Pozor na pohádky!

Staneme se těmi, o nichž posloucháme příběhy. Tato maxima Yuriho Berezkina, ruského antropologa, o osudu člověka, byla nyní otestována americkými ekonomy s řeckými a čínskými kořeny, Steliosem Michalopoulosem a Melanie Meng Xue. Potvrdili, že příběhy vzniklé před staletím vrhají „dlouhý stín“; mají výraznou moc nad naším soudobým myšlením.

Berezkin nashromáždil bohatý korpus motivů folkloru tisíce národů, etnik a místních kultur. Za folklorní motiv považoval příběhy či epizody s ponaučením, které lze najít ve svatých i běžných textech, bájích a příslovích. Příkladem, kulturně nejtypičtějším motivem je „test zetě“, tedy vystavení muže úkolům a nebezpečným situacím, v nichž má prokázat, zda je hoden ruky své nastávající. Podobně jako úkoly krále Plaváčkovi v české pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. [Nejoblíbenější pohádka, možná ironicky, Marka Hudíka.]

Jiné motivy jsou velmi specifické, třeba kmen kanadských domorodců, Heiltsuků, si unikátně předávají zkazku, že „během konce světa – planetárního požáru – budou hořet ústřice, tak že jejich lastury zčernají.“ Považujte se za varované.

Berezkina zajímalo, jak příběhy vznikají a vyvíjejí s tím, jak lidé migrují. Mnohá jeho zjištění nepřekvapí: kultury žijící v blízkosti tektonických zlomů mají příběhy spíše o katastrofách a zemětřeseních, zatímco etnika žijící na úrodných půdách si více vyprávějí o obilí a úrodě.

Ekonomové etnografický korpus využili ambiciózněji. Předpokládali, že historické příběhy, které od dětství posloucháme, se vědomě i podvědomě otisknou do názorů a vzorů chování. Náš světonázor je tak předurčen motivy, kterými žila naše kultura.

Xue a Michalopoulos se zaměřili na vliv folkloru na mezilidskou důvěru, ochotu k podstupování rizik a genderové normy. Důvěru v motivech měřili tak, že zaznamenávali příběhy o podvodech a zda se vyplatily či byl podvodník vytrestán. Co se týče riskování, sledovali, zda příběhy obsahují hodně výzev, soutěží a problémů a zda hrdina uspěl či jeho cesta skončila tragédií. Typický „riskující“ motiv, přítomný v 115 kulturách, bývá tento: „Plazí příšera vyžaduje lidi (obvykle panny) jako oběti nebo unese dívku či uzavře zdroje vody. Hrdina ho zabije.“ Ekonomové zkoumali i genderové normy, tedy jaké role muži a ženy v příbězích hrají.

Příklad výskytu motivu "krále"; ekonomové jej využili pro měření sklonu příslušné kultury k politické centralizaci.

Zjistili, že lidé, kteří vyrůstali při poslechu příběhů, v nichž jsou šibalové odhaleni a potrestání, jsou dnes důvěřivější a žijí v hospodářsky vyvinutějších oblastech.

Kultury s tradičními příběhy bohatými na hrdiny, kteří úspěšně zdolali výzvy, mají tendenci více riskovat a zdají se být podnikavější měřeno počtem patentů i nově založených firem.

Společnosti, jejichž folklór zobrazuje ženy jako submisivnější a častěji se zapojující do domácích úkolů než muži, mají tendenci odsouvat ženy do podřadných rolí, a to jak v minulosti, tak i dnes. Charakteristickým příkladem je Afghánistán, kde v tradičních příbězích vystupují téměř výlučně muži a dodnes se jedná o zemi, v které ženy nevládnou ani základními svobodami a právy.

Výzkum rovněž potvrdil, že si takto vytvořené postoje lidé berou s sebou, i když emigrují. I druhá generace přistěhovalců má postoje stále bližší svému původnímu folkloru než lidem, s kterými žijí nyní.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Proč mlčíme?

Friedrich Nietzsche ve svém díle Tak pravil Zarathustra píše, že člověk musí vždy pravdivě promluvit o věcech, o kterých ví, i kdyby důsledky mohly být neblahé. Mlčení je horší. Zamlčované pravdy se stanou jedovatými tajemstvími a jejich eventuální zveřejnění má důsledky ještě horší.

