Chudoba debilizuje

Mít na účtu málo vyčerpává hlavu – a vyčerpaná hlava nevydělává.

Až budete zase stát před pokladnou s plným košíkem, zkuste si tipnout, kolik zaplatíte. Ženy budou přesnější než muži, protože nakupují častěji. Znalost cen také souvisí s věkem, starší budou přesnější než mladší. Leč vůbec nejpřesnější odhad budou mít chudí.

Bohatí házejí do košíku, co se jim líbí. Tu a tam se podiví nad zdražením nebo využijí slevu, obecně však nemají tušení, kolik je nákup bude stát. Při odhadu se mýlí až trojnásobně. Pro nízkopříjmového člověka je však pohyb obchodem matematickou úlohou. Má v hlavě rozpočet, kolik může utratit, prostudoval slevový leták, zná cenu každé položky v košíku, a je si proto na desetikorunu jist, kolik zaplatí. Účet si pak navíc pamatuje.

Chudí také častěji odhalí triky supermarketů. Zhruba čtvrtinu zboží je paradoxně levnější kupovat po kuse než ve velkém balení. Chudí nepodlehnou, jelikož sledují, kolik stojí přepočet na kila, kusy či litry.

Výhodně nakoupit je pro hlavy chudých přitom to nejmenší. Musí mít přehled, kdy odcházejí jednotlivé platby z účtu, kolik stojí opravy spotřebičů a na kolik by vyšlo jejich nahrazení novými. Žijí v konstantním stresu, aby se pračka či auto nerozsypaly, protože nemají na jejich okamžitou náhradu. Pokud je tedy nechtějí koupit na úvěr, kterých už splácejí několik. Neustále přemýšlejí nad problémy, které nemizí a ze kterých může dlouhodobá nemoc či ztráta zaměstnání udělat existenční ohrožení. Jejich mysl vyčerpávají úkoly, které lidé s nadprůměrným výdělkem berou jako rutinu.

A teď se soustřeď

Ekonom Sendhil Mullainathan a psycholog Eldar Shafir se dovtípili, že síla chudoby dokáže lidi stahovat do stále horší situace, protože jim zcela vyčerpá mentální kapacity. Chudí mívají nižší vzdělání a snáz podléhají dezinformacím. Jsou méně pečliví při braní léků, častěji je vynechávají nebo berou špatné dávkování. Jedí horší jídlo, třeba z polotovarů. Rizikověji pijí alkohol. Jelikož i méně dbají na prevenci, umírají o celé desetiletí před průměrnou dobou dožití. Častěji sázejí v hazardních hrách a končí v exekucích. Pochopitelně ne každý chudý je takový, ale v porovnání s bohatými si stojí v uvedených kategoriích hůře v jakékoliv zemi světa.

Podle rozšířeného přesvědčení si chudí své útrapy zaslouží, protože se rozhodují krátkozrace, jsou netrpěliví či hloupí. Mullainathan a Shafir ale kauzalitu obrátili. V sérii článků a v knize Scarcity: Why Having Too Little Means So Much (Nedostatek: proč mít málo znamená tolik) ukazují, že chudoba a konstantní stres vedou k horšímu rozhodování.

Knihu Scarcity: Why Having Too Little Means So Much od: Sendhil Mullainathan a Eldar Shafir vydalo v roce 2013 nakladatelství Allen Lane.

Při jednom z experimentů odchytávali obyčejné Američany na nákupech a ptali se jich, jak by při neočekávané události dokázali v krátké době sehnat dvě stě dolarů, zhruba pět tisíc korun. Nato měli řešit Ravenovy progresivní matrice, tedy IQ test, v kterém se odvozuje posloupnost symbolů, takže výsledek nezávisí na sečtělosti a vzdělání řešitele jako IQ testy založené na slovech. Výzkumníci pak porovnali, jak si v testu vedli lidé z domácnosti v nejnižší čtvrtině příjmů, a naopak ti bohatí.

Výsledky obou skupin byly naprosto stejné. Chudoba z toho rozhodně nevychází jako důsledek nízké inteligence.

