Ďábelští géniové?

Nečestnost je porušování či obcházení pravidel správného chování. Kreativita je nabourávání či ignorování pravidel zjevného a očekávaného. Francesca Gino a Scott Wiltermuth (pdf) tedy zauvažovali, že je-li spojovacím článkem kreativity i nepoctivosti porušování pravidel, mohla by podpora nečestného chování mít nečekaný doprovod – podporu tvořivého ducha. Každý rodič asi potvrdí neomezenost dětská fantazie v nalézání důvodů, proč na slíbený úklid pokoje nedošlo. (Rovněž tak apel na kreativní myšlení může vyvolávat větší nectnosti.)

V jednom z provedených počítačových experimentů subjekty řešily matematické a logické úkoly. Zatímco jedna skupina měla normální program, druhá měla "pokažený" – bylo jim řečeno, že někdy se objevují na monitoru i správná řešení. Proto kdykoliv začnou řešit úkol, musí nejdříve stisknout určenou klávesu. Program byl pochopitelně i u nich v pořádku, záměrně byl nastaven, aby subjekty sváděl k podvodům. Obě skupiny nato podstoupily testy kreativity. Naprostá většina participantů v druhé skupině klávesu někdy nezmáčkla a tedy podváděla, v následném testu tvořivosti však dopadla mnohem lépe.

I další experimenty ukázaly, třeba když studenti byli vmanipulováni do možnosti lhát o výsledcích svého testu, že porušování norem vedlo k většímu pocitu nevázanosti a následně i kreativnějšímu myšlení. Alespoň co se týká tvořivosti, pravidla jsou doslova od toho, aby byla porušována.


Psáno pro Vesmír.

Pozn.: Efekt u různých lidí nastává s odlišnou intenzitou, u někoho ani enormní míra nečestnosti nedokáže vyprodukovat více než prostoduché výmluvy.

Globální nakažlivost nálad

"Chytit" od někoho dobrou či špatnou náladu lze velmi snadno. Podobně platí, že lidé žijící či pracující delší dobu spolu, začnou brzy vykazovat velmi podobné rozmary. I když jsou tyto procesy intuitivní, není jasné, zda nastávají proto, že daní lidé čelí stejným situacím (jež vyvolávají stejné emoce) či kvůli tomu, že se spolu sdružují osoby s podobnými charakteristikami (kteří pak tedy reagují podobně). Nebo skutečně proto, že se vzájemně určitou emocí "nakazí".

James Fowler s kolegy (pdf) využili největší databázi reportovaných emocí – Facebook – a analyzovali dopad změn nálady jednoho "přítele" na dalšího. Za faktor, který vyvolával proměnlivost nálad, si vybrali počasí – konkrétně déšť. Je známo, že poměrně značnou proměnlivost našeho duševního rozpoložení lze vysvětlit aktuálním venkovním povětřím.

Co se tedy stalo, když v jednom městě začalo pršet? Jeho obyvatelům se začala zhoršovat nálada a zveřejňovali facebookové zprávy spíše negativnějšího charakteru... což se promítlo do nálady nejen jejich "přátel" žijících poblíž, ale i ve městech, kde bylo slunečno. Jedna jejich negativní zpráva tak v průměru vyprodukovala 1,29 negativních zpráv u jejich vzdálených blízkých. Dobrá nálada byla, překvapivě, nakažlivější. Každá pozitivní zpráva od obyvatel sluncem zalitých měst vyvolala u "přátel" až 1,75 pozitivních zpráv.

Celkový počet negativních zpráv během deštivého dne v daném městě (přímý efekt) a "nakažených" zpráv v dalších městech (nepřímý efekt). Modré označnení města ukazuje vyšší sílu nepřímého ovlivnění než červené.

Síť přátelství mezi obyvateli jednotlivých měst, čím silnější linka, tím více přátelství (facebookových).

Potvrdilo se tak, že nálada je vskutku infekční, takže i zlepšení štěstí jen několika lidí může mít dalekosáhlý dopad na masu jiných. Zároveň však bylo potvrzeno, že sociální sítě okamžitě synchronizují emoce miliónů lidí (přesněji tedy – synchronizují, co o svých emocích lidé píší).


Psáno pro Vesmír.

Holka odvedle a studijní výsledky

Asi nikoho nepřekvapí konstatování, že (nejen) na studijní výsledky dětí mají jejich spolužáci a kamarádi enormní dopad. Problémem je, jak jej dokázat. Kamarádství se jen tak nestává; děti si volí přátele, rodiče zase školy, ať už přímo či třeba oklikou tím, kde se rozhodli bydlet. Povaha dětí a volba jejich rodičů tak ovlivňují vlastnosti spolužáků dříve, než začnou mít vliv oni sami.

Andrew Hill (pdf) si vybral specifické působení – zda poměr pohlaví okruhu kamarádů dítěte ovlivní jeho školní úspěchy. Využil data o poměru pohlaví dětí nejen v jednotlivých třídách, ale i v čtvrtích, kde žáci bydleli. Právě tato charakteristika je nejvíce dána z vnějšku, jelikož zda v okolí bydliště žije zrovna více holčiček či chlapečků z dané školy rodiče a pochopitelně ani děti moc neovlivní.

Geografické rozdělení spolužáků jednoho studenta (černý čtverec z kroužkem) z jedné školy. Červené puntíky jsou studentky, modré trojúhelníky jsou studenti a šedivá linka značí přátelství. Studenti v kroužku žijí, jak patrno, v blízkém okolí.

Zjistil, že od šestnáctého roku života má "nadbytek" kamarádů opačného pohlaví značně negativní dopad na prospěch mládeže. Čím více mají chlapci kamarádek a slečny kamarádů, tím nepřekvapivě větší je pravděpodobnost, že s někým chodí. Zároveň však udávají i větší problémy se ve třídě plně soustředit a nedokáží moc vycházet se svým učitelem (překvapivě nebylo zjištěno, že by tito puberťáci přicházeli častěji do sporu s rodiči). Negativní dopad je nejsilnější u přírodních věd a matematiky, u angličtiny či historie tak silný není.

Efekt je i poměrně dlouhodobý, žáci s více kamarády opačného pohlaví se častěji žení/vdávají a naopak mají nižší pravděpodobnost, že vystudují vysokou školu.


Psáno pro Vesmír.

Bojím se časopisů, i když přinášejí rady

Každý by si měl být vědom existenčního imperativu vlastníků médií: zprávy jsou zboží, nikoliv zrcadlový obrázek reality. Čtenáři samotní mnohdy nehledají objektivní či vyvážené zpravodajství, ale chtějí si potvrdit své předsudky. Pro vyšší prodejnost a atraktivitu pro inzerenty se proto média snaží nadbíhat svému čtenářstvu (v Haló novinách moc pozitivních článků o pravicových stranách nenajdete). Stejně tak i inzerenti nejsou jen zdrojem příjmů, někdy figurují i coby objekty zpráv. Média pak zažívají dilema, zda upřednostnit zájem čtenářů či kupujících reklamy.

