Přesvědčit lze každého

Jak mluvit s někým, kdo bagatelizuje ruskou invazi na Ukrajinu, nevěří na závažnost covidu-19 či třeba obhajuje poslední prezidentovu milost? Psychohygienickou radou je se takovým lidem vyhýbat. Drží-li někdo takové názory, musí zavile ignorovat dostupné informace či je jeho hodnotový žebříček natolik zvrácený, že jakákoli debata by k ničemu nevedla. Nedávný experiment ale ukázal, že je možné přesvědčit každého. 

Politologové David Broockman z Kalifornské univerzity a Joshua Kalla z Yalovy univerzity ve svém výzkumu zaplatili divákům Fox News, aby koukali měsíc na konkurenční CNN. Obě televizní stanice se přitom v daném období, v září 2020, od sebe nemohly lišit více. 

Fox News je extrémně pro-republikánská stanice, kterou sledují výlučně republikáni. Zprávy mají typickou strukturu, v níž jsou za všechny neduhy odpovědní členové Demokratické strany, liberálové, zatímco Republikánská strana je majákem rozumu a pravých, tedy konzervativních hodnot. Pochopitelně televize stála za Donaldem Trumpem, po Trumpově prohře lhala o rozsáhlých volebních podvodech, které jej údajně musely o výhru připravit. Sebemenší protest proti Trumpově vládě, zejména protesty proti zabíjení Afroameričanů policisty, byl prezentován jako útok na americké hodnoty. Covid-19 byl prezentován jako rýmička, počet mrtvých nebyl zprvu vůbec referován. Fox News prezentovala nejhrubší nesmysly o škodlivosti očkování.

Naopak CNN se prezentovala jako nestranná televize, nicméně během Trumpovy vlády k němu a jeho vládě byla velmi kritická (což se projevilo i tím, že Trump o CNN šířil pomluvy a slovně napadal její moderátory a novináře). CNN pokrývala covid-19 extenzivně, jak v jeho bezprostřední smrtelnosti, tak dlouhodobých dopadech a výhodách očkování.

Grafy ukazují markantní odlišnost nejfrekventovanějších témat mezi oběma televizemi. Nahoře modrá CNN vede s tématy, jak Trump neochránil USA před covidem-19, závažnost nemoci či bezpečnost korespondenčních voleb. Jak patrno, Fox News se o tématech skoro nezmiňuje. Na druhé straně Fox News zejména referuje o extrémistických rasových teoriích Bidena a demokratů, negativních důsledcích daných teorií a informacích bagatelizujících covid-19 a jeho důsledky.

V rámci experimentu politologové nabrali skoro 800 dobrovolníků z řad diváků Fox News, jimž výzkumníci nabídli, že získají 15 dolarů za každou hodinu sledování CNN, a to až sedm hodin denně. Jelikož dobrovolníci mohli pochopitelně podvádět, výzkumný tým jim předkládal testy ověřující, zda ví, co zrovna na CNN běželo (kupř. jaký host se zrovna objevil v nějakém pořadu). Většina dobrovolníků testy prošla zodpovězením 14 z 15 otázek dobře – CNN tedy opravdu celý měsíc pečlivě sledovali.

Nejpozitivnějším výsledkem výzkumu je důkaz, že i silně držené názory lze za měsíc posunout; ne moc, ale jde to. Republikáni, kteří byli placeni za sledování CNN, změnili svá přesvědčení, že za vlády demokratů budou mnohem více stříleni policisté protestujícími, o 12 procent. Skoro o sedm procentních bodů se zvedla jejich podpora volby korespondenční metodou (do té doby tabu, jelikož republikáni mylně věří, že jsou korespondenční volby vždy zmanipulované). O pět p. b. narostl souhlas s tím, že existují dlouhodobé zdravotní komplikace s covidem-19. Některé názory se však nepohnuly, kupř. že policie zachází s bílými i černými Američany stejně. 