Proč lidé mlčí o pravdách, ač by měli mluvit? Předně podceňují, jaké mohou mít jejich informace dopad. Zvažme slavný příběh tří inženýrů, kteří se starali o bezpečnost přehrady. Každý z nich čelil tlaku profesnímu i sociálnímu, protože planý poplach by měl dopady na jejich reputaci a život v komunitě. Ač každý z inženýrů věděl o závadách ve své oblasti, nic neoznámil, protože věřil, že systémy ostatních dvou jsou v pořádku. Až přehrada praskla.

Dalším příkladem mohou být milosrdná mlčení a lži. Kolegovi po poradě neřeknete, že jeho prezentace byla nudná a k ničemu, protože s ní teď už nic neudělá. Dítěti pochválíte kresbu, i když je to mazanice, a manželce oceníte večeři, byť nestála za mnoho, protože nechcete ranit jejich city. (Příklady nejsou z mého života! Manželka zajistí výborné jídlo, a ne vždy přes dovážkovou službu; a dcery malování na zdech necháváme z estetických důvodů, ne proto, že je nelze přemalovat.) 

Emma Levinová a Maurice Schweitzer, američtí psychologové, ukázali, že lidé, kteří lžou, aby druhým pomohli či zvedli náladu, jsou ostatními vnímáni jako morálnější než lidé, kteří říkají pravdu, zvlášť když z toho mají prospěch. Dle jejich výzkumu je lež vnímána negativně pouze tehdy, když přináší prospěch lháři či je samoúčelná. Nietzsche by však argumentoval, že i tyto milosrdné lži či mlčení v dlouhém období uškodí. Oklamaní lidé nedostanou zpětnou vazbu a budou si myslet nesmysly či pokračovat v činnostech, které lze dělat jinak a lépe. 

Ještě nebezpečnější je vznik tzv. pluralitní nevědomosti. K ní dochází, když se lidé mylně domnívají, že názory ostatních jsou méně variabilní, a zároveň předpokládají, že se tyto postoje systematicky liší od jejich vlastních. Trochu kostrbatě tahle definice vysvětluje, proč přetrvávají chybné postoje, i když je ve skutečnosti málokdo drží. Kupříkladu mnoho studentů si myslí, že ostatní věnují studiu méně času, což je odrazuje od studia. Ve skutečnosti ale studenti věnují studiu spoustu času, jen to neřeknou, protože se bojí, že budou za neschopné či mimoně. Jejich mlčení ale podpoří stereotyp, že běžný student nestuduje. Podobně se řada lidí domnívá, že ostatní pijí alkohol mnohem více, což ospravedlní následně jejich nadměrné pití, i když spousta lidí nepije mnoho či vůbec, ale právě proto to nevytrubují ven. 

Pluralistická nevědomost má značné sociální dopady. V Saúdské Arábii si mnoho mladých mužů myslí, že ženám by mělo být dovoleno pracovat mimo domov, zároveň předpokládají, že majorita jejich spoluobčanů je proti, a proto jsou veřejně také proti.

Graf ukazuje obrovský rozdíl mezi odhady participantů, kolik jejich spoluobčanů považuje práci žen mimo domov za dovolenou a skutečným počtem Arabů, kteří práci žen mimo domo schvalují. Spočteno jako (odhad v %) - (objektivní podíl v %).

Naštěstí lze s pluralistickou nevědomostí snadno bojovat – podporou sdílení informací. Když Arabům americkošvýcarský tým ekonomů ukázal výsledky hodnověrného anonymního průzkumu, co si jejich
vrstevníci skutečně myslí, byli pak mnohem ochotnější zaregistrovat své manželky do aplikace
umožňující jim najít práci mimo domov.

Poté, co ekonomové ukázali Arabům skutečné názory jejich spoluobčanů, vzrostla jejich ochota nechat své ženy zaregistrovat do aplikace umožňující práci mimo domov. Zde vidíte rozdíl mezi kontrolní skupinou ("Control"), která informace nedostala a skupinou, která informace dostala ("Treatment").

Psáno pro Lidové noviny.

Kam jazyk, tam plášť

Kde na webové stránce se nachází nadpis blogu? Úkol natolik triviální, že jsem první větou asi polovinu čtenářů ztratil. Vědomí levé strany si totiž stále neseme s sebou. Ať jsme kdekoliv, ať čelíme severu, západu či koukáme do země, levá je jaksi vždy „vlevo“.

