Dobrou chuť k snídani

Dobrou chuť, pakliže snídáte. Tipnu, že jíte koláč či pečivo, nejspíše namazané máslem, a kávu či čaj. Možná ovoce nebo jogurt. Absolutně nikdo si nedává salát či rybu. Dále si dovolím tvrdit, že i přes žalostnou uniformnost sobotní snídaně je stále bohatší než ty v pracovních dnech. Podobnou jednotvárností se ale obědy ani večeře nevyznačují. Proč?

Nejpřirozenějším vysvětlením by bylo, že ráno nemáme čas ani chuť na přípravu extravagantních jídel. Chňapneme nejjednodušeji udělatelné. Dalším vysvětlením by mohla být fyziologie trávení: po probuzení tělo není připraveno na trávení náročné stravy a uvítá něco rychle stravitelného. Třetím možným důvodem je, že lidé jsou natolik naučeni, jak má snídaně vypadat, že jim nepřijde na mysl, že by mohla vypadat jinak. 

Ač všechny tyto teorie zní rozumně, nějaká musí chybět. Uniformní snídaně jedí i lidé, kteří mají ráno čas. Nemluvě o tom, že si lze komplexnější pokrm předpřipravit. Náročnost přípravy tak hlavním důvodem nebude, a podobně neobhajitelné je, že by snad pečivo a káva byly ráno nutričně či jinak fyziologicky přívětivější k trávení. Spíše naopak. Ač také ne úplné, ale pravdě nejbližší zdůvodnění bude naučená plochost snídaní. Většina lidí snídá pokrm, který jedli už jako děti, popřípadě to, co podsouvají marketingové kampaně potravinářských firem.

Jaké je tedy vysvětlení monotónních snídaní a komplexních obědů a večeří? Američtí psychologové Romain Cadario a Carey Morewedge přišli s teorií cirkadiální proměny mysli. V průběhu dne lze pozorovat, že lidé mění cíle a hodnoty. Ráno a dopoledne jsme více utilitaristy – jde nám o užitečnost. Máme více sil a zaměřujeme se na funkční aspekty rozhodnutí – ráno tedy být syti. Jiní chtějí být zdraví, tak jedí ovoce a vločky. Dopoledne máme kognitivní sílu, v práci jsme efektivní a přímočaří.

Přes den se ale kapacita vůle vyčerpává. Na povrch probublávají hédonistické cíle. Přestane být důležitá užitečnost, převáží příjemnost, pohodlí či naopak chuť po vzpruze a jiné senzorické libůstky. K pozdním obědům a večeřím pak už usedají epikurejsky naladěni a preferují variabilitu.

K otestování své teorie Cadario a Morewedge přesvědčili několik desítek dobrovolníků a ráno náhodně vybraným z nich stanovili různé cíle. Někteří dostali triviální instrukci: nasnídejte se. Ti sloužili jako kontrolní skupina. Ve skupině s hédonickým cílem dostali účastníci instrukce, aby se snažili dosáhnout prožitek příjemné snídaně. Konečně skupina s utilitárním cílem byla instruována, aby byla jejich snídaně maximálně efektivní.

Graf ukazuje rozdíly v hledání nových pokrmů při snídani. Skupina "Hedonic goal" byla pošťouchnuta k příjemnému prožitku. Skupina "Utilitarian goal" k efektivnosti a "Control" sloužila k porovnání.

 

Snídaně účastníků v kontrolní a utilitární skupině se následně nelišila – což dokazuje, že utilitarismus je ráno přirozeným nastavením mysli. Naopak účastníci pošťouchnutí k tomu, aby si hédonistické cíle kladli i ráno, si připravili mnohem příjemnější, komplexnější a zároveň zdravější snídani. Opusťte zvyk nudných snídaní, budete spokojenější – a navíc se zase vejdete do oblíbené košile.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Soudit a trestat

Uklidni se, než se rozhodneš. Notorická rada varující před jednáním, které je vedeno emocemi – ať již zlostí, zklamáním či radostí. Emoce mají moc zužovat alternativy, které nás v dané situaci napadnou, v řadě situací proto vedou ke špatným volbám až tragédiím.

Naštve-li nás někdo, v mysli začnou probublávat jen myšlenky, jak jej ponížit či mu ublížit. Všechny ostatní úvahy o kvalitách člověka či povaze situace se vytratí. Vzpomeňte třeba, když vás auto nebezpečně předjelo či málem srazilo. Troufnu si odhadnout, že úvahu typu „řidiči se muselo stát něco strašného doma či v práci, je vystresovaný a není divu, že se mu na nepřehledném a úzkém sjezdu nemotorně řídí. Sám/Sama teď také nejedu úplně bravurně“ mělo přesně 0 % z nás. Mysl jsme měli plnou úvah, jakou mentální retardací daný řidič trpí a co bychom mu udělali, kdybychom jej dostali do rukou (či pod kola). Nejproblematičtějším důsledkem vlády emocí však je, že nás hněv hned neopustil. Určitá „přednasranost“ se nás držela a přinesli jsme si ji do práce či domů. Nebylo-li něco přesně dle našich očekávání, rychle následovalo řešení situace konfliktem.

Důležitým vhledem psychologie je pravidlo, formulované Danielem Kahnemanem jako: Nic není tak důležité, jak si myslíš, když na to myslíš. Tendencemi, pnutími a nápady, kterými je v určitém okamžiku okupována naše mysl, bychom se neměli okamžitě podvolit. Měli bychom se vždy snažit o širší perspektivu a zvážit jen faktory, které jsou podstatné, což „jak to cítíme“ často být nemusí.

Předchozí odstavce jsou trivialita sama. Ano, tu a tam se necháme unést. V důležitých rozhodnutích či u profesionálů, odborníků ale rozhodně není pravidlem, aby byli labilní a následovali každé hnutí svých emocí. Problémem je, že tato úvaha předpokládá, že si své pocity, náchylnosti či averze v „důležitých okamžicích“ uvědomujeme a jsme schopni je řídit.

Američtí ekonomové Ozkan Eren a Naci Mocan (pdf) proto otestovali, jak dobří jsou v potlačování náhodných emocí vysoce kvalifikovaní profesionálové, kteří by se měli rozhodovat jen dle komplexních, ale jasných pravidel. Kriminální soudci.