Především však klesla jejich bezmezná důvěra ve Fox News jako média předkládajícího hlavní zprávy pravdivě. Nahlédli, že o důležitých událostech Fox News nemluví, místo toho nastavuje agendu prezentovaných zpráv tak, aby uškodila demokratům. Své straně tak přestali tolik věřit. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

21 lekcí, které vás na nic nepřipraví

Izraelská intelektuální hvězda Juval Noach Harari se v knize 21 lekcí pro 21. století rozhodl stát novinovým komentátorem. Bavíte-li se břitkými hláškami, provokativními generalizacemi a recyklací autorových vrcholných hitů, nebudete zklamáni. Víc nečekejte.


Harariho kniha Sapiens dokázala na pár stovkách stran vykreslit, jak nevýrazný druh opice ovládl Zemi. Homo Deus byl koherentní sci-fi thriller, varující, co lidstvo čeká, až se stane otrokem nevědomé umělé inteligence nebo – když bude mít štěstí – božstvem. V novinkové 21 Lessons for the 21st Century Harari slibuje příliš nezoomovat ani moc nespekulovat. Polopaticky a racionálně vysvětluje, proč svět směřuje do záhuby a jaká rozhodnutí musíme neodkladně nebo v blízké budoucnosti učinit, abychom včas odbočili na cestu bez lidského utrpení a degradace Země. „Lidé debatovali o smyslu života tisíce let. Nemůžeme ale diskutovat donekonečna. Rýsující se ekologická krize, zvyšující se hrozba použití zbraní hromadného ničení a vzestup nových disruptivních technologií tomu zabrání (…) umělá inteligence a biotechnologie dávají lidstvu moc upravit a změnit samotný život. Velice brzy bude muset někdo rozhodnout, jak tuto moc užít – a udělá to na základě nějakého příběhu o smyslu života.“

Píseň o kreténovi, co vám zlomil srdce

Od Jednadvacíti lekcí jsem asi čekal příliš, přestože úvod varoval, že kniha vyrostla z autorovy korespondence a kratších textů pro média. Výsledkem je rutinní dílo, které často nudí – jako desítky podobných knih se hrne do debaty o mnoha globálních problémech, ale její předpovědi nejsou podložené ničím než efemérní erudicí autora a nabízená řešení (jsou-li vůbec) nejsou ani nová, ani realistická – to všechno ale Harari sebekriticky přiznává: „(…) lekce nekončí jednoduchými odpověďmi. Mají stimulovat další přemýšlení a pomáhají čtenáři se účastnit se velkých konverzací dneška.“

Knihu 21 Lessons for the 21st Century od Yuval Noah Harari vydalo letos nakladatelství

Možná až třetina lekcí v různé míře opakuje (dobré) vhledy ze Sapiens a Homo Deus. Znovu se dozvídáme, že stále sofistikovanější umělé inteligence převezmou většinu našeho života, protože nás budou znát lépe, než se známe sami (zejména budou-li mít díky biosenzorům k dispozici i naše fyziologická data). „Facebook začne vytvářet personifikované umění na základě všeho, co o vás zná. Když vás opustí přítel, nabídne vám radši individualizovanou píseň přímo o tomhle konkrétním kreténovi než o nějakém anonymovi, který zlomil srdce Adele nebo Alanis Morissette.“ V mírných obměnách Harari nabízí spekulace o autonomních autech nebo o tom, jak Google zničí veškerý marketing a jako centrální mozek lidstva každému dodá dokonale personifikované zboží, služby, dovolené, kolegy i životní partnery.

Kulomet hlášek

Majitelé algoritmů a vysoce flexibilní odborníci budou v takovém světě prosperovat, oceán nekvalifikovaných nýmandů bude živořit. Pakliže tedy politickou silou elity nezdaní – pak by lidstvo konečně mohlo prozkoumávat smysl života bez potřeby zaměstnání. Budou mít ale prostí lidé nějakou moc? Harari hádá, že většina lidstva bude zcela postradatelná. Na rozdíl od proletářských revolucí minulého století, v nichž zaměstnanci mohli hrozit zaměstnavatelům sabotáží a spotřebitelé bojkotovali ďábelské korporace, plně robotizované továrny a umělí asistenti sloužící procentu nejbohatších, geneticky vylepšených nadlidí a kyborgů už zaměstnance potřebovat nebudou. Nerovnost bude gigantická, „(…) v některých částech světa byste snad měli učit své děti programovat, v jiných je raději naučte tasit rychle a střílet přesně“.