Zkusme těžší úkol, ukažte na sever. Pokud nejste doma, kde jste si světové strany zažili, většina čtenářů nebude úplně bez pochyb. Nikoliv australští Aboridžinci kmene Pormpuraawan. Ať se jich zeptáte kdekoliv a kdykoliv, vždy dokonale určí světové strany. Americké psycholožky Lera Boroditsky a Alice Gaby (pdf) slavně dokázaly, že za geniální orientací nestojí jejich způsob života, ale jazyk, kterým mluví. Nepoužívají totiž sebestředný jazyk jako my, v němž vpravo je vždy závislé, kde mluvčí stojí. Naopak, jejich jazyk užívá absolutní směry. Nechápali by, co znamená „přednost zprava“, protože neexistuje nic jako zabočit doprava, ale třeba na východ či severozápad. V řeznictví neřeknou, „Podejte mi ten bůček vlevo“, ale „Chci ten kus severoseverozápadně“. Psycholožky tím dokázaly, že jazyková struktura ovlivnila, jak vnímají prostor – bez dokonalé orientace by totiž Pormpuraawané nebyli schopni si ani nakoupit. Byl tak znovu nastartován relativistický výzkum známý jako Sapirova–Whorfova hypotéza – tvrdící, že formy jazyka razantně mění naše vnímání reality.

Jazyky se vyznačují třeba různě definovanými rody, obvykle mužským, ženským a neutrálním či středním (nicméně třeba finština a maďarština rody neznají a thajština jich má skoro dvacet). Ač rozlišení rodů dle biologického pohlaví a životnosti (střední „to“ obvykle nežije) je pochopitelné, vůbec není pravidlem. V němčině má „slečna“ střední rod (das Fräulein je přeložitelná tedy spíše jako mladoženství). V češtině naopak neživý „most“ není rodu středního, ale mužského. V němčině je zase rodu ženského, die Brücke.

Ač se klasifikace rodů zdají být nudnými hračkami pro lingvisty, výzkum ukázal, že i jmenné rody mají nemalý vliv, jak vnímáme vlastnosti okolí. Má-li německy mluvící člověk popsat obecný most, často používá přídavná jména jako „krásný“ či „elegantní“, naopak Češi či Španělé používají slova jako „pevný“, „odolný“ nebo „velký“. Nedá se přitom říci, že by se německé mosty skutečně vyznačovaly omamným půvabem a české bytelností. Možným vysvětlením je, že pro Čechy stejně jako pro Španěly je most rodu mužského a ten je asociován se silou a tvrdostí, v němčině je naopak rodu ženského, a proto je v mysli mluvících snadněji asociován se sličností či ladností.

Intenzita používání gramatických rodů se mezi jazyky výrazně liší. Zrovna v češtině rod podmětu mění vlastně všechny součásti věty. V novinové hlavičce „Politička podváděla. Její diplomka je opsaná!“ jsou tvary podstatného jména, slovesa i zájmena závislé na ženském rodu. V anglickém ekvivalentu, „The politician cheated, charged with plagiarism!“, naopak nejde pohlaví plagiátora poznat. Angličtina neodlišuje politika/političku (jde prostě o „politician“) a obecně kromě zájmen neodlišuje dle rodu ani jiná slova. V češtině naopak každé slovo zdůrazňuje rod.

Francouzská ekonomka Estefania Santacreu-Vasut si uvědomila, že jazyková struktura mluveného jazyka – zde důraz na rody – může v daném národu silně posilovat zažité stereotypy. Zvažte, že máte ve velké firmě obří problém, co vás napadne, že by se mělo udělat? Dle mého malého průzkumu 100 procent respondentů odpoví nějakou variaci věty „Potřebujeme najít schopného manažera či zaměstnance, který to vyřeší“. Nikdo neřekne „schopnou manažerku/zaměstnankyni“. Naopak v angličtině by byla ekvivalentem věta „We need to find a competent manager…“, z které nijak nevyplývá, hledáme-li muže či ženu, protože „manager“ je bezpohlavní slovo a přídavné jméno „competent“ se nemění.