Ralf Dewenter a Ulrich Heimeshoff (pdf) si pro svou pilotní analýzu zaujatosti médií vybrali zájmový časopis, v SRN jeden z nejprodávanějších magazínů pro automobilové fanoušky, Auto, Motor und Sport. Na datech z let 1992 až 2007 prozkoumali, zda existuje vztah mezi objemem nakoupené inzerce jednotlivých automobilek a otištěným hodnocením jejich aut.

I při zvážení různých technických ukazatelů o automobilech a faktu, že jsou v německém časopise hodnoceny (kvalitnější) německá auta, prokázali, že auta firem nejintenzivněji investujících do reklamy v časopise systematicky získávají i nejvyšší hodnocení – což naznačuje, že médium protěžuje inzerenty nad svými čtenáři (nebo se tito chtějí nechat intenzivně klamat).


Psáno pro Vesmír.

Když člověk bojuje proti sobě… Nástroje sebezavazování a teorie omezené sebekontroly

UPOZORNĚNÍ: V poslední době bylo publikováno několik významných prací, které zpochybňují, že by teorie omezené sebekontroly (či teorie vyčerpávání ega), na kterou je níže odkazováno, byla validní. Empirické studie totiž nejsou schopny replikovat původní zjištění. Pro přehled vizte kupř. tento úvodník Alexa Holcomba. Podobně i studie se soudci trpí vadnou analýzou dat a výsledky nemusí být hodnověrné; vizte třeba zde.

Udělat, či neudělat, co je těžší? Většina čtenářů potvrdí, že dělání je pochopitelně náročnější než nedělání. Vzít třeba dort z lednice a sníst jej vyžaduje náročnou koordinaci svalů nohou, prstů, čelistí. Zrovna tento příklad ale nesedí, že? Zeptáme-li se kohokoliv, kdo se snaží zhubnout, potvrdí, že ubránit se snězení cukroví – nedělání – je náročnější než cokoliv jiného. "Nástroje sebezavazování" pak nejsou pomůcky k sexuálním hrátkám ani instrumenty k mučení. Jde o terminus technicus behaviorální ekonomie, jde o opatření, které na sebe lidé uvalují, aby ochránili své budoucí já před nešvary.

Trpíte-li okousáváním nehtů, víte, že odolat zlozvyku je téměř nemožné a že vám to bude znepříjemňovat život i v budoucnu. A protože současnému nutkání jste již podlehli, můžete pomoci alespoň svému budoucímu já, aby se nešvaru ubránilo. Kupříkladu tím, že si nehty nalakujete čirým, ale extrémně nechutným a pálivým lakem. Tím svému budoucímu já omezíte možnost dělat něco, co dnes považujete za chybu, a zároveň tušíte, že budoucí já by tomu nejspíše podlehlo.

Nástroje sebezavazování se aplikují zejména v oblastech, v nichž pravidelně selhává sebekontrola a vyhrává naše impulsivní já. Například 70 % kuřáků chce přestat, zhruba 44 % z nich alespoň na jeden den ročně přestane kouřit ve snaze přestat úplně. Přesto se to povede jen zhruba 4–7 % nikotinistů. Podobně špatně jsou na tom i novoroční předsevzetí, která se podaří dodržet v méně než 12 % případů, o úsilích při zlepšování kondice hubnutím či častějším pohybem nemluvě.

Existuje nespočet neformálních opatření, kterými své budoucí rozhodování omezujeme. Máme-li sklon sníst všechnu čokoládu ve spíži, nekupujeme ji na kila, ale jen jednu, a malou. Zvrátíme-li vždy své plány jít si zacvičit, domluvíme se dopředu se známým, aby nás vyzvedl – odřeknout mu už nese dodatečné psychické náklady. Jste-li rozhazovačným alkoholikem, do hospody byste si s sebou měli brát jen stokorunu a občanský průkaz.

Úspory až po testu moči

V poslední době vzniklo i několik formalizovaných sebezavazovacích služeb a výrobků. Máte-li problémy se vstáváním a pravidelně podléháte pohodlí, když zmáčknete budík kvůli dalším chvílím spánku, můžete si koupit takzvané "behaviorální budíky". Ty v nastaveném čase nejen zvoní, ale začnou se i pohybovat, jezdí i létají, takže je musíte dohonit, abyste je utišili. Vaše budoucí já pak prostě musí vstát.

Jeden z řady behaviorálních budíků.

Jedna filipínská banka nabízí kuřákům spořicí účet; peníze na něm naspořené však mohou obdržet zpět jen ti, kteří projdou testem moči na nepřítomnost metabolitů kouření. Kuřáci jsou tím silněji motivováni, aby svůj závazek odvyknout závislosti dodrželi. Jakmile by bylo detekováno, že slib porušili, úspory propadají bance. I s touto silnou penaltou si zhruba 11 % oslovených kouřících účet pořídilo. Většina z nich závazek pohříchu nedodržela a peníze si ponechala banka (posílala je nato charitě). Nicméně analýza Xaviera Giné ze Světové banky a kolegů (pdf) ukázala, že tento podmíněný účet byl přesto relativně účinnou odvykací kúrou. Jeho efektivnost dosáhla větší či alespoň stejné míry jako jiná opatření – nikotinové náplasti či psychosociální terapie.

Nicholas Burger a John Lynham (pdf) popsali další překvapivý nástroj sebezavazování. Jde mimochodem o jediný oficiální druh sázky, při němž si můžete vsadit na událost, jež je plně ve vaší moci. Britská společnost William Hill totiž lidem umožňuje vsadit si na své vlastní zhubnutí. Každý ochotný sázející je zvážen a vyšetřen lékařem, určí váhu, jíž chce za určité období dosáhnout, a je mu nato sázkařským agentem vypsán kurz. Sázející si vsadí, doslova tak "zvýší sázku ve hře", takže při nezhubnutí nejen zklame sám sebe, navíc přijde o eventuální výhru. Ač se kurzy pohybují od 5 : 1 po 50 : 1 a průměrná výhra může dosáhnout hodnoty přes 2300 USD, 80 % sázkařů bohužel souboj se sebou nakonec prohraje.

Sebekontrola jako sval?

Proč si lidé nejsou schopni odpustit jídlo kalorické hodnoty zhruba 2 horkých čokolád u Starbucksu denně, aby nejen splnili toužebný cíl, ale vyhráli i menší bohatství? Existuje nespočet důvodů. (Ne)schopnost kontroly svých impulsivních přání může být vrozená, naučená či vynucovaná rodiči nebo partnerem. Vliv budou mít další lidé kolem nás i prostředí, v kterém žijeme.