Harari je mistr hláškař. Souboj ideologií shrnuje: „supermarket se ukázal být silnější než gulagy“; ke kvalitě lidského života: „budeme užívat nejkvalitnější zdravotní péči v dějinách, a přesně proto budeme nemocní celý život, protože někde v těle vždy bude něco neoptimálního“; k státnímu náboženství: „Japonsko byla první mocnost, která vyvinula přesně naváděné rakety (…) Kamikaze spoléhalo na kombinaci vrcholné technologie a vrcholné religiózní indoktrinace“; či ke smyslu života: „(…) je to něco jako hrát si s granátem. Jakmile ho předáte dál, jste v pohodě.“

Mělce a bez východisek

Když ale odhlédneme od hláškování, Lekce mají řadu slabin. Patrně největší je absence (rozh)řešení v jednotlivých lekcích. Harari odsuzuje nacionalismus, fašismus a rozpad Evropské unie – globální problémy prý v rámci jednotlivých zemí nejde vyřešit, většinu příslušné kapitoly se ale věnuje dynamice vzniku národních států a končí vcelku racionálním očekáváním, že globální vláda asi nevznikne. Pointou je tedy výzva, aby státy a města konečně dávaly větší váhu globálním než lokálním problémům. Podobně v kapitole o terorismu prosí média, aby se vyhýbala dryáčnickým zprávám a předhánění v počtu mrtvých, že tím jen dávají teroristům mediální prostor zdarma. Nápad, jak motivovat média – či lépe jejich inzerenty či konzumenty – aby je zajímalo radši vymírání druhů, cukrovka či příčiny rakoviny, ale Harari nenabízí.

Jindy téma jen utřídí, jako v kapitole o imigraci – nakolik jsou v právu uprchlíci, nakolik starousedlíci, čí kultura a do jaké míry převáží, nakonec si ale jen povzdechne, že když půl miliardy bohatých Evropanů není schopno uvítat ani pár milionů afrických uprchlíků, řešení migrace jednoduché nebude. Lze rovněž souhlasit, že masivní regulace objektivity TV vysílání je přežitek, získává-li lidstvo informace z jiných informačních zdrojů. Na způsob, zda a jak regulovat objektivitu internetu, už ale místo v knize (pochopitelně) nezbylo.

Meditujme? Fakt?

Harari prostě témata odbývá. O fake news pronese, že lidstvo si „alternativní fakta“ vypráví věky – o démonech, čarodějnicích, duších smažících se v pekle, neposkvrněném početí, přirozených národních zájmech, neměnné osobní identitě…, tak proč se nyní čertit, když Trump či Putin lžou o objektivních a ověřitelných informacích a spřízněná média jejich obscénnosti přebírají jako fakta. Lidé nikdy neusilovali jen o pravdu, ale spíše o moc a status. Sám se ale důsledků svého cynismu lekne a navrhne proti fake news přece jen bojovat. Pozor. Čtením placených zdrojů (je-li něco zdarma, hrozí, že pozornost čtenáře bude prodána jako produkt někomu jinému) – pomiňme, že trumpovská stanice Fox patří k placeným kabelovkám. Dalším vpravdě revolučním řešením má být častější četba vědecké literatury. Těžko vůči tomu najít oponentní hlas – tedy až na Harariho samého, který v lekci o vzdělání propaguje spíše poznání sebe sama než marginální části nekončícího objemu znalostí, které nás v 21. století zahltí.