Santacreu-Vasut se svým týmem prozkoumala, jak intenzita užívání rodů v jazyku dané země souvisí s postavením žen ve firmách (kolik z nich vede velké týmy podřízených, sedí v představenstvech či jako generální ředitelky firmy řídí). Potvrdili, že čím intenzivněji jazyk používá rody, tím více jsou ženy ve firmách diskriminovány, nedostanou se do vedoucích rolí, mají nižší odpovědnost a platy.
Zde je nutné přiznat, že podobné závěry mají řadu limit, jelikož lze těžko odlišit jazyk od kultury. Češi jsou poněkud šovinističtí, a i kdybychom mluvili rodově neutrálním jazykem, náš pohled na roli žen ve společnosti by byl asi stále konzervativní. Tím, že používáme silně rodový jazyk, s diskriminací nemusí mít nic společného. Leč může i skutečně naše stereotypy posilovat.

Víte, kolik žen je v Česku zastoupeno mezi generálními řediteli 100 největších firem? Dvě.


Psáno pro Lidové noviny.

Mami, tati, občas mi nakrmte tělo, jdu pařit

V literatuře i filmu existuje několik vizí budoucího světa, ve kterém se ženy obejdou – ať už musí, nebo chtějí – bez mužů. Ta budoucnost možná nastává. Mladí muži se stále častěji stěhují ze skutečného světa do virtuálního světa videoher. Tedy psychicky, fyzicky trčí v mamahotelu.

V letech 2000 až 2015 poklesl počet hodin, které ročně odpracuje průměrný mladý americký muž o 203. Čím to? Byla krize, takže zaměstnanost obecně poklesla? Víc mladých lidí mohlo jít studovat, případně studují déle? Mohlo dojít k takovému nárůstu příjmů, že mladá generace nepotřebuje a nechce tolik pracovat? Na tom všem něco je, ale uspokojivě nic z toho fenomén nevysvětluje.

Míň dnes pracují i ženy nebo starší muži, k tak intenzivnímu propadu jako u mladých mužů u nich ale nedošlo, takže vnější ekonomické podmínky vinit nelze. A jestli někdo studuje víc, tak jsou to ženy, nikoliv mladí muži.

Takové to domácí paření

Tým ekonomů a sociologů ve složení Mark Aguiar, Mark Bils, Kerwin Kofi a Charles Hurst jedno vysvětlení nabízí. Mladí muži podle nich už prostě tolik pracovat nechtějí a příčinou této nechutí jsou – úžasné počítačové hry. Pohled na demografická šetření o tom, jak Američané využívají volný čas, skutečně napovídá, že pokles odpracovaných hodin zrcadlí nárůst času věnovaného odpočinku a zábavě. A muži do 30 let dnes v průměru stráví hraním na počítačích a konzolích ročně o sto hodin víc než před deseti lety.

Zjevným úskalím této úvahy je možnost, že je to obráceně: co když mladý muž nemůže najít práci, a tak zabíjí čas pařením? Ostatně nezaměstnaní muži stráví hraním videoher až 520 hodin ročně.

Výzkumníci nicméně vytvořili model, který ukazuje, že neochota pracovat může být přímým důsledkem vyšší kvality her. Využili toho, že zlepšování herních technologií je univerzální jev, dopadající na všechny hráče stejně – přitom platí, že nárůst volného času je u mladých mužů disproporčně alokován na počítačové hry, dokonce tak, že jednoprocentní nárůst volného času vyústí ve dvouprocentní nárůst času věnovaného hrám, na úkor jiných volnočasových aktivit či domácích prací (ani nové návykové seriály nebo Netflix nemají moc ukrojit z volného času tolik). U žen ani u starších mužů nic podobného neplatí. Zároveň v různých amerických státech existují odlišně lukrativní pracovní příležitosti, lze proto odvodit, za jakou mzdu jsou lidé ochotni pracovat a kde spíš upřednostní hraní počítačových her.

Graf ukazuje kolik z celkového volného času ("Total Adjusted Leisure Time Bins") v hodinách mladí muži věnovali počítačovým hrám ("Computer Time") letech 2004-2007 (světlé sloupce) a pak v letech 2012-2015 (tmavé sloupce). Nárůst podílu počítačových her je markantní.