Pro svoji studii si vybrali americký stát Louisianu, nikoliv že by měla nějak zajímavou zločinnost, ale protože zde lze poměrně dobře předvídat, kdy budou mnozí soudci naštvaní. V Louisianě je totiž extrémně oblíbený americký fotbal. Svatby jsou plánovány, aby nezasahovaly do důležitých zápasů; jakmile jsou oznámeny místa a termíny zápasů, telefonní síť padá pod náporem lidí chtějící si rezervovat místa v barech a restauracích; vlastně žádná akce není naplánována na neděli, hraje-li se fotbal. Studoval-li navíc soudce na Louisianské státní univerzitě, jejíž tým patří mezi nejoblíbenější, dá se očekávat, že bude skalním fanouškem.

Eren a Mocan nejdříve ověřili, jak intenzivní tresty soudci udělovali za různé přečiny, jak zohlednili závažnost zločinu a nejrůznější informace o obviněném. Zcela očekávatelně potvrdili, že za závažnější zločiny či recidivistům se uděluje delší trest. Pak se ale podívali, jaké byly rozsudky, když louisianský fotbalový tým nečekaně prohrál. Nečekané prohry zvolili proto, že jsou obzvláště emočně nabité. Samotná prohra proti mnohem lepšímu soupeři zamrzí, ale nenaštve. Asi si teď říkáte, jak ale lze kvantifikovat „nečekanost“ – těžko. Ekonomové proto využili sázkové kurzy. Pakliže bookmakeři shodně očekávali, že Louisiana vyhraje a kurz na prohru byl vysoký a Louisiana přesto prohrála – byla prohra vskutku nečekaná.

O tom, jak by naopak rozhodování mělo vypadat, abychom nepodléhali irelevantním pohnutkám, je kniha Farsighted: How We Make the Decisions That Matter the Most od: Steven Johnson, kterou letos vydalo nakladatelství Riverhead Books. Její recenze se na blogu objeví (můj slib však může být jen projevem chyby plánování).

 
Soudci po nečekané prohře svého oblíbeného týmu skutečně ihned od pondělí a v celém následujícím týdnu udělovali mnohem delší tresty za jinak stejné zločiny. Překvapivé je, že došlo-li k očekávané či i překvapivé výhře, milosrdnější nebyli. Zbytnělá přísnost se navíc ventilovala hlavně na minoritní, černošské obviněné, kteří v „normálních“ dnech ale diskriminováni nebyli. Vztek z prohraného zápasu tedy umožnil průchod i jinak potlačovaným averzím. Pozor, aby vaše soudy druhých, nebyly jen ukázkou vaší vlastní viny.


Psáno pro Lidové noviny.

Když se nedaří, ovládne naše životy bolest

Nezaměstnaní užívají mnohem více léků proti bolesti. Nejde o šokující poznání; patrně jsou nemocní a i proto mají problémy najít si práci. Eileen Chou, Bidhan Parmar a Adam Galinsky (pdf) však zaspekulovali, že samotná ekonomická nejistota může vyvolávat intenzivnější pocity fyzického nepohodlí a bolesti. Existují totiž důkazy, že stejné funkční oblasti mozku, které zpracovávají fyzickou bolest, zpracovávají i psychickou (obojí bolest totiž dokáže snížit ibuprofen). Předpovídali tedy, že bojí-li se někdo o svou budoucnost, je-li stresován hrozbou ztráty příjmu, pak tento psychologický neklid může vyvolat nárůst pocitů fyzické bolesti či větší citlivost na bolestivé podněty.

Výzkumníci nejprve ověřili, že v regionech s vyšší nezaměstnaností se skutečně užívá mnohem více léků proti bolesti. Poté využili dotazníku, v němž jedna skupina respondentů měla zavzpomínat na situace, kdy trpěli finanční nouzí. Druhá skupina naopak měla v paměti zalovit vzpomínky, kdy se cítili zajištění. Poté lidé z obou skupin uváděli, jaké pocity prožívají, mj. i jakou aktuálně cítí fyzickou bolest. Potvrdilo se, že vzpomínky na finanční problémy vyvolaly nárůst všeobecného bolení.

V další studii byli studenti placeni za to, zda vydrží mít ruku ponořenou do vody „teplé“ 1 °C. Nejprve si vodu jen zkusili. Poté byla jedna skupina studentů manipulována do pocitu, že mohou mít problémy na trhu práce – výzkumníci jim dali přečíst novinovou zprávu tvrdící, že absolventi ne-zrovna-prestižních univerzit často končí s minimální mzdou a odkázali je na rating univerzit, kde jejich vysoká škola byla až na 23. místě. Druhá skupina studentů si přečetla podobnou zprávu, byli však odkázání na jiný rating univerzit, kde naopak jejich fakulta dopadla druhá. Nato měli dát opět ruku do ledové vody, na jak dlouho jim přijde zvládnutelné. Potvrdilo se očekávané, studenti s vědomím, že mohou skončit v chabě placeném zaměstnání, vydrželi mít ruku ve vodě mnohem kratší dobu – nevydrželi tu bolest.

Změna doby (v sekundách), po kterou vydrželi mít studenti ruku ve vodě o teplotě 1 °C po přečtení manipulace, že mohou mít problémy najít si práci („High Insecurity“), resp. nebudou mít problémy („Low Insecurity“). Vůči prvnímu pokusu vystresovaní studenti vydrželi mnohem kratší dobu, naopak u klidných studentů se doba nezměnila.

Výzkum potvrdil, že nemají-li lidé kontrolu na svým životem, protože jsou nezaměstnaní, bez finanční stability či prožívají stres z budoucnosti, zintenzivní se jejich vnímání fyzické bolesti. Cítí větší nepohodlí a doslova trpí. Jejich životní spokojenost dále klesá, někdy možná natolik, že jsou i méně motivovaní k akci, která by jim dala lepší perspektivu.


Psáno pro Vesmír.