V současnosti je pak populární i teorie omezené sebekontroly. Ve zkratce jde o intuitivní myšlenku, že vědomá kontrola našich činů je limitovaným zdrojem. Jakmile musíme vynakládat kognitivní úsilí, ať již "přemýšlet", či "ovládat se", sebekontrola se postupně vyčerpává a snáze se potom staneme obětí nižších tužeb, emocí či lenosti. Metaforicky jde vlastně o stejný princip jako únava svalu při náročné práci. (Pozn.: O teorii bylo zevrubně pojednáno i v příspěvku Kdo má málo, tomu bude ještě vzato.)

V jedné z prvních ověřovacích studií (pdf) experimentátoři pozvali účastníky do laboratoře provoněné vůní čokoládového pečiva. Na stole bylo připraveno občerstvení, čokoládové lupínky a ředkvičky. Jedna skupina mohla ochutnávat čokoládové lupínky, druhá jen ředkvičky. Než experimentátoři místnost opustili, instruovali subjekty, že smějí jíst jen přidělené jídlo. Jedlíci ředkviček tedy bojovali s intenzivním nutkáním vzít si vonící čokoládové pochutiny a vyčerpávali si omezenou sebekontrolu. V následujícím úkolu všichni luštili neřešitelné hlavolamy (což subjekty pochopitelně nevěděly). Sledovalo se, která skupina vzdá úkol rychleji. Ti, co se předtím kontrolovat nemuseli, vydrželi řešit téměř 19 minut a vyzkoušeli 35 různých způsobů; jedlíci ředkviček u hlavolamů vydrželi jen 8 minut a provedli toliko 20 pokusů.

Podobně i kuřáci, kterým bylo zakázáno kouřit, měli poté problémy se sebekontrolou; jedli více nezdravých potravin než ti, kterým bylo kouření povoleno.

Sebekontrolu lze vyčerpat i jinými mentálními úkony, třeba nutností si pamatovat číslo. Baba Shiv a Alexander Fedorikhin (pdf) přiměli studenty, aby si zapamatovali buď dvoj-, nebo sedmimístné číslo. Studenti měli posléze přejít do jiné místnosti, kde mělo být ověřeno, zda úkol řádně splnili, cestou si navíc mohli vybrat svačinu. Buď zdravý salát, nebo tučný čokoládový dort. Nepřekvapí, že namáhající paměť volili dort z 63 %, ti, co si pamatovali jen dvojčíslí, jej upřednostnili jen v 41 % případů.

Matthew T. Gailliot s kolegy (pdf) pak metaforu "sebekontroly coby svalu" vzali doslova. Ve své práci znovu prokázali, že musí-li se subjekty kontrolovat, jako třeba nesmát se při komediích, zhoršuje se jim v následujících mentálních úkolech vytrvalost a více podléhají pokušením. Zároveň zjistili, že jim při úkolech vyžadujících sebekontrolu klesá glukóza v krvi. Zdá se, že potlačení emocí a impulsů skutečně vyžaduje dost energie, a pokud se jí mozku nedostává, podlehneme. Gailliot tuto předpověď přímo otestoval: když po úkolech se sebekontrolou nalil subjektům cukrem slazenou limonádu (a kontrolní skupině limonádu s umělým sladidlem), k vyčerpání sebekontroly u nich nedošlo (a u těch, co dostali umělé sladidlo, naopak selhání opět nastalo). (Pozn.: Teorie "na cukru závislé sebekontroly" je však poměrně kontroverzní a ne vždy verifikovaná.)

Výkon v Stroopově testu měřený v chybách. Jedna skupina koukala na normální film ("Watch Normally") a druhá na film s titulky, ale nesměli je číst - což od nich vyžadovalo poměrně silné ovládání se ("Control Attention"). Obě skupiny poté byly dále rozděleny na subjekty, které vypily nápoj s cukrem ("Glucose") a ty, co pili uměle slazený nápoj ("Placebo"). Nato řešili Stroopův test. Jak je patrné, právě skupina participantů, která se musela ovládat a poté nemohla doplnit cukr, dopadla nejhůře.

Soudci by měli mít povinné přestávky na svačinu

Laboratorní studie jsou inspirativní. Ale jde jen o zajímavosti, nebo lze podobné výsledky nalézt i v realitě? Lze, a i za situací, kdy jsou v sázce lidské životy.

Studie o podmínečném propouštění vězňů u izraelských soudů se v tomto aspektu stala již legendární. Její autoři Shai Danziger, Jonathan Levav a Liora Avnaim-Pesso (pdf) se vymezili proti názoru, že soudní rozhodnutí jsou dílem toliko právní logiky a zákonných norem. Dle nich záleží i na osobnosti soudce, jeho zkušenostech či náladě, ad absurdum i na tom, "co měl ráno k snídani". K překvapení všech pak dokázali, že čas od posledního jídla je jedním z nejvýznamnějších faktorů, který ovlivňoval soudcův verdikt.

Ve své analýze prozkoumali 1112 soudních rozhodnutí týkajících se možnosti podmínečného propuštění odsouzených zlodějů, násilníků či vrahů. Dle jejich dat soudci v jediném dni projednali 14 až 35 žádostí a samotné stání trvalo v průměru asi jen 6 minut, jednalo se tedy o velmi intenzivní a náročnou práci. Danziger s kolegy zpracovali u všech kriminálníků jejich "anamnézu" (zda jde o recidivisty, závažnost jejich provinění, délka odsezeného času, národnost) a ujistili se, že lehčí i těžší případy jsou v průběhu dne téměř rovnoměrně rozloženy. Zároveň ověřili, že ani právníci odsouzených nejsou schopni ovlivnit čas, kdy jejich klient předstoupí před soud. Nato zjistili, kdy si soudce dává pauzu na svačinu či oběd, a vytvořili harmonogram času od posledního jídla a vyhovění či nevyhovění žádosti o podmínečné propuštění.

Podíl podmínečně propuštěných v průběhu soudního dne. Kolečka symbolizují pauzu na jídlo (svačinu či oběd).

Ukázalo se, že na začátku dne soudce umožní propuštění zhruba 65 % vězňů, poté se jeho verdikty stále zpřísňují a před odchodem na svačinu již zamítne skoro všechny. Po návratu opět zhruba 65 % žádostí vyhoví a nato znovu konverguje k zamítnutí skoro všech před odchodem na oběd (mimochodem dle získaných dat standardní izraelský soudní oběd trvá 57 minut a 22 sekund, rozptyl dle jednotlivých soudců je však značný). Po návratu z oběda opět soudci začínají na zhruba 2/3 vstřícných rozhodnutí, aby konečně před ochodem domů opět skončili na téměř úplném odmítnutí všech žádostí. Ač značnou roli v rozhodování soudců hrála i recidiva či naopak perspektiva rehabilitace, čas od posledního jídla či pauzy byl jedním z významných determinant podmínečného propuštění.