Hry lepší než život

Snížení odpracovaných hodin kvůli lepším hrám nepřímo potvrzují i další statistiky. Roste třeba počet mladých mužů do 30 let, kteří se nechají podporovat rodiči a bydlí s nimi (v současnosti v USA dvě třetiny mladých mužů), takže nejsou existenčně nuceni pracovat a svůj talent věnují hrám. A pak vůbec nejpřesvědčivější statistika, o životní spokojenosti. Na první zamyšlení je to tristní: Mladí muži nepracují, nemají příjmy, musí je podporovat rodiče. Svůj čas věnují hraní videoher. Nicméně ze statistik vyplývá, že jejich pocity životní spokojenosti rok po roce rostou. Naopak podíl starších, pracujících mužů s vlastním bydlením, kteří se považují za šťastné, stabilně klesá. Data tedy napovídají, že hraní her je natolik odměňující a uspokojující aktivitou, že přebije konvenční ukazatele úspěchu, jako je vysoký příjem, kariéra nebo vlastní bydlení.

V čem to je, že dnešní hry jsou tolik přitažlivé (nebo návykové), že mnozí Američané upřednostní virtuální realitu nad skutečností, z výzkumu vyčíst nelze. Může to být jejich propracovanější příběh a multiplayerová povaha. Hry mají „vyšší účel“, který se v mnoha reálných situacích těžko hledá, spoluhráči na sobě závisí a opustit tým a úkol berou jako zradu a ztrátu reputace. Hry můžou být díky propracované grafice a psychologii svých designů natolik vzrušující, že je složité je odložit (jak ukazují smrti hráčů po desítkách odehraných hodin). Toto vysvětlení alespoň přijala Čína, která ustanovuje regulaci herního průmyslu. Herní gigant Tencent kupříkladu na základě vládního tlaku u svého nejoblíbenějšího produktu Honour of Kings (denně hru hraje 50 milionů lidí) zakázal mládeži hrát víc než dvě hodiny denně a mezi půlnocí a osmou ranní je hra pro ně omezena zcela.

Další bitva mezi zastánci osobní odpovědnosti a proponenty vládního paternalismu bude zjevně o přístup do virtuální reality. 


Psáno pro Finmag (redigováno).

Triumf nakažlivé zloby

Vítězství Donalda J. Trumpa v prezidentských volbách mohlo změnit normu toho, jak muži přistupují k ženám. Experimentální studie z Whartonovy obchodní školy Pensylvánské univerzity ukázala, že muži nyní vyjednávají s ženami agresivněji a jsou sebestřednější. Doplácí na to efektivita společných týmů.

Americké ekonomky Jennie Huangová a Corinne Lowová (pdf) zkoumají, jak lidé vyjednávají, musí-li se podělit o omezené zdroje. Účastníci jejich výzkumů hrají variantu ekonomické hry Souboj pohlaví (název je ovšem zavádějící, v experimentální hře nemusejí nutně vystupovat jen hráči opačného pohlaví). Hráč sedí v uzavřeném kancelářském boxu u počítačového rozhraní a je spárován s náhodným anonymním protihráčem sedícím jinde. V daném časovém limitu si mají mezi sebou rozdělit 20 dolarů podle jednoduchého pravidla. Buď jeden hráč dostane 15 dolarů a druhý 5, nebo naopak první 5 a druhý 15 dolarů. Když se nedohodnou, žádný z nich nedostane nic. Jelikož spolu dva lidé hrají jediné kolo, žádný z nich nemá motivaci druhému vyjít vstříc, zároveň nechtějí odejít s prázdnou. Otevírá se prostor pro přesvědčování a vyjednávání, které probíhá v on-line chatu. Takto se sehraje několik kol, v nichž hráči vždy hrají vůči někomu jinému.

Je už prozkoumaná řada způsobů, jak hráči vyjednávají. Nejsilnější je tvrdý závazek. Hráč na začátku napíše, že volí 15 dolarů pro sebe a 5 nechá protihráči, tím s vyjednáváním končí a odmlčí se. Protihráč nemá na výběr, buď souhlasí a dostane 5 dolarů, nebo nesouhlasí a pak nikdo nedostane nic. Mnoho lidí couvne, aby si z hry efektivně něco odnesli – pochopitelně ne všichni ale ustoupí. Lze se pokoušet postupně vyjednávat, být agresivní a zdůrazňovat své nároky nebo naopak přistupovat k druhým přátelsky nebo i velmi vstřícně nabídnout protistraně, ať si 15 dolarů nechá.