„Dnes ne, je moc horko,“ čili o demografii oteplování

Porodnost je sezónním jevem. Termín narození dítěte je dán okamžikem početí a některá období jsou pro něj vhodnější než jiná. Nejde přitom jen o biologické faktory: devět měsíců po velkých svátcích nebo po obvyklých termínech dovolených či po celonárodních oslavách (jako třeba po vítězství v mistrovství v hokeji, při němž se vypije mnoho alkoholu) roste počet narozených dětí. Ano, v posledním případě se nejedná nutně o plánovaná početí, ale to v míře porodnosti rozeznat nelze, že.

Alan Barreca, Olivier Deschenes a Melanie Guldi (pdf) vyšli z prostého předpokladu, že milovat se je různě nákladné i dle aktuálního počasí. Prší-li venku a je vůbec nevlídno, lidé jsou doma a zvyšuje se pravděpodobnost, že budou mít sex. Naopak extrémně horké počasí může člověka zase vyčerpávat a nepreferuje pak žádnou větší fyzickou aktivitu.

Vztah mezi denní teplotou (ve ºF) a mírou porodnosti za 9 měsíců. Jak patrno, po překročení 80 ºF (cca 27 ºC), dojde k radikálnímu propadu.

Údaje o denních teplotách mezi roky 1931 až 2010 za USA skutečně potvrzují, že vzroste-li teplota nad 27 °C, po devíti měsících výrazně klesne počet narozených dětí. Tento pokles je do jisté míry nahrazen menším vzrůstem v měsících poté, což ukazuje, že rodiče mnohdy plánují dítě a počali jej, když bylo „příjemněji“, přesto celkový efekt vysokých teplot na porodnost je silně negativní.

Vysvětlení, že za poklesem sexu a menšího počtu početí je právě momentální horko, nahrává i fakt, že v oblastech USA, kde je více rozšířena klimatizace domů, byl nalezen slabší efekt. Platí-li, že nás čeká globální oteplování, studie předpovídá, že dále klesnou už tak nízké míry porodnosti ve vyspělých zemích (nebudou-li tedy vlády dotovat koupě klimatizací).


Psáno pro Vesmír.

Když o důležitých nákupech rozhoduje počasí

Jaký výrobek vložíme do nákupního košíku ovlivňuje myriáda faktorů, mnohé přitom nevědomě. Koupi nanuku mohl vyvolat film, který spotřebitel nedávno viděl a v němž si jej dopřávala oblíbená herečka. Nákup mohl ovlivnit i působivý růžově-žlutý obal nebo 5 minut nečinnosti, během nichž spotřebitel stál u pokladny, vedle níž byl mrazák; nebo slunečné počasí... Ačkoliv spotřebitel zprvu nanuk koupit nechtěl, když už jej měl, užil si jej – může mu být lhostejno, že jej ke koupi dovedl neuvážený vliv. Některé nákupy by však měly být racionálnějšími rozhodnutími, neovlivněné pomíjivými a přechodnými okolnostmi. Koupit si kabriolet, protože je v den nákupu zrovna nádherně slunné počasí je pošetilost, které se snad všichni vyhnou; nebo ne?

Meghan R. Busse s kolegy (pdf) analyzovali prodeje přes 40 milionu nových i užitých aut v USA. Zjistili, že koupě druhu vozu odpovídá i počasí ve dni koupě. Jakmile je obloha jasnější a teploty vyšší než je dlouhodobý průměr, roste prodej právě kabrioletů. Jde přitom o ono překvapivě hezké počasí, protože neplatí, že by se obecně při vysokých teplotách prodávaly kabriolety více. Stejně tak se ukázalo, že napadne-li nečekaně více sněhu, začne na prodejích růst podíl aut s pohonem na všechna kola (vichřice, která přinese zhruba 20 cm sněhu, vyústí v nárůst podílu prodejů čtyřkolek o 6 %).

Nárůst podílu kabrioletů (v procentních bodech) na celkovém prodeji aut v závislosti na rozdílu teploty ve dni koupě vůči dlouhodobému průměru (uváděno ve stupních Fahrenheita). Vertikální úsečky jsou 95% intervaly spolehlivosti).

Zjištění ukazují, že spotřebitelé se i při významných výdajích rozhodují pocitově. Zaměří se toliko na „tady a teď“ a jsou uneseni momentálně výraznými kvalitami. Podceňují přitom, že auto je dlouhodobým statkem, který bude využíván i za výrazně jiných podmínek. Nepřekvapí, že takto kupovaná auta spotřebitelé s vyšší pravděpodobností vrací, resp. je prodávají na protiúčet za jiné typy (zbytno dodat, že při podobných prodejích značně ztrácí peníze). Ponaučení z výzkumu je stejné jako u jakékoliv volby s dlouhodobými důsledky: nečiňte ji bezprostředně, vyspěte se na ní, za jiného světla ji můžete vidět odlišně.


Psáno pro Vesmír.

Než přemýšlet, to raději elektrický šok

Dle jedné ankety z USA netráví čtyři pětiny respondentů denně ani malou chvilku přemýšlením. Myšleno tedy coby kratochvílí. Sednout si a koncentrovaně se vnořit do vzpomínek, představ o budoucnosti své a bližních či bez omezení fantazírovat. Jde o prazvláštní zjištění. Náš druh se vymezuje právě jako bytosti myslící, ale dojde-li na něj, zdá se, že se mu snažíme všemožně vyhnout. Preferenci dělat něco než nic-jen tak přemýšlet, potvrdil nyní v 11 různých experimentech i Timothy Wilson s kolegy (pdf a doplňkové materiály).

Studentům dali možnost zbavit se všech "rušivých" podnětů: telefonů, počítačů, ale i tužky a papíru a umožnili jim být jen se svými myšlenkami v prázdné místnosti. I když sezení trvalo od 6 do 15 minut, většině participantů se zážitek nezamlouval. Přiznávali, že nedokázali zaměřit pozornost, že jejich mysl jen bezcílně vandrovala. Mohlo však jít o umělost prostředí laboratoře, která neumožnila lidem být přirozeně sami sebou. Experiment byl proto zopakován i u participantů doma, kde se měli opět zbavit všech stimulů, kliknout na odkaz na webu a potom už jen přemýšlet. Výsledky jsou obdobné, 32 % z nich zcela selhalo. Nevydrželi a pustili si hudbu, zkontrolovali mobil či jednoduše odešli. Ostatním, jež vydrželi v hájemství svého myšlení, se významně zhoršila nálada.