Odmítnutí žádosti totiž nevyžaduje de facto žádné úsilí; jde o zločince a "automaticky" by si měli odsedět trest. Rozsudek o podmíněném propuštění naproti tomu vyžaduje zvážení minulých přečinů, možnosti úspěšné rehabilitace, rizika recidivy. Pro unaveného soudce je odmítnutí prostě jednodušší...


Psáno pro Vesmír (již dříve).

Důvěřuj, ale měj s sebou GPS (nebo vypadej domorodě)

Mnoho služeb nakupujeme, aniž bychom byli schopni určit kvalitu obdrženého. Všude, kde má nabízející razantní informační převahu – automechanici, lékaři, taxikáři v cizím městě – se můžeme stát oběťmi podvodu a ještě prodávajícímu poděkujeme.

V ekonomii se takovým službám říká "statky založené na důvěře" (credence goods), jelikož musíme nabízejícím či jejich reputaci prostě věřit. Nicméně u automechaniků (lékařů) mohou být přílišné opravy (péče) důsledkem nadměrné opatrnosti, navíc nelze exaktně určit, kdy už má dojít k výměně (léčení) a kdy opotřebované části ještě bez problémů vydrží. Určit míru vykazování nadměrných nákladů proto nelze tak snadno, Loukas Balafoutas s kolegy (pdf) si proto vybrali taxikáře, v Řecku, a uskutečnili s nimi velký terénní experiment na jejich důvěryhodnost.

Figuranti, skrytě vybaveni GPS přístroji, hráli naivní turisty, domácí i zahraniční, v oblečení drahém i levném, s koženými kufry i toliko s batohy. Nechávali se odvést do prvotřídních hotelů i do ubytoven. V rámci pokusu projezdili po Aténách na skoro 400 cestách čtyři a půl tisíce kilometrů. Ukázalo se, že zhruba 10 % z nich bylo „navíc“, když je taxikář vzal na zbytečnou zajížďku.

Souhrnná pravděpodobnost okradení (dle indexu "předraženosti") u místních (modrá linka), zahraničních turistů (zelená) a místních turistů (hnědá).

Čím méně informovaněji zákazník vypadal, tím delší zajížďku absolvoval, popř. platil neoprávněně vyšší tarif (mluvil-li "turista" anglicky a udal jen jméno hotelu byl ve 22 % případů natažen, podobně "neinformovaným" Řekům se to stalo jen v 6 % případů). Překvapivě se nepotvrdilo, že by zámožně vypadajícím zákazníkům taxikáři účtovali vyšší taxu.


Psáno pro Vesmír.

Putinova reakce je jako z učebnice

Psychologická interpretace chování hráčů v mezinárodní politice je vždy extrémně spekulativní. Geopolitické, energetické či historické kontexty jsou natolik spletité, že přichází-li někdo s jednoduchým vysvětlením, můžete si být jisti, že je špatně. Nicméně i státní politika je toliko projevem myšlení lidí, takže využití psychologických konceptů může přinést jistý vhled. A jednání putinovského Ruska je učebnicovou ukázkou projevů averze ze ztráty. Nejdříve ale odbočka k jedné smrtelné nemoci.

Asijská nemoc

Představte si sebe coby starostu. Vaše město se připravuje na propuknutí neznámé choroby. Očekávaný počet obětí je 600. Hygienici vám nabízejí volbu jen ze dvou opatření. Zvolíte-li program (A), zachráníte s jistotou přesně 200 lidí. Alternativně se můžete rozhodnout pro opatření (B), při němž s třetinovou pravděpodobností zachráníte všech 600 lidí, avšak s dvoutřetinovou pravděpodobností všichni zemřou. Kterou alternativu – (A), nebo (B) – upřednostníte?

Jste-li jako drtivá většina respondentů, kteří tento pokus v minulosti hráli, upřednostnili jste první program. Obvykle preferujeme jistotu dvou set zachráněných nad nejistým, rizikovým výsledkem druhého programu.

Zkusme to nyní trochu jinak. Stejná nemoc, stejný počet očekávaných obětí, nicméně nyní vám hygienici nabízejí opatření (C), při němž 400 lidí jistě zemře. Nebo volbu (D), při níž s dvoutřetinovou pravděpodobností zemře 600 lidí, ale s třetinovou pravděpodobností neumře nikdo. Které opatření – (C) nebo (D) – zvolíte nyní?

Pozornější čtenáři si jistě všimli, že (C) je zrcadlově obrácená možnost (A), avšak mluví o zemřelých, a nikoliv o zachráněných – podobně i (D) nejdříve vyzdvihuje mrtvé, ale jinak je totožné s (B). Leč je-li úloha respondentům prvně položena druhým způsobem – formulací v počtu zemřelých, ve ztrátách – naprostá většina lidí upřednostní řešení rizikovou alternativou (D)!

Netěšte se, budete víc zklamáni

Jak je možné, že ač jde o logicky identické odpovědi, pouhý styl formulace (tzv. zarámování) nás přiměje rozhodnout se zcela odlišně? Dle Amose Tverskyho a Daniela Kahnemana (pdf), autorů tohoto "dilematu asijské nemoci", se vysvětlení skrývá v úvodu zmíněné averze ke ztrátám – univerzální lidské tendenci vnímat ztráty intenzivněji než obdobné zisky. Intuitivní příklad: Když očekáváte oblíbené jídlo k obědu a dostanete jej, jste spokojeni ("zisk"). Když se na dané jídlo těšíte, ale nato zjistíte, že už je snědené ("ztráta"), frustrace je mnohem, mnohem intenzivnější. A čelí-li lidé ztrátám, chtějí se jim vyhnout i akceptací rizik, která by nikdy nepodstoupili, kdyby měli jen něco získávat. Nespočet studií ukázalo, že makléři, kteří jsou momentálně v červených číslech, nakupují rizikovější cenné papíry.

Sázkaři prohrávající na koňských či chrtích dostizích začínají sázet na outsidery s vyšším kurzem. Podniky blížící se bankrotu hrají nebezpečné gambity vůči finančním úřadům i svým věřitelům. Čelení ztrátě z nás jednoduše dělá hazardéry. Jistě, rizikové obchody i hodně vydělávají, stejně tak ale mohou směřovat do fatálních ztrát.

Pakliže vám krevní tlak nespadl nudou z hypotetických dilemat a akademických teorií tak nízko, že jste už nepřesunuli pozornost na jiný článek, dostane se vám konečně pointy. Jeffrey Berejikian a Florian Justwan, američtí empiričtí politologové z Georgijské univerzity, se podívali na problematické vztahy států během let 1816 až 1999. Soupeřily-li o zdroje, panovala-li mezi nimi vojenská či jiná hrozba, docházelo-li k přestřelkám politiků, vstoupily rivalitní státy do analýzy.