Proč se ale nejdřív ptali na těch dvě stě dolarů? Protože jiná skupina řešila stejný úkol, jen si měla nejdřív představit, že potřebuje sehnat dva tisíce dolarů, přibližně padesát tisíc korun. Tedy částku, kterou by podle statistik polovina Američanů nedokázala rychle poskládat. Výkon bohatých se v testu nezměnil, naopak chudí tentokrát propadli – ztratili 13–14 IQ bodů. O tolik klesne lidem inteligence po dvoudenní spánkové deprivaci.

Asi netřeba popisovat další experimenty. Zvažte, jak špatně se vám přemýšlí či pracuje, když přemítáte nad ranní hádkou s manželem či manželkou nebo konfliktem v zaměstnání. Soustředění je v prachu a práce neodsýpá. Chudí přitom zažívají stres z nedostatku peněz neustále. A nutnost okamžitě získat balík peněz, byť hypoteticky a v experimentu, u nich vyvolala stres doslova debilizující.

Tati, čti mi

Můj známý, úspěšný a bohatý manažer, jednou nesouhlasně vyprskl, jaká je tahle teorie blbost. Jestli někdo žije ve stresu, jsou to lidé vzdělanější a bohatší. Sám pracuje na několika náročných obchodech měsíčně, musí vést nesourodé týmy, má tvrdé termíny, pracuje o víkendech. Nadto by měl vést společenský život odpovídající jeho postavení, navštěvovat soirée obchodních partnerů a divadelní premiéry…

Není sporu, že jeho život stresující je. Má nad ním i malými jednotlivostmi však kontrolu a okamžitě může zvolit jinou životní cestu. Přejít na méně exponovanou pozici a přestat se stýkat s lidmi, kteří mu počítají návštěvy filharmonie. Chudí se zato nemohou rozhodnout, že přestanou řešit doplatek na léky či hlídání pro své děti.

Důsledky intenzivně dopadají zejména na děti z chudých domácností. Jejich rodiče mívají méně konzistentní styl výchovy, podle momentální únavy děti za stejné chování někdy odměňují, jindy trestají. Ty pak v ničem nevidí pravidla. Méně jim čtou a vysvětlují, naopak jim častěji zapínají televizi. Nejde však nutně o neschopnost či neznalost. Je to důsledek nedostatku času a trpělivosti, odčerpaných celodenním stresem.


Psáno pro Finmag.

Mentálně slabý lékař předepisuje více antibiotik

Ačkoliv každý zažíváme únavu, jsme-li byť jen pár hodin v zaměstnání, málokdy nás napadne, že i druzí lidé mohou být v průběhu dne různě produktivní. Řada studií přitom dokázala, že nejčilejší jsou zaměstnanci brzy dopoledne a směrem k obědu jejich efektivita klesá. Řešení pracovních úkolů a nutnost se rozhodovat je unavuje. Postupně nejsou ochotni věnovat problémům mnoho zamyšlení a bývají popudlivější. Odpoledne, po zaslouženém obědě, ať již zvýšením krevního cukru či odpočinkem, se vrátí do formy, aby o ni zase postupně přicházeli, až do odchodu domů.

Jeffrey Linder s kolegy (pdf) otestovali uvedenou dynamiku mentálního vyčerpávání u lékařů; konkrétně při předepisování antibiotik na nachlazení. Jelikož respirační nemoci jsou virového původu a bakteriální infekce spíše vzácné, lékaři by antibiotika na ně předepisovat neměli (či jen u přesně vymezených symptomů). Na druhé straně je o to pacienti často žádají, lékař chce mít návštěvu za sebou a potřebuje se „nějak“ rozhodnout. Předpis na antibiotikum je pak rychlá a vcelku bezpečná volba.

Tmavé trojúhelníky ukazují, v kolika procentech byly předepsány antibiotika na nemoci, u nichž jsou jen někdy indikovány; bílé čtverce u nemocí, u nichž nejsou nikdy indikovány a kosodélník symbolizuje průměr. Jak patrno, před obědem („Lunch“) a na konci pracovní doby tyto poměry rostou.

Data z amerických poliklinik potvrdila, že praktičtí lékaři skutečně podléhají únavě z rozhodování. Před polední pauzou a na konci ordinačních hodin předepisují větší procento antibiotik na onemocnění, u nichž nejsou vůbec indikována nebo jsou vhodná jen v omezených, specifických případech.