V posledním pokusu se výzkumníci subjektů nejdříve vyptávali, kolik jsou ochotni platit za různé příjemné zážitky (prohlížení fotografií) či za vyhnutí se nepříjemnostem (zažít elektrický šok či poslouchat vrzavý zvuk). Ti, kteří byli ochotni vyplatit se z protivností, mohli jít nato přemýšlet do prázdné místnosti. Tam byl nově připraven i stroj na elektrické šoky. Participantům bylo řečeno, že jej mohou ignorovat, ale i využít, kdykoliv budou chtít. Dvě třetiny mužů jej alespoň jednou spustili (nepočítaje v to jedince, který do sebe za čtvrthodiny pustil proud 190krát). Být jen se svými myšlenkami bylo zjevně natolik odpudivé a neuspokojující, že si lidé začali raději ubližovat. A to dříve uvedli, že zaplatí, aby se takové zkušenosti vyhnuli.


Psáno pro Vesmír.

Jsme za špatného počasí pracovitější?

V zaměstnání bychom měli být zaujati především řešením pracovních problémů. Každý však důvěrně zná momenty, kdy jeho mysl začnou okupovat zcela jiné myšlenky; včerejší neshoda s přítelkyní, blížící se narozeniny otce nebo co dělat o víkendu.

Jooa Lee, Francesca Gino a Bradley Staats (pdf) zaspekulovali, jaký faktor může masově ovlivňovat takové vandrování mysli a univerzálně ničit pracovní morálku. Zacílili na počasí. I když příjemný, slunečný den může zlepšovat náladu a lidé by mohli pracovat produktivněji, otestovali opačný efekt – hezké počasí za okny odvádí pracovníky spíše k představám o tom, co by mohli venku dělat, kam zajít či s kým se sejít. Jejich produktivita pak trpí.

Výzkumný tým využil data o rychlosti vyřizování žádostí o hypotéky 111 bankovními úředníky jedné japonské banky. Jde o stereotypní činnost, při níž se do systému zadávají údaje o žadatelích a kontrolují se papírová potvrzení. Ukázalo se, že v sychravých, deštivých dnech byli v této činnosti bankéři významně rychlejší. Zhruba každé 2 cm srážek značily 1% zrychlení práce. Ač se to nezdá mnoho, při stu pracovnících to již znamená, že za hezkého počasí banka přijde o práci jednoho člověka každý jednotlivý den.

Takový výsledek však může být ovlivněn řadou faktorů, výzkumníci proto provedli i několik laboratorních pokusů. V jednom měli studenti zadávat data to Excelu. Někteří si před úkolem prohlíželi fotografie s lidmi účastnícími se venkovních aktivit a bavili se o svých nejoblíbenějších. Druhá skupina si měla povídat jen o fádních, každodenních činnostech. Někteří pak pracovali v deštivých, jiní ve slunečných dnech.

Rychlost zadávání dat u skupiny studentů, kteří se bavili o venkovních aktivitách (světlejší sloupce) a kteří se o nich nebavili (tmavé sloupce) při pracování za špatného ("Bad") a dobrého počasí ("Good Weather").

Právě a jen studenti, kteří pracovali za deště a nebyli vmanipulováni do úvah o venkovních aktivitách, byli produktivní. Z mysli ostatních Excel vystrnadily představy, co by mohli dělat jiného.


Psáno pro Vesmír.

Materazziho efekt: Proč druhé štveme?

Při světovém fotbalovém poháru v Berlíně roku 2006 stály proti sobě týmy Itálie a Francie. Galy vedl Zinedine Zidane, patrně jeden z nejlepších hráčů světa. Hra končila remízou 1:1 a došlo na prodloužení. V 110. minutě Marco Materazzi, italský obránce, zatahal Zidana za dres. Ten opáčil, že mu jej klidně po zápase nechá, když po něm tolik touží. Ital odvětil: "raději bych si vzal děvku, jakou je tvá sestra". Zidane zkratoval a vší silou praštil hlavou do Materazziho hrudi. Tato rána byla jeho posledním aktem fotbalisty. Obdržel červenou kartu, Francie bez něho prohrála mistrovství na penalty a Zidane nato ukončil svou profesionální kariéru. Materazzi se na druhé straně stal národním hrdinou. I když krutý posměšek byl nejspíše dílem zápalu hry, Uriho Gneezyho z Kalifornské univerzity a Alexe Imase z Amsterodamské univerzity (pdf) inspiroval k otestování, zda vyvolávání zlosti u druhých lidé využívají i strategicky – aby cíleně podlomili jejich rozvážnost.

Experimentální ekonomové využili prostý počítačový experiment: "duel". Dva hráči od sebe stojí "20 kroků" a na monitoru oba postupně volí z 2 alternativ. Buď udělají krok, což postupně zvýší (zprvu mizivou) pravděpodobnost zásahu, nebo vystřelí... Optimální strategií je udělat tolik kroků, až se pravděpodobnost dostane na 0,5 a poté vystřelit. Mnozí hráči však často neunesou napětí, zariskují a střelí dříve, i přestože je šance na zásah stále nízká. Když se netrefí, prohrávají a odměnu obdrží soupeř. V tomto případě zhruba 100 korun.

Těsně před tím než došlo na duel, hráči sehráli ještě jeden krátký pokus. Jeden z nich se náhodně stal "Diktátorem" a měl určit, kolik minut nezáživné administrativní práce má druhý hráč, "Pracovník", v závěru pokusů odpracovat (co mu zbývalo, když souhlasil s účastí na experimentech a dostal za to zaplaceno). Diktátor mohl být benevolentní a žádnou práci nepožadovat, nicméně mohl chtít až maximálních 20 minut.

Krátkozraká impulzivita zlosti

Většina Diktátorů určila svým Pracovníkům plnou třetinu hodiny (jen 6 % z nich nestanovilo žádnou práci) a dobře věděli, proč tak činí. Hráči-Pracovníci, naštvaní kvůli nutnosti zůstat takovou dobu nad nudnou činností, nato stříleli v duelu příliš brzy a své odměny prohrávali.