Hra se hraje většinou anonymně, protihráči o sobě nic nevědí. Huangová a Lowová ale někdy participantům experimentu řekly, že jejich protihráčem je muž nebo žena, a sledovaly, jak se změní chování hráčů, když budou vědět, jakého pohlaví je soupeř.

Zvlášť zajímavé je ale datum vzniku studie. Totiž první část experimentu se konala v říjnu 2016, dokončený byl v listopadu. Mezitím Donald Trump vyhrál prezidentské volby.

Je již notorietou, že Trumpovo podnikání spočívá i na manipulaci a podvádění klientů, vydírání dodavatelů neplacením, vyhrožování soudními spory konkurentům a kritikům; prostě útočným jednáním. A byl to také Trump, kdo proslul misogynními výroky, mimo jiné, že jeho bohatství a sláva mu dávají právo sexuálně obtěžovat ženy.

Příklady táhnou

V myslích mnoha Američanů to byla právě jeho konfliktní a narcistická osobnost, bezohlednost, co mu dopomohlo k obchodním i politickým úspěchům. Jeho vítězství v prezidentských volbách, byla zlomová událost: agresivita a bigotnost mohly být legitimizovány jako standard, jak se chovat k druhým, zejména k ženám. Huangová a Lowová skutečně pozorovaly, že hráči po prezidentských volbách volili mnohem konfliktnější a agresivnější vyjednávací strategie. Před volbami se muži chovali k ženám galantně, někdy jim jednoduše 15 dolarů přenechali. Po volbách se jejich chování změnilo, agresivita obecně narostla a vyjednávání s ženami bylo někdy tvrdší než s muži, o více než 140 procent narostlo použití strategie tvrdý závazek. Zdá se navíc, že nárůst útočnosti je silnější u republikánských voličů. Tvrdé vyjednávání přitom nevedlo k větším výdělkům, protistrana mnohdy neustoupila, a oba hráči proto častěji odcházeli z prázdnou.

Graf ukazuje, jak frekventované byly strategie: tvrdý závazek („Hard Commitment“), agresivní mluva („Tough Talker“) a obecné skóre agresivnosti vyjednávání („Aggressive Score“) při vyjednávání s muži („Male Partner“) a s ženami („Female partner“). Bílé sloupce ukazují stav před prezidentskými volbami, černé sloupce stav po vítězství Donalda Trumpa. Za pozornost stojí razantní nárůst černých sloupců – tj. agresivního jednání – při vyjednávání s ženami.

Výsledky jediné studie nelze generalizovat, je první svého druhu, navíc využívá umělou experimentální situaci a hráči byly jen čtyři stovky vysokoškolských studentů. Jestli se normy chování skutečně posunuly, ukáže navazující výzkum. Leč, zjištění konzistentně zapadá do poznatků ukazujících, jak snadno – mnohdy podvědomě – lidé přebírají normy chování vůdčích osobností. Je-li v jejich povaze ponižování a shazování druhých, normy kultivovaného chování ve společnosti slábnou.


Psáno pro Finmag.

Ženy berou méně, čelí předsudkům

Rozdíly v platech mezi ženami a muži lze samozřejmě vysvětlit jejich preferencemi v rozložení času mezi zaměstnáním a rodinou či péčí o potomstvo.

Aktuální příběh primářky, jejíž poloviční plat vůči mužským kolegům dle Krajského soudu v Brně není diskriminací, protože si mj. o přidání "neříkala", je však příkladem, jak genderové předpojatosti způsobují platové znevýhodňování žen.

Ilustrativní jsou výsledky experimentu Debory Smallové a kolegů (pdf). Účastníkům svého pokusu nejprve slíbili odměnu ve výši "3 až 10 dolarů" za nesouvisející úkol. Leč po konci experimentu jim individuálně vypláceli jen tři dolary. Nijak přitom nezmínili původní slib ani možnost vyjednávání. Účastníkům nedávali žádnou zpětnou vazbu, jak si v experimentu vedli. Jen sledovali, kdo se ozve. O více peněz si řekl každý čtvrtý muž, ale jen 3 procenta žen. Když jsme podobný experiment zkoušeli na českých studentech ekonomických fakult, výsledky byly téměř identické.