Jistě, kromě budování rezistentních kmenů baktérií, není nadměrné předepisování antibiotik vyloženě ohrožující. Studie však varuje, že únava se nemusí projevit jen v těchto banálních případech, ale i u důležitějších rozhodnutí, při nichž může být ovlivněn život pacienta.


Psáno pro Vesmír.

Jsme za špatného počasí pracovitější?

V zaměstnání bychom měli být zaujati především řešením pracovních problémů. Každý však důvěrně zná momenty, kdy jeho mysl začnou okupovat zcela jiné myšlenky; včerejší neshoda s přítelkyní, blížící se narozeniny otce nebo co dělat o víkendu.

Jooa Lee, Francesca Gino a Bradley Staats (pdf) zaspekulovali, jaký faktor může masově ovlivňovat takové vandrování mysli a univerzálně ničit pracovní morálku. Zacílili na počasí. I když příjemný, slunečný den může zlepšovat náladu a lidé by mohli pracovat produktivněji, otestovali opačný efekt – hezké počasí za okny odvádí pracovníky spíše k představám o tom, co by mohli venku dělat, kam zajít či s kým se sejít. Jejich produktivita pak trpí.

Výzkumný tým využil data o rychlosti vyřizování žádostí o hypotéky 111 bankovními úředníky jedné japonské banky. Jde o stereotypní činnost, při níž se do systému zadávají údaje o žadatelích a kontrolují se papírová potvrzení. Ukázalo se, že v sychravých, deštivých dnech byli v této činnosti bankéři významně rychlejší. Zhruba každé 2 cm srážek značily 1% zrychlení práce. Ač se to nezdá mnoho, při stu pracovnících to již znamená, že za hezkého počasí banka přijde o práci jednoho člověka každý jednotlivý den.

Takový výsledek však může být ovlivněn řadou faktorů, výzkumníci proto provedli i několik laboratorních pokusů. V jednom měli studenti zadávat data to Excelu. Někteří si před úkolem prohlíželi fotografie s lidmi účastnícími se venkovních aktivit a bavili se o svých nejoblíbenějších. Druhá skupina si měla povídat jen o fádních, každodenních činnostech. Někteří pak pracovali v deštivých, jiní ve slunečných dnech.

Rychlost zadávání dat u skupiny studentů, kteří se bavili o venkovních aktivitách (světlejší sloupce) a kteří se o nich nebavili (tmavé sloupce) při pracování za špatného ("Bad") a dobrého počasí ("Good Weather").

Právě a jen studenti, kteří pracovali za deště a nebyli vmanipulováni do úvah o venkovních aktivitách, byli produktivní. Z mysli ostatních Excel vystrnadily představy, co by mohli dělat jiného.


Psáno pro Vesmír.

Zatížená mysl

Všimli byste si, kdyby na stromech rostly peníze? Určitě! Kdo by si nevšiml, že… Přesto v jednom terénním experimentu, který se konal na rušném chodníku v univerzitním kampusu, zaregistroval zrající dolarové bankovky v průměru jediný chodec z dvaceti. Jak je vidět na obrázku níže, peníze přitom byly na první pohled vidět.

Obrázek i naznačuje, proč jen málokdo rychle a bezpracně zbohatnul. Jediný pozorný z dvaceti se totiž týká specifické skupiny lidí – těch, kteří míjeli narafičenou větev volajíce či ťukaje do telefonu. Naopak chodci, kteří nebyli rozptylováni mobilním telefonem či něčím jiným, byli mnohem pozornější a peněz si všiml každý pátý.

Fotografie převzata z článku Hyman et al. 2014 (pdf).

Experiment je jedním z mnoha, které ukazují omezené kapacity našeho vědomí. Myslíme-li na jeden úkol, přestaneme ostatní podněty vnímat. Neplatí to pochopitelně zcela – do větve téměř nikdo z kolemjdoucích nenarazil – přesto kontury ostatního světa již máme rozostřené a "detaily" nezaznamenáváme. Je překvapivé, jak toto celkem jednoduché poznání většina lidí i organizací ignoruje.