Pro odlišení, zda za jejich chováním opravdu stála okamžitá emoce zlosti (a ne třeba dlouhodobá zášť či pomstychtivost vůči Diktátorům), se odehrála další série podobných pokusů. Jen mezi rozhodnutím Diktátora o odpracované době a samotným duelem byla delší pauza – kdy měly pocity vyprchat. Potvrdilo se, že v tomto případě již Pracovníci "vychladli" a vztek je již nesvedl k zbrklému výstřelu.

Výdělek Diktátorů pakliže přidělili Pracovníkům plných 20 minut (šedý sloupec) a nebo méně minut (černý sloupec) v rozdělení na střelbu ihned poté ("No Delay") nebo po delší pauze ("Delay"). Jak patrno, nejvíce vydělali, když pracovníky bezprostředně maximálně naštvali.

Každý z nás na sobě určitě někdy sleduje, že jej vztek zrazuje a při zpětném pohledu své chování považuje za hloupé a pošetilé. Nicméně někdy je tomu i naopak. Cítíme, že vztek nás dokáže motivovat, vybičovat k výkonu, kterého bychom asi jinak nebyli schopni. Gneezy s Imasem proto uspořádali další baterii pokusů, v nichž by vztek mohl naopak dát lidem výhodu. Subjekty tentokrát soutěžily v maximálním stisku dlaní (mačkaly dynamometer). Opět byly před samotným pokusem rozděleny na Diktátory a Pracovníky, náhodně spárovány a mohly získat odměnu, pakliže stisknou silněji než přidělený oponent.

Vyhrávající vzteklouni

Za této situace se chování hráčů proměnilo. Diktátoři již neudělovali dvacetiminutovky, naopak pětina z nich nepožadovala po pracovnících vůbec žádnou práci. A to přesto, že za každých udělených 5 minut mohli obdržet zhruba 15 korun odměny navíc! Velmi dobře věděli, proč tak činí.

Pracovníci, kterým bylo přece jen někým uděleno maximum práce, byli totiž natolik naštvaní, že síla jejich stisku byla o třetinu intenzivnější než u Pracovníků, kterým nebyla přidělena žádná práce. Vztek vedl k větší síle, vítězství a odměně. Efekt opět trval jen, když mačkání následovalo v okamžitém sledu po přidělení práce; v delším časovém odstupu se emoce i síla vytratily.

Obě linie experimentů názorně ukázaly nejen celkem zřejmou pravdu, že jsme otroky svých vášní, jež špatně ovládáme. Naznačily rovněž, že někteří z nás dokáží být v běžném životě výbornými intuitivními stratégy, kteří velmi dobře rozlišují, kdy druhé přemíra emocí spíše vykolejí nebo naopak povzbudí a přizpůsobí své chování danému kontextu.

Podobné manipulace se přitom – pochopitelně – netýkají jen soupeření a zlosti. Stejný tým ekonomů spolu s Kristófem Madarászem (pdf) již dříve ukázal, že vyvolá-li se u lidí pocit viny jsou chvíli nato velmi ochotní pokles své sebeúcty vykoupit vyššími příspěvky na charitu.

Takže radou třeba pro charitativní organizace vybírající na hladovějící v Africe je, aby si s fotografií podvyživeného dítěte stoupli před restaurace. Popřípadě se dá i predikovat, že vybírající v podstatě na jakýkoliv účel nejvíce uspějí před vykřičenými domy; odtud odcházející budou jistě chtít ulehčit svému pošpiněnému svědomí (a tedy i peněžence). (Pozn.: Ve skutečnosti výsledky tohoto zkoumání už víme; v pilotním pokusu (tehdy) mí studenti Tomáš Mlčoch a Lenka Weichetová ukázali, že lidé zrovna opouštějící nevěstince jsou ochotní přispívat do sbírky více než lidé pohybující se na běžné ulici.)


Psáno pro Vesmír.

Měly by restaurace při dešti zavírat?

Kvalitu restaurace ovlivňuje plejáda vlivů, od chutnosti a variací jídel a jejich cen, přes vstřícnost obsluhy, po rysy ostatních hostů, lokaci podniku či jeho vybavení či výzdoby. Jednotlivé faktory jsou pro různé hosty odlišně důležité, navíc i stejní zákazníci mohou – dle aktuální nálady – někdy upřednostňovat výborné jídlo a jindy spíše klid a nehlučné okolo-sedící.

Saeideh Bakhshi s kolegy (pdf) využili existenci obrovského množství dat z on-line hodnocení 840 tisíc restaurací z 32 tisíc amerických měst, které v průběhu deseti let získaly dohromady přes milión recenzí od klientů, a podívali se, co tvoří zlatý grál dokonalé restaurace.

Většina zjištění analýzy je vesměs intuitivních: levné restaurace bývají obvykle hodnoceny jako nekvalitní; podniky, z nichž si zákazníci často jídlo odnášejí, rovněž nedopadají nejlépe; hospody v centrech měst nedopadají také nejlépe (asi proto, že mohou vždy odchytávat jednorázové turisty, takže si nemusí nutně budovat dobrou reputaci pro štamgasty).

Na Bakhshiových výsledcích však nejvíce zarazí obří vliv počasí. V deštivých, zamračených nebo naopak extrémně teplých dnech získávají restaurace mnohem horší hodnocení a to bez ohledu na všechny ostatní proměnné. Je známo, že počasí značně dokáže ovlivnit náladu lidí. Rovněž se ví, že lidé ve špatné náladě jsou kritičtější a více zaměření na detaily. Takže vlastně ani mnoho nepřekvapí, že sejdou-li se oba vlivy, rating restaurací (a patrně nejen jich) trpí.


Psáno pro Vesmír.

