Nike: příběh nejdražší fajfky světa

V roce 1962 vyšel z ekonomické fakulty Stanfordu a půjčil si od otce 50 dolarů. Plán měl jednoduchý: dovážet kvalitní, ale levnou sportovní obuv z Japonska. První rok vydělal osm tisíc dolarů. Dnes má jeho Nike obrat třicet miliard ročně. Phil Knight sepsal strhující vlastní životopis.

O pár let později: Philip vyučuje účetnictví na lokální univerzitě. Svůj malý podnik, přeprodej japonského zboží, provozuje ve sklepě domu svých rodičů, u kterých pořád ještě bydlí. Na všechno, co jeho podnik vlastní, si musel půjčit, což jeho společníci asi ani netuší. Neodpovídá jim na dopisy, respektive nechává korespondenci vyřizovat svou „ne zcela informovanou“ sestru.

Takto začínalo podnikání Phila Knighta. Ze sklepní firmy vybudoval největší sportovní firmu světa: Nike. Kniha Shoe Dog jsou memoáry mírného neurotika, který chtěl vyhrávat a zanechat na tomto světě nesmazatelnou stopu. A ač je Knightův životopis knihou niternou a hloubavou, nezapře, že autor je hlavně úspěšný podnikatel.

Knihu Shoe Dog od: Phil Knight vydalo (namluvenou) loni nakladatelství Simon & Schuster Audio.

Knight si čtenáře rychle získá upřímností, s jakou mluví o svých omezeních, chybách a selháních. Na první schůzku se zástupci japonské firmy Onitsuka, od které chtěl získat zastoupení pro prodej tenisek Tiger, přišel pozdě. Spletl si místo konání. Když se zpožděním dorazil a vedení Onitsuky se ho ptalo, s jakou firmou mají čest, Knight neměl odpověď. „Do krve se mi vyplavil adrenalin. Cítil jsem, že musím utéct, toužil jsem běžet a schovat se, což mě přeneslo v myšlenkách na nejbezpečnější místo na světě. Dům mých rodičů… Do mého pokoje zaplněného kartičkami s basebalisty, knihami, hudbou a plakáty – všemi věcmi, které mi byly svaté. Mezi stěny ověšené blue ribbons, modrými stuhami – cenami z běžeckých závodů, tím jediným, na co jsem ve svém životě byl neochvějně hrdý. Zamumlal jsem: ‚Blue ribbon… Pánové, zastupuji Blue Ribbon Sports‘.“

Maléry pana účetního

Přestože vystudoval obchodní fakultu, neměl reálné zkušenosti s obchodem (nepočítáme-li krátké období, kdy na Havaji prodával encyklopedie, protože utratil všechny peníze na cestu). Boty Tiger ho jako profesionálního běžce fascinovaly kvalitou a jejich nízká cena a absence na americkém trhu ho uchvátila jako podnikatele. Jenže to byl také celý jeho podnikatelský plán – žádné velké rozmýšlení, jen velké nadšení. Výhradní zastoupení přesto získal.

Knight se později stal certifikovaným účetním a pracoval v prestižní konzultantské firmě Price Waterhouse, jeho vlastní firma se ale vyznačovala vlnami krizí a platební neschopností. Dotoval ji z dobře placeného zaměstnání.

Původní podnikatelský model – bankovní půjčka, koupě a dovoz bot z Japonska, jejich prodej, splátka půjčky a opětovná žádost o další, větší půjčku na nákup většího množství bot – byl rizikový, stresující a neudržitelný. Zejména, když se ho ambiciózní manažer Onitsuky snažil nahradit jinými distributory. „V okamžiku, kdy si odskočil z jednání, jsem vyskočil od svého stolu. Otevřel jsem jeho kufřík, rychle ho prohledal a vzal složku s dokumenty (…) složka obsahovala, kromě jiného, seznam osmnácti konkurenčních distributorů napříč Spojenými státy a naplánované schůzky s polovinou z nich.“ S Onitsukou se rozkmotřili a Knightovi „nezbylo“ než rozjet vlastní výrobu bot.

Milovaní a vyždímaní otcové zakladatelé

V podobných pasážích zprvu nejde než obdivovat Knightovu bezelstnost. Nicméně, jak se jeho životní příběh rychle posouvá – díky velmi zdatnému vypravěči – čtenář zjistí, že se přešlapy vrší. A že časem vyšly najevo. Spory ohledně distribučních práv mezi Onitsukou a Blue Ribbon Sports se dostaly před soud, kde se Knight musel přiznat ke krádeži dokumentů. Dřívější upřímná zpověď čtenáři už pak nepůsobí tolik autenticky a svádí k úvahám, jestli se Knight nedoznává jen k tomu, co se později beztak provalilo – a co jiného nepřiznal.

Podezření zesiluje v závěru knihy. Ten sleduje období, kdy se z Blue Ribbon Sports stala Nike, která rostla v korporátního giganta. Tyto pasáže už nejsou tak detailní a Knight kontroverze třeba typu nehod nebo dětské práce v jeho továrnách spíš odpálkovává, než aby se jim věnoval.