Slabý svit poskvrněné mysli

"Podíváte-li se, jak jsou dnes projekty řízeny, zjistíte, že se vždy začne se zpožděním a pracovníci jsou přiřazováni ještě později. S koncem projektu se do něj naženou další lidi… takže je na něm alokováno nejvíce pracovních sil, až když končí… přepracované týmy v hrozivých přesčasech dokončují projekty v posledních možných termínech…", toť parafráze závěru dlouhodobé analýzy procesního řízení několika největších firem z USA (pochází z knihy Scarcity od amerických ekonomů Sendhila Mullainathana a Eldara Shafira; psal jsem o ní už dříve).

Čtenářům tohoto článku přepracovaní asi nehrozí, protože – jak patrno – mají čas věnovat se i blogovým příspěvkům o penězích rostoucích na stromech... Nicméně okamžiky, kdy toho má v mysli hodně, zažívá někdy každý. A platí-li, že máme omezenou schopnost v mysli pojmout (kvalitně) více myšlenek či plánů, musíme při nutnosti akutně řešit řadu úkolů nutně selhávat (jednoduše pak nevidíme peníze na stromech).

Příkladů je nespočet, téměř za každou tragédií či chybou je rozhodnutí člověka, který byl unavený či který přehlédl signál, že se děje něco důležitého. Omezená mentální kapacita však hraje roli i v běžné práci. Názorná demonstrace pochází od italských soudců. Decio Coviello, italský ekonom, se s kolegy (pdf) podíval na produktivitu soudců v Miláně při rozhodování zaměstnaneckých sporů. Zjistili, že mezi jejich výkony panují obrovské rozdíly. Někteří soudci produkují rozsudky nesporně a rychle, jiní zdlouhavě. Jelikož se jednotlivé kauzy přidělují soudcům dle náhody (každé ráno se vylosuje písmeno a soudci ve službě, jejichž příjmení je vylosovanému písmenu nejblíže, se ujímají podání), nelze rozdíly vysvětlit odlišnou náročností kauz. Kvalitu soudcovské práce zcela nevysvětlují ani jejich zkušenosti či schopnosti.

Nejdůležitějším ukazatelem kvality práce je, zda soudce pracuje sériově – tj. zda uzavírá kauzy a až pak otevírá další. Nejneefektivnější soudci naopak pracují paralelně, tj. systematicky stání odročují a mezitím otevírají další případy. Ať již tak dělají z osobnostních důvodů či kvůli lobbingu soudících se stran, jejich mysl je natolik zanesena tolika běžícími kauzami, že nejsou schopni rychle rozsoudit žádnou. I když není sporu, že hrozící konečný termín a stres může někdy vybičovat k úžasným výkonům, zahlcená mysl nepracuje dobře.

Porovnání nejlepších (červení) a nejhorších (modří) sedmi soudců, co se týče počtu aktivně projednávaných pří (první graf) a délky jednotlivých kauz (druhý graf).

Nevyužité paretovské zlepšení

Když Henry Ford ve 20. letech minulého století zkrátil desetihodinový pracovní den na 8 hodin a pracovní týden omezil z šesti na pět dnů, jeho hlavní motivací bylo – překvapivě – dosažení vyšší výroby. Z fordových i novějších experimentů totiž vyplývá, že dlouhá pracovní doba-přepracování vede již po dvou měsících k růstu chybovosti a snižování produktivity v té míře, že zaměstnanci pracující i o 30 % kratší dobu mají vyšší výstupy. Nemluvě o tom, že kratčeji pracující jsou i mnohem spokojenější.

Studie (pdf) kontrolorů leteckého provozu – zaměstnání, jež je v některých dnech celkem fádní a v jiných dnech, zejména při špatném počasí, extrémně stresující – navíc ukázala, že existuje přímá závislost mezi stresem v práci a rodinnými konflikty. Čím silnější letecký provoz, tím odtažitěji se kontroloři chovali k vlastním dětem a tím více konfliktů mezi rodičem a dítětem nastalo. Mysl unavených rodičů již nedokázala pojmout starost o děti. Okřiknutí vše hned "vyřešilo". Mimochodem, tuto neděli je Den dětí. Vaše mysl by neměla být na pondělní poradě.


Psáno pro HNDialog.

Ďábelští géniové?

