šest tisíc studentů se vyjádřilo, nakolik souhlasí s výroky Mohu se sice naučit nové znalosti, nemohu však změnit svoji inteligenci a v úvodu uvedeným Mám určitou úroveň inteligence, ale nemohu dělat moc, abych ji změnil/a. Kdo bezmezně souhlasil, měl fixní styl myšlení, naopak nesouhlasící se implicitně označili za „držitele“ růstového myšlení.

Psychologové nenalezli žádný vztah mezi růstovým myšlením a výkonem v testu, spíš naopak, výsledky v testu korelovaly s růstovým myšlením mírně negativně. Ani se neukázalo, že by držitelé růstového myšlení chtěli skládat testy vícekrát. Testy je totiž možné podstoupit až šestkrát do roka, přičemž se studentovi počítá nejlepší výsledek. Kdyby platily předpoklady o lidech s růstovým myšlením coby houževnatých, vítajících výzvy a snažících se dosahovat mistrovství v tom, co dělají, pak by počet jejich pokusů složit test jednoduše musel být vyšší – leč není. Koncepce Dweckové je sice intuitivně správná, ale reálný vliv růstového myšlení na výkon je nejspíše iluze.

Návody na osobní růst jsou příběhy, kterým chceme věřit

Růstové myšlení demonstruje širší problém – mnoho „poznatků“ z psychologie, které jsou využívány kouči, HR specialisty, manažery, ale i učiteli na školách jsou přinejhorším chybné či přinejlepším nemají žádnou relevanci. Další příklad: pakliže jste na motivačních kurzech neslyšeli o Dweckové, jistě poznáte jméno Angela Lee Duckworthová. Držitelka prestižního grantu pro génie od Nadace MacArthurových, přednášející na TEDu s více než 11 miliony zhlédnutí a autorka ultrabestselleru, který nedávno vyšel česky jako Houževnatost.

Houževnatost (nebo odhodlání) je podle jejích studií nejdůležitější osobnostní znak, určující nakolik budeme úspěšní ve škole, práci, v osobním životě – lidé vytrvalí, s vášní pro dlouhodobé cíle, ochotni zavázat se pro určitý účel i na mnoho let – jsou nakonec nejúspěšnější. IQ, vzhled, zdraví tak velkou roli nehrají. Čili – shrnuto do motivační fráze, „Stačí si věřit, jít za tím a cokoliv dokážete.“ – Což je ovšem zjevný nesmysl. I když si budu hodně věřit a vytrvám, model pro Calvina Kleina ze mne nebude, Riemannovu domněnku nedokáži a tento článek nebude zítra nejčtenější na internetu. Další interpretace výzkumu Duckworthové – tedy, že svědomití, zapálení lidé toho dokáží více než nespolehliví defétisté, je opět trivialita sama.

Americký psycholog Marcus Credé s týmem kolegů (pdf) se podívali na většinu studií sledujících u lidí houževnatost a jejich výkony a potvrdili, že houževnatost se vlastně nijak neliší od svědomitosti, osobnostního znaku, který je znám odnepaměti a pochopitelně, že svědomití lidé jsou obecně úspěšnější než impulzivní nebo neurotičtí chaoti. Samotný koncept „houževnatosti“ je bezcenný.

Snaha kultivovat přemýšlení a sebepoznání svoje či druhých je humanistickým, ctnostným cílem. Podobně i motivovat k růstu bližní, kterým nebyla shůry dána inteligence, svědomitost či bohatí a vzdělaní rodiče, je jistě chvályhodné. Mnoho pilných lidí své dovednosti podceňuje a motivační podpora je pro ně nezbytná. Naopak ani chytrost není všechno a houfy inteligentních lidí dělají podřadnou práci nebo v životě selhávají, protože jsou neorganizovaní, nedůslední a nic nedotáhnou do konce. Snahy o zlepšení života druhých se ale nesmí utopit v instantních, přitažlivých schématech, které bereme za hodnověrné jen proto, že jsou postaveny na pravdivě znějících příbězích.


Psáno pro Finmag.