Berejikian a Justwan zvážili geopolitické zájmy (stát, za nímž stojí lokální velmoc, je ochotnější jít do konfliktu), dlouhodobou reputaci (země, které mají více nepřátel, reagují na vměšování intenzivněji) a celou řadu dalších proměnných (od vojenské síly po domácí politiku).

Nato přisoudili každému jednotlivému národu aktuální bezpečnostní skóre, ukazatel, jak se země blíží – dáno všemi zmiňovanými omezeními – své ideální bezpečnosti. A podívali se, co se stane, když dojde k změně podmínek (kupř. karibská krize roku 1962, kdy hrozilo, že Sověti dlouhodobě umístí na Kubu jaderné rakety, byla pro Spojené státy zjevnou ztrátou bezpečnostního skóre).

Strach z ústupku

Výsledky jejich analýzy potvrdily známá fakta mezinárodní politiky: třeba státy, jež na své ohrožení nereagovaly rezolutně, nato čelily mnohem větším bezpečnostním hrozbám (efekt je velmi silný, do jednoho roku se zvýšilo riziko konfliktu o 74 %). Demokratické státy měly obecně nejnižší pravděpodobnost vzájemných útoků. Hlavním poznáním však bylo, že stát či státy, které utrpěly momentální strategickou ztrátu, byly až o 41 % ochotnější destabilizovat status quo, porušit dohody a spustit reálný konflikt (při karibské krizi se USA uchýlily k námořní blokádě, která byla považována za poměrně hazardní krok).

Pravděpodobnost konfliktu dle vzdálenosti od ideálního bezpečnostního skóre. Linka se světlým kosočtvercem je rám ztrát, linka s tmavším křížkem je rám zisků.

V intencích tohoto modelu je i chování Putinova režimu pochopitelné. Kdyby byly pravdivé teorie o znovuobjevených imperiálních choutkách, proč Rusko již dříve intenzivně nepodporovalo separatistické tendence Krymu z pozice čistého zisku?

Ne, až po ztrátě svého vazala, vlády Viktora Janukovyče, bylo Rusko exponováno, oslabeno (lhostejno zda fakticky, či to tak ruští politici jen cítili), a bylo proto ochotno vsadit i na rizikovou strategii anexe Krymu (a možná i další části Ukrajiny). Zpět v rámu zisku by ochota ke konfliktům měla klesat. Na druhé straně, po levných okamžitých výhrách se z mnoha lidí stávají gambleři…


Psáno pro Hospodářské noviny a HNDialog.

[Recenze] Podceňujeme vliv kontextu? Elliot Aronson: Tvor společenský

Tvor společenský od Elliota Aronsona je bezpochyby dílo o výzkumech, které by měl znát každý, a to bez přídomku, ať již psycholog, etolog či geolog nebo fyzik, prostě každý. Je totiž doslova o každém z nás a důvodech, proč s druhými ne/vycházíme, jak a proč jsme jimi odměňováni, mučeni a manipulováni a proč a kdy všichni podléháme stejným iracionálním chybám, stereotypům, agresivitě či zamilovanosti.

Tvora společenského od Elliota Aronsona vydal v Česku předloni Wolters Kluwer.

Proč myslíte, že se dostalo pocty napsat recenzi "bible sociální psychologie", jak je již jedenáctému vydání Aronsonovi knihy přezdíváno, zrovna mne, prostému ekonomovi. Nejprve vás asi napadne, že za tím mohla být moje schopnost poutavě psát (alespoň v to tedy nekriticky doufám), popř. nějaká má specifická odbornost… Co když v rozhodování redaktora ale schopnosti vůbec nehrály roli a nabízel recenzi prostě komukoliv, kdo je schopen složit jakž-takž souvislou větu a měl zrovna čas? To napadlo málokoho, že?

Sociální psychologové univerzální tendenci vysvětlovat úspěchy, ale i neúspěchy, prostě jakékoliv výsledky jednání coby důsledek vlastností či osobnosti člověka pojmenovávají fundamentální chybou přisouzení. Vyplývá z ní rovněž, že systematicky podceňujeme vliv kontextu, specifické situace či obecně vnějších podmínek. Dosáhne-li třeba firma zisku, obdivujeme ředitele za jeho vizi a geniální vedení, zbankrotuje-li podnik, důvod, který se v mysli objeví první, je diletantismus vedení. Obě okolnosti však mohly nastat zcela bez ohledu na rozhodování ředitele, třeba jen tím, že náhodou došlo k razantnímu poklesu nebo nárůstu cen důležitého materiálu. Chyba za svůj silný název vděčí i tomu, že jí trpíme, i když o ní víme.

V jednom experimentu byla část subjektů náhodně rozdělena na "tazatele" a na "soutěžící". Tazatelé si měli připravit náročné otázky, soutěžící na ně měli potom odpovídat. Zbytek subjektů hrál roli "pozorovatelů". Jejich úkolem bylo toliko ohodnotit obecné znalosti, chcete-li "moudrost" kolegů, kteří přijali roli tazatelů nebo soutěžících. Věděli, že čím se subjekt stal, bylo jen dílem náhody. V realitě však pozorovatelé viděli, jak tazatelé mistrně kladou (připravené) otázky a soutěžící mnohdy mlčí či se hloupě mýlí. Pozorovatelé nedokázali zohlednit vliv situace a lidi, kteří se ptali, nato považovali za mnohem vzdělanější a chytřejší než osoby, které odpovídaly. Kdyby náhoda přisoudila role obráceně, výsledek by byl téměř jistě také naopak.

I protože vliv osobních dispozic přeceňujeme, je první dojem tak nesmírně důležitý. Bavili byste se spíše s Pavlem, který je závistivý, neústupný, kritický, vznětlivý, snaživý a inteligentní nebo raději s Janem, který je inteligentní, snaživý, vznětlivý, kritický, neústupný a závistivý? Zamyslete se.

Spíše s Janem, že? Přestože oba popisy obsahují naprosto totožnou informaci, popis Pavla začíná negativními vlastnostmi, zatímco Jan je popsán nejdříve pozitivně. Prvotní informace totiž zatřídí specifického člověka do určitého mentálního schématu "co je zač" a zbavit se toho předsudku už je poté obtížné či dokonce nemožné, nechceme-li mít s daným člověkem "nic společného". (Pozn.: Tento a podobné experimenty však bývají kritizovány pro slabou externí validitu (přímou neaplikovatelnost závěrů do reality). V umělé situaci experimentu poskytují oba popisy skutečně naprosto identické informace o anonymních lidech, měly by být proto logicky hodnoceni stejně, bez ohledu na uspořádání vlastností. Fakt, že lidé podlehnou manipulaci a začíná-li popis negativně, je daný člověk hodnocen hůře, proto může být logickou či kognitivní chybou. Nicméně, v realitě hraje i samotné podání informací roli. Lidé třeba nechtějí přímo pomluvit druhého, přesto však chtějí naznačit, že daný člověk není hoden úcty, a proto při jeho popisu vědomě začnou od negativních vlastností. Aronson se ve své knize sice snaží nuance společenských vztahů postihnout, někdy je však taktně ignoruje. Obecně jde o vášnivě diskutovaný metodologický problém experimentálního testování společenských vztahů; experimenty se snaží destilovat vliv konkrétní proměnné, proto ostatní vlivy musí držet konstantní. Sociální realita však nikdy jednorozměrná není a jaký faktor ve skutečnosti bude hrát důležitější roli, nelze přímo vysoudit z řady experimentů testující jednotlivě různé faktory. Podobným problémem sociální psychologie je nereplikabilita mnohých experimentů.)