Nečestnost je porušování či obcházení pravidel správného chování. Kreativita je nabourávání či ignorování pravidel zjevného a očekávaného. Francesca Gino a Scott Wiltermuth (pdf) tedy zauvažovali, že je-li spojovacím článkem kreativity i nepoctivosti porušování pravidel, mohla by podpora nečestného chování mít nečekaný doprovod – podporu tvořivého ducha. Každý rodič asi potvrdí neomezenost dětská fantazie v nalézání důvodů, proč na slíbený úklid pokoje nedošlo. (Rovněž tak apel na kreativní myšlení může vyvolávat větší nectnosti.)

V jednom z provedených počítačových experimentů subjekty řešily matematické a logické úkoly. Zatímco jedna skupina měla normální program, druhá měla "pokažený" – bylo jim řečeno, že někdy se objevují na monitoru i správná řešení. Proto kdykoliv začnou řešit úkol, musí nejdříve stisknout určenou klávesu. Program byl pochopitelně i u nich v pořádku, záměrně byl nastaven, aby subjekty sváděl k podvodům. Obě skupiny nato podstoupily testy kreativity. Naprostá většina participantů v druhé skupině klávesu někdy nezmáčkla a tedy podváděla, v následném testu tvořivosti však dopadla mnohem lépe.

I další experimenty ukázaly, třeba když studenti byli vmanipulováni do možnosti lhát o výsledcích svého testu, že porušování norem vedlo k většímu pocitu nevázanosti a následně i kreativnějšímu myšlení. Alespoň co se týká tvořivosti, pravidla jsou doslova od toho, aby byla porušována.


Psáno pro Vesmír.

Pozn.: Efekt u různých lidí nastává s odlišnou intenzitou, u někoho ani enormní míra nečestnosti nedokáže vyprodukovat více než prostoduché výmluvy.

Když člověk bojuje proti sobě… Nástroje sebezavazování a teorie omezené sebekontroly

UPOZORNĚNÍ: V poslední době bylo publikováno několik významných prací, které zpochybňují, že by teorie omezené sebekontroly (či teorie vyčerpávání ega), na kterou je níže odkazováno, byla validní. Empirické studie totiž nejsou schopny replikovat původní zjištění. Pro přehled vizte kupř. tento úvodník Alexa Holcomba. Podobně i studie se soudci trpí vadnou analýzou dat a výsledky nemusí být hodnověrné; vizte třeba zde.

Udělat, či neudělat, co je těžší? Většina čtenářů potvrdí, že dělání je pochopitelně náročnější než nedělání. Vzít třeba dort z lednice a sníst jej vyžaduje náročnou koordinaci svalů nohou, prstů, čelistí. Zrovna tento příklad ale nesedí, že? Zeptáme-li se kohokoliv, kdo se snaží zhubnout, potvrdí, že ubránit se snězení cukroví – nedělání – je náročnější než cokoliv jiného. "Nástroje sebezavazování" pak nejsou pomůcky k sexuálním hrátkám ani instrumenty k mučení. Jde o terminus technicus behaviorální ekonomie, jde o opatření, které na sebe lidé uvalují, aby ochránili své budoucí já před nešvary.

Trpíte-li okousáváním nehtů, víte, že odolat zlozvyku je téměř nemožné a že vám to bude znepříjemňovat život i v budoucnu. A protože současnému nutkání jste již podlehli, můžete pomoci alespoň svému budoucímu já, aby se nešvaru ubránilo. Kupříkladu tím, že si nehty nalakujete čirým, ale extrémně nechutným a pálivým lakem. Tím svému budoucímu já omezíte možnost dělat něco, co dnes považujete za chybu, a zároveň tušíte, že budoucí já by tomu nejspíše podlehlo.

Nástroje sebezavazování se aplikují zejména v oblastech, v nichž pravidelně selhává sebekontrola a vyhrává naše impulsivní já. Například 70 % kuřáků chce přestat, zhruba 44 % z nich alespoň na jeden den ročně přestane kouřit ve snaze přestat úplně. Přesto se to povede jen zhruba 4–7 % nikotinistů. Podobně špatně jsou na tom i novoroční předsevzetí, která se podaří dodržet v méně než 12 % případů, o úsilích při zlepšování kondice hubnutím či častějším pohybem nemluvě.