Ve vlastním díle přitom Harari odkazuje především na novinové články a komentáře a často nepodložené zdroje, kupříkladu v lekci o komunitách si Harari stěžuje, že jsme přestali prožívat chutě, vůně, barvy. Rodiny si už při snídani ani nepovídají. Zíráme jen do mobilů. Stejně tak ale mohl prohlásit, že rodiny s vyšším vzděláním spolu prožívají víc kvalitního času než kdy v historii a mohutnící hnutí foodies či nárůst neorganizovaného turismu dokládají, že lidstvo na autentické prožitky úplně nezanevřelo.

Úspěch Lekce bezpochyby mít budou. Četba Harariho nenuceně dává pocit moudrosti, jeho osobní historiky jsou vtipné a nitka jeho děl v duchu: naše interpretace vlastní identity, událostí či společnosti je vždy poplatná nějakému historickém mýtu, fikci či limitovaném příběhu – umožňuje v diskuzi uzemnit kohokoliv. Nápady, jak problémy řešit, ale Harari svět neobohatil. Knihu končí doporučením oprostit se od zvnějšku nucených příběhů o smyslu života a meditovat. Jen při meditaci získáme skutečný vhled. Jak by k tomu asi řekl britský komik Dylan Moran: „Aha, tak proto je Tibet dominantní globální velmoc.“


Psáno pro Finmag.

Pravda a lež

Jediný lidmi vytvořený objekt přímo viditelný z vesmíru je Velká čínská zeď. Květ slunečnice se otáčí za sluncem. Přemíra cukru u dětí vyvolá nekontrolovatelnou aktivitu a neposlušnost... I když se tvrzení zdají být až fádně jasná, dokázali byste uhodnout, které/á z nich neplatí?

Otázka je trochu chytákem, protože není pravdivé žádné z nich. Velká čínská zeď je poměrně útlá, i v maximu šířky nedosahuje více než 10 metrů. Navíc má podobnou barvu jako většina jejího okolí. Kdyby byla vidět z vesmíru ona, byly by i všechny dálnice – což nejsou. U slunečnic je věc trochu složitější, protože listy a poupata se za sluncem skutečně otáčejí, rozkvetlé květenství se ale nehýbe a trvale směřuje k východu. Vliv cukru na hyperaktivitu dětí je zase jednoznačná nepravda. Žádná vědecká studie nebyla zatím schopna ukázat, že by se děti staly nezbednější jen proto, že snědly sladkosti, čokoládu či i rafinovaný cukr. Pověra setrvává v myslích rodičů asi proto, že mohou zlobivost svých ratolestí na něco svést.

Přesto si je naprostá většina lidí jista pravdivostí alespoň jednoho tvrzení. Mnozí i poté, co se dozvědí, že jde o nepravdy, nejsou schopni uznat, že se mýlí. „Určitě je to pravda, četl či slyšel jsem to už mockrát.“ Stokrát opakovaná lež se stala pravdou. (Mimochodem, v Česku se autorství teze často přisuzuje Josephu Goebbelsovi, nicméně neexistuje žádný důkaz, že by tuto či podobnou frázi vymyslel či pronesl.)

Fenomén opakovaných lží nakonec velkou částí občanů považovaných za pravdy je na výslunní zájmu společenských věd zejména poté, co se Donald Trump stal prezidentem USA. V předvečer voleb byly totiž nejsdílenější, nejlajkovanější a nejkomentovanější články na sociálních médiích zjevně falešné – což iniciovalo dosud nekončící debaty, do jaké míry mohou falešné zprávy ovlivňovat volby (a to nejen v USA).

Američtí psychologové Gordon Pennycook, Tyrone Cannon a David Rand (pdf) se proto jali otestovat, zda opakování nepravdivých informací skutečně vede k tomu, že je lidé považují za pravdivější. Účastníkům svého experimentu v 1. kole ukazovali titulky pravdivých i nepravdivých zpráv a žádali je o zhodnocení, zda by podobné zprávy sdíleli svým blízkým. Šlo o desítky zpráv, pozitivních i negativních, o faktech i o různých politicích. Třeba, že Trump poslal vlastní letadlo, aby přivezlo 200 mariňáků z Iráku v roce 1991 (nepravda) nebo že Trump slíbil, že bude ochraňovat práva gayů (pravda).