Rána! "Pane bože, moje noha… nemohu se hýbat. Ach… můj kotník… nemůžu to ze sebe sundat." Nářek postupně odeznívá. Tato scéna nastala poté, co vám a ještě jednomu cizímu člověku zadal výzkumník dotazníky a poté odešel do vedlejší místnosti pro nějaké materiály. Cizí člověk stále sedí. Půjdete ověřit, co se mohlo stát? … Spíše ne, platí-li výsledky experimentu od Lataného a Rodinové (pdf), kteří takto testovali efekt přihlížejících – čím více lidí je přítomno neštěstí, tím menší je pravděpodobnost, že kdokoliv zasáhne. Odpovědnost se totiž rozplyne mezi všechny zainteresované a nikdo ji nepřijme za svou. Absence nějaké akce navíc dále signalizuje, že zásah třeba nemusí být ani nutný. Opačně by to asi dopadlo, kdybyste byli v místnosti sami, jak naznačuje původní pokus, kdy ve 2/3 případech šel osamocený člověk ihned nabídnout pomoc.

Podíl lidí, kteří šli pomoci, když byli v místnosti sami ("Alone") nebo byli-li v místnosti ještě s někým ("with Stooge"). Výsledky jsou naneseny i dle času v sekundách, kdy přispěchali pomoci.

Se znalostí fundamentální chyby přisouzení a vlivu efektu přihlížejících by již novinová zpráva "Několik svědků odmítlo pomoci zraněnému člověku …" v nikom neměla vyvolávat jen rozhořčení nad soudobým úpadkem morálky. Jistě, mohla by, mnozí z nás jistě nemusí být vůbec ctnostní (kapitoly o životě sociopatů v knize však nehledejte). V Tvoru společenském ale nejsou odsudky a moralizování (skoro), ale vykreslování důvodů, situací a okolností, proč se lidé zachovají tak, jak se zachovají.

Jistou nevýhodou knihy je její určitá nevyhraněnost. Širokým a detailním záběrem nejde o další ze záplavy populárně psychologických děl, kniha by chtěla být spíše plnohodnotnou "učebnicí" sociální psychologie, čemuž napovídá i řada (někdy triviálně) názorných příběhů. Pohříchu však jinak postrádá jakoukoliv jinou formu ilustrace, obrázku či grafu; jedinou grafikou jsou paradoxně čáry konformity Solomona Asche.

V Aschových pokusech byla subjektům ukázána úsečka (Exhibit 1) a nato 3 další úsečky různé délky (A, B a C v Exhibit 2). Úkolem participantů bylo označit tu, která byla té první nejpodobnější. Úkol vcelku prostý, protože 2 úsečky jsou ostentativně větší či menší. Než však subjekt odpověděl, musel nejprve vyslechnout odpovědi ostatních účastníků experimentu. Ti však byli spolupracovníky Asche a všichni odpovídali stejně, nicméně jinou než "zjevně správnou" úsečku. Zkoumáno bylo, zda subjekty podlehnou konformitě většinového názoru a odpoví stejně nebo se jemu veřejně postaví a odpoví dle názoru svého. Experiment byl za 60 let od svého vzniku mnohokráte zopakován i různě modifikován a zhruba třetina lidí většinou opustí pravdu a odpoví s většinou.

Silné zakořenění knihy v reáliích Spojených států také trochu hatí vtažení českého čtenáře do představované problematiky. Třeba peripetie soudu s O. J. Simpsonem, afroamerickým hráčem fotbalu obviněným z brutální vraždy ex-manželky a jejího (údajného) milence, pro Čecha kontroverzní asi nikterak nebudou.

Působení předsudků či selektivního zpracovávání informací podporujícího již existující názor (nejen) o obviněných je však lidskou univerzálií, takže postačí dosadit si za jména někoho "známého" a závěry zůstanou platné nadále, i to je kouzlem knihy.


Psáno pro Vesmír.

Sportem k optimismu, kariéře... a nebo ne?

Sledovanost sportovních událostí je obrovská. Na olympijský závod rychlobruslařky Martiny Sáblíkové se v Česku dívalo 1,5 miliónů lidí, více než polovina všech diváků, kteří seděli u obrazovek. Zápas našich hokejistů se Slováky přitáhl půlmiliónu diváků navíc. Další se pídili po výsledcích na internetu, v novinách či rádiu. Pár sportovních příběhů ovládl pocity značné části obyvatelstva.

Přináší ale sledování sportu jen chvilkové vzrušení fanoušků nebo mají hromadné zvraty nálad – v uvedených příkladech nadšení z vítězství – i nějaký dlouhodobější dopad? Mají. A fenomén Sáblíková může dokonce fungovat jako dobrá aktivní politika nezaměstnanosti.

Philipp Doerrenberg a Sebastian Siegloch, ekonomové z Kolínské univerzity, totiž zauvažovali, že mnoho našich zlomových rozhodnutí vyvěrá z náhlé změny rozpoložení mysli. Třeba koupě vozu je často vyvolána závistí, že si nové auto pořídil soused či švagr. Mnoho pracujících si začne zvyšovat kvalifikaci po uvědomění, že jejich nadřízený je ve své pozici jen kvůli titulu, nikoliv díky své inteligenci či schopnostem. Někteří nezaměstnaní se odhodlají přestěhovat za prací poté, co se potkají se svými bývalými spolužáky, třeba méně nadanými, kteří žijí úspěšnějším životem ve vedlejším kraji.

Podobné odhodlání "udělat něco se svým životem" může obstarat i národní sportovní úspěch. Ať již vezmeme jakýkoliv sport, vždy bude symbolikou vzepjetí, ochoty nevzdat se a překonat nevýhodu, ač se zdá sebevíce fatální. Mnozí z nás o nějaké změně, kroku do neznáma tu a tam zauvažují a sportovní úspěch může přispět k našemu odhodlání takový krok udělat.