Existuje nespočet neformálních opatření, kterými své budoucí rozhodování omezujeme. Máme-li sklon sníst všechnu čokoládu ve spíži, nekupujeme ji na kila, ale jen jednu, a malou. Zvrátíme-li vždy své plány jít si zacvičit, domluvíme se dopředu se známým, aby nás vyzvedl – odřeknout mu už nese dodatečné psychické náklady. Jste-li rozhazovačným alkoholikem, do hospody byste si s sebou měli brát jen stokorunu a občanský průkaz.

Úspory až po testu moči

V poslední době vzniklo i několik formalizovaných sebezavazovacích služeb a výrobků. Máte-li problémy se vstáváním a pravidelně podléháte pohodlí, když zmáčknete budík kvůli dalším chvílím spánku, můžete si koupit takzvané "behaviorální budíky". Ty v nastaveném čase nejen zvoní, ale začnou se i pohybovat, jezdí i létají, takže je musíte dohonit, abyste je utišili. Vaše budoucí já pak prostě musí vstát.

Jeden z řady behaviorálních budíků.

Jedna filipínská banka nabízí kuřákům spořicí účet; peníze na něm naspořené však mohou obdržet zpět jen ti, kteří projdou testem moči na nepřítomnost metabolitů kouření. Kuřáci jsou tím silněji motivováni, aby svůj závazek odvyknout závislosti dodrželi. Jakmile by bylo detekováno, že slib porušili, úspory propadají bance. I s touto silnou penaltou si zhruba 11 % oslovených kouřících účet pořídilo. Většina z nich závazek pohříchu nedodržela a peníze si ponechala banka (posílala je nato charitě). Nicméně analýza Xaviera Giné ze Světové banky a kolegů (pdf) ukázala, že tento podmíněný účet byl přesto relativně účinnou odvykací kúrou. Jeho efektivnost dosáhla větší či alespoň stejné míry jako jiná opatření – nikotinové náplasti či psychosociální terapie.

Nicholas Burger a John Lynham (pdf) popsali další překvapivý nástroj sebezavazování. Jde mimochodem o jediný oficiální druh sázky, při němž si můžete vsadit na událost, jež je plně ve vaší moci. Britská společnost William Hill totiž lidem umožňuje vsadit si na své vlastní zhubnutí. Každý ochotný sázející je zvážen a vyšetřen lékařem, určí váhu, jíž chce za určité období dosáhnout, a je mu nato sázkařským agentem vypsán kurz. Sázející si vsadí, doslova tak "zvýší sázku ve hře", takže při nezhubnutí nejen zklame sám sebe, navíc přijde o eventuální výhru. Ač se kurzy pohybují od 5 : 1 po 50 : 1 a průměrná výhra může dosáhnout hodnoty přes 2300 USD, 80 % sázkařů bohužel souboj se sebou nakonec prohraje.

Sebekontrola jako sval?

Proč si lidé nejsou schopni odpustit jídlo kalorické hodnoty zhruba 2 horkých čokolád u Starbucksu denně, aby nejen splnili toužebný cíl, ale vyhráli i menší bohatství? Existuje nespočet důvodů. (Ne)schopnost kontroly svých impulsivních přání může být vrozená, naučená či vynucovaná rodiči nebo partnerem. Vliv budou mít další lidé kolem nás i prostředí, v kterém žijeme.

V současnosti je pak populární i teorie omezené sebekontroly. Ve zkratce jde o intuitivní myšlenku, že vědomá kontrola našich činů je limitovaným zdrojem. Jakmile musíme vynakládat kognitivní úsilí, ať již "přemýšlet", či "ovládat se", sebekontrola se postupně vyčerpává a snáze se potom staneme obětí nižších tužeb, emocí či lenosti. Metaforicky jde vlastně o stejný princip jako únava svalu při náročné práci. (Pozn.: O teorii bylo zevrubně pojednáno i v příspěvku Kdo má málo, tomu bude ještě vzato.)