I když jsou jeho memoáry pochopitelně sebestředné, Knight neupírá zásluhy za budování firmy i vlastního charakteru mnoha lidem, které za život potkal. Mezi nimi zejména svému běžeckému trenérovi, mentorovi a později spoluzakladateli firmy, Billu Bowermanovi. Člověku, pro kterého byl sport středobodem bytí – většinu běžeckých bot na trhu považoval za odpad a svým běžcům raději vyráběl vlastní. V domácí dílně experimentoval s designem obuvi, různými látkami a formami gumy – a eventuálně dal vzniknout několika řadám atletických bot Nike. Jelikož jeho „dílenská“ technologie byla amatérská a materiály někdy toxické, za experimentování zaplatil zdravím. Výběr spolupracovníků Knight vůbec podřídil jejich nadšení pro boty a vůlí pracovat pro něj a pro Nike. Nic jiného nemělo význam.

„Podíval jsem se kolem stolu a zaplavily mě emoce. Kamarádství, loajalita, vděčnost. Dokonce láska. Jistě, láska. Rovněž si ale pamatuji pocit šoku, kdo jsou muži, které jsem shromáždil. Tohle jsou zakládající otcové multimiliardové společnosti, která prodává atletické boty: invalida na vozíku, dva morbidně obézní chlápci a kuřák, který si zapaluje jednu cigaretu od druhé.“

Zanechali na světě stopu, otisk boty s fajfkou.


Psáno pro Finmag (ze série dobrých knih roku 2017).

Jsou lichváři dobrodinci národa? Ani ne...

Úrokové míry spotřebních úvěrů jsou v řadě zemí intenzivně regulovány a historie zákonů proti lichvě sahá alespoň do středověku. Nakolik tyto zákazy zlepšují náš život se však ekonomická teorie neshodne.

Na jedné straně stojí argument, že potřebují-li půjčit rizikoví lidé, kteří jsou známí nesplácením závazků či nemají zástavu, pak věřitel jednoduše musí vyžadovat značný úrok. Z vysokého zisku z jednoho úvěru bude krýt své škody z nesplácení jiných. Zakáže-li stát vysoké úroky, věřitel podobné úvěry vůbec poskytovat nebude a některým skupinám obyvatel se znemožní jakýkoliv úvěr získat. Ti v určitou chvíli nemusí mít na jídlo či na zdravotní péči a obrátí se na černý trh lichvářů, kde zaplatí ještě více, či k ještě horším alternativám.

Zastánci opačné teorie tvrdí, že mnozí se chováme impulzivně a v zápalu chtění bezmyšlenkovitě podepíšeme i vysoko úročený úvěr, který postupně zkonzumuje všechny naše příjmy. Regulace velikosti úroků nás chrání, abychom za chybu doslova nezaplatili vším, co máme.

Brian Melzer (pdf) se podíval, co na teorie říkají data a zaměřil se na tzv. výplatní úvěry (či půjčky do výplaty). Jde o službu, při níž si okamžitě, „na občanku“, můžete půjčit zhruba 5 až 30 tisíc korun. Leč do týdne, maximálně do měsíce vše musíte splatit (při své výplatě). Neplatíte úroky, ale „poplatky“, zhruba 15,- až 20,- korun za každou půjčenou stovku. Nezdá se to mnoho, rychlý přepočet ale ukáže, že kdybyste si půjčili stokorunu na rok (dvaapadesátkrát, po týdnu) za rok zaplatíte fakticky až 1040% úrok.

Melzer využil toho, že některé státy USA výplatní úvěry zakazují, jinde jsou ale dovoleny. Jinak podobní zákazníci to mají k nejbližšímu poskytovateli úvěrů různě daleko – někteří si mohou půjčit raz, dva, jiní by museli jet pro tento úvěr celý den.

Jak různá dostupnost rychlých spotřebních úvěrů ovlivní blahobyt lidí? Melzerova analýza ukazuje, že dost negativně. Čím snadněji nízkopříjmová domácnost může získat výplatní úvěr, tím vyšší nashromáždí dluh. Mnoho spotřebitelů nemá ani na splátky, půjčuje si proto stále rostoucí sumy u stále více poskytovatelů, až se dopracují k osobnímu bankrotu. I ti „šťastnější“ často odkládají zdravotní vyšetření či zubní prohlídky, protože na ně jednoduše nemají. Nesplácí účty za nájem, elektřinu, vodu či plyn.


Psáno pro Vesmír.

Jsou ženy lepšími úvěráři?

Ženy jsou obecně bojácnější, jejich ochota jít do riskantnějších podniků je v porovnání s muži nižší a neprojevují tak nadměrný optimismus. Na těchto východiscích založili Thorsten Beck, Patrick Behr a Andre Guettler (pdf) svou analýzu přes 31 000 úvěrových smluv jedné banky, aby určili, které pohlaví má lepší kvalifikaci pro udělování půjček.

Zjistili, že půjčky schválené dámami mají o 4-5 procentních bodů nižší pravděpodobnosti vzniku nedoplatků. Výsledky dále naznačují, že za lepší výkon žen asi nezodpovídá jejich ustrašenost, ale spíše zodpovědnější monitorování dlužníků. Ženy mají na potížisty prostě lepší oko.