Nato účastníci v 2. kole vyplňovali dlouhý osobní dotazník a na konci experimentu, v 3. kole, měli u dalších titulků zpráv ohodnotit, zda je považují za pravdivé či nikoliv. Do této poslední fáze však byly někdy zamíchány i zprávy z 1. kola experimentu – některé falešné zprávy účastníci tedy viděli dvakrát. Bylo možné zkoumat, zda „seznámení se“ se zprávou zvýší hodnocení její pravdivosti vůči zprávám, které účastník viděl poprvé. Pohříchu se potvrdilo, že lživé zprávy, které lidé již jednou viděli, hodnotili jako pravdivější. Konejšivým výsledkem bylo, že lživé zprávy jako celek byly hodnoceny jako trochu méně pravdivé než skutečné pravdivé zprávy.

Šokováni výsledky se psychologové snažili zjistit, co by pomohlo, aby lidé opakovaným lžím nezačali věřit více. Provedli další experiment a u falešných zpráv uváděli upozornění, že zpráva je považována za nepravdivou nezávislou institucí ověřující fakta (analogií českého projektu Demagog.cz). Bohužel ani tato varování nezměnila stejný trudný závěr – lidé opakovaným lžím věřili více. Varování měla i nečekaný negativní efekt: účastníci experimentu všechny zprávy – pravdivé i nepravdivé – najednou posuzovali za méně pravdivé. Upozornění, že jsou bombardováni falešnými zprávami nevedlo k ignorování falešných zpráv, ale k obecnému pocitu nedůvěry ve zpravodajství.

Graf ukazuje vyšší hodnocení přesnosti zpráv ("Accuracy rating") účastníky experimentu, pakliže je viděli opakovaně - v 1. i 3. kole experimentu (červená, "Familiarized") než zpráv, které viděli poprvé (modrá, "Novel"). Zároveň je patrno, jak malý vliv mělo upozornění ("Warning"), že jsou zprávy nehodnověrné.

 
Pouhé jediné zopakování lži navodí pocit, že je na ní cosi pravdy. Některým lžím jsme přitom vystavování měsíce a roky. Zvažme, jak silným klamům můžeme věřit.

Jediným pozitivním výsledkem studie je, že lidé nevěří i opakovaným lžím, pakliže jsou v rozporu s elementárním vzděláním, třeba že Země je perfektní čtverec. Ministerstvo školství by se mohlo zamyslet, zda osnovy necílit více na učení, jak kriticky ověřovat informace. Schopnosti pro blaho národa asi důležitější než znalost, že Země je rotační elipsoid.


Psáno pro Lidové noviny.

Triumf nakažlivé zloby

Vítězství Donalda J. Trumpa v prezidentských volbách mohlo změnit normu toho, jak muži přistupují k ženám. Experimentální studie z Whartonovy obchodní školy Pensylvánské univerzity ukázala, že muži nyní vyjednávají s ženami agresivněji a jsou sebestřednější. Doplácí na to efektivita společných týmů.

Americké ekonomky Jennie Huangová a Corinne Lowová (pdf) zkoumají, jak lidé vyjednávají, musí-li se podělit o omezené zdroje. Účastníci jejich výzkumů hrají variantu ekonomické hry Souboj pohlaví (název je ovšem zavádějící, v experimentální hře nemusejí nutně vystupovat jen hráči opačného pohlaví). Hráč sedí v uzavřeném kancelářském boxu u počítačového rozhraní a je spárován s náhodným anonymním protihráčem sedícím jinde. V daném časovém limitu si mají mezi sebou rozdělit 20 dolarů podle jednoduchého pravidla. Buď jeden hráč dostane 15 dolarů a druhý 5, nebo naopak první 5 a druhý 15 dolarů. Když se nedohodnou, žádný z nich nedostane nic. Jelikož spolu dva lidé hrají jediné kolo, žádný z nich nemá motivaci druhému vyjít vstříc, zároveň nechtějí odejít s prázdnou. Otevírá se prostor pro přesvědčování a vyjednávání, které probíhá v on-line chatu. Takto se sehraje několik kol, v nichž hráči vždy hrají vůči někomu jinému.