V jedné z prvních ověřovacích studií (pdf) experimentátoři pozvali účastníky do laboratoře provoněné vůní čokoládového pečiva. Na stole bylo připraveno občerstvení, čokoládové lupínky a ředkvičky. Jedna skupina mohla ochutnávat čokoládové lupínky, druhá jen ředkvičky. Než experimentátoři místnost opustili, instruovali subjekty, že smějí jíst jen přidělené jídlo. Jedlíci ředkviček tedy bojovali s intenzivním nutkáním vzít si vonící čokoládové pochutiny a vyčerpávali si omezenou sebekontrolu. V následujícím úkolu všichni luštili neřešitelné hlavolamy (což subjekty pochopitelně nevěděly). Sledovalo se, která skupina vzdá úkol rychleji. Ti, co se předtím kontrolovat nemuseli, vydrželi řešit téměř 19 minut a vyzkoušeli 35 různých způsobů; jedlíci ředkviček u hlavolamů vydrželi jen 8 minut a provedli toliko 20 pokusů.

Podobně i kuřáci, kterým bylo zakázáno kouřit, měli poté problémy se sebekontrolou; jedli více nezdravých potravin než ti, kterým bylo kouření povoleno.

Sebekontrolu lze vyčerpat i jinými mentálními úkony, třeba nutností si pamatovat číslo. Baba Shiv a Alexander Fedorikhin (pdf) přiměli studenty, aby si zapamatovali buď dvoj-, nebo sedmimístné číslo. Studenti měli posléze přejít do jiné místnosti, kde mělo být ověřeno, zda úkol řádně splnili, cestou si navíc mohli vybrat svačinu. Buď zdravý salát, nebo tučný čokoládový dort. Nepřekvapí, že namáhající paměť volili dort z 63 %, ti, co si pamatovali jen dvojčíslí, jej upřednostnili jen v 41 % případů.

Matthew T. Gailliot s kolegy (pdf) pak metaforu "sebekontroly coby svalu" vzali doslova. Ve své práci znovu prokázali, že musí-li se subjekty kontrolovat, jako třeba nesmát se při komediích, zhoršuje se jim v následujících mentálních úkolech vytrvalost a více podléhají pokušením. Zároveň zjistili, že jim při úkolech vyžadujících sebekontrolu klesá glukóza v krvi. Zdá se, že potlačení emocí a impulsů skutečně vyžaduje dost energie, a pokud se jí mozku nedostává, podlehneme. Gailliot tuto předpověď přímo otestoval: když po úkolech se sebekontrolou nalil subjektům cukrem slazenou limonádu (a kontrolní skupině limonádu s umělým sladidlem), k vyčerpání sebekontroly u nich nedošlo (a u těch, co dostali umělé sladidlo, naopak selhání opět nastalo). (Pozn.: Teorie "na cukru závislé sebekontroly" je však poměrně kontroverzní a ne vždy verifikovaná.)

Výkon v Stroopově testu měřený v chybách. Jedna skupina koukala na normální film ("Watch Normally") a druhá na film s titulky, ale nesměli je číst - což od nich vyžadovalo poměrně silné ovládání se ("Control Attention"). Obě skupiny poté byly dále rozděleny na subjekty, které vypily nápoj s cukrem ("Glucose") a ty, co pili uměle slazený nápoj ("Placebo"). Nato řešili Stroopův test. Jak je patrné, právě skupina participantů, která se musela ovládat a poté nemohla doplnit cukr, dopadla nejhůře.

Soudci by měli mít povinné přestávky na svačinu

Laboratorní studie jsou inspirativní. Ale jde jen o zajímavosti, nebo lze podobné výsledky nalézt i v realitě? Lze, a i za situací, kdy jsou v sázce lidské životy.

Studie o podmínečném propouštění vězňů u izraelských soudů se v tomto aspektu stala již legendární. Její autoři Shai Danziger, Jonathan Levav a Liora Avnaim-Pesso (pdf) se vymezili proti názoru, že soudní rozhodnutí jsou dílem toliko právní logiky a zákonných norem. Dle nich záleží i na osobnosti soudce, jeho zkušenostech či náladě, ad absurdum i na tom, "co měl ráno k snídani". K překvapení všech pak dokázali, že čas od posledního jídla je jedním z nejvýznamnějších faktorů, který ovlivňoval soudcův verdikt.