Oba jmenovaní ekonomové využili data konání fotbalových zápasů o evropský či světový pohár (pdf) a dlouhodobé statistické šetření, které v Německu běží již od roku 1984. V jeho rámci se od obyvatel zjišťují detailní osobní údaje, od jejich zaměstnání a příjmu, přes zdravotní stav po spokojenost s životem. Tazatelé se přitom respondentů vyptávají průběžně během roku, takže někteří lidé ryzí náhodou odpovídají před pohárovými zápasy a jiní zase těsně po nich. Porovnáním odpovědí obou těchto skupin se lze dopátrat, co s životními vyhlídkami dokáží udělat významný sportovní zápas.

Nezaměstnaní respondenti – zejména mladí muži – byli po prestižních utkáních více motivováni hledat si práci, byli ochotni pracovat na plný a nejen na částečný úvazek a zároveň se zvýšil jejich optimismus, že nějakou práci naleznou. Dokonce se zvýšily i jejich požadavky na nejnižší akceptovatelnou mzdu (což paradoxně může snížit pravděpodobnost, že nějakou práci skutečně naleznou). Efekt je dokonce tak silný, že se lidé po úspěšných fotbalových zápasech cítili zdravější (resp. se necítili zdravotně natolik špatně) a podstatně méně se obávali nepříznivého vývoje hospodářství.

Pohled na vládní prohlášení a rekordní počet nezaměstnaných naznačuje, že Česko při podpoře pracovního trhu věří jen v růst hospodářství a sezónní příležitosti. Doufejme tedy, že sportovně-motivační síly budou enormní. Nicméně zejména u nás se dá očekávat i zcela protichůdný efekt: švédský ekonom Peter Skogman Thoursie (pdf) si totiž všiml, že během populárních sportovních událostí roste celková nemocnost. Ve Švédsku, kde je zavedena velmi štědrá nemocenská, onemocní při olympijských hrách o 7 % více zaměstnanců, než je jinak obvyklé. U těch, co v práci přesto zůstanou, pak klesá produktivita.

Názorná ilustrace "sportovní nemocnosti" je podíl mužů a žen tč. na nemocenské. Na obrázku je tento poměr nanesen při světovém lyžařském šampionátu v Oberstdorfu dle věkových skupin 20-44 a 45-60 let. Jak patrno, když závody začaly ("5") muži razantně překonali ženy v odchodech na nemocenskou.

Podobný účinek se vyskytuje i u studentů. Je dokázáno (pdf), že v době konání oblíbených sportovních turnajů se zhoršují studijní výsledky vysokoškoláků (pochopitelně je na místě opět hlavně mužský rod) v přímé závislosti s tím, jak dobře se vede oblíbeným týmům. Zároveň roste spotřeba alkoholu a vysedávání po hospodách.


Psáno pro Lidové noviny.

Prospívá odchod do penze?

Čerství důchodci jsou na tom zdravotně hůře než srovnatelní zaměstnanci, kteří do penze neodejdou. Definitivní odchod z práce může přinášet ztrátu pocitu potřebnosti, omezení sociálních kontaktů a pokles příjmů. Na druhou stranu do penze odcházejí zaměstnanci již velmi znavení či nemocní, takže vliv samotného odchodu do penze na zdraví porovnáním "před" a "po" zjistit nelze.

Zdravotní stav penzistů (tečkovaná linka s body), aktivních pracovníků (čárkovaná linka s křížky) a všech (plná linka) dle věku. Na první pohled je zjevné, že v důchodu jsou nemocnější lidé.

Michael Insler (pdf) využil dlouhodobé šetření o zdraví a penzionování, jež běží v USA od roku 1992 a v kterém jsou zjišťovány i predikce jednotlivých lidí, zda se vidí v zaměstnání i po 62 či 65 letech věku. Tímto lze do jisté míry zohlednit samotný vliv jejich zdravotního stavu na rozhodnutí jít do důchodu. Při odfiltrování tohoto a dalších faktorů (od dosaženého vzdělání po míru zadlužení), tedy alespoň co se dá vysoudit z analyzovaného amerického vzorku, lidem odchod do důchodu spíše prospívá.

Mírně se zlepší jejich zdraví – největší vzpruha je v oblasti krevního tlaku a oběhových problémů (obé patrně pramenící z odstranění pracovního stresu a odpovědnějšího přístupu k lékařské péči). Penzisté dále omezují kouření intenzivněji než jejich pracující vrstevníci a jelikož mají více volného času, lehce se zvýší i jejich rekreační fyzická aktivita.


Psáno pro Vesmír.

Alkohol a nehody mladých

Kolem 2,5 miliónu smrtí je celosvětově přisuzováno alkoholu. Zejména u mládeže a mladých dospělých je jeho konzumace spjata s řadou fatálních jevů. Od kriminality, dopravních nehod a zranění přes sexuálně přenosné nemoci, nechtěná těhotenství po zhoršení prospěchu na školách a dlouhodobého omezení vyhlídek na pracovním trhu.

V posledních letech v Evropě narůstá míra hospitalizace lidí mezi 10 až 24 lety věku kvůli intoxikaci alkoholem (důsledek to módy tzv. "rychlého opití" (binge drinking)) a vlády se snaží problém tu lépe, tu hůře řešit (neefektivní je třeba univerzální zákaz prodeje alkoholu po určité hodině; zákazníci restaurací se totiž snaží "dostat do nálady", aby uzavírku stihli a po dané hodině tedy vypadne do ulic najednou horda opilců).

V roce 2010 se německé Bádensko-Württembersko pokusilo omezit rizikovou spotřebu zákazem prodeje alkoholu mezi 22:00 a 5:00 hodinou jen v mimo-restauračních zařízeních (pokuta zve až na 5 tisíc Euro). Cílem bylo omezit spontánní nákupy alkoholu v pozdních hodinách, které většinou provádějí již podnapilí.

Mladí lidé jsou obvykle hotovostně omezeni, takže nakupovat alkohol v (dražších) barech nemohou až v takovém množství. Dle práce Jana Marcuse a Thomase Siedlera (pdf) byl dopad regulace pozitivní, došlo k poklesu hospitalizace dětí i mladých dospělých o zhruba 8 až 9 %, zejména u dívek (nicméně absolutně je efekt významnější u mužů, kteří se do nemocnice kvůli alkoholu dostávají podstatně častěji).

Dopad zákazu prodeje alkoholu na hospitalizaci kvůli alkoholu dle jednotlivých věkových skupin; pro šestnácti- až čtyřiadvacetileté je efekt signifikantní. Nejsilnější vliv je u skupiny 17-19 let, tedy u lidí, kteří už mohou legálně pít alkohol a chodit do barů.

Psáno pro Vesmír.

Supermarkety: Levný nákup a zločinnost k tomu

Wal-Mart je nejvýznamnějším maloobchodním řetězcem v USA. Zaměstnává 1,3 miliónu zaměstnanců a 88 % americké populace žije v 20 kilometrovém radiu jeho obchodů. Výnosy dosahuje větší než příjmy jeho největších 5 rivalů dohromady, což ukazuje jak obrovsky populární mezi spotřebiteli je. Na druhé straně jeho příchod často značí úpadek lokálních obchodů a malých podniků, dlouhodobý nárůst nezaměstnanosti a nabourání vztahů mezi (některými) občany.

