Zatížená mysl

Všimli byste si, kdyby na stromech rostly peníze? Určitě! Kdo by si nevšiml, že… Přesto v jednom terénním experimentu, který se konal na rušném chodníku v univerzitním kampusu, zaregistroval zrající dolarové bankovky v průměru jediný chodec z dvaceti. Jak je vidět na obrázku níže, peníze přitom byly na první pohled vidět.

Obrázek i naznačuje, proč jen málokdo rychle a bezpracně zbohatnul. Jediný pozorný z dvaceti se totiž týká specifické skupiny lidí – těch, kteří míjeli narafičenou větev volajíce či ťukaje do telefonu. Naopak chodci, kteří nebyli rozptylováni mobilním telefonem či něčím jiným, byli mnohem pozornější a peněz si všiml každý pátý.

Fotografie převzata z článku Hyman et al. 2014 (pdf).

Experiment je jedním z mnoha, které ukazují omezené kapacity našeho vědomí. Myslíme-li na jeden úkol, přestaneme ostatní podněty vnímat. Neplatí to pochopitelně zcela – do větve téměř nikdo z kolemjdoucích nenarazil – přesto kontury ostatního světa již máme rozostřené a "detaily" nezaznamenáváme. Je překvapivé, jak toto celkem jednoduché poznání většina lidí i organizací ignoruje.

Slabý svit poskvrněné mysli

"Podíváte-li se, jak jsou dnes projekty řízeny, zjistíte, že se vždy začne se zpožděním a pracovníci jsou přiřazováni ještě později. S koncem projektu se do něj naženou další lidi… takže je na něm alokováno nejvíce pracovních sil, až když končí… přepracované týmy v hrozivých přesčasech dokončují projekty v posledních možných termínech…", toť parafráze závěru dlouhodobé analýzy procesního řízení několika největších firem z USA (pochází z knihy Scarcity od amerických ekonomů Sendhila Mullainathana a Eldara Shafira; psal jsem o ní už dříve).

Čtenářům tohoto článku přepracovaní asi nehrozí, protože – jak patrno – mají čas věnovat se i blogovým příspěvkům o penězích rostoucích na stromech... Nicméně okamžiky, kdy toho má v mysli hodně, zažívá někdy každý. A platí-li, že máme omezenou schopnost v mysli pojmout (kvalitně) více myšlenek či plánů, musíme při nutnosti akutně řešit řadu úkolů nutně selhávat (jednoduše pak nevidíme peníze na stromech).

Příkladů je nespočet, téměř za každou tragédií či chybou je rozhodnutí člověka, který byl unavený či který přehlédl signál, že se děje něco důležitého. Omezená mentální kapacita však hraje roli i v běžné práci. Názorná demonstrace pochází od italských soudců. Decio Coviello, italský ekonom, se s kolegy (pdf) podíval na produktivitu soudců v Miláně při rozhodování zaměstnaneckých sporů. Zjistili, že mezi jejich výkony panují obrovské rozdíly. Někteří soudci produkují rozsudky nesporně a rychle, jiní zdlouhavě. Jelikož se jednotlivé kauzy přidělují soudcům dle náhody (každé ráno se vylosuje písmeno a soudci ve službě, jejichž příjmení je vylosovanému písmenu nejblíže, se ujímají podání), nelze rozdíly vysvětlit odlišnou náročností kauz. Kvalitu soudcovské práce zcela nevysvětlují ani jejich zkušenosti či schopnosti.

Nejdůležitějším ukazatelem kvality práce je, zda soudce pracuje sériově – tj. zda uzavírá kauzy a až pak otevírá další. Nejneefektivnější soudci naopak pracují paralelně, tj. systematicky stání odročují a mezitím otevírají další případy. Ať již tak dělají z osobnostních důvodů či kvůli lobbingu soudících se stran, jejich mysl je natolik zanesena tolika běžícími kauzami, že nejsou schopni rychle rozsoudit žádnou. I když není sporu, že hrozící konečný termín a stres může někdy vybičovat k úžasným výkonům, zahlcená mysl nepracuje dobře.

Porovnání nejlepších (červení) a nejhorších (modří) sedmi soudců, co se týče počtu aktivně projednávaných pří (první graf) a délky jednotlivých kauz (druhý graf).

Nevyužité paretovské zlepšení

Když Henry Ford ve 20. letech minulého století zkrátil desetihodinový pracovní den na 8 hodin a pracovní týden omezil z šesti na pět dnů, jeho hlavní motivací bylo – překvapivě – dosažení vyšší výroby. Z fordových i novějších experimentů totiž vyplývá, že dlouhá pracovní doba-přepracování vede již po dvou měsících k růstu chybovosti a snižování produktivity v té míře, že zaměstnanci pracující i o 30 % kratší dobu mají vyšší výstupy. Nemluvě o tom, že kratčeji pracující jsou i mnohem spokojenější.

Studie (pdf) kontrolorů leteckého provozu – zaměstnání, jež je v některých dnech celkem fádní a v jiných dnech, zejména při špatném počasí, extrémně stresující – navíc ukázala, že existuje přímá závislost mezi stresem v práci a rodinnými konflikty. Čím silnější letecký provoz, tím odtažitěji se kontroloři chovali k vlastním dětem a tím více konfliktů mezi rodičem a dítětem nastalo. Mysl unavených rodičů již nedokázala pojmout starost o děti. Okřiknutí vše hned "vyřešilo". Mimochodem, tuto neděli je Den dětí. Vaše mysl by neměla být na pondělní poradě.


Psáno pro HNDialog.