Jak naočkovat kritické myšlení

Volby vždy dodají příklady neinformovanosti, zmatenosti či prostého nezájmu mnohých voličů. Jsou ale lidé beznadějně odsouzeni zavírat se v malé bublině oblíbených názorů a triviální zábavě? Přelomový americko-čínský experiment naznačuje, že ano. Nicméně úplně zatraceni také nejsme.

„Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti […] pravdu neměl Orwell, ale Huxley.“

Citace pochází z předmluvy klasiky Ubavit se k smrti Neila Postmana, která porovnává dvě nejslavnější dystopie – romány Konec civilizace Aldouse Huxleyho a 1984 George Orwella. Podle Postmana nám hrozí spíše budoucnost, jakou předvídal Huxley.

Nevědomost občanů liberálních demokracií nemusí být podle Postmana nakonec odlišná od neinformovanosti obyvatel cenzurujících diktatur, pokud lidé nebudou schopni či ochotni vyhledávat a ověřovat informace. Postman upozorňuje, že konzumace zpráv se může stát pouhým rozptýlením. Zprávy se nebudou promýšlet, ale pouze prociťovat. Jejich ověřitelnost, pravdivost, úplnost přestanou být důležité. Podstatné bude, jestli se líbí a baví nás. Zdá se, že to sedí – přestože máme doslova na pár kliknutí v dosahu informační zdroje, které by ukázaly, jak jsou naše představy o světě zavádějící, neúplné či i zcela scestné, málokdo má zájem svoje názory podrobit testu objektivnosti.

Co kdyby najednou zmizel velký čínský firewall?

Skutečně ustrneme v tetelivé myšlenkové laxnosti? Odpovědět se pokusili ekonomové Yuyu Chen z Pekingské univerzity a David Yang ze Stanfordovy univerzity. Uskutečnili experiment (pdf), jak náhodně získaný přístup k mnohem kvalitnějším zdrojům informacím ovlivní myšlení mladých lidí.

Nabrali 1800 čínských studentů a vybraným na víc než rok zaplatili velmi efektivní software (virtual proxy network, VPN), který dokázal obejít čínskou cenzuru internetu. „Velký firewall“ čínského Ministerstva veřejné bezpečnosti od roku 2003 blokuje řadu západních internetových služeb a zpravodajských serverů. Bez VPN se z Číny nepřipojíte na Google, YouTube, Facebook, Twitter, Instagram či Blogspot (ani na většinu pornografických webů). Nemůžete sledovat nebo číst CNN, New York Times, Guardian, BBC, Bloomberg nebo Wall Street Journal. Myšlení většiny Číňanů proto formuje jen státní propaganda. Náhodně vybraní studenti získali příležitost objevit necenzurovaný svět informací o své zemi a o světě vůbec. Výzkumníci na oplátku získali možnost zkoumat, jak nabyté informační svobody využijí.

Polovina studentů software nevyužila vůbec, což lze jednoduše vysvětlit strachem ze státních orgánů. Pohříchu však ti, kteří software začali využívat, si téměř vůbec neprohlíželi zpravodajské či názorové servery. Zůstali u oblíbených, státních. Suverénně u nich vyhrály stránky poskytující zábavu typu YouTube či Facebook, dále pak služby Googlu a pornografické weby (pro zajímavost – na ty chodilo 77 procent studentů a 62 procent studentek). Na zahraniční zpravodajské servery se nepřipojila ani tři promile studentů.

Kritické myšlení se dá naočkovat

Chen a Yang proto začali skupinu náhodně vybraných studentů motivovat, aby si zpravodajství četli. Uvažovali, že běžný student neví, co neví. Nemá ponětí, jak moc jsou jeho názory pokřiveny propagandou a jak cenzura hrubě rámuje diskuzi. Nezná-li student hodnověrnější zdroje informací, nenapadne ho, že by pro něj mohly mít nějakou hodnotu. Oba ekonomové proto vytvořili kvíz z článků v New York Times a za správné odpovědi studenty peněžně odměňovali – a čtenost novin skutečně vylétla. Ekonomové nato zkoumali, zda i poté, co s kvízy přestanou, si studenti udrží vytvořený návyk a budou dále zahraniční zpravodajství sledovat. Zde jejich výzkum nabízí naději: studenti pokračovali a zahraniční zpravodajství sami vyhledávali. Doba, kterou strávili na zpravodajských serverech, se zečtyřnásobila a i poté, co experiment skončil, si 23 procent studentů začalo samo platit kvalitní VPN, aby mohli zahraniční weby dál sledovat.