Nepůjdu tam, co kdyby mi něco našli…

Při této frázi si všichni lékaři zabývající se prevencí pravidelně trhají vlasy. Lidé se bojí získávat informace, jež sice mohou být nepříjemné, přesto mající moc zachránit jim život či jej alespoň (v nemoci) zkvalitnit. I když jde o extrémně důležitá data, řada z nás se jim beztak vyhýbá. Naopak, mnozí jsou ochotni věnovat záplavu času hledání a získávání informací, které jsou zcela neužitečné, jako kupř. intimní informace o životě "celebrit" či faktoidy o místě své dovolené. Nakolik je vyhýbání se informacím pro snížení obav a naopak vyhledávání informací, které mohou podpořit příjemné fantazie o budoucnosti, systematickým chováním, se jali zjistit Ananda Ganguly a Joshua Tasoff (pdf).

První skupina participantů jejich pokusu dostala obálky, na nichž bylo napsáno "výhra", "velká" nebo "malá". V prvním případě mohli získat 100 USD, v druhém 10 USD, obé s 10% pravděpodobností. Zda vyhráli, se však subjekty mohly dozvědět až za necelou hodinu, na konci experimentu. Nicméně byla jim dána i možnost obětovat 50 centů, aby se o své ne/výhře dozvěděly hned. Skoro polovina lidí byla ochotna zaplatit, aby získala – zcela zbytečnou – informaci; u vyšší výhry byl efekt ještě o čtvrtinu silnější. V dalším experimentu se studenti mohli nechat klinicky otestovat, zda netrpí různými sexuálně přenosnými nemocemi a pakliže by byli infikovaní, zdarma by získali potřebnou lékařskou konzultaci či péči (což v USA není nezanedbatelný dar). Mohli však obětovat 10 USD ze svého a experimentu – a tedy i vyšetření – se vyhnout.

Jak mj. vypadaly letáky, které upozořňovaly na - v tomto případě - herpes simplex virus a lákaly na vyšetření.

Zhruba 12 % studentů bylo ochotno zříci se peněz, aby vyšetření nemuseli podstoupit. Podobně se i prokázalo, že na co "nepříjemnější" nemoc jim bylo nabídnuto vyšetření, tím intenzivněji se mu vyhnuli. Nechuť po informacích byla závislá na životní spokojenosti rozhodujícího. Potvrdilo se, že si nechceme kazit náladu i za cenu toho, že přijdeme o životně důležité informace (a naopak nebažíme po zbytečných informacích, jsme-li šťastní).


Psáno pro Vesmír.

Globální nakažlivost nálad

"Chytit" od někoho dobrou či špatnou náladu lze velmi snadno. Podobně platí, že lidé žijící či pracující delší dobu spolu, začnou brzy vykazovat velmi podobné rozmary. I když jsou tyto procesy intuitivní, není jasné, zda nastávají proto, že daní lidé čelí stejným situacím (jež vyvolávají stejné emoce) či kvůli tomu, že se spolu sdružují osoby s podobnými charakteristikami (kteří pak tedy reagují podobně). Nebo skutečně proto, že se vzájemně určitou emocí "nakazí".

James Fowler s kolegy (pdf) využili největší databázi reportovaných emocí – Facebook – a analyzovali dopad změn nálady jednoho "přítele" na dalšího. Za faktor, který vyvolával proměnlivost nálad, si vybrali počasí – konkrétně déšť. Je známo, že poměrně značnou proměnlivost našeho duševního rozpoložení lze vysvětlit aktuálním venkovním povětřím.

Co se tedy stalo, když v jednom městě začalo pršet? Jeho obyvatelům se začala zhoršovat nálada a zveřejňovali facebookové zprávy spíše negativnějšího charakteru... což se promítlo do nálady nejen jejich "přátel" žijících poblíž, ale i ve městech, kde bylo slunečno. Jedna jejich negativní zpráva tak v průměru vyprodukovala 1,29 negativních zpráv u jejich vzdálených blízkých. Dobrá nálada byla, překvapivě, nakažlivější. Každá pozitivní zpráva od obyvatel sluncem zalitých měst vyvolala u "přátel" až 1,75 pozitivních zpráv.

Celkový počet negativních zpráv během deštivého dne v daném městě (přímý efekt) a "nakažených" zpráv v dalších městech (nepřímý efekt). Modré označnení města ukazuje vyšší sílu nepřímého ovlivnění než červené.

Síť přátelství mezi obyvateli jednotlivých měst, čím silnější linka, tím více přátelství (facebookových).

Potvrdilo se tak, že nálada je vskutku infekční, takže i zlepšení štěstí jen několika lidí může mít dalekosáhlý dopad na masu jiných. Zároveň však bylo potvrzeno, že sociální sítě okamžitě synchronizují emoce miliónů lidí (přesněji tedy – synchronizují, co o svých emocích lidé píší).


Psáno pro Vesmír.

Dopad neštěstí na neštěstí

Neštěstí, jak známo z českého přísloví, nechodí nikdy samo. Sotiris Vandoros (pdf) s kolegy z Londýnské školy ekonomických a politických věd si však na jeho ověření vybrali Řecko. Země byla v průběhu světové finanční krize donucena pod hrozbou bankrotu snížit své zadlužení. Zaváděná nápravná opatření masivně zvýšila nezaměstnanost, postupně rostly mnohé daně i poplatky, naopak sociální dávky musely být osekány. Na Řeky dopadl splín a obavy z nejisté budoucnosti. Vandoros s kolegy zauvažovali, že celonárodní období stresu nutně změní, jak se lidé chovají. Budou více unavení, napjatí, plni nejistoty – a to se někde musí projevit. Za "někde" si vybrali silnice.

Je přitom již dlouho známo, že dramatické životní události ovlivní styl řízení. Je-li člověk v rozvodovém řízení, vzroste pravděpodobnost, že nabourá. Stejný vliv má třeba i vážné onemocnění partnera. Působení vzteku, ať už způsobeného čímkoliv, či nevyspalosti na styl jízdy není asi třeba rozvádět. Emoce jednoduše odvedou pozornost ze silnice.