Nespočet terénních studií ukazuje, že realita je stejná: při nástupu o své mzdě vyjednává většina mužů, ale jen naprosté minimum žen. I po absolvování vůbec nejsoutěživějších studijních programů MBA vyjednává o své nástupní mzdě jen šestina žen. Muži si i poté o přidání v zaměstnání bez obalu říkají, ženy spíše věří, že jejich schopnosti budou ve firmách rozpoznány a odměněny, k čemuž ale mnohdy nedojde.

Motivovaný čtenář se dozví více v knize Women Don't Ask: Negotiation and the Gender Divide od: Linda Babcock a Sara Laschever, kterou v roce 2003 vydalo nakladatelství Princeton University Press.

Říkáte-li si, že řešení je snadné − prostě přimějme ženy, ať jsou průraznější −, mýlíte se. Zvažte, zda byste najali uchazeče o místo, který na pohovoru prohlásí:

"Užívám si stresující situace. Byl jsem editorem školních novin a každý týden jsem musel připravovat sloupek pod časovým presem…, ale vždycky jsem to zvládl, a to tak dobře, že mnohdy jsem překvapil sám sebe. Nadřízení si toho také všímali a mými výkony byli nadšeni."

Dle studie od Laurie Rudmanové a Petera Glicka (pdf) většina lidí takového člověka hodnotí jako velmi sebevědomého a kompetentního a nabídla by mu práci. Když jim však byl stejný text předložen v ženském rodě (zkuste si to!), žadatelka byla hodnocena spíše jako nesympatická a nevhodná na danou pracovní pozici. Tento dvojí standard ukazuje, že ženy nemohou být více asertivní − jsou pak považovány za zlé a "neženské". Nastává Hlava 22: ženy berou nižší plat i kvůli ne­ochotě o platu vyjednávat, když si však − stejně jako muži − o přidání řeknou, jsou považovány za protivné a namyšlené a kariérní vyhlídky se jim ještě zhorší.

Dalším oblíbeným argumentem pro mzdovou nerovnost je, že dívky a ženy v nejlépe placených, ale mentálně či psychicky vytíženějších oborech, jako jsou matematické disciplíny, technika či management, nedosahují kvalit mužů. Prostým pohledem na výsledky školních či odborných testů spatříme skutečně mnohem horší skóre žen. Důvodem ale není odlišnost ženského intelektu, ale právě předsudky o nevhodnosti těchto oborů pro ženy. Tedy rodinné, společenské, školní a firemní klima, které systematicky shazuje jejich motivaci i píli.

Velké rozdíly v testech totiž nastávají jen v zemích, kde vůči schopnostem žen panují předsudky (pdf), tam, kde mají horší podmínky na trhu práce či při vstupu do politiky, prostě kde ve společnosti vítězí mužský šovinismus (typicky v Turecku či v Itálii). Ve státech s genderovou rovností jsou ženy v matematice stejně schopné jako muži (či dokonce lepší, jako třeba v Thajsku či v Irsku).

Podíl žen v nejlepších amerických orchestrech od 50. let. V 70. letech začaly působit slepé komise a zastoupení žen se narovnalo.

Téměř každá studie, jež narovná podmínky, nalezne, že dříve vnímané superiorní postavení mužů mizí. Třeba nejlepší hudební hráči byli vždy muži. Být schopen fyzické výdrže, komplexní techniky, mít výjimečný talent, vše chtělo celého muže. Po většinu století bývala i v orchestrech desetina, nanejvýše pětina hráček. Jakmile však hráči začali být najímáni tzv. slepou komisí, tj. uchazeče o místo jen poslouchala, ale neviděla, zastoupení žen vylétlo na poměrné zastoupení (pdf). Opět se ukázalo, že výjimečnost mužů byla jen klamná iluze, v níž lidé viděli či slyšeli to, co předem očekávali, nikoliv pochmurnou skutečnost.

Bez obalu řečeno, kdo podporuje či bagatelizuje mzdovou či kariérní nerovnost pohlaví, přímo podporuje lidskou omezenost, obrovskou nespravedlnost a zbytečné plýtvání talenty.

Článek byl inspirován knihou Friend & Foe: When to Cooperate, When to Compete, and How to Succeed at Both od: Adam Galinsky a Maurice Schweitzer, kterou v roce 2015 vydalo nakladatelství Crown Business.

Psáno pro Hospodářské noviny.