Průměrná doba (v minutách) strávená na stránkách New York Times týdně mezi studenty, kteří získali jen software na obejití čínského firewallu (modrá linka, "Access") a mezi studenty, kteří byli navíc i podporováni placenými kvízy (červená linka, "Access+Encour."). Placené kvízy fungovaly pouze od února do půlky března 2016. Čárkovaná čára značí procento článků, které byly politicky citlivé (jako únik panamských dokumentů, výročí čínské kulturní revoluce atp.).

Nezůstalo přitom jen u zájmu o zakázané weby, Chen a Yang později odkryli, že u studentů sledujících zahraniční zpravodajství se trvale posunulo vnímání čínské reality. Přestali natolik důvěřovat své vládě a státem poskytovanému zpravodajství, přestali bezmezně věřit v trvalý ekonomický růst a boom čínských akciových trhů. Začali být kritičtější k budoucnosti své země a byli ochotnější Čínu opustit (třeba jako výměnní studenti).

Obecně Chenův a Yangův výzkum potvrzuje, že pravdu měl skutečně Huxley. Jakmile lidé přivyknou určitému myšlení či životu, spontánně je už nenapadne své názory zpochybňovat nebo hledat nové perspektivy. Nerozeznají už hodnotu vidět svět jinak. Věnují se tomu, co je baví (což rozhodně není studium zpochybňujících informací). Tyto tendence lze zvrátit, nikoliv však kampaněmi, psaním novinových příspěvků nebo komentářů, ale cíleným a pracným naváděním bližních, aby pro sebe objevili svět bohatší na informace, než je ten, ve kterém žijí.


Psáno pro Finmag.

Důvěra ve stát a Habsburg nad námi

Může naše životy ovlivňovat již století neexistující státní útvar a jeho instituce? Třeba v Česku mnohé státní i městské úřady začínají pracovat už od sedmé či osmé hodiny. Proč? Tak ranní úřední hodiny skoro v žádné jiné světové zemi nenajdeme. Legendárním důvodem je velmi brzké vstávání císaře Františka Josefa I., jehož biorytmu se přizpůsobila celá rakousko-uherská státní správa. V Česku tento systém přetrval i přes několik změn režimů.

Habsburská monarchie držela i poměrně vysoký byrokratický standard, úředníci byli kultivovaní a vzdělaní. Vůči státní správě srovnatelných říší, jako třeba ruské či turecké, byli vzorem úřednické efektivity. Sascha Becker, Katrin Boeckh, Christa Hainz a Ludger Woessmann (pdf) se proto podívali, zda se obyvatelé současných středo- a východoevropských států odlišují v důvěře ve státní moc, pakliže žijí v regionech, které před stoletími patřili habsburskému impériu. Využili toho, že na území bývalého Rakousko-Uherska nyní existuje 17 různých národních států, přičemž pouze některé jejich části patřili Habsburkům, zatímco jiné nikoliv (jak je patrno z mapky níže).

Tučná linka ukazuje hranice největšího rozmachu Habsburské monarchie, čárkovaná linka hranice říše v roce 1900. Body označují všechna města, odkud pocházeli respondenti studie. Analýza se zaměřila zejména na černé „hraniční“ body, tj. města jednoho státu, z nichž některá se nacházela v Rakousku-Uhersku a druhá nikoliv.

I přes velmi bouřlivé zvraty ve střední Evropě 20. století potvrdili, že obyvatelé území monarchie, která od roku 1918 neexistuje, jsou dnes trochu jiní než jejich spoluobčané. Více důvěřují soudům i policii. S jejich vyšší důvěrou v tyto instituce se pojí i upřímnější víra, že úředníky není nezbytné uplácet. Nejintenzivnější efekt byl nalezen u soudců, u dopravních policistů je vliv ale skoro mizivý. Podobně i zástupci firem, které podnikají v „bývalém“ Rakousku-Uhersku, udávají, že soudy jsou více nestranné a spravedlivé než jejich kolegové o pár desítek kilometrů vzdálených městech stejného státu.

Lokální kultura a zažité vzorce chování dokázaly přečkat dvě světové války, komunismus, i jeho zvrat. Zjištění mohou být i výstrahou. Setkávají-li se občané u státních zaměstnanců dlouhodobě se zkorumpovaností, neschopností či hloupostí, vzniklá nedůvěra ve stát přetrvá po další generace.


Psáno pro Vesmír.