Data o nehodách v Řecku za léta 2010 a 2011 potvrdila, že kdykoliv bylo zveřejněno nějaké vládní úsporné opatření, příští den vzrostl počet nesmrtelných nehod o 9 % a v dalším dni o 8 %, v následujících dnech se již efekt vytratil. Zprávy přinášely akutní obavy o finanční zajištění, jistotu práce či sociální status a Řekové okamžitě reagovali nejistou či agresivnější jízdou. Efekt je robustní, uvědomíme-li si, že s klesající ekonomikou se nutně pojí i slabší doprava (je třeba méně transportu materiálu, výrobků či zboží) a s poklesem příjmů domácností by se také dalo spíše očekávat, že si lidé za způsob dopravy zvolí bezpečnější hromadnou dopravu.


Psáno pro Vesmír.

Jen je nechte, ať se baví

Nejnavštěvovanější filmy posledních třiceti let téměř vždy (dle jednoho žebříčku 94 % z nich) obsahují alespoň jednu násilnou scénu, v níž postava někoho zraní či zabije. Ztrojnásobilo se užívání střelných zbraní. Nepřekvapují proto obavy, že filmy pomáhají vychovat generace necitlivých lidí, kteří i mimořádnou agresivitu berou jako součást života. Řada psychologických studií skutečně nalezla, že sledující násilných scén jsou chvíli nato méně empatičtí a snadněji se uchylují k násilí. Jistým "problémem" však je, že kriminalita a násilí obecně ve světě spíše klesá. Jak si tyto protichůdné závěry vysvětlit?

Růst násilných scén vždy v 30 nejnavštěvovanějších filmech promítaných mezi léty 1950 a 2012 (čárkovaná čára; tučná křivka je trend a šedá 95% konfidenční intervaly) dle Bushman et al. (2013).

S jedním z vysvětlení přišli Gordon Dahl a Stefano DellaVigna (pdf), když zjistili, že ve dnech premiér nejbrutálnějších filmů klesá počet násilných trestných činů i obtěžování. Přitom k poklesu kriminality dochází právě večer, mezi šestou a půlnocí, kdy v kinech tyto filmy běží a ještě intenzivnější je mizení násilností po půlnoci. Potenciální výtržníci, zejména mladí muži, totiž sedí v kině, takže nemohou nic páchat. Současně proto nejsou v hospodách či barech a nepřekvapí tak, že kriminalita poklesne i v noci či k ránu, kdy v ní často hraje roli alkohol (a v kině jej konzumovat nelze). Výrostkům stačí dát "hry" a společnost má klid.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Úspěch ve svádění? Záleží na počasí

Existuje nespočet „zaručených“ návodů, jak svést ženu. V poslední době se objevuje i přístup forenzního svádění. Tedy na základě systematického, experimentálního přístupu na mnoha a mnoha pokusných subjektech ověřit, jaké techniky a za jakých podmínek skutečně fungují.

Celebritou oboru je, jak jinak, francouzský psycholog, Nicolas Guéguen, z Jihobretaňské univerzity. Jeho nedávná studie (pdf) se zabývala vlivem počasí. Jelikož je známo, že při slunečném počasí jsou lidé šťastnější, ochotnější vyjít druhým vstříc a obecně lépe naladěni, chtěl potvrdit, zda se mužům za hezčího počasí daří svádět ženy efektivněji.

Nejprve ustanovil panel několika žen, aby vybraly z jeho mužských asistentů ty nejatraktivnější. Každý z vybraných pomocníků se poté naučil standardizovaný postup: na ulici přistoupit k mladé ženě, představit se fiktivním jménem, krátce jí polichotit, jak velmi krásná je a požádat, zda by se s ní mohl sejít. Jelikož však musí běžet do práce, poprosil ji o její telefonní číslo s tím, že jí zavolá a pozve na skleničku. 

V květnu a červnu Guéguenovi pomocníci oslovili naučenou frází 500 mladých žen ve dvou francouzských městech. Zaznamenávána byla teplota, oblačnost (za deště a velkých změn teplot se experiment nekonal) a počet svěřených telefonních čísel. Za jasného počasí vyšlo mladíkům vstříc přes 22 % žen, bylo-li zataženo necelých 14 %.

V navazující studii s kolegy Jacquesem Fisher-Lokou a Lubomirem Lamym Guéguen (pdf) doplnil, jak náramný vliv má i samotné lichocení. „Dobrý den. Omlouvám se, jestli Vás obtěžuji. Napadlo mě ale, že bychom mohli zajít společně na skleničku, máte-li chvilku čas.“ Mladý pomocník výzkumného týmu oslovoval touto větou desítky mladých francouzských slečen a žen. Jeho bezprostřední pozvánku na rande však akceptovalo toliko 9 % z nich. Nicméně, bylo-li k oslovení dodáno prosté, „Dobrý den. Víte, jste překrásná ...“ ač jinak byla fráze totožná, dopadl experiment zcela odlišně. Ať již se cítily lépe či vnímaly neočekávaného nápadníka sympatičtěji, po tomto oslovení souhlasila téměř čtvrtina žen, že s ním na skleničku zajde.

Mimochodem, i ekonomický výzkum komplimentů zřetelně ukazuje, že lichocení je sice okatá, přesto velmi efektivní technika na zlepšení nálady zákazníků. Číšníci chválící hostům volbu jejich menu nato dostávají průměrně o 3,1 % větší spropitné. Podobně i kadeřnice, které ostentativně obdivují vlasy svých zákaznic, získávají mnohem větší dýška než jejich méně chválící kolegyně.

 

V další své studii Guéguen (pdf) zkoumal u úspěchu při svádění vliv vůně. Navázal na výzkum Roberta Barona (pdf) z Oklahomské státní univerzity, jenž slavně demonstroval, že příjemné vůně – stejně jako počasí – v lidech podněcují dobrou náladu a především pak vstřícnost. 

Baron sledoval ochotu zákazníků velkého obchodního domu pomáhat podle toho, vedle jak „voňavého“ obchodu procházejí. Terénní experimenty se konaly na prostranstvích před příjemně vonícími pekárnou a pražírnou kávy a nebo před obchody s oblečením, bez nějaké specifické vůně. Jednomu z jeho asistentů náhodně „padalo“ psací pero a bylo sledováno, kolik lidí jej sebere a vrátí majiteli. V jiný čas pak druhý asistent přistupoval k zákazníkům s prosbou o rozměnění bankovky. Vliv příjemné vůně na vstřícnost kolemjdoucích byl obrovský, zejména u žen. Před pekárnami pomohlo rozměnit peníze 61 % z nich, u „obchodů bez vůně“ jen 17 %. 