Scott Wolfe a David Pyrooz (pdf) se snažili všechny jevy zohlednit a prozkoumat dlouhodobý dopad výstavby Wal-Martu na kriminalitu. (Krach lokálního obchodu nemusí být jen neštěstí, na jeho místě může být spuštěn jiný podnik, více výdělečný – tedy známka toho, že i spotřebiteli více ceněný. Zákazníci nákupem v supermarketu často ušetří, jsou tedy relativně bohatší…)

Výstavba Wal-Martů v 90. letech. Stavěly se zejména v okresech, kde předtím nesídlily. Celkově Wal-Mart obsadil 54 % všech okresů v USA.

Ačkoliv kriminalita v USA dlouhodobě klesá, ukázalo se, že v okresech, kde Wal-Mart v 90. letech postavil své obchody, se pokles zločinnosti skoro zastavil, zejména u majetkových přečinů a v menší míře i u násilné kriminality. Sice na užitých datech nelze dokonale ošetřit, zda v kriminalitě-citlivých oblastech se spíše postaví obchod či obchod nějak způsobí udržování kriminality, přesto výsledky intenzivně naznačují, že obří supermarkety mohou posilovat anonymitu měst a tak umožňovat (či podporovat) některá protispolečenská jednání.


Psáno pro Vesmír.

Sportování vede k vyšší mzdě

Sport zlepšuje fyzickou kondici a, je-li provozován hromadně či v týmech, i sociální schopnosti a prohlubuje síť známých. Sportovci musejí být cílevědomí, otrlí a schopní překonávat obtíže. Nikoho by proto asi nepřekvapilo, že zaměstnanci intenzivně se věnující v minulosti či aktuálně nějakému sportu by měli brát i vyšší mzdy. Na druhou stranu však sportu musí obětovat mnoho času a hrozí jim i vyšší riziko zranění.

Navíc do kauzálního vysvětlení sportovec=vyšší plat vstupuje i vliv zdravotního stavu či životního stylu. Sportuje-li někdo, je to (do jisté míry) demonstrace, že je zdravý, takže jeho vyšší mzda může být odvozena od jeho výborného zdravotního stavu a nikoliv aktivit. Sportovci mají navíc zdravější životní styl než nesportovci. Dopad sportu na výdělek proto není přímočarý.

Michael Lechner a Nazmi Sari (pdf) využili kanadské národní šetření o zdraví populace, které vedle plejády socio-ekonomických charakteristik dlouhodobě a poměrně detailně zjišťuje zdravotní stav, ale i sportovní návyky a obecně fyzickou aktivitu Kanaďanů.

Graf ukazuje dopad změny z neaktivního životního stylu na středně aktivní (plná červená linka, čárkovaně jsou intervaly spolehlivosti) a ze středně aktivního na aktivní (plná modrá linka, čárkovaně jsou intervaly spolehlivosti) na příjem člověka (v kanadských dolarech).

Vedení (mladých) dospělých k intenzivnímu sportu a fyzické aktivitě se ukázalo být velmi dobrou strategií, aby dosáhli během 8 až 12 let na o 10 až 20 % vyšší mzdu (platí, skutečně, jen u "intenzivnějšího" sportu či aktivit, tj. dennímu výdeji energie nad 1,5 kcal na kilogram váhy, což zhruba odpovídá alespoň 30 minutám aerobního cvičení 5 dní v týdnu). Efekt sportování na mzdu je v tomto ohledu srovnatelný zhruba s jedním až dvěma roky vzdělání navíc.


Psáno pro Vesmír.

Užitečnost dobré pomluvy

Řečeno klasikem, lidé nevěří ničemu s výjimkou pomluv. Klepy jsou důležitým zdrojem informací, máme-li totiž s někým jednat, jak jinak se dozvědět o jeho charakteru než z úst lidí, kteří jej znají? Matthew Feinberg, Robb Willer a Michael Schultz (pdf) se jali ověřit, nakolik jsou pomluvy účinným mazivem vzájemné spolupráce (nebo naopak pískem v jejím soukolí) na příkladu hry na veřejné blaho.

Čtveřice subjektů se v ní rozhoduje, kolik z vlastních peněz svěří do společného fondu. Mohou dát vše i nic. Nashromážděné peníze se multiplikují a nato rozdělí mezi všechny hráče rovným dílem (tj. bez ohledu na jejich příspěvek). Racionálně-sobecké řešení je nedat nic a počkat si na svůj díl, společensky-optimální je dát vše, jelikož pak je výnos ze hry nejvyšší. Je-li hra hrána po více kol, kooperace se obvykle zhroutí. Některé subjekty totiž nepřispívají, ostatní nechtějí nést kříž altruismu sami a přestanou dávat také. Co s tím? Pomluvy a vyřazování ze hry!

Průměrná výše příspěvků v jednotlivých kolech u normální hry (přerušovaná linka), hry s pomluvami (šedivá) a u hry s pomluvami a vystrnaděním (černá linka).

Průměrný výdělek jednotlivých hráčů v jednotlivých kolech u normální hry (černá linka), hry s pomluvami (šedivá) a u hry s pomluvami a vystrnaděním (přerušovaná linka).

Hra byla totiž modifikována tak, aby bylo možné vyslat ostatním hráčům v dalších kolech zprávu, třeba že "hráč C" do našeho fondu ne/přispíval. V další variantě bylo dokonce možné některé hráče ostrakizovat – nemohl poté jedno kolo hrát. V těchto designech hry míra příspěvků rapidně narostla. Možnost zveřejnění "co je kdo zač", popř. zabránit sobcům vůbec hrát, mělo jak preventivní charakter – míra příspěvků byla již v počátku vyšší, aniž by zatím na kohokoliv dopadla pomluva či vyřazení. Existoval i nápravný vliv – dal-li někdo málo, byl pomluven či bylo hlasováno o jeho vyřazení. V následujících kolech se jeho příspěvky zvedly. Nepřekvapivě se ukázalo, že nejvíce negativních reakcí vyvolali hráči, kteří přispívali nejméně. Zároveň však nejvíce "pomluv" a hlasování o vyřazení vycházelo od hráčů, kteří přispívali nejvíce (křivé pomluvy se moc neobjevily).

Implikace výzkumu jsou omezeny strukturou hry, jelikož škodit "dobrým" hráčům by znamenalo přímo poškozovat i sebe, v realitě lze naopak dobře cílenou pomluvou spíše získávat. A "špatných" kolegů se obvykle jednoduše zbavit také nejde, zejména ne nadřízených.


Psáno pro Vesmír.