Je už prozkoumaná řada způsobů, jak hráči vyjednávají. Nejsilnější je tvrdý závazek. Hráč na začátku napíše, že volí 15 dolarů pro sebe a 5 nechá protihráči, tím s vyjednáváním končí a odmlčí se. Protihráč nemá na výběr, buď souhlasí a dostane 5 dolarů, nebo nesouhlasí a pak nikdo nedostane nic. Mnoho lidí couvne, aby si z hry efektivně něco odnesli – pochopitelně ne všichni ale ustoupí. Lze se pokoušet postupně vyjednávat, být agresivní a zdůrazňovat své nároky nebo naopak přistupovat k druhým přátelsky nebo i velmi vstřícně nabídnout protistraně, ať si 15 dolarů nechá.

Hra se hraje většinou anonymně, protihráči o sobě nic nevědí. Huangová a Lowová ale někdy participantům experimentu řekly, že jejich protihráčem je muž nebo žena, a sledovaly, jak se změní chování hráčů, když budou vědět, jakého pohlaví je soupeř.

Zvlášť zajímavé je ale datum vzniku studie. Totiž první část experimentu se konala v říjnu 2016, dokončený byl v listopadu. Mezitím Donald Trump vyhrál prezidentské volby.

Je již notorietou, že Trumpovo podnikání spočívá i na manipulaci a podvádění klientů, vydírání dodavatelů neplacením, vyhrožování soudními spory konkurentům a kritikům; prostě útočným jednáním. A byl to také Trump, kdo proslul misogynními výroky, mimo jiné, že jeho bohatství a sláva mu dávají právo sexuálně obtěžovat ženy.

Příklady táhnou

V myslích mnoha Američanů to byla právě jeho konfliktní a narcistická osobnost, bezohlednost, co mu dopomohlo k obchodním i politickým úspěchům. Jeho vítězství v prezidentských volbách, byla zlomová událost: agresivita a bigotnost mohly být legitimizovány jako standard, jak se chovat k druhým, zejména k ženám. Huangová a Lowová skutečně pozorovaly, že hráči po prezidentských volbách volili mnohem konfliktnější a agresivnější vyjednávací strategie. Před volbami se muži chovali k ženám galantně, někdy jim jednoduše 15 dolarů přenechali. Po volbách se jejich chování změnilo, agresivita obecně narostla a vyjednávání s ženami bylo někdy tvrdší než s muži, o více než 140 procent narostlo použití strategie tvrdý závazek. Zdá se navíc, že nárůst útočnosti je silnější u republikánských voličů. Tvrdé vyjednávání přitom nevedlo k větším výdělkům, protistrana mnohdy neustoupila, a oba hráči proto častěji odcházeli z prázdnou.

Graf ukazuje, jak frekventované byly strategie: tvrdý závazek („Hard Commitment“), agresivní mluva („Tough Talker“) a obecné skóre agresivnosti vyjednávání („Aggressive Score“) při vyjednávání s muži („Male Partner“) a s ženami („Female partner“). Bílé sloupce ukazují stav před prezidentskými volbami, černé sloupce stav po vítězství Donalda Trumpa. Za pozornost stojí razantní nárůst černých sloupců – tj. agresivního jednání – při vyjednávání s ženami.

Výsledky jediné studie nelze generalizovat, je první svého druhu, navíc využívá umělou experimentální situaci a hráči byly jen čtyři stovky vysokoškolských studentů. Jestli se normy chování skutečně posunuly, ukáže navazující výzkum. Leč, zjištění konzistentně zapadá do poznatků ukazujících, jak snadno – mnohdy podvědomě – lidé přebírají normy chování vůdčích osobností. Je-li v jejich povaze ponižování a shazování druhých, normy kultivovaného chování ve společnosti slábnou.


Psáno pro Finmag.