Guéguen znovu využil metodu „žádání o telefonní číslo“ a ve shodě s výsledky popsanými výše prokázal, že u těch částí obchodních domů, kde je příjemná vůně (pekárny, kavárny) dokáží muži získat telefonní číslo od dam s mnohem větší pravděpodobností než v blízkosti „nevonících“ obchodů (banky, obchody s oděvy či s hudbou).

Dnes již existuje přehršel podobných studií: úspěšnější jsou muži poněkud drzejší; dotkne-li se muž letmo paže ženy, je jeho návrhům potom více nakloněna; dívky se nechají snáze sbalit, hraje-li v pozadí romantická hudba. Význam má dokonce i tak zdánlivě nepodstatná věc, jako je teplota nápoje při prvním setkání. 

Američtí psychologové Lawrence Williams a John Bargh (pdf) nejprve „jakoby mimochodem“ přiměli subjekty pozvané na experiment, aby jim chvíli podržely buď horkou nebo ledovou kávu. Poté, během experimentu, měli jeho účastníci odhadnout osobnostní kvality stejného, jim neznámého člověka. Ti, kteří drželi teplý nápoj, hodnotili bližního jako více „vřelého“, „horoucího“. Naopak lidé před tím držící ledovou kávu vnímali druhého více jako „chladného“ či „studeného“. Efekt vyplývá ze zákonitostí vývojové psychologie. Od narození vyžadujeme a toužíme po blízkosti (nejčastěji) matky, příjemný pocit jistoty a bezpečí je proto podmíněně vždy i hřejivý. Fyzické, tělesné teplo proto máme spojeno s psychickou vřelostí a pohodou patrně nejen metaforicky (jak může koneckonců dosvědčit kdokoliv, dá-li si teplou koupel). 

Jiewen Hong a Yacheng Sun (pdf) z Hongkongské univerzity vědy a technologií, resp. Coloradské univerzity dokonce prokázali, že psychologický mechanismus „vřelost-teplo“ pracuje i opačným směrem, tedy, že cítíme-li chlad, budeme více vyhledávat srdečnost a horoucnost. Hung a Sun zvolili poněkud neortodoxní přístup a pro potvrzení své hypotézy přepokládali, že je-li zrovna venku nevlídně, studeně, budou lidé vyhledávat spíše srdečné, romantické filmy. 

Analýza návštěvnosti kin 10 evropských zemí překvapivě skutečně ukázala, že s každým poklesem venkovní teploty rostou útraty na lístky za romantické filmy. Zákonitost, která u žádného jiného žánru – komedií, akčních filmů, thrillerů či dramat – nalezena nebyla. I navazující laboratorní experiment výsledky potvrdil.  Oba psychologové opět manipulovali 2 skupiny subjektů: jedněm dali horký a druhým ledový čaj. Nechali je poté vyjádřit preference ohledně dlouhé řady filmů. Potvrdilo se, že držící ledový nápoj hodnotili romantické filmy jako oblíbenější než členové skupiny, která pila horký čaj. 

Ač by se z úvodu tohoto článku dalo vysoudit, ani při špatném počasí není úspěch u randění vždy ztracen. (A generace mladých lidí tuto znalost beztak již dávno rozpoznala.)

Psáno pro Psychologie Dnes.

Ve zkratce ...

Zprávy plné zlosti se šíří mezi uživateli rychleji než jiné zprávy, třeba ty plné radosti či smutku zjistili Rui Fan, Jichang Zhao, Yan Chen a Ke Xu (pdf), když analyzovali čínskou obdobu Twitteru, Weibo (půl miliardy účtů a kolem 100 miliónů zpráv denně). Rovněž nepřekvapivě platí, že čím více jsou uživatelé provázáni (častěji konverzují), tím je intenzita přenosu emocí intenzivnější.

Provázanost uživatelů a komunikace mezi nimi: červená ukazuje na zlost, zelená na radost, modrá na smutek a černá odpor.

Matthew P. Lungren s kolegy (pdf) prozkoumali, zda rozhodování lékaře objednat testy ovlivní, zda má vlastnický podíl ve společnosti, která testy provádí. Vybrali si diagnostikování problémů s kolenem magnetickou rezonancí (MRI). Zjistili, že pacienti doporučení lékaři s finančním zájmem na provozu MRI mají o 33 % více negativních výsledků než pacienti, které doporučují lékaři bez finančních zájmů. To naznačuje nadměrné využívání vyšetření zainteresovanými lékaři.

V morálních dilematech (mám zmlátit známého, šířit sexuálně přenosné nemoci …?) se rozhodujeme jinak než v jiných volbách (třeba, mám se dívat na seriál?). Jay J. Van Bavel, Dominic J. Packer, Ingrid Johnsen Haas a William A. Cunningham (pdf) ukázali, že nabývá-li (či je tak zarámováno) nějaké rozhodnutí etického rozměru, lidé jej řeší mnohem rychleji a mnohem extrémněji (všichni by se tak měli chovat nebo nikdo by neměl).

Luxusní zboží nosí ženy mj. i proto, aby odradily ostatní ženy od usilování o jejich muže či partnera. Drahé, značkové výrobky, zdá se, fungují jako signál pro ostatní ženy, že jejich majitelka je svým mužem ceněna a milována a partner jí je silně oddaný. Ostatní ženy tento signál vnímají a do jisté míry i respektují. Yajin Wang, Vladas Griskevicius (pdf) to potvrdili sérií experimentů; v jednom si kupř. jeho participantky měly představit, že k jejich partnerovi přistoupí cizí žena a začne s ním flirtovat. Druhá skupina žen si představovala všední činnosti, jako třeba praní. Všechny pak měly nakreslit loga na pár věcí. Jak je patrno na obrázku níže, „ohrožené ženy“ kreslily mnohem větší loga luxusních značek.

Nakreslené značky na kabelku a tričko ženami, které se necítily ohroženy (v levo) a ženami, které se o svého partnera bály (v pravo).