Ve své analýze prozkoumali 1112 soudních rozhodnutí týkajících se možnosti podmínečného propuštění odsouzených zlodějů, násilníků či vrahů. Dle jejich dat soudci v jediném dni projednali 14 až 35 žádostí a samotné stání trvalo v průměru asi jen 6 minut, jednalo se tedy o velmi intenzivní a náročnou práci. Danziger s kolegy zpracovali u všech kriminálníků jejich "anamnézu" (zda jde o recidivisty, závažnost jejich provinění, délka odsezeného času, národnost) a ujistili se, že lehčí i těžší případy jsou v průběhu dne téměř rovnoměrně rozloženy. Zároveň ověřili, že ani právníci odsouzených nejsou schopni ovlivnit čas, kdy jejich klient předstoupí před soud. Nato zjistili, kdy si soudce dává pauzu na svačinu či oběd, a vytvořili harmonogram času od posledního jídla a vyhovění či nevyhovění žádosti o podmínečné propuštění.

Podíl podmínečně propuštěných v průběhu soudního dne. Kolečka symbolizují pauzu na jídlo (svačinu či oběd).

Ukázalo se, že na začátku dne soudce umožní propuštění zhruba 65 % vězňů, poté se jeho verdikty stále zpřísňují a před odchodem na svačinu již zamítne skoro všechny. Po návratu opět zhruba 65 % žádostí vyhoví a nato znovu konverguje k zamítnutí skoro všech před odchodem na oběd (mimochodem dle získaných dat standardní izraelský soudní oběd trvá 57 minut a 22 sekund, rozptyl dle jednotlivých soudců je však značný). Po návratu z oběda opět soudci začínají na zhruba 2/3 vstřícných rozhodnutí, aby konečně před ochodem domů opět skončili na téměř úplném odmítnutí všech žádostí. Ač značnou roli v rozhodování soudců hrála i recidiva či naopak perspektiva rehabilitace, čas od posledního jídla či pauzy byl jedním z významných determinant podmínečného propuštění.

Odmítnutí žádosti totiž nevyžaduje de facto žádné úsilí; jde o zločince a "automaticky" by si měli odsedět trest. Rozsudek o podmíněném propuštění naproti tomu vyžaduje zvážení minulých přečinů, možnosti úspěšné rehabilitace, rizika recidivy. Pro unaveného soudce je odmítnutí prostě jednodušší...


Psáno pro Vesmír (již dříve).

Jsme ráno morálnější?

Zachovat se správně mnohdy vyžaduje značnou sílu vůle. Zalhat, že druhá strana neposlala podklady, je prostě snazší, než dodržet slib šéfovi, že zprávu bude mít na stole v pondělí ráno, což si vyžádá donutit se pracovat přes (slunný) víkend. I prostá únava proto může způsobit, že se zachováme nečestně. Maryam Kouchaki a Isaac H. Smith (pdf) tuto předpověď otestovali triviálně jednoduše – tedy jak se u lidí čestnost projevuje v průběhu dne, s tím jak jsou nuceni se rozhodovat, ovládat, namáhat se či pracovat a být stále více a více vyčerpaní.

Nejprve dali možnosti vydělat studentům-subjektům svého experimentu při "třídícím" úkolu, v němž mělo být určováno, na které ploše je více "bodů". Úkol však umožňoval jednoduše podvádět, studenti mohli zcela ignorovat body a určovat onu plochu, za kterou byla větší odměna. Subjekty ráno podváděly podstatně méně, než subjekty, které se experimentu účastnily večer. Navíc se ukázalo, že se k večeru morálka z našich myslí vytrácí. Měl-li subjekt doplnit písmena v tajence "E _ _ K _", ti, kteří ji vyplňovali ráno, uvedli "ETIKA", subjekty odpoledne však napsaly spíše "EFEKT". Stejné výsledky byly získány, když podobné pokusy podstoupili v různém čase i řadoví Američané.

Intenzita podvádění ráno a odpoledne v rozdělení na participanty s vysokou (modře) a s nízkou (červeně) morální flexibilitou.

Efekt "morálního vyčerpání" je přitom nejsilnější u lidí, kteří berou morálku jako pevné a jasné normy a nejsou ochotni své názory na (ne)morálnost přizpůsobovat okolnostem. I když jsou obecně čestnější, únava je zdolá natolik, že klesnou na (resp. pod) úroveň "morálně flexibilnějších" jedinců.


Psáno pro Vesmír.